Archiv štítku: ITA

Itálie

Lacuna Coil – Dark Adrenaline

Lacuna Coil - Dark Adrenaline
Země: Itálie
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 23.1.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Trip the Darkness
02. Against You
03. Kill the Light
04. Give Me Something More
05. Upsidedown
06. End of Time
07. I Don’t Believe in Tomorrow
08. Intoxicated
09. The Army Inside
10. Losing My Religion [R.E.M. cover]
11. Fire
12. My Spirit

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italští Lacuna Coil mi byli vždy sympatičtí. Důvody jsou jednoduché. Zaprvé sama kapela je vlastně stejně stará jako já. Ne, to byl vtip… Je to stručně řečeno kapela, která se pohybuje někde na pomezí gotiky a alternativy a přesto není nutně pesimistická. Je moderní, je mírně vtíravá, pravda, je taky spíš rocková a jednoduše stravitelná. Ale ještě nezapomněla, že to může být taky o těch strunných nástrojích, kterým říkáme kytary. Omlouvám se, ale poslední dobou mě tenhle fakt docela vyvádí z míry. Hlavně u symfonického metalu, ale to by byl jiný příběh, který ovšem právě tímhle zasahuje do téhle recenze.

Novinka “Dark Adrenaline” s sebou nese věci, které, pokud jste už tuhle kapelu slyšeli, důvěrně znáte. Jako první věc z těchto samozřejmostí bych uvedla pro mě nedocenitelný doplňující se kontrast mezi hlasy Cristiny Scabbia a Andrea Ferra. Ti dva si jdou vyloženě na ruku. Je neuvěřitelné, jak znějí společně. Vlastně nakonec jsou si z mého pohledu vokálně docela podobní. Cristina v hloubkách zní neuvěřitelně silně, ve výškách neřeže, jen na vás příjemně křičí a její barva je nezaměnitelná. Pro tohle album to platí dvojnásobně. Ukáže vám všechny svoje polohy, aniž byste si uvědomili, že by to nemuselo být tak samozřejmé, jak se zdá. O Andreovi lze říct, že je příjemným mužským protějškem, který když klesne do hloubek, tak se ozve ten správný “chraplák”, a jindy zní jako zpěvaččina ozvěna. Ano, za vokály bych dala všech deset.

Zatím pokračujme v té příjemné optimistické notě. Lacuna Coil vědí, jak vás upoutat v prvních vteřinách písně, vždy začnou něčím, co sice možná může znít, jako když vám drnkají na nervy, ale nakonec si stejně řeknete, že je to vlastně správně, že vás to baví. Velká část písní je chytlavá a přitom je schopná vás i mírně překvapit. Budu tvrdit, že takhle si představuji správně “zpopovatělý” metal navoněný rockem. Má všechny předpoklady být hitem a přitom neztrácí nic ze své svéráznosti.

Už na začátku jsem konstatovala, že se mi líbí i zvuk kytar, na který si tak naříkám u symfonické odnože. Protože to je přesně to, co bychom měli povětšinou požadovat. Kytaristi by si neměli odejít na svačinu a trošičku se do toho položit. Co se týče téhle skupiny, další dobrá zpráva. Oni se do toho nepoložili, oni do toho “mydlí” jak můžou. Dost často ostře a řezavě a perfektně si sednou s jinými prvky v hudbě.

Možná bych měla začít protestovat proti něčemu. Nejspíš jako první proti na řadu přijde pořadí písní. Je to takový ten prvotní nápad nacpat, co nejvíce rychlých a dravých písní dopředu. Z mého citového vnímání by bylo možná lepší udělat z toho takové dva pěkné “obloučky” a zmírnit další postup něčím pomalejším. Ale vlastně, kdo dnes ještě poslouchá celá alba a jak jdou písně za sebou? No, možná já. Jako druhý problém bych viděla to, co se vyskytuje u spousty kapel. Tak moc se snaží o to, aby ty písně na sebe navazovaly, že jsou si pak poměrně dost podobné. A v tomhle jsou Lacuna Coil dost na hraně. A to i přesto, že umí v samotné písni překvapit. Jako celek zní samotné album moc jako jedna linka a pro mě tak nedocílili toho, čeho by měli. Taková kapela by měla umět sestavit v důsledku kreativnější album. Očekávala bych větší rozmáchnutí křídel a ne jen mírnou sázku na kvalitní jistotu. Ovšem to možná zase tkví v jejich známosti a v tom, že si nechtějí dovolit riskovat. Podle mě je to chyba.

Na konec bych jako vždycky zmínila pár skladeb jako takových. Začněme s “Trip the Darkness”. Je to silné eso celého alba, nastupuje jako první, a to bez nějakých “okecávaček”. Což by mohlo být a je sympatické. Jeho kvalitu nelze zpochybňovat. Možná jen do té doby, než uvidíte klip. Lacuna Coil se drží toho, že jsou skupina, tudíž každý klip postrádá nápad. Hrají v něm. Mění se akorát pozadí, oblečení a úvod. Jednou v lese, po druhé v nějaké velké místnosti. U tohohle songu se odvázali a pohráli si s černobílou realitou. Jenže to měli dotáhnout víc v detailech, protože si všimněte malých chyb. A kdybych jim do toho mohla kecat, tak bych se na tu kočku vykašlala úplně. No, vraťme se k hudbě. “Trip the Darkness” vás zaujme právě tímhle. Ne, textem a ne klipem. Mírným zvolněním, ale ne úplným uvolněním, které jsem požadovala, je “End of Time”, hlavně pro hlas zpěvačky. Malou perličkou zajímavě znějící mezi ostatními je “The Army Inside”. A nakonec zmíním cover, který není zmíněný na oficiálních stránkách, ale okamžitě jsem ho poznala. Je to píseň s názvem “Losing My Religion” a pokud jste zvyklí na pomalou a klidnou původní verzi, dočkáte se značného překvapení. I přesto se však neztratilo nic z krásy, kterou song oplývá.

