Země: Itálie Žánr: thrash metal Datum vydání: 26.1.2012 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. For the Glory of Men
02. Prophet of Peace
03. Nightblaster
04. Tears on the Face of God
05. Nuclear Winter
06. Death Inc.
07. The Tale of a Dying Soldier
08. Under the Ocean
Epický thrash metal, hlásaly propagační materiály vydavatelství k řadové novince Italů Eversin. Říkal jsem si, proč ne, to by mohlo být zajímavé a pominu-li všechny neduhy nevelké kapely, na které ještě bude čas a upozorním na ně později, tak by snad i bylo, nebýt jednoho nedostatku. Celé to smrdí neskutečným průměrem. Na druhou stranu ale nesmím jedním dechem zapomenout dodat, že i když je čtvrté řadové album této party učebnicovým příkladem na téma průměrné hudební výpovědi, tak jsem překvapivě s přibývajícími poslechy nepřicházel o chuť pouštět se do “Tears on the Face of God” znovu a znovu. Co se týče předhazované hudební škatulky, která působila docela vyzývavě, tak upřímně nevím, kde k tomu kravaťáci z My Kingdom Music přišli, protože když to vezmu kolem a kolem, tak Eversin nehrají o nic větší umění než běžná thrashová kapela.
Hlavní devízou jejich tvorby by mohla být relativní různorodost jednotlivých skladeb, za což může okořenění celkem nezajímavého thrash metalu o power metalové prvky, díky čemuž se pro Eversin otevírá pole působnosti do širších končin. Má to samozřejmě své výhody, protože skladatelsky na to kapela prostě a jednoduše nemá, aby utáhla celé album v rámci mantinelů thrash metalové rubanice. Oproti skladatelským bych ale vyzdvihl hudební výkony čtveřice vystupující od hlavičkou Eversin. Hlavně zpěvák Angelo Ferrante, ač není úplně jednoduché vystát všechny jeho vokální polohy, protože ve výškách tahá za uši, je mi sympatický tím, že se snaží se svým hlasem pracovat a nezůstal zakořeněný v jedné pozici, takže není úplně nudný a hned tak se neoposlouchá, bohužel technika je už něco jiného a stále je na čem pracovat. Když už jsem nakousl personální výkony, tak je záhodno říct, že jsou často pohřbívány trestuhodně špatným zvukem. Bicí jsou zbytečně vytaženy do popředí na úkor kytar, jejichž nazvučení mi taky nějak nesedí. Dokud se riffuje, tak nemám výtky, ale jakmile se začne sólovat a melodicky vyhrávat, tak to prostě není to pravé ořechové. Dost ale bylo škarohlídství ohledně technické nedokonalosti nahrávky, které se u kapely s omezeným rozpočtem dá pochopit.
“Tears on the Face of God” začíná poněkud zlehka, protože úvodní instrumentálka “For the Glory of Men” zaujme maximálně dobrou prací bubeníka Giuseppe Campisiho a dětskou zvonkohrou v samotném úvodu, která je vzápětí nahrazena sirénou. Po hudební stránce se jedná o změť riffů, které jsou poskládány tak nějak chaoticky a spíš než aby na úvod intro navodilo atmosféru věcí budoucích, tak se snaží ukázat, že borci nejsou žádní dřevorubci, kteří vzali své nástroje do ruky náhodou. “Prophet of Peace” pro mě reprezentuje ukázkovou skladbu celého alba, ze které si můžete dost jasně udělat představu o tom, jak tři čtvrtě hodinka dopadla. Nosný škrkavý kytarový riff nesoucí se v středně rychlém tempu a melodický refrén, ve kterém se Angelo představil z té lepší stránky, má něco do sebe. Přičtěte lehké vibrace progresivního metalu, která v sobě “Prophet of Peace” a několik dalších skladeb má, tak máme co dočinění s relativně příjemnou hudební směsicí.
To sice neplatí pro “Nightblaster”, která v obležení ostatních kompozic může působit jednoduše a přímočaře, přesto se mi zalíbila z celé desky nejvíc. Má slušný drive a skvěle odsýpá, hodně mě potěšila hostovačka Tonyho Dolana, kterého si možná pamatujete z legendárních Venom, ve kterých za mikrofonem vystřídal na pár let Cronose. Jeho hlas po letech snad ještě sílí a do hudby Eversin padne jako prdel na hrnec. Až jsem si říkal, že by si z něj Angelo mohl vzít příklad a přidat na chrapláku. Další skladbou, která stojí za zmínkou je přístupnější “Death Inc.”, ve které se sice thrashové pasáže dočkáme taky, ale po většinu hrací doby se nese v rock/metalovém duchu s chytlavou vokální linkou a přímočarou rockovou rytmikou. Docela příjemné odlehčení a uvolnění v druhé polovině desky, takže proč ne. Navíc před slabším závěrem, o který se stará béčková “Under the Ocean”, je to taková vzpruha, že se to dá bez úhony přežít a shrnuto do jednoho celku je osmička kousků solidně odsýpající kolekce.
Jasně, “Tears on the Face of God” díru do světa určitě neudělá, o tom není třeba diskutovat. Ale ani si nemyslím, že za tímto účelem ve studiu vznikla. Z alba cítím, že Eversin si hrají to, co je baví a je to znát. Škoda, že se nepovedlo přijít borcům s vyrovnanějším materiálem, protože silnější momenty jsou střídány slabšími a aby mi v hlavě tento počin utkvěl déle, tak bych potřeboval víc zajímavějších skladeb, které by měly co nabídnout i po nějakém týdnu poslechu. Jestli o nich ještě někdy uslyšíme? To asi ne, ale nebrání to v tom, abych album doporučil milovníkům power/thrashe, o který tady jde především. Slušně to šlape a krom pár škobrtnutí “Tears on the Face of God” peláší do až do cíle.
Země: Itálie Žánr: stoner / sludge metal Datum vydání: 21.1.2013 Label: Aural Music
Tracklist:
01. Blood on My Hands
02. Wisdom of Doom
03. The Great Escape of the Giant Stone Man
04. Lost in the Void
05. Ghost of Me
06. Mirror Soul Sickness
07. Sons of Nothing
Že vám jméno Void of Sleep nic neříká? Nic si z toho nedělejte, protože mně taky ne. Vlastně se není čemu divit, protože historie téhle party z italské Ravenny se začala psát teprve nedávno, přesněji řečeno v roce 2010. Když vezmu v potaz fakt, že “Tales Between Reality and Madness” je jejich prvním dlouhohrajícím albem, tak je to naprosto pochopitelné. Jak by se vzhledem k nedostatku zkušeností dalo očekávat, že první album bude poněkud roztěkané a spíš než s uceleným materiálem přijdou pánové s albem plným inspirací pospojovaných způsobem, který nemusí zaručeně fungovat, tak jedním dechem dodávám, že debut téhle čtveřice na mě dost zapůsobil a negativní očekávání, která jsem do prvotiny vkládal, se ukázala jako mylná.
Void of Sleep vlastně nenahráli nikterak originální album a hned při prvních tónech mi na mysl vplula jejich největší inspirace Black Sabbath, jejichž zatěžkané riffování prostupuje celou nahrávkou. Inspirace v birminghamské partě je zřetelná, a když si přičtete momenty, které evokují Kyuss, Mastodon nebo Tool, máme tady papírově velice silné album, které má dost předpokladů k tomu, aby nedopadlo špatně. A hle, stalo se. Mix doom metalu, stoner rocku, psychedelie a heavy riffů se prostě téhle partě vyvedl na jedničku. Hlavní devízou je, kromě hráčské a skladatelské vyspělosti, především zpěvák Burdo, jehož melodický vokál se vznáší po celou dobu někde v kouři psychedelické zasněnosti a dodává písním špetku přístupnosti, protože refrény v několika z nich jsou velmi chytlavé. Občas se přiřítí i agresivnější vokál, ale zas ne tak často, abych měl potřebu se o tom nějak podrobněji šířit, prostě špetka koření pro finální dochucení.
Zatímco úvodní kousek “Blood on My Hands” je ještě docela obyčejná kombinace dravých riffů a středního tempa rytmiky v duchu stoner/doom metalu ve stylu Grand Magus, tak vězte, že s druhou písní v pořadí, “Wisdom of Doom”, přichází první vrchol nahrávky. Může za to více zasněných vokálů a především pak brilantní atmosférická střední pasáž, u které jsem hleděl s hubou otevřenou a užíval si každý tón. Střídáním hutných a akustických momentů ve zmíněné skladbě připomíná postup Opeth z období alba “Deliverance”, přičemž musím dodat, že jsem neměl dojem násilného poslepování protichůdných atmosfér do jednoho celku, ale vše na sebe navazuje bez násilných přechodů a hlavně to působí organicky. Tu a tam se objeví momenty, které bych si bez předchozího upozornění nedokázal v takovéto hudbě úplně živě představit, jmenuji například sborový hardcorový sborový vokál v refrénu svižné vypalovačky “The Great Escape Of The Giant Stone Man”, ale po mnoha, opravdu mnoha posleších už mi takové maličkosti ani nepřišly podstatné, takže se spíš jedná o mé hnidopišství.
S každým dalším poslechem se mi pod kůži zařezávaly jak celé písně, tak jednotlivé, ve většině případů velice chytlavé vokální linky, kde bych mezi nejpovedenější zařadil tu z “Lost in the Void”, jež s melodickým riffováním funguje hned na první poslech. Přestože se jedná o nejdelší skladbu na albu a s délkou něco přes osm minut by člověk očekával košatou a vrstvenou prog/stoner rockovou kompozici, tak se vlastně jedná o docela přímočarou kompozici, která po většinu své hrací doby sází na údernou vokální linku. Dokázal bych si představit, že závěrečná třetina, kde se trochu přitvrdí, bude o něco zajímavější, protože takhle mi na mě poslední tři minuty působí trošku jako sešlápnutá brzda po skvěle zajetém kole závodního okruhu, ale pozitivní přesto dojmy převládají. Ani zbylé skladby si nevedou vůbec špatně. Potěšil mě silný nádech progresivních mistrů Tool v “Ghost of Me” nebo skvěle šlapající závěrečná “Sons of the Nothing” s psychedelickou sólovou kytarou.
Celkově vzato jsem od neznámých Void of Sleep dostal velmi povedenou nahrávku, která si získala mé srdce hned po prvním poslechu a s dalšími výlety do historie stoner/doom metalu s psychedelickou třešničkou jsem se do tohoto výtvoru zasekával hlouběji a hlouběji. Při nějaké tři čtvrtě hodince stopáže odsýpá sedmička skladeb bez výrazných škobrtnutí a odmyslím-li fakt, že jsem vše už někdy slyšel, tak nemám žádnou výraznější výtku. Na úvod nového roku si pro mne italská parta přichystala příjemné překvapení. Shrnu “Tales Between Reality and Madness” jako velice silnou, do posledního detailu promyšlenou desku, která si zaslouží bližší pozornost.
Další názory:
Osobně se mi “Tales Between Reality and Madness” nezažralo pod kůži tak jako v případě kolegy, ale nedokážu úplně říct, zdali je to spíše mým osobním vkusem, nebo samotnou kvalitou nahrávky. Podle žánrového popisu a velice zajímavé obálky jsem však očekával o malinko víc, než jsem nakonec dostal. I přesto ovšem musím uznat, že na poměry debutu dokázali Void of Sleep nahrát rozhodně nadprůměrnou a zajímavou desku, která jistě má co říct, zejména těm lidem, kteří si libují v různých stoner/doom/prog odnožích víc než já. Mám-li ale mluvit čistě sám za sebe, určitě se mi “Tales Between Reality and Madness” líbí, akorát jednoduše tak nějak cítím, že nejspíš již v budoucnu nebudu mít nějak velkou potřebu si to pouštět. Jinak z konkrétních skladeb bych určitě vypíchnul dva výborné kusy “Wisdom of Doom” a “Lost in the Void”. H.
