Archiv štítku: John 5

John 5 – Careful with That Axe

John 5 - Careful with That Axe
Země: USA
Žánr: instrumental rock / country / flamenco
Datum vydání: 12.8.2014
Label: 60 Cycle Hum

Tracklist:
01. We Need to Have a Talk About John
02. This Is My Rifle
03. Flight of the Vulcan Kelly
04. Jerry’s Breakdown
05. Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell
06. Portrait of Sidney Sloan
07. Jiffy Jam
08. Villisca
09. El Cucuy
10. The Dream Slayer

Hodnocení:
Zajus – 3,5/10
Kaša – 3/10
Thy Mirra – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 4,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Musíme si promluvit o Johnovi.” To je název první skladby novinky kytaristy Johna 5 i moje nešťastné provolání k započetí recenze. Je to mírně přes dva roky ode dne, kdy jsem nesmírně vychválil Johnův předchozí počin “God Told Me To”, a zatímco většina alb po dvou letech již nemá posluchači co říci, právě tohle toho má dodnes na srdci víc než dost. A tak jsem na novinku Johna 5 byl zvědavý, byť ne natěšený, jelikož album poslední se mi dosud nepodařilo oposlouchat. Abych nebyl zbytečně zklamaný, očekával jsem od “Careful with That Axe” (název, po jehož přečtení si vždy doplním tiché “Eugene”) o něco méně než jsem dostal posledně. Ani omylem jsem však nečekal, že dostanu o tolik méně.

Byť jsem to řekl již v dost nápadných náznacích, cítím potřebu prohlásit to jasně a zřetelně ještě jednou: “Careful with That Axe” považuji za průser, a to velkolepý. Pokud bych předloňské a letošní album bývalého kytaristy Marilyna Mansona (a současného kytaristy Roba Zombieho) postavil proti sobě, musel bych použít profláknuté rčení, že je jednoduše nejde poměřovat, neboť patří do úplně jiné ligy.

Je mi jasné, že hodnotit bych měl pokud možno bez ohledu na jiná alba, ale dnes budu paralely k “God Told Me To” nacházet všude. Tato alba jsou totiž jako den a noc a já jednoduše nesvedu skrýt zklamání z toho, jak moc rozdílná jsou. Nestává se často, že bych si dokázal užit sólová alba velkých kytaristů, a není to proto, že bych kytary neměl rád. Problém je v sebezahleděnosti umělců, kteří se bez kontroly kapely jednoduše neuhlídají a přílišným důrazem na svůj nástroj zničí vše, co na něm mám tak rád. Proto bych svá oblíbená alba sólových kytaristů dokázal spočítat na jedné ruce a ještě by mi zbylo dost prstů na vulkánský pozdrav. “God Told Me To” bylo jiné, John 5 na něm dokázal výtečně vybalancovat všechny potřebné ingredience a výsledkem byla jednoduše skvělá muzika. Z tohoto pohledu je svou kytarovou přebujelostí a ignorancí všeho ostatního “Careful with That Axe” vlastně tradičnější.