Sečteno a podtrženo, je to velice kvalitní práce. Jen mě mrzí, že nepřináší nic moc nového. Je to možný posun pro skupinu. V celkovém důsledku to díru v žánru neprorazí a loďka s názvem Lacuna Coil pluje po hlavních trasách. Stále si myslím, že se nedostali na své limity. A při těch bych je já osobně ráda viděla, přece jen je to jedna z mých “prvních” kapel. Za to, že to má svoje charisma a sílu, si dáme dvakrát čtyři.


Další názory:

U několika posledních alb – a ani aktuální “Dark Adrenaline” v tom není výjimkou – je jednou ze zásadních věcí fakt, zdali Lacuna Coil chápete jako metalovou kapelu, nebo jako rockovou kapelu. Pokud to první, tak nejspíše album vůbec neoceníte, zvláště zastáváte-li názor o tom, že metal má zůstat metalem, i když se jedná o ty jeho stravitelnější odnože. Pokud ale vezmete na vědomí fakt, že Lacuna Coil jsou dnes už prostě mainstreamovou skupinou, jejíž hudba je naprosto neškodná i pro komerční rádia, a dokážete se přes tento fakt přenést, dostanete v případě “Dark Adrenaline” vcelku příjemnou rockovou desku s lehounce popovějším nádechem, na čemž nic nezmění ani sem tam nabroušenější riffy (v rámci mezí, samozřejmě). Občas se sice objeví pasáž, která třeba mně přijde vysloveně otravná, ale to už u podobných alb vzhledem k mému vkusu asi ani jinak nejde, naštěstí je tam však takových momentů vcelku málo. Některé písničky jsou naopak vyloženě dobré (singlovka “Trip the Darkness“, “Upsidedown“, taková “Kill the Light” také není zlá), díky čemuž jsou nakonec pocity z “Dark Adrenaline” v plusových hodnotách. Jestli se vám občas stejně jako mně stává, že se k podobným skupinám “střednějšího proudu” stavíte preventině trochu s despektem, možná budete překvapeni, že jsou Lacuna Coil stále i v roce 2012 poslouchatelnou kapelou. Sice to není nějaká bomba, z níž by si člověk takříkajíc sedl na prdel, ale je to solidní.
H.


Graveworm – Fragments of Death

Graveworm - Fragments of Death
Země: Itálie
Žánr: melodic black / gothic metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení:
Earthworm – 4/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook

Graveworm fungují už od roku 1992 a od té doby se stihli zařadit mezi stálice melodického black metalu. Já jsem je naposledy pořádně poslouchal s albem “Collateral Defect”, které mi poskytlo vše, co si představuji pod pojmem melodický black metal. Kulervoucí riffy, refrény, co zůstanou v hlavě, rychlé bicí… Graveworm samozřejmě nechybělo ani efektní střídání growlů, screamů a dalších typů metalových vokálů. Všechny tyto dispozice bych shrnul pod pojem chytlavost. Jenže, co čert nechtěl, kapela tentokrát chytlavost zapomněla doma.

Všechny ty serepetičky, co jsem vyjmenoval, se samozřejmě na “Fragments of Death” nacházejí, ale vše působí tak nějak mdle a samoúčelně. Většina riffů je nudná, refrény nejsou chytlavé… je to bída. Nejzajímavější riffáž je podle mě v klipovce “See No Future”, ale tu kapela pohřbila absolutně nezáživným refrénem. Tak nějak to funguje s celým albem, občas někde zpoza rohu vykoukne zajímavá pasáž, ale nakonec splyne s nevýrazným zbytkem.

Dalším problémem desky je produkce. Kytary hodně šumí, když hrají hluboké tóny a akordy, zní to, jako by byly příliš zkreslené nebo jako kdyby jim zesilovače nezvládaly basy. Zbytek se dá poslouchat v pohodě, ale ty kytary občas trhají uši a silně kazí dojem.

“Fragments of Death” určitě bude trpět kvůli špatnému prvnímu poslechu. Určitě nechci, aby byla hudba jednoduchá a přístupná už napoprvé, potom by to nebyla taková zábava, ale už napoprvé by člověk měl zachytit alespoň náznaky, že by ho album mohlo v budoucnu bavit, když mu dá trochu času a bude ho chvíli naposlouchávat. “Fragments of Death” mě ale těmi zprzněnými kytarami a nechytlavostí dokázalo napoprvé tak znechutit, že nebýt plánované recenze, už bych si ho asi nikdy nepustil. Po čase to zas takový průser není, ale nad průměrem desku nehledejte – ani naposlouchání alba nedokáže z nudy a z šedi vyčarovat něco zajímavého.

Co víc k albu říct? Radši posuďte sami podle videoklipu (jeden z lepších songů na desce), jestli by se vám to mohlo líbit. Fanoušci kapely si “Fragments of Death” stejně zkusí poslechnout, takže můžu už jenom doporučit nováčkům, ať začnou spíš někde u starší tvorby. Pro mě určitě zklamání.


