Archiv štítku: JPN

Japonsko

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: komedie / krimi / akční

Originální název: 直撃地獄拳 大逆転

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery!)

Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem.

Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.

Trojici svede dohromady další prácička, která se tentokrát točí okolo drahého šperku. Ten do Japonska v rámci charity přivezla nějaká dámička na vozíku. Zde jí ovšem ukradnou nejen šperk, ale i dceru. Aby se malé nic nestalo, jsou do akce povoláni naši borci. Povede se jim zachránit holku (spíš omylem), ale šperk a výkupné nikoliv. Celá věc je nicméně mnohem víc zamotaná. Náhrdelník totiž tak trochu ukradený nebyl, jednalo se o podvod, takže jej ústřední trojice ukradne sama, aby zjistila, že jde o falzifikát, takže se rozhodne ukradnout originál, při jehož krádeži je zatkne ten, kdo jim práci úplně na začátku zadával. Děj je standardní nesourodý asijský guláš plný nepřehledných zvratů a místy i divné návaznosti, v němž má západní divák o to těžší práci se orientovat, protože nám půlka těch herců připadá úplně stejná (i když je pravda, že zrovna s tímhle jsem u „Chokugeki! Jigoku-ken“ i „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ neměl takový problém jako u mnohých jiných filmů).

Ta největší změna však přichází s celkovým pojetím snímku. Zatímco „Chokugeki! Jigoku-ken“ byl akční biják, kde se sem tam objevil nějaký vtípek nebo hláška, „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ už je spíš regulérní komedie, která je místy dost praštěná. Vzhledem k zápletce bych se navíc nebál dodat krimi komedie, nicméně gagy jsou místy pořádně ulítlé, kór na takhle starý film. Uvedu několik málo příkladů za všechny:

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Když Koga a Sakura lezou po stropě k trezoru s pravým šperkem, druhý jmenovaný pořád reptá, načež si na něj Koga uprdne, aby jej umlčel. Když pak Sakura začne hořet, Ryuichi jej uhasí tak, že jej pochčije. V jiné scéně zas Sakurovi přilepí ruku ke stolu ultra silným lepidlem a on si stěžuje, že potřebuje močit, dostane sklenici na malou a pánev na velkou. On pak vezme pánev a holce, kterou celou dobu balí (už druhý díl), řekne, aby radši odešla, protože to bude pořádný náklad. Prostě inteligentní humor, co vám budu povídat.

Co se ovšem akce týče, nějaké bitky jsou za celý film vlastně jen tři. Sonny Chiba v nich sice rozdá pár slušných kopů, ale nejde o nic, co by znalce místních martial arts bejkáren zvedlo ze židle. Nějaká brutalita se navíc objeví až úplně na konci, kdy Sonny rozdá takové rány, až z toho šmejdům vypadnou zuby nebo oči z důlků a dásní (doslova), plus dojde i na vytrhnutí vnitřností z břicha. Když si uvědomím, že jsem si „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ pouštěl právě kvůli tomu, že jsem chtěl vidět akční biják (což je vzhledem k jedničce naprosto logické očekávání), jsem v tomhle ohledu trošku zklamán.

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že bych se u „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ nudil, spíš naopak. Film ubíhá dost svižně a místy jsem se smál opravdu nahlas, což se mi zas tak často nestává. Pokud máte rádi asijské šílenosti s fekálním humorem a bitkami, pak si tenhle trochu zapadlý snímek určitě dejte. Nesmíte však doufat v nářez jako v „Chokugeki! Jigoku-ken“. Ve finále jsem nicméně rád, že jsem to viděl.


Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: akční

Originální název: 直撃!地獄拳

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery!)

Není akční biják jako akční biják. Když se řekne klasický akční oldschool, asi se většině z nás vybaví braková béčka z osmdesátých let, kde to mlátili všichni ti Schwarzeneggerové, Stallonové, Norrisové a další frajeři. Jsou to super bijáky, o tom žádná, sám je mám fest rád. Ale pořád je to americká produkce a ta byla vždycky a ve všech ohledech trochu usraná a zbytečně korektní. Nejen v tomhle žánru, nýbrž obecně.

Jak každý znalec jistě ví, pro brutálnější akční nářezy je nutno zavítat do Asie. I tady máme takovou řekněme stravitelnější produkci – což myslím bez jakéhokoliv pejorativního nádechu. Právě odsud vzešly i mezinárodní hvězdy jako Bruce Lee nebo Jackie Chan. Vedle nich je tu ale hromada dalších, trochu skrytějších pokladů, z nichž některé jsou skutečné perly. Tyhle bijáky bývají mnohdy humorně praštěné, někdy i slušně krvavé, někdy i obojí zároveň (což je mimochodem trochu případ i našeho dnešního kousku), dost často ale nabízejí exkluzivní akční bitky, kvůli nimž stojí za to to se dívat. A i tyto počiny mají svá kultovní jména, mezi něž jednoznačně patří také Sonny Chiba.