Dost však obecných keců: co konkrétně mi vadí? Tak začněme už minutu a čtvrt dlouhým intrem sestaveným z útržků zpravodajství (spojující téma nastolí již název alba). Při prvním přehrání si se zájmem poslechnete, co je obsahem, při druhém intro ještě tolerujete a od třetího ho máte tendenci přeskakovat. Jenže přeskakovat kam? Ke druhé skladbě? To si o moc nepomůžete. “This Is My Rifle” začne naprosto stupidním “kulometným” riffem, k němuž se vrátí ještě dvakrát. Vše mezi je proložené prostým sólování, naskládaným bez ladu a skladu tak, jak by to možná udělal Paul Gilbert, kdyby po utrpění mozkového úrazu zkoušel napodobit svůj vlastní styl. O něco lepší je druhá polovina písně, která se ale v tom nejlepším zlomí zpět ve zmíněný “kulometný” riff a je po zábavě. “Flight of the Vulcan Kelly” je až na agresivnější přístup a o trochu lepší základní riff (místo “stupidní” bych použil spíše slovo “primitivní”) vlastně v podstatě stejná. Jenže jestli máte dojem, že už to horší být nemůže, musím vás opravit: může a bude. Opět se vrátím ke “God Told Me To”, na kterém John 5 prokládal skladby s elektrickou kytarou jakýmsi elegantním flamencem, které patřilo k vrcholům alba. Podobnou vychytávku nalezneme i tentokrát, jenže použitým žánrem není flamenco, nýbrž country. “Jerry’s Breakdown” je hloupá odrhovačka, která sice poslouchat jde, příjemné to však není. Mnohem horší je pak podobně laděná “Jiffy Jam”, při jejímž poslechu jejího autora pokaždé posílám do pekel horoucích. Možná ale jen nejsem naladěn na správné vlně.

Zmíněné písně (zákeřně koncentrované v první polovině alba) jsou naprosté dno a od něj se dá dostat jen nahoru a přesně to John 5 v ostatních písních dělá. “Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell” sice kopíruje strukturu výše zmíněných “This Is My Rifle” a “Flight of the Vulcan Kelly”, dělá to však lépe a poslouchatelněji. Johnovo sólo ve třetí minutě má například dokonce jakousi zvláštní atmosféru. “Portrait of Sidney Sloan” je ještě o krok dál nebo spíše zpět, protože hodně připomíná styl předchozí desky smíchaný s tím nejlepším z desky nové. Právě zde vynikne i baskytara, která je dobře slyšitelná a docela zábavná všude (vidíte, nakonec jsem to s tou sebezahleděností možná přeháněl), zde však dostane dokonce hezký sólový part. “Villisca” zaujme hlavně fanoušky Rage Against the Machine, neboť některý její části jméno Toma Morella vyloženě křičí. “El Cucuy” je z mého pohledu vrchol alba, neboť se jako jediná vrací k dříve navštívenému flamencu a nabízí několik opravdu krásných pasáží. Závěrečná “The Dream Slayer” pak destiluje to lepší z tvrdších skladeb alba, tím pádem není vůbec špatná, ovšem k dokonalosti zdaleka nesahá.

Nevím, jak si tak razantní změnu v kvalitě Johnovy tvorby vysvětlit. Zatímco o “God Told Me To” jsem v úvodu prohlásil, že nezastárla ani po dvou letech, z novinky mám dojem diametrálně odlišný. Již po prvním poslechu jsem v diskuzi s redakčním kolegou prohlásil, že je to tak trochu píčovina, a ani čas na tomto názoru nic nezměnil. Některé z lepších skladeb špatné nejsou, ale to jsou výjimky a navíc ani v jejich případě nemluvíme zrovna o bezchybné hudbě. Ty, které špatné jsou, však jsou špatné se vším všudy, tak špatné jak jen to od zkušeného muzikanta, jakým John 5 je, může být. Zklamání je na místě. Rozhořčení si nechám na příště.


Další názory:

Musím říct, že na kolegovu recenzi jsem byl hodně zvědavý. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale když jsem tak poslouchal novinku Johna 5, tak jsem měl úplně stejné pocity a nevěděl jsem, jestli si mám myslet, že opravdu vypustil do světa takovou sračku, nebo jsem já takový ignorant, že v tom nevidím tu skrytou genialitu. Tím spíš, když si vzpomenu, že John 5 umí a třeba “Songs for Sanity” je oproti novince majstrštyk, jenž je hodný bezmezného uctívání. Vlastně i “God Told Me To” je velmi povedená placka, kde se to skvělými momenty jenom hemží, takže nechápu, co se s tímhle borcem stalo, když nechal fabriku vylisovat takový shit. “Careful with That Axe” je až prapodivně primitivní a nudná, že se mi tomu nechtělo věřit. Pod vše, co Zajus ve své recenzi uvedl, bych se podepsal vlastní krví, protože to album je vážně špatné. “This Is My Rifle”, “Flight of the Vulcan Kelly” a “Villisca” jsou jedna vedle druhé píčoviny jak mraky. Vyloženě povedenou skladbu, s níž v celé své délce nemám problém, mám na novince jen jednu, a sice “Portait of Sidney Sloan”, jejíž melodické nápady mě fakt baví. I country “Jerry’s Breakdown” nebo španělská “El Cucuy” nejsou špatné, ale takové pecky, abych měl nutkání si je pouštět i v budoucnu, to nejsou. Bohužel, John 5 šlápl s “Careful with That Axe” totálně vedle a budiž mu za to ostudná trojka odměnou.
Kaša