Další názory:

Graveworm jsem svého času docela poslouchal, ale to už jsou roky zpátky. Snad poslední jejich album, kterému jsem věnoval nějakou větší pozornost, bylo “(N)utopia”, následující “Collateral Defect” jsem si ještě jednou, dvakrát poslechl, ale nepamatuji si z něj už lautr nic, a na předchozí “Diabolical Figures” jsem se již vykáknul úplně. “Fragments of Death” je tedy takový návrat ztraceného syna ke kapele. Neočekával jsem zhola nic světoborného, ke spokojenosti by mi stačil solidní melodický metálek s kvalitním “chrchláním”, což je ještě jakžtakž splněno, ale přece jenom, nějakou kvalitu jsem od toho požadoval. A tady jsem tak trochu narazil. “Fragments of Death” totiž nabízí zcela tuctový a průměrný materiál, bez výraznějších nápadů, bez čehokoliv, co by člověka upoutalo. Jen si to tak hraje, na blití mi z toho není, ale o dobrém albu bych také zrovna nemluvil. Prostě průměr jak noha, čili 5/10. Půl bodu ubírám za zklamání, protože jsem až doposud považoval Graveworm za skupinu schopnou skládat dobré písničky (byť jsem je neposlouchal); “Fragments of Death” zní, jako kdybych měl svůj názor pomalu začít přehodnocovat. Je docela trapné, když nejlepší písničkou na celém albu je znovunahraná verze songu “Awake” z debutu…
H.


Fleshgod Apocalypse – Agony

Fleshgod Apocalypse - Agony
Země: Itálie
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 9.8.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Temptation
02. The Hypocrisy
03. The Imposition
04. The Deceit
05. The Violation
06. The Egoism
07. The Betrayal
08. The Forsaking
09. The Oppresion
10. Agony

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych se přiznal, já osobně nemám technický death metal zrovna v lásce, nikdy jsem neměl a nejspíše už asi nikdy mít nebudu. Asi vás ihned trkne, že když podobnou větou začínám recenzi na kapelu, která hraje technical death metal, tak tu hned vzápětí také vytasím takové to provařené rčení o výjimkách, jež potvrzují pravidlo, blablabla. Asi budete překvapeni, ale… no, vlastně spíš nebudete, protože ono se sem toto klišovité pořekadlo totiž vážně nebývale hodí. Tuším, že už jsem to psal svého času v příslušném eintopfu, kam jsem novinku Fleshgod Apocalypse nominoval na post nejočekávanější album měsíce srpna z pohledu mých uší, ale tihle Italové mě z nějakého neznámého důvodu dosti zaujali už svým debutem “Oracles”, jenž vyšel přibližně dva a půl roku zpátky. Ještě o mnoho více mě ale zaujalo minialbum “Mafia” z loňského června. To totiž poprvé přineslo jakési náznaky čehosi, co dýchalo atmosférou ne zrovna vzdálenou klasické hudbě. Příkladem budiž třeba songy “Thru Our Scars” nebo “Conspiracy of Silence”, o čistě klavírním outru “Mafia” ani nemluvě. Ihned mi začalo šrotovat v makovici, jak by to mohlo znít, kdyby Fleshgod Apocalypse na dalších nahrávkách ještě více posílili právě tuto složku. Postupem času jsem v tom začal vidět dokonce příležitost, jak konečně stvořit něco opravdu skrz naskrz originálního v death metalovém žánru, a doufal jsem, že právě Fleshgod Apocalypse se téhle příležitosti chopí. Právě z tohoto důvodu jsem se jal nový materiál, který nakonec dostal do vínku jméno “Agony”, vyhlížet s velkou nedočkavostí…

Dřív, když si chtěl člověk poslechnout nějakou desku, musel zvednout pozadí, jít do hudebního obchodu, tam si kýžené hudební dílo koupit a až doma si ho poprvé poslechnout. Ale víte, jak to chodí dneska – už měsíce před vydáním nás díky internetu vydavatel zásobuje zveřejněnými songy, klipy a tak podobně. V případě Fleshgod Apocalypse a jejich “Agony” se tohoto zveřejnění předem dočkala skladba “The Violation” v podobě klipu. Obvykle tyhle záležitosti přehlížím a čekám až celé výsledné album, ale v některých případech, většinou když tu danou věc hodně očekávám, si pouštím i tyhle ochutnávky. U “The Violation” jsem to samozřejmě udělal a hned na první poslech mě to absolutně smetlo z povrchu zemského! Fleshgod Apocalypse si evidentně uvědomili to samé co já a na “Agony” rozvíjejí přesně to, o čem hovořil výše. Jak totiž nakonec ukázal poslech celé nahrávky, zveřejněný klip není na albu výjimkou, ale jeho reprezentativním vzorkem.

A co přesně tedy můžete od “Agony” čekat? Ono je to ve své podstatě docela jednoduchý recept a člověk se dokonce i diví, že s tímhle v takové míře nepřišel už někdo před Fleshgod Apocalypse. Pánové na technický death metal naroubovali postupy klasické hudby a výsledný dojem ještě umocnili momenty zpívanými vysokým “operním” hlasem baskytaristy Paolo Rossiho. A světe div se, ono to nejenže jenom funguje, ono to dokonce funguje naprosto výborně. Příznivci čistokrevného death metalu si nejspíš budou stěžovat, že od “Oracles” opravdu citelně ubyla techničnost a kytarová práce byla znatelně zjednodušena ve prospěch klavíru a jeho zvuku, ale… no, záleží prostě na vkusu. Mně osobně to docela vyhovuje, jelikož tím pádem dostala více prostoru ta složka hudby Fleshgod Apocalypse, která se nejen výborně poslouchá a která baví posluchače, ale která se dá směle označit i za když ne originální, tak minimálně neotřelou. I přes tohle tvrzení ale nečekejte v oblasti metalových instrumentů nějaký bezduchý flašinet. Některé pasáže jsou stále opravdu precizně zahrané, sem tam jsem si dokonce vzpomněl i na švédské polobohy v oblasti technického hraní, Meshuggah. Docela by mne zajímalo, jak si s tím Fleshgod Apocalypse poradí naživo, protože jisté momenty určitě nebude sranda zahrát.

