Archiv štítku: jazz metal

Panzerballett, Modern Day Babylon

Panzerballett, Modern Day Babylon

Datum: 21.4.2017
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Modern Day Babylon, Panzerballett

Akreditaci poskytl:
Mladí ladí jazz

Mladí ladí jazz již poosmé a letos mají svůj milovaný styl za nářez. Alespoň oficiálně, v tiskovkách, brožurkách, proslovech a tak. Jako důkazní materiál tasí aktuální festivalový ročník přibližně desítku večerů, jež zahrnují bezpočet jazzových kontur našich i přespolních. Pro jeden z důkazů jsem se vydal i já, měl být dost možná tím nejpřesvědčivějším, řezajícím ponejvíc. Jazz se potkal s metalem a zažil přitom mnohé, chvíle slávy, obdivu i zajetí.

Koncertní večer se oddal nejen pomezí žánrovému, ale také prostorovému, hrálo se v MeetFactory, proslulém industriálním chrámu. Z jedné strany auta, z druhé vlaky. Mrtvý bod v drtivém pomezním sevření? I co vás nemá, jděte. Tóny jazzové a metalové si padly do vzájemně otevřených náručí, dokázaly měnit koleje za asfalt a šlo to i naopak. Panzerballett.

Volba jménem MeetFactory rovněž předestřela, že úplně malé to asi nebude, že se lidi čekají. Prvotně reaguji údivem (přece přijede underground), na místě už ale chápu. Krom toho, že mladí jazz ladí, dokáží ho taky řádné zpropagovat, a to i za pomocí prostředků undergroundových tabu. Město, firmy, rádia, nu a rázem mají němečtí Panzerballett pro koho hrát. Němci v tom však nejsou sami, v přesných osm večer otevírají djentaři Modern Day Babylon, které nevidím poprvé, premiéru jsme si střihli už před třemi lety v Josefově. Pořadatelé tehdy překvapili mnohé, čerstvě debutující kapela dostala důvěru rovnou na velkém pódiu, a to navíc ve velmi slušném hracím čase před tisícovkami přihlížejících. I já jsem zašel, skončilo to ale rozpačitě. Z důvodů obdobných jako nyní…

Nemohu si pomoct, ale Modern Day Babylon mě nechávají i přes své formální kvality naprosto chladným. V jádru snažení stojí řemeslně zvládnutý instrumentální mix djentu a progresivního metalu, jejž kapela doplňuje (de facto obligátními) samply snově vesmírných nálad. Nechybí solidní hráčství, rytmické exhibice, jsou však ducha prosté a po povrchu klouzající. Nic na tom nemění evidentní zaujetí ani „pojďme si to tu dneska společně užít“, hlas linoucí se z pódia. Nejde to. Modern Day Babylon na mě působí neautentickým dojmem, cítím pózy, strojovitost a plnění žánrových úkolů. Jakkoli se rytmy neustále přelévají a hlavy nezůstanou bez práce, cíl je vždy obdobný – pasáž s přehlednější chytlavou rytmikou. Jasně, ťuknu nohou, sem tam hlavou, ale výsledný dojem je i v takovýchto partech obdobný jako kdekoli kolem. Psí čumák.

Než přijde úplně jiný hudební svět, beru útokem poměrně rozsáhlou výstavu výtvarných instalací v sálcích vedle. Převažuje tematika globalizace, stěhování, migrace. Vyjadřující prostředky jsou rozličné, od plošných k prostorovým, od videa k papíru. Další dojmy nepřidám, čtvrthodina je časová šibenice a k pochvale ani odsudku nestačí – představení Panzerballett právě začíná, půjdu. Sem se však po koncertě zaručeně vrátím, není kam spěchat.

Pětice pancéřovaných tanečníků vzala Prahu útokem vůbec prvně. Zaspala sice nejvýhodnější říšské časy, ale nakonec není důvodu ke steskům. Velí dvě kytary, monstrózní basa, saxík, bubenický diktát (že vy rádi Obscuru?) a dokonale propracovaná světla šílence za pultíkem nad tím vším. Metalová intenzita a údernost se potkávají z jazzovými náladami a vzletností, je to setkání vzájemné, bez převahy jednoho z aktérů. Slovy MeetFactory ani koleje, ani silnice, vlak na asfalt, auto mezi výhybky, v duchu pomezních grád.

Panzerballett

Panzerballett jsou vrstevnatí, pestří a stejně jako Modern Day Babylon rytmicky nápadití. Nicméně tam, kde se české trio uchýlilo k bezduchým přehrávkám, drtí jazzmetaloví sousedé odzbrojujícím charismatem a absencí klišé. A když už takové klišé přijde, je zcela záměrné a doplněné o sympatický nadhled, viz roztleskávání à la Santiago Bernabéu. I s takovýmhle naoko připitomělým nápadem pětice s grácií pracuje, polyrytmicky jej obměňuje, a dokonale se tak vyhýbá sebemenším náznakům agrárnictví. Nejinak tomu bylo po zbytek večera.

Do toho všeho frontman Zehrfeld parádně hláškoval. „Typewriter II“, to je když se ťuká na stroji, pak se dojede na konec řádku a pípne to, vždyť víte, no a takhle ten song funguje. Nebo „Vulgar Display of Sauerkraut“, co by to tak mohlo být, hm? Zazněl i „Der Saxdiktator“, „Pink Panther“ a další kupy srand, které s radostí doporučím rovněž k poslechu domácímu, jsou skvělé.

Po mocně vytleskaném přídavku ze sálu mizím, výstava čeká. Ne však evidentně na mě. Zhasnuto, zavřeno, před vchodem jen osvalený buldoček s brněním security. Haf. Co se dá dělat. Tenhle večer mi, živle, jen tak nezkazíš.


Shining – International Blackjazz Society

Shining - International Blackjazz Society
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Admittance
02. The Last Stand
03. Burn It All
04. Last Day
05. Thousand Eyes
06. House of Warship
07. House of Control
08. Church of Endurance
09. Need

Hrací doba: 66:66

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Shining a jejich historie představují takový typický scénář skupiny, jejíž zvuk je specifický, jasně rozpoznatelný a vlastně by šlo říct, že do jisté míry i originální. První roky se nesou ve znamení prudkého vývoje (ostatně, Shining přece začínali jako čistě jazzový kvartet, takže ti za svou kariéru vlastně stihli kompletně vyměnit žánr), který posléze vyvrcholí v jedné přelomové desce, na níž je styl vypilován k dokonalosti a která mnohdy i znamená proražení do širšího povědomí. A od tohoto alba dál už pak skupina rezignuje na další progres a spíše jen brousí ten svůj daný sound i svou prezentaci a jakékoliv další změny se odehrávají pouze na úrovni kosmetických úprav.

