Archiv štítku: ITA

Itálie

Darkend

Darkend - Grand Guignol - Book I
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Animæ
Překlad: H.
Počet otázek: 18

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Možná si ještě někdo z vás vzpomene, že v průběhu letních prázdnin zde mimo jiné vyšla i recenze na desku “Grand Guignol – Book I” od italské symphonic black metalové skupiny Darkend. Rozhovor se vinou technických problémů malinko protáhl, ale nyní je konečně zde. Na naše otázky odpovídal zpěvák Animæ, jehož odpovědi jsou mnohdy opravdu podrobné a vyčerpávající. Povídali jsme si o kapele, jejím posledním albu “Grand Guignol – Book I” a spoustě dalších věcí okolo Darkend.


Zdravím do Itálie! Hned na začátek bych se rád zeptal na jednu věc – dáváte přednost jménu Dark End nebo Darkend? Viděl jsem už obě varianty, takže si tím nejsem příliš jistý… V následujících otázkách používám Dark End, tak doufám, že jsem vybral tu správnou (smích).

Zdravím tě do České republiky! Ahah, hmm, je mi líto, ale vybral sis tu špatnou! Pro pochopení tohoto malého rozdílu bys měl vědět, že název “Darkend” je primárně odvozen z triku běžně užívaném v esoterické tradici pro zastření skutečnosti nebo ku předání zprávy čtenáři, která přesahuje psaný text: anagramu. Jméno skupiny (jež jsme pozměnili sloučením slov “dark” a “end”, abychom dostáli výše popsanému principu), jak je používáno, symbolizuje Propast, nevědomí otevírající průchod k tajemstvím a snům, zatímco zpřeházené [anagram = přesmyčka – pozn. redakce] a oproštěné od své podoby to jméno odhaluje svůj PRAVÝ význam: ve skutečnosti jde o klíčové slovo používané ve starověké sumerské převtělovací modlitbě, které odhalíme v textu závěrečné písně naší páté desky.

[Kvůli autentičnosti jsme při překladu a přepisu v otázkách zanechali původně napsaný tvar názvu skupiny, i když je to ten špatný – pozn. redakce]

Rád bych začal několika obecnějšími otázkami. Dark End hrají docela epickou hudbu. Upřímně, dokázal bych si představit, že všechna ta témata, která se objevují textech, by mohla být hudebně zpracována také mnohem minimalističtější formou. Jak k tomu došlo, že jste rozhodli vyjadřovat je symfonickou cestou?

To je dobrá otázka. Myslím, že je to zejména proto, že se svou hudbou, v těsném propojení s texty a vizuální stránkou, chceme předat konkrétní tvar nejhlubší Propasti Duší, v níž sídlí jádro samotného Kosmu, a to se všemi jeho tajemstvími a odstíny. A je to místo natolik komplexní, místo s tolika odlišnými barvami a tvary, že pro své vyjádření vyžaduje poměrně komplexní a bohatou hudební formu. To se týká především našeho posledního alba, na němž dokonce i texty začaly důkladně prozkoumávat okultní hlubiny.

Tato otázka není sice moc originální, ale je docela logická – dokázal by sis představit kombinaci hudby Dark End s klasickým orchestrem (nezáleží na tom, jestli živě nebo na studiových albech)? Pokud ano, myslíš, že je reálné, aby k tomu v budoucnosti skutečně došlo?

Ano, dokážeme si tuto kombinaci představit pokaždé, když skládáme muziku. Měl bys vědět, že náš klávesista Antarktica je plně schopen řídit orchestr, tudíž ještě nikdy nepoužil předpřipravené a omezené orchestrální šablony, nýbrž skládá a nahrává zvlášť každý jednotlivý nástroj orchestru s pomocí softwaru EastWest, takže vždy máme samostatné houslové stopy, samostatné stopy fléten, samostatné stopy kontrabasu, samostatné stopy trombónu a tak dále… Zároveň s tím i “metalové” nástroje často bereme jako součást celého orchestru, což dodává celkovému zvuku docela zvláštní teatrální náladu. V budoucnosti určitě něco podnikneme se skutečným lidským orchestrem, nejspíše speciální živé koncerty, které bychom nahráli a později vydali v DVD formátu.

V Itálii je velké množství skupin, které používají klávesy a orchestrace a jejichž muzika může být popsána jako symfonická a epická. Zdá se mi, že není žádná jiná země s tolika symfonickými kapelami, ať už jsou extrémně symfonické (což je i případ Dark End), nebo, řekněme, ne tak tvrdé symfonické skupiny. Dívají se na to muzikanti v Itálii stejně, nebo o tom tak nepřemýšlíte? Myslíš, že v Itálii něco speciálního, že je zde tolik skupin hrajících epickou hudbu?

Hmm, to opravdu nevím. Jestli narážíš na skupiny jako Rhapsody of Fire nebo Stormlord, myslím, že jejich symfonická složka je pevně spjatá s fantasy koncepty nebo historickou okázalostí dřívější italské kultury, na kterou tyto kapely rovněž odkazují. Ale víš, já mohu mluvit pouze za sebe, a jak jsem již uvedl dříve, náš symfonický přístup má spojitost s temnou, nehmotnou stránkou existence. Jednoduše potřebujeme stvořit odpovídající hudební doprovod k hrůzostrašným, okultním a magickým tématům, o nichž jsme hovořili výše. A co se týče tvé otázky, v Itálii můžeš nalézt spoustu ponurých, tajemných a esoterických elementů, které mohou podnítit takovou představivost: jen musíš vědět, kde je hledat.

Již jsem zmínil texty… všechna tři alba Dark End jsou koncepční. Plánujete v tomto duchu pokračovat také v budoucnu? Je zde možnost nahrání alba bez konceptu?

Ano, i v budoucnu budou naše desky koncepčními deskami, vidím v tom totiž mnohem více stimulující způsob psaní. S jejich pomocí můžeš podrobně rozebrat to, o čem chceš mluvit, a podívat se na to z různých úhlů pohledu, pobídnout posluchače, aby tě následoval a sám začal v prozkoumávání toho, co jsi ty začal. A ohledně možnosti natočení alba bez konceptu, nikdy neříkej nikdy, ale nyní to není v našem zájmu.

Díky těmto konceptům to vypadá, že texty jsou pro Dark End velmi důležité. Souhlasíš? Vždy jsem byl toho názoru, že hudba by měla odrážet myšlenky v textech, tudíž právě slova by měla vzniknout nejdříve a hudba by měla být složena na jejich základě. Co vzniká jako první v případě Dark End – texty nebo muzika? Mohl bys nám osvětlit, jak vypadá kompoziční proces u Dark End? Co se týče samotné hudby, vznikají nejdříve orchestrace, nebo metalové elementy?

Naprosto s tebou souhlasím. Stavební kámen všech našich alb je přímo spjat s mou filozofickou a divadelní prací, používanou jako základ pro celou strukturu a obecnou atmosféru opery. Obvykle píšu něco na způsob synopse, v níž osvětlím koncepční práci jako celek a určím lyrické téma pro každou skladbu; poté se Antarktica a já soustředíme na hudební kompozici, do níž postupně přidávám finální texty.

Ohledně hudby, to se liší: pokud s písní přijde Antarktica, jsou první orchestrace a poté přidáváme metalové prvky, chápané jako součást orchestru; pokud píseň pochází ode mě nebo jiného člena, obvykle rozvíjíme kytarové riffy a až s nimi tvoříme elementy orchestru.

Darkend

Všiml jsem si, že se v textech objevuje latina. Protože jsi uveden jako hlavní autor textů, musím se tě zeptat, jestli tento jazyk ovládáš? Pokud ano, kde ses jej naučil?

Ano, umím latinsky, ne úplně dokonale, ale umím. Všechno jsem se naučil sám… Opravdu miluji starodávné jazyky, podle mě jsou velice fascinující a mohou pomoci k lepšímu pochopení a používání současných jazyků.

Pojďme se nyní bavit o desce “Grand Guignol – Book I”. První věc, která upoutá posluchačovu pozornost, je bezpochyby artwork. Proč jste si na obálku vybrali obraz Hieronymuse Bosche? Bylo to, protože jeho řekněme netradiční obrazy pasují k temné hudbě, nebo jste měli nějaký speciální důvod (např. v souvislosti s konceptem)? Také by mě zajímalo, proč jste použili pouze malou část mnohem většího obrazu?

Tento obraz jsme si vybrali, protože dokonale ztělesňuje nejen obsah alba, ale také celou podstatu Darkend: je ponurý, temný, téměř dokáže zprostředkovat zápach smrti, stále je však silný a živoucí, velmi surrealistický, ztracený mezi fantazií a realitou… stejně jako my je velice teatrální. Tuto malou část jsem si vybrali, protože toto je pouze první kapitola celého konceptu “Grand Guignol”, “Book II” nebude jen prohlubovat současné zaměření textů, ale povznese události popsané v první části na vyšší kosmický level, přímo do centra nadlidských tajemství. Do té doby nemůže být dílo považováno za kompletní, což se týká i samotné obálky ;)

Musím se zeptat na koncept “Grand Guignol – Book I”. Upřímně, nejsem si jistý, jestli jsem dokázal vše pochopit… vlastně si myslím, že ne… čím více jsem se snažil porozumět lyrice a přiloženým textům v bookletu, tím méně jasné mi to bylo. Zdá se, že koncept je opravdu složitý a těžký na pochopení. Mohl bys nám vysvětlit, o čem “Grand Guignol – Book I” ve skutečnosti je? Rád bych slyšel trochu víc než jen “první část rozsáhlého filozofického konceptu o obvyklých kořenech okultismu, spiritualismu, mučednictví a rituálech bílé/černé magie”, jak je to napsáno na internetu. Vypadá to, že zde jsou dvě souběžné linie – jedna v textech a druhá v Himmlerově deníku [booklet alba obsahuje kromě samotných textů také několik stran fiktivního deníku Heinricha Himmlera – pozn. redakce]… jak jsou propojené? Pokud bys třeba vybral jednu nebo dvě skladby a popsal je do detailu, myslím, že by to bylo opravdu poučné…

Inu, tohle bude pěkně dlouhá odpověď! Nejprve bys měl vědět, že jsem během psaní dodržoval jedno z nejcennějších pravidel magických doktrín, které říká, že sdílené znalosti jsou ztracené znalosti. Vzhledem k tomuto nejsou všechny znalosti ukryté v kořenech opery na první pohled viditelné, protože pokud je sdílíš jednoduchým způsobem, ztrácejí svůj smysl, stávají se něčím jiným a nejsou již dále vědomostmi – je to jen něco, co si uvědomíš, přečteš a pak založíš do své paměti, abys to zapomněl.

Za druhé si musíš uvědomit, že mým cílem není vyprávět nějaký fiktivní příběh, jen zabavit lidi na pár hodin nebo jednoduše prezentovat výsledky mých studií a domněnek; mým cílem je vyprovokovat tebe, posluchače, abys přemýšlel a začal s obdobným studiem, jaké mne samotného přivedlo k příslušným znalostem. Abych trochu pomohl, umístil jsem do bookletu alba jisté “počáteční body”: například obrácený trojúhelník/kruh s deseti různými slovy umístěnými okolo i uvnitř, nebo grafické prvky (dýka, nehty, kompas, schéma čakry a tak dále), které mají při správném výkladu spojitost s každou stránkou a každým textem. Odsud již může každý začít svou vlastní cestu zkoumáním těchto jednotlivých elementů a symbolů a jejich propojováním s texty, rozluštěním některých hádanek, které jsem tu a tam umístil, věnováním pozornosti několika numerologickým vodítkům, dosáhnutím vyšší úrovně zkoumání, které odhalí metaforické jádro určitých složitějších frází.