Na druhou stranu ovšem ne všechno je tak růžové, jak se na první pohled může zdát. “Agony” sice obsahuje opravdu skvostné kompozice, které vás zadupou do země – kromě “The Violation” bych určitě zmínil například “The Deceit”, “The Egoism” nebo “The Forsaking” – ale jiné songy jsou zase zcela zjevně o něco málo slabší. Považuji to jakousi, řekněme, dětskou nemoc v tom smyslu, že “Agony” je pro kapelu první nahrávka s takto rozsáhlými neoklasickými prvky, tudíž se ne všechno napoprvé povedlo dotáhnout k maximu. Za předpokladu, že však budou Fleshgod Apocalypse v cestě nastolené “Agony” pokračovat, o čemž moc nepochybuji, věřím, že na další desce dovedou vše do kýžené stoprocentní podoby. Ale než k tomu ještě dojde, zbývá nám na závěr recenze konstatovat fakt, že “Agony” je sice do jisté míry opravdu výborný a bez debat hodně nadprůměrný počin, z něhož šlo však vymáčknout mnohem více. A já osobně jsem zcela přesvědčen, že do svého příštího hudebního koktejlu už Fleshgod Apocalypse vymačkají ještě kvalitnější ovoce a nenechají ve slupkách ani kapku šťávy – všechna skončí v koktejlu. A pak už si z toho všichni do jednoho sedneme na prdel, to mi tedy věřte…


Další názory:

Tahle banda pro mě byla donedávna velkou neznámou. Ovšem v tom momentě, kdy jsem poprvé s upadlou čelistí dokoukal klip ke skladbě “The Violation”, jsem naznal, že pokud si zbytek desky alespoň udrží stejnou úroveň, bude to skutečně památná událost. A světe div se – stalo se! To, co Fleshgod Apocalypse na “Agony” převádí, nejde slovy moc přesně popsat. Představte si, že Paganini složil 10 partů pro smyčce a žestě a to celé prohnal peklem technického death metalu… Jsem u vytržení pokaždé, když si “Agony” pustím, a to zaslouží náležitě ocenit!
Ježura


Theatres des vampires – Moonlight Waltz

Theatres des vampires - Moonlight Waltz
Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 14.1.2011
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Keeper of Secrets
02. Carmilla
03. Moonlight Waltz
04. Fly Away
05. Sangue
06. Figlio della luna [Mecano cover]
07. An Illusion
08. Black Madonna
09. Le grand guignol
10. Obsession
11. The Secret Gates of Hades
12. Medousa

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Ačkoliv rozhodně nemám nic proti vývoji skupin, ba naopak, pokud jde formace smysluplným směrem, dokážu jej ocenit, ale Theatres des vampires, ti na to jdou z mého pohledu tak nějak… divně. Od roku 2004, kdy se podoba jejich muziky zlomila, mě jejich desky už prostě přestaly bavit. “Nightbreed of Macabria” (2004) se jim těžce nepovedlo, “Pleasure and Pain” (2005) se ještě relativně dalo poslouchat, ale za to hned s následující “Anima noir” (2008) opět spadli do těžkého průměru. Reputaci má opět napravit novinka “Moonlight Waltz”… daří se jí to však?

Abych ještě rozvedl onu změnu stylu, což nám rovněž poslouží jako jedna z definic “Moonlight Waltz”, jelikož se aktuální počin nijak výrazně neodchyluje od cesty nastolené posledními alby… Především mi vadí, že Theatres des vampires prostě a jednoduše děsně vyměkli. Netrpím samozřejmě klasickými metalovými mindráky a předsudky typu “to je moc měkký, to kurva poslouchat nebudu”, patnáct už mi přece jenom dávno není, ale to neznamená, že bych měl chválit progres tím, diplomaticky řečeno, ne zrovna šťastným směrem. Ono, pokud předchozí tvorbu Theatres des vampires neznáte, nemyslete si, že by staré desky byly nějaké geniální počiny, ale hrálo jim to tehdy dobře, navíc disponovali docela zajímavou upírskou image (uvědomme si, že začínali v polovině devadesátých let, tenkrát ještě nebyly žádné “Twilighty” a internety plné třináctiletých pseudo gotiček), které se, pravda, zuby nehty drží do teď, ale image vám dobrou hudbu prostě neudělá, byť si někteří stále myslí opak.

Jde o to, že tenkrát se do toho ještě uměli pořádně opřít, stále tam sice byly přítomny gotické prvky i nemalá porce kláves, ale když se rozjeli, znělo to jako metal; navíc měli nápady a nebáli se je použít, ale dnes? Zbylo jen jakési torzo nenáročného, ale obyčejného a průměrného pop metalu bez nějakého hlubšího nápadu či čehokoliv, co by vás vytrhlo z jakési posluchačské letargie, do níž vás poslední alba Theatres des vampires (“Moonlight Waltz” nevyjímaje) uvrhnou.

Pravda je taková, že “Moonlight Waltz” je sice lepší než minulé “Anima noir” ale to stále ještě neznamená, že by novinka byla nějaká velká výhra. Když si to pustím, tak to tak nějak plyne kolem mě, jedním uchem hudba leze dovnitř a druhým hned zase ven… poslouchat se to dá a nijak výrazně mě to neobtěžuje, ale otázka zní: proč bych to poslouchat měl? Proč bych měl ztrácet čas s průměrem, když mohu poslouchat opravdu hodnotné desky? Sem tam sice z té změti neškodného zvuku a tuny kláves vykoukne obstojný nápad, například, dejme tomu, housle v závěrečné pasáži videoklipovky “Carmilla”, ale to je pouze jeden z mála případů. Těch kousků, které by vás nějak zaujaly, je na “Moonlight Waltz” zoufale málo. A tak člověka ani nepřekvapí, že paradoxně tím jednoznačně nejzábavnějším songem na albu je předělávka starého popového hitu “Figlio della luna” od španělské skupiny Mecano. Úplně nejhorší nejsou na závěr ani “Obsession” a “Medousa”, ale jinak marně hledám nějaké vyloženě světlé momenty.

