Země: Španělsko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 8.10.2014 Label: Xtreem Music Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR

V konkurenci viking metalů z Jižní Ameriky dnes Itnuveth nejvyšší příčky bizarnosti neatakují, nicméně nordický pagan black metal “made in Spain” taktéž zůstává nad mé chápání. Ačkoliv to dost dobře nejde, pokusím se barcelonský původ přehlédnout a zaměřit se jen a pouze na hudbu. Nebo ještě lépe přiznám, že touhou vzdát skandinávské mytologii hold může být zasažen i obyvatel slunné Barcelony. Třeba Itnuveth křivdím a dvě pohádkové postavičky z katastrofálně vyvedeného obalu opravdu vyběhly ze španělské koridy, sníh a název alba však tuto teorii zřejmě definitivně vyvrací. Konec stesků, vydejme se, vybaveni dávkou recenzentské objektivity, na cestu.

Když si člověk “The Way of the Berserker” pustí, ani na chvíli nezapochybuje, že jde o úplně první nahrávku, se kterou Itnuveth vylezli. Pravda, oba členové (respektive člen a členka), si nějakými lokálními kapelami prošli, žel po vyslechnutí tohoto debutu cítím k těmto spolků víc jistou skepsi než zvědavost. Debut Itnuveth je totiž jedním slovem bída. A nebo víte co? Raději užiji slov dvou – velká bída. Pokusím se přenést přes zvukové nedostatky, které se od takovéto kapely dají čekat, a zaměřím se na samotné jádro hudební složky.

Jestli se Itnuveth tváří jako statní pohané, hudební přednes ztělesňuje pravý opak. Z kapely je cítit neohrabanost a především jedna velká bezzubost. Itnuveth se snaží vymýšlet spousty melodií, ale většinou končí jen u pokusů. Na nějaké zapamatovatelné pasáže zapomeňte. A když už vám něco povědomého přeci jen projde sluchovým ústrojím, po většinou zjistíte, že jde jen o kytarové téma, které jste neslyšeli nikde jinde než na stejné desce před několika minutami. Je znát, že Španělé chtějí sem tam zahrát i na jinou než jen na blackovou notu a přidat na míře zhudebněného pohanství. I to se bohužel nedaří a třeba taková “Skoll”, kde je taková snaha nejpatrnější, zní snad ještě hůře než všechny ostatní skladby. Pominu-li v tuto chvíli samotnou melodii, která se do severského kontextu desky vůbec nehodí, je smutné, že takřka neměnným motivem začíná i následující “Black Henbane”. A vskutku nejde o výjimku.

Nemá cenu nic zastírat, “The Way of the Berserker” je špatné. Od obalu, přes název až po samotnou hudbu jde o jedno nepovedené klišé, což je dostatečný důvod, který je mnohem pádnější než strefování se do nenordického původu kapely.