Je třeba vnést do hodnocení trochu kontroverze. Je to tak, že John 5 je jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů (vedle Joea Satrianiho a absolutního boha Toma Morella) pro nápaditost jeho skladeb, proto se nemůžu s čistým svědomím zařadit vedle kolegů, kteří dali “Careful with That Axe” tak nízké hodnocení. Uznávám, že můžu být jistým způsobem ovlivněn tím, že právě Johna 5 poslouchám spolu s Animals as Leaders takřka dokola při učení, jakože se tam nezpívá, možná můžu být ovlivněn tím, že dělám v pasáži obchodního centra a celé dny poslouchám v práci ve smyčkách podbízivé shoppingové jingly… pravdou ale je, že se mi “Careful with That Axe” vážně celkem líbí. Fajn, třeba track “Flight of the Vulcan Kelly” mi díky debilní basové lince a kreténskému riffu přijde fakt jako s prominutím totální kokotina, ale to je podle mě asi tak jediný fakt závažný přešlap na albu. Jak jsem říkal, při učení točím Johna 5 celkem fest a mám jeho desky celkem najeté, takže mě jeho country / flamenco experimenty nijak neuráží, již jsem si jaksi zvykl. Co mě naopak hodně baví, je třeba “Portrait of Sidney Sloan”, kde John používá Boss SL-20, což je moje oblíbená kytarová hračka, nebo napříkld zavírák “The Dream Slayer”. Asi žádná z písní se nedá srovnat se songem “Werewolf of Westeria”“The Devil Knows My Name”, kde Johnovi hostuje právě Satriani, a “Careful with That Axe” se nemůže rovnat s mojí nejoblíbenější nabitou “Requiem” z roku 2008, ale určitě to je deska, kterou rád zařadím do učícího playlistu, takže žádná trojka nebo čtyřka, za mě rovnou šest a půl. Prostě jako kytarista žeru Johnův styl. Tečka.
Thy Mirra


John 5 – God Told Me To

John 5 - God Told Me To
Země: USA
Žánr: instrumental rock / country / flamenco
Datum vydání: 8.5.2012
Label: 60 Cycle Hum / Rocket Science Ventures

Tracklist:
01. Welcome to Violence
02. Beat It [Michael Jackson cover]
03. Ashland Bump
04. Killafornia
05. The Castle
06. The Hill of the Seven Jackals
07. Noche Acosador
08. The Lust Killer
09. The Lie You Live
10. Creepy Crawler

Hodnocení:
Zajus – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sólovou kariéru Johna 5 jsem ignoroval kvůli jeho předchozímu působení v kapele Marilyna Mansona. Obával jsem se totiž, že pokud v Mansonově hudbě ukazuje vše, co umí, nebylo by na jeho sólové desce co poslouchat. Jeho přechod k Robu Zombiemu byl takříkajíc změnou z bláta do louže a důvodů k poslechu jeho sólovek o moc nepřibylo. Je to tedy až jeho šesté album “God Told Me To”, u kterého jsem se přiměl k poslechu. Byla to ovšem chyba čekat tak dlouho, Johnovy schopnosti jsou totiž úplně jinde, než bych čekal.