Onou přelomovou deskou v případě Shining byla nahrávka „Blackjazz“ z roku 2010. Na ní Norové seskupení okolo zpěváka, kytaristy a saxofonisty Jørgena Munkebyho dovršili svůj přerod do extrémního jazz metalu, zavedli chytlavou značku blackjazzu (asi ne nadarmo se toto slovo jako bumerang vrací v názvu aktuálního počinu „International Blackjazz Society“), v neposlední řadě dotáhli k dokonalosti i svou strohou, leč elegantní grafickou prezentaci a to vše navíc podtrhli excelentní skladatelskou formou. Řečeno jednoduše – konečně se našli (takto s odstupem to snad lze tvrdit) a od tohoto bodu již pokračují ve schématu definovaném právě na „Blackjazz“.

Samozřejmě netvrdím, že předchozí tvorba je úplně jinde a že po „Grindstone“ z roku 2007 Shining za svou minulostí udělali tlustou čáru – to jistě ne, naopak k tomu přelomu v podobě „Blackjazz“ směřovali postupně a plynule, vždyť ten příklon ke kytarovějšímu zvuku je cítit již od třetího alba „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“, což je také taková druhá zlomová nahrávka v historii kapely. Nicméně, právě na „Blackjazz“ Norové dosáhli toho svého stropu a od té doby se neposouvají kupředu, jen navazují. Přesně takhle totiž znělo následné „One One One“ (2013) a přesně takhle vlastně zní i novinka „International Blackjazz Society“

V tomto ohledu je „International Blackjazz Society“ vlastně dosti nepřekvapivou nahrávkou. Co si budeme nalhávat – jestli měl kdokoliv pochybnosti o tom, že to bude právě takhle, tak v momentě, kdy Shining zveřejnili název novinky a její obal, muselo být už snad každému jasné, že „International Blackjazz Society“ bude pokračovat ve stejném duchu jako „Blackjazz“ a „One One One“.

Skoro by se chtělo říct, že vyjma loga, k jehož obměně s letošním albem došlo, se nezměnilo takřka nic. Nicméně i navzdory tomu, že to je ve svém jádru vlastně pravda, je to takové prohlášení vůči Shining lehce nefér, jelikož působí až přespříliš pejorativně. Munkebyho partu totiž určitě šlechtí fakt, že si stále dokáže držet vysokou skladatelskou úroveň, a i když (já vím, už to začíná znít nudně) i v tomhle ohledu „Blackjazz“ stále představuje vrchol (v těsném závěsu pak je dle mého názoru „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“), i ty následné věci jsou vlastně pořád super. A dokonce bych řekl, že „International Blackjazz Society“ je ještě o chlup zábavnější než jeho přímý předchůdce „One One One“.

A kromě toho Shining šlechtí ještě jedna další věc – i navzdory tomu, co až doposud padlo, se jim musí nechat, že ta jejich výbušná směs ani potřetí za sebou nepůsobí ohraně nebo snad uměle natahovaně. Tedy alespoň pro mě ne, protože i s vědomím, že tahle parta natočila už i lepší desky, se mi ten jejich jazz metalový chaos líbí i na „International Blackjazz Society“. Mimo jiné mě hodně baví, že Shining dokážou být takoví nepřehlední, zašmodrchaní a netriviální, přitom ale pořád „hitoví“ – může to znít jako protimluv, ale tak to prostě je. To jejich podání kombinace avantgardních kytar, mnohdy splašené rytmiky, kláves, agresivního řevu a stále přítomného jazzové feelingu, do čehož navíc vstupuje kvílivý saxofon, prostě působí strašně natlakovaně a zběsile. Taková „Burn It All“ se přesto dokáže vrýt do hlavy a některé její momenty prostě jsou „chytlavé“.

A tohle by se vlastně dalo říct o většině songů na „International Blackjazz Society“. U „Burn It All“ mám sice subjektivně pocit největší „hitovosti“, ale to neznamená, že bych mohl podobnou vlastnost upírat i třeba „The Last Stand“, „Last Day“, „Thousand Eyes“ či „Need“ – ve své podstatě tedy většině desky. Zbytek pak tvoří jednak úvodní neuspořádaná etuda „Admittance“ s šíleným saxofonem a naopak minimalističtější intermezzo „Church of Endurance“, jednak zajímavá dvojice „House of Warship“ a „House of Control“. První jmenovaná se ještě víceméně nese v typickém duchu současných Shining, jak byl popsán výše, ale její pokračování „House of Control“ už je na poměry celého „International Blackjazz Society“ dost zvláštní. Je možná až nezvykle zpěvná, místy trochu rocková a místy se blýskne i nečekaně epickými klávesami. Tak jako tak, právě díky její výlučnosti bylo o vrcholu nahrávky rozhodnuto již s prvním poslechem.

Shining

Co se týče oněch kosmetických změn (tedy takových změn, které vlastně vyznění celku nijak nemění), o nichž jsem hovořil výše, pak mám u každého dalšího počinu Shining pocit, že Norové jsou čím dál tím víc metal. Kytara přebrala otěže už dávno (ano – definitivně na „Blackjazz“) a saxofon jako kdyby pocitově hrál menší a menší roli. Ten jazzový odér samozřejmě stále cítit je a je to tak dobře, protože právě to je jedním z poznávacích znamení Shining, nicméně i přesto – dnes už je legitimní Nory považovat za metalovou kapelu a „International Blackjazz Society“ to potvrzuje.

Budeme-li se bavit o těch +/- kytarovějších počinech, tedy dejme tomu od „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ dál, pak bych „International Blackjazz Society“ zařadil až na předposlední pozici těsně před „One One One“. Není to ale tím, že by šlo o tak špatnou desku (a to platí jak o novince, tak i o jejím předchůdci), ale tím, že ty starší jsou tak dobré. Nicméně obecně vzato jsou Shining pořád vysoko a pořád zábavní, tudíž zatím stále vládne spokojenost.


