Archiv štítku: jazz

Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Datum: 26. 1. 2017
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Týdny nového roku začaly zhurta a o hudební nadělení nebyla nouze. Desek se vyrojilo požehnaně, koncertů-solitérů rovněž a ani ty festivalové nezůstaly pozadu. Křest tímto tříplamenným ohněm má nový rok za sebou již nyní. O festivalový příspěvek se postaral pražský svátek Spectaculare. Ten sice patří k těm mladším, nicméně při čtvrtém ročníku už můžeme mluvit o počínající tradici. Tiše, ale zato doufaje. Je totiž oč stát.

Pakliže jste se s konceptem pražské festivalové spektakularity doposud nesetkali, vězte, že jde o klubovou přehlídku, jež v letošní podobě trvá takřka celý měsíc. Zatímco délka festivalové reality se v průběhu let navyšovala, koncept zůstal přibližně shodný – přivézt do Prahy zástupce různých uměleckých forem a představit je pod jednou festivalovou vlajkou. Na prvním místě hudba a dále třeba tanec, filmové snímky, výstavy i nějaký ten workshop, který pro mě navždycky zůstane dílnou. Není jednoduché hledat společné jmenovatele, jež vystupující spojují, zpravidla se však jedná o účinkující z periferie zvaná alternativa. Na hudebním poli vládne elektronika – ambienty, techna a další srandy. Na občasnou návštěvu pak připluje jazz, který to ale od elektroniky beztak vždycky chytne. Stejně jako šestadvacátého, kdy do Prahy jazz přijeli elektronicky nakazit Arve HenriksenChristianem Fenneszem.

Výsledku společného vystoupení obou hudebníků dostal příležitost přihlížet Palác Akropolis, de facto základna festivalového dění. Uměleckých prostor, jež letos poskytují spektakulárním představením azyl, je ale víc a nejsou ledajaká – krom klubů vzpomeňme na planetárium či kostel. Palác Akropolis každopádně platí za centrum a na HenriksenaFenneszem mířím právě tam.

Arve Henriksen

Dorážím netradičně včas. Jako jo, mám to tři minuty cesty, ale znám se. Takhle můžu slavit první dílčí úspěch. Tím druhým bylo ulovení slušného sedadla. I pár minut před začátkem to šlo díky poloprázdnu v sále snadno. Vše se však přehouplo v milé překvapení, na hlavní chod už čekal zodpovědně naplněný dům. Nejdřív ale předkrm. Ten obstaral slovenský kytarista David Kollar, hudebník, který se zhlédl mimo jiné ve filmové hudbě. Má cesta k jeho osobě ale směřovala jinudy, přes KoMaRu, parádně ujetý projekt kombinující postupy rockové a jazzové. A že škopky na debutu ovládl Pat MastelottoKing Crimson, to asi taky není zmínka úplně od věci. Každopádně toho dne vystoupil David Kollar sám, s elektrickou kytarou, efekty a jablečným pomocníkem.

Světla v publiku hasnou, ta pódiová sílí a míří na stolek, za nímž se začíná hrát ve vší tichosti a jemnosti. Intimní kytarové tóny postupně houstnou, nikterak přímočaře, spíše s oklikami, ne však samoúčelnými. Houstne se na vlnách, plynule, s připomenutím, že se dá nejen zvyšovat hlas, ale taky vzpomenout na intimní šeptání začátku. Kroky směřují přes smyčce a ťukání na tělo až k silně rytmizovaným pasážím, jež Akropolí poprvé trochu zatřesou. Ale nikterak rázně a nahlas, vášeň tentokrát sálala především z hračičkování, jež dokázalo zůstat v mantinelech smysluplnosti a tepání pro výsledek. Ten stál nejen za poslech, ale taktéž za slib, že se nevidíme naposled.

David Kollar

Pár minut na protažení a je tu další hození do vody. Publikum zhasnout a ztišit, pódium hrát, žhnouti a tít. Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. Před nimi světelná hradba, kterou Henriksenova trubka s Fenneszovou kytarou a královstvím z krabiček začínají improvizačně pronikat. Ještě brýle, ale už, Arve, hraj, přiběhnu záhy, tvůj Fennesz. Sestava kompletní, přede mnou demonstrace, jak to bude celé probíhat. Zatímco Kollarovy linky a úmysly se ještě daly z pozorování vyčíst, společně hnojená ambientní abstrakce norsko-rakouského dua něco takového neumožňovala. Zde nebyl prostor na srozumitelné odpovědi, vše zastřel háv elektronických nejasností. Přesto bylo možné uvolnit se a relaxovat. Však to od Fennesze známe, překážky glitche a tajnůstkařiny nemusí znamenat nepříjemnosti.

Trubka mi dala samozřejmě vzpomenout na Supersilent, kde se Henriksen umí objevit jako náznak chvilkové spásy od chaosu i jako příspěvek do neřízené hlukové mlýnice. Vynecháme-li ono slovíčko „hlukové“, můžeme něco podobného říct i o vystoupení s Fenneszem. Za zjevné poznámky, že Henriksen se tentokrát dostával ke slovu častěji a neplatil za otcovský dohled nad dvěma hyperaktivními excentriky. Nor se dostal i ke svému vysoko položenému zpěvu. Také jím dokázal podobně jako trubkou dokonale ctít prim tajnosnubného ambientu a stal se součástí hry, nikoli dominantou nade vším.

Fennesz

Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. A hádejte, kolik nakonec dvojice předvedla kompozic. Dvě? Jo. S přídavkem však tři. Nejen protože do desáté zbývalo ještě několik chvil a sál plesal nadšením. Spíš aby bylo jasno, že nejasnost a záchytné body jsou i přes občasné svity jasna tím přitažlivým gró.


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…


Norah Jones – Day Breaks

Norah Jones - Day Breaks

Země: USA
Žánr: pop / jazz
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Blue Note Records

Tracklist:
01. Burn
02. Tragedy
03. Flipside
04. It’s a Wonderful Time for Love
05. And Then There Was You
06. Don’t Be Denied
07. Day Breaks
08. Peace
09. Once I Had a Laugh
10. Sleeping Wild
11. Carry On
12. Fleurette Africaine (African Flower)

Hrací doba: 48:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože ve volných chvílích poslouchám převážně desky, jež přesně spadají do primárního zaměření našeho webu, tak je fajn jednou za čas vypnout a odpočinout si od burácejících kytar a drtící rytmiky. Tedy alespoň já to takto mám, a i když se nabízí hudební styly metalové hudbě příbuznější, u nichž bych onen odpočinek našel zajisté taky, tak pro mě je již dlouhá léta synonymem pro hudební oddech tvorba Norah Jones, pro níž mám strašnou slabost.

Tahle rodačka z Texasu v roce 2002 vylétla jako raketa a její debutové album „Come Away with Me“ mělo ve všech ohledech ohromný úspěch. Od prodejů, které se pohybují někde na úrovni 26 milionů nosičů, přes pět cen Grammy, jež si Norah za svůj debut tentýž rok odnesla, až po přijetí hudební kritikou je toto album, které jí bude už navždy předkládáno jako základní srovnávací laťka kvality. Jazzem nasáklý melancholický pop, jenž stál na klavírní virtuozitě sympatické zpěvačky a jejím sametově jemném hlase, se vymykal trendům a toho se Norah drží dosud. Na své osobitosti si vybudovala kariéru, v rámci které se nebála pravidelně experimentovat.