Darkend

S ohledem na to vše je “Grand Guignol” především konceptem o lidstvu (vnímaném hlavně jako loutky bez vlastního vědomí ve velké, odsud téměř neviditelné hře) a o hlubokých a ledových tajemstvích Kosmických Elementů (z pohledu stejné optiky se na ně můžeš dívat jako na Mistra Loutkáře). Okultismus, spiritualismus, božství a magie jsou tu tedy vnímány jako nástroje k osvobození sebe sama, k rozpoznání světů, kde se tato tajemství skrývají, a k tomu, abys tam, do propasti, mohl nahlédnout. Co se týče struktury konceptu, pokud se podíváš pozorně, všimneš si, že zde nejsou jen dvě paralelní příběhové linie, ale tři: Himmlerův deník (psaný v chronologickém pořádku – s výjimkou prvního songu, který – jak je patrné už z jeho názvu [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity” – pozn. redakce] – je pohledem do budoucnosti), útržky papíru nesoucí části Nového zákona a oživující epizody z života Ježíše Krista (ty postupují v nechronologickém pořádku, každá epizoda je prezentována jako krátký záblesk) a texty (napsané kompletně v metaforickém, emotivním stylu), které spojují oba předchozí elementy dohromady. Figury Heinricha Himmlera a Ježíše Krista reprezentují ideologické a morální extrémy historie a kultury (“hranice” výše zmiňovaného divadla) a projevováním běžných emocí, jež řídí jejich skutky (texty), jsou oba symboly a živoucími bytostmi, provázejícími posluchače znalostmi hříchu, nevinnosti, slitování, vraždy… až k neviditelným nitkám kosmické nesmírnosti, která hýbe vším.

Myslím, že jsem vám dal několik dobrých záchytných bodů, s nimiž můžete začít “Grand Guignol” studovat; jak již bylo řečeno na začátku, pokud bych vám některé texty sám vysvětlovat, ztratily by svůj hlavní smysl… zbytek už je na vás ;)

Jak už bylo zmíněno, texty se týkají okultismu a spiritualismu. Zajímáš se ty sám jakožto autor textů o tato témata více než jen v rámci kapely? Mohl bys případně doporučit nějakou literaturu, pokud by se čtenáři chtěli dozvědět víc?

Ó ano, opravdu se o tato témata zajímám, nejen v rámci skupiny: přece jen si myslím, že když chceš mluvit o takto složitých a rozsáhlých tématech, musíš je nejen dobře znát, ale také je milovat a být nekonečně zvídavý. Ve skutečnosti se zdá, že moje studium těchto věcí je snad někonečné!

Co se týče doporučené literatury, žádný problém! Myslím, že pro začátek nejjednodušší texty, které vám mohou otevřít oči a navést vás k prvním krokům k temným tajemstvím, jsou: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (oboje od Aleistera Crowleyho). Dále je tu pár dalších skvělých a zjímavých textů: “The Sword of Moses” (v překladu od Mosese Gastera), “De Vita Propaganda” (Artefio), “Théologie du le Revenant” (Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (Michael Maier). Jen si dávejte pozor, musíte se v nich pohybovat obezřetně a zodpovědně [většina uvedených knih není k dispozici česky, tudíž nemá cenu uvádět překlady tří kusů, které se v českém jazyce objevily – pozn. redakce].

Musím se tě také zeptat na onen Himmlerův deník. Jen pro jistotu – jeho texty jsi napsal ty? Jsou zde evidentní návaznosti na skutečné historické události. Jak moc je deník pouhou fikcí a jak moc ses snažil být přesný v historických faktech? Kdo jsou Henry a Enrico [jména zmíněna v deníku – pozn. redakce]? Zajímáš se nějak víc o období 2. světové války a téma nacismu? Mimochodem, v deníku je zmíněn také hrad Wewelsburg [nachází se na severovýchodě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko v Německu – pozn. redakce] – navštívils jej někdy?

Ano, napsal jsem všechny texty deníku, ale věnoval jsem velkou pozornost přesným historickým faktům a také složité osobnosti Heinricha Himmlera, jak vyplývá z dobových zpráv. To hlavní, co jsem udělal, bylo spojení toho všeho vyprávěným proudem vědomí, abych stvořil deník s emotivním nádechem historických faktů; představoval jsem si, jak tím Himmler prošel, když byl naživu.

Nijak mě nefascinují války a věci jako nacionální socialismus, vybrali jsme jej do konceptu, protože dobře symbolizuje jednu z nejhrůznějších podob člověka (nacismus) a kvůli jeho silnému spojení s magií a okultismem (byl zakladatelem takzvané “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, což je divize [Třetí] říše, pověřená záležitostmi esoterických témat): jednoduše dokonale pasuje k našemu záměru.

Enrico a Henry nejsou nic víc než alter-ega německého panovníka (Himmler ve skutečnosti věřil, že je převtělením bavorského krále Henryho – nebo Enrica – I).

Myslím, že o hudební stránce jsme již dostatečně hovořili výše v obecné rovině, ale zeptal bych se ještě na jednu věc. Na “Grand Guignol – Book I” se jako host představil Fearbringer [italský hudebník s množstvím jednočlenných projektů jako Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera nebo Misericordia – pozn. redakce], který přišel úžasným čistým vokálem do písniček “Spiritism: The Transmigration Process” a “Dawn: Black Sun Rises”. Proč jste jej oslovili? Bylo to jen pro jeho schopnosti, nebo se s ním znáte a oslovili jste jej, protože je to váš kamarád? Proč se neobjevilo více hostů? Chtěli jste, aby “Grand Guignol – Book I” byla čistě nahrávka Dark End bez dalších vlivů lidí mimo kapelu?

Fearbringer je už delší čas náš dobrý přítel, a když se ukázalo, že budeme potřebovat dramatický a majestátní čistý hlas pro příslušných částí “Spiritism” a “Dawn”, automaticky jsme na něj pomysleli… on sám tím byl nadšený a ochotný! Mám opravdu rád jeho hlas, je působivý a naléhavý: on byl ta pravá osoba, která dokázala to, co jsem měl v hlavě, a rozhodně v tom nezklamal!

Co se týče druhé části tvé otázky: neměli jsme žádné další hosty, protože podle našeho názoru nebyli nutní. Nechceme mít někoho na nahrávce, jen abychom mohli říkat “hele, koukejte, hrál s námi xxx!” Hosté musí do naší hudby přidat nové odstíny a barvy.

“Grand Guignol – Book I” vyšlo jako luxusní limitovaná edice. Co se v balení vlastně nachází? Jak jste vybírali, co tam dáte? Tato verze je téměř vyprodaná – kolik kusů vám ještě zbývá? Až budou pryč, v jakém formátu bude album dále dostupné? Neplánujete například nějakou LP edici?

První limitovaná edice byla vydána s požehnáním Arcane Witchcraft Coven a obsahuje černý slipcase s odlišným obalem, rozšířený 24 stránkový booklet, originální magický certifikát vyrobený esoterickým kruhem “Ars Secretum”, ručně psané úryvky textů, označenou obálku zapečetěnou voskem a devět zrnek obřadního kadidla. Všechny tyto věci jsme vybrali na základě esoteriky a magických odstínů, které zahalují naše Umění.

Ano, tato edice je téměř vyprodaná (zbývá přibližně 50 kusů), některé z nich si schováme pro naše nadcházející turné s Cradle of Filth a Rotting Christ, myslím, že potom bude CD znovu vylisováno jako klasická jewelcase verze. Žádné plány pro LP edici prozatím nejsou.

Pokud vím, “Grand Guignol – Book I” je první částí většího konceptu. Dokážeš odhadnout, kdy by následovník (“Book II”?) mohl vyjít? Začali jste na něm již pracovat? Myslíš, že bude “Book II” obsahovat nějaké větší hudební inovace, nebo plánujete více méně pokračovat ve stejném stylu jako na “Grand Guignol – Book I”? Mimochodem, kolik částí/alb bude koncept mít?

Celá opera “Grand Guignol” obsahuje dvě knihy: ohledně koncepční struktury je již kompletně hotová (již jsem napsal celou druhou část Himmlerova deníku a vybral všechny pasáže z Nového zákona), avšak na hudbě jsme zatím ještě nezačali pracovat. Ve skutečnosti aktuálně dokončujeme skládání našeho čtvrtého alba s názvem “Il Velo Delle Ombre” (italsky “The Veil of Shadows” [česky volně přeloženo jako “Závoj stínů” – pozn. redakce]), na němž se objeví absolutně odlišný obskurní koncept. Ten bude následován speciálním EP a poté pátou dlouhohrající deskou, silně provázanou s předchozím EP. Až pak přijde čas pro “Book II”.

Nevím, jak to bude vypadat hudebně, soustředíme se na to až po páté desce. Jsem si téměř jistý, že to stále bude mít epický nádech “Book I”, zatímco atmosféra “Il Velo Delle Ombre” bude více hrůzostrašná a ritualní… symfonická v mnohem více ponurém pojetí.

V loňském roce se Dark End zúčastnili turné se Samael, Melechesh a Keep of Kalessin a také hráli v Praze. Bylo to vaše první vystoupení v České republice nebo ne? Máš na ten koncert nějaké speciální vzpomínky, nebo to pro tebe byla jen další show z mnoha? Bylo zde něco, co se ti líbilo na samotné České republice? Většina muzikantů ze zahraničí vyzdvihuje pivo a holky (smích). Mimochodem, znáš/posloucháš nějaké české metalové kapely?

Ne, nebylo to poprvé, hráli jsme v České republice už pár měsíců předtím jako předkapela Rotting Christ, ale to jsme nebyli v Praze, nýbrž v Brně! Ó ano, na koncert v Praze si dobře pamatuji, vzpomínám si, že pódium vypadalo trochu jako divadelní pódium [šlo o klub Futurum – pozn. redakce], takže jsem se na něm cítil opravdu pohodlně! ;) Lidi byli také skvělí, rovněž jsem měl možnost znovu potkat pár dobrých přátel a strávit trochu času s několika výjimečnými fanoušky Darkend.

Jinak na České republice nemám rád jen vaše dívky a piva, ale také úžasnou architekturu míst, která jsem navštívil: Praha, Plzeň, kostnice v Kutné Hoře… vše je tam opravdu fascinující a strašidelné! A také miluji Brutal Assault! Tohle léto bylo potřetí, co jsem tam byl, je prostě skvělý, nejlepší festival, na němž jsem kdy byl! Z Čech znám jenom skupinu Cult of Fire… byl jsem na jejich vystoupení na Brutal Assaultu a bylo to ohromující!

Darkend

Je zřejmé, že vizuální stránka vašich koncertů je pro vás důležitá. Znamenají tyto pódiové rekvizity něco víc, jako něco, co má dopomoct k hlubšímu prožitku z hudby vám i posluchačům, nebo je to “jen” dobře vypadají show pro pobavení lidí?

Živé koncerty jsou pro nás pravé a opravdové rituály, doslova. Prožíváme je jako ceremonie temnoty a hrůzy, v nichž je každý podnět a pocit zesílen použitím scénických elementů jako pentagramy, svícny, ponuré masky, ohořelé a mrtvé větve, vše v silně teatrálním a “grand guignolesque” [do češtiny v podstatě nepřeložitelné spojení, Grand Guignol, resp. Le Théâtre du Grand-Guignol bylo do roku 1962 pařížské divadlo, jehož název lze volně přeložit jako Divadlo Velké loutky – pozn. redakce] výkladu. Vše má svůj přesný smysl: když například přijdu na pódium s rukavicemi s odumřelými větvemi, je to odkaz na Dante Alighieriho “Les sebevrahů”“Božské komedie”, je to vizuální interpretace některých témat z tohoto výjevu.

V loňském roce jste byli na turné se Samael, tento rok bude koncertovat s Cradle of Filth a Rotting Christ. Jak se vám to povedlo, když za sebou nemáte žádný větší label?

Povedlo se nám to díky podpoře Arcane Witchcraft Coven, což je, jak si můžeš domyslet z jeho názvu, esoterický řád. Stalo se, že jeden z jeho členů měl možnost navštívit jeden náš koncert a byl pohlcen spirituální silou, kterou naše hudba vzbuzuje. Nato nás kontaktoval Velký Mistr řádu s nabídkou na sponzorování a propagaci našeho Umění, pokud jim povolíme použít naši muziku při jejich věšteckých rituálech. A pak… bylo hotovo! K tomu navíc máme to štěstí, že máme pár skvělých fanoušků, které takřka neustále žene čisté nadšení k nám, což nás zviditelňuje a poskytuje stále rostoucí základnů příznivců. Jako vždy, chtěl bych jim PODĚKOVAT z hloubi svého srdce!

Dobrá, mám poslední otázku. Obvykle se na závěr ptáme na něco vtipnějšího, takže pojďme dát bitvu mezi dvěma typickými italskými jídly – máš radši špagety nebo pizzu (smích)? Děkujeme mnohokráte za rozhovor a za tvůj čas, budeme se těšit na další koncert Dark End v České republice!