Žižkovský klub Matrix je pro metalového fanouška relativně zavedeným podnikem a já osobně už ani nevím, kolika koncertů jsem se v jeho útrobách zúčastnil. Přesto (nebo snad právě proto?) mě zjištění, že se pražská zastávka turné Luca Turilli’s Rhapsody a dalších kapel uskuteční právě tam, dost překvapilo, neboť jsem si byl dobře vědom nevelkých rozměrů sálu i specifického uspořádání nosných sloupů, které zde vystupujícím vícečlenným hudebním formacím dost ztrpčuje život. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se s reáliemi Matrixu čtveřice vystupujících kapel nějak obstojně vypořádá, nebo jestli moje obavy dojdou naplnění…
První kapelou večera byli Italové Vexillium, o kterých jsem předem neslyšel ani zbla. Bohužel, soudy si netroufám vynášet ani teď, neboť naprostou většinu jejich setu jsem strávil částečně na cestě a částečně v nekonečné frontě na šatnu. Soudě podle poslední skladby si ale takový normální heavy power metal v podání Vexillium našel své publikum a relativně početný hlouček příchozích kapele vytvořil vcelku solidní odezvu. První plnohodnotnou kapelou večera se tak pro mě stali v pořadí druzí Němci Orden Ogan, a myslím, že se nespletu, když prohlásím, že odvedli velmi slušný výkon. Když se srovnal zvuk a jejich epický power metal trochu ubral ze zběsilého tempa, poslouchat se to dalo naprosto bez problému a zpívající kytarista Sebastian Levermann nejenže pěl opravdu solidně, ale také se ukázal jako vynikající frontman a svými hláškami přítomné náramně bavil, mě nevyjímaje. Proti původním předpokladům jsem vzal na milost dokonce i kostýmy, ve kterých Orden Ogan vystupovali, neboť zjevná nadsázka se projevila evidentně i při jejich navrhování (ramenní pancíř z uříznutého kusu pneumatiky? stylové!), a celou třičtvrtěhodinu, kterou měli Orden Ogan vyhrazenou, jsem si opravdu užil. Jestli bych si to doma pustil, to nevím, ale v živém provedení má tahle kapela rozhodně co říct. Jasná volba na letní festivaly!
Vexillium ani Orden Ogan jsem předem neznal, zato kapela následující se mi v paměti usadila na můj vkus až moc. Nemám na mysli nikoho jiného než německé Freedom Call a jejich blond rytíře v zářivé zbroji, sedlající růžové jednorožce z cukrové vaty, to vše a ještě mnohem víc převedené do not a nazvané happy metalem. Že k tomuto obskurnímu hudebnímu uskupení chovám nepříliš vřelé emoce, je tedy celkem zřejmé, ale teď k samotnému koncertu. Na Freedom Call bylo toho večera poprvé opravdu narváno (dokonce bych přísahal, že vůbec nejvíc za celý večer) a lidé předváděli odezvu, kterou bych se nebál označit za naprosto skvostnou. Opravdu, takhle by to mělo vypadat na každém dobrém koncertě. Na kolik si to ale kapela zasloužila, to je trochu sporné. Na jednu stranu všichni zúčastnění předvedli opravdu velice dobrý výkon, kterému asi z objektivního hlediska nemám co vytknout. Na druhou stranu se i v živém provedení naplno projevilo to, co na Freedom Call z duše nenávidím. Celé to bylo neuvěřitelně infantilní, roztomile pitomoučké, naprosto neškodné, a to vše opravdu neskutečnou měrou. Už na místě mě napadl příměr k dětské oslavě pro horních deset tisíc, kde si rodičové pozvou nějakou tralala kapelu a harantům z toho svítí očička a trsají jak pominutí, i když je to opravdu šílená a prvoplánová hovadina typu Maxim Turbulenc. A přesně takhle to vypadalo i v Matrixu – formálně všechno skvělé, ale mně se hned několikrát obrátil žaludek z toho, jak to bylo všechno uměle rozjásané a kdovíco ještě. Chris Bay sice svými nekonečnými proslovy znatelně omezil počet skladeb, na které ve finále došlo, ale ne, že by to byla nějaká výhra, protože i ty jeho řeči jako by vypadly z nějaké dětské knížky. Lidi na to ale neuvěřitelně zabírali, takže to byl asi hodně dobrý koncert. Příště si ho ale odpustím, mohlo by se totiž snadno přihodit, že to se mnou šlehne…
Jakkoli jsem Rhapsody nikdy moc nevedl v patrnosti, po cukrovém klystýru v podání Freedom Call jsem na jejich sice trochu kýčovitou, ale pořád vcelku poslouchatelnou muziku čekal jak na smilování boží. A nakonec to věru nebylo špatné. V páně Turilliho verzi kapely to muzikantům evidentně funguje na výbornou a na pódiu to podle toho vypadalo. Samotný kapelník a kytarový mág Luca Turilli do svého výstupu dával opravdu spoustu energie a nebýt jeho příšerného účesu, byl by na něj docela fajn pohled. O něco rozvážněji, ale neméně zaujatě působil basák Patrice Guers a solidní výkon odvedl i zpěvák Alessandro Conti. Tedy solidní, kdybych měl hodnotit jen samotný zpěv, tak ten byl fenomenální a oproti dost otřesnému Fabiovi Lionemu, který mě na Masters of Rock 2011 svým výkonem vyhnal z areálu, to byla úplně jiná liga. Vše zmíněné pak vkusně dokreslovala dvojice dam – půvabná zpěvačka Sassy Bernert a mně neznámá tanečnice. První si s Alessandrem vystřihla několik pěkných duetů, druhá pak potěšila oko příchozích dvěma působivými pohybovými kreacemi, které celek velmi příjemně ozvláštnily. Co se zvuku týče, dovedl bych si představit o něco hlasitější kytaru (nebo spíš kytary, jenže pokud jsem si dobře všiml, Dominique Leurquin se na pódiu neukázal, takže asi zůstanu u singuláru), ale nebylo to nic, k čemu bych měl nějaké zásadní výhrady.
Skoro to tedy vypadá, že se Luca Turilli’s Rhapsody podařilo odehrát opravdu dobrý koncert, a co se výkonu kapely (a ostatně i publika) týče, opravdu to tak bylo. Došlo ovšem na to, čeho jsem se obával, a celé vystoupení dost zásadním způsobem utrpělo zcela nevhodně vybraným místem konání. Koncept koncertu byl nastaven tak, že střed pódia byl co nejvolnější, aby se na zeď za ním mohly promítat obrazové podklady k vystoupení. To však odsunulo bubeníka s klávesákem na samé kraje pódia, takže nebyli za zmíněnými sloupy a závěsnými reproduktory vůbec vidět, a je dost dobře možné, že se podobným způsobem ztratil i druhý kytarista, o kterém jsem již mluvil. Kvůli nízkému stropu byl projektor umístěn na stojanu a tedy jen kousek nad hladinou davu, takže svítil muzikantům přímo do očí, což muselo být všelijaké, ale určitě ne příjemné. Krom toho je v Matrixu dost nízko i samotné pódium, takže při velmi početné návštěvě nebylo přes hlavy davu na muzikanty moc vidět. Zkrátka a jednoduše, Matrix je skvělý klub pro menší akce, ale nechat v něm zahrát Rhapsody s vědomím toho, jak bude jejich vystoupení postavené, to je opravdu velký pořadatelský lapsus, a zde se to projevilo naplno. Není to fér ani k fanouškům (kteří za vstup utratili nikterak skromnou částku), ani ke kapele, která svoje vystoupení nemohla prodat ani zdaleka tak dobře, jak by to bylo možné v prakticky jakémkoli jiném klubu, co jich v Praze jen je, a já upřímně doufám, že příště to odpovědní domyslí mnohem lépe.
Celkové dojmy? Orden Ogan potěšili a až budu mít někdy opět příležitost, určitě jim nějakou tu třičtvrtěhodinku obětuji. Freedom Call byli formálně skvělí, po všech ostatních stránkách to ale šlo sledovat a poslouchat jen s velkým sebezapřením. Luca Turilli’s Rhapsody se pak ukázali v opravdu dobrém světle a být to někde jinde, dost určitě bych byl nadmíru spokojený. Takhle se mi to i přes dost šílenou dobu trvání (hodina a padesát minut) jen líbilo, a ačkoli jsem současnou sestavu Rhapsody of Fire v akci neviděl, tak nějak tuším, že právě Turilliho ansábl je tím lepším ze dvou pohrobků původních Rhapsody. Co dodat, snad jen přání, aby si pro příště kapela vydupala nějaký vhodnější prostor. Rád bych se totiž přesvědčil, že opravdu umí předvést výbornou show…
Země: Itálie Žánr: power / folk metal Datum vydání: 14.9.2012 Label: AFM Records
Tracklist:
01. The Loser
02. I Am the Monster
03. Midnight Skies, Winter Sighs
04. A Song for the People
05. We, Animals
06. Through Wolf’s Eyes
07. Walking Dead
08. Forget-me-not
09. Poor Little Baroness
10. The Time of Your Life
11. Chronicle of a Frozen Era
12. Ophale
K italským folk/power metalistům Elvenking jsem vždy choval poměrně ambivalentní vztah. Jejich muzice jsem nikdy zcela nepropadl, vždy mi na ní něco nesedělo, ale i přes všechny možné výhrady jsem kapelu i její tvorbu vnímal vesměs pozitivně, a když už jsem si něco z dílny Elvenking pustil, většinou jsem nebyl zklamaný. Prostě chytlavá a nenáročná pohodovka. To se však změnilo s posledním albem “Red Silent Tides”, ze kterého se vyklubala necelá hodina děsně unylého a nemastného pop rocku, který opravdu nesnáším. Zprávy o tom, že se novinka “Era” stylově navrátí někam do období “Winter Wake” nebo “The Scythe”, jsem tedy přijal s nadějí, že by Elvenking zase jednou mohli vyplodit desku, která by mi mohla na tváři vykouzlit úsměv.
Co musí deska Elvenking mít, aby se jí tohle mohlo podařit, to jsem sice už naznačil, ale pokusím se to trochu rozvést. Na Elvenking mi byl vždycky sympatický způsob, s jakým kombinovali ten svůj metálek s houslemi, respektive jak se jim podařilo naroubovat folkový výraz na jinak dost obyčejný melodický power metal. A přesně to jsem chtěl po “Era”, abych s ní mohl být spokojený. Podařilo se? Tak napůl. Nebo je to spíš potřeba řešit u každé skladby zvlášť, protože výrazové prostředky, se kterými zde Elvenking operují, sahají od toho nejlepšího (a možná ještě lepšího) z éry “The Winter Wake” a “The Scythe” až k tomu, co mě tak znechutilo na “Red Silent Tides”. Být celé album stejně dobré jako taková “Through the Wolf’s Eyes”, tak nemám sebemenších výhrad, protože zde (a nejen zde) Elvenking dokazují, že nezapomněli, jak se skládá relativně prostá, ale pořád velmi slušná a pro kapelu typická skladba, kterou si člověk zapamatuje a při poslechu mimochodem poklepává do rytmu. Jistou kvalitativní laťku si udržuje také vlastně celá první třetina alba plus víceméně závěrečná dvojice “The Time of Your Life” a “Chronicle of a Frozen Era”, a to je dohromady plus mínus polovina bezmála hodinového alba.
Zůstat u toho a přidat jednu dvě slušné skladby, máme tu na poměry Elvenking opravdu dobrý, ne-li výborný počin (na poměry Elvenking proto, že s opravdovými hudebními skvosty cokoli z dílny Elvenking prostě srovnávat nelze ani při nejlepší vůli). Jenže to by “Era” nemohla obsahovat další a dlužno dodat dost pitomé skladby, které celek docela úspěšně kazí. Jádro pudla tkví v tom, co jsem již psal, tedy že se Elvenking ani tentokrát nevyvarovali až moc častého sklouzávání ke stejnému poprockovému humusu, s jakým se vytasili na “Red Silent Tides”. Abych byl úplně přesný, tahle podivně nasládlá melodika se táhne napříč celým albem, ale v těch slušných skladbách se ji podařilo celkem efektivně potlačit, nebo ji alespoň tak nestavět na odiv. Bohužel, skladby jako “We, Animals”, “Poor Little Baroness” nebo “Walking Death” v čele s ultimátní kravinou “Forget-Me-Not” posluchačem v lepším případě prohučí bez povšimnutí, v horším napáchají zásadní škody na dobré náladě, což je v případě Elvenking docela fatální, poněvadž jejich muzika by měla dobrou náladu spíše podporovat než ubíjet. Potom je skoro jedno, jestli je na vině ta unylá melodika, nebo dost tristní a rovněž do uší bijící kompoziční impotence u každé jedné z těchto skladeb.