Následující desky se tak postupně odvracely od úspěšného modelu „Come Away with Me“ a Norah se zaměřila spíše na kytaru a od jazz-popu si přičichla k folku, country, rocku i blues, ovšem i přesto byl její vklad jasně rozpoznatelný. Alba „Feels Like Home“ či „The Fall“ sice byla jiná, avšak neméně kvalitní. A nyní, 14 let od vydání debutu, přišel čas, aby se pomyslný kruh uzavřel. Navzdory faktu, že si Jones během své aktivní hudební kariéry nedopřála žádnou souvislou pauzu a své nahrávky vydává v pravidelných rozestupech, tak je její šestá řadová placka „Day Breaks“ obecně považována za návratovou. Ten návrat je samozřejmě hudební, protože po letech experimentů přišel pro Norah čas usednou zpět za piáno, kde jí to sluší nejvíc, oprostila se od country a folkových vlivů a nahrála své nejjazzovější album.

Hudební náplň na „Day Breaks“ tvoří celkem tucet skladeb, z nichž devítka je autorským dílem Norah a tyto doplňuje trojice předělávek. Hrací doba se zastavila na necelých 50 minutách, což je tak akorát, aby se nezačala dostavovat dřímota. Kdybych měl „Day Breaks“ nějak charakterizovat, tak nejjednodušší by bylo zařadit jej někam mezi popovou hudbu a moderní jazz, přičemž ten melancholický pop samozřejmě převládá. Nejedná se o mainstreamovou záležitost nasáklou trendovými postupy. „Day Breaks“ je deska zasněná, pomalá, ale nenudí, což je její hlavní předností. Je aranžérsky barvitá, a přestože i z reklamního hlediska sází na opětovné spojení Norah Jones a piána, tak oproti debutu je mnohem pestřejší.

Za onou barvitostí nestojí jen hlavní představitelka, ale taky plejáda hostů, jež si na albu zahrála. Ti jsou především z řad jazzových hudebníků, které ve většině případech neznám, takže vás nebudu zatěžovat jmény. Nicméně abych to nějak kulantně shrnul, na své si přijdou příznivci klasických nástrojů, takže mimo houslí, violy či kontrabasu je možné slyšet dechy, jež jsou zastoupené saxofonem, pozounem a trubkou. I díky onomu pestrému obsazení je radost „Day Breaks“ poslouchat hezky do sluchátek a užívat si harmonii a všechny vrstvy schované za líbivým vokálem. Ten je ve výsledném mixu lehce zastřený a v písních jako „Burn“, „Don’t Be Denied“ nebo „Sleeping Wild“ dokresluje barovou atmosféru první poloviny minulého století.

Drtivá většina hrací doby „Day Breaks“ je tvořena baladickým materiálem, díky čemuž se může zdát zejména druhá polovina lehce monotónní, s čímž jsem měl zpočátku problém, ale jakmile si člověk objeví ty své záchytné body, tak původní nedůvěra je pryč. Oněch záchytných bodů je na nahrávce dostatek, přičemž mně se z druhé poloviny okamžitě vybaví nádherná smyčcová melodie v titulní „Day Breaks“, dechy v „Once I Had a Laugh“ či klavírní linka závěrečné „Fleurette Africaine (African Flower)“. Samotná Norah zazáří hlavně v singlové „Carry On“, což je díky jejímu charismatu asi nejsilnější věc desky. Do paměti se rychle vtiskne taky další singl „Flipside“, ovšem v tomto případě je to díky svižnému tempu, které je oproti pomalejším písním v první polovině skvělým zpestřením. A ty hammondy v pozadí, paráda. Nejrockovější položka alba rozhodně vybočuje a o to více upozorňuje na svůj silný hitový potenciál.

Norah Jones

O vyrovnanosti „Day Breaks“ svědčí mimo jiné lehkost, s níž do celku zapadly výše zmíněné covery. Nejzajímavější je dvojice „Peace“ od Horace Silvera a finální „Fleurette Africaine (African Flower)“ od Dukea Ellingtona. Ty dodávají celku největší množství jazzové atmosféry a mezi autorsky původní kompozice „It’s a Wonderful Time for Love“ nebo „Burn“ se hodí bez problémů. „Don’t Be Denied“ od Neila Younga se rovněž povedla. Norah si ji upravila k obrazu svému a zanechala stranou původní rockovou atmosféru, síly zmíněných dvou předělávek z vod klasického jazzu však nedosahuje.

Na „Day Breaks“ je zřejmé, že Norah Jones se rozhodla uspokojit fanoušky svých prvních alb, kde ještě nebylo ke slyšení toliko rozličných vlivů. Pro mě, jakožto pro člověka, jenž k hudbě Norah Jones přičichl právě přes debut „Come Away With Me“, který dosud poslouchám velmi často, je „Day Breaks“ příjemným překvapením tohoto podzimu. Překvapením, které mi ještě nějakou chvíli v přehrávači rozhodně vydrží, protože tomu sametovému hlasu a upřímné atmosféře prostě a jednoduše nemůžu odolat.


Sigihl – Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)

Sigihl - Trauermärsche (and a Tango Upon the World's Grave)
Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / drone / doom metal / jazz
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Daymare
02. Non credo quia absurdum est
03. Christ-off Waltz
04. The Rite of Pain
05. Tango Catholico (REPENT!)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions / Arachnophobia Records

Já docela chápu, že je to klišé a že je to pro čtenáře asi nudné, když člověk začne recenzi prohlášením ve stylu, že v Polsku se v posledních letech množí kvalitní black metalové nahrávky jak houby po dešti a že tu vzniká jedna nová kapela lepší než druhá. Jenže když se člověku dostane do ruky deska jako „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“, tak prostě nemůžu udělat nic jiného než jen uznale pokývat hlavou, uctivě smeknout hučku a říct, že ti Poláci fakt kurva umí.

Nicméně, mluvit o Sigihl jako o black metalové kapele je vlastně naprosto zavádějící… popravdě ani nevím, proč jsem takhle začal. Snad proto, že k tomuto stylu mají Poláci blízko pocitově, ačkoliv výrazivem takřka vůbec. Tohle kvarteto skutečně nehraje nic ortodoxního nebo žánrově čistého… a když na to přijde, přístupnost je až to úplně poslední, co byste snad od „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ měli očekávat. Naopak, produkce Sigihl je poměrně dost náročná a v žádném případě není pro každého, což je ostatně asi už vcelku automatická daň za neotřelost.

Každopádně, pojďme nyní trochu zabřednout do nekonečných vod hudebních škatulek. Sice by to asi šlo vcelku jednoduše sfouknout triviálním prohlášením o experimentu nebo něco na ten způsob, ale to by podle mě nebyla taková sranda, tudíž dodejme, že na „Trauermärsche (and a Tango upon the World’s Grave)“ jsou ke slyšení třeba věci jako drone, sludge nebo doom. Nicméně to, co hudbě Sigihl dodává tak obrovský punc něčeho neobvyklého a absolutně vyjetého, je saxofon. Že jste se z kombinace metalu a saxofonu na zadek neposadili? Inu, tak si sedněte, protože způsob, jakým jej Sigihl používají, si to zaslouží. V jejich případě to totiž není doplněk nebo ozdoba, ale naprosto plnohodnotný nástroj, který se proplétá celou deskou jako had a je jejím nejvýraznějším prvkem. A hlavně – ten zvuk saxofonu je naprosto, ale naprosto zhulený, což „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ dodává koňskou dávku hutné psychedelie. Tak či onak bych se k výše jmenovaným stylům nebál přidat ještě jazz.