Hmm, to je pěkně těžká otázka! Dobrá tedy… omlouvám se špagetám, ale musím zvolit pizzu! Ó ano, pizza, určitě! Mohl bych ji jíst každý jeden den, aniž bych se jí přejedl! Díky vám za podporu a obětavost, budeme v České republice velmi brzy, zahrajeme na Zimním Masters of Rock ve Zlíně. Pokud zde budete, neostýchejte si s námi dát pivo a pokecat! Do té doby… šiřte dále Kult Děsu!


Krampus – Survival of the Fittest

Krampus - Survival of the Fittest
Země: Itálie
Žánr: folk metal
Datum vydání: 24.8.2012
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Arise (The Day of Reckoning)
02. Beast Within
03. Unspoken
04. Rebirth
05. Aftermath
06. The Bride
07. Redemption
08. The Dance of Lies
09. Kronos’ Heritage
10. Shadows of Our Time
11. Tears of Stone
12. The Season of Revenge [bonus]

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mladí Italové Krampus, jejichž vznik se datuje teprve do roku 2010, jsou další skupinou z takřka nekonečného zástupu folk metalových kapel, které poslední roky vznikají jak na běžícím páse v domnění, že se jim také podaří uzmout si pro sebe kousek z obrovské popularity tohoto žánru. Ne velkému množství z nich se to ale podaří a ještě méně z nich si to zaslouží hudební kvalitou. Jak jsou na tom Krampus? Ono by se na první pohled mohlo zdát, že tahle italská osmička by opravdu mohla nabídnout něco solidního, jenže – jak už to tak bývá – zdání může poněkud klamat…

Doufat v nějakou originalitu by bylo asi hodně naivní, ale chtít alespoň trochu slušnou muziku, to podle mého až tak přehnaný požadavek není. Bohužel, ani ten Krampus se svým “Survival of the Fittest” nesplňují. Když se kapela ještě před vydáním svého dlouhohrajícího debutu dostala na soupisku relativně prestižního Heidenfestu a podařilo se jí na vydání ukecat NoiseArt Records (což sice žádný gigant není, ale nějaké to solidní jméno a několik známějších kapel pod sebou určitě má), tak jsem očekával, že by mohlo o docela příjemný poslech. Jak ale vidno, nejspíš začínám na stará kolena senilnět, že jsem v něco takového doufal, jelikož hned první poslech “Survival of the Fittest” mě hodně rychle vyvedl z omylu. Deska totiž trpí několika opravdu zásadními nedostatky, které už tak nijaký dojem – protože skladatelské schopnosti Krampus nejsou při vší úctě nějak excelentní – ještě více srážejí.

Předně, skupina vystupuje jako folk metal. Jenže do folk metalu to má hodně daleko. Hudební základ je takový obyčejný metálek… asi bychom to při nějakém tom pomatení smyslů mohli nazvat death metalem, ale nutno dodat, že je to přátelský a hodně neškodný death metal, takový odvar… kdybyste Krampus nazvali death metalem ve společnosti Cannibal Corpse, asi by se vám floridští řezníci krutě vysmáli, jestli mi rozumíte. A na takovýhle nemastný-neslaný hudební základ Italové na hulváta naroubovali jakési klávesy a housličky, jen aby to znělo rádoby folkově. Nemohu si pomoct, ale při poslechu “Survival of the Fittest” se prostě nemohu zbavit pocitu, že ona folková složka je do té muziky přidána opravdu násilně, hlavně aby to sežralo folku-chtivé publikum, které na veselé housličky letí jak parta malých děcek na cukrovou vatu. Aby těch slepenců nebylo málo, v několika momentech se objeví i jakési náznaky elektroniky, které už jsou úplně mimo mísu.

Problém druhý – Krampus absolutně rezignovali na jakoukoliv snahu o nějaký vlastní ksicht a naprosto okatě kopírují jiné. A tentokrát to ale myslím doslova, protože po 90% hrací doby je zcela zřetelně slyšet, kdo je jejich velkým vzorem a komu se svým zvukem snaží přiblížit – Eluveitie. Pokud by mi někdo “Survival of the Fittest” pustil jen tak a neřekl mi, co to je zač, tak bych řekl, že jde o nějaké CDčko Eluveitie, které jsem ještě neslyšel. Ta podobnost je místy tak obrovská, že by Švýcaři klidně mohli pomalu pomýšlet o žalobě. Jako sorry, ale postavit snahu prorazit s vlastní skupinou na obšlehnutí někoho známějšího? To se prostě nedělá…

Další problém – naprostá skladatelská impotentnost Krampus. Člověk záhy pochopí, proč se Italové snaží zuby nehty držet své švýcarské předlohy, protože kopírování jiných jim jde rozhodně lépe než vymýšlení něčeho vlastního. Těch několik momentů (a nutno říct, že jich je – naštěstí – minimum), kdy se totiž pokusí o něco vlastního, zní dosti odstrašujícím způsobem.

Možná si řeknete, že bych neměl Krampus takhle ukrutně potápět, když je “Survival of the Fittest” jejich prvním albem, vždyť se přece můžou teprve hledat a až na dalších počinech se ukáže, co v nich opravdu je… Mám snad ale být shovívavý na kapelu, která sama sebe evidentně prezentuje jako profíky a svou hudbu jako něco, co je to nejvhodnější pro uši všech posluchačů široko daleko? Kdyby šlo nějakou garážovku, dejme tomu, ale zde máme co dočinění se skupinou, jež má za zády ne zrovna malou firmu, která jede na ne zrovna malou koncertní šňůru po celém kontinentu a která se opravdu snaží vystupovat jako profesionální kapela – a z tohoto pohledu prostě není sebemenší důvod přivírat oči nad nedostatky, zvláště jestli jsou to takové nedostatky, které jsem popsal výše. Pokud by na tom albu byly slyšet alespoň nějaké náznaky potenciálu či prostoru pro rozvoj a tudíž případně přiblížení se něčemu, co bych byl ochoten nazývat kvalitní hudbou, bylo by se o čem bavit, ale nic takového tam není, celá deska je prostě prázdné trendové nic. Krampus se na “Survival of the Fittest” prezentují jako kapela přinejlepším průměrná, ale většinou spíše podprůměrná, neoriginální a takřka ve všech směrech doslova špatná. S tímhle ani neztrácejte čas, ruce pryč!


Luca Turilli’s Rhapsody – Ascending to Infinity

Luca Turilli's Rhapsody - Ascending to Infinity
Země: Itálie
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Quantum X
02. Ascending to Infinity
03. Dante’s Inferno
04. Excalibur
05. Tormento e passione
06. Dark Fate of Atlantis
07. Luna [Alessandro Safina cover]
08. Clash of the Titans
09. Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall
10. March of Time [Helloween cover; bonus]

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 6/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italská kapela Rhapsody nás provedla dvěma epickými fantasy “ságami”, získala si mohutnou popularitu v metalovém světě, přestála právní spory o své jméno (byť s nutností trošku si ho upravit) i střet s DeMaiovým Magic Circle… a potom se rozpadla na dvě půlky, stalo se to téměř na den přesně před rokem. Luca Turilli’s Rhapsody je – kupodivu – ta část, kterou kolem sebe buduje kytarista a do značné míry autorský mozek původní sestavy, Luca Turilli. Ve výsledku se nakonec zdá, soudě například podle databází metalových serverů, že je to jakási odnož, která vypučela z těla původních Rhapsody of Fire, v jejichž odkazu naopak pokračuje lineup sdružený kolem zpěváka Fabia Lioneho a klávesisty Alexe Staropoliho. Tomu ale naopak neodpovídá jednání labelu Nuclear Blast, který pod svými křídily ponechal Turilliovské křídlo.

Ať tak nebo tak, na to, co převedou “původní” Rhapsody, si ještě budeme muset počkat a zatím nejsou zprávy, že by se něco v dohledné době chystalo. Luca Turilli naproti tomu nelenil a představil nám své dílo už letos v létě. Velmi zjednodušeně se na něj dá říct, že to jsou zkrátka pořád Rhapsody – zase a znovu, se všemi plusy a mínusy, co z tohoto prostého faktu vyplývají.

Pokud náhodou patříte mezi ty, kteří nevědí, co to znamená “být Rhapsody“, pojďme si v několika větách shrnout základní znaky. Hudba vychází z osvěčených postupů moderního power metalu nenáročného, leč pompézního střihu, takže zavilí odpůrci tohoto žánru mohou přestat číst a s klidem obrátit svou pozornost k pro ně více hudebně vyspělým kapelám. Hudba Rhapsody je poměrně rychlá, dokonce bych si troufl tvrdit, že občas může směle soupeřit s králi power metalové rychlosti, britskými Dragonforce. Žánrově obvyklou tématiku hrdinské fantasy umocňuje fakt, že všech deset dosud vydaných alb postupně sledovalo dva výpravné příběhy (ságy “Emerald Sword” a “Dark Secret”) z jednoho fantasy světa vymyšleného členy kapely. Ultimátní zbraní jsou pak naprosto úchvatně bombastické sborové refrény. Zejména v druhé polovině diskografie se uplatňuje mluvený narativ, do kterého se zapojil také slovutný sir Christopher Lee, který ani ve svých více než 80 neztratil nic z majestátu svého hlasu a prokázal se i jako překvapivě dobrý zpěvák. Skoro až nadužívání těchto prvků na posledních albech vedlo některé až k vymyšlení pojmu “film score metal”, kterým se snažili podchytit a vystihnout aspekty hudby Rhapsody of Fire, která chvílemi opravdu začala trochu připomínat dramatickou hudbou podbarvené scény z filmu.

Vše, co bylo nyní řečno, má dvě strany, přičemž do značné míry záleží na osobním přístupu a preferencích. Komu se to v zásadě líbí, jako třeba mně, tak si těžko může stěžovat, že mu Italové naservírovali možná už více než deset hodin takové hudby. Když však někdo tomuto stylu příliš neholduje, nebo volá po nějakém hudebním vývoji a progresi, tak asi není překvapením, že po desátém v podstatě stejném albu nebude řičet nadšením. Sice k určitým změnám postupem let došlo, ale přesto když vedle sebe postavím “Warrior of Ice” z první a “From Chaos to Eternity” z poslední desky, mám přes dílčí odlišnosti v zásadě stále to samé…

A když vedle toho všeho postavím ještě “Ascending to Infinity”, abychom se obloukem vrátili k původnímu předmětu našeho zájmu, tak mám znovu nemlich totéž pojedenácté. Jediná zásadnější změna je zde na pozici zpěváka, přičemž Alessandro Conti tady zřejmě trpí tím, čím řada jiných jinak veskrze kvalitních zpěváků, když mají po mnoha a mnoha letech nahradit hlas, který už mají fanoušci pevně asociovaný s danou kapelou. Může být sebelepší, ale prostě to nebude to stejné, a to je většinou synonymum pro “je to horší”. Zde je Conti nucen snažit se nahradit Fabia Lioneho, ale i když si jsou stylem i barvou hlasu značně podobní, určitý rozdíl prostě patrný je.

Jinak zůstalo v podstatě vše v intencích starých Rhapsody, včetně častého zapojení výrazných sborů a jistého upozadění kytarové složky na úkor syntetizátorů. Liší se ovšem téma skladeb – Luca Turilli opustil fantasy universum Rhapsody a čerpá spíš z legend a příběhů našeho světa (alespoň soudě dle titulů jako “Excalibur” či “Dante’s Inferno”). Album se také nezdá být koncepčním, přinejmenším ne natolik (pokud jím snad přece jen prostupuje nějaký jednotící příběh) jako předchozí.

Jedinou výraznější odchylku od všeobecného a výše popsaného průměru tvoří song “Luna”, který je coverem Alessandro Safiny, italského umělce, který se snaží mísit operu s moderní pop a rockovou muzikou. Od prvních tónů je jasně poznat, že u tohoto songu je něco jinak, ale bohužel nemůžu říct, že by mi to přišlo jako změna k lepšímu. Naopak bych s klidem označil “Luna” za nejhorší song. Možná tolik k myšlenkám, že by se Luca Turilli měl pokoušet měnit svojí zaběhnutou tvorbu… Oproti tomu se celkem povedl druhý cover – “March of Time” od Helloween. Absence obligátně pompézního sborového refrénu sice drobet vybočuje ze zaběhnutého stylu, ale to je nakonec skoro i dobře. A Alessandro Conti zaujme až překvapivě věrným imitováním vysokého hlasu Michaela Kiskeho.

