Archiv štítku: Jordablod

Never Surrender Fest Volume I (čtvrtek)

Never Surrender

Datum: 1.11.2018
Místo: Berlin, Columbia Theater (Německo)
Účinkující: Evil, Irkallian Oracle, Jordablod, Sacrocurse, Witches Hammer

I když se jednalo o první ročník, nechci festival Never Surrender označovat za nový, protože přímo navazuje na Nuclear War Now! Fest, který se v posledních devíti letech konal v Berlíně celkem pětkrát. Jak napovídá název, americké vydavatelství Nuclear War Now! Productions zde představovalo „své“ kapely a v průběhu let tu došlo například na takové exkluzivity jako první a poslední koncert Conqueror nebo jediná evropská vystoupení Order from Chaos, Holocausto, Nuclearhammer či Bone Awl. Never Surrender se od svého předchůdce liší v tom, že se na soupisce objevují i kapely ze stáje vydavatelství Iron Bonehead, které se ovšem organizačně podílelo i na všech ročnících zmíněného Nuclear War Now! Festu.

Čím se tedy první ročník Never Surrender mohl pyšnit? Například prvními evropskými koncerty Temple Nightside, Necroholocaust, Sacrocurse, Evil (JPN) a především Xibalba, Witches Hammer nebo Reencarnacion, kteří tu kompletně přehráli kompilačku starého materiálu „888 Metal“. První koncert zde odehráli například nadějní Jordablod, Baxaxaxa byli pro některé také tahákem a jednalo se o jejich druhý a zřejmě i poslední koncert v historii a kapely jako Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Unnausprechlichen Kulten nebo Black Cilice v Evropě taky nehrají moc často. Mě osobně tu nejvíce táhli protinožci a headlineři Blasphemy se Sabbat. Ale až na výjimky tady prakticky nebyla kapela, kterou bych nechtěl vidět.

Never Surrender se odehrával v malém sále berlínského Columbia Theater. Ten jsem navštívil už loni a onen zážitek dost přispěl tomu, že jsem se na festival těšil, protože klub to je příjemný. Prostor před pódiem je například stupňovaný, takže tady není problém dohlédnout na pódium i zezadu. Kapacita klubu je navíc omezena devítisty lidmi, tady se prodalo lístků osm set, takže i na headlinery se dalo bez větších problémů dostat na rozumné místo. Druhým nejlidnatějším místem festivalu byla venkovní zahrada s posezením a občerstvením, tady jistě každý návštěvník strávil velice hodně času, a pak tu byla ještě místnost, kde se prodával merch a nosiče. Výběr tam byl fakt masakrální, netřeba dodávat více. Malou perličkou je, že úplný prostor Columbia Theater ve skutečnosti sestává ze dvou budov. Sálu, který jsem popsal výše, a koncertní haly, kam se vleze několikanásobně víc lidí. V průběhu festivalu tam hrál například Tom Odell a pak ještě jedna popovka, na kterou přišla hromada lidí, z nichž někteří si prý ochrance stěžovali, že se té černé sebranky bojí, haha. Ale všichni víme, že metalisti, bez ohledu na množství železářství na sobě, jsou obvykle neškodná a veselá cháska.

Jordablod

Kvůli pokusu o turismus jsem přišel o Mogh (nezájem) a Abyssous. Druzí jmenovaní mě mrzí jen málo, ale přeci. Představovali tu své nové miníčko „Mesa“, které nabízí mix klasického death metalu s portalovsky pokroucenými riffy. Žádný zázrak, žádná invence, ale v rámci předfestivalové přípravy se to poslouchalo celkem ok.