Shining, Caligula’s Horse, Jack Dalton

Shining, Caligula's Horse, Jack Dalton
Datum: 4.11.2015
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Caligula’s Horse, Jack Dalton, Shining

Na norské Shining jsem svého času poprvé narazil nedlouho předtím, než vydali své (a jak se později ukázalo – co do věhlasu asi přelomové) album „Blackjazz“ a už od té doby jsem je chtěl vidět i živě. Tedy – ne snad, že by to byl můj celoživotní sen, to zase ne, ale i tak jsem si říkal, že až se tady někdy ukážou, rád se zajdu podívat. I přesto jsem však dva jejich nejbližší koncerty v České republice prošvihnul – na Brutal Assaultu 2014 jsem nebyl a vidět je v pozici pouhých půlhodinových přicmrndávačů před Devinem Townsendem (to by ještě šlo) a Periphery (to už nešlo, protože tahle kapela se podle mě nedá poslouchat) letos v březnu se mi moc nechtělo. Když ale tihle jazz metalisté okolo Jørgena Munkebyho vyjeli na vlastní headline turné se zastávkou v Praze, už jsem neváhal a do Lucerna Music Baru si to v příslušný den namířil…

Ještě než došlo na očekávanou saxofonovou večeři z Norska, objevily se nejprve dva předkrmy. Na rovinu říkám, že ani jednu z předkapel jsem předtím vůbec neznal a na nějakou předkoncertní přípravu jsem se tentokrát regulérně vysral, takže jsem jen čekal, co z toho vyleze na místě…

Jako první se představili Jack Dalton, krajané hlavního taháku. Z vystoupení téhle norské pětice jsem si ovšem odnesl mírně rozporuplné pocity. Na jednu stranu – ohledně vlastní koncertní prezentace toho lze Jack Dalton vytýkat jen málo, protože tomu nechybělo ukázkové nasazení a zejména zpěvák Jimmy Nymoen do toho šel naplno. Nechyběly ani výlety do publika (a to nejen v podání vokalisty, ale i od jednoho z kytaristů), čemuž nijak nevadil ani fakt, že si všichni posluchači stále ještě drželi takový ten střízlivý dvoumetrový odstup od pódia (což trvalo i na následující skupinu). Z tohohle ohledu tedy v pohodě, o tom se nehádám, nicméně hudebně mi ten jejich nijak zvlášť výjimečný post-hardcore moc nedával. Nepopírám ale, že to zdaleka nebylo tak špatné, aby ten koncert nešel dodívat bez újmy na zdraví. Dalo se to, ale na svojí stranu si mě kapela bohužel nezískala…

Nicméně, Jack Dalton byli ještě zlatí oproti tomu, co následovalo vzápětí. Hned během prvních minut vystoupení Caligula’s Horse, kteří hráli druzí, mi bylo jasné, že tohle fakt nebude pro mě. Australané totiž předváděli… no, prý to měl být prog metal, ale mně to připadalo jako ukázkově trendová post-metalová homosexualita… err, pardon, zasněnost, což fakt není můj šálek ani kávy, ani jakéhokoliv jiného pitiva. Sice musím férově uznat, že i Caligula’s Horse byli na pódiu suverénní, jen se oproti předcházejícím kolegům onen koncept přenesl z nasazení do procítěnosti. Když mám ale mluvit za sebe, tak já jsem to spíš pronudil, co pět minut jsem se koukal na hodinky a samozřejmě jsem nezapomněl kousek vystoupení zabít výletem pro pivo a na záchod. Ani epické kérky zpěváka a zodpovědně bezdomovecký plnovous jednoho z kytaristů to neměly šanci zachránit. Tomuhle se příště s radostí vyhnu.

Upřímně, v téhle chvíli to s večerem vypadalo lehce nahnutě. Předkapely mě nebavily, k hlavnímu taháku se hudebně vůbec nehodily a navíc i to pivo bylo hnusné a taky hnusně předražené (což je v Lucerně vlastně standard a sám sobě nerozumím, že to při každé další návštěvě pokouším). Už jsem si tak trochu začínal říkat, že jestli nebude vystoupení Shining fakt libové, tak se to rýsuje na vyhozené prachy…

Naštěstí to Shining a jejich jedovatě žlutá výzdoba jeviště přece jen zachránili. Sice je pravda, že ani jejich koncert nebyl strhující takovým způsobem, abych mohl mluvit o čistokrevné extázi, ale i tak to bylo fakt super a na rozdíl od předcházejících dvou skupin jsem se tentokrát skutečně bavil. Norové zpočátku nasadili pekelné tempo a jednotlivé songy na sebe navazovaly v podstatě bez přestávek. Světla blikala v epileptických záchvatech, které plně korespondovaly s takovou typickou „zašmodrchaností“ muziky ShiningMunkeby střídal saxofon s kytarou jak na běžícím páse, kapela se nijak nezdráhala jít až těsně k lidem na kraj pódia (a později i ještě blíž dolů z pódia). Postupem času ale i chladná severská hlava trochu roztála a zprvu seriózní Munkeby se už nejpozději od poloviny koncertu smál od ucha k uchu, vystoupení si vyloženě užíval a začaly se objevovat i nějaké ty delší proslovy.

Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. House of Control
06. Helter Skelter
07. The Last Stand
08. Last Day
09. Burn It All
10. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]
11. Need
– – – – –
12. The Madness and the Damage Done

Nicméně, koncert samozřejmě nebyl jenom o Munkebym, jelikož i zbytek Shining odváděl fakt skvělý výkon a instrumentálně to bylo skutečně luxusní, což se sice vzhledem ke složitosti muziky dalo očekávat, ale i tak to potěšilo. Snad jediné, co mě malinko dráždilo, byly klávesy, které byly z mojí pozice nepříliš slyšitelné. Zpočátku to platilo i o saxofonu, ale jeho hlasitost se naštěstí poměrně rychle vyspravila. Až na tenhle jeden nedostatek byl ale zvuk jinak čistý a zbylé nástroje byly vyrovnané a zněly parádně.

Dle očekávání se hrálo především z novějších desek. Z čerstvé novinky „International Blackjazz Society“ padla vydatná porce hned pěti ukázek a zbytek dvanáctipoložkového setlistu (viz box na straně) tvořily songy z předchozí dvou počinů „One One One“ a „Blackjazz“. Na jednu stranu to chápu a je to samozřejmě lepší, než když nějaká kapela přehrává furt dokola dvacet roků staré odrhovačky, ale i přesto mě trochu mrzí, že se nenašlo místo ani na jeden kousek z „Grindstone“ nebo „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“. Ale tak co se dá dělat, chápu, že nejde zahrát všechno, a zážitek z koncertu to přece jen nezkazilo.