“Era”, to ale není jen souboj dobře a špatně napsaných melodií a respektive celých skladeb. Dovede totiž sbírat (a také ztrácet) body i jinde. Velmi pozitivně vnímám třeba skutečnost, že se Elvenking nespokojili s prostým opakováním jednoho vzorce ve všech dvanácti skladbách a nahráli desku, která je přes všechny svoje zápory poměrně pestrá a člověk nemá dojem, že poslouchá celou dobu jednu písničku dokola. Lví podíl na tom nese především výborná krátkometrážní akustická skladba “A Song for the People” spolu s nepatrně slabším, ale rovněž akustickým outrem “Ophale”, rozmáchlá “Chronicle of the Frozen Era” nebo třeba moc pěkná a příjemně umírněná “The Time of Your Life”. Co mi ale radost neudělalo, to je vokální projev zpěváka Damnagorase. Měl jsem s ním trochu problém už na předchozích albech Elvenking, ale vždy se mi zdálo, že ty momenty, kdy zpívá tak, že je to opravdu nepříjemné, omezil na naprosté minimum. Co se “Era” týče, těžko říct jestli je to náročností pěveckých partů, které kladou na zpěváka a jeho možnosti větší nároky, ale podezřele často jsem se přistihl při tom, jak mě zpěv vyloženě tahá za uši. Jindy je to ale naopak velmi slušné, takže asi záleží na tom, jak to má ten který posluchač nastavené…
Těžko se mi hledá něco dalšího, co by album “Era” něbo některou jeho část výstižně charakterizovalo. Asi se tak omezím na konstatování, že jde prostě o další a tentokrát celkem ucházející album Elvenking se vším, co k tomu patří. Je bezpochyby lepší, než prokleté “Red Silent Tides”, se staršími počiny, ke kterým odkazovaly průpovídky předcházející vydání, si jej však srovnávat netroufám, protože přes všechny zřetelné hudební souvislosti se zase jedná o něco trochu jinačího. Když jsem si desku pouštěl poprvé, čekal jsem velký klystýr, ovšem proti těmto očekáváním jsem nakonec příjemně překvapen. “Era” sice není vyloženě dobré album, ale na lehký nadprůměr dosahuje už jen kvůli těm několika vydařeným skladbám, kterým se podařilo to, co od Elvenking očekávám – potěšit.
Greetings to Italy! First of all, I would like to ask one thing – do you prefer name Dark End or Darkend? I have seen both versions, so I am not really sure about it… I am using Dark End in following questions, so I hope I chose the right one (laughs)
Greetings to you, Czech Republic! Ahah, hmm I’m sorry but you chose the wrong one! To understand this little difference you should know that the moniker “Darkend” derives first of all from an artifice commonly used in the esoteric tradition either to conceal the truth or to convey to the reader a message that transcends the written text: the Anagram. The name of the band (which we have changed by stitching together the terms “dark” and “end” to remain faithful to the above stated principle) as it is used symbolizes the Abyss, the unconscious opening its doors to mystery and dream, while anagrammed and stripped of its appearance, this name reveals its REAL meaning: in fact it is a key term used in an ancient Sumerian transmigration prayer that we will reveal in the lyrics of the song closing our fifth full-length.
[We kept the originally-written form of the band’s bame during the rewriting of the interview to save the authenticity, despite it is the wrong form.]
I would like to start with some general questions. Dark End play quite epic music. Honestly, I could imagine that all those topics which appear in the lyrics could be musically presented in much more minimalistic way too. How did it happen that you ended up with expressing these topics in the symphonic way?
This is a good question. I think it’s mainly because that with our music, in strict connection with the lyrics and the visual art, we want to give concrete form to the inner Abyss of the Souls where the core of the whole Cosmos resides, with all its secrets and shades. And it’s a place so complex, a place so full of different colours and shapes that requires a quite complex, rich musical form to be expressed. This mainly happens with our last album, where even the lyrics started a profound inner research through the occult depths.
This question isn’t much original but it’s logical after all – can you imagine combination of Dark End’s music with classical orchestra (doesn’t matter if live or on studio albums)? If so, do you think it is possible to really happen in the future?
Yes, we imagine that combination every time that we compose music. You have to know that our keyboardist Antarktica is perfectly able to direct an orchestra and so he never used pre-settled or bounded orchestral patterns but he write and record every single orchestral instrument separately using EastWest software: so we always have single violins tracks, single flute tracks, single contrabass tracks, single trombones tracks and so on… In addition to this, even the “metal” instrument are often imagined as part of the whole orchestra, giving to the whole sound a quite weird, theatrical mood. In the future we will for sure do something with a real, human orchestra, probably some special live shows to be recorded and then delivered in DVD format.
In Italy there are a lot of bands which use keyboards and orchestrations and their music could be described as symphonic or epic. It seems to me that there is no other country with so many symphonic bands, doesn’t matter if they are extremely symphonic (which is also the case of Dark End) or, let’s say, not-so-heavy symphonic bands. Do musicians in Italy feel it the same, or you don’t think about it like this? Do you think there is something special in Italy that there are so many bands playing epic music?
Hmm, I really don’t know. If you are referring to bands like Rhapsody of Fire and Stormlord I think that their symphonic elements are strictly associated to the fantasy concepts or to the historical grandeur of the past Italian culture to witch these bands often refers to. But you know, I can only speak for myself, and as stated before our symphonic approach is more related to a dark, immaterial side of existence. It’s like that we need to give the right soundtrack to the horrorific, occult, magical topics we speak about. And concerning your question, here in Italy you can find a lot of bleak, mysterious, esoteric elements able to arouse those visions: you have only to know where to search them.
I have already mentioned the lyrics… all three Dark End’s albums are conceptual. Do you plan to continue with this tendency also in the future? Is there possibility of recording an album without concept?
Yes, even in the future our albums will be conceptual albums, I find that this is a more stimulating way of writing. Through them you can deeply analyze what you want to speak about and look at it from different points of view, inviting the listener to follow you and to begin the same research process you started before. And oh, about the possibility of recording an album without concept well, never say never, but now is not our interest to do that.
Because of those concepts it seems that lyrics are very important for Dark End. Do you agree? I always believed music should reflect the ideas in the lyrics, therefore the words should come first and the music should be composed in relation to the lyrics. What comes first in case of Dark End – lyrics or music? Could you describe to us how the process of composing in Dark End looks like? Speaking only about music, do you first come up with orchestrations or metal elements?
I agree with you, absolutely. The first stone settled in the creation of all of our albums is directly connected to my strong philosophical and theatrical researches, used as a basis to set up the whole structure and the general atmosphere of the opera. I usually write a sort of synopsis in which I explain the whole conceptual work and where I indicate what is the lyrical theme for every songs; then Antarktica and me start to focus on the musical compositions, to which I progressively add the definitive lyrics.
Concerning music, it depends: if a song comes from Antarktica the orchestrations come first and then we add the metal elements considering them a part of the orchestra; if a song come from me or from another member we usually develops some guitar riffs and together with them we create the orchestral elements.
I have noticed that Latin is used in some of the lyrics. Because of you are stated as a main author of the lyrics, I have to ask you if you know this language? If so, where did you learn it?
Yes, I know Latin, not perfectly but I know it. I entirely learnt it by myself… I really love ancient languages, in my opinion they hold a great fascination and they could also help you to better understand and use the current languages.
Let’s talk about “Grand Guignol – Book I” album now. First thing which draws listener’s attention is without any doubt the artwork. Why did you put Hieronymus Bosch’s painting on the cover? Is it because his, let’s say, unusual paintings fit to the dark music, or you had some special reason (e.g. according to album’s concept)? I would also like to know why did you use only a small part of much bigger painting?
We chose that painting because it perfectly incarnates not only the content of the album, but also the whole Darkend imagery: it’s bleak, dark, it can almost transmit the stench of death, yet it is also so powerful and alive, so surreal, lost between fantasy and reality… like us, it has a very strong theatrical vibe. We chose to use only a small part of it because this is only the first part of the whole “Grand Guignol” concept and the “Book II” will not only continue the current lyrical research but it will also take the events told in the first part to a bigger cosmic level, entering the core of inhuman secrets. Until then, the work of art cannot be considered as completed: the cover painting follows the same rule ;)
I have to ask you about the concept of “Grand Guignol – Book I”. Honestly, I am not really sure if I managed to understand everything… in fact, I guess I didn’t… the more I tried to understand the lyrics and the attached texts in the booklet, the less clear it was for me. It seems that the concept is very complex and difficult to understand. Could you explain to us what is “Grand Guignol – Book I” actually about? I would like to hear it more detailed than “first part of complex philosophical concept concerning the common roots of occultism, spiritualism, martyrdom and white/black magic rituals”, as it is written on the internet. It seems like there two parallel stories – first one in the lyrics and the another one in Himmler’s diary… how they are connected? If you took one or two songs and described them to the details, I believe it would be very eye-opening…
Well, I think that this will be a pretty long one! First of all, you have to know that during the writing sessions I followed one of the most precious teachings of the magical doctrines: the one that tells you that knowledge shared is knowledge lost. According to this, all of the knowledge hidden at the roots of the opera isn’t exposed to light because, when knowledge is shared in an easy way, it loses its whole meaning, it becomes something different and it’s no more knowledge at all: it is just something you are aware of, something you read and then archive in your mind to be forgotten.
Secondly, you have to know that my aim is not to tell a fiction story, to entertain people for a couple of hours or to simply expose the results of my researches and beliefs; my aim is to incite you, the listener, to think and to start a similar process of research that brought me to a particular state of knowledge. To assist you in doing that, I put some “starting points” in the album booklet: for example the inversed triangle/circle symbol together with those 10 different words placed around/inside it, or, again, the graphics elements (the dagger, the nails, the compass, the chakra scheme and so on) that, given a precise meaning, are associated to every different page and lyric. From here, everyone can start their own journey: by investigating the meaning of the single elements and symbols and connecting them to the writings, by solving some enigmas that I put here and there, by paying attention to some numerogical clues, by gaining a different level of introspection that will reveal the metaphorical core of some quite complex phrases.
This being said, “Grand Guignol” is mainly a concept about humanity (mainly seen as unconscious puppets in a wide, almost invisible theatre) and about the deep, cold secrets of the Cosmic Elements (in the same theatrical optics, you may think of them as The Puppet Master). So, occultism, spiritualism, divination and magic are here considered as tools to free yourself, to recognize the realms where those secrets dwell and to put an eye out there, into the abyss. About the concept structure, if you look well enough, you will notice that there aren’t just two parallel story lines, but three: Himmler’s diary (unfolding in chronological order – except for the first song that, as stated in its title [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity”], is a flashforward), the pieces of paper carrying parts of the New Testament and evoking episodes from the life of Jesus Christ (proceeding in a non-chronological order, with every single episode presented as a brief flash) and the lyrics (written in a complete metaphorical, emotive style) which bring the previous two elements together. Here inside, the figures of Heinrich Himmler and Jesus Christ represent the ideological and moral extremes of centuries of history and culture (the “borders” of the above mentioned theatre) and with the exposure of the common emotions that drove their deeds (the lyrics), they are both symbols and fleshy creatures, guiding the listener through the knowledge of sin, purity, pity, murder…up to the invisible strings of the cosmic immensity that moves everything.
Now, I think that I just gave you some good points from which you can begin to look at “Grand Guignol” and that, as stated in the beginning, by expaining some lyrics by myself they will lose their most profound meaning, so… the rest is up to you ;)
As it was mentioned, lyrics deal with occultism or spiritualism. Are you personally – as an author of the lyrics – interested in those subjects more than only within the band’s production? Could you recommend some literature, if some readers wanted to know more about it?
Oh yes, I am really interested in those subjects, not only concerning the band: after all, I think that if you want to speak about such complex and wide topics, you have not only to know them well but also to love them and to have a quite infinite curiosity. In fact, my studies about these subjects seem to be quite endless!
About the suggested literature, sure! I think that the most simple texts to begin, the ones which can open your mind and set up the coordinates that you need to move the first steps in the dark secret world are: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (both by Aleister Crowley). Then, here are some great, interesting texts: “The Sword of Moses” (in the translation by Moses Gaster), “De Vita Propaganda” (by Artefio), “Théologie du le Revenant” (by Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (by Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (by Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (by Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (by Michael Maier). Just beware, you have to move carefully and with responsibility out there.
I have to ask you also about the Himmler’s diary. Just to be sure – did you write the texts? There are evident links to real historical events. How much is the diary just a fiction and how much did you try to be exact in historical facts? Who are the persons Henry and Enrico? Are you interested somehow more in the period of World War II and issues of nazism? By the way, there is castle Wewelsburg mentioned in the diary – have you ever visited the castle?