Do klubu tedy dorážím na mexické Sacrocurse. Jejich loňské album „Gnostic Holocaust“ se také poslouchalo fajn, navíc jsem byl zvědav (hovado sexistický!), zda s nimi vystoupí i ta pěkně rostlá Amazonka, co jim hraje na basu, ale stál tam chlap. Naživo ovšem trojice zněla jako zcela tuctový death/black jihoamerického střihu; hodně blástů, jednoduché riffy, deathový vokál. Moc nepomohl ani zahuhlaný zvuk, který byl první den navíc zbytečně hlasitý. Ze zmíněného alba ručím jen za „Maze of Serpents“ a soudě dle průpovídek frontmana Zolraka se asi dost čerpalo z rané tvorby. Žádná sláva, ale jako rozjezd dobrý.

Sacrocurse

Z recenze na našem webíčku je patrno, že byl H. z debutu švédských Jordablod docela nadšený, a já se mu nedivím, hudba to je fakt kvalitní a osobitá. Mně osobně například „Upon My Cremation Pyre“ hodně zavánělo Negative Plane, mírně i švédskýma teplárnama typu Tribulation, to vše v raw blackmetalovém podání. Naživo jsem teda z hudby více cítil ty teplárny, ale na balet nebo zklamání opravdu nedošlo. Vystupující trojice ani nevypadala moc metalově, i když zapatlaní byli dost, a o nějakém pohybu na stagi nebyla řeč. Hlavní ovšem byla hudba a ta se poslouchala dobře. Zvuk byl teda pořád docela na piču, hlasitý a zahuhlaný, ale to pomalejším kapelám, mezi které Jordablod v rámci festivalové soupisky určitě patřili, zas tolik neškodilo. Logicky se hrály skladby ze zmíněného debutu, ale určitě v jiném pořadí. „Hin Hale“ byla například zařazena na konec setu. Ta společně s „Liberator of Eden“ pro mě byla tím nejlepším na setu kapely. Na první koncert dost dobrý, ale vidět je znova asi nepotřebuju.

Zato japonské Evil bych si dal znova zas, zas, zas a pak ještě raz. Jejich hudba bývá popisována jako mix brazilského soundu (Sarcófago, Holocausto a spol.), japonského metalického punku à la Gism a starého německého thrashe (Sodom, Destruction). Já tam teda nejvíc slyším ty Sarcófago, ale je jasné že tohle vystoupení bylo trve až na půdu, i když na pohled i trochu úsměvné; Japoncům corpsepaint obvykle nesluší, zvlášť když máte účes evidentně dělaný podle kastrolu. Ale jinak byl set kapely parádní. Kvůli zvuku a faktu, že Evil nemám moc naposlouchané, nevím jistě, co se hrálo, ale odvozuji díky coveru „Desecration of the Virgin“, který zazněl jako cca čtvrtý, že prvně zahráli skladby z letošního dema „The Gate of Hell“, aby se posléze věnovali skladbám starším, především z loňského debutu „Rites of Evil“. Brazilské blásty a falsetta jsou ta nejlepší věc na světě a Evil také dovedli autenticky replikovat „hudební rozbitost“ starých extrémně metalových kapel, které budovaly žánr, když ještě uměly piču hrát.

Evil

Na Possession jsem se komplet vysral, abych byl připraven si vepředu odstát Irkallian Oracle. Jak jsem kdysi psal v reportu z Prague Death Mass III, Irkallian Oracle studiově nijak zvlášť rád nemám, ale v Praze mě totálně zničili a stále na jejich set vzpomínám. Jedna z těch kapel, které jsou naživo doopravdy rituální a magické.

No, když se začalo s „Reflections“ bylo to v pohodě. Ten druhý houpavý zloriff je výtečný. Vzápětí to Irkallian Oracle rozmrdali s „Conjuring the Expulsed“, ale už v jejím průběhu jsem si šel stoupnout za zvukaře, protože poslouchat se to moc nedalo a uši trpěly. I vzadu to byla sotva poslouchatelná koule, ale zvukař měl v píči a dál si ťukal na mobilu, čurák. Každopádně si myslím, že kdo chtěl a trochu tvorbu kapely znal, stále si set mohl užít. Dále ještě zazněly „Apollyonic Enstasis“, „Ekstasis“ a zřejmě i „Trans-Abysmal Echoes“, ale to hádám jen podle délky skladby, protože už na desce se jedná o velenásilný chaos, takže naživo šlo kromě kytarového bordelu a blástů identifikovat jen impozantně nelidský ryk vokalistův. Úplný závěr už patřil nejlepší skladbě Irkallian Oracle, a to „Iconoclasm“.