Když už jsme ale u těch divností, pokračujme nadále. Bavili jsme se vesměs o metalových žánrech, nicméně… zmiňoval jsem už, že Sigihl v sestavě nemají žádnou elektrickou kytaru? „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tvoří pouze bicí, dunící baskytara, již rozebírané týrání saxofonových klapek a hnusný zmučený řev. Výlučnost Sigihl je ostatně poznat i na tom, ke komu lze jejich hudbu přirovnat, protože mě osobně při poslechu jejich desky napadlo jedno jediné jméno, jež s vodami metalu nemá zhola nic společného – The Plastic People of the Universe. Jistě, ve velké míře je důvodem této podobnosti ono neustálé saxofonové kvílení a z něho plynoucí psychedelické plochy, ale je to tam. A kdyby na to přišlo, klidně by s nadsázkou šlo říct, že Sigihl na „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ znějí tak, jak by asi zněli The Plastic People of the Universe, kdyby se rozhodli pustit se do vod extrémního metalu (bez kytary).

Tak či onak, výsledkem je naprosto temný chorobný sound, jemuž nasazuje korunu odporná nemocná atmosféra. Právě ta je tím hlavním, oč tu běží – Sigihl se k ní dostali zvláštními prostředky, které jsou bezesporu formálně zajímavé samy o sobě, nicméně právě ta těžká hypnotická nálada, jež prostupuje celou deskou jako mor, je tím stěžejním, kvůli čemu je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tak fantastickou záležitostí.

Samozřejmě, Sigihl ani zdaleka nejsou pro každého. Je to nelehce stravitelná hudba, podle čehož také vypadají ohlasy na desku… není problém na internetu najít recenze, které „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ posílají do horoucích pekel jako absolutní debilitu. Sama kapela má na svém Facebooku jednu pěknou reakci, jež o snažení Sigihl říká, že je to „zase jedna kvazi-sofistikovaná a avantgardní kupa sraček, která se nedá poslouchat“. Ono to tak vlastně je a bezezbytku sedí i dodatek Sigihl, kteří o tomhle nádherném citátu říkají: „Tohle si zapamatujte, protože je to přesně to, co byste od tohohle alba měli očekávat.“ V překladu: pro milovníky hudebních divností a experimentů je tenhle počin něčím, v čem by měli najít zalíbení.

Sigihl

Když tak o tom přemýšlím, tak „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ je vlastně albem, u něhož pochopím, pokud někdo prohlásí, že nevěří tomu, že se to někomu může upřímně líbit. I přesto však tahle recenze v žádném případě není hipsterským výblitkem, aby autor utvrdil sám sebe v domnělém elitářství tím, že bude veřejně chválit naprosto nenormální muziku – mně se ta deska totiž zcela upřímně líbí. Sigihl hrají přesně ten druh hudby, jakou vyhledávám a jakou chci poslouchat. Je to v tom obrovská síla, je to působivé, je to neotřelé… má to v podstatě vše, co hledám. A přesně to je ten důvod, proč se nebojím prohlásit, že je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ veledílo a zároveň jedna z nejlepších nahrávek, s nimiž jsem v posledních měsících přišel do styku.


Gavin Harrison – Cheating the Polygraph

Gavin Harrison - Cheating the Polygraph
Země: Velká Británie
Žánr: jazz
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Kscope

Tracklist:
01. What Happens Now?
02. Sound of Muzak / So Called Friend
03. The Start of Something Beautiful
04. Heart Attack in a Layby / The Creator Had a Mastertape / Surfer
05. The Pills I’m Taking (From Anesthetize)
06. Hatesong / Halo
07. Cheating the Polygraph / Mother & Child Divided
08. Futile

Odkazy:
web / facebook

Znovu nahrávat hudbu již jednou nahranou je ve většině případů s prominutím blbost. Snad až na výjimky, v nichž kapela s malým časovým odstupem oprašuje skladby napsané a nahrané v době, kdy neměla k dispozici pořádné studio a dobrý zvuk, považuji podobné nápady za přiživování se na vlastní minulosti. Podobně, byť v menší míře, smýšlím o předělávkách výraznějšího rázu. Většina z nich jsou, přiznejme si, nezábavné akustické verze původních skladeb a ty snad až na výjimky nikdy neobhájí svou existenci. A pokud jde o předělávky mnohem zásadnější, jde většinou o zbytečnosti. Jednoduše soudím, že sahat do jednou hotové hudby je prostě pochybné.

Nedbaje vlastních pochyb jsem však byl na „Cheating the Polygraph“, jež je jak už asi tušíte albem předělávek, dost zvědavý. Tato zvědavost vyvěrala v rovině subjektivní ze skutečnosti, že jak interpret předělávaný, tak interpret předělávající jsou mi více než milí. V rovině objektivní pak „Cheating the Polygraph“ představuje ambiciózní počin, který z (progresivně) rockových skladeb vytváří kompozice jazzové. Kdo zná jméno Gavina Harrisona, tomu už jsem mu napověděl více než dost. Harrison je totiž bubeníkem dnes zamrzlých Porcupine Tree a název alba „Cheating the Polygraph“ vychází z názvu skladby z EP „Nil Recurring“ Harrisonovy domovské kapely. Že právě Porcupine Tree jsou předělávanou kapelou je již nejspíš zbytečné zdůrazňovat.

Velice zajímavý je už výběr skladeb. Přestože mají Porcupine Tree přehršel písní s výraznými motivy, omezil Harrison svou volbu (s jednou výjimkou) jen na krátké období po roce 2002 (kdy se stal členem kapely) a z něj vybíral převážně outsidery či rovnou skladby vydané mimo dlouhohrající alba. Udělal však jednu fatální chybu, která jeho úmysl vnést do hudby Porcupine Tree vlastní pohled výrazně zkomplikovala. Ze všech možných forem jazzu se totiž pokusil přiblížit Porcupine Tree big bandu. Nemusím být (a nejsem) velkým znalcem jazzu abych si troufl podotknout, že to byla volba nešťastná.

Hudba Porcupine Tree je vlastně velice subtilní, postavená na precizně vyladěné souhře několika málo tónů a melodií. Na druhé straně big band je hlučný a okázale komplikovaný. Porcupine Tree jsou melancholičtí, big band je excentrický. A právě ten ohromně náročný cíl změnit tolik charakteristik naráz a přitom zachovat dost, aby se dalo mluvit o předělávkách, se zdá být nad Harrisonovy síly. Důsledkem toho je „Cheating the Polygraph“ rozpolcené mezi dvěma póly.

Z osmi skladeb mě nejvíce baví „Hatesong / Halo“, v níž Harrison šikovně zkombinoval dvojici písní. „Hatesong“ se svým výrazným basovým motivem dominuje celé první polovině tohoto „slepence“ a podobně jako v originálu se na něm hromadí další, často úplně nové melodie. Ostatně i basa samotná si občas odskočí do světa kreativity a nezůstává plně věrna předloze. Zlom do „Halo“ se sice může zdát poněkud krkolomný, ale skladbě to nic neubírá na přitažlivosti, zejména protože v druhé polovině Harrison dokázal skvěle skloubit původní melodie s novými nástroji. „Cheating the Polygraph / Mother & Child Divided“ se od originálů odpoutala ještě výrazněji a ve výsledku zní jako něco, co by zapadlo na soundtrack Jamese Bonda. Hůře dopadly skladby pomalejší: „The Start of Something Beautiful“ ještě měla v originálu dostatek nápadů, aby ustála hravou Harrisonovu verzi, křehké „Heartattack in a Layby“ však předělání neprospělo vůbec.