Yes, I wrote the whole texts of the diary, but in doing this I paid total attention to the exact historical events and to the complex personality of Heinrich Himmler, as it emerged from various reports of that time. What I mainly did was to put everything in a narrative stream of consciousness in order to create a diary adding emotional shades to the historical facts, trying to imagine how Himmler went through them when he was alive.
I am not fascinated by wars and stuff like national socialism, we chose to put in the concept that character because he well symbolize one of the most atrocious incarnations crated by men (the nazism) and because of his strict connection with magic and occultism (he was the founder of the so called “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, the division of the Reich charged to deal with esoteric topics): he just fit perfectly for what was our aim.
Enrico and Henry are nothing more than the alter-egos of the German hierarch (in fact, Himmler believed to be the reincarnation of the Bavarian King Henry – or Enrico – I).
I believe that we have already talked enough about the musical aspects in general above, but I would like to ask one last thing. There is a guest appereance on “Grand Guignol – Book I” by Fearbringer [Italian musician from projects and bands like Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera or Misericordia], who contributed with amazing clean vocals in the songs “Spiritism: The Transmigration Passage” and “Dawn: Black Sun Rises”. Why did you ask him? Was it just because of his abilities, or do you know him for some time and asked him because he is friend? Why there are not any other guests? Did you want “Grand Guignol – Book I” to be purely Dark End’s record without any influences from the people outside the band?
Fearbringer is a close fiend since a lot of time and when it was clear to me that we need a dramatic and solemn clean voice for those parts on “Spiritism” and “Dawn” it was authomatic for us to think about him… and he was really enthusiastic and willing about that! I really love his voice, its so moving and passional: he was the perfect person able to reach what I had in mind and he did not fail!
About the second part of your question: we don’t have any other guest because in our opininon this time they were not necessary. We don’t want to have someone on our records just to say: “hey look, xxx played with us!”, if we have a guest, he must add shades and colours to our music.
“Grand Guignol – Book I” was released as a luxury limited edition. What does the package actually contain? How did you decide about what to put in there? This edition is nearly sold out – how many copies are left? Once they are gone, what format will be the album available in? Do you plan LP edition for example?
The first limited edition was released under the blessing of the Arcane Witchcraft Coven and contains a black slipcase showing a different cover, an expanded 24 pages booklet, an original magic certificate crafted by the “Ars Secretum” esoteric circle, handwritten fragments of lyrics, a marked envelope sealed with wax and 9 grains of cerimonial incense: we chose those extra features in strict connection to the esoteric, magic shades that wrap our Art.
Yes this edition is nearly sold out (only 50 copies are left, more or less): we will save some of them to carry with us during the forthcoming tour with Cradle of Filth/Rotting Christ and then I think that the CD will be reprinted in a regular jewel case edition. There are no plans for an LP etition so far.
As far as I know, “Grand Guignol – Book I” is first part of a larger concept. Can you imagine when a follow-up (“Book II”?) could be out? Have you already started with working on it? Do you think that “Book II” will contain some bigger inovations in music, or do you plan to more or less continue in the same way as on “Grand Guignol – Book I”? By the way, how many parts/albums will the concept have?
The whole “Grand Guignol” opera consists of two books: concerning the conceptual structure it’s already complete (I already have the whole second part of Himmler’s diary and all the parts taken from the New Testament) while musically we didn’t start to work on it yet. In fact we are currently completing the writing sessions for our fourth album titled “Il Velo Delle Ombre” (Italian for “The Veil of Shadows”) that will present a totally different, obscure concept. This will be followed by a special EP and then by a 5th full-length strictly connected to the previous EP. Only then the time for “Book II” will come.
Musically I really don’t know how it will be because we will focus on it just after the 5th full lenght. I am almost sure that it will have still the epic vibe of the “Book I”, while for “Il Velo Delle Ombre” the atmosphere will be more horrorific and ritualistic… symphonic in a more bleak way.
Last year Dark End were involved in tour with Samael, Melechesh and Keep of Kalessin and played also in Prague. Was it your first performance in the Czech Republic or not? Do you have any special memories about that concert, or was it just an another show among many others for you? Was there anything what you liked about the Czech Republic itself? Most musicians from abroad like mostly beer and girls (laughs). By the way, do you know/like any Czech metal bands?
No it wasn’t the first time, we already played there in Czech Republic some months before supporting Rotting Christ but that time we weren’t in Prague, we were in Brno! Oh yes I can perfectly remember the concert in Prague, I remember that the stage seems a little bit like a theatre stage [the show took its place in a club called Futurum] so I felt really comfortable on it! ;) And the crowd there was very good, I had the possibility to meet again some good friends and to share some of my time with some special Darkend fans.
Ahah, about Czech Republic I love not only your girls and beers but also the wonderful architecture of the places that I was able to visit: Prague, Plzen, the ossuary of Kutna Hora… everything is so fascinating and haunting there! And oh, I also love Brutal Assault! This summer was the third time that I was there, it’s simply amazing, the best festival I ever experienced so far! And from Czech I only know the band Cult of Fire… I was at their show this year at Brutal Assault and it was amazing!
It is clear that the visual aspect of your shows is very important for you. Do those stage properties mean something more, like something to help to get a deeper experience from the music both for you and the fans, or is it “just” a cool show to entertain the people?
For us the live shows are proper and real ritual, absolutely. We live them as ceremonies of darkness and horror where every suggestion and feeling is amplified with the use of scenic elements such as pentagrams, candles, bleak masks, incense and dead branches, all dropped in a strong theatrical and grand guignolesque interpretation. There, everything have a precise sense: for example, when I come on stage with those gloves with dead branches of them I directly reconnect to the “Wood of the Suicidal Ones” painted by Dante Alighieri on the “Divine Comedy”, giving a visual interpretation of some topics touched in that particular moment.
Last year you were on tour with Samael, this year you are going to tour with Cradle of Filth and Rotting Christ. How did you manage this, since you are not signed to any bigger label?
We can manage all this thanks to the support of the Arcane Witchcraft Coven that is, as you can deduct from its name, an esoteric order. It happened that one of its member had the opportunity to assist to one of our shows and he was really struck by the spiritual power that our music can arouse. So the Grand Master of the order contacted us with the offering to sponsor and promote our Art if we would have allowed them to use some of our music during their divination ritual. And then.. it was done! In addition to this we have the fortune to have some great fans that moved by pure passion work for us almost incessantly, granting us good visibility and a fans-base that is constantly increasing. And as always, I would to THANK YOU from the bottom of my heart!
Alright, I have the last one. We usually ask something humorous at the end, so let’s do a battle between two typical Italian foods – do you prefer spaghetti or pizza? (laughs) Thank you very much for the interview and for your time, we will be looking forward to next Dark End’s show in the Czech Republic!
Hmm, this is quite a difficult one! But well… mourning for Spaghetti, I have to answer Pizza! Oh yes, Pizza, absolutely! I could eat it every single day without getting tired of it! Thanks to you for your support and dedication, we will be there in Czech very soon, playing at the Winter Masters of Rock in Zlin. If you will be there, don’t hesitate to join us for some beers and nice laughs together! In the meanwhile… keep on spread the Cult of Horror!
Možná si ještě někdo z vás vzpomene, že v průběhu letních prázdnin zde mimo jiné vyšla i recenze na desku “Grand Guignol – Book I” od italské symphonic black metalové skupiny Darkend. Rozhovor se vinou technických problémů malinko protáhl, ale nyní je konečně zde. Na naše otázky odpovídal zpěvák Animæ, jehož odpovědi jsou mnohdy opravdu podrobné a vyčerpávající. Povídali jsme si o kapele, jejím posledním albu “Grand Guignol – Book I” a spoustě dalších věcí okolo Darkend.
Zdravím do Itálie! Hned na začátek bych se rád zeptal na jednu věc – dáváte přednost jménu Dark End nebo Darkend? Viděl jsem už obě varianty, takže si tím nejsem příliš jistý… V následujících otázkách používám Dark End, tak doufám, že jsem vybral tu správnou (smích).
Zdravím tě do České republiky! Ahah, hmm, je mi líto, ale vybral sis tu špatnou! Pro pochopení tohoto malého rozdílu bys měl vědět, že název “Darkend” je primárně odvozen z triku běžně užívaném v esoterické tradici pro zastření skutečnosti nebo ku předání zprávy čtenáři, která přesahuje psaný text: anagramu. Jméno skupiny (jež jsme pozměnili sloučením slov “dark” a “end”, abychom dostáli výše popsanému principu), jak je používáno, symbolizuje Propast, nevědomí otevírající průchod k tajemstvím a snům, zatímco zpřeházené [anagram = přesmyčka – pozn. redakce] a oproštěné od své podoby to jméno odhaluje svůj PRAVÝ význam: ve skutečnosti jde o klíčové slovo používané ve starověké sumerské převtělovací modlitbě, které odhalíme v textu závěrečné písně naší páté desky.
[Kvůli autentičnosti jsme při překladu a přepisu v otázkách zanechali původně napsaný tvar názvu skupiny, i když je to ten špatný – pozn. redakce]
Rád bych začal několika obecnějšími otázkami. Dark End hrají docela epickou hudbu. Upřímně, dokázal bych si představit, že všechna ta témata, která se objevují textech, by mohla být hudebně zpracována také mnohem minimalističtější formou. Jak k tomu došlo, že jste rozhodli vyjadřovat je symfonickou cestou?
To je dobrá otázka. Myslím, že je to zejména proto, že se svou hudbou, v těsném propojení s texty a vizuální stránkou, chceme předat konkrétní tvar nejhlubší Propasti Duší, v níž sídlí jádro samotného Kosmu, a to se všemi jeho tajemstvími a odstíny. A je to místo natolik komplexní, místo s tolika odlišnými barvami a tvary, že pro své vyjádření vyžaduje poměrně komplexní a bohatou hudební formu. To se týká především našeho posledního alba, na němž dokonce i texty začaly důkladně prozkoumávat okultní hlubiny.
Tato otázka není sice moc originální, ale je docela logická – dokázal by sis představit kombinaci hudby Dark End s klasickým orchestrem (nezáleží na tom, jestli živě nebo na studiových albech)? Pokud ano, myslíš, že je reálné, aby k tomu v budoucnosti skutečně došlo?
Ano, dokážeme si tuto kombinaci představit pokaždé, když skládáme muziku. Měl bys vědět, že náš klávesista Antarktica je plně schopen řídit orchestr, tudíž ještě nikdy nepoužil předpřipravené a omezené orchestrální šablony, nýbrž skládá a nahrává zvlášť každý jednotlivý nástroj orchestru s pomocí softwaru EastWest, takže vždy máme samostatné houslové stopy, samostatné stopy fléten, samostatné stopy kontrabasu, samostatné stopy trombónu a tak dále… Zároveň s tím i “metalové” nástroje často bereme jako součást celého orchestru, což dodává celkovému zvuku docela zvláštní teatrální náladu. V budoucnosti určitě něco podnikneme se skutečným lidským orchestrem, nejspíše speciální živé koncerty, které bychom nahráli a později vydali v DVD formátu.
V Itálii je velké množství skupin, které používají klávesy a orchestrace a jejichž muzika může být popsána jako symfonická a epická. Zdá se mi, že není žádná jiná země s tolika symfonickými kapelami, ať už jsou extrémně symfonické (což je i případ Dark End), nebo, řekněme, ne tak tvrdé symfonické skupiny. Dívají se na to muzikanti v Itálii stejně, nebo o tom tak nepřemýšlíte? Myslíš, že v Itálii něco speciálního, že je zde tolik skupin hrajících epickou hudbu?
Hmm, to opravdu nevím. Jestli narážíš na skupiny jako Rhapsody of Fire nebo Stormlord, myslím, že jejich symfonická složka je pevně spjatá s fantasy koncepty nebo historickou okázalostí dřívější italské kultury, na kterou tyto kapely rovněž odkazují. Ale víš, já mohu mluvit pouze za sebe, a jak jsem již uvedl dříve, náš symfonický přístup má spojitost s temnou, nehmotnou stránkou existence. Jednoduše potřebujeme stvořit odpovídající hudební doprovod k hrůzostrašným, okultním a magickým tématům, o nichž jsme hovořili výše. A co se týče tvé otázky, v Itálii můžeš nalézt spoustu ponurých, tajemných a esoterických elementů, které mohou podnítit takovou představivost: jen musíš vědět, kde je hledat.
Již jsem zmínil texty… všechna tři alba Dark End jsou koncepční. Plánujete v tomto duchu pokračovat také v budoucnu? Je zde možnost nahrání alba bez konceptu?
