Archiv štítku: ITA

Itálie

Nefarium – Ad discipulum

Nefarium - Ad discipulum
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Agonia Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem poprvé doposlouchal novou fošnu italské hordy Nefarium, zůstal jsem stát s otevřenou hubou. Reference na “Ad discipulum” jsem ze všech stran zaznamenal veskrze jen kladné, přičemž ještě ty nadšené převažovaly, neváhal jsem tudíž s aplikováním desky do svých vlastních sluchovodů a… kurva jo, doopravdy je to tak skvělé. Pěkný čas jsem neslyšel takhle kulervoucí materiál. Že by mě nějaká čistokrevně black metalová fošna hned napoprvé takhle odstřelila, to pamatuji naposled u Poláků Besatt a jejich “Demonicon” (a že to je pořádné peklo!).

Pomalé tempo? Nízká rychlost? Neznáme, nevedeme. Pomalu se špatně drtí křesťanská chátra! Nefarium do toho šlapou na plný plyn (a když čistě náhodou na pár vteřin rychlost poklesne, je to jen nádech před dalším nářezem), avšak s bravurou zvládají to, co umí jen několik málo vyvolených – i v těch nejvyšších obrátkách bez problému udržet posluchačovu pozornost od začátku do konce. Nefarium na to jdou chytře. Ano, je to nářez, a jaký, ale je rozdíl mezi “nářez” a “nářez bez mozku”. A to druhé “Ad discipulum” rozhodně není. Hudba je to rychlá, smrtící, nekompromisní a bez servítek, zároveň však do detailu promyšlená a vymakaná. Nějaká bezmyšlenkovitá satanic hoblovačka? Rozhodně ne! Satanic hoblovačka s myšlenkou? Jednoznačně ano!

Důkazem budiž hned první zásek “Tongue of the First Pope (Simon Peter)” – žádné sraní intrem či něco podobného, Nefarium pálí ostrými hned od začátku. Klepačka jak prase, drtivé riffy, vymakaná kytarová melodika a jedovatý vokál, kapela je bez jakýchkoliv otázek připravená zadupat vás do země hlavou dolů… a přitom, když se zaposloucháte… to v pozadí jsou opravdu smyčce? A co to luxusní sólo? Takových chuťovek je po celé desce “poschovávaných” mnohem, mnohem více. To u průměrných smeček rozhodně nenajdete.

To mi věřte, že ta pětatřicetiminutová nálož uběhne pokaždé jak voda, aniž by nudila. Byť to zní možná trochu divně, popis inteligentně pojaté (a to prosím i v textech, které tentokrát tvoří koncept, stačí si prohlédnout jen tracklist) neředěné agrese a nenávisti “Ad discipulum” vystihuje asi nejlépe. Z každé vteřiny přímo cítíte tu absolutní zběsilost. Extrémní a brutální, avšak chytré a promyšlené. Navíc ve skvělém (drtícím) zvukovém hávu a se strhující grafickou stránkou. Osmičkové hodnocení je minimum, cokoliv menšího dát prostě nejde. Jednoznačně prozatím ten nejlepší materiál od téhle smečky!


Raintime – Psychromatic

Raintime - Psychromatic
Země: Itálie
Žánr: melodic death / power metal
Datum vydání: 27.4.2010
Label: Lifeforce Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook

Hudební scéna se dočkala už třetího alba italských melodicky death až power metalově naladěných Raintime. Předchozí dva počiny jsou poměrně oblíbené a základní fanouškovskou základnu si Raintime vytvořili. I když prvotina s názvem “Tales from Sadness” mě moc nezaujala, druhá “Flies and Lies” je velice dobrá. Mix melodického deathu a power metalu je velice dobře vyvážený, “Flies and Lies” je dle mého nejlepším albem těchto Italů.

Po prvním poslechu “Psychromatic” mě napadla hned tato věc, a to, že prvky death metalu jsou zcela pryč. Growlu, screamu a dalších lahůdek se vůbec nedočkáte, po většinu času je tu pouze čistý vokál. Že by po dvou deskách Raintime vyměkli? Další věc, co mě napadla, byla ta, že se kapela zřejmě zaměřila na jinou skupinu fanoušků. S tímto rozhodnutím pozapomněli na staré fandy co “vyrostli” na “Flies and Lies”, nejsem si jistý, zda na tuto změnu přistoupí, mě to tedy moc netěší.

