Archiv štítku: ITA

Itálie

Darkend – Grand Guignol – Book I

Darkend - Grand Guignol - Book I
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 29.2.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Descent/Ascent (II Movement)
02. Æinsoph: Flashforward to Obscurity
03. Doom: And Then Death Scythed
04. Spiritism: The Transmigration Passage
05. Bereavement: A Multitude in Martyrized Flesh
06. Grief: Along Our Divine Pathway
07. Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals
08. Pest: Fierce Massive Slaying Grandeur
09. Decrepitude: One Last Laugh Beside Your Agonies
10. Dawn: Black Sun Rises

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Darkend

Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu – ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná – Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze – vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem “Grand Guignol – Book I”, který vyšel koncem února tohoto roku.

Nejprve by bylo záhodno si objasnit, do jaké té black metalové škatule to vlastně Darkend spadají, neb jak známo, black metal je – navzdory obecnému přesvědčení, že jde o styl zaostalý a neinvenční – velmi rozmanitým žánrem. Tudíž abychom ihned od začátku měli čistý stůl, Darkend plavou v rybníčku symfonického black metalu s pořádnou náloží různých kláves a orchestrací. Ortodoxní již nyní jistě mají nejvyšší chuť pohrdavě zavřít okno svého misantropického prohlížeče, měli by však ještě chvilinku posečkat. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, a neodsuzuj Darkend, dokud jsi je neslyšel. Muzika téhle chásky je totiž ve skutečnosti lepší, než by se na první pohled mohlo zdát…

Osobně jsem o Darkend prvně doslechl úplně stejně jako asi většina z vás – když se tu v loňském roce objevili jako jedna z předkapel na turné Samael. Žádnou větší pozornost jsem jim však nevěnoval, neboť – a nedokážu dost dobře objasnit, proč tomu tak bylo – na mě od počátku působili jakýmsi průměrným dojmem, pročež je asi vcelku jasné, že jsem se do poslechu zrovna dvakrát nehrnul. A nebýt recenze na “Grand Guignol – Book I”, nejspíš by to tak zůstalo napořád. Chtě nechtě ovšem musím přiznat, že mě i přes počáteční skepsi tito Italové nakonec o svých kvalitách přesvědčili.

Avšak nutno dodat, že se rozhodně nejednalo o náhlé procitnutí, kdy bych po prvním poslechu “Grand Guignol – Book I” zůstal zírat s ústy dokořán a následně začal mlátit hlavou o zeď, jaktože jsem si Darkend nechal takovou dobu unikat. Zpočátku totiž deska působí poněkud nijace, jako by kapela chtěla všeho moc a nános klávesových motivů byl – i přes větší délku skladeb – trochu neúnosný – jednoduše řečeno, jako by to bylo příliš přeplácané. Jak nám ale praví známé klišovité pořekadlo, ne vše musí být nutně takové, jaké se to zdá být na první pohled. Když si totiž člověk na “Grand Guignol – Book I” zvykne, přistoupí na jeho hru a začne se v kompozicích, jež v průměru trvají něco kolem osmi minut, trochu orientovat, ihned to začne být mnohem větší zábava. Své růžky začne vystrkovat spousta velice dobrých až výborných momentů, mezi nimiž se najdou i některé snadno zapamatovatelné. Díky tomuhle a ještě díky faktu, že většina skladeb je i přes svou relativní proměnlivost (vzhledem k délce pochopitelnou) vybavena nějakou nosnou linkou, díky níž písně mezi sebou bez problémů rozlišíte, jsou jednotlivé songy ve svém jádru – nebojím se říci – hitové.

Z předcházejících řádků již možná nepřímo vyplynulo, že hlavním elementem hudby Darkend jsou klávesy – pokud se tak stalo, nebylo to náhodou, jelikož tomu tak doopravdy je (a pokud ne, říkám to nyní). Proplétají se doslova celou deskou a po většinu času mají hlavní slovo. A v momentech, kdy ne, přebírají vládu kytarové melodie, případně sóla, která sice nejsou pravidlem v každém songu, ale sem tam se objeví. Z toho je asi vcelku jasné, že Darkend spadají do ranku těch přístupnějších black metalových kapel. Asi druhým nejvýraznějším prvkem je pak vokál zpěváka Animæ, jehož hlasový projev sice asi nebude ten úplně nejoriginálnější, jaký jste kdy slyšeli, nicméně mu nelze upřít, že v rámci celku bezezbytku plní svůj účel a čas od času se vytasí s velmi povedenou linkou. Zůstává otázkou, nakolik by muzika Darkend bavila, kdyby v ní klávesy nebyly, jelikož ostatní nástroje vrcholem invence neoplývají, ale to asi nemá cenu řešit, neboť tam jsou a ze širšího úhlu pohledu ta muzika funguje a baví, čímž to hasne.

Možná by se až doposud mohlo zdát, že “Grand Guignol – Book I” zas až taková výhra není, avšak v konečném důsledku je tomu asi naopak, protože album je i přes některé dílčí nedostatky opravdu povedené, a pokud člověk překoná počáteční nedůvěru, dostane nahrávku, která je – minimálně po oné smyfonické stránce – zcela jistě propracovaná, plná výborných nápadů a skvělých momentů. Vyzdvihnout si zaslouží především dvě věci – jednak fakt, že “Grand Guignol – Book I” patří k těm počinům, které baví tím více, čím více je posloucháte; druhou věcí je pak nepochybně patřičně okultní atmosféra, jíž se Darkend povedlo vytvořit – v tomto ohledu vyšel záměr kapely – tedy alespoň vzhledem ke konceptu alba předpokládám, že šlo o záměr – opravdu skvěle.

Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že desku otvírá jak jinak než instrumentální symfonické intro. Pokud budeme brát, že intro by mělo nejen navnadit na další poslech, ale i dát menší nápovědu k tomu, co lze očekávat od zbytku nahrávky, pak minimálně to druhé “Descent/Ascent (II Movement)” splňuje naprosto dokonale. I zbytek skladeb, byť už se jedná o metalové vypalováky, totiž i nadále působí epicky. Nechybí zmiňovaná okultní atmosféra, docela příjemná pestrost a střídání nálad od hororových pasáží přes ty s gotickým nádechem, až po některé vzletnější věci. Hned první regulérní song “Æinsoph: Flashforward to Obscurity” tohle naprosto jasně potvrzuje – nejdříve metalová bouře, pasáže ostřejších kytar a bicí palby, střídavě se objevující klávesy, sbory, nějaké to zvolnění, poté výraznější kytarové melodie, trochu té temnější deklamace, sólo a další klasické propriety žánru symphonic black metalu, ale jak vidno z podání Darkend, stále se to dá naaranžovat tak, aby byl posluchač spokojen.

Aby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. “Doom: And Then Death Scytched” patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený “tikáním”, nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá “Spiritism: The Transmigration Passage”, jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu.

Darkend

Jako poslední můžu jmenovat například “Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals”, která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky “Dawn: Black Sun Rises” už toho nejeden posluchač může mít plné kecky…

Celkově lze “Grand Guignol – Book I” prohlásit za velmi povedený počin, který má rozhodně co říct minimálně fanouškům symfonického black metalu, ale do jisté míry i ostatním, protože se v jádru jedná – alespoň tedy na poměry black metalového žánru – o docela přístupnou záležitost, a to i navzdory výše zmiňovanému problému s proniknutím pod slupku alba (protimluv to vážně není, ač by se mohlo zdát, že ano). Pokud vám chutnají například Dimmu Borgir někdy okolo roku 2000, myslím, že nabízenou porcí téhle italské bašty byste určitě nemuseli pohrdnout, kdo si však pod symfonickým black metalem představí spíše věci jako Anorexia Nervosa, může být asi malinko zklamán… i když na druhou stranu, já jsem také od “Grand Guignol – Book I” nečekal zhola nic a nakonec mu dávám známku velice pěknou…


The Foreshadowing – Second World

The Foreshadowing - Second World
Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: Cyclone Empire

Tracklist:
01. Havoc
02. Outcast
03. The Forsaken Son
04. Second World
05. Aftermaths
06. Ground Zero
07. Reverie Is a Tyrant
08. Colonies
09. Noli Timere
10. Friends of Pain

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

21. století je z hlediska gothic metalu opravdu smutná doba. Jak tenhle subžánr vlastně zní, už ví jen zlomek těch, kteří se škatulkou ohánějí na každém rohu, a záplava naprosto zaměnitelných a kvalitou své tvorby nikterak hodnotných kapel původem zhusta v Německu jenom zatlouká další hřebíčky do rakve kdysi mimořádně zajímavého žánru. Člověk, který k němu není úplně lhostejný, může tak akorát truchlit, anebo se vrhnout po čemkoli, co vypadá, že by mohlo tenhle zhoubný status quo narušit. Přesně takové zvěsti předcházely i italskou kapelu The Foreshadowing, a jelikož jsem z jejich dosavadních dvou alb neslyšel ani notu, byl jsem náramně zvědavý, jestli se jim podaří vydobýt si cenný titul kvalitního a neotřelého gothic metalu s jejich novinkou “Second World”