I přesto je „Cheating the Polygraph“ zajímavé album, a to hned při několika příležitostech. První nastává ve chvíli, kdy se v něm přehrabujete a snažíte se z jeho dílů složit původní hudbu, kterou tak dobře znáte. To se vám do určité míry může povést (a vzhledem ke složitosti alba je dost pravděpodobné, že při každém novém poslechu naleznete nový povědomý prvek, který jste dříve nedokázali nikam přiřadit), ale taková snaha vás těžko uspokojí. Navíc nikdy nemůžete úplně uspět, plno melodií se do Harrisonova podání nedostalo a ještě víc jich v něm naopak vzniklo. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by „Cheating the Polygraph“ ničím jiným, než původními skladbami zahranými podle nezměněného notového zápisu na jiné nástroje.

Nejlepší je recenzovaná deska až ve chvíli, kdy se oprostíte od pozadí jejího vzniku a vnímáte ji jako suverénní celek. Pak ji nelze upřít zábavnost a jejímu autorovi skladatelský um. Instrumentálně je propracovaná a kdo by se bál, že si z ní Harrison udělá jedno dlouhé bubenické sólo, zjistí, že prostoru si ve svých předělávkách udělil Brit jen o málo víc, než kolik ho měl v originálech. Jenže pokud na album budeme nahlížet tímhle způsobem, doznáme, že vlastně není ničím výjimečné a být v jazzu kovanější, vysypal bych z rukávu jistě desítky kapel, které dělají to samé a lépe.

Pro koho tedy „Cheating the Polygraph“ je? Pro fanoušky jazzu, nebo fanoušky Porcupine Tree? Obávám se, že spíše pro ty druhé. Přestože není vůbec špatné a už volba skladeb ukazuje, že úmyslem Harrisona rozhodně nebylo vydělat balík předěláním nejslavnějších písní kapely, jde ve výsledku o poměrně slabou nabídku. Čekal jsem, přiznám se, trošku víc.


Netra

Netra - Sørbyen
Country: Francie
Genre: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz

Questions: H.
Answers: Steven Le Moan
Number of questions: 26

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook

Hello Steven! The very first question will be a little bit unsual – where are you at the moment? I know that you moved to Norway before creating “Sørbyen”… do you still live in Norway or have you moved anywhere else since then?

I left Norway about a year ago and I currently live in Darmstadt, Germany.

I’ve read that Norway was the main source of inspiration for “Sørbyen”, is that right? Why did you decide to move there? Do you think that the second album of Netra would be completely different if you didn’t move to Norway, or do you think there would be some similarities?

I moved to Norway for professional reasons and indeed, “Sørbyen” is some kind of a diary of my time there. The place where I lived was incredibly peaceful, quiet and particularly appealing to my creativity. I would certainly have come up with something very different had I been in another country.

Since “Sørbyen” was inspired with Norway, it just suggets itself to ask – did you think about singing at least a part of the album in Norwegian language? If I am not mistaken, only the titles of the record and the title track (which is, however, instrumental) are Norwegian… And what about possibility of using French language?

English has become my everyday’s language since a few years now. At work, but also at home with my girlfriend. I suppose that I could have written lyrics in French, but that would have been maybe too personal. It’s sometimes easier to find the right words in another language than your own. As for Norwegian, I got to learn it during my stay but I was not able to express as much as I wanted and I was also afraid of the underlying affiliation with the black metal genre. English seemed like the natural choice at that time.

I hope that I am not mistaken but I guess the person on the cover of “Sørbyen” is you and the area around is probably the Norwegian town you (have) live(d) in… is that right? Why did you decide to put yourself on the album cover?

That is absolutely right! I wanted something simple, raw, somewhat transparent and anchored in everyday’s life.

I have to say that every time I listen to “Sørbyen”, it gives me a little bit different set of emotions, it’s almost like the album is never the same, one day it’s more melancholic and the other day it feels like claustrophobic record. What feelings did you intend to create with the music?

I have to say that I appreciate that kind of comment! I intended to depict a wide variety of feelings with this album, which is why it is so long and heterogenous. Looking back at it after a couple of years, maybe it is a little too confused, but so is life sometimes.

Netra - Sørbyen

Who do you think your music is made for? I think it might be too much experimental for a fan of one genre. We’re a website mostly about metal music but I am not sure if most of the metal fans would appreciate Netra. So who do you think are listeners of Netra? Perhaps open-minded people? Especially after “Dreading Consciousness” it feels like that probably no one else than open-minded person could enjoy the music.

I don’t really know. People like me I suppose, but that is not even easy to define. For sure, in order to enjoy Netra’s music one must be used to the harsh production inherent to the black metal genre, that is a prerequisite.

Now I would like to ask something about the creating process of “Sørbyen”, mainly because there are almost no information in the booklet… How much time did it take to create the whole album? When was the very first song finished? For how long did the recording process itself last? And also – where did you record the album? I couldn’t find any information about a studio or anything else…

It took about over a year to produce this album. It’s hard to give you more details, the whole process was a bit unorganized, the different steps (composition, recording, mixing) were somewhat overlapping each other. Everything was recorded at home, no studio, no one else involved. I wanted it that way.

“Sørbyen” is divided into two parts, “Différends” and “When the Time Is Right”. Why so? Is that meant as two individual halfs, or are they somehow connected, something like two parts of one story? Is there any global concept across the album?

Yes, there is a reason behind this. The first part is intended to depict something light, hopeful and melancholic whereas the second part leans more towards something dark and hateful.

If I am not mistaken, some parts of “Sørbyen” contain samples from four movies… If so, could you please which ones and also why did you decide to use samples from them?

I used indeed samples from the following movies:

“Louise-Michel”, directed by Gustave de Kervern and Benoît Delépine
“Rottenetter”, directed by Arild Ostin Ommundsen
“Stay”, directed by Marc Forster
“Ond tro”, directed by Kristian Petri

I cannot explain why I chose these movies exactly. It’s about an ambiance, a feeling that would fit a song.

Not so long ago, the music video for “Crawling” was made available. Why did it take so long to create the videoclip… a year after the release of “Sørbyen” itself? If I understood it correctly, the whole video is a work of one single person, Jason Caridi, is that right? How did you participate in the creation of “Crawling” videoclip? And why did you decide to create a video for this song?

We expected the video to be ready way earlier, but the production got delayed several times, I won’t go too much into details. It is indeed the work of a single person, he took care of absolutely everything, I just contributed with minor comments. As for why this song in particular, I just had some graphic ideas around it at the first place, it turned out that we did not use any of that at the end, but that’s what got it all started I believe.

This might be a little bit cliché question but… as an author of the music, what differences do you see between “Sørbyen” and “Mélancolie urbaine”? I would say that the debut feels more like metal and “Sørbyen” is even more experimental and avantgarde, despite the first is very unusual music as well… What do you think? I could ask also about the differences between the albums and “Dreading Consciousness” but I guess that the differences are quite obvious in this case (laughs)…

I might not be the best person to answer that as I very much lack of perspective.