Z akce jsem tedy nakonec odcházel spokojen, protože finále výborné a vystoupení Shining bylo skvělé. Avšak bez chyby ten večer nebyl. Předně mi fakt krutě nesedly předkapely, a i když v průběhu vystoupení jedné i druhé byli v sále lidi, kteří spokojeně pokyvovali hlavou, já osobně bych se obešel bez obou. Dalším zklamáním byl merchandise, který byl sice poměrně bohatý (ačkoliv – mít novou desku kompletně vyprodanou už ve třetině turné je docela nic moc), ale ty ceny byly fakt brutálně nechutné. Při vší úctě, s malou nášivkou za 250 korun se prostě někdo posral v kině.

Zajímavé bylo i místo konání, které bylo myslím zvoleno dost odvážně, a i když mi do toho nic moc není, docela by mě zajímalo, jestli pořadatel skončil alespoň na nule, protože si dokážu představit, že pronájem Lucerna Music Baru nepatří k nejlevnějším, a vzhledem k té návštěvnosti… I když byl pro jistotu zavřený balkón, asi aby ten dav nevypadal ještě víc naředěný, plocha pod pódiem nebyla ani zdaleka našlapána po okraj ani v průběhu Shining. Neříkám, že to bylo vyloženě prázdné (tipoval, že ty dvě stovky hlav tam asi byly), ale i během hlavního taháku nebyla žádná tlačenice, šlo se v pohodě hýbat a i uprostřed koncertu dojít až do první brázdy. Což o to, pro mě jako pro návštěvníka v pohodě, já se nerad mačkám, ale pro pořadatele to tak hezký pohled asi nebyl…

Nicméně i navzdory tomu, že mám k večeru dost výhrad, ve finále mám z celé akce přece jen pozitivní dojem. Hlavně z toho důvodu, že jsem přišel na koncert Shining a ten byl super, zatímco ty další věci jsem měl stejně buď na salámu (předkapely), anebo nešlo o nic tak zásadního, abych to nepřežil (předražený merch, hnusné pivo… alespoň jsem neutratil tolik).


Ephel Duath – Hemmed by Light, Shaped by Darkness

Ephel Duath - Hemmed by Light, Shaped by Darkness
Země: Itálie
Žánr: avantgarde jazz metal
Datum vydání: 19.11.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Feathers Under My Skin
02. Tracking the Path of Blood
03. When Mind Escapes Flesh
04. Within This Soil
05. Those Gates to Nothing
06. Through Flames I Shield
07. Hemmed by Light
08. Shaped by Darkness

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook

Italské město Padova ve světě neproslavil pouze William Shakespeare s jeho hrou “Zkrocení zlé ženy”, jež se v něm odehrává. Již drahnou dobu své rodné město na koncertních šňůrách propaguje i avantgardní smečka Ephel Duath. A popravdě ani nevím proč, ale až do letošního listopadu se mi kapela vyhýbala jako čert kříži – anebo já jí, přičemž ani jedno není nijak oprávněné. Jednak proto, že podobně laděnou hudbu opravdu můžu, experimentování a objevování není nikdy dost. A jednak proto, že Ephel Duath jsou kapelou, která si pozornost bez řečí zaslouží. Nejen proto jsem se rozhodl podívat se jejich aktuální tváři sestávající se z metalu a jazzu na zoubek.

Listopadová fošna “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” už se některým z vás jistě točí v přehrávači. Já jsem si před jejím pečlivým náslechem dal krátké dostaveníčko s předešlou řadovkou “Through My Dog’s Eyes“, abych měl alespoň nějakou představu o vývoji mezi tvorbou minulou a současnou. Usoudil jsem, že brouzdat do minulosti více nemá smysl, především díky tomu, že Ephel Duath jsou známí právě neustálým hudebním vývojem. A že změn je tu oproti poslednímu zářezu (nepočítám krátké EPko “On Death and Cosmos“, které loni zrecenzoval kolega Zajus) požehnaně. “Psí oči” jsou charakteristické spíše pohodovým poslechem, tedy alespoň na poměry kapely. Progresivní složka střídající se s klidnými pasážemi se vyznačuje především přístupností, otevřeností. Nic z toho však na “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” nenajdete. Aktuální počin je od začátku do konce napěchován zběsilým kytarovým orkánem. Celý materiál je bez výjimky postaven na precizní práci šesti strun a za sebe můžu říct, že po kompoziční stránce jde o jedno z nejpropracovanějších alb, jaké jsem v poslední době slyšel. Po celou dobu se něco děje, téměř po celých jedenapadesát minut člověku nestačí padat čelist v údivu nad tím, co Tiso sype z hmatníku. Přitom nelze mluvit o kdovíjakých kytarových onaniích, základ tkví především v rozvíjení jednotlivých motivů, jejich postupné gradaci, některé postupy jako by z oka vypadly vrcholným dílům vážné hudby. Stejně časté jsou ale i zvraty a proměny nejen motivů, Davide Tiso sem tam skáče i z rytmu do rytmu a sem tam do toho stíhá i změny tempa, čímž dává nahrávce charakter nekončícího proudu jazzové inspirace.

Z předchozího odstavce je tedy hádám jasné, že “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” rozhodně není nijak zvlášť přístupné album a s posluchačem se nikterak nepáře. Jeho poetika se skrývá právě za nepřístupnou a náročnou změtí na první pohled monotónní kytarové stěny, která jako by se za celých padesát minut ani nezměnila – po proniknutí do jednotlivých písní se však ukáže, že opak je pravdou. Jedinou písní, ve které Ephel Duath sleví, je předposlední dvouminutovka “Hemmed by Light“, akustická vybrnkávačka nesoucí se tak trochu v duchu UmbrtčíhoKovového háje“. Na tu však již navazuje vrchol alba “Shaped by Darkness“, sedmiminutová zběsilost, kterou se ovšem motiv předchozí skladby volně prolíná a tu a tam vykukuje na povrch. Vůbec starší tvorba Umbrtky je jednou z tváří, kterou jsem na několika málo místech zaslechl, to je ale spojitost zakládající se na mé fantasii. Naopak nestálost, těkavost skladeb vám spíše než co jiného připomene kanadské Unexpect, kteří prosluli právě hýřením riffů, rytmů, melodií a vůbec všeho, co může v průběhu skladby evolvovat či naopak degradovat.