Ano, i v budoucnu budou naše desky koncepčními deskami, vidím v tom totiž mnohem více stimulující způsob psaní. S jejich pomocí můžeš podrobně rozebrat to, o čem chceš mluvit, a podívat se na to z různých úhlů pohledu, pobídnout posluchače, aby tě následoval a sám začal v prozkoumávání toho, co jsi ty začal. A ohledně možnosti natočení alba bez konceptu, nikdy neříkej nikdy, ale nyní to není v našem zájmu.
Díky těmto konceptům to vypadá, že texty jsou pro Dark End velmi důležité. Souhlasíš? Vždy jsem byl toho názoru, že hudba by měla odrážet myšlenky v textech, tudíž právě slova by měla vzniknout nejdříve a hudba by měla být složena na jejich základě. Co vzniká jako první v případě Dark End – texty nebo muzika? Mohl bys nám osvětlit, jak vypadá kompoziční proces u Dark End? Co se týče samotné hudby, vznikají nejdříve orchestrace, nebo metalové elementy?
Naprosto s tebou souhlasím. Stavební kámen všech našich alb je přímo spjat s mou filozofickou a divadelní prací, používanou jako základ pro celou strukturu a obecnou atmosféru opery. Obvykle píšu něco na způsob synopse, v níž osvětlím koncepční práci jako celek a určím lyrické téma pro každou skladbu; poté se Antarktica a já soustředíme na hudební kompozici, do níž postupně přidávám finální texty.
Ohledně hudby, to se liší: pokud s písní přijde Antarktica, jsou první orchestrace a poté přidáváme metalové prvky, chápané jako součást orchestru; pokud píseň pochází ode mě nebo jiného člena, obvykle rozvíjíme kytarové riffy a až s nimi tvoříme elementy orchestru.
Všiml jsem si, že se v textech objevuje latina. Protože jsi uveden jako hlavní autor textů, musím se tě zeptat, jestli tento jazyk ovládáš? Pokud ano, kde ses jej naučil?
Ano, umím latinsky, ne úplně dokonale, ale umím. Všechno jsem se naučil sám… Opravdu miluji starodávné jazyky, podle mě jsou velice fascinující a mohou pomoci k lepšímu pochopení a používání současných jazyků.
Pojďme se nyní bavit o desce “Grand Guignol – Book I”. První věc, která upoutá posluchačovu pozornost, je bezpochyby artwork. Proč jste si na obálku vybrali obraz Hieronymuse Bosche? Bylo to, protože jeho řekněme netradiční obrazy pasují k temné hudbě, nebo jste měli nějaký speciální důvod (např. v souvislosti s konceptem)? Také by mě zajímalo, proč jste použili pouze malou část mnohem většího obrazu?
Tento obraz jsme si vybrali, protože dokonale ztělesňuje nejen obsah alba, ale také celou podstatu Darkend: je ponurý, temný, téměř dokáže zprostředkovat zápach smrti, stále je však silný a živoucí, velmi surrealistický, ztracený mezi fantazií a realitou… stejně jako my je velice teatrální. Tuto malou část jsem si vybrali, protože toto je pouze první kapitola celého konceptu “Grand Guignol”, “Book II” nebude jen prohlubovat současné zaměření textů, ale povznese události popsané v první části na vyšší kosmický level, přímo do centra nadlidských tajemství. Do té doby nemůže být dílo považováno za kompletní, což se týká i samotné obálky ;)
Musím se zeptat na koncept “Grand Guignol – Book I”. Upřímně, nejsem si jistý, jestli jsem dokázal vše pochopit… vlastně si myslím, že ne… čím více jsem se snažil porozumět lyrice a přiloženým textům v bookletu, tím méně jasné mi to bylo. Zdá se, že koncept je opravdu složitý a těžký na pochopení. Mohl bys nám vysvětlit, o čem “Grand Guignol – Book I” ve skutečnosti je? Rád bych slyšel trochu víc než jen “první část rozsáhlého filozofického konceptu o obvyklých kořenech okultismu, spiritualismu, mučednictví a rituálech bílé/černé magie”, jak je to napsáno na internetu. Vypadá to, že zde jsou dvě souběžné linie – jedna v textech a druhá v Himmlerově deníku [booklet alba obsahuje kromě samotných textů také několik stran fiktivního deníku Heinricha Himmlera – pozn. redakce]… jak jsou propojené? Pokud bys třeba vybral jednu nebo dvě skladby a popsal je do detailu, myslím, že by to bylo opravdu poučné…
Inu, tohle bude pěkně dlouhá odpověď! Nejprve bys měl vědět, že jsem během psaní dodržoval jedno z nejcennějších pravidel magických doktrín, které říká, že sdílené znalosti jsou ztracené znalosti. Vzhledem k tomuto nejsou všechny znalosti ukryté v kořenech opery na první pohled viditelné, protože pokud je sdílíš jednoduchým způsobem, ztrácejí svůj smysl, stávají se něčím jiným a nejsou již dále vědomostmi – je to jen něco, co si uvědomíš, přečteš a pak založíš do své paměti, abys to zapomněl.
Za druhé si musíš uvědomit, že mým cílem není vyprávět nějaký fiktivní příběh, jen zabavit lidi na pár hodin nebo jednoduše prezentovat výsledky mých studií a domněnek; mým cílem je vyprovokovat tebe, posluchače, abys přemýšlel a začal s obdobným studiem, jaké mne samotného přivedlo k příslušným znalostem. Abych trochu pomohl, umístil jsem do bookletu alba jisté “počáteční body”: například obrácený trojúhelník/kruh s deseti různými slovy umístěnými okolo i uvnitř, nebo grafické prvky (dýka, nehty, kompas, schéma čakry a tak dále), které mají při správném výkladu spojitost s každou stránkou a každým textem. Odsud již může každý začít svou vlastní cestu zkoumáním těchto jednotlivých elementů a symbolů a jejich propojováním s texty, rozluštěním některých hádanek, které jsem tu a tam umístil, věnováním pozornosti několika numerologickým vodítkům, dosáhnutím vyšší úrovně zkoumání, které odhalí metaforické jádro určitých složitějších frází.
S ohledem na to vše je “Grand Guignol” především konceptem o lidstvu (vnímaném hlavně jako loutky bez vlastního vědomí ve velké, odsud téměř neviditelné hře) a o hlubokých a ledových tajemstvích Kosmických Elementů (z pohledu stejné optiky se na ně můžeš dívat jako na Mistra Loutkáře). Okultismus, spiritualismus, božství a magie jsou tu tedy vnímány jako nástroje k osvobození sebe sama, k rozpoznání světů, kde se tato tajemství skrývají, a k tomu, abys tam, do propasti, mohl nahlédnout. Co se týče struktury konceptu, pokud se podíváš pozorně, všimneš si, že zde nejsou jen dvě paralelní příběhové linie, ale tři: Himmlerův deník (psaný v chronologickém pořádku – s výjimkou prvního songu, který – jak je patrné už z jeho názvu [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity” – pozn. redakce] – je pohledem do budoucnosti), útržky papíru nesoucí části Nového zákona a oživující epizody z života Ježíše Krista (ty postupují v nechronologickém pořádku, každá epizoda je prezentována jako krátký záblesk) a texty (napsané kompletně v metaforickém, emotivním stylu), které spojují oba předchozí elementy dohromady. Figury Heinricha Himmlera a Ježíše Krista reprezentují ideologické a morální extrémy historie a kultury (“hranice” výše zmiňovaného divadla) a projevováním běžných emocí, jež řídí jejich skutky (texty), jsou oba symboly a živoucími bytostmi, provázejícími posluchače znalostmi hříchu, nevinnosti, slitování, vraždy… až k neviditelným nitkám kosmické nesmírnosti, která hýbe vším.
Myslím, že jsem vám dal několik dobrých záchytných bodů, s nimiž můžete začít “Grand Guignol” studovat; jak již bylo řečeno na začátku, pokud bych vám některé texty sám vysvětlovat, ztratily by svůj hlavní smysl… zbytek už je na vás ;)
Jak už bylo zmíněno, texty se týkají okultismu a spiritualismu. Zajímáš se ty sám jakožto autor textů o tato témata více než jen v rámci kapely? Mohl bys případně doporučit nějakou literaturu, pokud by se čtenáři chtěli dozvědět víc?
Ó ano, opravdu se o tato témata zajímám, nejen v rámci skupiny: přece jen si myslím, že když chceš mluvit o takto složitých a rozsáhlých tématech, musíš je nejen dobře znát, ale také je milovat a být nekonečně zvídavý. Ve skutečnosti se zdá, že moje studium těchto věcí je snad někonečné!
Co se týče doporučené literatury, žádný problém! Myslím, že pro začátek nejjednodušší texty, které vám mohou otevřít oči a navést vás k prvním krokům k temným tajemstvím, jsou: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (oboje od Aleistera Crowleyho). Dále je tu pár dalších skvělých a zjímavých textů: “The Sword of Moses” (v překladu od Mosese Gastera), “De Vita Propaganda” (Artefio), “Théologie du le Revenant” (Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (Michael Maier). Jen si dávejte pozor, musíte se v nich pohybovat obezřetně a zodpovědně [většina uvedených knih není k dispozici česky, tudíž nemá cenu uvádět překlady tří kusů, které se v českém jazyce objevily – pozn. redakce].
Musím se tě také zeptat na onen Himmlerův deník. Jen pro jistotu – jeho texty jsi napsal ty? Jsou zde evidentní návaznosti na skutečné historické události. Jak moc je deník pouhou fikcí a jak moc ses snažil být přesný v historických faktech? Kdo jsou Henry a Enrico [jména zmíněna v deníku – pozn. redakce]? Zajímáš se nějak víc o období 2. světové války a téma nacismu? Mimochodem, v deníku je zmíněn také hrad Wewelsburg [nachází se na severovýchodě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko v Německu – pozn. redakce] – navštívils jej někdy?
Ano, napsal jsem všechny texty deníku, ale věnoval jsem velkou pozornost přesným historickým faktům a také složité osobnosti Heinricha Himmlera, jak vyplývá z dobových zpráv. To hlavní, co jsem udělal, bylo spojení toho všeho vyprávěným proudem vědomí, abych stvořil deník s emotivním nádechem historických faktů; představoval jsem si, jak tím Himmler prošel, když byl naživu.
Nijak mě nefascinují války a věci jako nacionální socialismus, vybrali jsme jej do konceptu, protože dobře symbolizuje jednu z nejhrůznějších podob člověka (nacismus) a kvůli jeho silnému spojení s magií a okultismem (byl zakladatelem takzvané “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, což je divize [Třetí] říše, pověřená záležitostmi esoterických témat): jednoduše dokonale pasuje k našemu záměru.
Enrico a Henry nejsou nic víc než alter-ega německého panovníka (Himmler ve skutečnosti věřil, že je převtělením bavorského krále Henryho – nebo Enrica – I).
Myslím, že o hudební stránce jsme již dostatečně hovořili výše v obecné rovině, ale zeptal bych se ještě na jednu věc. Na “Grand Guignol – Book I” se jako host představil Fearbringer [italský hudebník s množstvím jednočlenných projektů jako Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera nebo Misericordia – pozn. redakce], který přišel úžasným čistým vokálem do písniček “Spiritism: The Transmigration Process” a “Dawn: Black Sun Rises”. Proč jste jej oslovili? Bylo to jen pro jeho schopnosti, nebo se s ním znáte a oslovili jste jej, protože je to váš kamarád? Proč se neobjevilo více hostů? Chtěli jste, aby “Grand Guignol – Book I” byla čistě nahrávka Dark End bez dalších vlivů lidí mimo kapelu?
Fearbringer je už delší čas náš dobrý přítel, a když se ukázalo, že budeme potřebovat dramatický a majestátní čistý hlas pro příslušných částí “Spiritism” a “Dawn”, automaticky jsme na něj pomysleli… on sám tím byl nadšený a ochotný! Mám opravdu rád jeho hlas, je působivý a naléhavý: on byl ta pravá osoba, která dokázala to, co jsem měl v hlavě, a rozhodně v tom nezklamal!
Co se týče druhé části tvé otázky: neměli jsme žádné další hosty, protože podle našeho názoru nebyli nutní. Nechceme mít někoho na nahrávce, jen abychom mohli říkat “hele, koukejte, hrál s námi xxx!” Hosté musí do naší hudby přidat nové odstíny a barvy.