Netra

There is a song called “Emlazh” on “Sørbyen” album. What does the word “emlazh” mean?

It’s a breton word for “suicide”.

Another track from “Sørbyen” is entitled “I Shall Slay the Monkeys”. Why would you want to slay the monkeys (laughs)? Or is it a methaphor? Could you please explain what is this song about?

There is an extremely simple message conveyed by the lyrics of this song: I hate people. It’s an antisocial anthem.

When I mentioned the meaning of the songs… in the booklets of both “Mélancolie urbaine” and “Sørbyen”, there are only small fragments of the lyrics and I couldn’t find them anywhere else as well. Are the lyrics available anywhere? If not, do you plan to publish them?

I intend to keep the lyrics unreleased until further notice. I don’t really feel like sharing the whole message, there is a part of my music that I need to keep to myself.

As far as I know, Netra released two demos in the years before the first full-length record “Mélancolie urbaine”, is that right? I noticed that some songs from the demos appeared on the following albums… do you plan to use (in reworked versions?) some other tracks from the old era of the band?

I have not given it much thoughts yet but that is possible, yes.

Anyway, when we mention the demos… is there any posibility to get them anyhow (at least as a download)? Do they exist in any physical format?

There is nothing interesting on these demos, you are not missing much.

The second demo and the first album share the same title “Mélancolie urbaine” but the names of the songs are different except of “Blasé”. Does it mean that the full-length album contain songs from the demo but in reworked versions and with different names? If not so, why are the titles of both records the same?

Yes indeed, the album contained re-arranged versions of the songs from the demo.

Let’s talk about “Dreading Consciousness” a little bit now… the record is a collaboration between you and We’rewolves. For a start, could you introduce us your colleagues from the EP? I hope I am right but… it should be a hip-hop project from California, is that right? How did you get in touch with them and why did you decide to cooperate with them?

They were actually the ones who made the first step. I liked their music and suggested this collaboration, everything went pretty well and we are all very enthusiastic about the result!

“Dreading Consciousness” feels to me like you took care about the music and We’rewolves about the rap vocals… was it like that?

Absolutely!

I was asking above if there is a concept on “Sørbyen” but I guess it is quite apparent that “Dreading Consciousness” contains concept… the record has its developement and it slowly grows to the impressive finale in the last part of “Enter the Void”. Also the parts of the lyrics I was able to catch up and the woman screaming indicates there could be some story behind “Dreading Consciousness”. Can you tell us what is the EP about?

The title is actually self-explanatory. It is all about refusing to open oneself to this world that leaves us with so much frustration. Getting high represents a very good alternative in times of despair.

As of now, “Dreading Consciousness” is a digital release only. Do you think it is possible that it will be released also in physical form one day?

It is not planned for the moment, but I am open to suggestions from labels.

Which instrument is, let’s say, the “main” for you? Since you play everything in Netra, it might be interesting to know if you consider yourself to be mainly a vocalist, guitarist, bassguitarist or anything else… When you compose the music, which instrument do you start with? Anyway, how many instrument are you able to play?

Initially, I am a bass player. This is my instrument. Now, when it comes to composing music, I use alternatively my electric guitar, but also my voice, when a melody pops up in my mind for example. As for the instruments that I can play besides bass and electric guitar, I did a little bit of drums in the past, also some keyboards, but I don’t really practice anymore.

Your music contains a great scale of different influences and styles… black metal, jazz, electronics and many more. It suggets itself to ask – what kind music do you like as a fan? Do you listen to all the genres whose influences are notable in Netra’s music? Could you name a few of your favourite interprets of all time? Are there any interesting albums you’ve listened to recently?

I can appreciate basically any kind of music. Some of my very favourite artists in different genres: Joy Division, Rob Dougan, Burzum, Charles Mingus, VNV Nation, Mobb Deep. But I can spend months without listening to any of them, it’s just that they produced some of the most touching pieces of music that I ever heard. No particular recent discovery.

I guess that this question might be meaningless in a way but… do you think it is possible that netra will ever perform live?

I honestly don’t think so.

I know that “Sørbyen” is out for about a year and “Dreading Consciousness” was just released but have you already started thinking about another album? I guess the new EP was just an experiment so you will continue the path taken with “Sørbyen”? Or you don’t plan anything and just wait where the inspiration brings you?

I don’t plan anything and just wait, like you say!

One very simple question for the end… what does the word “netra” mean? Thank you very much for the interview and for your time!

Usually that is the very first question of the interview, not the last! It actually means “nothing” in breton. Díky moc za tvůj čas a zájem!


Netra

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz

Otázky: H.
Odpovědi: Steven Le Moan
Překlad: H.
Počet otázek: 26

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook

V recenzích se snažíme velkými čísly moc neplýtvat, ale když už 10/10 dáváme, myslíme to vážně. A když jsem letos v červnu dával 10/10 loňské desce “Sørbyen” od (původem) francouzského jednočlenného projektu Netra, také jsem byl zcela přesvědčen, že to bylo zaslouženě… a stále jsem. Ta nahrávka je totiž… jednoduše dokonalá. I proto jsem upřímně rád, že bylo možné uskutečnit rozhovor se Stevenem Le Moanem, člověkem stojícím za Netra. Bavili jsme se nejen o “Sørbyen”, ale i o čerstvém EP “Dreading Consciousness”, na němž se Steven podílel s hip-hopovou kapelou We’rewolves, a samozřejmě i dalších tématech…


Ahoj, Stevene! Úplně první otázka bude trochu neobvyklá – kde se teď nacházíš? Vím, že ses přestěhoval do Norska před tvorbou “Sørbyen”… žiješ stále v Norsku, nebo ses od té doby přestěhoval zase někam jinam?

Opustil jsem Norsko asi před rokem a nyní žiju v Darmstadtu v Německu.

Četl jsem, že Norsko bylo hlavním zdrojem inspirace pro “Sørbyen”, je to tak? Proč ses rozhodnul se sem přestěhovat? Myslíš, že by druhá deska Netra byla úplně jiná, kdyby ses do Norska nepřestěhoval, nebo jsi přesvědčen, že by tam nějaká podobnost byla?

Odstěhoval jsem se do Norska z profesních důvodů a opravdu, “Sørbyen” je něco jako deník mého pobytu zde. Místo, kde jsem žil, je neuvěřitelně mírumilovné, klidné a mimořádně zajímavé pro mojí kreativitu. Zcela jistě bych přišel s něčím úplně jiným, kdybych žil v jiné zemi.

Vzhledem k tomu, že “Sørbyen” bylo inspirováno Norskem, přímo se nabízí se zeptat – přemýšlel jsi o tom, že bys aspoň část alba nazpíval v norském jazyce? Pokud se nemýlím, jenom názvy samotné nahrávky a titulní skladby (která je ovšem instrumentální) jsou norsky… A co takhle možnost využití francouzštiny?

Angličtina se stala mým každodenním jazykem už před pár lety. Jak v práci, tak i doma s mojí přítelkyní. Myslím, že bych mohl psát texty ve francouzštině, ale to by možná bylo až moc osobní. Někdy je lehčí najít ta správná slova v jiném jazyce, než je tvůj vlastní. Co se norštiny týče, musel jsem se ji naučit během mého pobytu, ale nebyl jsem schopen se v ní vyjádřit tak, jak bych chtěl, a také jsem se obával automatického přiřazení k black metalovému žánru. Angličtina pro mě v té době byla přirozenou volbou.