Není sporu o tom, že úspěchu dosáhli minimálně co se týče neotřelosti, protože si nepamatuji, že bych kdy slyšel něco podobného. The Foreshadowing totiž na “Second World” neprezentují čistý gothic, a za účelem jeho obohacení sáhli do výrazového repertoáru žánrového příbuzného – doom metalu. Odtud pochází mimořádně rozvláčná atmosféra, která definuje tvář alba a která je asi nejvýraznějším vjemem, který si člověk z poslechu “Second World” odnese. Aby ale nevznikla mýlka, bylo by dobré zdůraznit, že doomový charakter, s jakým The Foreshadowing pracují, rozhodně nepůsobí tak závažné srdceboly jako čistě doomové smečky a už vůbec posluchače nedusí. Je to prostě jen takové… rozvláčné. A snad i tahle rozvláčnost přispívá k druhému charakteristickému rysu alba. Ono totiž zní, jako by se na něm všechno dělo jen tak mimochodem, někde v dálce. Není to ostré ani bezprostřední a nesnaží se to a priori získat posluchačovu pozornost svým projevem, který je všechno, jen ne živelný. Nikdy se mi nepodařilo odpoutat duši od těla, ale myslím, že tahle charakteristika “Second World” tomu musí být tomu pocitu docela blízko. Přesto ale album nějakým záhadným způsobem pozornost jitří a člověk při cílevědomém poslechu nemá nutkání pořád utíkat k jiným činnostem. V čem to ale vězí, to vážně nemám potuchy…

Když už jsme si ujasnili, jak že to vlastně zní, je načase probrat silné, ale i ty slabší stránky, kterými “Second World” oplývá. Ač to může znít překvapivě, kytary tu rozhodně nehrají prim. Pochopitelně, že jejich práce tvoří hutný základ celého alba, ale že by se jednalo o nějakou zběsilou přehlídku riffů, to ani v nejmenším. Popravdě mi v paměti utkvěly jen dvě místa, kde se dá hovořit o opravdovém riffu, což vlastně vypovídá samo za sebe. Humorné ovšem je, že to vůbec není na překážku. Kytary si tam v doprovodu decentních kláves tu lépe, tu hůře něco hrají, a připravují půdu pro zpěváka. Marco Benevento je totiž nadaný hlasem, který mému uchu opravdu lahodí, a jeho čisté linky jsou jedním z poznávacích znaků The Foreshadowing, potažmo “Second World”. Velkou poklonu si ode mě vysloužil za schopnost intonovat i v hodně nízkých polohách a dvojhlasem v refrénu “Colonies” moje sympatie k jeho vokálnímu projevu jedině stvrdil. Sice nevím, jestli jde jen o dvě hlasové stopy, nebo se o mikrofon podělil s někým dalším, ale výsledek je prostě úchvatný. A tím se dostáváme k tomu, co na “Second World” posluchače zaujme asi nejvíce. Jsou to silné melodické pasáže, povětšinou refrény. Bližší rozebírání asi nemá smysl, ale vězte, že když se zadaří, je opravdu o co stát a skladba je najednou někde jinde.

S těmi melodickými pasážemi “Second World” stojí a padá. Zásadní problém ovšem je, že se jich na pětapadesátiminutové stopáži neurodilo tolik, aby zvládly album jako celek od toho pádu uchránit. Pokud to mám vyčíslit, již zmíněná “Colonies” je opravdu vynikající. Pak je tu velmi solidní dvojice “Havoc” a “Ground Zero”, na kterou se ještě z povzdálí chytá “Aftermaths”, ale tím to hasne, vážení, a uznejte sami – občasné několikavteřinové záblesky opravdu slušné muziky, které se na albu objevují i mimo vypíchnuté skladby (jako že tam takové jsou, to zas ne že ne), se do toho počítat nedají. A tam, kde není nic z toho, co ty čtyři jmenované skladby táhne nad průměr, zůstává akorát ta rozvláčnost a dojem mimotělní zkušenosti, o kterých jsem mluvil výše, a ty se bez nějakého oživení slévají v dlouhé minuty čiré nudy, což je ohromná škoda.

“Second World” je tedy hodně rozporuplný počin. Na jednu stranu je to každým coulem originální muzika, která ve svých vrcholných momentech dovede zprostředkovat opravdu kvalitní posluchačské zážitky. Na tu druhou ale album trpí fatálním nedostatkem zajímavých a silných momentů, které by dovedly slibný základ přetvořit v opravdu pozoruhodné dílo. Když nic jiného, tak mě však album “Second World” utvrdilo v jedné věci – “Days of Nothing” a “Oionos”, tedy předchozí studiové počiny The Foreshadowing, určitě v brzké době podrobím poslechu, protože tihle muzikanti umí složit výborné skladby. Koneckonců, i mezi fanoušky The Foreshadowing se “Second World” netěší nikterak nadšené odezvě, takže by v tom byl čert, aby se mi aspoň jeden z jeho předchůdců nedostal pod kůži…

The Foreshadowing


Další názory:

“Second World” není vyloženě zlé album, technicky vzato je na něm naopak vlastně všechno v pořádku… ale bohužel to příliš nefunguje. S předcházejími deskami The Foreshadowing jsem prozatím neměl tu čest, ale ze všech stran jsem na ně vždy slýchával jen chválu, sám jsem se už delší dobu chystal se do nich pustit, když však v mezičase vyšla třetí nahrávka “Second World”, začal jsem právě u ní. Místo skvělého doom metalu s lehkou gotickou příchutí, jaký jsem očekával, jsem se ale dočkal pouze jakéhosi nepříliš záživného náznaku doomování, kde sice vlivy gothic metalu nechybí, ale to je tak vše, v čem byla očekávání naplněna. Jak jsem řekl, vyloženě špatné “Second World” není, ale působí takovým příliš unylým a ospalým dojmem na to, aby dokázalo posluchače opravdu bavit, což je vcelku paradoxní, jelikož je ta muzika na poměry žánru docela dynamická a proměnlivá… ale nevychází jí to. Je to škoda, protože z té muziky rozhodně je cítit, že by to mohlo být mnohem lepší…
H.


Hour of Penance – Sedition

Hour of Penance - Sedition
Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Through the Triumphal Arch
02. Reforging the Crowns
03. Desecrated Souls
04. Resurgence of the Empire
05. Spears of Sacred Doom
06. Sealed into Ecstasy
07. Redeemer of Atrocity
08. Regicide
09. The Sun Worship
10. The Seas of Light
11. Theogony

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
Madeleine Ailyn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Svět – a ten hudební obzvlášť – je samé překvapení. Člověk (nebo alespoň já) se tak nějak podvědomě brání služebně mladším extrémním smečkám (myšleno těm, které nezačínaly na přelomu 80. a 90. let), zatížen předsudky, že to bude neposlouchatelný výblitek, poplatný éře, kdy spousta muzikantů i fanoušků přísahá na slovíčko core. Jenže jak už vám asi pomalu dochází, Římané Hour of Penance hrají na poněkud jinou notu, která mi na první poslech bez přehánění vyrazila dech. Víc takových překvapení…

Žánrová škatulka, kterou Hour of Penance přisuzují Metal Archives, zní technical brutal death metal, za čímž se ovšem může skrývat kdeco. Tentokrát je to “kdeco” zastoupeno prvotřídním, rychlým, drtivým a kompozičně promakaným death metalem, který mě po loňském objevení Fleshgod Apocalypse nadále utvrzuje v domněnce, že Itálie nemusí produkovat jenom prvoplánově epické nesmysly typu posledních Rhapsody of Fire. Album “Sedition” je totiž nesmlouvavým a tvrdým direktem, který je radost schytat. A čím že mě Hour of Penance tak dostali? Popravdě, asi vším, protože tady nechybí nic, co od pořádného death metalu vyžaduji.

Výborná je práce bicích, které i při své rychlosti a jakési lehkosti neztrácejí na přesnosti a drtivé rytmice. Je vyloženě slyšet, jak bubeník žene dopředu zbytek kapely, a je to opravdu pekelná jízda. Za svůj výkon se ani v nejmenším nemusí stydět rovněž zpěvák Paolo Pieri (který má shodou okolností na svědomí i jednu z kytar, ale o tom později). Jeho nasraný vokál to všudypřítomné peklo vynikajícím způsobem uvozuje, a když se vytasí se zničujícím frázováním, které víc než co jiného připomíná kytarový riff, srdce zaplesá. Jeden příklad za všechny – věnujte pozornost skladbě “Sedition Through Scorn” a hned poznáte, o čem mluvím. V lehkém kontrastu proti sebelepšímu, ale pořád vesměs standardnímu death metalovému vokálu jsou tu zastoupeny rovnež pasáže, kde se pěje sborově – ať už je to klasický řev nebo naléhavý čistý vokál. Ať tak či onak, v obou případech tyhle momenty znatelně zahušťují atmosféru a bez debat přispívají k vynikající podobě celku…

Doteď jsem chválil, ale nesklouzl jsem k nepokryté adoraci. Toho se však nevyvaruji v případě kytar, protože to, co na “Sedition” předvádějí oba kytaristé, se dá popsat jako naprosto dechberoucí. Čekal jsem, že to asi bude technické a brutální, ale opravdu jsem nečekal, že to při zachování obou těchto charakteristik bude album od podlahy po strop naplněno vynikajícími melodiemi. Setkáte se s nimi všude – u sól a vyhrávek by to nebylo nic divného, ale tady mají melodii i pro death metal typické drtivé riffy a přitom je to pořád naprosto nekompromisní nářez. Motivy se zbytečně neopakují, a když ano, je to jen ku prospěchu věci. Ta muzika je pestrá, energická a plná života. Stručně řečeno – neustále se něco děje a to něco je opravdu prvotřídní klepec, který nedovolí polevit v pozornosti. A když posluchač tohle všechno dostává v koňských dávkách a pod tlakem, říká si, k čemu jsou vůbec potřeba drogy, když je něco takového mnohem intenzivnější a řádově levnější.