Napadla mě ještě možnost, že chyba není přímo v Theatres des vampires, nýbrž ve mně samém, že se můj vkus změnil natolik, že skupina, jíž jsem kdysi míval vcelku rád, už mě přestala bavit. Pustil jsem si tudíž počiny jako “Suicide Vampire” a “Blood Lunatic Asylum” a neslyšel na nich nic špatného, bavilo mě to. Současná podoba Theatres des vampires je už prostě na můj vkus příliš nevýrazná, nezajímavá, bezzubá. Pokud to někomu vyhovuje, poslouchat obyčejný gothic metal, jeho věc, ale já osobně čekám od hudby trochu víc, tudíž nemohu dát vyšší hodnocení…


Aborym – Psychogrotesque

Aborym - Psychogrotesque
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hodnocení:
H. – 9/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv si (možná celkem naivně) dovoluji sám sebe považovat za člověka, který má o metalové scéně relativně slušný přehled, nemůžu prostě slyšet všechno. A tak se sem tam stane, že některé známé, ba přímo kultovní kapely naposlouchané prostě nemám. Ano, tušíte samozřejmě správně, jedním z těchto případů byli až do současnosti i Aborym z Itálie. Měl jsem o nich ponětí, matně věděl, jakou hudbu produkují, ale nikdy jsem si ještě nenašel čas na plnohodnotné vstřebaní nějaké jejich nahrávky. Jak už to tak ale bývá, vše se jednou zlomí a stalo se v mém případě i s Aborym a jejich nejnovějším počinem “Psychogrotesque”.

Možná si řeknete, jestli vůbec může člověk neznalý předchozí tvorby daného uskupení psát recenze na některou z jejich desek. Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, znalost předcházejících nahrávek při psaní článku jistě na škodu není, na druhou stranu však i tento “laický” přístup má své nesporné výhody… vždyť uznejte sami, kolikrát se už stalo, že redaktor pohanil předmět své recenze jenom proto, že minulé album měl radši? Kolikrát už recenzenti odepsali excelentní nahrávky jen proto, že nedokázali skousnout vývoj skupiny? Nebo naopak vychválili průměrný počin, protože měli ke kapele srdeční vztah? Ano, odpověď všichni známe – nesčetněkrát se to stalo a nesčetněkrát ještě stane. A musel bych být pokrytec, kdybych tvrdil, že mně samotnému se tomuto neduhu daří vyhýbat – ne, nedaří, ale máloco se s tím dá dělat, jelikož recept na 100% redaktorskou objektivitu ještě vynalezen nebyl. Tentokrát však toto neplatí, ne dnes, Aborym totiž mají to štěstí (smůlu?), že k jejich “Psychogrotesque” přistupuji bez jakýchkoliv předsudků, s čistou hlavou a hodnotím pouze to, co slyším, bez sebemenších postranních vlivů…

Možná se ptáte, proč tak zdlouhavý a zdánlivě zbytečný úvod. Dle mého názoru byl nezbytný, neboť nám poslouží a můžeme se o něj v jistém ohledu opřít (a nemám teď zrovna na mysli ukájení svého psaveckého libida). On totiž právě tento fakt pumpuje do mého hodnocení značnou dávku objektivity, díky níž mohu s čistým svědomím prohlásit, že v případě “Psychogrotesque” má člověk co dočinění s deskou bezesporu úchvatnou. Možná ne dokonalou ve všech směrech, ale úchvatnou. Možná ne lehce stravitelnou, ale o to působivější. Možná ne úplně žánrově vyhraněnou, ale o to barvitější a překvapivější.

Aborym hrají black metal… nebo snad ne? Těžko říct. Ač oficiálně příslušníci černého kovu, nic Aborym nebrání v tom, aby na “Psychogrotesque” rozpřáhli svá křídla nad další žánry převážně elektronického rázu. Řekněme… industriální black metal? Ano, to by už odpovídalo více. Ale stejně tak by se dalo říct, že i avantgardní, experimentální, post či progresivní – na výběr je toho dost. Tak či onak, “Psychogrotesque” je zářným příkladem toho, proč je black metal dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících žánrů. Kdo tvrdí, že black metal má své nejlepší roky za sebou a dnes už jen mlátí prázdnou slámu, ten o stylu nemá žádné ponětí. Ne, nezavírám oči nad faktem, že se na této scéně pohybuje nechutné množství rádoby trve panda-počmáranců, kteří nahrávají své kvlt nahrávky v zaprděné garáži na magneťák své babičky, stejně tak ale vy nesmíte zavírat oči nad tím, že v black metalu existuje nepřeberné množství hudebně pokrokových kapel neustále posouvajících hranici svého stylu a prozkoumávajících nová a nová zákoutí. A takových je percentuelně mnohem více než například v death metalu, thrash metalu, heavy metalu, ale i dalších subžánrech (snad s výjimkou progresivního a avantgardního metalu, tam však kapely mají pokrok přímo “v popisu práce”). A konkrétně Aborym to do puntíku potvrzují, stejně tak jako jejich nejnovější počin “Psychogrotesque”.

Abychom už se ale konečně dostali k samotnému meritu našeho dnešního, až dosud spíše filozofičtěji laděného povídání, pojďme se ruku v ruce podívat, co všechno “Psychogrotesque” ve svých útrobách ukrývá. Připraveni?