Z průměru alba, který nestojí za bližší zmínku než to, co již bylo řečeno obecně, bych vyzdvihl skladby “Excalibur”, “Clash of the Titans” a “Dark Fate of Atlantis”, která se představila též jako pilotní singl. U této trojice se snoubí všechno dobré (nebo špatné, chcete-li), co dokážou Luca Turilli’s Rhapsody nabídnout, v té nejlepší a nejvýraznější kombinaci. Protože jde o album Rhapsody, nechybí ani obligátní závěrečný epos, zde v podobě šestnáctiminutové “Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall”, která ale kvalitou trochu pokulhává, což se bohužel závěrečným eposům alb Rhaspody stává už několik let pravidelně. Obligátní super-epický refrén není sice vyloženě špatný a jako celek se to dá poslouchat, ale kdeže jsou časy takových “The Wizard’s Last Rhymes” a především pro mě vrcholného díla epic power metalu jménem “Gargoyles, Angels of Darkness”?

Luca Turilli’s Rhapsody

Myslím, že nejvíce mohou “Ascending to Infinity” ocenit ti, kteří jsou dosud nepolíbeni poslechem Rhapsody of Fire. Protože je to ve své podstatě kvalitní materiál, pokud samozřejmě nemáte námitky proti power metalu jako celku, jen je to zkrátka pořád to samé dokola a ještě okolo. To už si asi dovede skutečně užít pouze zavilý fanoušek (i když soudě podle 100% recenzí a negativních ohlasů vůči recenzentům dávajícím 7/10 je i takových docela dost). Já osobně nejsem albem zklamán. Těžko chtít po Turillim, aby po 17 letech začal dělat něco jiného než to, co dělal doteď a co mu jde dostatečně dobře, přestože měl jedinečnou šanci se zbrusu novým projektem dát své tvorbě nový směr a rozměr a zkusit tak překvapit. Protože to ale neudělal, tak na druhou stranu ode mě nemůže čekat víc než mých sedm bodů, protože ač mi poslech rozhodně nevadí, nemohu se cítit ani unešen, protože mě maestro už nemá čím zaujmout.


Další názory:

Když tak o tom přemýšlím, vlastně ani žádné hodnocení psát nemusím, jelikož kolega Kaša pode mnou to vystihnul naprosto přesně. Změna sestavy a názvu se na samotné Turilliho hudbě nijak neprojevila, pořád je to ten samý rozmáchlý a epický power metal… ale to vlastně moc velký klad není, protože se to pomalu začalo zajídat skoro už před deseti lety. Ono na jednu stranu to špatné není, vlastně po technické stránce je vše v pořádku a Rhapsody (ať se jmenují, jak chtějí) jsou v tom ultra grandiózním power metalu špica. V čem je tedy problém? Inu, pod veškerou tou bombastičností, vyumělkovaností a pod nánosy patosu je to jaksi prázdné. “Ascending to Infinity” je jako nádherně vypadající zlatá krabička, po jejímž otevření však uvnitř namísto dech beroucího pokladu nenajdete vůbec nic, jen vzduchoprázdno. Ačkoliv se snaží tvářit jako umění, “Ascending to Infinity” klame tělem, celé je to jen pro efekt a není v tom ani zrnko něčeho hlubšího, což mně osobně docela vadí. Netvrdím, že se to nedá poslouchat, klidně se přiznám, že jsem to nejednou otočil a bylo to v pohodě, ale pochybuji, že si to někdy v budoucnu pustím znova. Když už dostanu chuť na nějaké ty Rhapsody, mým favoritem v diskografii kapely už asi navždy zůstane stařičké “Symphony of Enchanted Lands”
H.

Nejsem si úplně jistý, jaký význam mělo rozdělení Rhapsody of Fire na dvě nové samostatné bandy s takřka stejným logem, protože věřím, že hudební produkce obou si bude podobná jako vejce vejci s tím rozdílem, že v Luca Turilli’s Rhapsody nestojí za mikrofonem skvělý Fabio Lione. Vůbec bych se nedivil, kdyby za vším stál jeden společný bankovní účet, ale to je jen má domněnka, fanoušci budou dvojnásobnou porcí muziky jistě nadšení. V ostatních ohledech je všechno při starém, čímž myslím, že je všechno stejné, jako tomu bylo na posledních řadovkách Rhapsody of Fire. Turilli rozhodně nešetří pompézností, melodickými refrény, orchestrálními aranžemi a vlastně úplně vším, jak je u něj běžné, takže i když “Ascending to Infinity” na první poslech vyznívá jako bombastická deska, která se místy dotýká filmové hudby, celé to má jeden velký háček. Je to nuda. Bohužel. Od úvodního nic neříkajícího filmového intra “Quantum X” po závěrečnou, šestnáct minut trvající, “Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall” se nedostaví ani drobný náznak nějakého překvapení, jako by Luca Turilli již vystřílel všechny ostré náboje. Pár zajímavých, v tomto případě spíš chytlavých momentů se sice najde, jako například trošku temnější “Dante’s Inferno”, ale nic nového pod sluncem to není. Lepší variaci na dané téma už několikrát předvedl i samotný Turilli se svými bývalými kumpány v domovských Rhapsody, tedy ještě pod originálním názvem. Nechápejte mě tak, že je mým zájmem Turilliho jenom hanit, to ne. V rámci tohoto žánru – alespoň jak ho chápou italší klasici – už se ve své podstatě ani nikam vyvíjet nedá a “Ascending to Infinity” ve své podstatě patří k nadprůměrným kouskům symfonického speed metalu, přesto na mě působí prázdným dojmem a spíš než jako upřímná hudební výpověď dopadla novinka jako nafouknutá bublina ničeho.
Kaša


Ephel Duath – On Death and Cosmos

Ephel Duath - On Death and Cosmos
Země: Itálie
Žánr: avantgarde jazz metal
Datum vydání: 21.6.2012
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Black Prism
02. Raqia
03. Stardust Rain

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
facebook

Nebudu se tvářit jako znalec a již nyní čestně prohlásím, že tvorbu Ephel Duath neznám tak, jak bych si sám přál. Ačkoliv jsem si těsně před vydáním EP “On Death and Cosmos” poslechl všechna jejich dosavadní alba, vždy šlo spíše o první seznámení a k bližšímu prozkoumání jsem se tak u žádného z nich zatím nedostal. Ono to však není úplně od věci. Ephel Duath jsou totiž kapelou, která se neustále vyvíjí, a upoutání k její starší tvorbě by tak mohlo svazovat můj pohled na nový materiál. Ještě než se však pustíme do jeho detailnějšího rozboru, pojďme se krátce podívat, jakou kapelu si k jejímu nahrání mozek kapely Davide Tiso sestavil. Jde totiž o jména velmi zajímavá. O vokály se postarala průkopnice ženského growlingu Karyn Crisis, baskytary se zhostil již téměř legendární Steve DiGiorgio a bicí si vzal na starost talentovaný Marco Minnemann. S takovými jmény by instrumentální stránka alba měla být takřka automaticky dokonalá. Když se navíc přidá produkce Erika Rutana, měl by být jistotou i fantastický zvuk. O to více tak vše stojí na skladatelských schopnostech Davida Tisa. A právě to je důvod, proč “On Death and Cosmos” není zdaleka tak dobré album, jak by se dalo čekat.

Od vydání debutu před dvanácti lety prošli Ephel Duath zásadním vývojem. S každým novým albem posouvali laťku složitosti své hudby o něco dál, a tak zatímco “The Painter’s Palette” bylo vcelku dobře poslouchatelné avantgardně metalové album (což zní tak trochu jako protimluv), “Through My Dog’s Eyes” již bylo mnohem hůře stravitelné. “On Death and Cosmos” v tomto trendu pokračuje a jeho vstřebání se tak snadno může stát noční můrou posluchače.

Tisova práce s kytarou je ovšem přinejmenším zajímavá. V podstatě si ji lze představit jako zcela nesouvislý tok tónů, mnohdy disharmonicky pospojovaných v těžko uchopitelné celky. Tyto rozsáhlé plochy neobsahují nic k zapamatování. Výjimkou je snad jen pár chvil, kdy Tiso hraje mnohem vyšší tóny, které vystoupí z okolního ruchu a upoutávají na sebe pozornost, ale těch je jen pár. Jediné místo oddechu se pak nachází na rozhraní první a druhé skladby, jelikož zde převládají jemné, téměř akusticky znějící melodie.

Hlas Karyn Crisis je neméně významnou složkou. Její řev je zcela nekompromisní, což je dále podpořeno vrstvením jejich vokálů. Její hlas tak dostal velikou sílu. V některých místech je možné zaslechnout v jedné z vrstev velmi intenzivní čistý zpěv, ovšem jde spíše o výjimku. Bohužel vokály velmi rychle spadnou do jakési rutiny a těžko vás pak mohou překvapit. Podobné to je i s basou Steva DiGiorgia. Většinu času obdivuhodně kopíruje Tisovy nepředvídatelné kytarové výpady a do osamělých výletů se pustí jen několikrát. Pokaždé je však o příjemné osvěžení. Marco Minnemann se ukázal jako člověk na svém místě. Tisovi je důstojným partnerem a jeho neustálé změny tempa mě vážně baví.

Problém celého EP “On Death and Cosmos” je však víc než jasný. Přestože jde o hudbu značně netradiční, kvůli nemožnosti zapamatovat si víc než jen ojedinělé střípky se vám snadno vše slije do jediného zmateného guláše. Je jedno, o kterou ze tří skladeb jde, všechny jsou stejně neuchopitelné. Na starších albech Ephel Duath přitom Tiso dokázal skloubit avantgardu s poměrně solidní poslouchatelností. “On Death and Cosmos” je deska mnohem komplexnější, a posluchač tak musí být na stejné vlně s jeho autorem, aby dokázal ocenit jeho potemnělou zmatenost. V mém případě k takovému propojení nedošlo a kvalit starších alb Ephel Duath tak “On Death and Cosmos” v mých očích zdaleka nedosáhlo.


Další názory:

Ephel Duath, co dodat. Není žádným tajemstvím, že muzika tohoto uskupení byla vždy řádně šibnutá, na čemž EP “On Death and Cosmos” nemění zhola nic. Dost těžko se ten jejich hodně svojský mix jakéhosi avantgardního jazz metalu, který má však v současné době blíže k nadžánrovému pojetí hudby než k čistému metalu, popisuje, je však jisté, že to rozhodně má své nevšední kouzlo a ve všech třech sladbách na “On Death and Cosmos” se nachází dost lahůdek a různých hudebních vtípků. Ačkoliv má EP jen necelých 20 minut, nepochybuji o tom, že drtivá většina lidí se ve víru všech těch najazzlých riffů naprosto ztratí a po chvíli tenhle vodopád nápadů znechuceně vypne, i já sám se v tom stěží orientuji a to jsem zrovna člověk, jemuž se podobné vyhulenosti velmi líbí. Ostatně to je také důvod, proč v rozhodování mezi 8/10 a bez hodnocení vyhrála právě možnost nehodnotit. Nicméně není pochyb, že “On Death and Cosmos” rozhodně má něco do sebe, byť to většina lidí asi nebude schopna strávit.
H.


Darkend – Grand Guignol – Book I

Darkend - Grand Guignol - Book I
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 29.2.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Descent/Ascent (II Movement)
02. Æinsoph: Flashforward to Obscurity
03. Doom: And Then Death Scythed
04. Spiritism: The Transmigration Passage
05. Bereavement: A Multitude in Martyrized Flesh
06. Grief: Along Our Divine Pathway
07. Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals
08. Pest: Fierce Massive Slaying Grandeur
09. Decrepitude: One Last Laugh Beside Your Agonies
10. Dawn: Black Sun Rises

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Darkend

Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu – ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná – Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze – vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem “Grand Guignol – Book I”, který vyšel koncem února tohoto roku.