Jak jsou pak na tom jednotlivé skladby? Neméně zdařile. Mně osobně asi nejvíc učarovala v pořadí pátá “Ascension”, což je prostě naprosto ultimátní bomba se vším všudy a nic menšího. Ostatní ale o mnoho nezaostávají a mnohdy si říkám, že mám rád naprostou většinu tracklistu. Pravda, při posledních dvou skladbách (“Deprave to Redeem” a “Blind Obedience”) mě občas napadne, že by to mohlo být ještě o kapánek lepší, ale to je dost možná jenom naprosto nepodstatný subjektivní dojem. Faktem totiž zůstává, že je “Sedition” ukázkovým příkladem, jak může vypadat opravdu, ale opravdu nápaditý a nehorázně našlapaný death metal, znatelně tíhnoucí k technickému charakteru.

“Sedition” je pátým albem, které Hour of Penance vydali. Z těch předchozích jsem letmo slyšel akorát dva roky starý počin “Paradogma”, který mě na až tak neuchvátil, ale “Sedition” mě naprosto uzemnilo hned na první poslech a tento stav doposud trvá. Už z principu tak nemohu souhlasit s hodnocením redakční kolegyně, a moje hodnocení zakotví na hodnotě 8,5/10, přičemž kdyby to šlo, tak bych ještě tak dvě nebo tři desetinky přidal. “Sedition” je prostě povinností pro každého, kdo holduje death metalu, a kdybyste se rozmýšleli, zdali do téhle desky zainvestovat, určitě tak učiňte. Pořád si ale dovedu představit, že to může být ještě o malinko lepší, takže si pro příště nechám nějaký ten prostor, protože pokud Hour of Penance tuhle laťku ještě překonají, budou praskat litosférické desky, jak velký to bude nářez…


Další názory:

Omluvte mě, že se nezajímám o situace a komplikace, které probíhají ve všech kapelách na světě. Občas okolo mě něco projde, ale tak nějak mě zajímá spíš ten výsledný produkt a ten si oproti “Paradogma” z mého pohledu trochu pohoršil. Trochu znamená o malou píď, kterou bychom mohli, ale nemuseli zanedbat. Za prvé tam postrádám v některých částech větší dravost a neurvalost ve vokálech. Za druhé mě rozčílili některými lacinými pasážemi, které mi přišly značně “primitivní” a nehodící se k té části kreativnosti, která v té muzice zbyla, viz “Ascension”; a samotný úvod “Transubstantiatio” bych taky nepovažovala za nějaký trhák, pokud vás to má upoutat a sdělit vám to, že ta deska stojí za to. Nakonec to zachraňuje šokující neurvaný skok na druhou skladbu v pořadí. A zatřetí, trochu mi tam chybí ta černá, psychopatická atmosféra, kterou mělo “Paradogma“. Jednoduše je to příjemné, ale jak jsem řekla: “mniši” hned na začátek, ne tak dravé, ale jinak kvalitní kousek.
Madeleine Ailyn


Evenoire – Vitriol

Evenoire - Vitriol
Země: Itálie
Žánr: gothic / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Herons
02. Drops of Amber
03. Seasons of Decay
04. Love Enslaves
05. The Newborn Spring
06. When the Sun Sets
07. Tears of Medusa
08. Devil’s Signs
09. The Lady of the Game
10. Wild Females
11. Aries [bonus]

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dlouho jsem přemýšlela, co napsat o Evenoire na úvod a nakonec jsem dospěla k názoru, že asi všechno, co je podstatné, ve zkratce. Koneckonců mně tohle jméno kapely před sedmi měsíci taky nic neříkalo. Evenoire pocházejí ze severu Itálie, hrají něco mezi gothic a folk metalem, ale těch vlivů tam samozřejmě bude jako vždy více. Dali se dohromady v roce 2007, o dva roky později přišlo na svět jejich EP nazvané “I Will Stay”, které mě přesvědčilo o tom, že mám “vyhlížet” jejich debutové album “Vitriol”, které spadá už pod záštitu Scarlet Records a vyšlo v březnu tohoto roku. Debutové album, které tady pro vás mám zhodnotit.

Musím hned ze začátku říct, že “I Will Stay” se mi zdálo méně spoutané tendencemi hlavního proudu. Což je docela očekávaná zpráva. “Vitriol” je sice album, které se dokáže z určitého pohledu rovnat s kapelami jako je Xandria, Stream of Passion nebo třeba Amberian Dawn, má stejně chytrý námět a možná ještě lepší námět, protože kdo jiný by se měl zabývat legendami ze severu Itálie, ale právě tohle všechno může být ten problém. Aby to neznělo moc jako hlavní proud. Nevím jak vám, ale mně jedni Amberian Dawn stačí. Ovšem pro štěstí Evenoire je tam stále tendence stáčet se i k folk metalu. Já osobně jsem z toho potěšena. Myslím, že v jejich podání je tahle kombinace docela zajímavá. Vlastně se mi občas zdá, jako by dělali koktejl ze všech zmiňovaných symfonických kapel, přichutili to něčím podobným, jako jsou slabší songy od Blind Guardian, prvky z Eluveitie a pak nakonec tomu dodali osobitý projev. (To bude asi ten důvod, proč jsme měli diskuzi s H. na téma, “že prý mu to smrdí po keltech a co že to mají dělat ve středověké Itálii”. Tak jo, teď mu dávám za pravdu.) Ale nakonec z mého pohledu je to jedna z věcí, která je přidržuje v atraktivitě.

Abych pokračovala trochu samotnou skupinou. Evenoire patří k female-fronted skupinám a jejich hlasem je Lisy Stefanoni, která se bezpochyby svým hlasem může rovnat známějším jménům, ovšem na rozdíl od nich ovládá hru na flétnu, která se prolíná celým albem, když zrovna neslyšíte zpěv. Právě v písni “Wise King” jsem si ji úplně zamilovala. Je to takový zajímavý a trochu nerovný boj s tvrdšími nástroji, ale právě tyhle jednoduché kontrasty jsou sílou, která kapelu opět drží stranou od šedi gothic metalu. Pravdou je, že někdy se o to pokusí i samotný hlas zpěvačky, a říkám jen někdy, protože jindy se jasně gotických klišé.

A jsou tu další dvě skladby, které bych měla jmenovat. Ještě před vydáním alba jsem slyšela “Days of the Blackbird” a stále si myslím, že je to jedna z nejsilnějších písní. Nejvíc poukazuje na neuspořádaný mix, který Evenoire hrají, na druhou stranu, dokáže něčím zaujmout. “Misleading Paradise” je více středověká a souvisí s takovým jménem, jako je Torquato Tasso. Ráda bych nechala tu literaturu stranou, ale je to trochu moje srdcová záležitost a ostatně na “Vitriol” nenajdete píseň, která by neměla nějakou historickou inspiraci a velká část z nich se nějak týká vody.

Schrnuto a podtrženo, “Vitriol” je album, které na debut není vůbec špatné, to bych si nedovolila říct. Jen mi přijde, že u příštího by se Evenoire konečně měli rozhodnout, do kterého žánru budou spadat, protože folk metal se mě osobně s gothic metalem trochu bije. Jak už jsem řekla, mně by se víc líbilo, kdyby to vzali přímou cestou k folku, přece jen si myslím, že nikdo netvrdí, že by si nemohli ponechat severoitalská témata. Takže když si to sečtu v hlavě, vychází mi krásných sedm, což je mimochodem víc, než by se možná dalo očekávat, a doufám, že příště bude ještě víc. To až jim možná konečně dojde, že by se s tím gotickým pozadím neměli vůbec babrat.


Další názory:

Tak nějak jsem zatím ještě nepřišel na to, co si o “Vitriol” myslet. Na jednu stranu album obsahuje spoustu poněkud nudnějších a obyčejných gothic metalových pasáží, které znějí přesně dle daných žánrových klišé. Ovšem na druhou stranu se na “Vitriol” vyskytují i opravdu zajímavé momenty, a to ve chvílích, kdy se Evenoire pustí na pole folku (místy mi to dokonce zavání až keltskými motivy), kde jejich produkce zní naopak velice dobře. Upřímně jsem přesvědčen, že kdyby se kapela naplno vydala právě touto cestou, rozhodně by byl výsledek o mnoho lepší, takto je “Vitriol” do jisté míry malinko rozpačitější, jako kdyby Evenoire sami nevěděli, jakým směrem to chtějí vlastně hnát. Je pravda, že se jedná teprve o debut, tudíž se dají malinko přivřít oči (ačkoliv jsou samozřejmě i skupiny, které dokáží znít naprosto fantasticky i na svých úplně prvních nosičích), myslím si však, že i přesto se dá rozhodně tvrdit, že v tomhle italském jméně nějaký ten potenciál určitě dřímá. Teď jde jenom o to, jestli jej čtveřice hudebníků a jedna hudebnice dokáží využít. Stačilo by se zbavit té přemíry nikterak objevných gothic metalových blbinek a přidat na té folkové složce, která v tomto případě rozhodně není bez zajímavosti…
H.


