Datum: 13.12.2013 Místo: Praha, kavárna Potrvá Účinkující: Jarboe, Kittchen Akreditaci poskytl: KYEO

O Jarboe jsem poprvé slyšel ve společném projektu s Neurosis, později pak i na starších deskách dalších velikánů Swans, v nichž působila do rozpadu v devadesátém osmém a spolupracuje s nimi i po obnovení aktivity. O Kittchenovi před zhruba dvěma měsíci ve spojitosti s post-hudbou a pár dalšími jmény českého indie popu. Každý z interpretů sliboval jiný rozměr. Oba dva spojuje experiment a alternativní přístup k hudbě, Kittchen však disponuje čímsi, čemu by se dalo říkat folk/noise pop kořeněný zatraceně hořkými texty, jež se točí kolem sociálních a existenciálních témat, Jarboe pak charakterizuje mystická, snivá atmosféra. Celý večer však dopadl docela jinak, než jsem prve očekával.

Dejvická kavárna Potrvá mě toho chladného, pátečního večera přivítala velmi přívětivě. Útulné prostředí, přátelská obsluha, jediným neduhem byl nedostatek místa, ve kterém jsem si i přes svoji zanedbatelnou tělesnou schránku připadal jako slon v porcelánu. Polovina kavárny totiž byla doslova za závojem, za nímž se připravovali hudebníci a několik stolů v přístupné části obsadil merchandise. Místo pro návštěvníky se tedy poněkud smrsknul a s vidinou toho, že bych měl s kolegou hodinu postávat s pivem v ruce, než koncert započne, jsem se rozhodl hledat dočasnou nálevnu o dům dál (kterou jsem mimochodem úspěšně našel).

Návrat jsem trefil přesně na začátek Kittchenova vystoupení. Abych na osobu zahalenou kombinací kukly, jaké užívají zásahové jednotky, a kuchařské čepice, viděl, musel jsem se již protlačit přes slušný dav. To už se rozeznívaly první tóny setu, který se začal odvíjet po půlhodinové spirále, na jejímž konci jsem byl v docela jiné dimenzi než na jejím začátku. Osobně jsem na základě poslechu obou desek očekával trochu odlišný zážitek, totiž performanci postavenou na existencialitě, melancholii, drobných depresích všedního dne s důrazem na tu folkovější notu. Namísto toho si to však Kittchen, doprovázen Tomášem Neuwerthem na baskytaru, namířil s šestistrunkou v ruce vstříc ambientu, kytarové složce a očekávanému soft-noisu. Intimnost, upřímnost, vstřícnost, skromnost, nevím, jak lépe tu půlhodinu, během níž hudební kuchtík vařil pro třicet, čtyřicet hladových krků, popsat. Krmil nás “Bouřkou”, “Exitem” a pár dalšími chody, jejichž názvy si nevybavím. Mě osobně nejvíc chutnala závěrečná “Řež”, která sice nebyla žádným masakrem, zato jsem si u ní zavzpomínal na své časté cesty Ústí nad Labem-Praha a zpět a docenil ji i okem člověka, který ví, kde kuchař z Doks bere inspiraci. Trochu mě pak zamrzelo, že jej někteří jedinci z publika nepřijali docela s otevřenou náručí. Chápu, že množina posluchačů Jarboe byla mnohem větší než průnik posluchačů obou interpretů, na druhou stranu několikeré tužebné, nespokojené volání po Jarboe mi nepřišlo košer, obzvlášť když přihlédnu ke krátkému hracímu času. Co už, tak nějak jsem si zvykl, že lidé jsou schopní v tu nejnevhodnější chvíli přidat hořké koření, které chtě nechtě doplní jinak příjemný ocas o hořkou pachuť.

Během výše zmíněných myšlenek, které se mi honily hlavou, si Kittchen s Tomášem sbalili své nádobíčko a vyklidili podium, aby jej mohla převzít hlavní hvězda, uhrančivá diva Jarboe. Uhrančivost je opravdu vystihující pro celý, zhruba padesáti minutový set, který pro mě skýtal jedno překvapení za druhým. Třeba už jen doprovod v podobě P. Emersona Williamse (Choronzon, Veil of Thorns), který Jarboe doprovázel na kytaru. Mírné rozčarování přinesl fakt, že jde o kytaru akustickou, což celému vystoupení hned dalo jiný, mnohem intimnější nádech. Vzdal jsem jakékoliv pokusy se dostat přes stísněné publikum mačkající se v ještě stísněnější (jinak velice útulné) prostoře, abych lépe viděl, co se na pódiu děje. Bohatě mi stačilo stát u baru a nechat skrz sebe plynout hudbu. Pokud duo Kittchen–Neuwerth kuchtili existenciálně laděnou elektroniku, Jarboe doprovázená Emersonem odvíjeli klubko sestávající se z hypnotických nálad a hudebních motivů vyjádřených jen a pouze skrze zpěv a akustickou kytaru, čímž měla k výše zmíněménu folku velmi blízko, jakkoliv k němu má na sólových albech daleko. Nevím sice, zda skladby z nové desky “Symphony for Shiva“, kterou přijela umělkyně do Prahy představit, jsou čistě akustické, nebo šlo o převod do akustické podoby, pro mě to však bylo ve výsledku vedlejší. Nejen proto, že má znalost tvorby Jarboe se pohybuje spíše v rámci starších alb, a z těch, pokud mě paměť neklame, nepadlo vůbec nic. Na koncert jsem šel s hlavou otevřenou doposud nepoznanému, než abych žádal mě známé písně – a vyplatilo se. Jarboe mě uhranula svoji hloubkou, mystičností a hlasem, pro jehož barvu ji tolik chovám v oblibě. Došlo i na tvorbu Swans, kterou byl večer završen. Emerson, jenž byl se svojí kytarou po celou dobu spíše v pozadí, začal skutečný rituál, o kterém bych nikdy předtím ani nepomyslel, že se dá na akustickou kytaru zahrát. Když Emerson dohrál, zbýval již jen citát, krátké poděkování a přání dobré noci na rozloučenou.

Následuje procitnutí ze sna a cesta domů. Návštěvníci kavárny Potrvá mohli poznat dva rozdílné světy, které přesto spojovala intimnost prožitku, hloubka, skromnost a velmi příjemná civilnost postavená pokaždé do jiného světla, přičemž prostředí kavárny jen podtrhlo komornost celé akce. Těším se na další setkání s Kittchenem, které nejspíše nebude za dlouho, především jsem ale rád za to, že jsem si tuhle jedinečnou šanci vidět Jarboe nenechal ujít – obzvláště když její hlas mohl skutečně vyniknout. Lepší pátek třináctého prostě nevymyslíte.