“Grand Guignol – Book I” vyšlo jako luxusní limitovaná edice. Co se v balení vlastně nachází? Jak jste vybírali, co tam dáte? Tato verze je téměř vyprodaná – kolik kusů vám ještě zbývá? Až budou pryč, v jakém formátu bude album dále dostupné? Neplánujete například nějakou LP edici?
První limitovaná edice byla vydána s požehnáním Arcane Witchcraft Coven a obsahuje černý slipcase s odlišným obalem, rozšířený 24 stránkový booklet, originální magický certifikát vyrobený esoterickým kruhem “Ars Secretum”, ručně psané úryvky textů, označenou obálku zapečetěnou voskem a devět zrnek obřadního kadidla. Všechny tyto věci jsme vybrali na základě esoteriky a magických odstínů, které zahalují naše Umění.
Ano, tato edice je téměř vyprodaná (zbývá přibližně 50 kusů), některé z nich si schováme pro naše nadcházející turné s Cradle of Filth a Rotting Christ, myslím, že potom bude CD znovu vylisováno jako klasická jewelcase verze. Žádné plány pro LP edici prozatím nejsou.
Pokud vím, “Grand Guignol – Book I” je první částí většího konceptu. Dokážeš odhadnout, kdy by následovník (“Book II”?) mohl vyjít? Začali jste na něm již pracovat? Myslíš, že bude “Book II” obsahovat nějaké větší hudební inovace, nebo plánujete více méně pokračovat ve stejném stylu jako na “Grand Guignol – Book I”? Mimochodem, kolik částí/alb bude koncept mít?
Celá opera “Grand Guignol” obsahuje dvě knihy: ohledně koncepční struktury je již kompletně hotová (již jsem napsal celou druhou část Himmlerova deníku a vybral všechny pasáže z Nového zákona), avšak na hudbě jsme zatím ještě nezačali pracovat. Ve skutečnosti aktuálně dokončujeme skládání našeho čtvrtého alba s názvem “Il Velo Delle Ombre” (italsky “The Veil of Shadows” [česky volně přeloženo jako “Závoj stínů” – pozn. redakce]), na němž se objeví absolutně odlišný obskurní koncept. Ten bude následován speciálním EP a poté pátou dlouhohrající deskou, silně provázanou s předchozím EP. Až pak přijde čas pro “Book II”.
Nevím, jak to bude vypadat hudebně, soustředíme se na to až po páté desce. Jsem si téměř jistý, že to stále bude mít epický nádech “Book I”, zatímco atmosféra “Il Velo Delle Ombre” bude více hrůzostrašná a ritualní… symfonická v mnohem více ponurém pojetí.
V loňském roce se Dark End zúčastnili turné se Samael, Melechesh a Keep of Kalessin a také hráli v Praze. Bylo to vaše první vystoupení v České republice nebo ne? Máš na ten koncert nějaké speciální vzpomínky, nebo to pro tebe byla jen další show z mnoha? Bylo zde něco, co se ti líbilo na samotné České republice? Většina muzikantů ze zahraničí vyzdvihuje pivo a holky (smích). Mimochodem, znáš/posloucháš nějaké české metalové kapely?
Ne, nebylo to poprvé, hráli jsme v České republice už pár měsíců předtím jako předkapela Rotting Christ, ale to jsme nebyli v Praze, nýbrž v Brně! Ó ano, na koncert v Praze si dobře pamatuji, vzpomínám si, že pódium vypadalo trochu jako divadelní pódium [šlo o klub Futurum – pozn. redakce], takže jsem se na něm cítil opravdu pohodlně! ;) Lidi byli také skvělí, rovněž jsem měl možnost znovu potkat pár dobrých přátel a strávit trochu času s několika výjimečnými fanoušky Darkend.
Jinak na České republice nemám rád jen vaše dívky a piva, ale také úžasnou architekturu míst, která jsem navštívil: Praha, Plzeň, kostnice v Kutné Hoře… vše je tam opravdu fascinující a strašidelné! A také miluji Brutal Assault! Tohle léto bylo potřetí, co jsem tam byl, je prostě skvělý, nejlepší festival, na němž jsem kdy byl! Z Čech znám jenom skupinu Cult of Fire… byl jsem na jejich vystoupení na Brutal Assaultu a bylo to ohromující!
Je zřejmé, že vizuální stránka vašich koncertů je pro vás důležitá. Znamenají tyto pódiové rekvizity něco víc, jako něco, co má dopomoct k hlubšímu prožitku z hudby vám i posluchačům, nebo je to “jen” dobře vypadají show pro pobavení lidí?
Živé koncerty jsou pro nás pravé a opravdové rituály, doslova. Prožíváme je jako ceremonie temnoty a hrůzy, v nichž je každý podnět a pocit zesílen použitím scénických elementů jako pentagramy, svícny, ponuré masky, ohořelé a mrtvé větve, vše v silně teatrálním a “grand guignolesque” [do češtiny v podstatě nepřeložitelné spojení, Grand Guignol, resp. Le Théâtre du Grand-Guignol bylo do roku 1962 pařížské divadlo, jehož název lze volně přeložit jako Divadlo Velké loutky – pozn. redakce] výkladu. Vše má svůj přesný smysl: když například přijdu na pódium s rukavicemi s odumřelými větvemi, je to odkaz na Dante Alighieriho “Les sebevrahů” z “Božské komedie”, je to vizuální interpretace některých témat z tohoto výjevu.
V loňském roce jste byli na turné se Samael, tento rok bude koncertovat s Cradle of Filth a Rotting Christ. Jak se vám to povedlo, když za sebou nemáte žádný větší label?
Povedlo se nám to díky podpoře Arcane Witchcraft Coven, což je, jak si můžeš domyslet z jeho názvu, esoterický řád. Stalo se, že jeden z jeho členů měl možnost navštívit jeden náš koncert a byl pohlcen spirituální silou, kterou naše hudba vzbuzuje. Nato nás kontaktoval Velký Mistr řádu s nabídkou na sponzorování a propagaci našeho Umění, pokud jim povolíme použít naši muziku při jejich věšteckých rituálech. A pak… bylo hotovo! K tomu navíc máme to štěstí, že máme pár skvělých fanoušků, které takřka neustále žene čisté nadšení k nám, což nás zviditelňuje a poskytuje stále rostoucí základnů příznivců. Jako vždy, chtěl bych jim PODĚKOVAT z hloubi svého srdce!
Dobrá, mám poslední otázku. Obvykle se na závěr ptáme na něco vtipnějšího, takže pojďme dát bitvu mezi dvěma typickými italskými jídly – máš radši špagety nebo pizzu (smích)? Děkujeme mnohokráte za rozhovor a za tvůj čas, budeme se těšit na další koncert Dark End v České republice!
Hmm, to je pěkně těžká otázka! Dobrá tedy… omlouvám se špagetám, ale musím zvolit pizzu! Ó ano, pizza, určitě! Mohl bych ji jíst každý jeden den, aniž bych se jí přejedl! Díky vám za podporu a obětavost, budeme v České republice velmi brzy, zahrajeme na Zimním Masters of Rock ve Zlíně. Pokud zde budete, neostýchejte si s námi dát pivo a pokecat! Do té doby… šiřte dále Kult Děsu!
Země: Itálie Žánr: folk metal Datum vydání: 24.8.2012 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. Arise (The Day of Reckoning)
02. Beast Within
03. Unspoken
04. Rebirth
05. Aftermath
06. The Bride
07. Redemption
08. The Dance of Lies
09. Kronos’ Heritage
10. Shadows of Our Time
11. Tears of Stone
12. The Season of Revenge [bonus]
Mladí Italové Krampus, jejichž vznik se datuje teprve do roku 2010, jsou další skupinou z takřka nekonečného zástupu folk metalových kapel, které poslední roky vznikají jak na běžícím páse v domnění, že se jim také podaří uzmout si pro sebe kousek z obrovské popularity tohoto žánru. Ne velkému množství z nich se to ale podaří a ještě méně z nich si to zaslouží hudební kvalitou. Jak jsou na tom Krampus? Ono by se na první pohled mohlo zdát, že tahle italská osmička by opravdu mohla nabídnout něco solidního, jenže – jak už to tak bývá – zdání může poněkud klamat…
Doufat v nějakou originalitu by bylo asi hodně naivní, ale chtít alespoň trochu slušnou muziku, to podle mého až tak přehnaný požadavek není. Bohužel, ani ten Krampus se svým “Survival of the Fittest” nesplňují. Když se kapela ještě před vydáním svého dlouhohrajícího debutu dostala na soupisku relativně prestižního Heidenfestu a podařilo se jí na vydání ukecat NoiseArt Records (což sice žádný gigant není, ale nějaké to solidní jméno a několik známějších kapel pod sebou určitě má), tak jsem očekával, že by mohlo o docela příjemný poslech. Jak ale vidno, nejspíš začínám na stará kolena senilnět, že jsem v něco takového doufal, jelikož hned první poslech “Survival of the Fittest” mě hodně rychle vyvedl z omylu. Deska totiž trpí několika opravdu zásadními nedostatky, které už tak nijaký dojem – protože skladatelské schopnosti Krampus nejsou při vší úctě nějak excelentní – ještě více srážejí.
Předně, skupina vystupuje jako folk metal. Jenže do folk metalu to má hodně daleko. Hudební základ je takový obyčejný metálek… asi bychom to při nějakém tom pomatení smyslů mohli nazvat death metalem, ale nutno dodat, že je to přátelský a hodně neškodný death metal, takový odvar… kdybyste Krampus nazvali death metalem ve společnosti Cannibal Corpse, asi by se vám floridští řezníci krutě vysmáli, jestli mi rozumíte. A na takovýhle nemastný-neslaný hudební základ Italové na hulváta naroubovali jakési klávesy a housličky, jen aby to znělo rádoby folkově. Nemohu si pomoct, ale při poslechu “Survival of the Fittest” se prostě nemohu zbavit pocitu, že ona folková složka je do té muziky přidána opravdu násilně, hlavně aby to sežralo folku-chtivé publikum, které na veselé housličky letí jak parta malých děcek na cukrovou vatu. Aby těch slepenců nebylo málo, v několika momentech se objeví i jakési náznaky elektroniky, které už jsou úplně mimo mísu.
Problém druhý – Krampus absolutně rezignovali na jakoukoliv snahu o nějaký vlastní ksicht a naprosto okatě kopírují jiné. A tentokrát to ale myslím doslova, protože po 90% hrací doby je zcela zřetelně slyšet, kdo je jejich velkým vzorem a komu se svým zvukem snaží přiblížit – Eluveitie. Pokud by mi někdo “Survival of the Fittest” pustil jen tak a neřekl mi, co to je zač, tak bych řekl, že jde o nějaké CDčko Eluveitie, které jsem ještě neslyšel. Ta podobnost je místy tak obrovská, že by Švýcaři klidně mohli pomalu pomýšlet o žalobě. Jako sorry, ale postavit snahu prorazit s vlastní skupinou na obšlehnutí někoho známějšího? To se prostě nedělá…
Další problém – naprostá skladatelská impotentnost Krampus. Člověk záhy pochopí, proč se Italové snaží zuby nehty držet své švýcarské předlohy, protože kopírování jiných jim jde rozhodně lépe než vymýšlení něčeho vlastního. Těch několik momentů (a nutno říct, že jich je – naštěstí – minimum), kdy se totiž pokusí o něco vlastního, zní dosti odstrašujícím způsobem.
Možná si řeknete, že bych neměl Krampus takhle ukrutně potápět, když je “Survival of the Fittest” jejich prvním albem, vždyť se přece můžou teprve hledat a až na dalších počinech se ukáže, co v nich opravdu je… Mám snad ale být shovívavý na kapelu, která sama sebe evidentně prezentuje jako profíky a svou hudbu jako něco, co je to nejvhodnější pro uši všech posluchačů široko daleko? Kdyby šlo nějakou garážovku, dejme tomu, ale zde máme co dočinění se skupinou, jež má za zády ne zrovna malou firmu, která jede na ne zrovna malou koncertní šňůru po celém kontinentu a která se opravdu snaží vystupovat jako profesionální kapela – a z tohoto pohledu prostě není sebemenší důvod přivírat oči nad nedostatky, zvláště jestli jsou to takové nedostatky, které jsem popsal výše. Pokud by na tom albu byly slyšet alespoň nějaké náznaky potenciálu či prostoru pro rozvoj a tudíž případně přiblížení se něčemu, co bych byl ochoten nazývat kvalitní hudbou, bylo by se o čem bavit, ale nic takového tam není, celá deska je prostě prázdné trendové nic. Krampus se na “Survival of the Fittest” prezentují jako kapela přinejlepším průměrná, ale většinou spíše podprůměrná, neoriginální a takřka ve všech směrech doslova špatná. S tímhle ani neztrácejte čas, ruce pryč!