Cadaveria – Horror Metal / Opera IX – Strix – Maledictae in aeternum

Cadaveria - Horror Metal
Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Flowers in Fire
02. The Night’s Theatre
03. Death Vision
04. Whispers of Sin
05. Assassin
06. The Days and the After and Behind
07. Apocalypse
08. The Oracle (of the Fog)
09. Requiem
10. This Is Not the Silence
11. Hypnotic Psychosis

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátku si musíme položit otázku, proč jsou recenze na novinky Cadaveria a Opera IX spojeny do jednoho článku, když se navenek jedná o dvě naprosto rozdílné skupiny – o ony to vlasntě naprosto rozdílné skupiny opravdu jsou. Avšak nemám pochyb, že zasvěceným to je zcela zřejmé a ti, kteří zasvěcení nejsou, zcela jistě zdatně zvládají použití moderního vynálezu internetu, díky němuž si to mohou zjistit. Přesto – čistě z principu – to osvětlit musím, aniž bych chtěl milého čtenáře jakkoliv podceňovat v jeho hudebním vzdělání na poli italského black metalu. Budeme tedy na chvíli předstírat, že zasvěcení jsou také trochu zapomnětliví a nezasvěcení zas líní, aby hledali…

Náš příběh se začíná odvíjet v roce už někdy v hluboké minulosti na přelomu 80. a 90. kdy v severoitalském městě Biella vzniká formace s názvem Opera IX, kterou zakládá jistý kytarista Ossian. Ponejprv byl tento hudebník sám, ovšem netrvalo dlouho a roku 1992 jej doplnili další muzikanti, mezi nimiž je i jistý bubeník Flegias a jistá zpěvačka Cadaveria (teď už asi jistě začínáte tušit, jak to bude dál, ale pokračujme). Postupem času si Opera IX vydobyla status bez přehánění kultovní a stala se jedním z nejznámějších extrémně metalových spolků své země, s podrobnostmi se ovšem nemám čas zdržovat a ani na ně nemám prostor (nehledě na fakt, že přece píšu recenzi, nikoliv jakýsi historický traktát), tudíž přeskočme až do roku 2001, kdy Cadaveria a FlegiasOpera IX odcházejí kvůli rozdílným názorům na budoucí hudební směřování kapely a zakládají novou formaci, která dostala do vínku jméno po své zpěvačce – Cadaveria (pozor, ačkoliv k tomu ten název přímo svádí, nejedná se o její sólový projekt, nýbrž o regulérní skupinu). A to je celé, právě tato společná historie jedním ze dvou důvodů, proč obě recenze zaštiťuje jeden článek.

Oním druhým důvodem už je vcelku logicky datum vydání obou desek – “Strix – Maledictae in aeternum” v případě Opera IX a ” Horror Metal” v případě Cadaveria. Snad tomu chtěla souhra náhod, že oba počiny se na trhu objevily v rozmezí pouhých osmi dní, což je o to více s podivem, jakou dlouho dobu museli posluchači na alba čekat – Cadaveria svou předcházející nahrávku “In Your Blood” vydala v roce 2007, to jest pětiletý odstup, a Opera IX potřebovala dokonce předlouhých osm roků, než svým příznivcům připravila nástupce opusu “Anphisbena” z roku 2004.

To bychom měli úvod za sebou, nyní se již pojďme pustit do rozboru samotných alb a také – dá-li Bůh své požehnání a má múza patřičné políbení – i jejich porovnání…

Je trochu paradoxní, že hned na začátku té části článku, kterou bychom už s přivřením očí mohli považovat za jakous takous recenzi, musím zase odvolat to, co jsem napsal před pár vteřinami o pár řádků výše. Ono lze totiž současné Opera IX a Cadaveria porovnat jen stěží, neboť se obě formace už pohybují v diametrálně odlišné hudební sféře. Opera IX je samozřejmě black metal (ačkoliv ne čistokrevný, nebyl by problém v jejich případě použitých přídomků jako atmosférický, symfonický, melodický… jak je ctěná libost, já si aktuálně vystačím pouze s označením black metal… rozdíl oproti starší tvorbě je už jiná věc, k níž se ještě v průběhu textu dostaneme), zatímco Cadaveria svou hudební produkcí přesahuje do vícera žánrů, mezi nimiž nechybí ani elementy toho black metalu, ale stejně tak velkou roli v jejich případě hraje rovněž gothic metal, doom metal či dokonce až (jak mnozí tvrdí, i když mně už toto označení přijde trochu přehnané) avantgardní metal. Ve světle tohoto tvrzení se nám slibované porovnání “Strix – Maledictae in aeternum” a “Horror Metal” dostává na úroveň mýtického gordického uzlu, jehož rozetnutí – přestože již bylo v mých očích učiněno a mohl bych jej odhalit z fleku – si schovám až na příhodnější pozdější dobu, která nastane na konci recenze.

Jak velí dobré mravy, dámy mají přednost, pojďme se tedy ponejprve věnovat trochu Cadaverii. Zatímco na “Strix – Maledictae in aeternum” jsem se těšil opravdu hodně (obzvláště po vypuštění první skladby “Mandragora” – o tom ale až později), výsledku “Horror Metal” jsem se spíše obával. Proč? Inu, možná to byl jen nějaký osobní rozmar, kdo ví, ale když jsem poprvé viděl naprosto s prominutím idiotský přebal, tak mě napadlo pouze něco ve smyslu, že jestli i muzika bude na podobné úrovni, půjde o těžký klystýr. Naštěstí se po samotném poslechu ukázalo, že se jednalo o obavy vesměs liché, ovšem pocit, že se obal velice nepovedl, přetrval.

Jak již bylo naznačeno o dva odstavce výše, Cadaveria (myšleno skupina… to rozlišení Cadaveria-kapela a Cadaveria-zpěvačka možná bude dělat mírné problémy) se vyvinula do jakéhosi nadžánrového koktejlu, v němž klokotají přísady blacku, doomu a gothicu, avšak ani jedna nemá navrch a dohromady jsou natolik pomíchané, že lze jen těžko hovořit o jejich pouhé kombinaci. O jeden odstavec výše jsem zase naznačoval, že není třeba se bát samotné kvality, aneb jinak řečeno, komu se líbilo “In Your Blood”, ten by měl být stejně tak spokojen i s “Horror Metal”. Zatímco první dvě nahrávky “The Shadows’ Madame” (2002) a “Far Away from Conformity” (2004) byly ještě o něco řezavější a agresivnější (dalo by se také říct, že v jejich případě měla ještě navrch ta black metalová složka – to nejspíš proto, než se Cadaveria trochu vymanila z vlivu Opera IX), “In Your Blood” nastolilo cestu pestřejší a melodičtější, pročež “Horror Metal” po této cestě kráčí dále.

Kdo by na začátek desky čekal nějaký obligátní tvrdší otvírák, toho úvodní “Flowers in Fire” asi překvapí tím, že se jedná o pomaleji plynoucí kus, který se přelévá z doomovějších momentů do pomalejší valivého blacku a zase zpátky. Jak se později ukáže, jedná se o jednu z nejlepších písní, i když je otázka, jestli to byl chytrý tah umístit ji hned na úvod. Ačkoliv já osobně proti tomu nic nemám, pokládejme to tedy za umělecký záměr. Druhá “The Night’s Theatre” už případné posluchačovo volání po něčem rychlejším ukojí, ačkoliv nějaké sekanice nečekejte, ani zde, ani na celém albu (až na pár výjimek), nazval bych to spíš songem “hybnějším”, jestli mi rozumíte. A pak zase trochu pomalejší věc s “Death Vision”, jak se zdá, píseň ovšem střídá nálady jako ponožky. Což ostatně platí o celém “Horror Metal”. Že by jako na houpačce, sem tam?

Ano i ne. Je pravda, že muzika skupiny má vícero tváří, ale nejedná se o nějakou splácaninu, jednotlivé pasáže na sebe docela logicky navazují tak, jak s nimi Cadaveria zrovna v tom svém kotlíku míchá. Kromě již zmiňovaných “Flowers in Fire” a “Death Vision” na první poslech ještě ihned zaujme šestá “The Days of the After and Behind”, kterou bych pod pohrůžkou kastrace asi zvolil jako nejlepší, ačkoliv staví na vcelku jednoduchém modelu, který však je – to se mu musí nechat – funkční. Riff-vyhrávka-riff-vyhrávka a pořád dokola, do toho vokál samotné zpěvačky a o chytlavou věc je postaráno.

Není ale možné zastírat fakt, že “Horror Metal” obsahuje skladby i o poznání slabší a vlastně skoro až úplně nezáživné – zejména ve druhé části nahrávky, budeme-li jako předěl brát “The Days of the After and Behind”. To už byl problém i na “In Your Blood”, kde se výborné songy rovněž střídaly s těmi horšími jak na běžícím pásu. A je škoda, že se toho Cadaveria opět nevyvarovala. Důležité je však zdůraznit, že se nejedná o záležitosti, z nichž by se člověku dělalo šoufl a musel je přeskakovat, to ne – jejich problém tkví v tom, že posluchači ty písničky prostě nic nedávají. Naštěstí je tam ale takových kousků menší podíl než na “In Your Blood”. Právě díky tomu, že i ty slabší písničky nelze označit za iritující, stále to albu u mě stačí na sedm bodů – ale hodně s odřeným pozadím

Opera IX - Strix - Maledictae in aeternum
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Strix the Prologue
02. 1313 (Eradicate the False Idols)
03. Dead Tree Ballad
04. Vox in Rama (Part I)
05. Vox in Rama (Part II)
06. Mandragora
07. Eyes in the Well
08. Earth and Fire
09. Ecate – The Ritual
10. Ecate
11. Nemus tempora maleficarum
12. Historia Nocturna

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

“Horror Metal” tedy nyní považuji za dostatečně probrané (v klasické recenzi bych se rozepsal klidně i více, ale vzhledem k tomu, že nás čeká ještě jedno album, to nebudeme přehánět) a můžeme se jít podívat na novinku kolegů Opera IX. “Strix – Maledictae in aeternum” se předem zdálo být sázkou na jistotu. Opera IX je ten typ skupiny, která se může pyšnit velice vyrovnanými deskami na vysoké úrovni, což o sobě nemůže říct hned tak někdo. Navíc je “Strix – Maledictae in aeternum” završením trilogie o čarodějnictví, kterou roku 2002 zahájilo “Maleventum” a roku 2004 rozvinula “Anphisbena”, čili – jasná tutovka, asi málokdo očekával nějaké větší stylové změny, přestože nás od předchozího počinu dělí osm let, což není doba zrovna krátká…