Davide Tiso k progresivním postupům přidává kopu distorze, kytarové linky tak i přes dokonale čistý a vyvážený zvuk znějí asi stejně neučesaně a hrubě, co ranní kocovina. Připočtěte drsný harsh vokál pěnice Karyn Crisis, která na albu opravdu nezkrocenou, zlou ženou, a dostanete opravdu velmi těžko stravitelné album. Karyn totiž pěje ne zrovna vybíravým způsobem, který nemusí zdaleka každému sednout – po bližším prozkoumání však naleznete cosi, co žije vlastním životem a z čeho stéká hnus a zloba po litrech, čímž koresponduje s celkovým vyzněním Tisova počinu. V případě “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” se totiž dá mluvit opravdu jen o jakýchsi světlých konturách, které tu a tam lemují celkový tvar alba, kterým není nic jiného, než spletitý labyrint plný těch nejodpornějších a zároveň nejkrásnějších hnusů zároveň. Jediné, co bych na závěr albu vytkl, je hrací doba, ale to už je spíše záležitost každého jedince. Někdo padesát minut takhle náročné hudby zhltne s radostí, jiný, třeba já, by uvítal nahrávku o něco kratší, aby byl spokojen ještě o něco více – a věřím, že se najdou i tací, kterým album přijde jako kardinální, nesrozumitelná pitomost. Pro mě je však i přes výtku k délce desky jedním z aspirantů na počin roku.


Další názory:

Co k tomu říct… “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” je jednoduše řečeno deska, která je hodná jména Ephel Duath. A pokud jste s předcházející tvorbou Ephel Duath seznámeni a novinku jste doposud neslyšeli, po předchozí větě už asi tak zhruba víte, co máte očekávat – záležitost, která se značně vymyká běžnému pojetí hudby. Jak vidno, předcházející EP “On Death and Cosmos” bylo takovým předkrmem a ukázkou toho, v jakém rozpoložení se Davide Tiso nachází a jak by mohla znít další deska – “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” totiž více či méně pokračuje v obdobném duchu jako zmiňované minialbum. To znamená, že celým 52 minutám dost suverénně dominují dva prvky – prvním z nich je neuchopitelný a nekonečný proud jazzem načichlých kytarových zvuků a výjezdů v podání hlavního mozku skupiny. Ať už ale předvádí sebevětší šílenosti (a že je teda vážně předvádí!), ani jednou jsem neměl pocit, že by mělo jít o nějakou samoúčelnou onanii nebo ukázku toho, co ještě ten člověk dokáže zahrát – zkráceně řečeno, jakkoliv je kytarová linka složitá a na několik prvních poslechů ukrutně nepřehledná, pořád zůstává hudbou, nejde o “sport”. Druhým klíčovým elementem pak je řev Karyn Crisis, na nějž se nejvíce hodí označení “surový”. Ačkoliv jsou to právě tyto dvě věci, jež si člověk při prvních posleších z “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” odnese, velice brzy se ukáže, že rytmická sekce Ephel Duath rozhodně nedělá jenom křoví pro kytaru Davideho Tisa a vokál jeho manželky, protože i ona obsahuje spoustu fines a je na nejvyšší úrovni. Samozřejmě se jedná o ten druh hudby, pro který prostě musíte mít pochopení, jinak to ani omylem nebudete dávat a produkce Ephel Duath vám přijde jako neskutečná a zbytečná hovadina, ale jestli patříte k těm, jimž se podobné věci líbí, “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” si rozhodně užijete.
H.


Shining – One One One

Shining - One One One
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 8.4.2013
Label: Indie Recordings / Universal

Tracklist:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. My Dying Drive
04. Off the Hook
05. Blackjazz Rebels
06. How Your Story Ends
07. The Hurting Game
08. Walk Away
09. Paint the Sky Black

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Zajus):

Norští Shining prošli během pouhých čtrnácti let existence vývojem jako málokterá kapela. Zpočátku jazzové seskupení hudebníků okolo ústředního myslitele Jørgena Munkebyho vešlo do širšího povědomí nejprve svým čtvrtým řadovým albem “Grindstone”, jehož úspěch však následně zastínila dva roky stará deska “Blackjazz”. Shining si vždy libovali v nekonformnosti a odvážných nápadech, což je na albu “Blackjazz” dovedlo až k neuchopitelnému metalovému běsnění, které si však zachovávalo některé tradiční jazzové principy a alespoň střídmý příděl saxofonu. Shining tak zažili největší úspěch s posluchačsky nejnáročnějším albem své dosavadní diskografie a otázka, jakým způsobem budou pokračovat na další desce, se nabízela zcela automaticky.

Pro vysvětlení, jak “One One One” zní, se ještě jednou krátce vrátím k albu “Blackjazz”, čímž se jeho znalcům omlouvám. “Blackjazz” byla nahrávka plná zmatku, skladatelské geniality a technické preciznosti. Dlouhé repetetivní plochy řvoucích kytar se střídaly s náložemi tvrdé elektroniky, obtížně zapamatovatelné momenty byly proloženy kusými střípky melodií a Jørgen Munkeby věnoval pozornost kytaře mnohem více než svým hlasivkám či saxofonu. “Blackjazz” bylo album, které, při dostatečně hlasitém poslechu, dokázalo vyvodit nepříjemné bolesti hlavy, stejně jako záchvaty vzácného pocitu hudební extáze. Shining udělali vše pro to, aby posluchače zmátli, aby mu pochopení desky zkomplikovali.

Právě v onom přístupu je klíčový rozdíl mezi “Blackjazz” a dnes recenzovanou “One One One”. Už na samotném tracklistu lze rozdíl ilustrovat. “One One One” je oproti předchůdci o více než dvacet minut kratší při zachování stejného počtu skladeb, které tak s průměrnou délkou okolo čtyř minut tvoří skromných 35 minut hudby. Nenalezneme zde žádný vtípek se stejně pojmenovanými skladbami, ani píseň s názvem podobným “-… .- -.-. ….”, jež se nacházela na albu “Grindstone”. Spolu s tím Shining zjednodušili i grafiku, čítající nyní stručné nápisy na oranžovém pozadí. To vše symbolizuje o mnoho větší přístupnost a posluchačskou přívětivost, kterou “One One One” oplývá.

