 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 38:49 Odkazy:
|
V promo řečech na nadcházející koncerty se leckdy můžeme dočíst nejrůznější kraviny, ale označení Johna Garcii za pouštního magnáta, jak to udělali Obscure Promotion před jeho nedávným koncertem v Praze, mi přijde docela trefné. Jeho vysoké postavení na stonerové scéně je totiž zcela nesporné. Ostatně výčet zvučných těles, ve kterých působil a na jejichž tvorbě se podílel, je obdivuhodný. Chronologicky – Kyuss, Slo Burn, Unida, Hermano, Vista Chino, ZUN a v neposlední řadě jeho současná sólová kariéra. V případě prvních tří jmen mluvíme o absolutních vrcholech stonerového žánru a ani ostatní nezůstaly bez povšimnutí. Dalo by se říci, že na co Garcia sáhne, to se promění ve zlato; ostatně nesouvisí právě s tím název jeho nynější kapely The Band of Gold?
Letošní počin nazvaný jednoduše „John Garcia and the Band of Gold“ je jeho třetím sólovým albem. První, eponymní sólovka z roku 2014 byla docela sledovanou událostí, jelikož přímo navazovala na rozpad Vista Chino (neboli Kyuss Lives!), tedy reinkarnaci sestavy Kyuss z období „Blues for the Red Sun“, v níž chyběl pouze kytarista Josh Homme. Garciova prvotina mě bavila, ale tak nějak jsem si u ní říkal, že asi stárne, protože to přeci jenom nebyl takový nářez, jako spíše klidnější rocková nahrávka. Ale pár pecek tam je. Druhý výtvor „The Coyote Who Spoke in Tongues“ jde pak ještě dál. Předělávky Kyuss i nová tvorba v akustickém provedení volají k ospalým nočním poslechům pod hvězdnou oblohou. Vzhledem k náplni jsem to ani pořádně nebral jako pravou řadovku. Z obou desek ale bylo jasné, že Garcia to v hrdle pořád má, a když se obklopí schopnými muzikanty, stále může vytvořit povedenou placku. A právě to se stalo s „John Garcia and the Band of Gold“.
Mám-li novinku k něčemu přiřadit, tak k bandu Unida. Ne snad, že by se Garcia a spol. dostali až na úroveň opusu „Coping with the Urban Coyote“, ale svým stylem a zaměřením se k němu dost blíží. Tak předně je „John Garcia and the Band of Gold“ docela dost živým albem, čímž myslím hlavně to, že opět umí sešlápnout pedál starého oprejskaného Plymouthu k podlaze, stáhnout okénko a zmizet v poušti za Palm Desert. Zároveň se ale drží stylu, na nějž Garcia najel se svou sólovou dráhou, což ve výsledku činí moc příjemnou kombinaci.
Dalším obrovským plusem je, že se „John Garcia and the Band of Gold“ daří přenášet na posluchače nějakou náladu, atmosféru zaprášených ulic na hranici Spojených států s Mexikem, hledání úkrytu před spalujícími paprsky slunce i krácení pozdního času se sklenkou v ruce. Zkrátka aspekty, které velice usnadňují souznění s albem a dokáží v posluchači zažehnout také vlastní představivost jako doprovod k hudbě a textům, a to i přesto, že se nejedná o nijak striktně psychedelickou nahrávku, naopak, psychedelie se výrazněji projeví až na samotném konci desky.
Velice rychle jsem si oblíbil začátek alba, tedy instrumentálku „Space Vato“ a následující „Jim’s Whiskers“, můj nejoblíbenější kus. Právě v této úvodní dvojici se hned ukáže, že tady se Garcia nebude bát za to pořádně vzít a trochu za sebou zaprášit. A když se tak v druhé polovině písní stane, stojí to sakra za to. Do parádního doprovodu si přidejte jeho tak typický vokál a je to tam. Podobně zní i „Popcorn (Hit Me When You Can)“ či „Don’t Even Think About It“. Skvělé jsou také kusy s hlasitými a velkými refrény jako „My Everything“ a především následující chytlavá „Lillianna“. Závěr alba ladí na klidnější notu, i když zprvu se „Cheyletiella“ tváři jako další riffově založená věc, brzy se přenese do opojných nálad, které pak vhodně dotvoří konečná „Softer Side“.
Aby ale nedošlo k mýlce, „John Garcia and the Band of Gold“ není naprosto dokonalé. Trochu mě zklamala klipovka „Chicken Delight“, jež je oproti zbytku taková nijaká, stejně jako další „Kentucky II“. Ta má alespoň solidní kytarové nápady s riffy, na rozdíl od nudné přešlapávané v „Apache Juncion“. To budiž tři šrámy na jinak silné nahrávce, kterou přesto „John Garcia and the Band of Gold“ zcela jistě je. Ještě jedna jízlivá poznámka, i když trochu na okraj… celou dobu se ptám, proč to vyšlo v lednu a ne v letních měsících. No takhle mám alespoň důvod těšit se na léto, kdy už teď vím, čím si budu to nesnesitelné vedro zpříjemňovat.
Myslím, že „John Garcia and the Band of Gold“ fanouška Johna Garcii potěší. Já se nezdráhám ho označit za nejlepší desku, pod níž je podepsán, od dob skupiny Unida, takže ano, lepší než Hermano, lepší než Vista Chino a lepší než jeho dosavadní sólové věci. To není úplně málo. Chápu, že někdo může namítnout, že je to vlastně pořád to samé, ale v tomto případě je to poskládané tak dobře, že mě podobné poznámky vůbec nepřicházely na mysl. Desert rock se vší parádou!