Nejprve by bylo záhodno si objasnit, do jaké té black metalové škatule to vlastně Darkend spadají, neb jak známo, black metal je – navzdory obecnému přesvědčení, že jde o styl zaostalý a neinvenční – velmi rozmanitým žánrem. Tudíž abychom ihned od začátku měli čistý stůl, Darkend plavou v rybníčku symfonického black metalu s pořádnou náloží různých kláves a orchestrací. Ortodoxní již nyní jistě mají nejvyšší chuť pohrdavě zavřít okno svého misantropického prohlížeče, měli by však ještě chvilinku posečkat. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, a neodsuzuj Darkend, dokud jsi je neslyšel. Muzika téhle chásky je totiž ve skutečnosti lepší, než by se na první pohled mohlo zdát…

Osobně jsem o Darkend prvně doslechl úplně stejně jako asi většina z vás – když se tu v loňském roce objevili jako jedna z předkapel na turné Samael. Žádnou větší pozornost jsem jim však nevěnoval, neboť – a nedokážu dost dobře objasnit, proč tomu tak bylo – na mě od počátku působili jakýmsi průměrným dojmem, pročež je asi vcelku jasné, že jsem se do poslechu zrovna dvakrát nehrnul. A nebýt recenze na “Grand Guignol – Book I”, nejspíš by to tak zůstalo napořád. Chtě nechtě ovšem musím přiznat, že mě i přes počáteční skepsi tito Italové nakonec o svých kvalitách přesvědčili.

Avšak nutno dodat, že se rozhodně nejednalo o náhlé procitnutí, kdy bych po prvním poslechu “Grand Guignol – Book I” zůstal zírat s ústy dokořán a následně začal mlátit hlavou o zeď, jaktože jsem si Darkend nechal takovou dobu unikat. Zpočátku totiž deska působí poněkud nijace, jako by kapela chtěla všeho moc a nános klávesových motivů byl – i přes větší délku skladeb – trochu neúnosný – jednoduše řečeno, jako by to bylo příliš přeplácané. Jak nám ale praví známé klišovité pořekadlo, ne vše musí být nutně takové, jaké se to zdá být na první pohled. Když si totiž člověk na “Grand Guignol – Book I” zvykne, přistoupí na jeho hru a začne se v kompozicích, jež v průměru trvají něco kolem osmi minut, trochu orientovat, ihned to začne být mnohem větší zábava. Své růžky začne vystrkovat spousta velice dobrých až výborných momentů, mezi nimiž se najdou i některé snadno zapamatovatelné. Díky tomuhle a ještě díky faktu, že většina skladeb je i přes svou relativní proměnlivost (vzhledem k délce pochopitelnou) vybavena nějakou nosnou linkou, díky níž písně mezi sebou bez problémů rozlišíte, jsou jednotlivé songy ve svém jádru – nebojím se říci – hitové.

Z předcházejících řádků již možná nepřímo vyplynulo, že hlavním elementem hudby Darkend jsou klávesy – pokud se tak stalo, nebylo to náhodou, jelikož tomu tak doopravdy je (a pokud ne, říkám to nyní). Proplétají se doslova celou deskou a po většinu času mají hlavní slovo. A v momentech, kdy ne, přebírají vládu kytarové melodie, případně sóla, která sice nejsou pravidlem v každém songu, ale sem tam se objeví. Z toho je asi vcelku jasné, že Darkend spadají do ranku těch přístupnějších black metalových kapel. Asi druhým nejvýraznějším prvkem je pak vokál zpěváka Animæ, jehož hlasový projev sice asi nebude ten úplně nejoriginálnější, jaký jste kdy slyšeli, nicméně mu nelze upřít, že v rámci celku bezezbytku plní svůj účel a čas od času se vytasí s velmi povedenou linkou. Zůstává otázkou, nakolik by muzika Darkend bavila, kdyby v ní klávesy nebyly, jelikož ostatní nástroje vrcholem invence neoplývají, ale to asi nemá cenu řešit, neboť tam jsou a ze širšího úhlu pohledu ta muzika funguje a baví, čímž to hasne.

Možná by se až doposud mohlo zdát, že “Grand Guignol – Book I” zas až taková výhra není, avšak v konečném důsledku je tomu asi naopak, protože album je i přes některé dílčí nedostatky opravdu povedené, a pokud člověk překoná počáteční nedůvěru, dostane nahrávku, která je – minimálně po oné smyfonické stránce – zcela jistě propracovaná, plná výborných nápadů a skvělých momentů. Vyzdvihnout si zaslouží především dvě věci – jednak fakt, že “Grand Guignol – Book I” patří k těm počinům, které baví tím více, čím více je posloucháte; druhou věcí je pak nepochybně patřičně okultní atmosféra, jíž se Darkend povedlo vytvořit – v tomto ohledu vyšel záměr kapely – tedy alespoň vzhledem ke konceptu alba předpokládám, že šlo o záměr – opravdu skvěle.

Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že desku otvírá jak jinak než instrumentální symfonické intro. Pokud budeme brát, že intro by mělo nejen navnadit na další poslech, ale i dát menší nápovědu k tomu, co lze očekávat od zbytku nahrávky, pak minimálně to druhé “Descent/Ascent (II Movement)” splňuje naprosto dokonale. I zbytek skladeb, byť už se jedná o metalové vypalováky, totiž i nadále působí epicky. Nechybí zmiňovaná okultní atmosféra, docela příjemná pestrost a střídání nálad od hororových pasáží přes ty s gotickým nádechem, až po některé vzletnější věci. Hned první regulérní song “Æinsoph: Flashforward to Obscurity” tohle naprosto jasně potvrzuje – nejdříve metalová bouře, pasáže ostřejších kytar a bicí palby, střídavě se objevující klávesy, sbory, nějaké to zvolnění, poté výraznější kytarové melodie, trochu té temnější deklamace, sólo a další klasické propriety žánru symphonic black metalu, ale jak vidno z podání Darkend, stále se to dá naaranžovat tak, aby byl posluchač spokojen.

Aby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. “Doom: And Then Death Scytched” patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený “tikáním”, nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá “Spiritism: The Transmigration Passage”, jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu.

Darkend

Jako poslední můžu jmenovat například “Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals”, která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky “Dawn: Black Sun Rises” už toho nejeden posluchač může mít plné kecky…

Celkově lze “Grand Guignol – Book I” prohlásit za velmi povedený počin, který má rozhodně co říct minimálně fanouškům symfonického black metalu, ale do jisté míry i ostatním, protože se v jádru jedná – alespoň tedy na poměry black metalového žánru – o docela přístupnou záležitost, a to i navzdory výše zmiňovanému problému s proniknutím pod slupku alba (protimluv to vážně není, ač by se mohlo zdát, že ano). Pokud vám chutnají například Dimmu Borgir někdy okolo roku 2000, myslím, že nabízenou porcí téhle italské bašty byste určitě nemuseli pohrdnout, kdo si však pod symfonickým black metalem představí spíše věci jako Anorexia Nervosa, může být asi malinko zklamán… i když na druhou stranu, já jsem také od “Grand Guignol – Book I” nečekal zhola nic a nakonec mu dávám známku velice pěknou…


The Foreshadowing – Second World

The Foreshadowing - Second World
Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: Cyclone Empire

Tracklist:
01. Havoc
02. Outcast
03. The Forsaken Son
04. Second World
05. Aftermaths
06. Ground Zero
07. Reverie Is a Tyrant
08. Colonies
09. Noli Timere
10. Friends of Pain

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

21. století je z hlediska gothic metalu opravdu smutná doba. Jak tenhle subžánr vlastně zní, už ví jen zlomek těch, kteří se škatulkou ohánějí na každém rohu, a záplava naprosto zaměnitelných a kvalitou své tvorby nikterak hodnotných kapel původem zhusta v Německu jenom zatlouká další hřebíčky do rakve kdysi mimořádně zajímavého žánru. Člověk, který k němu není úplně lhostejný, může tak akorát truchlit, anebo se vrhnout po čemkoli, co vypadá, že by mohlo tenhle zhoubný status quo narušit. Přesně takové zvěsti předcházely i italskou kapelu The Foreshadowing, a jelikož jsem z jejich dosavadních dvou alb neslyšel ani notu, byl jsem náramně zvědavý, jestli se jim podaří vydobýt si cenný titul kvalitního a neotřelého gothic metalu s jejich novinkou “Second World”

Není sporu o tom, že úspěchu dosáhli minimálně co se týče neotřelosti, protože si nepamatuji, že bych kdy slyšel něco podobného. The Foreshadowing totiž na “Second World” neprezentují čistý gothic, a za účelem jeho obohacení sáhli do výrazového repertoáru žánrového příbuzného – doom metalu. Odtud pochází mimořádně rozvláčná atmosféra, která definuje tvář alba a která je asi nejvýraznějším vjemem, který si člověk z poslechu “Second World” odnese. Aby ale nevznikla mýlka, bylo by dobré zdůraznit, že doomový charakter, s jakým The Foreshadowing pracují, rozhodně nepůsobí tak závažné srdceboly jako čistě doomové smečky a už vůbec posluchače nedusí. Je to prostě jen takové… rozvláčné. A snad i tahle rozvláčnost přispívá k druhému charakteristickému rysu alba. Ono totiž zní, jako by se na něm všechno dělo jen tak mimochodem, někde v dálce. Není to ostré ani bezprostřední a nesnaží se to a priori získat posluchačovu pozornost svým projevem, který je všechno, jen ne živelný. Nikdy se mi nepodařilo odpoutat duši od těla, ale myslím, že tahle charakteristika “Second World” tomu musí být tomu pocitu docela blízko. Přesto ale album nějakým záhadným způsobem pozornost jitří a člověk při cílevědomém poslechu nemá nutkání pořád utíkat k jiným činnostem. V čem to ale vězí, to vážně nemám potuchy…

Když už jsme si ujasnili, jak že to vlastně zní, je načase probrat silné, ale i ty slabší stránky, kterými “Second World” oplývá. Ač to může znít překvapivě, kytary tu rozhodně nehrají prim. Pochopitelně, že jejich práce tvoří hutný základ celého alba, ale že by se jednalo o nějakou zběsilou přehlídku riffů, to ani v nejmenším. Popravdě mi v paměti utkvěly jen dvě místa, kde se dá hovořit o opravdovém riffu, což vlastně vypovídá samo za sebe. Humorné ovšem je, že to vůbec není na překážku. Kytary si tam v doprovodu decentních kláves tu lépe, tu hůře něco hrají, a připravují půdu pro zpěváka. Marco Benevento je totiž nadaný hlasem, který mému uchu opravdu lahodí, a jeho čisté linky jsou jedním z poznávacích znaků The Foreshadowing, potažmo “Second World”. Velkou poklonu si ode mě vysloužil za schopnost intonovat i v hodně nízkých polohách a dvojhlasem v refrénu “Colonies” moje sympatie k jeho vokálnímu projevu jedině stvrdil. Sice nevím, jestli jde jen o dvě hlasové stopy, nebo se o mikrofon podělil s někým dalším, ale výsledek je prostě úchvatný. A tím se dostáváme k tomu, co na “Second World” posluchače zaujme asi nejvíce. Jsou to silné melodické pasáže, povětšinou refrény. Bližší rozebírání asi nemá smysl, ale vězte, že když se zadaří, je opravdu o co stát a skladba je najednou někde jinde.

S těmi melodickými pasážemi “Second World” stojí a padá. Zásadní problém ovšem je, že se jich na pětapadesátiminutové stopáži neurodilo tolik, aby zvládly album jako celek od toho pádu uchránit. Pokud to mám vyčíslit, již zmíněná “Colonies” je opravdu vynikající. Pak je tu velmi solidní dvojice “Havoc” a “Ground Zero”, na kterou se ještě z povzdálí chytá “Aftermaths”, ale tím to hasne, vážení, a uznejte sami – občasné několikavteřinové záblesky opravdu slušné muziky, které se na albu objevují i mimo vypíchnuté skladby (jako že tam takové jsou, to zas ne že ne), se do toho počítat nedají. A tam, kde není nic z toho, co ty čtyři jmenované skladby táhne nad průměr, zůstává akorát ta rozvláčnost a dojem mimotělní zkušenosti, o kterých jsem mluvil výše, a ty se bez nějakého oživení slévají v dlouhé minuty čiré nudy, což je ohromná škoda.