“Gold Told Me To” je především velmi rozmanitá deska kloubící technickou zručnost se schopností napsat písničku, jež se dobře poslouchá. V předchozí větě je pak důležité hlavně slovo “rozmanitá”, protože takové množství nálad (a v menší míře i stylů) by Johnovi mohli závidět i velikáni sólové kytarové hudby. Album otevírá industriální “Welcome to Violence”, která hned z kraje rozjede nekompromisní metalovou jízdu. Její hlavní riff by se neztratil ani v hudbě Ministry, sóla, která se s ním střídají, pak hraničí s technickou extází. Na rozdíl od písní následujících jde v “Welcome to Violence” hlavně o předvádění síly, je to proto nejrychlejší skladba alba a její umístění hned na začátek může být trochu zavádějící.

Pokud “Welcome to Violence” nerozbila moje představy o Johnově hudbě, druhá “Beat It” to udělala zaručeně. Jak název napovídá, “Beat It” není Johnova vlastní tvorba, nýbrž cover stejnojmenné písně Micheala Jacksona. Není náhoda, že si John 5 vybral právě ji, v jejím nitru se totiž schová proslulé sólo Eddieho Van Halena. Kromě zvýraznění rytmické kytary a nahrazení Jacksnova hlasu kvílící kytarou se John 5 velmi přesně drží originálu a nejvýraznější změnou je tak povedené rozšíření Van Halenova sóla, jež tak v Johnově verzi částečně proniká do refrénu v závěru skladby. Cover “Beat It” není popravdě ničím originálním, ostatně v kytarové verzi ho hrál například Steve Vai, ovšem i tak funguje dobře.

Dalším dílkem do skládačky zvané “God Told Me To” jsou akustické skladby ve stylu španělského flamenca. Nejsem zrovna příznivcem podobné hudby, ovšem byla to právě akustická část alba, jež mě k němu přilákala. Sám John 5 se prohlásil, že právě tyto akustické prvky jsou pro něj zcela nové. Akustických skladeb jsem na albu napočítal přesně pět. Každá má vskutku unikátní náladu, některé jsou pomalejší a dojemné, ovšem nechybí ani rychlejší kusy. Kupříkladu pátá “The Castle” je se svou nesmírně složitou technikou stránkou opravdu povedená. Jemnější nálady naopak zajišťují poslední dvě písně alba, “The Lie You Live” a “Creepy Crawler”. První zmíněná navíc využívá povedené elektrické kytary, ovšem ve velmi nenápadné a takříkajíc podřadné roli. “Creepy Crawler” je pak ideální pro závěr alba, je postavená na tesklivé melodii, takříkajíc hraje na city a vyvolává touhu si album pustit znova od začátku. “Noche Acosador”, asi jediné opravdu plnohodnotné flamenco na albu, se pak třpytí jako drahokam. Sólo v její druhé půli je pak krásnou ukázkou spojení skvělého v kusu s velkým talentem. Abych však jen nechválil, musím zmínit také “Ashland Bump”, první akustickou píseň, na níž při poslechu alba narazíte. Nevím proč, ovšem na rozdíl od svých kolegyň jednoduše nefunguje. Možná je to až příliš “levnou” melodií, ovšem je to jediná skladba alba, jež si časem začala koledovat o přeskočení.

Dostáváme se tak konečně k poslední trojici skladeb. Všechny vycházejí z podobného konceptu jako úvodní “Welcome to Violence”, ovšem s výjimkou písně “Killafornia” se již kompletně oprošťují od vlivu industrial metalu a staví hlavně na melodiích. V mnoha ohledech se dají přirovnat k tvorbě již zmíněného Joe Satrianiho, který také dokáže ze své kytary vyloudit velmi melodické písně. Na pomyslný Olymp John 5 vystoupá v šesté “The Hill of the Seven Jackals”, která, ač začíná poměrně tvrdě, v sobě nese jedno z nejlepších sól letošního roku. “The Lust Killer” je z poslední trojice nejemotivnější, využívá i akustické kytary a (stejně jako skladby předchozí, ovšem v největší míře) znatelného elektronického podkladu.