Album otvírá “I Won’t Forget”, skladba s takřka hitovým potenciálem. Se svým silným refrénem, šlapajícími bicími a vcelku nenápadnou elektronikou na mě “I Won’t Forget” dýchla téměř punkovým nádechem (míněno její energií a tahem na branku, ne zvukem). Nebyli by to Shining aby však do skladby nepřidali menší i větší nápady, které jejich hudbu staví zcela mimo jakoukoliv konkurenci. Předně je zde skvělé saxofonové sólo, které do písně Shining začlenili s takovou lehkostí, s jakou jiné metalové (pokud tak o Shining vůbec můžeme uvažovat) kapely používají sóla kytarová. Z menších nápadů je tu třeba zvuk blinkrů v několika tišších částech skladby. Netuším jak to kapelu napadlo, ale je to perfektní. “I Won’t Forget” před koncem značně přitvrdí, Torstein Lofthus zaútočí salvou úderů do bicí sestavy a Jørgen Munkeby křičí až na hranici možností. Přesto všechno se “I Won’t Forget” nebojím nazvat chytlavou skladbou.

“The One Inside” je poněkud hůře uchopitelná. Munkebyho zpěv již není tak snadno zapamatovatelný a ústřední instrumentální sekce s další výtečným výstupem saxofonu má daleko k chytlavosti úvodní písně, ovšem právě v těchto neuchopitelných chvílích jsou Shining nejlepší. “My Dying Drive” a “Off the Hook” jsou další velice energické písně, stejně jako pátá “Blackjazz Rebels”. O něco komplikovanější je až následující dvojice “How Your Story Ends” s téměř čistým zpěvem a “The Hurting Game” s jasným odkazem na minulost kapely v podobě saxofonového sóla ze písně “Fisheye”. “Walk Away” se před grandiózním závěrem ještě na chvíli vrátí k oné energii, neurvalosti a chytlavosti, aby následná “Paint the Sky Black” obnovila něco z “brutality” alba “Blackjazz”.

Od “One One One” jsem očekával hodně, ovšem jednou skutečností jsem si byl naprosto jistý. Absolutně jsem nepřipouštěl možnost, že by Shining strnuli na místě, že by natočili kopii svého vlastního alba, protože dosud žádná deska Shining nezněla stejně jako alba předchozí. Toto očekávání bylo z části splněno, ovšem tvrdit, že Shining otočili kormidlo o sto osmdesát stupňů, by bylo taky chybné. “One One One” si ze svého předchůdce bere mnohé, ovšem dělá to alespoň rafinovaně a snaží se přidávat nápady vlastní. Skladatelsky by tak mohlo jít o nejvyzrálejší album kapely, ovšem já se stále nemůžu zbavit jistého zklamání z oné mnohokrát zmíněné snadnější přístupnosti alba.

Za co naopak Shining pochválit musím, je mnohem četnější užití saxofonu. Jørgen Munkeby pochopil, že tento rozlišovací prvek prostě nemůže zanedbávat, a integroval ho tak úspěšně, že se momenty se saxofonem rychle staly mými nejoblíbenějšími částmi alba. Výbornou práci pak odvádí i bubeník Torstein Lofthus, který spíše než technicky precizně (či dokonce strojově) zní agresivně. Celkově je “One One One” album, kterému bych samotnému nemohl v podstatě nic vytýkat, kdyby však nenásledovalo za dokonalým infernem jménem “Blackjazz”. Žádná z jeho devíti skladeb není slabá, žádná nepostrádá skvělé detaily i silné momenty. Jde o materiál jako stvořený pro živé hraní, které Shining umí. Přesto si ode mě “One One One” odnese “pouhých” osm bodů.


Druhý pohled (H.):

Já osobně mám Shining opravdu rád. Zcela jistě se jedná o kapelu, která je svým způsobem originální a disponuje nezaměnitelým soundem, což ruku v ruce s výtečnými skladatelskými nápady, jimiž tito Norové rozhodně nikdy nešetřili, dává ve výsledku bezesporu fantastickou hudbu. Bylo ovšem zřejmé, že navázat na fenomenální avantgardní výplach “Blackjazz” bude setsakra těžké, přesto schopnostem Shining věřím natolik, že jsem ani na vteřinu nepochyboval o tom, že by “One One One” nemělo být další skvělou deskou – a opravdu mě těší, že se má očekávání opět potvrdila, a to tím spíš, že je od předcházejících počinů opět někde jinde.

Zdá se mi, že Shining čím dál tím více směřují ke kytarové hudbě, přesto tam onen znatelný jazzový pocit v pozadí stále poletuje – a ani se nemusí jednat o momenty, kdy se spustí saxofonové hrátky. Zároveň je “One One One” opravdu písničkovější (na poměry Shining) a některé skladby jako třeba “I Won’t Forget” nebo vyloženě “zpěvná” “Off the Hook” jsou vážně skoro až hitové, aniž by Shining svou muziku nějak výrazně zjednodušili. Všemu opět nasazuje korunu naprosto zničující saxofon, který je využíván dle hesla, že méně může být více, což v tomto případě platí bezezbytku, ale když se ozve, vždy je zaděláno na úžasný moment. Osobně jsem třeba na větvi ze sóla v songu “The One Inside”, které je jednoduše skvělé.

Už jsem slyšel názory, že “One One One” je oproti “Blackjazz” o něco horší, což možná v jistém slova smyslu může být pravda, nicméně i tak jsem s novinkou naprosto spokojen. Už jen z toho důvodu, že na hudbu, jakou produkují Shining, opravdu hned tak nenarazíte, má tahle skupina mé uznání, ale “One One One” je pro mě stále natolik kvalitní, aby si Shining v mých uších svou pozici přinejmenším upevnili i bez toho.
H.


Ephel Duath – On Death and Cosmos

Ephel Duath - On Death and Cosmos
Země: Itálie
Žánr: avantgarde jazz metal
Datum vydání: 21.6.2012
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Black Prism
02. Raqia
03. Stardust Rain

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
facebook

Nebudu se tvářit jako znalec a již nyní čestně prohlásím, že tvorbu Ephel Duath neznám tak, jak bych si sám přál. Ačkoliv jsem si těsně před vydáním EP “On Death and Cosmos” poslechl všechna jejich dosavadní alba, vždy šlo spíše o první seznámení a k bližšímu prozkoumání jsem se tak u žádného z nich zatím nedostal. Ono to však není úplně od věci. Ephel Duath jsou totiž kapelou, která se neustále vyvíjí, a upoutání k její starší tvorbě by tak mohlo svazovat můj pohled na nový materiál. Ještě než se však pustíme do jeho detailnějšího rozboru, pojďme se krátce podívat, jakou kapelu si k jejímu nahrání mozek kapely Davide Tiso sestavil. Jde totiž o jména velmi zajímavá. O vokály se postarala průkopnice ženského growlingu Karyn Crisis, baskytary se zhostil již téměř legendární Steve DiGiorgio a bicí si vzal na starost talentovaný Marco Minnemann. S takovými jmény by instrumentální stránka alba měla být takřka automaticky dokonalá. Když se navíc přidá produkce Erika Rutana, měl by být jistotou i fantastický zvuk. O to více tak vše stojí na skladatelských schopnostech Davida Tisa. A právě to je důvod, proč “On Death and Cosmos” není zdaleka tak dobré album, jak by se dalo čekat.