První song na albu, “Fire Ants”, je celkem dobrý, z celé desky se mi líbí nejvíce. Dobře poslouchatelný melodický power metal; druhá píseň “Turned Up and Down” se rozjíždí ještě líp jak “Fire Ants”. Ovšem zhruba po čtyriceti vteřinách je tu takový “disco part”, který se opakuje i pak ke konci znovu. Přesně tento zvuk se mi nelíbí, je to něco, co byste na starších nahrávek Raintime nenašli. Skupina trošku pokomerčnila svoji hudbu, což spoustu lidí může naštvat. Hudba na desce není ani moc originální, většinu z těchto zvuků už jsem určitě někde slyšel. I když je tu growlu minimálně, tak třeba v sedmé “Fake Idols” se najednou vše snaží vynahradit, trošku mi i growlovací party připomínají metalcorovou hudbu. Opět, prostě něco, co na starších albech není. Dále už se nic převratného nestane a tím to končí.

Třetí počin italských Raintime mě moc nenadchnul, po minulém albu je to veliké zhoršení. Celkové skóre kapely je pro mě negativní, první deska mě nějak extra nebaví, druhá naopak ano a ze třetí mám husí kůží. Celkově 2:1, jestli se tento jev bude opakovat, čtvrtá deska by mě měla opět nadchnout. Doufejme.


Dawn Under Eclipse – From End to End

Dawn Under Eclipse - From End to End
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 21.3.2009
Label: Graves Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Není to tak dávno, co se zde objevila recenze na poslední album Heaven Shall Burn, což je zřejmě největší skupina hrající metalcore spojený s melodickým death metalem. Dawn Under Eclipse je kapela, která se pokouší o to samé. Proto je zde, v této recenzi, budu často srovnávat. Také se jedná Evropany, takže pokud skupina uspěje, je mnohem větší šance, že se k nám dostanou na nějaký ten koncert, než kdyby byli z Ameriky. Skupina konkretně pochází z Itálie.

V minulosti skupina vydala pouze dvě EP nahrávky, konkrétně “Eclipse” z roku 2005 a “Human Frailty” o dva roky později. Těmto minialbům se dostávalo jen samé pozitivní kritiky. Nebyl důvod proč tedy nezačít nahrávat album. Teď v roce 2009 se Italové konečně dočkali a mají svůj první velký úspěch.

Vše začne ani ne minutové intro s názvem “Overhear”. Intro vás má připravit a naladit do spravné atmosféry, ve které se album odehrává. Na ni pochopitelně hned navazuje nejlepší píseň celého alba – “Collision”. Začátek tohoto songu může připomínat “Endzeit” od výše zmiňovaných Heaven Shall Burn, song se objevuje hned po intru, na začátku máte dlouhý táhlý scream. “Collision” si ale nedrží své tempo po celém průběhu, často zde máte zpomalení, scream se mění v čistý vysoký zpěv, vše zvládá hlavní zpěvák, v čistém zpěvu mu nepomáhá nikdo jiný, jako to má několik jiných metalcorových skupin. O tom, že tato skupina často zpomaluje, máte důkaz i v sedmé “A Night on Earth” a desáté “Seven Circles”, hlavně “A Night on Earth” je takovým stylem písně jako např. “Snuff” od Slipknot, “Fluff” od Black Sabbath nebo “Nothing Else Matters” od Metallicy. Na poslech se vám to libí, celkově se ale ta píseň nehodí k dané skupině nebo na album. “A Night on Earth” možná vyzní jako odlehčení první půle alba, kde máte opravdu drsné songy typu “Half Light”, “Hailstorm” nebo “Shapeless”. Ve druhé půli už ale album docela zpomaluje a nemá to svoji temnotu z půle první, “Relief” nebo “Valve” vám skvělou první část nevynahradí tak dobře. Už se zde nedočkáte tolik screamu ani moc velké rychlosti, jako by to vůbec nebyli oni. Na tomto albu se vůbec nemusíte bát, že písně se budou odehrávat ve stejném stylu, jak to často bývá velikým problémem metalcorových skupin, všechny písně se odlišují a poslech nepadá do stereotypu.