Jenže očekáváním navzdory, ona tam změna proběhla, sice ne až zas tak obrovská, abyste nepoznali, kdože vám to právě hraje, ovšem stále natolik výrazná, aby příznivci jednoho italského kultu začali hojně střízlivět a aby se “Strix – Maledictae in aeternum” dostávalo kritiky převážně negativní. V čem je kámen úrazu? V tom, že ty tam jsou některé atributy, které jsme na Opera IX měli rádi. Pryč jsou výrazné a nápadité klávesy. Sypačky? Nikoliv, vážení, nevedeme! Okultní atmosféra? Ani omylem! “Strix – Maledictae in aeternum” sází na střední tempo s dřevním zvukem (který je technicky vzato horší!) a spíš staromilským vyzněním. Tolik charakteristické klávesy nyní hrají roli pouhého doplňku v pozadí. Atmosféru to sice nepostrádá, ale jinou, než jsme byli zvyklí… a znáte fanoušky – těm se na jejich kapely prostě nesahá. A zvláště pak jedná-li se o kapelu jako Opera IX. Kultovní je prostě kultovní a tak to má zůstat až do skonání věků – jen málokteré ten vývoj projde beztrestně. A že by někomu prošel po tolika letech čekání? To už se ani nedá nazvat statistikou, to jsou osamocené ostrůvky v moři, výjimky potvrzující pravidlo. Ale Opera IX evidentě skončila ve vodě, nikoliv na ostrůvku.

Ano, já tohle všechno uznávám a také chápu rozhořčení fanoušků, já mám staré fošny také opravdu rád a některé z nich považuji za nedotknutelné majstrštyky (zejména “The Black Opera” – nadčasové dílko). Přesto však – zcela upřímně a bez nátlaku – prohlašuji, že se mi “Strix – Maledictae in aeternum” stále líbí! Nalijme si čistého vína, také jsem očekával něco trochu jiného, ale že jsem dostal to, co jsem dostal, s tím (evidentně na rozdíl od většiny ostatních) dokážu žít, ba co víc jsem si to nakonec i oblíbil. Pojďme na chvíli opustit svým způsobem trochu dětinskou argumentaci typu “to není ta stará Opera IX” (to není myšleno hanlivě, sám tento argument občas použiji – v některých případech se hodí, v některých už méně) a podívejme se čistě na samotnou desku…

Dle mého názoru je nepopiratelným faktem, že “Strix – Maledictae in aeternum” samo o sobě obsahuje velmi zdařilé skladby, jejichž atmosféra rozhodně není z těch, které by vám lezly jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. A ani není problém takové songy najít… “Dead Tree Ballad”, “Vox in Rama (Part II)”, “Mandragora”, “Earth and Fire”, “Historia Nocturna” – to je namátkou, ani ty ostatní mi nepřijdou špatné. Nemám pochyb o tom, že ten, kdo nemá starší počiny Opera IX najeté a “Strix – Maledictae in aeternum” bude první deskou skupiny, kterou zkusí, nebude mít problém ji ocenit. Ti, kteří starší tvorbu znají, se už musí rozhodnout na základě svého vlastního vkusu.

Jak již bylo zmíněno, “Strix – Maledictae in aeternum” sází spíše na minimalističtější pojetí, a to jak po stránce zvukové (onen dřevní sound, vzpomínáte?), tak kompoziční. Z jistého úhlu pohledu by to šlo bez problému nazvat zpátečnictvím, a pokud by to někdo udělal, rovněž bych to pochopil, ale opět se dostáváme k onomu osobnímu vkusu. Mám-li mluvit sám za sebe, přese všechno řečené – včetně oněch několika nepopiratelných záporů – se mi nahrávka stále líbí, na čemž nic nemění ani vzpomínka na předešlou tvorbu Opera IX.

Před samotným ukončením článku nám zbývá ještě jedna věc. Pokud vám i přes nebývale vydatný nápor plků stále ještě nevysadil mozek, jistě si vzpomenete jaká – gordický uzel. Jak již bylo řečeno, těžko porovnávat Opera IX a Cadaveria, neboť už dnes obě skupiny snad s výjimkou historie mají společného máloco. Ani náhodou tedy nelze aplikovat jakési objektivní metody posouzení (to samozřejmě v recenzi v podstatě nejde tak jako tak, ale v rámci mezí), tudíž vám vlastně nemohu sloužit s tím, jestli je lepší “Horror Metal” nebo “Strix – Maledictae in aeternum”. Jediné, co ze mě dostanete, je můj vlastní názor – mé černěkovové kořeny mi velí vítězství přiřknout Opera IX. Ale obecně vzato, přestože jsem obě nahrávky i kritizoval, se mi obě ve výsledku líbí, i když své mouchy nepochybně mají.


Lacuna Coil – Dark Adrenaline

Lacuna Coil - Dark Adrenaline
Země: Itálie
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 23.1.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Trip the Darkness
02. Against You
03. Kill the Light
04. Give Me Something More
05. Upsidedown
06. End of Time
07. I Don’t Believe in Tomorrow
08. Intoxicated
09. The Army Inside
10. Losing My Religion [R.E.M. cover]
11. Fire
12. My Spirit

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italští Lacuna Coil mi byli vždy sympatičtí. Důvody jsou jednoduché. Zaprvé sama kapela je vlastně stejně stará jako já. Ne, to byl vtip… Je to stručně řečeno kapela, která se pohybuje někde na pomezí gotiky a alternativy a přesto není nutně pesimistická. Je moderní, je mírně vtíravá, pravda, je taky spíš rocková a jednoduše stravitelná. Ale ještě nezapomněla, že to může být taky o těch strunných nástrojích, kterým říkáme kytary. Omlouvám se, ale poslední dobou mě tenhle fakt docela vyvádí z míry. Hlavně u symfonického metalu, ale to by byl jiný příběh, který ovšem právě tímhle zasahuje do téhle recenze.

Novinka “Dark Adrenaline” s sebou nese věci, které, pokud jste už tuhle kapelu slyšeli, důvěrně znáte. Jako první věc z těchto samozřejmostí bych uvedla pro mě nedocenitelný doplňující se kontrast mezi hlasy Cristiny Scabbia a Andrea Ferra. Ti dva si jdou vyloženě na ruku. Je neuvěřitelné, jak znějí společně. Vlastně nakonec jsou si z mého pohledu vokálně docela podobní. Cristina v hloubkách zní neuvěřitelně silně, ve výškách neřeže, jen na vás příjemně křičí a její barva je nezaměnitelná. Pro tohle album to platí dvojnásobně. Ukáže vám všechny svoje polohy, aniž byste si uvědomili, že by to nemuselo být tak samozřejmé, jak se zdá. O Andreovi lze říct, že je příjemným mužským protějškem, který když klesne do hloubek, tak se ozve ten správný “chraplák”, a jindy zní jako zpěvaččina ozvěna. Ano, za vokály bych dala všech deset.

Zatím pokračujme v té příjemné optimistické notě. Lacuna Coil vědí, jak vás upoutat v prvních vteřinách písně, vždy začnou něčím, co sice možná může znít, jako když vám drnkají na nervy, ale nakonec si stejně řeknete, že je to vlastně správně, že vás to baví. Velká část písní je chytlavá a přitom je schopná vás i mírně překvapit. Budu tvrdit, že takhle si představuji správně “zpopovatělý” metal navoněný rockem. Má všechny předpoklady být hitem a přitom neztrácí nic ze své svéráznosti.

Už na začátku jsem konstatovala, že se mi líbí i zvuk kytar, na který si tak naříkám u symfonické odnože. Protože to je přesně to, co bychom měli povětšinou požadovat. Kytaristi by si neměli odejít na svačinu a trošičku se do toho položit. Co se týče téhle skupiny, další dobrá zpráva. Oni se do toho nepoložili, oni do toho “mydlí” jak můžou. Dost často ostře a řezavě a perfektně si sednou s jinými prvky v hudbě.

Možná bych měla začít protestovat proti něčemu. Nejspíš jako první proti na řadu přijde pořadí písní. Je to takový ten prvotní nápad nacpat, co nejvíce rychlých a dravých písní dopředu. Z mého citového vnímání by bylo možná lepší udělat z toho takové dva pěkné “obloučky” a zmírnit další postup něčím pomalejším. Ale vlastně, kdo dnes ještě poslouchá celá alba a jak jdou písně za sebou? No, možná já. Jako druhý problém bych viděla to, co se vyskytuje u spousty kapel. Tak moc se snaží o to, aby ty písně na sebe navazovaly, že jsou si pak poměrně dost podobné. A v tomhle jsou Lacuna Coil dost na hraně. A to i přesto, že umí v samotné písni překvapit. Jako celek zní samotné album moc jako jedna linka a pro mě tak nedocílili toho, čeho by měli. Taková kapela by měla umět sestavit v důsledku kreativnější album. Očekávala bych větší rozmáchnutí křídel a ne jen mírnou sázku na kvalitní jistotu. Ovšem to možná zase tkví v jejich známosti a v tom, že si nechtějí dovolit riskovat. Podle mě je to chyba.