“Second World” je tedy hodně rozporuplný počin. Na jednu stranu je to každým coulem originální muzika, která ve svých vrcholných momentech dovede zprostředkovat opravdu kvalitní posluchačské zážitky. Na tu druhou ale album trpí fatálním nedostatkem zajímavých a silných momentů, které by dovedly slibný základ přetvořit v opravdu pozoruhodné dílo. Když nic jiného, tak mě však album “Second World” utvrdilo v jedné věci – “Days of Nothing” a “Oionos”, tedy předchozí studiové počiny The Foreshadowing, určitě v brzké době podrobím poslechu, protože tihle muzikanti umí složit výborné skladby. Koneckonců, i mezi fanoušky The Foreshadowing se “Second World” netěší nikterak nadšené odezvě, takže by v tom byl čert, aby se mi aspoň jeden z jeho předchůdců nedostal pod kůži…

The Foreshadowing


Další názory:

“Second World” není vyloženě zlé album, technicky vzato je na něm naopak vlastně všechno v pořádku… ale bohužel to příliš nefunguje. S předcházejími deskami The Foreshadowing jsem prozatím neměl tu čest, ale ze všech stran jsem na ně vždy slýchával jen chválu, sám jsem se už delší dobu chystal se do nich pustit, když však v mezičase vyšla třetí nahrávka “Second World”, začal jsem právě u ní. Místo skvělého doom metalu s lehkou gotickou příchutí, jaký jsem očekával, jsem se ale dočkal pouze jakéhosi nepříliš záživného náznaku doomování, kde sice vlivy gothic metalu nechybí, ale to je tak vše, v čem byla očekávání naplněna. Jak jsem řekl, vyloženě špatné “Second World” není, ale působí takovým příliš unylým a ospalým dojmem na to, aby dokázalo posluchače opravdu bavit, což je vcelku paradoxní, jelikož je ta muzika na poměry žánru docela dynamická a proměnlivá… ale nevychází jí to. Je to škoda, protože z té muziky rozhodně je cítit, že by to mohlo být mnohem lepší…
H.


Hour of Penance – Sedition

Hour of Penance - Sedition
Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Through the Triumphal Arch
02. Reforging the Crowns
03. Desecrated Souls
04. Resurgence of the Empire
05. Spears of Sacred Doom
06. Sealed into Ecstasy
07. Redeemer of Atrocity
08. Regicide
09. The Sun Worship
10. The Seas of Light
11. Theogony

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
Madeleine Ailyn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Svět – a ten hudební obzvlášť – je samé překvapení. Člověk (nebo alespoň já) se tak nějak podvědomě brání služebně mladším extrémním smečkám (myšleno těm, které nezačínaly na přelomu 80. a 90. let), zatížen předsudky, že to bude neposlouchatelný výblitek, poplatný éře, kdy spousta muzikantů i fanoušků přísahá na slovíčko core. Jenže jak už vám asi pomalu dochází, Římané Hour of Penance hrají na poněkud jinou notu, která mi na první poslech bez přehánění vyrazila dech. Víc takových překvapení…

Žánrová škatulka, kterou Hour of Penance přisuzují Metal Archives, zní technical brutal death metal, za čímž se ovšem může skrývat kdeco. Tentokrát je to “kdeco” zastoupeno prvotřídním, rychlým, drtivým a kompozičně promakaným death metalem, který mě po loňském objevení Fleshgod Apocalypse nadále utvrzuje v domněnce, že Itálie nemusí produkovat jenom prvoplánově epické nesmysly typu posledních Rhapsody of Fire. Album “Sedition” je totiž nesmlouvavým a tvrdým direktem, který je radost schytat. A čím že mě Hour of Penance tak dostali? Popravdě, asi vším, protože tady nechybí nic, co od pořádného death metalu vyžaduji.

Výborná je práce bicích, které i při své rychlosti a jakési lehkosti neztrácejí na přesnosti a drtivé rytmice. Je vyloženě slyšet, jak bubeník žene dopředu zbytek kapely, a je to opravdu pekelná jízda. Za svůj výkon se ani v nejmenším nemusí stydět rovněž zpěvák Paolo Pieri (který má shodou okolností na svědomí i jednu z kytar, ale o tom později). Jeho nasraný vokál to všudypřítomné peklo vynikajícím způsobem uvozuje, a když se vytasí se zničujícím frázováním, které víc než co jiného připomíná kytarový riff, srdce zaplesá. Jeden příklad za všechny – věnujte pozornost skladbě “Sedition Through Scorn” a hned poznáte, o čem mluvím. V lehkém kontrastu proti sebelepšímu, ale pořád vesměs standardnímu death metalovému vokálu jsou tu zastoupeny rovnež pasáže, kde se pěje sborově – ať už je to klasický řev nebo naléhavý čistý vokál. Ať tak či onak, v obou případech tyhle momenty znatelně zahušťují atmosféru a bez debat přispívají k vynikající podobě celku…

Doteď jsem chválil, ale nesklouzl jsem k nepokryté adoraci. Toho se však nevyvaruji v případě kytar, protože to, co na “Sedition” předvádějí oba kytaristé, se dá popsat jako naprosto dechberoucí. Čekal jsem, že to asi bude technické a brutální, ale opravdu jsem nečekal, že to při zachování obou těchto charakteristik bude album od podlahy po strop naplněno vynikajícími melodiemi. Setkáte se s nimi všude – u sól a vyhrávek by to nebylo nic divného, ale tady mají melodii i pro death metal typické drtivé riffy a přitom je to pořád naprosto nekompromisní nářez. Motivy se zbytečně neopakují, a když ano, je to jen ku prospěchu věci. Ta muzika je pestrá, energická a plná života. Stručně řečeno – neustále se něco děje a to něco je opravdu prvotřídní klepec, který nedovolí polevit v pozornosti. A když posluchač tohle všechno dostává v koňských dávkách a pod tlakem, říká si, k čemu jsou vůbec potřeba drogy, když je něco takového mnohem intenzivnější a řádově levnější.

Jak jsou pak na tom jednotlivé skladby? Neméně zdařile. Mně osobně asi nejvíc učarovala v pořadí pátá “Ascension”, což je prostě naprosto ultimátní bomba se vším všudy a nic menšího. Ostatní ale o mnoho nezaostávají a mnohdy si říkám, že mám rád naprostou většinu tracklistu. Pravda, při posledních dvou skladbách (“Deprave to Redeem” a “Blind Obedience”) mě občas napadne, že by to mohlo být ještě o kapánek lepší, ale to je dost možná jenom naprosto nepodstatný subjektivní dojem. Faktem totiž zůstává, že je “Sedition” ukázkovým příkladem, jak může vypadat opravdu, ale opravdu nápaditý a nehorázně našlapaný death metal, znatelně tíhnoucí k technickému charakteru.

“Sedition” je pátým albem, které Hour of Penance vydali. Z těch předchozích jsem letmo slyšel akorát dva roky starý počin “Paradogma”, který mě na až tak neuchvátil, ale “Sedition” mě naprosto uzemnilo hned na první poslech a tento stav doposud trvá. Už z principu tak nemohu souhlasit s hodnocením redakční kolegyně, a moje hodnocení zakotví na hodnotě 8,5/10, přičemž kdyby to šlo, tak bych ještě tak dvě nebo tři desetinky přidal. “Sedition” je prostě povinností pro každého, kdo holduje death metalu, a kdybyste se rozmýšleli, zdali do téhle desky zainvestovat, určitě tak učiňte. Pořád si ale dovedu představit, že to může být ještě o malinko lepší, takže si pro příště nechám nějaký ten prostor, protože pokud Hour of Penance tuhle laťku ještě překonají, budou praskat litosférické desky, jak velký to bude nářez…


Další názory:

Omluvte mě, že se nezajímám o situace a komplikace, které probíhají ve všech kapelách na světě. Občas okolo mě něco projde, ale tak nějak mě zajímá spíš ten výsledný produkt a ten si oproti “Paradogma” z mého pohledu trochu pohoršil. Trochu znamená o malou píď, kterou bychom mohli, ale nemuseli zanedbat. Za prvé tam postrádám v některých částech větší dravost a neurvalost ve vokálech. Za druhé mě rozčílili některými lacinými pasážemi, které mi přišly značně “primitivní” a nehodící se k té části kreativnosti, která v té muzice zbyla, viz “Ascension”; a samotný úvod “Transubstantiatio” bych taky nepovažovala za nějaký trhák, pokud vás to má upoutat a sdělit vám to, že ta deska stojí za to. Nakonec to zachraňuje šokující neurvaný skok na druhou skladbu v pořadí. A zatřetí, trochu mi tam chybí ta černá, psychopatická atmosféra, kterou mělo “Paradogma“. Jednoduše je to příjemné, ale jak jsem řekla: “mniši” hned na začátek, ne tak dravé, ale jinak kvalitní kousek.
Madeleine Ailyn


Evenoire – Vitriol

Evenoire - Vitriol
Země: Itálie
Žánr: gothic / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Herons
02. Drops of Amber
03. Seasons of Decay
04. Love Enslaves
05. The Newborn Spring
06. When the Sun Sets
07. Tears of Medusa
08. Devil’s Signs
09. The Lady of the Game
10. Wild Females
11. Aries [bonus]

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dlouho jsem přemýšlela, co napsat o Evenoire na úvod a nakonec jsem dospěla k názoru, že asi všechno, co je podstatné, ve zkratce. Koneckonců mně tohle jméno kapely před sedmi měsíci taky nic neříkalo. Evenoire pocházejí ze severu Itálie, hrají něco mezi gothic a folk metalem, ale těch vlivů tam samozřejmě bude jako vždy více. Dali se dohromady v roce 2007, o dva roky později přišlo na svět jejich EP nazvané “I Will Stay”, které mě přesvědčilo o tom, že mám “vyhlížet” jejich debutové album “Vitriol”, které spadá už pod záštitu Scarlet Records a vyšlo v březnu tohoto roku. Debutové album, které tady pro vás mám zhodnotit.

Musím hned ze začátku říct, že “I Will Stay” se mi zdálo méně spoutané tendencemi hlavního proudu. Což je docela očekávaná zpráva. “Vitriol” je sice album, které se dokáže z určitého pohledu rovnat s kapelami jako je Xandria, Stream of Passion nebo třeba Amberian Dawn, má stejně chytrý námět a možná ještě lepší námět, protože kdo jiný by se měl zabývat legendami ze severu Itálie, ale právě tohle všechno může být ten problém. Aby to neznělo moc jako hlavní proud. Nevím jak vám, ale mně jedni Amberian Dawn stačí. Ovšem pro štěstí Evenoire je tam stále tendence stáčet se i k folk metalu. Já osobně jsem z toho potěšena. Myslím, že v jejich podání je tahle kombinace docela zajímavá. Vlastně se mi občas zdá, jako by dělali koktejl ze všech zmiňovaných symfonických kapel, přichutili to něčím podobným, jako jsou slabší songy od Blind Guardian, prvky z Eluveitie a pak nakonec tomu dodali osobitý projev. (To bude asi ten důvod, proč jsme měli diskuzi s H. na téma, “že prý mu to smrdí po keltech a co že to mají dělat ve středověké Itálii”. Tak jo, teď mu dávám za pravdu.) Ale nakonec z mého pohledu je to jedna z věcí, která je přidržuje v atraktivitě.

Abych pokračovala trochu samotnou skupinou. Evenoire patří k female-fronted skupinám a jejich hlasem je Lisy Stefanoni, která se bezpochyby svým hlasem může rovnat známějším jménům, ovšem na rozdíl od nich ovládá hru na flétnu, která se prolíná celým albem, když zrovna neslyšíte zpěv. Právě v písni “Wise King” jsem si ji úplně zamilovala. Je to takový zajímavý a trochu nerovný boj s tvrdšími nástroji, ale právě tyhle jednoduché kontrasty jsou sílou, která kapelu opět drží stranou od šedi gothic metalu. Pravdou je, že někdy se o to pokusí i samotný hlas zpěvačky, a říkám jen někdy, protože jindy se jasně gotických klišé.

A jsou tu další dvě skladby, které bych měla jmenovat. Ještě před vydáním alba jsem slyšela “Days of the Blackbird” a stále si myslím, že je to jedna z nejsilnějších písní. Nejvíc poukazuje na neuspořádaný mix, který Evenoire hrají, na druhou stranu, dokáže něčím zaujmout. “Misleading Paradise” je více středověká a souvisí s takovým jménem, jako je Torquato Tasso. Ráda bych nechala tu literaturu stranou, ale je to trochu moje srdcová záležitost a ostatně na “Vitriol” nenajdete píseň, která by neměla nějakou historickou inspiraci a velká část z nich se nějak týká vody.

Schrnuto a podtrženo, “Vitriol” je album, které na debut není vůbec špatné, to bych si nedovolila říct. Jen mi přijde, že u příštího by se Evenoire konečně měli rozhodnout, do kterého žánru budou spadat, protože folk metal se mě osobně s gothic metalem trochu bije. Jak už jsem řekla, mně by se víc líbilo, kdyby to vzali přímou cestou k folku, přece jen si myslím, že nikdo netvrdí, že by si nemohli ponechat severoitalská témata. Takže když si to sečtu v hlavě, vychází mi krásných sedm, což je mimochodem víc, než by se možná dalo očekávat, a doufám, že příště bude ještě víc. To až jim možná konečně dojde, že by se s tím gotickým pozadím neměli vůbec babrat.