Myslím, že největším kultem v Sonnyho filmografii je asi bez větších debat „Gekitotsu! Satsujin ken“ známější spíš pod anglickým názvem „The Street Fighter“. Na tuhle akční šlehu se v našem filmovém koutku také někdy dostane, žádné strachy, ale dnes vytáhneme jinou kvalitku, shodou náhod pocházející ze stejného roku jako „Gekitotsu! Satsujin ken“„Chokugeki! Jigoku-ken“, někdy též známou pod anglickým jménem „The Executioner“. Sonny Chiba jen tak mimochodem není jedinou známou firmou, která se na tomhle kousku podílela. Fajnšmekrům jistě nebude neznámý ani režisér Teruo Ishii, jehož tvorba určitě také stojí za průzkum.

Nicméně pojďme už k samotnému filmu. Sonny Chiba zde hraje potomka ninjů a od svého dědy se dle očekávání naučí jak někomu pořádně nakopat prdel. Asi nepřekvapí, že se mu to tady bude opravdu hodit. Společně s dalším týpkem, jehož nejdřív musí osvobodit z malajského vězení, jsou ne úplně dle zákona najati bývalým policistou, který si nyní vydělává jako nájemný vrah, aby zastavili přísun drog do Japonska. Tím, že chystanou velkou zásilku ukradnou a sami na ní vydělají. Mafie totiž k dovozu ilegálních substancí využívá hluchoněmou dceru evropského velvyslance, která má diplomatickou imunitu, což z celé situace dělá poněkud delikátní záležitost.

Chokugeki Jigoku-ken (1974)

Nejedná se ovšem nějakou buddy akci, zmiňovaná trojice nejsou žádní kámoši. Na jednu stranu se pokoušejí splnit úkol, ale zároveň se do toho některým z nich moc nechce a ještě se zároveň ochcávají a sem tam i podrážejí. Každopádně, bitek je docela dost, protože mafie kvůli utajení nepoužívá zbraně, takže spojku chrání tlupa goril, s nimiž si to naši borci musejí ručně vyříkat.

Děj se tváří jednoduše a v zásadě vlastně jednoduchý je, ale místy je to typicky asijsky ulítlé a nepřehledné. Do toho klasika asijských bijáků – našinec má místy dost problémy rozeznat, kdo je vůbec kdo, protože sorry, fakt hromada z nich vypadá podobně. Naštěstí alespoň ústřední trojici si nikdo nesplete, protože Sonnyho ksicht zná každý a jeho dva parťáci jsou takové držky, že si je nespletete. Jeden z nich (ten z vězení) je navíc věčně nadržený chlívák, takže dojde i na kopu humorných situací. Místy jsem se u „Chokugeki! Jigoku-ken“ chlámal jak prase, protože některé hlášky mají fakt koule.

Chokugeki Jigoku-ken (1974)

Nemyslete si ale, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ je nějaká ztřeštěná crazy komedie typu „Bláznivé mise“. Bitky jsou dost ostré a dočkáte se i trochu té krve. Asi nejhustější kousky, s nimiž se film vytasí, je vytrhnuté žebro a vyhřezlé oči. Viděl jsem sice už i větší nářezy, ale i tak cool! Kromě toho potěší i závěrečná „pointa“, protože snímek nekončí žádným happy endem, ale spíš hořkým patem, i když se podaří mafii o drogy připravit.

„Chokugeki! Jigoku-ken“ je každopádně nepříliš známá akční paráda made in Japan. Pro fandy žánru povinnost jak svině.


Friendship – Hatred

Friendship - Hatred

Země: Japonsko
Žánr: powerviolence
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Southern Lord / Daymare Recordings / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Rejected
02. Regiside
03. Corrupt
04. Tortures
05. Compton
06. Grief
07. Life Sentence
08. Blue Berry
09. Execution
10. Dirtbags
11. El Chapo
12. Treason

Hrací doba: 25:09

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

S japonským námrdem Friendship jsem se prvně potkal přibližně před rokem, když se mi do drápů dostala jejich kompilačka „I&II“, která dávala dohromady předchozí dvě ípíčka (nazvaná – dle očekávání – „I“ a „II“). Především se mi líbilo, že Japonci to nedrhnuli v prasecky zběsilém tempu hlava nehlava celou dobu, ale dokázali to okořenit i pomalým mazlavým sludgem. Bavilo mě to tehdy docela dost, tak jsem se nijak zásadně nemusel přemlouvat k tomu, abych se pustil i do poslechu jejich první řadovky. Zatímco název kapely – „Přátelství“ – úplně neodpovídá tomu, co formace produkuje za muziku, název debutového alba je už výmluvný – „Nenávist“.