Irkallian Oracle

Jako… já si to docela užil a určitě jsem nebyl sám, ale to přeřvané burácení se moc poslouchat nedalo, až si kamarádi dělali srandu, že se kapele podařilo vyloudit takzvaný „hnědý tón“, protože v prostoru před zvukařem si údajně někdo ohavně zasral, haha. Beztak to bylo tím nedobrým pivem, co v klubu čepovali.

Čekal jsem na speedmetalové Witches Hammer, ani ne z důvodu, že bych je poslouchal, ale spíše ze zvědavosti a pro jejich význam pro kanadský metal. Nebudu tu vypisovat pohádky, když tak si o tom přečtěte rozhovor. Také jsem chtěl naživo vidět majitele největší bicáku na metalové scéně, Marca Banca, který po zániku Witches Hammer hrával s Blasphemy jako The Traditional Sodomizer of the Goddess of Perversity. Ten ovšem na pódiu nestál, když jsem zrovna koukal, dorazil později. No, dal jsem pár skladeb a šel spát. Můj dojem z kapely bych stejně shrnul slovy „fotři si přijeli po letech zahrát metal“. Poslední Kawir jsem tedy pochopitelně neviděl.

Witches Hammer

První den Never Surrender byl až na pár výjimek (jako třeba Evil a dílčí momenty Irkallian Oracle) docela chabý, a to hlavně kvůli dementně hlasitému zvuku, ze kterého mě ke konci už bolela hlava. Laťka kvality naštěstí v dalších dvou dnech výrazně stoupla a to z prostých důvodů: méně chlastu a decibelů, více spánku a skvělých kapel.


Jordablod – Upon My Cremation Pyre

Jordablod - Upon My Cremation Pyre

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. En Route to the Unknown
02. Liberator of Eden
03. Chants for the Black One
04. Hin håle
05. A Sculptor of the Future
06. Of Fiery Passion
07. Upon My Cremation Pyre

Hrací doba: 53:37

Odkazy:
facebook

Je několik konkrétních vydavatelství, jejichž činnost se rozhodně vyplatí sledovat a v podstatě lze říct, že stojí za slyšení takřka vše, co pod jejich křídly vyjde. Samozřejmě, že ne ze všeho si člověk kecne na prdel, ale když se u většiny nahrávek váš vkus a vkus daného labelu potkávají, není od věci tomu věnovat zvýšenou pozornost. Pro mě osobně k takovým patří i němečtí Iron Bonehead Productions, jejichž portfolio projíždím vcelku pravidelně, dost často nacházím kvalitní muziku a také dost často rozmrdávám tisícovky v jejich e-shopu, haha.

Každopádně, právě díky nim se mi dostali do drápů i švédští Jordablod, jejichž tvorbu bych zde rád představil v recenzi, poněvadž to dle mého skromného uvážení stojí za to. Kapelu jsem zachytil již v loňském roce, kdy u Iron Bonehead vyšla kazeta „Promo 2016“, jíž jsem si na Bandcamp všimnul už jen díky zvláštnímu obalu. Než jsem se ovšem stačil dopracovat k poslechu, bylo již ohlášeno první dlouhohrající album „Upon My Cremation Pyre“, díky čemuž jsem se na zmiňované dvoupísňové promo vysral úplně a počkal si rovnou na řadovku.