Další názory:

Tak nějak jsem zatím ještě nepřišel na to, co si o “Vitriol” myslet. Na jednu stranu album obsahuje spoustu poněkud nudnějších a obyčejných gothic metalových pasáží, které znějí přesně dle daných žánrových klišé. Ovšem na druhou stranu se na “Vitriol” vyskytují i opravdu zajímavé momenty, a to ve chvílích, kdy se Evenoire pustí na pole folku (místy mi to dokonce zavání až keltskými motivy), kde jejich produkce zní naopak velice dobře. Upřímně jsem přesvědčen, že kdyby se kapela naplno vydala právě touto cestou, rozhodně by byl výsledek o mnoho lepší, takto je “Vitriol” do jisté míry malinko rozpačitější, jako kdyby Evenoire sami nevěděli, jakým směrem to chtějí vlastně hnát. Je pravda, že se jedná teprve o debut, tudíž se dají malinko přivřít oči (ačkoliv jsou samozřejmě i skupiny, které dokáží znít naprosto fantasticky i na svých úplně prvních nosičích), myslím si však, že i přesto se dá rozhodně tvrdit, že v tomhle italském jméně nějaký ten potenciál určitě dřímá. Teď jde jenom o to, jestli jej čtveřice hudebníků a jedna hudebnice dokáží využít. Stačilo by se zbavit té přemíry nikterak objevných gothic metalových blbinek a přidat na té folkové složce, která v tomto případě rozhodně není bez zajímavosti…
H.


Cadaveria – Horror Metal / Opera IX – Strix – Maledictae in aeternum

Cadaveria - Horror Metal
Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Flowers in Fire
02. The Night’s Theatre
03. Death Vision
04. Whispers of Sin
05. Assassin
06. The Days and the After and Behind
07. Apocalypse
08. The Oracle (of the Fog)
09. Requiem
10. This Is Not the Silence
11. Hypnotic Psychosis

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátku si musíme položit otázku, proč jsou recenze na novinky Cadaveria a Opera IX spojeny do jednoho článku, když se navenek jedná o dvě naprosto rozdílné skupiny – o ony to vlasntě naprosto rozdílné skupiny opravdu jsou. Avšak nemám pochyb, že zasvěceným to je zcela zřejmé a ti, kteří zasvěcení nejsou, zcela jistě zdatně zvládají použití moderního vynálezu internetu, díky němuž si to mohou zjistit. Přesto – čistě z principu – to osvětlit musím, aniž bych chtěl milého čtenáře jakkoliv podceňovat v jeho hudebním vzdělání na poli italského black metalu. Budeme tedy na chvíli předstírat, že zasvěcení jsou také trochu zapomnětliví a nezasvěcení zas líní, aby hledali…

Náš příběh se začíná odvíjet v roce už někdy v hluboké minulosti na přelomu 80. a 90. kdy v severoitalském městě Biella vzniká formace s názvem Opera IX, kterou zakládá jistý kytarista Ossian. Ponejprv byl tento hudebník sám, ovšem netrvalo dlouho a roku 1992 jej doplnili další muzikanti, mezi nimiž je i jistý bubeník Flegias a jistá zpěvačka Cadaveria (teď už asi jistě začínáte tušit, jak to bude dál, ale pokračujme). Postupem času si Opera IX vydobyla status bez přehánění kultovní a stala se jedním z nejznámějších extrémně metalových spolků své země, s podrobnostmi se ovšem nemám čas zdržovat a ani na ně nemám prostor (nehledě na fakt, že přece píšu recenzi, nikoliv jakýsi historický traktát), tudíž přeskočme až do roku 2001, kdy Cadaveria a FlegiasOpera IX odcházejí kvůli rozdílným názorům na budoucí hudební směřování kapely a zakládají novou formaci, která dostala do vínku jméno po své zpěvačce – Cadaveria (pozor, ačkoliv k tomu ten název přímo svádí, nejedná se o její sólový projekt, nýbrž o regulérní skupinu). A to je celé, právě tato společná historie jedním ze dvou důvodů, proč obě recenze zaštiťuje jeden článek.

Oním druhým důvodem už je vcelku logicky datum vydání obou desek – “Strix – Maledictae in aeternum” v případě Opera IX a ” Horror Metal” v případě Cadaveria. Snad tomu chtěla souhra náhod, že oba počiny se na trhu objevily v rozmezí pouhých osmi dní, což je o to více s podivem, jakou dlouho dobu museli posluchači na alba čekat – Cadaveria svou předcházející nahrávku “In Your Blood” vydala v roce 2007, to jest pětiletý odstup, a Opera IX potřebovala dokonce předlouhých osm roků, než svým příznivcům připravila nástupce opusu “Anphisbena” z roku 2004.

To bychom měli úvod za sebou, nyní se již pojďme pustit do rozboru samotných alb a také – dá-li Bůh své požehnání a má múza patřičné políbení – i jejich porovnání…

Je trochu paradoxní, že hned na začátku té části článku, kterou bychom už s přivřením očí mohli považovat za jakous takous recenzi, musím zase odvolat to, co jsem napsal před pár vteřinami o pár řádků výše. Ono lze totiž současné Opera IX a Cadaveria porovnat jen stěží, neboť se obě formace už pohybují v diametrálně odlišné hudební sféře. Opera IX je samozřejmě black metal (ačkoliv ne čistokrevný, nebyl by problém v jejich případě použitých přídomků jako atmosférický, symfonický, melodický… jak je ctěná libost, já si aktuálně vystačím pouze s označením black metal… rozdíl oproti starší tvorbě je už jiná věc, k níž se ještě v průběhu textu dostaneme), zatímco Cadaveria svou hudební produkcí přesahuje do vícera žánrů, mezi nimiž nechybí ani elementy toho black metalu, ale stejně tak velkou roli v jejich případě hraje rovněž gothic metal, doom metal či dokonce až (jak mnozí tvrdí, i když mně už toto označení přijde trochu přehnané) avantgardní metal. Ve světle tohoto tvrzení se nám slibované porovnání “Strix – Maledictae in aeternum” a “Horror Metal” dostává na úroveň mýtického gordického uzlu, jehož rozetnutí – přestože již bylo v mých očích učiněno a mohl bych jej odhalit z fleku – si schovám až na příhodnější pozdější dobu, která nastane na konci recenze.

Jak velí dobré mravy, dámy mají přednost, pojďme se tedy ponejprve věnovat trochu Cadaverii. Zatímco na “Strix – Maledictae in aeternum” jsem se těšil opravdu hodně (obzvláště po vypuštění první skladby “Mandragora” – o tom ale až později), výsledku “Horror Metal” jsem se spíše obával. Proč? Inu, možná to byl jen nějaký osobní rozmar, kdo ví, ale když jsem poprvé viděl naprosto s prominutím idiotský přebal, tak mě napadlo pouze něco ve smyslu, že jestli i muzika bude na podobné úrovni, půjde o těžký klystýr. Naštěstí se po samotném poslechu ukázalo, že se jednalo o obavy vesměs liché, ovšem pocit, že se obal velice nepovedl, přetrval.

Jak již bylo naznačeno o dva odstavce výše, Cadaveria (myšleno skupina… to rozlišení Cadaveria-kapela a Cadaveria-zpěvačka možná bude dělat mírné problémy) se vyvinula do jakéhosi nadžánrového koktejlu, v němž klokotají přísady blacku, doomu a gothicu, avšak ani jedna nemá navrch a dohromady jsou natolik pomíchané, že lze jen těžko hovořit o jejich pouhé kombinaci. O jeden odstavec výše jsem zase naznačoval, že není třeba se bát samotné kvality, aneb jinak řečeno, komu se líbilo “In Your Blood”, ten by měl být stejně tak spokojen i s “Horror Metal”. Zatímco první dvě nahrávky “The Shadows’ Madame” (2002) a “Far Away from Conformity” (2004) byly ještě o něco řezavější a agresivnější (dalo by se také říct, že v jejich případě měla ještě navrch ta black metalová složka – to nejspíš proto, než se Cadaveria trochu vymanila z vlivu Opera IX), “In Your Blood” nastolilo cestu pestřejší a melodičtější, pročež “Horror Metal” po této cestě kráčí dále.

Kdo by na začátek desky čekal nějaký obligátní tvrdší otvírák, toho úvodní “Flowers in Fire” asi překvapí tím, že se jedná o pomaleji plynoucí kus, který se přelévá z doomovějších momentů do pomalejší valivého blacku a zase zpátky. Jak se později ukáže, jedná se o jednu z nejlepších písní, i když je otázka, jestli to byl chytrý tah umístit ji hned na úvod. Ačkoliv já osobně proti tomu nic nemám, pokládejme to tedy za umělecký záměr. Druhá “The Night’s Theatre” už případné posluchačovo volání po něčem rychlejším ukojí, ačkoliv nějaké sekanice nečekejte, ani zde, ani na celém albu (až na pár výjimek), nazval bych to spíš songem “hybnějším”, jestli mi rozumíte. A pak zase trochu pomalejší věc s “Death Vision”, jak se zdá, píseň ovšem střídá nálady jako ponožky. Což ostatně platí o celém “Horror Metal”. Že by jako na houpačce, sem tam?

Ano i ne. Je pravda, že muzika skupiny má vícero tváří, ale nejedná se o nějakou splácaninu, jednotlivé pasáže na sebe docela logicky navazují tak, jak s nimi Cadaveria zrovna v tom svém kotlíku míchá. Kromě již zmiňovaných “Flowers in Fire” a “Death Vision” na první poslech ještě ihned zaujme šestá “The Days of the After and Behind”, kterou bych pod pohrůžkou kastrace asi zvolil jako nejlepší, ačkoliv staví na vcelku jednoduchém modelu, který však je – to se mu musí nechat – funkční. Riff-vyhrávka-riff-vyhrávka a pořád dokola, do toho vokál samotné zpěvačky a o chytlavou věc je postaráno.

Není ale možné zastírat fakt, že “Horror Metal” obsahuje skladby i o poznání slabší a vlastně skoro až úplně nezáživné – zejména ve druhé části nahrávky, budeme-li jako předěl brát “The Days of the After and Behind”. To už byl problém i na “In Your Blood”, kde se výborné songy rovněž střídaly s těmi horšími jak na běžícím pásu. A je škoda, že se toho Cadaveria opět nevyvarovala. Důležité je však zdůraznit, že se nejedná o záležitosti, z nichž by se člověku dělalo šoufl a musel je přeskakovat, to ne – jejich problém tkví v tom, že posluchači ty písničky prostě nic nedávají. Naštěstí je tam ale takových kousků menší podíl než na “In Your Blood”. Právě díky tomu, že i ty slabší písničky nelze označit za iritující, stále to albu u mě stačí na sedm bodů – ale hodně s odřeným pozadím

Opera IX - Strix - Maledictae in aeternum
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Strix the Prologue
02. 1313 (Eradicate the False Idols)
03. Dead Tree Ballad
04. Vox in Rama (Part I)
05. Vox in Rama (Part II)
06. Mandragora
07. Eyes in the Well
08. Earth and Fire
09. Ecate – The Ritual
10. Ecate
11. Nemus tempora maleficarum
12. Historia Nocturna

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

“Horror Metal” tedy nyní považuji za dostatečně probrané (v klasické recenzi bych se rozepsal klidně i více, ale vzhledem k tomu, že nás čeká ještě jedno album, to nebudeme přehánět) a můžeme se jít podívat na novinku kolegů Opera IX. “Strix – Maledictae in aeternum” se předem zdálo být sázkou na jistotu. Opera IX je ten typ skupiny, která se může pyšnit velice vyrovnanými deskami na vysoké úrovni, což o sobě nemůže říct hned tak někdo. Navíc je “Strix – Maledictae in aeternum” završením trilogie o čarodějnictví, kterou roku 2002 zahájilo “Maleventum” a roku 2004 rozvinula “Anphisbena”, čili – jasná tutovka, asi málokdo očekával nějaké větší stylové změny, přestože nás od předchozího počinu dělí osm let, což není doba zrovna krátká…

Jenže očekáváním navzdory, ona tam změna proběhla, sice ne až zas tak obrovská, abyste nepoznali, kdože vám to právě hraje, ovšem stále natolik výrazná, aby příznivci jednoho italského kultu začali hojně střízlivět a aby se “Strix – Maledictae in aeternum” dostávalo kritiky převážně negativní. V čem je kámen úrazu? V tom, že ty tam jsou některé atributy, které jsme na Opera IX měli rádi. Pryč jsou výrazné a nápadité klávesy. Sypačky? Nikoliv, vážení, nevedeme! Okultní atmosféra? Ani omylem! “Strix – Maledictae in aeternum” sází na střední tempo s dřevním zvukem (který je technicky vzato horší!) a spíš staromilským vyzněním. Tolik charakteristické klávesy nyní hrají roli pouhého doplňku v pozadí. Atmosféru to sice nepostrádá, ale jinou, než jsme byli zvyklí… a znáte fanoušky – těm se na jejich kapely prostě nesahá. A zvláště pak jedná-li se o kapelu jako Opera IX. Kultovní je prostě kultovní a tak to má zůstat až do skonání věků – jen málokteré ten vývoj projde beztrestně. A že by někomu prošel po tolika letech čekání? To už se ani nedá nazvat statistikou, to jsou osamocené ostrůvky v moři, výjimky potvrzující pravidlo. Ale Opera IX evidentě skončila ve vodě, nikoliv na ostrůvku.