Na konec bych jako vždycky zmínila pár skladeb jako takových. Začněme s “Trip the Darkness”. Je to silné eso celého alba, nastupuje jako první, a to bez nějakých “okecávaček”. Což by mohlo být a je sympatické. Jeho kvalitu nelze zpochybňovat. Možná jen do té doby, než uvidíte klip. Lacuna Coil se drží toho, že jsou skupina, tudíž každý klip postrádá nápad. Hrají v něm. Mění se akorát pozadí, oblečení a úvod. Jednou v lese, po druhé v nějaké velké místnosti. U tohohle songu se odvázali a pohráli si s černobílou realitou. Jenže to měli dotáhnout víc v detailech, protože si všimněte malých chyb. A kdybych jim do toho mohla kecat, tak bych se na tu kočku vykašlala úplně. No, vraťme se k hudbě. “Trip the Darkness” vás zaujme právě tímhle. Ne, textem a ne klipem. Mírným zvolněním, ale ne úplným uvolněním, které jsem požadovala, je “End of Time”, hlavně pro hlas zpěvačky. Malou perličkou zajímavě znějící mezi ostatními je “The Army Inside”. A nakonec zmíním cover, který není zmíněný na oficiálních stránkách, ale okamžitě jsem ho poznala. Je to píseň s názvem “Losing My Religion” a pokud jste zvyklí na pomalou a klidnou původní verzi, dočkáte se značného překvapení. I přesto se však neztratilo nic z krásy, kterou song oplývá.

Sečteno a podtrženo, je to velice kvalitní práce. Jen mě mrzí, že nepřináší nic moc nového. Je to možný posun pro skupinu. V celkovém důsledku to díru v žánru neprorazí a loďka s názvem Lacuna Coil pluje po hlavních trasách. Stále si myslím, že se nedostali na své limity. A při těch bych je já osobně ráda viděla, přece jen je to jedna z mých “prvních” kapel. Za to, že to má svoje charisma a sílu, si dáme dvakrát čtyři.


Další názory:

U několika posledních alb – a ani aktuální “Dark Adrenaline” v tom není výjimkou – je jednou ze zásadních věcí fakt, zdali Lacuna Coil chápete jako metalovou kapelu, nebo jako rockovou kapelu. Pokud to první, tak nejspíše album vůbec neoceníte, zvláště zastáváte-li názor o tom, že metal má zůstat metalem, i když se jedná o ty jeho stravitelnější odnože. Pokud ale vezmete na vědomí fakt, že Lacuna Coil jsou dnes už prostě mainstreamovou skupinou, jejíž hudba je naprosto neškodná i pro komerční rádia, a dokážete se přes tento fakt přenést, dostanete v případě “Dark Adrenaline” vcelku příjemnou rockovou desku s lehounce popovějším nádechem, na čemž nic nezmění ani sem tam nabroušenější riffy (v rámci mezí, samozřejmě). Občas se sice objeví pasáž, která třeba mně přijde vysloveně otravná, ale to už u podobných alb vzhledem k mému vkusu asi ani jinak nejde, naštěstí je tam však takových momentů vcelku málo. Některé písničky jsou naopak vyloženě dobré (singlovka “Trip the Darkness“, “Upsidedown“, taková “Kill the Light” také není zlá), díky čemuž jsou nakonec pocity z “Dark Adrenaline” v plusových hodnotách. Jestli se vám občas stejně jako mně stává, že se k podobným skupinám “střednějšího proudu” stavíte preventině trochu s despektem, možná budete překvapeni, že jsou Lacuna Coil stále i v roce 2012 poslouchatelnou kapelou. Sice to není nějaká bomba, z níž by si člověk takříkajíc sedl na prdel, ale je to solidní.
H.


Graveworm – Fragments of Death

Graveworm - Fragments of Death
Země: Itálie
Žánr: melodic black / gothic metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení:
Earthworm – 4/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook

Graveworm fungují už od roku 1992 a od té doby se stihli zařadit mezi stálice melodického black metalu. Já jsem je naposledy pořádně poslouchal s albem “Collateral Defect”, které mi poskytlo vše, co si představuji pod pojmem melodický black metal. Kulervoucí riffy, refrény, co zůstanou v hlavě, rychlé bicí… Graveworm samozřejmě nechybělo ani efektní střídání growlů, screamů a dalších typů metalových vokálů. Všechny tyto dispozice bych shrnul pod pojem chytlavost. Jenže, co čert nechtěl, kapela tentokrát chytlavost zapomněla doma.

Všechny ty serepetičky, co jsem vyjmenoval, se samozřejmě na “Fragments of Death” nacházejí, ale vše působí tak nějak mdle a samoúčelně. Většina riffů je nudná, refrény nejsou chytlavé… je to bída. Nejzajímavější riffáž je podle mě v klipovce “See No Future”, ale tu kapela pohřbila absolutně nezáživným refrénem. Tak nějak to funguje s celým albem, občas někde zpoza rohu vykoukne zajímavá pasáž, ale nakonec splyne s nevýrazným zbytkem.

Dalším problémem desky je produkce. Kytary hodně šumí, když hrají hluboké tóny a akordy, zní to, jako by byly příliš zkreslené nebo jako kdyby jim zesilovače nezvládaly basy. Zbytek se dá poslouchat v pohodě, ale ty kytary občas trhají uši a silně kazí dojem.

“Fragments of Death” určitě bude trpět kvůli špatnému prvnímu poslechu. Určitě nechci, aby byla hudba jednoduchá a přístupná už napoprvé, potom by to nebyla taková zábava, ale už napoprvé by člověk měl zachytit alespoň náznaky, že by ho album mohlo v budoucnu bavit, když mu dá trochu času a bude ho chvíli naposlouchávat. “Fragments of Death” mě ale těmi zprzněnými kytarami a nechytlavostí dokázalo napoprvé tak znechutit, že nebýt plánované recenze, už bych si ho asi nikdy nepustil. Po čase to zas takový průser není, ale nad průměrem desku nehledejte – ani naposlouchání alba nedokáže z nudy a z šedi vyčarovat něco zajímavého.

Co víc k albu říct? Radši posuďte sami podle videoklipu (jeden z lepších songů na desce), jestli by se vám to mohlo líbit. Fanoušci kapely si “Fragments of Death” stejně zkusí poslechnout, takže můžu už jenom doporučit nováčkům, ať začnou spíš někde u starší tvorby. Pro mě určitě zklamání.


Další názory:

Graveworm jsem svého času docela poslouchal, ale to už jsou roky zpátky. Snad poslední jejich album, kterému jsem věnoval nějakou větší pozornost, bylo “(N)utopia”, následující “Collateral Defect” jsem si ještě jednou, dvakrát poslechl, ale nepamatuji si z něj už lautr nic, a na předchozí “Diabolical Figures” jsem se již vykáknul úplně. “Fragments of Death” je tedy takový návrat ztraceného syna ke kapele. Neočekával jsem zhola nic světoborného, ke spokojenosti by mi stačil solidní melodický metálek s kvalitním “chrchláním”, což je ještě jakžtakž splněno, ale přece jenom, nějakou kvalitu jsem od toho požadoval. A tady jsem tak trochu narazil. “Fragments of Death” totiž nabízí zcela tuctový a průměrný materiál, bez výraznějších nápadů, bez čehokoliv, co by člověka upoutalo. Jen si to tak hraje, na blití mi z toho není, ale o dobrém albu bych také zrovna nemluvil. Prostě průměr jak noha, čili 5/10. Půl bodu ubírám za zklamání, protože jsem až doposud považoval Graveworm za skupinu schopnou skládat dobré písničky (byť jsem je neposlouchal); “Fragments of Death” zní, jako kdybych měl svůj názor pomalu začít přehodnocovat. Je docela trapné, když nejlepší písničkou na celém albu je znovunahraná verze songu “Awake” z debutu…
H.


Fleshgod Apocalypse – Agony

Fleshgod Apocalypse - Agony
Země: Itálie
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 9.8.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Temptation
02. The Hypocrisy
03. The Imposition
04. The Deceit
05. The Violation
06. The Egoism
07. The Betrayal
08. The Forsaking
09. The Oppresion
10. Agony

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych se přiznal, já osobně nemám technický death metal zrovna v lásce, nikdy jsem neměl a nejspíše už asi nikdy mít nebudu. Asi vás ihned trkne, že když podobnou větou začínám recenzi na kapelu, která hraje technical death metal, tak tu hned vzápětí také vytasím takové to provařené rčení o výjimkách, jež potvrzují pravidlo, blablabla. Asi budete překvapeni, ale… no, vlastně spíš nebudete, protože ono se sem toto klišovité pořekadlo totiž vážně nebývale hodí. Tuším, že už jsem to psal svého času v příslušném eintopfu, kam jsem novinku Fleshgod Apocalypse nominoval na post nejočekávanější album měsíce srpna z pohledu mých uší, ale tihle Italové mě z nějakého neznámého důvodu dosti zaujali už svým debutem “Oracles”, jenž vyšel přibližně dva a půl roku zpátky. Ještě o mnoho více mě ale zaujalo minialbum “Mafia” z loňského června. To totiž poprvé přineslo jakési náznaky čehosi, co dýchalo atmosférou ne zrovna vzdálenou klasické hudbě. Příkladem budiž třeba songy “Thru Our Scars” nebo “Conspiracy of Silence”, o čistě klavírním outru “Mafia” ani nemluvě. Ihned mi začalo šrotovat v makovici, jak by to mohlo znít, kdyby Fleshgod Apocalypse na dalších nahrávkách ještě více posílili právě tuto složku. Postupem času jsem v tom začal vidět dokonce příležitost, jak konečně stvořit něco opravdu skrz naskrz originálního v death metalovém žánru, a doufal jsem, že právě Fleshgod Apocalypse se téhle příležitosti chopí. Právě z tohoto důvodu jsem se jal nový materiál, který nakonec dostal do vínku jméno “Agony”, vyhlížet s velkou nedočkavostí…

Dřív, když si chtěl člověk poslechnout nějakou desku, musel zvednout pozadí, jít do hudebního obchodu, tam si kýžené hudební dílo koupit a až doma si ho poprvé poslechnout. Ale víte, jak to chodí dneska – už měsíce před vydáním nás díky internetu vydavatel zásobuje zveřejněnými songy, klipy a tak podobně. V případě Fleshgod Apocalypse a jejich “Agony” se tohoto zveřejnění předem dočkala skladba “The Violation” v podobě klipu. Obvykle tyhle záležitosti přehlížím a čekám až celé výsledné album, ale v některých případech, většinou když tu danou věc hodně očekávám, si pouštím i tyhle ochutnávky. U “The Violation” jsem to samozřejmě udělal a hned na první poslech mě to absolutně smetlo z povrchu zemského! Fleshgod Apocalypse si evidentně uvědomili to samé co já a na “Agony” rozvíjejí přesně to, o čem hovořil výše. Jak totiž nakonec ukázal poslech celé nahrávky, zveřejněný klip není na albu výjimkou, ale jeho reprezentativním vzorkem.