Doufám, že se nemýlím, ale ta osoba na obálce “Sørbyen” jsi ty a to okolí je nejspíš ono norské město, v němž žiješ (jsi žil)… je to tak? Proč ses rozhodnul dát sám sebe na přebal desky?

Naprosto správně! Chtěl jsem něco jednoduchého, syrového, něco docela zřejmého a ukotveného v každodenním životě.

Musím říct, že pokaždé, když poslouchám “Sørbyen”, působí na mě trochu jinou řádkou emocí, jako by ta deska byla pokaždé jiná, jeden den melancholičtější a další den zase spíš působila spíš jako klaustrofobická nahrávka. Jaké pocity jsi s hudbou chtěl vytvořit ty sám?

Musím říct, že si téhle poznámky cením! Měl jsem v úmyslu s tímto albem zobrazit širokou škálu pocitů, což je důvod, proč je tak dlouhé a různorodé. Když se na to zpětně podívám po pár letech, možná to bude trochu zmatené, ale takový je občas i život.

Netra - Sørbyen

Pro koho myslíš, že je tvá muzika určena? Řekl bych, že pro fanouška jednoho žánru to nejspíš bude až moc experimentální. My jsme stránka především o metalové hudbě, ale nejsem si jistý, jestli by většina metalových fandů Netra ocenila. Kdo myslíš, že jsou posluchači Netra? Možná lidé s otevřenou myslí? Zejména po “Dreading Consciousness” to vypadá, že asi nikdo kromě otevřených lidí si tu muziku neužije.

Opravdu nevím. Nejspíš lidi jako já, ale ani to není lehké popsat. Zcela jistě však musí být člověk zvyklý na surovou produkci spojenou s black metalovým žánrem, aby si užil hudbu Netra, to je předpoklad.

Nyní bych se rád zeptal na něco ohledně procesu tvorby “Sørbyen”, především kvůli tomu, že v bookletu nejsou téměř žádné informace… Kolik času ti tvorba celé desky zabrala? Kdy byla dokončena první skladba? Jak dlouho trvalo samotné nahrávání? A také – kde jsi album natočil? Nemohl jsem nikde najít jakékoliv informace o studiu nebo čemkoliv dalším…

Vyprodukovat tohle album trvalo něco přes rok. Těžké ti říct víc detailů, celý proces byl totiž trochu neorganizovaný, různé kroky (skládání, nahrávání, mixování) se vzájemně poněkud překrývaly. Všechno bylo natočeno doma, žádné studio, nikdo další se na tom nepodílel. Přesně tak jsem to chtěl.

“Sørbyen” je také rozděleno do dvou částí, “Différends” a “When the Time Is Right”. Proč? Mají to být dvě oddělené poloviny, nebo jsou nějak spojeny, něco jako dvě kapitoly jednoho příběhu? Je na desce nějaký komplexní koncept?

Ano, tohle má svůj důvod. První část je zamýšlena jako vyobrazení něčeho světlého, nadějného a melancholického, zatímco druhá část sklouzává k čemusi temnému a nenávistnému.

Pokud se nemýlím, některé části “Sørbyen” obsahují výňatky ze čtyř filmů… mohl bys prosím říct, jaké to jsou a také proč ses rozhodl použít samply právě z nich?

Ano, skutečně jsem použil samply z těchto snímků:
“Louise-Michel”, režie Gustave de Kervern a Benoît Delépine
“Rottenetter”, režie Arild Ostin Ommundsen
“Stay”, režie Marc Forster
“Ond tro”, režie Kristian Petri

Nedokážu přesně vysvětlit, proč jsem použil právě tyhle filmy. Je to o atmosféře, o pocitu, že budou ke skladbě pasovat.

[Třetí zmiňovaný film je v české distribuci pod názvem “Hranice života”, první a poslední jsou u nás k sehnání pod původními názvy a druhý jmenovaný se v české distribuci neobjevil – pozn. redakce]

Nedávno bylo zveřejněno video ke “Crawling”. Proč to trvalo tak dlouho, než byl videoklip vypuštěn… rok po vydání samotného “Sørbyen”? Pokud jsem to správně pochopil, celé video je vlastně dílem jednoho jediného člověka, Jasona Caridiho, je to tak? Jak ses na výrobě videoklipu “Crawling” podílel ty sám? A proč ses rozhodl vytvořit video pro tenhle song?

Očekávali jsme, že bude video hotové mnohem dřív, ale produkce byla několikrát odložena, do detailů nebudu moc zabíhat. Opravdu to je práce jednoho člověka, postaral se úplně o všechno, já jsem jenom přispěl několika malými poznámkami. Co se týče toho, proč tenhle song, především jsem pro něj měl několik grafických nápadů; nakonec se sice stalo to, že jsme žádný z nich nepoužili, ale tuším, že takhle to celé začalo.

Tohle možná bude docela klišé dotaz, ale… jaké vidíš rozdíly mezi “Sørbyen” a “Mélancolie urbaine” jako autor muziky? Řekl bych, že debut je jakoby metalovější, zatímco “Sørbyen” je experimentálnější a avantgardnější, ačkoliv první album je také dost neobvyklá hudba… Co myslíš ty? Mohl bych se zeptat také na rozdíly mezi deskami a “Dreading Consciousness”, ale tuším, že v tomhle případě jsou ty rozdíly docela jasné (smích)…

Asi nejsem ta nejlepší osoba na tuhle odpověď, protože nemám vůbec žádný odstup.

Netra

Na “Sørbyen” se nachází skladba “Emlazh”. Co slovo “emlazh” znamená?

Je to bretonské slovo pro “sebevraždu”.

Další píseň na “Sørbyen” se jmenuje “I Shall Slay the Monkeys” [“Pozabíjím opice”]. Proč bys měl chtít zabíjet opice (smích)? Nebo jde o metaforu? Mohl bys nám prosím vysvětlit, o čem ten song je?

Text této písně nese extrémně jednoduché poselství: nesnáším lidi. Je to antisociální hymna.

Když už jsem zmínil význam skladeb… v bookletech “Mélancolie urbaine” i “Sørbyen” jsou pouze malé útržky textů a nikde jinde jsem je také nedokázal najít. Jsou texty někde k dispozici? Pokud ne, máš v plánu je zveřejnit?

Mám v úmyslu ponechat texty prozatím nezveřejněné. Necítím se na to, abych se podělil o celé poselství, je tu jistá část mojí hudby, kterou si potřebuji nechat jen pro sebe.

Pokud vím, Netra vydala dvě dema v letech před první dlouhohrající nahrávkou “Mélancolie urbaine”, je to tak? Všiml jsem si, že některé songy z demosnímků se pak objevily i na následujících deskách… máš v plánu použít (v přepracovaných verzích?) některé další písničky ze staré éry kapely?

Moc jsem o tom zatím nepřemýšlel, ale ano, je to možné.

Mimochodem, když jsme zmínili dema… je nějaká možnost se k nim dostat (alespoň v podobě downloadu)? Existují vůbec ve fyzickém vydání?

Na těch demosnímcích není nic zajímavého, o nic nepřicházíš.

Druhé demo a první album sdílejí stejný název “Mélancolie urbaine”, ale jména písniček jsou odlišná, s výjimkou “Blasé”. Znamená to, že první řadová deska obsahuje songy z dema, ale v přepracovaných verzích a s jinými názvy? Pokud ne, proč jsou jména obou nahrávek stejná?