Od vydání debutu před dvanácti lety prošli Ephel Duath zásadním vývojem. S každým novým albem posouvali laťku složitosti své hudby o něco dál, a tak zatímco “The Painter’s Palette” bylo vcelku dobře poslouchatelné avantgardně metalové album (což zní tak trochu jako protimluv), “Through My Dog’s Eyes” již bylo mnohem hůře stravitelné. “On Death and Cosmos” v tomto trendu pokračuje a jeho vstřebání se tak snadno může stát noční můrou posluchače.

Tisova práce s kytarou je ovšem přinejmenším zajímavá. V podstatě si ji lze představit jako zcela nesouvislý tok tónů, mnohdy disharmonicky pospojovaných v těžko uchopitelné celky. Tyto rozsáhlé plochy neobsahují nic k zapamatování. Výjimkou je snad jen pár chvil, kdy Tiso hraje mnohem vyšší tóny, které vystoupí z okolního ruchu a upoutávají na sebe pozornost, ale těch je jen pár. Jediné místo oddechu se pak nachází na rozhraní první a druhé skladby, jelikož zde převládají jemné, téměř akusticky znějící melodie.

Hlas Karyn Crisis je neméně významnou složkou. Její řev je zcela nekompromisní, což je dále podpořeno vrstvením jejich vokálů. Její hlas tak dostal velikou sílu. V některých místech je možné zaslechnout v jedné z vrstev velmi intenzivní čistý zpěv, ovšem jde spíše o výjimku. Bohužel vokály velmi rychle spadnou do jakési rutiny a těžko vás pak mohou překvapit. Podobné to je i s basou Steva DiGiorgia. Většinu času obdivuhodně kopíruje Tisovy nepředvídatelné kytarové výpady a do osamělých výletů se pustí jen několikrát. Pokaždé je však o příjemné osvěžení. Marco Minnemann se ukázal jako člověk na svém místě. Tisovi je důstojným partnerem a jeho neustálé změny tempa mě vážně baví.

Problém celého EP “On Death and Cosmos” je však víc než jasný. Přestože jde o hudbu značně netradiční, kvůli nemožnosti zapamatovat si víc než jen ojedinělé střípky se vám snadno vše slije do jediného zmateného guláše. Je jedno, o kterou ze tří skladeb jde, všechny jsou stejně neuchopitelné. Na starších albech Ephel Duath přitom Tiso dokázal skloubit avantgardu s poměrně solidní poslouchatelností. “On Death and Cosmos” je deska mnohem komplexnější, a posluchač tak musí být na stejné vlně s jeho autorem, aby dokázal ocenit jeho potemnělou zmatenost. V mém případě k takovému propojení nedošlo a kvalit starších alb Ephel Duath tak “On Death and Cosmos” v mých očích zdaleka nedosáhlo.


Další názory:

Ephel Duath, co dodat. Není žádným tajemstvím, že muzika tohoto uskupení byla vždy řádně šibnutá, na čemž EP “On Death and Cosmos” nemění zhola nic. Dost těžko se ten jejich hodně svojský mix jakéhosi avantgardního jazz metalu, který má však v současné době blíže k nadžánrovému pojetí hudby než k čistému metalu, popisuje, je však jisté, že to rozhodně má své nevšední kouzlo a ve všech třech sladbách na “On Death and Cosmos” se nachází dost lahůdek a různých hudebních vtípků. Ačkoliv má EP jen necelých 20 minut, nepochybuji o tom, že drtivá většina lidí se ve víru všech těch najazzlých riffů naprosto ztratí a po chvíli tenhle vodopád nápadů znechuceně vypne, i já sám se v tom stěží orientuji a to jsem zrovna člověk, jemuž se podobné vyhulenosti velmi líbí. Ostatně to je také důvod, proč v rozhodování mezi 8/10 a bez hodnocení vyhrála právě možnost nehodnotit. Nicméně není pochyb, že “On Death and Cosmos” rozhodně má něco do sebe, byť to většina lidí asi nebude schopna strávit.
H.


Shining – Live Blackjazz

Shining - Live Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Indie Recordings / Universal

CD tracklist:
01. Fisheye
02. The Madness and the Damage Done
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Goretex Weather Report
06. Winterreise
07. Exit Sun
08. HEALTER SKELTER
09. 21st Century Schizoid Man

DVD tracklist:
01. The Madness and the Damage Done
02. Fisheye
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Omen
06. Goretex Weather Report
07. Winterreise
08. Exit Sun
09. HEALTER SKELTER
10. 21st Century Schizoid Man
11. RMGDN [přídavek]

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Indie Recordings

Možná si někteří z vás vzpomenou, že tu kdysi dávno (konkrétně v únoru loňského roku) proběhla recenze na desku s názvem “Blackjazz” od experimentálně-jazz-metalových Norů Shining. Šlo o opravdu výtečnou nahrávku (tehdy udělené hodnocení 9/10 hovoří samo za sebe) plnou netradiční a originální muziky, která posluchače nenechá v klidu; dosti psychózní záležitost, co si budeme povídat, ale příznivci alternativních experimentů chrochtali blahy – zcela právem. S nadsázkou by se dalo říct, že Shining jsou odpovědí na to, na co se asi většina z vás bála zeptat – jak by asi tak mohla znít kombinace extrémního metalu a jazzu? To samozřejmě nebyl případ jenom a pouze “Blackjazz”, nýbrž i několika předchozích alb Shining (ne ovšem všech, nejstarší počiny jsou čistě jazzové záležitosti). Není ovšem moc velký problém položit i druhou otázku – jak zní takhle kombinace extrémního metalu a jazzu i v živém provedení? A bude to otázka pro našince obzvláště zajímavá, neboť se asi těžko dostane na vystoupení Shining, není-li zvyklý jezdit za koncertními zážitky za hranice. Od nynějška je však skupina schopna zodpovědět i tento dotaz – jejich odpovědí je počin “Live Blackjazz”.