A co přesně tedy můžete od “Agony” čekat? Ono je to ve své podstatě docela jednoduchý recept a člověk se dokonce i diví, že s tímhle v takové míře nepřišel už někdo před Fleshgod Apocalypse. Pánové na technický death metal naroubovali postupy klasické hudby a výsledný dojem ještě umocnili momenty zpívanými vysokým “operním” hlasem baskytaristy Paolo Rossiho. A světe div se, ono to nejenže jenom funguje, ono to dokonce funguje naprosto výborně. Příznivci čistokrevného death metalu si nejspíš budou stěžovat, že od “Oracles” opravdu citelně ubyla techničnost a kytarová práce byla znatelně zjednodušena ve prospěch klavíru a jeho zvuku, ale… no, záleží prostě na vkusu. Mně osobně to docela vyhovuje, jelikož tím pádem dostala více prostoru ta složka hudby Fleshgod Apocalypse, která se nejen výborně poslouchá a která baví posluchače, ale která se dá směle označit i za když ne originální, tak minimálně neotřelou. I přes tohle tvrzení ale nečekejte v oblasti metalových instrumentů nějaký bezduchý flašinet. Některé pasáže jsou stále opravdu precizně zahrané, sem tam jsem si dokonce vzpomněl i na švédské polobohy v oblasti technického hraní, Meshuggah. Docela by mne zajímalo, jak si s tím Fleshgod Apocalypse poradí naživo, protože jisté momenty určitě nebude sranda zahrát.

Na druhou stranu ovšem ne všechno je tak růžové, jak se na první pohled může zdát. “Agony” sice obsahuje opravdu skvostné kompozice, které vás zadupou do země – kromě “The Violation” bych určitě zmínil například “The Deceit”, “The Egoism” nebo “The Forsaking” – ale jiné songy jsou zase zcela zjevně o něco málo slabší. Považuji to jakousi, řekněme, dětskou nemoc v tom smyslu, že “Agony” je pro kapelu první nahrávka s takto rozsáhlými neoklasickými prvky, tudíž se ne všechno napoprvé povedlo dotáhnout k maximu. Za předpokladu, že však budou Fleshgod Apocalypse v cestě nastolené “Agony” pokračovat, o čemž moc nepochybuji, věřím, že na další desce dovedou vše do kýžené stoprocentní podoby. Ale než k tomu ještě dojde, zbývá nám na závěr recenze konstatovat fakt, že “Agony” je sice do jisté míry opravdu výborný a bez debat hodně nadprůměrný počin, z něhož šlo však vymáčknout mnohem více. A já osobně jsem zcela přesvědčen, že do svého příštího hudebního koktejlu už Fleshgod Apocalypse vymačkají ještě kvalitnější ovoce a nenechají ve slupkách ani kapku šťávy – všechna skončí v koktejlu. A pak už si z toho všichni do jednoho sedneme na prdel, to mi tedy věřte…


Další názory:

Tahle banda pro mě byla donedávna velkou neznámou. Ovšem v tom momentě, kdy jsem poprvé s upadlou čelistí dokoukal klip ke skladbě “The Violation”, jsem naznal, že pokud si zbytek desky alespoň udrží stejnou úroveň, bude to skutečně památná událost. A světe div se – stalo se! To, co Fleshgod Apocalypse na “Agony” převádí, nejde slovy moc přesně popsat. Představte si, že Paganini složil 10 partů pro smyčce a žestě a to celé prohnal peklem technického death metalu… Jsem u vytržení pokaždé, když si “Agony” pustím, a to zaslouží náležitě ocenit!
Ježura


Theatres des vampires – Moonlight Waltz

Theatres des vampires - Moonlight Waltz
Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 14.1.2011
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Keeper of Secrets
02. Carmilla
03. Moonlight Waltz
04. Fly Away
05. Sangue
06. Figlio della luna [Mecano cover]
07. An Illusion
08. Black Madonna
09. Le grand guignol
10. Obsession
11. The Secret Gates of Hades
12. Medousa

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Ačkoliv rozhodně nemám nic proti vývoji skupin, ba naopak, pokud jde formace smysluplným směrem, dokážu jej ocenit, ale Theatres des vampires, ti na to jdou z mého pohledu tak nějak… divně. Od roku 2004, kdy se podoba jejich muziky zlomila, mě jejich desky už prostě přestaly bavit. “Nightbreed of Macabria” (2004) se jim těžce nepovedlo, “Pleasure and Pain” (2005) se ještě relativně dalo poslouchat, ale za to hned s následující “Anima noir” (2008) opět spadli do těžkého průměru. Reputaci má opět napravit novinka “Moonlight Waltz”… daří se jí to však?

Abych ještě rozvedl onu změnu stylu, což nám rovněž poslouží jako jedna z definic “Moonlight Waltz”, jelikož se aktuální počin nijak výrazně neodchyluje od cesty nastolené posledními alby… Především mi vadí, že Theatres des vampires prostě a jednoduše děsně vyměkli. Netrpím samozřejmě klasickými metalovými mindráky a předsudky typu “to je moc měkký, to kurva poslouchat nebudu”, patnáct už mi přece jenom dávno není, ale to neznamená, že bych měl chválit progres tím, diplomaticky řečeno, ne zrovna šťastným směrem. Ono, pokud předchozí tvorbu Theatres des vampires neznáte, nemyslete si, že by staré desky byly nějaké geniální počiny, ale hrálo jim to tehdy dobře, navíc disponovali docela zajímavou upírskou image (uvědomme si, že začínali v polovině devadesátých let, tenkrát ještě nebyly žádné “Twilighty” a internety plné třináctiletých pseudo gotiček), které se, pravda, zuby nehty drží do teď, ale image vám dobrou hudbu prostě neudělá, byť si někteří stále myslí opak.

Jde o to, že tenkrát se do toho ještě uměli pořádně opřít, stále tam sice byly přítomny gotické prvky i nemalá porce kláves, ale když se rozjeli, znělo to jako metal; navíc měli nápady a nebáli se je použít, ale dnes? Zbylo jen jakési torzo nenáročného, ale obyčejného a průměrného pop metalu bez nějakého hlubšího nápadu či čehokoliv, co by vás vytrhlo z jakési posluchačské letargie, do níž vás poslední alba Theatres des vampires (“Moonlight Waltz” nevyjímaje) uvrhnou.

Pravda je taková, že “Moonlight Waltz” je sice lepší než minulé “Anima noir” ale to stále ještě neznamená, že by novinka byla nějaká velká výhra. Když si to pustím, tak to tak nějak plyne kolem mě, jedním uchem hudba leze dovnitř a druhým hned zase ven… poslouchat se to dá a nijak výrazně mě to neobtěžuje, ale otázka zní: proč bych to poslouchat měl? Proč bych měl ztrácet čas s průměrem, když mohu poslouchat opravdu hodnotné desky? Sem tam sice z té změti neškodného zvuku a tuny kláves vykoukne obstojný nápad, například, dejme tomu, housle v závěrečné pasáži videoklipovky “Carmilla”, ale to je pouze jeden z mála případů. Těch kousků, které by vás nějak zaujaly, je na “Moonlight Waltz” zoufale málo. A tak člověka ani nepřekvapí, že paradoxně tím jednoznačně nejzábavnějším songem na albu je předělávka starého popového hitu “Figlio della luna” od španělské skupiny Mecano. Úplně nejhorší nejsou na závěr ani “Obsession” a “Medousa”, ale jinak marně hledám nějaké vyloženě světlé momenty.

Napadla mě ještě možnost, že chyba není přímo v Theatres des vampires, nýbrž ve mně samém, že se můj vkus změnil natolik, že skupina, jíž jsem kdysi míval vcelku rád, už mě přestala bavit. Pustil jsem si tudíž počiny jako “Suicide Vampire” a “Blood Lunatic Asylum” a neslyšel na nich nic špatného, bavilo mě to. Současná podoba Theatres des vampires je už prostě na můj vkus příliš nevýrazná, nezajímavá, bezzubá. Pokud to někomu vyhovuje, poslouchat obyčejný gothic metal, jeho věc, ale já osobně čekám od hudby trochu víc, tudíž nemohu dát vyšší hodnocení…


Aborym – Psychogrotesque

Aborym - Psychogrotesque
Země: Itálie
Žánr: industrial / experimental black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hodnocení:
H. – 9/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Ačkoliv si (možná celkem naivně) dovoluji sám sebe považovat za člověka, který má o metalové scéně relativně slušný přehled, nemůžu prostě slyšet všechno. A tak se sem tam stane, že některé známé, ba přímo kultovní kapely naposlouchané prostě nemám. Ano, tušíte samozřejmě správně, jedním z těchto případů byli až do současnosti i Aborym z Itálie. Měl jsem o nich ponětí, matně věděl, jakou hudbu produkují, ale nikdy jsem si ještě nenašel čas na plnohodnotné vstřebaní nějaké jejich nahrávky. Jak už to tak ale bývá, vše se jednou zlomí a stalo se v mém případě i s Aborym a jejich nejnovějším počinem „Psychogrotesque“.