Ano, album opravdu obsahovalo přearanžované verze skladeb z dema.

Pojďme se teď trochu bavit o “Dreading Consciousness”… nahrávka je kolaborací mezi tebou a We’rewolves. Pro začátek, mohl bys nám své kolegy z EP představit? Doufám, že nekecám, ale… mělo by se jednat o hip-hopový projekt z Kalifornie, je to tak? Jak ses s nimi dostal do kontaktu a proč ses rozhodl s nimi spolupracovat?

Vlastně to byli oni, kdo udělal první krok. Líbila se mi jejich muzika, takže jsem navrhl tuto spolupráci, všechno šlo pěkně hladce a z výsledku jsme všichni velice nadšení!

“Dreading Consciousness” mi připadá, jako kdyby ses ty postaral o hudbu a We’rewolves o rapový vokál… bylo to tak?

Rozhodně!

Výše jsem se ptal, jestli je nějaký koncept na “Sørbyen”, ale tuším, že je docela zřejmé, že “Dreading Consciousness” koncept obsahuje… nahrávka má svůj vývoj a pomalu roste k impozantnímu finále v závěrečné části “Enter the Void”. Také část textu, kterou jsem dokázal pochytit, a ženský křik naznačují, že nějaký příběh za “Dreading Consciousness” bude. Mohl bys nám povědět, o čem EP je?

Název to vlastně sám vysvětluje. Je to celé o odmítání se otevřít tomuto světu, který nás zanechává v takové frustraci. Zkouřit se reprezentuje velmi dobrou alternativu v beznaději.

“Dreading Consciousness” je prozatím k dispozici jen jako digitální vydání. Myslíš, že je možné, aby někdy vyšlo i ve fyzickém formátu?

Momentálně není nic v plánu, ale jsem otevřený nabídkám od labelů.

Jaký nástroj je pro tebe řekněme ten “hlavní”? Vzhledem k tomu, že v Netra hraješ na všechno, může být zajímavé se dozvědět, jestli sám sebe považuješ především za zpěváka, kytaristu, baskytaristu nebo něco jiného… Když skládáš muziku, se kterým nástrojem začínáš? Mimochodem, na kolik nástrojů jsi schopný hrát?

Původně jsem baskytarový hráč. Tohle je můj nástroj. Když dojde na skládání hudby, střídavě používám elektrickou kytaru, ale také svůj hlas, například když se mi v hlavě objeví melodie. Co se týče nástrojů, na které umím hrát kromě baskytary a elektrické kytary, dříve jsem zkoušel trochu bicí, také nějaké klávesy, ale moc už na ně necvičím.

Tvoje hudba obsahuje velkou škálu různých vlivů a stylů… black metal, jazz, elektronika a mnohem víc. Přímo se nabízí se zeptat – jakou hudbu máš rád jako fanoušek? Posloucháš všechny žánry, jejichž vlivy jsou znatelné v hudbě Netra? Mohl bys vyjmenovat pár tvých nejoblíbenějších interpretů vůbec? Poslouchal jsi v nedávné době nějaké zajímavé desky?

V základě dokážu ocenit jakýkoliv druh hudby. Někteří z mých nejoblíbenějších umělců z různých žánrů jsou: Joy Division, Rob Dougan, Burzum, Charles Mingus, VNV Nation, Mobb Deep. Ale někdy neposlouchám nikoho z nich celé měsíce, jde jen o to, že vyprodukovali jedny z nejpůsobivějších nahrávek, jaké jsem kdy slyšel. Nedávný zajímavý objev není.

Hádám, že tohle může být svým způsobem zbytečná otázka, ale… myslíš, že je možné, aby Netra někdy vystoupila živě?

Upřímně si myslím, že ne.

Je mi jasné, že “Sørbyen” je venku přibližně rok a “Dreading Consciousness” právě vyšlo, ale začal jsi už přemýšlet o další desce? Předpokládám, že nové EP byl jen experiment, takže hodláš pokračovat cestou nastolenou “Sørbyen”? Nebo nic neplánuješ a jen počkáš, kam tě zanese inspirace?

Nic neplánuji, budu jen čekat, přesně jak říkáš!

Jedna hodně lehká otázka na závěr… co znamená slovo “netra”? Díky moc za rozhovor a za tvůj čas!

Obvykle je tohle první otázka rozhovoru, ne poslední! Ve skutečnosti to znamená “nic” v bretonštině. Díky moc za tvůj čas a zájem!


Netra – Sørbyen

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz
Datum vydání: 29.9.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Part I – Différends
01. A Dance with the Asphalt
02. Crawling
03. Sørbyen
04. A Kill for a Hug
05. Streetlamp Obsession
06. Emlazh

Part II – When the Time Is Right
07. Wish She Could Vanish
08. My Ill-Posed Life
09. It’s Kicking In
10. Concrete Ocean
11. Strange Bliss at Dusk
12. I Shall Slay the Monkeys

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ohledně nahrávek, které nám chodí na recenzi a nejsou od interpretů, s nimiž už jsem se v minulosti seznámil, povětšinou nemívám nějaká přehnaná očekávání. Nicméně o to příjemnější je to občas překvapení, když se takhle člověk dostane k dobrému albu, o nějž by jinak nejspíš ani nezavadil. Čas od času se ovšem přihodí i to, že se mezi podobnými věcmi vyskytne deska, která není jen dobrá, nýbrž mnohem lepší než dobrá… mnohem lepší. A jsem opravdu rád, že dnes tu máme na stole právě takovou záležitost, protože v tomto případě se z na první pohled poměrně nenápadného počinu postupem času vyklubalo naprosto fenomenální a velmi svojské dílko, na které člověk nenarazí každý den. Vezměme to ale od úplného počátku…

Netra je jednočlenný francouzský projekt, za nímž stojí jistý hudebník Steven Le Moan, někdy též vystupující pod stejným jménem jako samotná skupina, čili Netra. Vznik Netra se podle všeho datuje už do roku 2003, následovala nějaká demíčka a posléze první deska “Mélancolie Urbaine” v roce 2010. Tu jsem doposud bohužel neslyšel, nicméně se to po zkušenosti se “Sørbyen”, které je druhým albem Netra, chystám co nevidět napravit, neboť mě tato nahrávka doslova pohltila. Avšak než se pustíme do samotné hudební stránky, možná by za ztrátu slova stálo objasnění názvu, jenž příliš francouzsky nezní – Sørbyen je předměstí norského města Gjøvik, kde Steven Le Moan nějakou dobu pobýval. A pokud jej místní klima inspirovalo k nahrání takto fantastické desky, pak je to z pohledu posluchače jedině dobře, že zde byl…