Deset skladeb plus jedna skrytá, všechny se schovávající za abstraktním pojmenováním v podobě římských číslic. Zatímco “I” je “pouze” pod kůži se deroucím intrem připravujícím posluchače na věci příští, hned první plnohodnotná skladba “II” dává jasně najevo, že byste své ušní ústrojí měli připravit na zvukové orgie. Po nájezdu s šíleným kytarovým sólováním nastupuje vysoce technicky precizně odvedený black metal “przněný” nespočtem různých industriálních či ambientních pazvuků, o kousek dál vás zase uzemní eletro klávesy, támhle zase epičtější pasáž a pod tím vším svá mohutná vlákna spřádá baskytara. Máte výsledek? Hned první momenty ukazují, že “Psychogrotesque” je deskou velice rozmanitou a barvitou, neustále se zde něco děje. Nuda? Ta v tomto případě nemá nárok. Hutná dávka obskurní atmosféry, skladatelské invence a hráčské nápaditosti vám nedá jen tak vydechnout. A to ještě nevíte, že je “II” stále jedním z těch normálnějších kousků na desce.

“Psychogrotesque” má jednu obrovskou výhodu – funguje na něm opravdu vše. Na první pohled zdánlivě neslučitelné do sebe zapadá jako puzzle, jakákoliv poloha či nálada má svůj význam. “Psychogrotesque” je počin promyšlený do detailu, v němž má každý tón svůj účel. Mrazivá intermezza (excelentní “IV”!), black metalové sypanice, industriální projektily a sbíječky, vše funguje na výbornou. Abyste ale nenabyli nějakého špatného přesvědčení, Aborym zase nehrají nějaký nekontrolovatelný hlukový proud míchající všechno se vším, jejich muzika má svůj řád a svou formu, vše je podřízeno potřebám skladby a její myšlence, jen je ta myšlenka z pohledu průměrného posluchače v dáli za mořem avantgardy…

Každá skladba do jedné má svůj nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete, každá oplývá vpravdě skvostnými pasážemi, každá je rozmanitá a proměnlivá jako podzimní počasí a každá je opravdu skvělá, to říkám rovnou. Přesto mi to nedá, abych dvě jednotlivé písně nevyzdvihnul nad ostatní. První je to působivě vystavěná “V”, která plyne od saxofonem opepřeného počátku přes avantgardní doteky s “polo-čistým” vokálem do misantropického bahna. Tou druhou je diskotéková (pozor, žádná nadsázka) “VIII”. Právě ona totiž dokazuje onu zmiňovanou nadžánrovost Aborym. Celé “Psychogrotesque” je totiž vybudováno a vygradováno takovým způsobem, že plynulé přechody z black metalové skladby do čisté elektroniky posluchači ani nepřijde jakkoliv zvláštní a ačkoliv do vás kapela praží v podstatě čirou diskotéku, výsledek zní stále tvrdě.

Co více dodat a neopakovat se? Má vůbec cenu ještě něco dodávat? Cožpak už není z předchozích řádků jasné, jak moc dobrou nahrávkou “Psychogrotesque” je? Možná se nejedná o záležitost na první poslech, ale je to stále lepší do hlubin desky pronikat pomalu, neustále objevovat nové a nové a mnohem více si ji tak užívat, než dostat album, které vám po třech posleších dá vše a můžete jej zahodit. Já osobně jsem se prvních přibližně 14 dní po vydání nemohl “Psychogrotesque” vůbec nabažit, poslouchal jej několikrát denně a stále dokola. Jenže ani s odstupem několika týdnů nemám tomuto majstrštyku prostě a jednoduše co vytknout.

Na začátku recenze jsem zmiňoval, že (možná) naivně sám sebe považuji alespoň za mírně pokročilého v oboru metalových znalostí, nejsem však tak naivní, abych si myslel, že každé album, které tu v recenzích vychválím, si seženete. Ale chápu to a víc než “pouhé” přečtení článku po vás chtít vlastně ani nemohu, jenže… co kdybyste mi jednou věřili? “Psychogrotesque” totiž vážně není počin, jenž by vám měl proklouznout mezi prsty. Jsou to právě takovéto nahrávky, které mě mezi nepřeberným množstvím průměrných sraček přesvědčují, že black metal, potažmo i samotný metal jako celek, toho stále má ještě opravdu hodně co říct.


Další názory:

Moc se mi to nechce přiznávat, ale H. se vyzná, a když řekne: “To se ti bude líbit,” tak má pravdu. A bylo mi to jasné už po několika tónech skladby “V”. Industriální prvky, geniální nástroj, co nese jméno saxofon, a black metal. To je jen velmi stručné shrnutí, ve skutečnosti se na albu podíváte do krajin mluvené řeči pouze za podpory kláves nebo naopak i k šíleným techno motivům. Název alba to všechno prostě skvěle vystihuje, ale kdo neslyšel, tak si to stejně nedokáže představit. Pokud vám není cizí trocha experimentů a úletů a nemáte problém s extrémními odnožemi metalu, tak s chutí do toho.
Earthworm


Nefarium – Ad discipulum

Nefarium - Ad discipulum
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Agonia Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem poprvé doposlouchal novou fošnu italské hordy Nefarium, zůstal jsem stát s otevřenou hubou. Reference na “Ad discipulum” jsem ze všech stran zaznamenal veskrze jen kladné, přičemž ještě ty nadšené převažovaly, neváhal jsem tudíž s aplikováním desky do svých vlastních sluchovodů a… kurva jo, doopravdy je to tak skvělé. Pěkný čas jsem neslyšel takhle kulervoucí materiál. Že by mě nějaká čistokrevně black metalová fošna hned napoprvé takhle odstřelila, to pamatuji naposled u Poláků Besatt a jejich “Demonicon” (a že to je pořádné peklo!).