Možná si řeknete, jestli vůbec může člověk neznalý předchozí tvorby daného uskupení psát recenze na některou z jejich desek. Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, znalost předcházejících nahrávek při psaní článku jistě na škodu není, na druhou stranu má však i tento „laický“ přístup své nesporné výhody… vždyť uznejte sami, kolikrát se už stalo, že redaktor pohanil předmět své recenze jenom proto, že měl minulé album radši? Kolikrát už recenzenti odepsali excelentní nahrávky jen proto, že nedokázali skousnout vývoj skupiny? Nebo naopak vychválili průměrný počin, protože měli ke kapele srdeční vztah? Ano, odpověď všichni známe – nesčetněkrát se to stalo a nesčetněkrát ještě stane. A musel bych být pokrytec, kdybych tvrdil, že mně samotnému se tomuto neduhu daří vyhýbat – ne, nedaří, ale máloco se s tím dá dělat, jelikož recept na 100% redaktorskou objektivitu ještě vynalezen nebyl. Tentokrát však toto neplatí, ne dnes, Aborym totiž mají to štěstí (smůlu?), že k jejich „Psychogrotesque“ přistupuji bez jakýchkoliv předsudků, s čistou hlavou a hodnotím pouze to, co slyším, bez sebemenších postranních vlivů…

Možná se ptáte, proč tak zdlouhavý a zdánlivě zbytečný úvod. Dle mého názoru byl nezbytný, neboť nám poslouží a můžeme se o něj v jistém ohledu opřít (a nemám teď zrovna na mysli ukájení svého psaveckého libida). On totiž právě tento fakt pumpuje do mého hodnocení značnou dávku objektivity, díky níž mohu s čistým svědomím prohlásit, že v případě „Psychogrotesque“ má člověk co do činění s deskou bezesporu úchvatnou. Možná ne dokonalou ve všech směrech, ale úchvatnou. Možná ne lehce stravitelnou, ale o to působivější. Možná ne úplně žánrově vyhraněnou, ale o to barvitější a překvapivější.

Aborym hrají black metal… nebo snad ne? Těžko říct. Ač oficiálně příslušníci černého kovu, nic Aborym nebrání v tom, aby na „Psychogrotesque“ rozpřáhli svá křídla nad další žánry převážně elektronického rázu. Řekněme… industriální black metal? Ano, to by už odpovídalo více. Ale stejně tak by se dalo říct, že i avantgardní, experimentální, post či progresivní – na výběr je toho dost. Tak či onak, „Psychogrotesque“ je zářným příkladem toho, proč je black metal dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících žánrů. Kdo tvrdí, že black metal má své nejlepší roky za sebou a dnes už jen mlátí prázdnou slámu, ten o stylu nemá žádné ponětí. Ne, nezavírám oči nad faktem, že se na této scéně pohybuje nechutné množství rádoby trve panda-počmáranců, kteří nahrávají své kvlt nahrávky v zaprděné garáži na magneťák své babičky, stejně tak ale vy nesmíte zavírat oči nad tím, že v black metalu existuje nepřeberné množství hudebně pokrokových kapel neustále posouvajících hranici svého stylu a prozkoumávajících nová a nová zákoutí. A takových je percentuelně mnohem více než například v death metalu, thrash metalu, heavy metalu, ale i dalších subžánrech (snad s výjimkou progresivního a avantgardního metalu, tam však kapely mají pokrok přímo „v popisu práce“). A konkrétně Aborym to do puntíku potvrzují, stejně tak jako jejich nejnovější počin „Psychogrotesque“.

Aborym

Abychom už se ale konečně dostali k samotnému meritu našeho dnešního, až dosud spíše filozofičtěji laděného povídání, pojďme se ruku v ruce podívat, co všechno „Psychogrotesque“ ve svých útrobách ukrývá. Připraveni?

Deset skladeb plus jedna skrytá, všechny se schovávající za abstraktním pojmenováním v podobě římských číslic. Zatímco „I“ je „pouze“ pod kůži se deroucím intrem připravujícím posluchače na věci příští, hned první plnohodnotná skladba „II“ dává jasně najevo, že byste své ušní ústrojí měli připravit na zvukové orgie. Po nájezdu s šíleným kytarovým sólováním nastupuje vysoce technicky precizně odvedený black metal „przněný“ nespočtem různých industriálních či ambientních pazvuků, o kousek dál vás zase uzemní electro klávesy, támhle zase epičtější pasáž a pod tím vším svá mohutná vlákna spřádá baskytara. Máte výsledek? Hned první momenty ukazují, že „Psychogrotesque“ je deskou velice rozmanitou a barvitou, neustále se zde něco děje. Nuda? Ta v tomto případě nemá nárok. Hutná dávka obskurní atmosféry, skladatelské invence a hráčské nápaditosti vám nedá jen tak vydechnout. A to ještě nevíte, že je „II“ stále jedním z těch normálnějších kousků na desce.

„Psychogrotesque“ má jednu obrovskou výhodu – funguje na něm opravdu vše. Na první pohled zdánlivě neslučitelné do sebe zapadá jako puzzle, jakákoliv poloha či nálada má svůj význam. „Psychogrotesque“ je počin promyšlený do detailu, v němž má každý tón svůj účel. Mrazivá intermezza (excelentní „IV“!), blackmetalové sypanice, industriální projektily a sbíječky, vše funguje na výbornou. Abyste ale nenabyli nějakého špatného přesvědčení, Aborym zase nehrají nějaký nekontrolovatelný hlukový proud míchající všechno se vším, jejich muzika má svůj řád a svou formu, vše je podřízeno potřebám skladby a její myšlence, jen je ta myšlenka z pohledu průměrného posluchače v dáli za mořem avantgardy…

Každá skladba do jedné má svůj nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete, každá oplývá vpravdě skvostnými pasážemi, každá je rozmanitá a proměnlivá jako podzimní počasí a každá je opravdu skvělá, to říkám rovnou. Přesto mi to nedá, abych dvě jednotlivé písně nevyzdvihl nad ostatní. První je to působivě vystavěná „V“, která plyne od saxofonem opepřeného počátku přes avantgardní doteky s „polo-čistým“ vokálem do misantropického bahna. Tou druhou je diskotéková (pozor, žádná nadsázka) „VIII“. Právě ona totiž dokazuje onu zmiňovanou nadžánrovost Aborym. Celé „Psychogrotesque“ je totiž vybudováno a vygradováno takovým způsobem, že plynulé přechody z blackmetalové skladby do čisté elektroniky posluchači ani nepřijde jakkoliv zvláštní a ačkoliv do vás kapela praží v podstatě čirou diskotéku, výsledek zní stále tvrdě.

Aborym

Co více dodat a neopakovat se? Má vůbec cenu ještě něco dodávat? Cožpak už není z předchozích řádků jasné, jak moc dobrou nahrávkou „Psychogrotesque“ je? Možná se nejedná o záležitost na první poslech, ale je to stále lepší do hlubin desky pronikat pomalu, neustále objevovat nové a nové a mnohem více si ji tak užívat, než dostat album, které vám po třech posleších dá vše a můžete jej zahodit. Já osobně jsem se prvních přibližně 14 dní po vydání nemohl „Psychogrotesque“ vůbec nabažit, poslouchal jej několikrát denně a stále dokola. Jenže ani s odstupem několika týdnů nemám tomuto majstrštyku prostě a jednoduše co vytknout.

Na začátku recenze jsem zmiňoval, že (možná) naivně sám sebe považuji alespoň za mírně pokročilého v oboru metalových znalostí, nejsem však tak naivní, abych si myslel, že každé album, které tu v recenzích vychválím, si seženete. Ale chápu to a víc než „pouhé“ přečtení článku po vás chtít vlastně ani nemohu, jenže… co kdybyste mi jednou věřili? „Psychogrotesque“ totiž vážně není počin, jenž by vám měl proklouznout mezi prsty. Jsou to právě takovéto nahrávky, které mě mezi nepřeberným množstvím průměrných sraček přesvědčují, že black metal, potažmo i samotný metal jako celek, toho stále má ještě opravdu hodně co říct.

Aborym


Druhý pohled (Earthworm):

Moc se mi to nechce přiznávat, ale H. se vyzná, a když řekne: „To se ti bude líbit,“ tak má pravdu. A bylo mi to jasné už po několika tónech skladby „V“. Industriální prvky, geniální nástroj, co nese jméno saxofon, a black metal. To je jen velmi stručné shrnutí, ve skutečnosti se na albu podíváte do krajin mluvené řeči pouze za podpory kláves nebo naopak i k šíleným techno motivům. Název alba to všechno prostě skvěle vystihuje, ale kdo neslyšel, tak si to stejně nedokáže představit. Pokud vám není cizí trocha experimentů a úletů a nemáte problém s extrémními odnožemi metalu, tak s chutí do toho.