Hned na první pohled je hudba Netra zajímavá v tom, že v sobě snoubí žánry, které toho spolu na první pohled příliš společného nemají, nicméně ve výsledku se tak děje v naprosto přirozené a organické formě. “Sørbyen” se pohybuje někde na pomezí stylů jako depressive black metal, trip-hop, jazz nebo ambient, avšak dělá to takovým způsobem, že ve finále vlastně všechny přítomné žánry dalece přesahuje a je s nimi spojena víceméně pouze co do formální stránky věci. Pokud vezmeme například zmiňovaný depressive black metal, tak s ním má “Sørbyen” společný ve své podstatě jen takový ten mrazivý syrový zvuk kytary v riffových pasážích, co do atmosféry se však jedná o záležitosti diametrálně odlišné, jelikož hudba Netra vyloženě depresivní není (což bych já osobně netvrdil vlastně ani o většině depressive black metalu, ale to sem teď nepatří), spíš taková posmutnělá, neveselá a do jisté míry možná i melancholická, ale trošku jiným způsobem, než co si pod tímto slovem asi primárně představíte. Ovšem právě atmosféře, která je na “Sørbyen” bez přehánění ojedinělá a tvoří jeden z nejvýraznějších prvků muziky, se budeme ještě věnovat, proto zpátky k žánrům. O něco blíže má “Sørbyen” k onomu trip-hopu, avšak ani onen zmiňovaný jazz nezůstává zkrátka a z některých momentů jeho vlivy znějí vskutku nepřeslechnutelně; jindy zase do dění promluví až rocková kytara, tuhle se ozve elektronický podklad. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že spíš než podobná pitva toho, co všechno za žánry je kde ke slyšení, pro nás bude mnohem důležitější fakt, že i tento na první pohled možná nesourodý koktejl funguje naprosto bravurně a organicky, jako by ty styly k sobě patřily odjakživa. Netra mezi nimi přechází bez mrknutí oka, přesto vždy plynule a nenásilně.

Již zmiňována byla atmosféra, a jak už jsem si dovolil naznačit, jedná se o atmosféru bez přehánění fenomenální. “Sørbyen” dýchá poměrně zvláštní náladou, jež jako by v sobě mísila atmosféru města zahaleného v mlze za brzkého rána, atmosféru melancholie, deprese, únavy a nudy z dnešního světa, klaustrofobie z ubíjejícího stereotypu každodenního života, ale i kousek dekadence nebo surrealismu. Že to opět vypadá jako nesourodá směska všeho a ničeho pořádně? Asi ano, ale jen dokud si tu nahrávku člověk nepustí a nepřesvědčí se o tom, že se v drážkách disku ukrývá atmosféra, která všechny tyto emoce obsahuje, přesto je stále naprosto kompaktní a zejména – a to je to, oč tu běží především – neuvěřitelně hluboká, silná a uhrančivá. Ani si nejsem tak úplně jistý, jestli vše, co jsem vyjmenoval, tam ve skutečnosti objektivně opravdu je, jelikož s každým poslechem zde cítím kousek něčeho trochu jiného, jednou je tam o něco víc dekadence, na druhý den zase té melancholie, kolikrát dle aktuálního rozpoložení mysli nebo i počasí za okny. Možná tam někdo z vás uslyší zase něco jiného a po tom, co jsem v tom vnímal já, tam nenajde ani památky, nicméně pokud toto domyslíte do konečného důsledku, pak zjistíte, že je to vlastně něco naprosto úžasného a že něco takového dokáže opravdu málokterá hudba. Jedno vám ovšem mohu říct naprosto přesně a naprosto jistě – ať už jsem ten či onen den vnímal “Sørbyen” tak či onak, vždy se jednalo o působivý zážitek, který byl – a vlastně pokaždé stále je – natolik silný, že mě i po přibližně měsíci v podstatě každodenního (!) poslechu stále nepřešla chuť se do té desky zahloubávat znova a znova.

Co se jednotlivých skladeb týče, zde asi budu muset vytáhnout něco, co se k natolik ojedinělé desce vůbec nehodí, a sice recenzentské klišé, že na albu není slabé písně, jenže si nemůžu pomoct a na celé ploše rovných 70 minut neslyším jakékoliv nedostatky. Výjimkou byla zpočátku krátká “My Ill-Posed Life”, v níž mi trochu neseděla sólová kytara, ale i tak šlo o nějaký bratru 10 vteřin, které v porovnání se zbylými 70 minutami takřka geniálního hudebního prožitku byly jako nic. Nicméně i na tuhle skladbu jsem si po čase bez problémů zvyknul, díky čemuž se v mých uších “Sørbyen” dostalo do pozice, v níž se nebojím mluvit o v podstatě dokonalém hudebním skvostu, jenž si jen těžko hledá sobě rovného. Byť jsem to totiž až doposud explicitně nezmínil, možná to už z předchozích řádků vyplynulo samovolně – ačkoliv je tohle vlastnost, na níž v dnešní době narazíte opravdu těžce, Netra produkuje muziku, která je dle mého skromného názoru vážně originální. To si dovolím tvrdit čistě na základě empirické zkušenosti, kdy jsem za svůj život dokázal poslechnout určitě čtyřciferný počet alb (přičemž první cifra rozhodně není jednička) mnoha rozličných stylů a žánrů, ale stále si nedokážu v paměti vybavit něco, co by se co do celkového pojetí blížilo hudbě, jaká je ke slyšení na “Sørbyen”.

Netra

Tím jsme se ale zase trochu vzdálili od samotných konkrétních písní, jimž jsem se ve svém původním záměru věnovat opravdu chtěl, neboť je na desce poschovávaná spousta a spousta dech beroucích momentů, které si přímo říkají o to, aby na ně někdo ukázal a řekl, že přesně takhle to zní, když zrovna hraje geniální hudba. Ve výsledku jich je ovšem tak obrovské množství, že nevím, jaký bych měl říct dřív a jaký vůbec zmínit, protože všechny dost dobře vyjmenovat nejde a zároveň vypíchnutím jen některých bych vlastně automaticky snižoval význam těch ostatních, které z mého pohledu nejsou o nic horší. Už jsem měl čistě o samotných skladbách napsané další čtyři rozsáhlé odstavce textu, když jsem zjistil, že jsem teprve někde v půlce desky a že stejně jednoduše jmenuji každou kompozici do jedné a u žádné z nich nešetřím přívalem superlativů. To by myslím bylo asi nudné čtení, proto si to dovolím vynechat a namísto toho jen zopakuji, že na “Sørbyen” vlastně není jediná vteřina špatně. A to myslím zcela vážně…

Že to všechno zní až moc dokonale? Uznávám, že asi ano, když se ale podíváte dolů na výsledné hodnocení, jistě vám už definitivně dojde, že bych nic z toho nepsal, pokud bych o tom nebyl přesvědčen. Ačkoliv jsem tomu sám ze začátku nechtěl úplně věřit, “Sørbyen” opravdu je TAK dobré, a pokud bych neměl dát 10/10 téhle desce jako ilustraci toho, jak moc mě uhranula, pak nemám tušení, jaké jiné bych měl. Zcela upřímně říkám, že do tohoto alba jsem se neuvěřitelně zažral a jeho atmosféra mě pohltila takovým způsobem, že už jsem to dlouho u žádné jiné nahrávky nezažil. Z mého pohledu je tedy to nejvyšší hodnocení, jaké lze vůbec udělit, zcela adekvátní. Možná se mnou někteří souhlasit nebudou, protože nejde o záležitost, která by výrazně promluvila do dění na hudební scéně (ostatně jestli by k tomu mělo dojít, už by se tak stalo – “Sørbyen” totiž vyšlo již v září loňského roku), ale to je mi naprosto jedno, protože hudba Netra pro mě naplnila definici dokonalé muziky, což je pro mě mnohem přednější a také mi je to mnohem bližší. Ono stejně by se něco jaké široké uznání k takto introvertní záležitosti příliš nehodilo, neboť se jedná o muziku doslova pro fajnšmekry s otevřenou myslí. Kdo ji ovšem má, ten určitě pochopí, proč je v případě Netra hodnocení 10/10 na místě.

Netra