Pomalé tempo? Nízká rychlost? Neznáme, nevedeme. Pomalu se špatně drtí křesťanská chátra! Nefarium do toho šlapou na plný plyn (a když čistě náhodou na pár vteřin rychlost poklesne, je to jen nádech před dalším nářezem), avšak s bravurou zvládají to, co umí jen několik málo vyvolených – i v těch nejvyšších obrátkách bez problému udržet posluchačovu pozornost od začátku do konce. Nefarium na to jdou chytře. Ano, je to nářez, a jaký, ale je rozdíl mezi “nářez” a “nářez bez mozku”. A to druhé “Ad discipulum” rozhodně není. Hudba je to rychlá, smrtící, nekompromisní a bez servítek, zároveň však do detailu promyšlená a vymakaná. Nějaká bezmyšlenkovitá satanic hoblovačka? Rozhodně ne! Satanic hoblovačka s myšlenkou? Jednoznačně ano!

Důkazem budiž hned první zásek “Tongue of the First Pope (Simon Peter)” – žádné sraní intrem či něco podobného, Nefarium pálí ostrými hned od začátku. Klepačka jak prase, drtivé riffy, vymakaná kytarová melodika a jedovatý vokál, kapela je bez jakýchkoliv otázek připravená zadupat vás do země hlavou dolů… a přitom, když se zaposloucháte… to v pozadí jsou opravdu smyčce? A co to luxusní sólo? Takových chuťovek je po celé desce “poschovávaných” mnohem, mnohem více. To u průměrných smeček rozhodně nenajdete.

To mi věřte, že ta pětatřicetiminutová nálož uběhne pokaždé jak voda, aniž by nudila. Byť to zní možná trochu divně, popis inteligentně pojaté (a to prosím i v textech, které tentokrát tvoří koncept, stačí si prohlédnout jen tracklist) neředěné agrese a nenávisti “Ad discipulum” vystihuje asi nejlépe. Z každé vteřiny přímo cítíte tu absolutní zběsilost. Extrémní a brutální, avšak chytré a promyšlené. Navíc ve skvělém (drtícím) zvukovém hávu a se strhující grafickou stránkou. Osmičkové hodnocení je minimum, cokoliv menšího dát prostě nejde. Jednoznačně prozatím ten nejlepší materiál od téhle smečky!


Raintime – Psychromatic

Raintime - Psychromatic
Země: Itálie
Žánr: melodic death / power metal
Datum vydání: 27.4.2010
Label: Lifeforce Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook

Hudební scéna se dočkala už třetího alba italských melodicky death až power metalově naladěných Raintime. Předchozí dva počiny jsou poměrně oblíbené a základní fanouškovskou základnu si Raintime vytvořili. I když prvotina s názvem “Tales from Sadness” mě moc nezaujala, druhá “Flies and Lies” je velice dobrá. Mix melodického deathu a power metalu je velice dobře vyvážený, “Flies and Lies” je dle mého nejlepším albem těchto Italů.

Po prvním poslechu “Psychromatic” mě napadla hned tato věc, a to, že prvky death metalu jsou zcela pryč. Growlu, screamu a dalších lahůdek se vůbec nedočkáte, po většinu času je tu pouze čistý vokál. Že by po dvou deskách Raintime vyměkli? Další věc, co mě napadla, byla ta, že se kapela zřejmě zaměřila na jinou skupinu fanoušků. S tímto rozhodnutím pozapomněli na staré fandy co “vyrostli” na “Flies and Lies”, nejsem si jistý, zda na tuto změnu přistoupí, mě to tedy moc netěší.

První song na albu, “Fire Ants”, je celkem dobrý, z celé desky se mi líbí nejvíce. Dobře poslouchatelný melodický power metal; druhá píseň “Turned Up and Down” se rozjíždí ještě líp jak “Fire Ants”. Ovšem zhruba po čtyriceti vteřinách je tu takový “disco part”, který se opakuje i pak ke konci znovu. Přesně tento zvuk se mi nelíbí, je to něco, co byste na starších nahrávek Raintime nenašli. Skupina trošku pokomerčnila svoji hudbu, což spoustu lidí může naštvat. Hudba na desce není ani moc originální, většinu z těchto zvuků už jsem určitě někde slyšel. I když je tu growlu minimálně, tak třeba v sedmé “Fake Idols” se najednou vše snaží vynahradit, trošku mi i growlovací party připomínají metalcorovou hudbu. Opět, prostě něco, co na starších albech není. Dále už se nic převratného nestane a tím to končí.

Třetí počin italských Raintime mě moc nenadchnul, po minulém albu je to veliké zhoršení. Celkové skóre kapely je pro mě negativní, první deska mě nějak extra nebaví, druhá naopak ano a ze třetí mám husí kůží. Celkově 2:1, jestli se tento jev bude opakovat, čtvrtá deska by mě měla opět nadchnout. Doufejme.


Dawn Under Eclipse – From End to End

Dawn Under Eclipse - From End to End
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 21.3.2009
Label: Graves Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Není to tak dávno, co se zde objevila recenze na poslední album Heaven Shall Burn, což je zřejmě největší skupina hrající metalcore spojený s melodickým death metalem. Dawn Under Eclipse je kapela, která se pokouší o to samé. Proto je zde, v této recenzi, budu často srovnávat. Také se jedná Evropany, takže pokud skupina uspěje, je mnohem větší šance, že se k nám dostanou na nějaký ten koncert, než kdyby byli z Ameriky. Skupina konkretně pochází z Itálie.

V minulosti skupina vydala pouze dvě EP nahrávky, konkrétně “Eclipse” z roku 2005 a “Human Frailty” o dva roky později. Těmto minialbům se dostávalo jen samé pozitivní kritiky. Nebyl důvod proč tedy nezačít nahrávat album. Teď v roce 2009 se Italové konečně dočkali a mají svůj první velký úspěch.