“God Told Me To” je album plné překvapení. Pokud pominu skutečnost, že od kytaristy Marylina Mansona a Roba Zombieho bych v žádném případě nečekal takto duchaplnou tvorbu plnou skvělých kytarových kudrlinek, je zde ještě samotná rozmanitost alba, jež mě překvapuje i těší stále dokola. Pokud bych se měl dopustit poněkud nefér srovnání a postavit “Gold Told Me To” proti posledním albům Satrianiho, Gilberta či dokonce Loomise, vyšel by z toho John 5 vítězně. Zmíněná alba jsou totiž ve všech případech excelentními ukázkami práce talentovaných kytaristů, ovšem postrádají duši a emoce, které naopak ve skladbách jako “The Lust Killer” či “Creepy Crawler” v žádném případě nechybí. John 5 si mě získal hned při prvním seznámení a s “God Told Me To” stvořil velmi zajímavé album. Zda je to výjimka, či zda takto dobře zní jeho celá sólová tvorba, se plánuji přesvědčit co nejdříve. “God Told Me To” mi ovšem vystačí na ještě velké množství poslechů.


Další názory:

John 5 se svými sólovými alby celkem úspěšně boří předsudek, že instrumentální kytarová alba jsou vlastně nudné počiny, na kterých se toho příliš zajímavého neděje. Tenhle borec je jednou z mála výjimek a nejen na “God Told Me To” ukazuje, že jeho potenciál zůstával po celou dobu jeho působení vedle Marilyna Mansona nevyužit a o jeho kompozičních schopnostech ani nemluvě. Novinka “God Told Me To” vychází z minulých počinů, snad jen ubylo industriálních vlivů, přibylo akustiky, a kde bylo potřeba, se přitvrdilo. Třeba hned v úvodní palbě “Welcome to Violence” se jede v rychlém industriálním tempu, které je atakováno sólovými výpady Johna 5. Celkem překvapivě pro mě působilo zařazení coveru Jacksonovy “Beat It”, ale mé původní obavy, že tohle nemůže dopadnout dobře, se vytratily hned po prvním poslechu a John 5 se s touhle peckou popral víc než dobře, zpěv je šikovně nahrazen kytarovým kvílením, a i když fenomenální sólo z pera Eddieho Van Halena zůstalo nepřekonáno, tak se jedná o zajímavé osvěžení desky a přidává to na její rozmanitosti. Co jsem na předchozích deskách Johna 5 nemusel, byly akustické skladby, někdy i s vlivem country, ke kterému taky došlo. Na “God Told Me To” naopak působí tyto skladby nenásilně a nenarušují celkovou atmosféru desky, opravdu jsem se při jejich poslechu dobře bavil. Při hodnocení sice nemůžu sáhnout po vyšší známce, než jakou bych udělil mému nejoblíbenějšímu “Songs for Sanity”, ale to nemá vůbec žádný vliv na to, že “God Told Me To” je povedená deska.
Kaša