V celkovém srovnání s Heaven Shall Burn tu zde nemáte tak rychlé tempo bicích, častěji si ale užijete kytarových riffů. V porovnání vokálů je Heaven Shall Burn o něco drsnejší a je tu jasná větší zkušenost. GigsDawn Under Eclipse se potřebuje ještě hodně vyřádit a vyzpívat, aby zvládal to samé, co nejlepší screameři na světě.

“From End to End” nepřináší nic nového, máte tu staré osvědčené zvuky. I přesto, že je album na poslech velice zajímavé a na nějakou chvíli vás zabaví, nemáte zde nic extra. Vše se veze na osvědčených standardech.


Theatres des vampires – Anima noir

Theatres des vampires - Anima noir
Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 2.5.2008
Label: Aural Music

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Tak aby do mě někdo nerubal, že zde recenzuji jen samé úžasné a dokonalé desky, dáme si dnes něco mírně průměrnějšího. A nová deska Theatres des vampires tento předpoklad bez problému splňuje. Tihle Italové sice nikdy nebyli zrovna nějací hudební géniové, ale měli své světlejší momenty. Ten nejsvětlejší zažili v období tří po sobě jdoucích alb “Bloody Lunatic Asylum” (2001), “Suicide Vampire” (2002) a “Vampyrìsme” (2003). O rok mladší “Nightbreed of Macabria” znamenalo velký propad. Reputaci si u mě sice trošku spravili další fošnou “Pleasure of Pain”, ale aktuální novinka “Anima noir” jde s kvalitou opět dolů. Na “Nightbreed of Macabria” to sice nemá, protože tenhle kousek má titul “nejhorší položka diskografie Theatres des vampires” snad předplacený, ale ani tak se kapela moc nepochlapila (v případě jejich zpěvačky spíše nepoženštila).

A jaké teda “Anima noir” vlastně je? Já ani nevím. Poslechl jsem to poprvé, podruhé, poslechl jsem to podesáté, ale stejně jsem na to nepřišel. Ne, že by to bylo nějak nepřístupné a těžké na poslech. Jen to mnou vždycky prolítne a za 20 minut si pomalu ani nevzpomenu, že je jsem něco takového slyšel. V podstatě žádná melodie, žádný riff, prostě nic mi na delší dobu neutkvělo v paměti. A sklerotik nejsem. To rozhodně není dobrá vizitka. Zvláště u gothic metalové skupiny, která staví (nebo se spíše snaží stavět) na chytlavosti a zapamatovatelnosti. Snad jediné alespoň trochu zajímavé momenty nabízí refrén balady “From the Deep” a úvodní riff hned následující “Blood Addiction”, ale to jsem ty záblesky naděje musel usilovně hledat, místo toho abych si jich všiml hned.

Theatres des vampires se po celou dobu svého působení na scéně (příští rok tomu bude již 15 let) v podstatě nevyvíjí. To by zas ani tolik nevadilo, jsou kapely, u kterých je nějaké vybočení z jejich stylu nežádoucí, v tom bych zas takový problém neviděl. Problém je, že se v rámci svého stylu stále zhoršují, místo toho, aby mířili s nabranými zkušenostmi nahoru, nebo si alespoň drželi stálou kvalitu. Na “Anima noir” se svůj styl pokusili sice inovovat největší dávkou elektroniky ve své kariéře a také vykročením k ještě větší stravitelnosti pro ještě širší masy, nevím ale, jestli to byla právě ta nejšťastnější volba, už jen proto, že jim to tak nějak nevyšlo. Já osobně bych v jejich případě viděl cestu spíše tím opačným směrem, to znamená k větší extrémnosti. Jejich upírský koncept k tomu přímo vybízí. Silně ale pochybuji, že se něco takového stane. Jestli budou pokračovat směrem, kterým v současné době míří, budou tak za jednu až dvě desky jako kapela vyřízení, ne-li dřív.

Ve své podstatě se “Anima noir” poslouchat dá, ale vyvstává otázka, proč by to vlastně někdo poslouchat měl. Je to totiž naprosto nezávadné, bez chuti a dokonale průměrné. A proč by měl někdo poslouchat průměrná alba, když může poslouchat alba úžasná a dokonalá?