Vše začne ani ne minutové intro s názvem “Overhear”. Intro vás má připravit a naladit do spravné atmosféry, ve které se album odehrává. Na ni pochopitelně hned navazuje nejlepší píseň celého alba – “Collision”. Začátek tohoto songu může připomínat “Endzeit” od výše zmiňovaných Heaven Shall Burn, song se objevuje hned po intru, na začátku máte dlouhý táhlý scream. “Collision” si ale nedrží své tempo po celém průběhu, často zde máte zpomalení, scream se mění v čistý vysoký zpěv, vše zvládá hlavní zpěvák, v čistém zpěvu mu nepomáhá nikdo jiný, jako to má několik jiných metalcorových skupin. O tom, že tato skupina často zpomaluje, máte důkaz i v sedmé “A Night on Earth” a desáté “Seven Circles”, hlavně “A Night on Earth” je takovým stylem písně jako např. “Snuff” od Slipknot, “Fluff” od Black Sabbath nebo “Nothing Else Matters” od Metallicy. Na poslech se vám to libí, celkově se ale ta píseň nehodí k dané skupině nebo na album. “A Night on Earth” možná vyzní jako odlehčení první půle alba, kde máte opravdu drsné songy typu “Half Light”, “Hailstorm” nebo “Shapeless”. Ve druhé půli už ale album docela zpomaluje a nemá to svoji temnotu z půle první, “Relief” nebo “Valve” vám skvělou první část nevynahradí tak dobře. Už se zde nedočkáte tolik screamu ani moc velké rychlosti, jako by to vůbec nebyli oni. Na tomto albu se vůbec nemusíte bát, že písně se budou odehrávat ve stejném stylu, jak to často bývá velikým problémem metalcorových skupin, všechny písně se odlišují a poslech nepadá do stereotypu.

V celkovém srovnání s Heaven Shall Burn tu zde nemáte tak rychlé tempo bicích, častěji si ale užijete kytarových riffů. V porovnání vokálů je Heaven Shall Burn o něco drsnejší a je tu jasná větší zkušenost. GigsDawn Under Eclipse se potřebuje ještě hodně vyřádit a vyzpívat, aby zvládal to samé, co nejlepší screameři na světě.

“From End to End” nepřináší nic nového, máte tu staré osvědčené zvuky. I přesto, že je album na poslech velice zajímavé a na nějakou chvíli vás zabaví, nemáte zde nic extra. Vše se veze na osvědčených standardech.


Theatres des vampires – Anima noir

Theatres des vampires - Anima noir
Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 2.5.2008
Label: Aural Music

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Tak aby do mě někdo nerubal, že zde recenzuji jen samé úžasné a dokonalé desky, dáme si dnes něco mírně průměrnějšího. A nová deska Theatres des vampires tento předpoklad bez problému splňuje. Tihle Italové sice nikdy nebyli zrovna nějací hudební géniové, ale měli své světlejší momenty. Ten nejsvětlejší zažili v období tří po sobě jdoucích alb “Bloody Lunatic Asylum” (2001), “Suicide Vampire” (2002) a “Vampyrìsme” (2003). O rok mladší “Nightbreed of Macabria” znamenalo velký propad. Reputaci si u mě sice trošku spravili další fošnou “Pleasure of Pain”, ale aktuální novinka “Anima noir” jde s kvalitou opět dolů. Na “Nightbreed of Macabria” to sice nemá, protože tenhle kousek má titul “nejhorší položka diskografie Theatres des vampires” snad předplacený, ale ani tak se kapela moc nepochlapila (v případě jejich zpěvačky spíše nepoženštila).

A jaké teda “Anima noir” vlastně je? Já ani nevím. Poslechl jsem to poprvé, podruhé, poslechl jsem to podesáté, ale stejně jsem na to nepřišel. Ne, že by to bylo nějak nepřístupné a těžké na poslech. Jen to mnou vždycky prolítne a za 20 minut si pomalu ani nevzpomenu, že je jsem něco takového slyšel. V podstatě žádná melodie, žádný riff, prostě nic mi na delší dobu neutkvělo v paměti. A sklerotik nejsem. To rozhodně není dobrá vizitka. Zvláště u gothic metalové skupiny, která staví (nebo se spíše snaží stavět) na chytlavosti a zapamatovatelnosti. Snad jediné alespoň trochu zajímavé momenty nabízí refrén balady “From the Deep” a úvodní riff hned následující “Blood Addiction”, ale to jsem ty záblesky naděje musel usilovně hledat, místo toho abych si jich všiml hned.

Theatres des vampires se po celou dobu svého působení na scéně (příští rok tomu bude již 15 let) v podstatě nevyvíjí. To by zas ani tolik nevadilo, jsou kapely, u kterých je nějaké vybočení z jejich stylu nežádoucí, v tom bych zas takový problém neviděl. Problém je, že se v rámci svého stylu stále zhoršují, místo toho, aby mířili s nabranými zkušenostmi nahoru, nebo si alespoň drželi stálou kvalitu. Na “Anima noir” se svůj styl pokusili sice inovovat největší dávkou elektroniky ve své kariéře a také vykročením k ještě větší stravitelnosti pro ještě širší masy, nevím ale, jestli to byla právě ta nejšťastnější volba, už jen proto, že jim to tak nějak nevyšlo. Já osobně bych v jejich případě viděl cestu spíše tím opačným směrem, to znamená k větší extrémnosti. Jejich upírský koncept k tomu přímo vybízí. Silně ale pochybuji, že se něco takového stane. Jestli budou pokračovat směrem, kterým v současné době míří, budou tak za jednu až dvě desky jako kapela vyřízení, ne-li dřív.

Ve své podstatě se “Anima noir” poslouchat dá, ale vyvstává otázka, proč by to vlastně někdo poslouchat měl. Je to totiž naprosto nezávadné, bez chuti a dokonale průměrné. A proč by měl někdo poslouchat průměrná alba, když může poslouchat alba úžasná a dokonalá?