John 5 – The Devil Knows My Name

John 5 - The Devil Knows My Name

Země: USA
Žánr: instrumental rock
Datum vydání: 3.4.2007
Label: 60 Cycle Hum

Tracklist:
01. First Victim
02. The Werewolf of Westeria
03. 27 Needles
04. Bella Kiss
05. Black Widow of La Porte
06. Welcome to the Jungle [Guns n’ Roses cover]
07. Harold Rollings Hymn
08. Dead Art in Plainfield
09. Young Thing [Chet Atkins cover]
10. The Washing Away of Wrong
11. July 31st (The Last Stand)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní době je celkem běžné, že si muzikanti zařizují své vlastní side projecty, kde plně uspokojují své myšlenky, které před kapelou neprošly. Většinou takovou iniciativu vyvíjejí frontmani a lídři kapely, nicméně na následujících řádcích si povíme něco o kytaristovi, který se rozhodl vydat svůj čistě kytarový a sólový výtvor. Mluvím samozřejmě o velmi profitované a očekávané desce „The Devil Knows My Name“ kytaristy z hudební formace Roba Zombieho (ex-Marilyn Manson band), Johnovi 5. Ten sice, jak je výše uvedeno, již nalezl útočiště v jiné kapele po odchodu od Marilyna Mansona, nicméně zřejmě ho to utvrdilo jen v tom, že má dost svého vlastního materiálu, aby mu to vystačilo na jeho čistě vlastní desku.

A jak to tedy vše dopadlo? Prvně je třeba říct, že John je nejen skvělý kytarista, ale i chytrý člověk, bylo mu jasné, že na desku složenou z čistě jeho metalových riffů mu lidská populace zanevře. Proto se na to rozhodl jít od lesa a kromě klasického zdvojování kytar zde najdeme i slušné bicí, které nijak nedráždí naše uši, a přitom velice slušně podtrhují rytmus a náladu celé desky. Taky si uvědomil, že pozvat pár hostů, kteří mu pomůžou, není vůbec špatný nápad. Najdeme zde tedy zvuk Joe Satrianiho, Erica Johnsona nebo třeba Jamese Roota.

Tak, zatím zde máme výpis samých superlativů, ale jak to všechno dopadlo? Nebudu vás zbytečně napínat, „The Devil Knows My Name“ je pro mě zatím jednoznačně nejlepší album tohoto roku. A jak je tedy možné, že deska složená „pouze“ z kytar (bicích) dopadla tak dobře? Inu, nejspíš proto, že John 5 je velký umělec a vizionář. K smrti nenávidím pěti minutová heavymetalová sóla [to jsme dva – pozn. Corey(8)], která se na mě linou z většiny metalových skladeb. Tedy zastávám názor: sólo ano, ale s nápadem a jistou živostí. No, a John 5 nám servíruje ne obyčejná sóla, on ve svých leckdy osmiminutových skladbách vypraví příběhy s úžasnou melodií a spádem. Songy mají úžasnou dynamiku, jsou krásně vnitřně propojené, často se mi stávalo, že jsem na konci písničky zapomněl její začátek, protože song se tak krásně vyvinul a přešel do úplně jiné etapy.

Další věc, která mě velmi překvapila, je vtip, humor a odlehčení, které do svých skladeb zakomponoval. John 5 totiž ví, že lidé chtějí dobrou hudbu a hlavně taky zábavu. A co může být zábavnější, než když uprostřed tvrdého metalového riffu začne hrát „veselá“ španělská kytara, později podporována zvukem benja. Po minutě se vše vrátí do normálu a vy se jen pousmějete.

To ani nemluvím o písni „Young Thing“, na kterou si klidně můžete zatančit regulérní tanec v rytmu jive s dobovým zvukem rock’n’rolových bicích. Předělávka slavné písně od Guns n’ Roses, „Welcome to the Jungle“, je kapitola sama o sobě. Hodně je znát předchozí působení v Marilyn Manson band, dočkáme se pár vstupů elektroniky a různých samplů, dokonce je zde jakýsi pokus o skrečování na vinyl, samozřejmě vše pouze v podání kytary. A kdo při závěrečných sólech při písni „Dead Art in Planfield“ neuroní slzu, je prostě kacíř.

Takže materiálu bylo dost a jak to shrnout? Rozhodně na výbornou, protože rozhodnout se udělat takto specifické album a udělat to tak, že i kontroverzní kritik jako já sáhne po kapesníku, to je přeci umění. Znalci hudby a kytaroví mágové, netrhejte mi hlavu, ale nemohu hodnotit jinak. Netvrdím, že toto album bude lámat rekordy v prodeji, ale pokud budeme mít chuť na pravé a od srdce myšlené umění, máme jasnou volbu.