Země: Itálie Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 22.6.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Quantum X
02. Ascending to Infinity
03. Dante’s Inferno
04. Excalibur
05. Tormento e passione
06. Dark Fate of Atlantis
07. Luna [Alessandro Safina cover]
08. Clash of the Titans
09. Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall
10. March of Time [Helloween cover; bonus]
Italská kapela Rhapsody nás provedla dvěma epickými fantasy “ságami”, získala si mohutnou popularitu v metalovém světě, přestála právní spory o své jméno (byť s nutností trošku si ho upravit) i střet s DeMaiovýmMagic Circle… a potom se rozpadla na dvě půlky, stalo se to téměř na den přesně před rokem. Luca Turilli’s Rhapsody je – kupodivu – ta část, kterou kolem sebe buduje kytarista a do značné míry autorský mozek původní sestavy, Luca Turilli. Ve výsledku se nakonec zdá, soudě například podle databází metalových serverů, že je to jakási odnož, která vypučela z těla původních Rhapsody of Fire, v jejichž odkazu naopak pokračuje lineup sdružený kolem zpěváka Fabia Lioneho a klávesisty Alexe Staropoliho. Tomu ale naopak neodpovídá jednání labelu Nuclear Blast, který pod svými křídily ponechal Turilliovské křídlo.
Ať tak nebo tak, na to, co převedou “původní” Rhapsody, si ještě budeme muset počkat a zatím nejsou zprávy, že by se něco v dohledné době chystalo. Luca Turilli naproti tomu nelenil a představil nám své dílo už letos v létě. Velmi zjednodušeně se na něj dá říct, že to jsou zkrátka pořád Rhapsody – zase a znovu, se všemi plusy a mínusy, co z tohoto prostého faktu vyplývají.
Pokud náhodou patříte mezi ty, kteří nevědí, co to znamená “být Rhapsody“, pojďme si v několika větách shrnout základní znaky. Hudba vychází z osvěčených postupů moderního power metalu nenáročného, leč pompézního střihu, takže zavilí odpůrci tohoto žánru mohou přestat číst a s klidem obrátit svou pozornost k pro ně více hudebně vyspělým kapelám. Hudba Rhapsody je poměrně rychlá, dokonce bych si troufl tvrdit, že občas může směle soupeřit s králi power metalové rychlosti, britskými Dragonforce. Žánrově obvyklou tématiku hrdinské fantasy umocňuje fakt, že všech deset dosud vydaných alb postupně sledovalo dva výpravné příběhy (ságy “Emerald Sword” a “Dark Secret”) z jednoho fantasy světa vymyšleného členy kapely. Ultimátní zbraní jsou pak naprosto úchvatně bombastické sborové refrény. Zejména v druhé polovině diskografie se uplatňuje mluvený narativ, do kterého se zapojil také slovutný sir Christopher Lee, který ani ve svých více než 80 neztratil nic z majestátu svého hlasu a prokázal se i jako překvapivě dobrý zpěvák. Skoro až nadužívání těchto prvků na posledních albech vedlo některé až k vymyšlení pojmu “film score metal”, kterým se snažili podchytit a vystihnout aspekty hudby Rhapsody of Fire, která chvílemi opravdu začala trochu připomínat dramatickou hudbou podbarvené scény z filmu.
Vše, co bylo nyní řečno, má dvě strany, přičemž do značné míry záleží na osobním přístupu a preferencích. Komu se to v zásadě líbí, jako třeba mně, tak si těžko může stěžovat, že mu Italové naservírovali možná už více než deset hodin takové hudby. Když však někdo tomuto stylu příliš neholduje, nebo volá po nějakém hudebním vývoji a progresi, tak asi není překvapením, že po desátém v podstatě stejném albu nebude řičet nadšením. Sice k určitým změnám postupem let došlo, ale přesto když vedle sebe postavím “Warrior of Ice” z první a “From Chaos to Eternity” z poslední desky, mám přes dílčí odlišnosti v zásadě stále to samé…
A když vedle toho všeho postavím ještě “Ascending to Infinity”, abychom se obloukem vrátili k původnímu předmětu našeho zájmu, tak mám znovu nemlich totéž pojedenácté. Jediná zásadnější změna je zde na pozici zpěváka, přičemž Alessandro Conti tady zřejmě trpí tím, čím řada jiných jinak veskrze kvalitních zpěváků, když mají po mnoha a mnoha letech nahradit hlas, který už mají fanoušci pevně asociovaný s danou kapelou. Může být sebelepší, ale prostě to nebude to stejné, a to je většinou synonymum pro “je to horší”. Zde je Conti nucen snažit se nahradit Fabia Lioneho, ale i když si jsou stylem i barvou hlasu značně podobní, určitý rozdíl prostě patrný je.
Jinak zůstalo v podstatě vše v intencích starých Rhapsody, včetně častého zapojení výrazných sborů a jistého upozadění kytarové složky na úkor syntetizátorů. Liší se ovšem téma skladeb – Luca Turilli opustil fantasy universum Rhapsody a čerpá spíš z legend a příběhů našeho světa (alespoň soudě dle titulů jako “Excalibur” či “Dante’s Inferno”). Album se také nezdá být koncepčním, přinejmenším ne natolik (pokud jím snad přece jen prostupuje nějaký jednotící příběh) jako předchozí.
Jedinou výraznější odchylku od všeobecného a výše popsaného průměru tvoří song “Luna”, který je coverem Alessandro Safiny, italského umělce, který se snaží mísit operu s moderní pop a rockovou muzikou. Od prvních tónů je jasně poznat, že u tohoto songu je něco jinak, ale bohužel nemůžu říct, že by mi to přišlo jako změna k lepšímu. Naopak bych s klidem označil “Luna” za nejhorší song. Možná tolik k myšlenkám, že by se Luca Turilli měl pokoušet měnit svojí zaběhnutou tvorbu… Oproti tomu se celkem povedl druhý cover – “March of Time” od Helloween. Absence obligátně pompézního sborového refrénu sice drobet vybočuje ze zaběhnutého stylu, ale to je nakonec skoro i dobře. A Alessandro Conti zaujme až překvapivě věrným imitováním vysokého hlasu Michaela Kiskeho.
Z průměru alba, který nestojí za bližší zmínku než to, co již bylo řečeno obecně, bych vyzdvihl skladby “Excalibur”, “Clash of the Titans” a “Dark Fate of Atlantis”, která se představila též jako pilotní singl. U této trojice se snoubí všechno dobré (nebo špatné, chcete-li), co dokážou Luca Turilli’s Rhapsody nabídnout, v té nejlepší a nejvýraznější kombinaci. Protože jde o album Rhapsody, nechybí ani obligátní závěrečný epos, zde v podobě šestnáctiminutové “Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall”, která ale kvalitou trochu pokulhává, což se bohužel závěrečným eposům alb Rhaspody stává už několik let pravidelně. Obligátní super-epický refrén není sice vyloženě špatný a jako celek se to dá poslouchat, ale kdeže jsou časy takových “The Wizard’s Last Rhymes” a především pro mě vrcholného díla epic power metalu jménem “Gargoyles, Angels of Darkness”?
Myslím, že nejvíce mohou “Ascending to Infinity” ocenit ti, kteří jsou dosud nepolíbeni poslechem Rhapsody of Fire. Protože je to ve své podstatě kvalitní materiál, pokud samozřejmě nemáte námitky proti power metalu jako celku, jen je to zkrátka pořád to samé dokola a ještě okolo. To už si asi dovede skutečně užít pouze zavilý fanoušek (i když soudě podle 100% recenzí a negativních ohlasů vůči recenzentům dávajícím 7/10 je i takových docela dost). Já osobně nejsem albem zklamán. Těžko chtít po Turillim, aby po 17 letech začal dělat něco jiného než to, co dělal doteď a co mu jde dostatečně dobře, přestože měl jedinečnou šanci se zbrusu novým projektem dát své tvorbě nový směr a rozměr a zkusit tak překvapit. Protože to ale neudělal, tak na druhou stranu ode mě nemůže čekat víc než mých sedm bodů, protože ač mi poslech rozhodně nevadí, nemohu se cítit ani unešen, protože mě maestro už nemá čím zaujmout.
Další názory:
Když tak o tom přemýšlím, vlastně ani žádné hodnocení psát nemusím, jelikož kolega Kaša pode mnou to vystihnul naprosto přesně. Změna sestavy a názvu se na samotné Turilliho hudbě nijak neprojevila, pořád je to ten samý rozmáchlý a epický power metal… ale to vlastně moc velký klad není, protože se to pomalu začalo zajídat skoro už před deseti lety. Ono na jednu stranu to špatné není, vlastně po technické stránce je vše v pořádku a Rhapsody (ať se jmenují, jak chtějí) jsou v tom ultra grandiózním power metalu špica. V čem je tedy problém? Inu, pod veškerou tou bombastičností, vyumělkovaností a pod nánosy patosu je to jaksi prázdné. “Ascending to Infinity” je jako nádherně vypadající zlatá krabička, po jejímž otevření však uvnitř namísto dech beroucího pokladu nenajdete vůbec nic, jen vzduchoprázdno. Ačkoliv se snaží tvářit jako umění, “Ascending to Infinity” klame tělem, celé je to jen pro efekt a není v tom ani zrnko něčeho hlubšího, což mně osobně docela vadí. Netvrdím, že se to nedá poslouchat, klidně se přiznám, že jsem to nejednou otočil a bylo to v pohodě, ale pochybuji, že si to někdy v budoucnu pustím znova. Když už dostanu chuť na nějaké ty Rhapsody, mým favoritem v diskografii kapely už asi navždy zůstane stařičké “Symphony of Enchanted Lands”… H.
Nejsem si úplně jistý, jaký význam mělo rozdělení Rhapsody of Fire na dvě nové samostatné bandy s takřka stejným logem, protože věřím, že hudební produkce obou si bude podobná jako vejce vejci s tím rozdílem, že v Luca Turilli’s Rhapsody nestojí za mikrofonem skvělý Fabio Lione. Vůbec bych se nedivil, kdyby za vším stál jeden společný bankovní účet, ale to je jen má domněnka, fanoušci budou dvojnásobnou porcí muziky jistě nadšení. V ostatních ohledech je všechno při starém, čímž myslím, že je všechno stejné, jako tomu bylo na posledních řadovkách Rhapsody of Fire. Turilli rozhodně nešetří pompézností, melodickými refrény, orchestrálními aranžemi a vlastně úplně vším, jak je u něj běžné, takže i když “Ascending to Infinity” na první poslech vyznívá jako bombastická deska, která se místy dotýká filmové hudby, celé to má jeden velký háček. Je to nuda. Bohužel. Od úvodního nic neříkajícího filmového intra “Quantum X” po závěrečnou, šestnáct minut trvající, “Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall” se nedostaví ani drobný náznak nějakého překvapení, jako by Luca Turilli již vystřílel všechny ostré náboje. Pár zajímavých, v tomto případě spíš chytlavých momentů se sice najde, jako například trošku temnější “Dante’s Inferno”, ale nic nového pod sluncem to není. Lepší variaci na dané téma už několikrát předvedl i samotný Turilli se svými bývalými kumpány v domovských Rhapsody, tedy ještě pod originálním názvem. Nechápejte mě tak, že je mým zájmem Turilliho jenom hanit, to ne. V rámci tohoto žánru – alespoň jak ho chápou italší klasici – už se ve své podstatě ani nikam vyvíjet nedá a “Ascending to Infinity” ve své podstatě patří k nadprůměrným kouskům symfonického speed metalu, přesto na mě působí prázdným dojmem a spíš než jako upřímná hudební výpověď dopadla novinka jako nafouknutá bublina ničeho. Kaša
Nebudu se tvářit jako znalec a již nyní čestně prohlásím, že tvorbu Ephel Duath neznám tak, jak bych si sám přál. Ačkoliv jsem si těsně před vydáním EP “On Death and Cosmos” poslechl všechna jejich dosavadní alba, vždy šlo spíše o první seznámení a k bližšímu prozkoumání jsem se tak u žádného z nich zatím nedostal. Ono to však není úplně od věci. Ephel Duath jsou totiž kapelou, která se neustále vyvíjí, a upoutání k její starší tvorbě by tak mohlo svazovat můj pohled na nový materiál. Ještě než se však pustíme do jeho detailnějšího rozboru, pojďme se krátce podívat, jakou kapelu si k jejímu nahrání mozek kapely Davide Tiso sestavil. Jde totiž o jména velmi zajímavá. O vokály se postarala průkopnice ženského growlingu Karyn Crisis, baskytary se zhostil již téměř legendární Steve DiGiorgio a bicí si vzal na starost talentovaný Marco Minnemann. S takovými jmény by instrumentální stránka alba měla být takřka automaticky dokonalá. Když se navíc přidá produkce Erika Rutana, měl by být jistotou i fantastický zvuk. O to více tak vše stojí na skladatelských schopnostech Davida Tisa. A právě to je důvod, proč “On Death and Cosmos” není zdaleka tak dobré album, jak by se dalo čekat.