Ani nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem tušil, že se v případě Jordablod dočkám výtečné muziky. Ne, že bych se snad chtěl vychloubat, ale­… ty vole, musím se pochválit, poněvadž „Upon My Cremation Pyre“ je výtečná deska. Vlastně ještě lepší, než jsem doufal, protože až v takhle dobré záležitosti si člověk odvykne doufat, když po letech intenzivního poslouchání dojde do stavu určité skepse a kritičnosti. V tomto případě ovšem nemám jinou možnost než fanaticky chválit, protože těch pár eventuálních mušek jsou jen kosmetické drobnosti, které dojem vytříbeného žánrové dílka nemohou zbourat.

Dokonce bych si snad dovolil říct, že Jordablod do jisté míry znějí i osobitě. Od zástupů je odlišuje především jeden konkrétní prvek, který až napíšu, nejspíš vám nebude připadat jako něco výjimečného či výlučného, co by mělo odlišovat zrovna metalovou kapelu. Věřte tomu nebo ne, ale mám na mysli kytarové sólování. Jordablod se toho totiž nebojí a kytarové vyhrávky pálí v takové kvantitě i kvalitě, že to ve špinavém black metalu obvyklé prostě není.

Jenže pozor, nejedná se o nějaké obyčejné masturbace po kytarových pražcích ani onanistické audio výstřiky pro naleštění vlastního metalového ega. Sóla v podání Jordablod vysoce atmosférická a působivá, a jak vidno, na blackmetalový základ pasují skvěle. Abych se ale neukájel jen v obecných náznacích, pojďme na nějaké konkrétní důkazy: první čtvrtina „Liberator of Eden“, začátek „A Sculptor of the Future“ anebo extatické finále „Hin håle“ (asi můj nejoblíbenější moment celé desky!) snad poslouží.

Jordablod

Nicméně četná sóla, melodie a vyhrávky samy o sobě nejsou a také nemohou být tím jediným, kvůli čemu je hudba Jordablod tak vysoko. Všímám si, že se dost často stává, že nějaká skupina přijde s určitým specifickým elementem, ale nakonec se začne opájet jenom a pouze jím, zatímco metalový podklad je degradován do podoby tupých riffů a jalového základního rytmu. Typicky jde třeba o pro žánr netradiční nástroj. Jenže přesně tohle se na „Upon My Cremation Pyre“ neděje!

Jordablod totiž nezapomínají, že stále hrají black metal, a tak i navzdory vysoké melodičnosti (na poměry stylu) jejich produkce nezní jako akustická obdoba teplé mrdky právě odkapávající z ocasu gay pornoherce, nýbrž jako black metal. Riffy jsou taktéž povedené, „vychlastaný“ vokál sedí, ani tomu nechybí syrovost a punc podzemí, přesně jak to máme rádi. Samozřejmě, že nikdo netvrdí, že by snad Jordablod měli sahat po nejvyšších hudebních extrémech, jaké lze široko daleko nalézt. To jistě ne, naopak jsou formálně vzato poměrně stravitelní, přinejmenším v rámci svého žánru. Snad ale není třeba dodávat, že schopnost vyšroubovat BPM na maximum nebo zaprasit svůj sound jak z chlívku nemusí korelovat s hudební kvalitou.

Možná, že vás „Upon My Cremation Pyre“ nesejme tak jako mě, ale dovolím si tvrdit, že kvalitu byste zde slyšet měli. Mně osobně se však Jordablod přesně strefili do vkusu a rozpoložení, takže už nyní si jejich debut cením dost vysoko. Až budu v lednu sestavovat tradiční žebříček uplynulého roku, tohle bude jedna z nahrávek, na něž si při osobní rekapitulaci toho nejlepšího vzpomenu. I kdyby to ale na královskou pětku nakonec nevyšlo (což popravdě spíš předpokládám, to zas na rovinu), jedna věc je pořád jistá – „Upon My Cremation Pyre“ je nutno vlastnit ve sbírce.