Ano, já tohle všechno uznávám a také chápu rozhořčení fanoušků, já mám staré fošny také opravdu rád a některé z nich považuji za nedotknutelné majstrštyky (zejména “The Black Opera” – nadčasové dílko). Přesto však – zcela upřímně a bez nátlaku – prohlašuji, že se mi “Strix – Maledictae in aeternum” stále líbí! Nalijme si čistého vína, také jsem očekával něco trochu jiného, ale že jsem dostal to, co jsem dostal, s tím (evidentně na rozdíl od většiny ostatních) dokážu žít, ba co víc jsem si to nakonec i oblíbil. Pojďme na chvíli opustit svým způsobem trochu dětinskou argumentaci typu “to není ta stará Opera IX” (to není myšleno hanlivě, sám tento argument občas použiji – v některých případech se hodí, v některých už méně) a podívejme se čistě na samotnou desku…

Dle mého názoru je nepopiratelným faktem, že “Strix – Maledictae in aeternum” samo o sobě obsahuje velmi zdařilé skladby, jejichž atmosféra rozhodně není z těch, které by vám lezly jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. A ani není problém takové songy najít… “Dead Tree Ballad”, “Vox in Rama (Part II)”, “Mandragora”, “Earth and Fire”, “Historia Nocturna” – to je namátkou, ani ty ostatní mi nepřijdou špatné. Nemám pochyb o tom, že ten, kdo nemá starší počiny Opera IX najeté a “Strix – Maledictae in aeternum” bude první deskou skupiny, kterou zkusí, nebude mít problém ji ocenit. Ti, kteří starší tvorbu znají, se už musí rozhodnout na základě svého vlastního vkusu.

Jak již bylo zmíněno, “Strix – Maledictae in aeternum” sází spíše na minimalističtější pojetí, a to jak po stránce zvukové (onen dřevní sound, vzpomínáte?), tak kompoziční. Z jistého úhlu pohledu by to šlo bez problému nazvat zpátečnictvím, a pokud by to někdo udělal, rovněž bych to pochopil, ale opět se dostáváme k onomu osobnímu vkusu. Mám-li mluvit sám za sebe, přese všechno řečené – včetně oněch několika nepopiratelných záporů – se mi nahrávka stále líbí, na čemž nic nemění ani vzpomínka na předešlou tvorbu Opera IX.

Před samotným ukončením článku nám zbývá ještě jedna věc. Pokud vám i přes nebývale vydatný nápor plků stále ještě nevysadil mozek, jistě si vzpomenete jaká – gordický uzel. Jak již bylo řečeno, těžko porovnávat Opera IX a Cadaveria, neboť už dnes obě skupiny snad s výjimkou historie mají společného máloco. Ani náhodou tedy nelze aplikovat jakési objektivní metody posouzení (to samozřejmě v recenzi v podstatě nejde tak jako tak, ale v rámci mezí), tudíž vám vlastně nemohu sloužit s tím, jestli je lepší “Horror Metal” nebo “Strix – Maledictae in aeternum”. Jediné, co ze mě dostanete, je můj vlastní názor – mé černěkovové kořeny mi velí vítězství přiřknout Opera IX. Ale obecně vzato, přestože jsem obě nahrávky i kritizoval, se mi obě ve výsledku líbí, i když své mouchy nepochybně mají.


Lacuna Coil – Dark Adrenaline

Lacuna Coil - Dark Adrenaline
Země: Itálie
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 23.1.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Trip the Darkness
02. Against You
03. Kill the Light
04. Give Me Something More
05. Upsidedown
06. End of Time
07. I Don’t Believe in Tomorrow
08. Intoxicated
09. The Army Inside
10. Losing My Religion [R.E.M. cover]
11. Fire
12. My Spirit

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italští Lacuna Coil mi byli vždy sympatičtí. Důvody jsou jednoduché. Zaprvé sama kapela je vlastně stejně stará jako já. Ne, to byl vtip… Je to stručně řečeno kapela, která se pohybuje někde na pomezí gotiky a alternativy a přesto není nutně pesimistická. Je moderní, je mírně vtíravá, pravda, je taky spíš rocková a jednoduše stravitelná. Ale ještě nezapomněla, že to může být taky o těch strunných nástrojích, kterým říkáme kytary. Omlouvám se, ale poslední dobou mě tenhle fakt docela vyvádí z míry. Hlavně u symfonického metalu, ale to by byl jiný příběh, který ovšem právě tímhle zasahuje do téhle recenze.

Novinka “Dark Adrenaline” s sebou nese věci, které, pokud jste už tuhle kapelu slyšeli, důvěrně znáte. Jako první věc z těchto samozřejmostí bych uvedla pro mě nedocenitelný doplňující se kontrast mezi hlasy Cristiny Scabbia a Andrea Ferra. Ti dva si jdou vyloženě na ruku. Je neuvěřitelné, jak znějí společně. Vlastně nakonec jsou si z mého pohledu vokálně docela podobní. Cristina v hloubkách zní neuvěřitelně silně, ve výškách neřeže, jen na vás příjemně křičí a její barva je nezaměnitelná. Pro tohle album to platí dvojnásobně. Ukáže vám všechny svoje polohy, aniž byste si uvědomili, že by to nemuselo být tak samozřejmé, jak se zdá. O Andreovi lze říct, že je příjemným mužským protějškem, který když klesne do hloubek, tak se ozve ten správný “chraplák”, a jindy zní jako zpěvaččina ozvěna. Ano, za vokály bych dala všech deset.

Zatím pokračujme v té příjemné optimistické notě. Lacuna Coil vědí, jak vás upoutat v prvních vteřinách písně, vždy začnou něčím, co sice možná může znít, jako když vám drnkají na nervy, ale nakonec si stejně řeknete, že je to vlastně správně, že vás to baví. Velká část písní je chytlavá a přitom je schopná vás i mírně překvapit. Budu tvrdit, že takhle si představuji správně “zpopovatělý” metal navoněný rockem. Má všechny předpoklady být hitem a přitom neztrácí nic ze své svéráznosti.

Už na začátku jsem konstatovala, že se mi líbí i zvuk kytar, na který si tak naříkám u symfonické odnože. Protože to je přesně to, co bychom měli povětšinou požadovat. Kytaristi by si neměli odejít na svačinu a trošičku se do toho položit. Co se týče téhle skupiny, další dobrá zpráva. Oni se do toho nepoložili, oni do toho “mydlí” jak můžou. Dost často ostře a řezavě a perfektně si sednou s jinými prvky v hudbě.

Možná bych měla začít protestovat proti něčemu. Nejspíš jako první proti na řadu přijde pořadí písní. Je to takový ten prvotní nápad nacpat, co nejvíce rychlých a dravých písní dopředu. Z mého citového vnímání by bylo možná lepší udělat z toho takové dva pěkné “obloučky” a zmírnit další postup něčím pomalejším. Ale vlastně, kdo dnes ještě poslouchá celá alba a jak jdou písně za sebou? No, možná já. Jako druhý problém bych viděla to, co se vyskytuje u spousty kapel. Tak moc se snaží o to, aby ty písně na sebe navazovaly, že jsou si pak poměrně dost podobné. A v tomhle jsou Lacuna Coil dost na hraně. A to i přesto, že umí v samotné písni překvapit. Jako celek zní samotné album moc jako jedna linka a pro mě tak nedocílili toho, čeho by měli. Taková kapela by měla umět sestavit v důsledku kreativnější album. Očekávala bych větší rozmáchnutí křídel a ne jen mírnou sázku na kvalitní jistotu. Ovšem to možná zase tkví v jejich známosti a v tom, že si nechtějí dovolit riskovat. Podle mě je to chyba.

Na konec bych jako vždycky zmínila pár skladeb jako takových. Začněme s “Trip the Darkness”. Je to silné eso celého alba, nastupuje jako první, a to bez nějakých “okecávaček”. Což by mohlo být a je sympatické. Jeho kvalitu nelze zpochybňovat. Možná jen do té doby, než uvidíte klip. Lacuna Coil se drží toho, že jsou skupina, tudíž každý klip postrádá nápad. Hrají v něm. Mění se akorát pozadí, oblečení a úvod. Jednou v lese, po druhé v nějaké velké místnosti. U tohohle songu se odvázali a pohráli si s černobílou realitou. Jenže to měli dotáhnout víc v detailech, protože si všimněte malých chyb. A kdybych jim do toho mohla kecat, tak bych se na tu kočku vykašlala úplně. No, vraťme se k hudbě. “Trip the Darkness” vás zaujme právě tímhle. Ne, textem a ne klipem. Mírným zvolněním, ale ne úplným uvolněním, které jsem požadovala, je “End of Time”, hlavně pro hlas zpěvačky. Malou perličkou zajímavě znějící mezi ostatními je “The Army Inside”. A nakonec zmíním cover, který není zmíněný na oficiálních stránkách, ale okamžitě jsem ho poznala. Je to píseň s názvem “Losing My Religion” a pokud jste zvyklí na pomalou a klidnou původní verzi, dočkáte se značného překvapení. I přesto se však neztratilo nic z krásy, kterou song oplývá.

Sečteno a podtrženo, je to velice kvalitní práce. Jen mě mrzí, že nepřináší nic moc nového. Je to možný posun pro skupinu. V celkovém důsledku to díru v žánru neprorazí a loďka s názvem Lacuna Coil pluje po hlavních trasách. Stále si myslím, že se nedostali na své limity. A při těch bych je já osobně ráda viděla, přece jen je to jedna z mých “prvních” kapel. Za to, že to má svoje charisma a sílu, si dáme dvakrát čtyři.


Další názory:

U několika posledních alb – a ani aktuální “Dark Adrenaline” v tom není výjimkou – je jednou ze zásadních věcí fakt, zdali Lacuna Coil chápete jako metalovou kapelu, nebo jako rockovou kapelu. Pokud to první, tak nejspíše album vůbec neoceníte, zvláště zastáváte-li názor o tom, že metal má zůstat metalem, i když se jedná o ty jeho stravitelnější odnože. Pokud ale vezmete na vědomí fakt, že Lacuna Coil jsou dnes už prostě mainstreamovou skupinou, jejíž hudba je naprosto neškodná i pro komerční rádia, a dokážete se přes tento fakt přenést, dostanete v případě “Dark Adrenaline” vcelku příjemnou rockovou desku s lehounce popovějším nádechem, na čemž nic nezmění ani sem tam nabroušenější riffy (v rámci mezí, samozřejmě). Občas se sice objeví pasáž, která třeba mně přijde vysloveně otravná, ale to už u podobných alb vzhledem k mému vkusu asi ani jinak nejde, naštěstí je tam však takových momentů vcelku málo. Některé písničky jsou naopak vyloženě dobré (singlovka “Trip the Darkness“, “Upsidedown“, taková “Kill the Light” také není zlá), díky čemuž jsou nakonec pocity z “Dark Adrenaline” v plusových hodnotách. Jestli se vám občas stejně jako mně stává, že se k podobným skupinám “střednějšího proudu” stavíte preventině trochu s despektem, možná budete překvapeni, že jsou Lacuna Coil stále i v roce 2012 poslouchatelnou kapelou. Sice to není nějaká bomba, z níž by si člověk takříkajíc sedl na prdel, ale je to solidní.
H.