Na začátek si nejprve uveďme několik technických informací. “Live Blackjazz” vychází jednak jako živé album, jednak jako DVD ve třech formátech – 2LP, jewelcase CD a digipack CD+DVD. Mně osobně přijde nejzajímavější onen DVD disk, což má vcelku logický důvod – je doplněn i o vizuální složku, která je zvláště v případě “Live Blackjazz” velice zajímavá, k čemuž se ještě dostaneme níže. Jinak má také DVD o dva songy více (včetně přídavku).

Co se týče výběru skladeb, nikoho asi nepřekvapí, že největší zastoupení má právě album, jehož název se objevuje i názvu živého počinu, čili “Blackjazz”, z předchozích došlo na tři kousky z “Grindstone” (2007) a jeden z “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005). A právě u nich je jen tak mimochodem velice zajímavé sledovat rozdíl mezi živou a studiovou verzí. Zatímco písničky z “Blackjazz” ještě ke své předloze z klasického alba nemají zas tak daleko, starší songy znějí mnohem ostřeji a živým provedením je ještě citelnější kontrast mezi kytarovými a experimentálními pasážemi. Jinak lze asi prohlásit, že všechny písně na “Live Blackjazz” vyznívají tak, jak to většinou v případě živáků bývá – tvrději a syrověji. Na druhou stranu, když si uvědomíte, co Shining produkují za styl a jaké psycho už je samotná studiová tvorba, slibuje poslech živých verzí zajímavý zážitek. A asi neprozradím nic šokujícího, když řeknu, že tomu tak opravdu je – a to říkám jako člověk, který povětšinou moc živá alba nemusí!

Poohlédneme-li se však na onen DVD disk, najdeme zde ještě více věcí k rozebrání. Shining totiž ten svůj koncert vybavili opravdu kvalitním vizuálem. Jednak je to vážně vydařená světelná show, která plně koresponduje a doplňuje to, co se právě v té dané chvíli line z reproduktorů; druhá zajímavost je už pouze předmětem samotného zpracování DVD, čímž mám na mysli kameru, jež se taktéž snaží pohybovat do rytmu hudby. A když si vezmete skladby typu “The Madness and the Damage Done” a jejich chaotickou rytmiku, zcela logicky vám vyjde, že chvílemi nejspíše půjde o velice šílené ztvárnění. K tomu nechybí ani netradiční záběry “až do huby” nebo rozmazaný obraz. Je vidět, že si Shining dali záležet na tom, aby i v tomto ohledu nepůsobili standardně, což já osobně opravdu oceňuji. Je pravda, že mnohem méně už asi “Live Blackjazz” ocení epileptici, ale jinak je to řešené výborně, člověk se u toho i přes značnou délku (cca 97 minut včetně přídavku) nenudí ani náhodou. Osobně bych jako vrchol celého koncertu viděl ve výtečné “Goretex Weather Report”, která má zde snad ještě větší koule než z alba.

Závěr je asi z výše zmíněného vcelku jasný – “Live Blackjazz” je dozajista velice povedený nosič. Na rozdíl od spousty jiných živáků, které působí spíše jako odfláknutá potřeba něco vydat, je na “Live Blackjazz” cítit, že je to počin, na němž si dal někdo sakra záležet a vypiplal jej do posledního detailu. Osobně nejsem velkým příznivcem živých alb, ale zrovna toto je případ, jenž má opravdu smysl.


Shining – Blackjazz

Shining - Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tomuhle já říkám avantgarda! Označovat norské Shining (pozor, neplést s depress blackovými Švédy stejného jména) jako metal by podle mě hodně zavádějící, i když je pravda, že jejich právě vydávaná (a zrovna teď i právě recenzovaná) novinka “Blackjazz” je zřejmě ten nejkytarovější materiál, jaký kdy stvořili. Kdo ví, jestli má na tom podíl i přechod pod metalovou firmu Indie Recordings (která má pod svými křídly i švédské jmenovce, aby to bylo správně zamotané)…

Přestože má deska v názvu slovíčko “jazz”, v porovnání s předchozími deskami “Grindstone” (2007) a “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005) je tam té jazzové složky o poznání méně. Oukej, já jsem přece jenom metalista, ne jazzman, ale o špetku víc takového saxofonu bych si klidně líbit nechal (kromě druhé “Fisheye” zaznívá ve větší míře totiž až na konci alba ve skladbách “Omen” nebo “21st Century Schizoid Man”). Tohle ale neberte jako zápor, nýbrž jenom jako takové konstatování, kapela se prostě vydala tímhle směrem, a pokud to je pořád dobrá muzika (a jakože to je hodně dobrá muzika), nemá posluchač sebemenší důvod si na něco stěžovat.

Pokud si ale myslíte, že s lehce umírněnější jazzovou složkou (zas ale netvrdím, že tam není vůbec, jen je trochu stažená do pozadí, abychom si rozuměli) vám to nezamotá hlavu, tak jste na omylu. Tohle je naprostá šílenost a záleží jen na tom, jestli máte podobné věci rádi. Já osobně ano, a pokud i vy, tak se vám “Blackjazz” líbit prostě musí.

Napoprvé se v tom není lehké zorientovat. Je to přesně ten typ hudby, kdy vám to s prvním poslechem přijde strašně nepřehledné, nesourodé, chaotické, jako kdyby si každý nástroj hrál sám za sebe něco úplně jiného a pak to jen někdo splácnul dohromady. Stačí dát ale albu trochu čas a zjistíte, že opak je pravdou, že všechno je do nejmenšího detailu promyšlené, má své pevné místo a svůj účel.

Je to těžká hudba a ne každý to docení. A faktem zůstává, že samotná kapela to svým posluchačům ani moc neusnadňuje. Stejně jako na minulé desce je tu například opět použitý (teď dokonce 2×) vtípek se dvěma stejně pojmenovanými skladbami, což ještě není tak hrozné, ale pasáže, které záměrně znějí, jako kdyby se vám zaseknul přehrávač, už tolik lidí nevydýchá. Z našeho pohledu (myšleno z pohledu metalisty) je to velmi netradiční hudba, pokud se však považujete za “open-minded” jedince a libujete si v inteligentní a náročné muzice, o níž musíte taky přemýšlet, je “Blackjazz” tou správnou volbou.