Datum: 23.11.2015 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Dark Methodism, IXXI, Naurrakar

Švédové IXXI vlastně nikdy nepatřili mezi mé vyslovené oblíbence. Co se jejich čtyřpoložkové diskografie týká, tak pro mě zatím platí, že čím starší, tím lepší. Nejvíc mě baví první dvě alba, třetí „Elect Darkness“ již méně a doposud poslednímu počinu „Skulls n Dust“, s nímž se kapela po menší přestávce vrátila zpátky na scénu, jsem na chuť i přes nemalé množství snahy tak úplně nepřišel. Nicméně, jejich klubové vystoupení mě poměrně lákalo, zvláště v kombinaci s dost férovou cenou vstupu, tak hurá na věc…

IXXI si nepřivezli vlastní support, takže úloh předkapel a v tomhle případě i zakapel se ujaly místní formace. Jako první nastupují Naurrakar, ale s nadsázkou řečeno nastoupili spíš ke zvukovce než ke hraní. Zvučení si totiž dost protáhli, a když už konečně usoudili, že lepší to asi nebude, a odešli se načmárat, tak se posléze muselo čekat další dlouhé minuty, než se uráčil dostavit zpěvák Agares. A stejně ten zvuk, který šel do publika, nakonec nebyl nějak zvlášť úchvatný a do ideálu měl docela daleko.

Naurrakar tuhle akci odehráli jako výjimku potvrzující pravidlo, protože aktuálně mají menší koncertní přestávku kvůli nepřítomnosti jednoho z kytaristů. V Exitu se tedy objevili jen ve čtyřech, nicméně absence jedné kytary nebyla tím největším problémem jejich vystoupení. Místy sice bylo znát, že chybí, ale dalo se to přežít – podobně jako již zmiňovaný zvuk, jenž ani náhodou nebyl křišťálový, ale když člověk trochu snížil nároky, dalo se to kousnout a zase to nebylo tak příšerné, aby to snažení kapely vyloženě potápělo. Úplně do pekel (ne v tom dobrém slova smyslu – do pekel myšleno jakože rovnou do prdele) však celé vystoupení posílala vizuální stránka, protože to byl při vší úctě fakt průser.

Já jsem ten poslední, kdo by měl něco proti paintům, naopak se mi to líbí, pokud to vypadá k světu, ale to fakt nebyl tenhle případ, protože tohle vypadalo fakt ultimátně směšně. Ne náhodou se nějaká parta (tuším, že zahraničních) návštěvníků vedle mě na férovku rozesmála, když se na pódium s patřičně zlým výrazem nastoupil Agares, jehož vzhled byl vůbec nejvtipnější. Sorry, chlapi, ale civil by byl lepší a důstojnější a hlavně by nedevalvoval samotnou hudební stránku, protože právě komický vzhled byl pro mě osobně to hlavní, co jsem si z toho odnesl.

IXXI si se zvukovou naštěstí poradili za kratší časový úsek, takže to netrvalo ani jedno pivo a Švédové už byli nachystaní. I když i k jejich vizuální stránce bych měl menší výhrady, protože minimálně svítivě červená průhledná kytara mi připadá víc homosexuální než black metal, až takový fail, aby to koncert potopilo jako v předcházejícím případě, to naštěstí nebyl.

I v tomto případě jsem si ovšem z vystoupení odnesl především jeden silný dojem, a sice že to Švédům fakt mocně šlapalo. Jak jsem řekl, ve studiové podobě mě IXXI za srdeční sval nikdy nechytili a jsou kapelou, již si jen sem tam pustím, ale živě to jednoduše mělo náboj jak prase. A to nejen starší songy, ale i věci ze „Skulls n Dust“ měly pořádně chlupaté koule, což bylo znát hned od začátku, když IXXI svůj set otevřeli titulním trackem právě z tohohle alba. Nejvíc ale z aktuální placky zabíjely „Bounded by Blood“ a především „G.P.S.D.“, jejíž vyřvávání „Glory Pride Satan Death“ bylo fakt mocně hitové. Zpěvák Outlaw si vystoupení obecně dost užíval a s radostí půjčoval mikrofon prvním řadám, aby si fandové taky něco zavřískali, a právě v „G.P.S.D.“ se to dělo asi nejvíce.

Abych se přiznal, paradoxně právě ty nové věci mě v živém podání bavily snad ještě o něco víc než studiově oblíbenější vály ze starších desek, protože na koncertě ten potenciál songů ze „Skulls n Dust“ konečně vynikl naplno. Tím pádem mi ani nevadilo, že právě z aktuální fošny IXXI hráli nejvíce (byť i tak neopomenuli ani jedno ze svých čtyř alb). Jak už padlo, koncert měl fakt parádní spád, Švédové to hoblovali zkušeně, a i když bohužel chyběl Acerbus (jinak také z Ondskapt), jenž zde hraje na kytaru, na sehranosti IXXI to nijak znát nebylo. Popravdě jsem byl až překvapený, jak mě to bavilo a jak rychle vyhrazený čas utekl. Když pominu, že i tady mohl být zvuk trochu čitelnější, tak to byla taková paráda, že jsem v to ani nedoufal.

Jako poslední zahrála další domácí formace Dark Methodism, nicméně vzhledem k tomu, že časový plán akce nabral dost velký skluz, a taky vzhledem k brzkému rannímu vstávání jsem se na ně nakonec vybodnul a utekl na poslední metro.