Od vydání debutu před dvanácti lety prošli Ephel Duath zásadním vývojem. S každým novým albem posouvali laťku složitosti své hudby o něco dál, a tak zatímco “The Painter’s Palette” bylo vcelku dobře poslouchatelné avantgardně metalové album (což zní tak trochu jako protimluv), “Through My Dog’s Eyes” již bylo mnohem hůře stravitelné. “On Death and Cosmos” v tomto trendu pokračuje a jeho vstřebání se tak snadno může stát noční můrou posluchače.
Tisova práce s kytarou je ovšem přinejmenším zajímavá. V podstatě si ji lze představit jako zcela nesouvislý tok tónů, mnohdy disharmonicky pospojovaných v těžko uchopitelné celky. Tyto rozsáhlé plochy neobsahují nic k zapamatování. Výjimkou je snad jen pár chvil, kdy Tiso hraje mnohem vyšší tóny, které vystoupí z okolního ruchu a upoutávají na sebe pozornost, ale těch je jen pár. Jediné místo oddechu se pak nachází na rozhraní první a druhé skladby, jelikož zde převládají jemné, téměř akusticky znějící melodie.
Hlas Karyn Crisis je neméně významnou složkou. Její řev je zcela nekompromisní, což je dále podpořeno vrstvením jejich vokálů. Její hlas tak dostal velikou sílu. V některých místech je možné zaslechnout v jedné z vrstev velmi intenzivní čistý zpěv, ovšem jde spíše o výjimku. Bohužel vokály velmi rychle spadnou do jakési rutiny a těžko vás pak mohou překvapit. Podobné to je i s basou Steva DiGiorgia. Většinu času obdivuhodně kopíruje Tisovy nepředvídatelné kytarové výpady a do osamělých výletů se pustí jen několikrát. Pokaždé je však o příjemné osvěžení. Marco Minnemann se ukázal jako člověk na svém místě. Tisovi je důstojným partnerem a jeho neustálé změny tempa mě vážně baví.
Problém celého EP “On Death and Cosmos” je však víc než jasný. Přestože jde o hudbu značně netradiční, kvůli nemožnosti zapamatovat si víc než jen ojedinělé střípky se vám snadno vše slije do jediného zmateného guláše. Je jedno, o kterou ze tří skladeb jde, všechny jsou stejně neuchopitelné. Na starších albech Ephel Duath přitom Tiso dokázal skloubit avantgardu s poměrně solidní poslouchatelností. “On Death and Cosmos” je deska mnohem komplexnější, a posluchač tak musí být na stejné vlně s jeho autorem, aby dokázal ocenit jeho potemnělou zmatenost. V mém případě k takovému propojení nedošlo a kvalit starších alb EphelDuath tak “On Death and Cosmos” v mých očích zdaleka nedosáhlo.
Další názory:
Ephel Duath, co dodat. Není žádným tajemstvím, že muzika tohoto uskupení byla vždy řádně šibnutá, na čemž EP “On Death and Cosmos” nemění zhola nic. Dost těžko se ten jejich hodně svojský mix jakéhosi avantgardního jazz metalu, který má však v současné době blíže k nadžánrovému pojetí hudby než k čistému metalu, popisuje, je však jisté, že to rozhodně má své nevšední kouzlo a ve všech třech sladbách na “On Death and Cosmos” se nachází dost lahůdek a různých hudebních vtípků. Ačkoliv má EP jen necelých 20 minut, nepochybuji o tom, že drtivá většina lidí se ve víru všech těch najazzlých riffů naprosto ztratí a po chvíli tenhle vodopád nápadů znechuceně vypne, i já sám se v tom stěží orientuji a to jsem zrovna člověk, jemuž se podobné vyhulenosti velmi líbí. Ostatně to je také důvod, proč v rozhodování mezi 8/10 a bez hodnocení vyhrála právě možnost nehodnotit. Nicméně není pochyb, že “On Death and Cosmos” rozhodně má něco do sebe, byť to většina lidí asi nebude schopna strávit. H.
Země: Itálie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 29.2.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Descent/Ascent (II Movement)
02. Æinsoph: Flashforward to Obscurity
03. Doom: And Then Death Scythed
04. Spiritism: The Transmigration Passage
05. Bereavement: A Multitude in Martyrized Flesh
06. Grief: Along Our Divine Pathway
07. Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals
08. Pest: Fierce Massive Slaying Grandeur
09. Decrepitude: One Last Laugh Beside Your Agonies
10. Dawn: Black Sun Rises
Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu – ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná – Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze – vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem “Grand Guignol – Book I”, který vyšel koncem února tohoto roku.
Nejprve by bylo záhodno si objasnit, do jaké té black metalové škatule to vlastně Darkend spadají, neb jak známo, black metal je – navzdory obecnému přesvědčení, že jde o styl zaostalý a neinvenční – velmi rozmanitým žánrem. Tudíž abychom ihned od začátku měli čistý stůl, Darkend plavou v rybníčku symfonického black metalu s pořádnou náloží různých kláves a orchestrací. Ortodoxní již nyní jistě mají nejvyšší chuť pohrdavě zavřít okno svého misantropického prohlížeče, měli by však ještě chvilinku posečkat. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, a neodsuzuj Darkend, dokud jsi je neslyšel. Muzika téhle chásky je totiž ve skutečnosti lepší, než by se na první pohled mohlo zdát…
Osobně jsem o Darkend prvně doslechl úplně stejně jako asi většina z vás – když se tu v loňském roce objevili jako jedna z předkapel na turné Samael. Žádnou větší pozornost jsem jim však nevěnoval, neboť – a nedokážu dost dobře objasnit, proč tomu tak bylo – na mě od počátku působili jakýmsi průměrným dojmem, pročež je asi vcelku jasné, že jsem se do poslechu zrovna dvakrát nehrnul. A nebýt recenze na “Grand Guignol – Book I”, nejspíš by to tak zůstalo napořád. Chtě nechtě ovšem musím přiznat, že mě i přes počáteční skepsi tito Italové nakonec o svých kvalitách přesvědčili.
Avšak nutno dodat, že se rozhodně nejednalo o náhlé procitnutí, kdy bych po prvním poslechu “Grand Guignol – Book I” zůstal zírat s ústy dokořán a následně začal mlátit hlavou o zeď, jaktože jsem si Darkend nechal takovou dobu unikat. Zpočátku totiž deska působí poněkud nijace, jako by kapela chtěla všeho moc a nános klávesových motivů byl – i přes větší délku skladeb – trochu neúnosný – jednoduše řečeno, jako by to bylo příliš přeplácané. Jak nám ale praví známé klišovité pořekadlo, ne vše musí být nutně takové, jaké se to zdá být na první pohled. Když si totiž člověk na “Grand Guignol – Book I” zvykne, přistoupí na jeho hru a začne se v kompozicích, jež v průměru trvají něco kolem osmi minut, trochu orientovat, ihned to začne být mnohem větší zábava. Své růžky začne vystrkovat spousta velice dobrých až výborných momentů, mezi nimiž se najdou i některé snadno zapamatovatelné. Díky tomuhle a ještě díky faktu, že většina skladeb je i přes svou relativní proměnlivost (vzhledem k délce pochopitelnou) vybavena nějakou nosnou linkou, díky níž písně mezi sebou bez problémů rozlišíte, jsou jednotlivé songy ve svém jádru – nebojím se říci – hitové.
Z předcházejících řádků již možná nepřímo vyplynulo, že hlavním elementem hudby Darkend jsou klávesy – pokud se tak stalo, nebylo to náhodou, jelikož tomu tak doopravdy je (a pokud ne, říkám to nyní). Proplétají se doslova celou deskou a po většinu času mají hlavní slovo. A v momentech, kdy ne, přebírají vládu kytarové melodie, případně sóla, která sice nejsou pravidlem v každém songu, ale sem tam se objeví. Z toho je asi vcelku jasné, že Darkend spadají do ranku těch přístupnějších black metalových kapel. Asi druhým nejvýraznějším prvkem je pak vokál zpěváka Animæ, jehož hlasový projev sice asi nebude ten úplně nejoriginálnější, jaký jste kdy slyšeli, nicméně mu nelze upřít, že v rámci celku bezezbytku plní svůj účel a čas od času se vytasí s velmi povedenou linkou. Zůstává otázkou, nakolik by muzika Darkend bavila, kdyby v ní klávesy nebyly, jelikož ostatní nástroje vrcholem invence neoplývají, ale to asi nemá cenu řešit, neboť tam jsou a ze širšího úhlu pohledu ta muzika funguje a baví, čímž to hasne.
Možná by se až doposud mohlo zdát, že “Grand Guignol – Book I” zas až taková výhra není, avšak v konečném důsledku je tomu asi naopak, protože album je i přes některé dílčí nedostatky opravdu povedené, a pokud člověk překoná počáteční nedůvěru, dostane nahrávku, která je – minimálně po oné smyfonické stránce – zcela jistě propracovaná, plná výborných nápadů a skvělých momentů. Vyzdvihnout si zaslouží především dvě věci – jednak fakt, že “Grand Guignol – Book I” patří k těm počinům, které baví tím více, čím více je posloucháte; druhou věcí je pak nepochybně patřičně okultní atmosféra, jíž se Darkend povedlo vytvořit – v tomto ohledu vyšel záměr kapely – tedy alespoň vzhledem ke konceptu alba předpokládám, že šlo o záměr – opravdu skvěle.
Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že desku otvírá jak jinak než instrumentální symfonické intro. Pokud budeme brát, že intro by mělo nejen navnadit na další poslech, ale i dát menší nápovědu k tomu, co lze očekávat od zbytku nahrávky, pak minimálně to druhé “Descent/Ascent (II Movement)” splňuje naprosto dokonale. I zbytek skladeb, byť už se jedná o metalové vypalováky, totiž i nadále působí epicky. Nechybí zmiňovaná okultní atmosféra, docela příjemná pestrost a střídání nálad od hororových pasáží přes ty s gotickým nádechem, až po některé vzletnější věci. Hned první regulérní song “Æinsoph: Flashforward to Obscurity” tohle naprosto jasně potvrzuje – nejdříve metalová bouře, pasáže ostřejších kytar a bicí palby, střídavě se objevující klávesy, sbory, nějaké to zvolnění, poté výraznější kytarové melodie, trochu té temnější deklamace, sólo a další klasické propriety žánru symphonic black metalu, ale jak vidno z podání Darkend, stále se to dá naaranžovat tak, aby byl posluchač spokojen.
Aby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. “Doom: And Then Death Scytched” patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený “tikáním”, nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá “Spiritism: The Transmigration Passage”, jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu.
Jako poslední můžu jmenovat například “Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals”, která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky “Dawn: Black Sun Rises” už toho nejeden posluchač může mít plné kecky…
Celkově lze “Grand Guignol – Book I” prohlásit za velmi povedený počin, který má rozhodně co říct minimálně fanouškům symfonického black metalu, ale do jisté míry i ostatním, protože se v jádru jedná – alespoň tedy na poměry black metalového žánru – o docela přístupnou záležitost, a to i navzdory výše zmiňovanému problému s proniknutím pod slupku alba (protimluv to vážně není, ač by se mohlo zdát, že ano). Pokud vám chutnají například Dimmu Borgir někdy okolo roku 2000, myslím, že nabízenou porcí téhle italské bašty byste určitě nemuseli pohrdnout, kdo si však pod symfonickým black metalem představí spíše věci jako Anorexia Nervosa, může být asi malinko zklamán… i když na druhou stranu, já jsem také od “Grand Guignol – BookI” nečekal zhola nic a nakonec mu dávám známku velice pěknou…