Vzhledem k tomu, že Friendship rubou powerviolence, asi nepřekvapí, že i „Hatred“ patří k deskám, u nichž je označení dlouhohrající spíše formální a působí poněkud úsměvně. Fošna totiž hraje pouhých pětadvacet minut. Což ale není špatně, já to naopak beru, a to nejen proto, že je to v těchto žánrech zvykem. Řekněme si totiž upřímně – koho by tohle skutečně bavilo poslouchat třeba hodinu v kuse? Mě teda rozhodně ne. A to si sem tam nějaký výplach dám s náramnou chutí.

Mnozí by asi očekávali, že „Hatred“ bude vlastně o tom samém jako „I&II“. Docela logicky – vždyť já jsem očekával to samé. Až takhle jednoduché to ovšem v reálu není, ačkoliv základní recepturu Friendship samozřejmě nezměnili. Přijde mi ovšem, že na „Hatred“ jsou agresivní i sludgová složka muziky propojeny organičtěji, obě tváře Friendship jsou nyní více zapuštěny do sebe. Což ale na druhé straně znamená, že tím trochu utrpěla ona nasraná část. Jasně, pořád je to mrda do držky, ale jen relativně, poněvadž ve skutečnosti „Hatred“ není až takové zlo, jak naznačuje úvodní, minutu a čtvrt dlouhý výplach „Rejected“.

Je to dobře? Toť otázka, která nás docela potrápí. Papírově by se tím pádem mělo jednat o záležitost vhodnější k domácímu poslechu. Jenže pokud někdo prahne po tom, aby si ušima prohnal grindcorovou apokalypsu, „Hatred“ ho uspokojit nemusí. Deska sice na první poslech působí velmi agresivně, ale jde jen o zdání a prvotní slupku. Některé riffy jsou dokonce docela chytlavé a dost často se objevuje střední tempo. Že by zlatá střední cesta? Nejsem si jist. Milovníkům totálního chlívku to nejspíš po chuti nebude a pro standardního posluchače jsou Friendship pořád přespříliš extrémní.

Přesto nepochybujte o tom, že některé songy na albu jsou povedené. Třeba „Life Sentence“ nebo „Blue Berry“ jsou rozhodně skladatelsky propracovanější a zajímavější než standardní prasopal. Naopak mě trochu zklamalo, že Friendship na „Hatred“ opakují některé písničky z „I&II“, což mi přijde hodně zbytečné vzhledem k tomu, že obě nahrávky trvají méně jak půlhodiny. Nicméně mě trochu překvapilo, že opakovačku „Compton“ jsem poznal jen podle sluchu! To se myslím nestává často, aby nějaká kapela tohoto žánru vymyslela track s natolik výraznými riffy a motivy, že si jej člověk pamatuje i po roce. Něco o kvalitách Friendship to taky vypovídá.

Vzato kolem a kolem se však nedokážu rozhodnout, jestli se mi „Hatred“ opravdu líbí a případně jak moc. Vidím na albu pozitiva a některé věci mi přijdou chvályhodné. Ale na prdel jsem si nesednul. Nevím proč, vlastně mi to přijde dobré, ale ne zas tolik. „Hatred“ je tedy pro mě deskou, která mi přišla v pohodě, ale pouštět si ji už nebudu. Nedokážu ovšem říct, jak by můj názor vypadal, kdybych neslyšel „I&II“ a s kapelou se prvně setkal až nyní – třeba by mě to fakt bavilo, stejně jako mě před rokem bavila kompilačka.


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Země: Japonsko
Žánr: akční / drama

Originální název: バトル・ロワイアル II~鎮魂歌
Český název: Battle Royale II: Requiem

Rok vydání: 2003
Režie: Kenta Fukasaku, Kinji Fukasaku
Hrají: Tatsuya Fujiwara, Ai Maeda, Shûgo Oshinari, Riki Takeuchi

Hrací doba: 134 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

Kolikrát jsme již byli svědky toho, jak byla chytrá myšlenka skvělého filmu rozmělněna a rozvařena v hloupém a nepovedeném pokračování? Bohužel mnohokrát a nespíš mnohokrát ještě budeme. Japonská dramatická řežba „Battle Royale“ patří k těm nešťastným příkladům, které podobný osud potkal také. Řekněme si to hned a na rovinu – „Battle Royale II: Requiem“ je snímek, jenž neměl nikdy vzniknout, protože svému kultovnímu předchůdci dělá jenom ostudu.

Jestli lze na „Battle Royale II: Requiem“ nalézt něco pozitivního, asi to bude skutečnost, že se nesnaží prachsprostě vykrádat původní film, obšlehnout jej a akorát dle klasického přístupu druhých dílů udělat všechno větší, akčnější atd. Respektive – dvojka je (samozřejmě?) větší, akčnější a rozmáchlejší, ale vedle toho se pokouší rozvinout i myšlenku prvního dílu a posunout se někam dál. Nejedná se tedy o stejný koncept jako minule, kdy je třída školáků poslána na opuštěný ostrov, aby se zde mezi sebou povraždila.

Battle Royale byl zákon, jehož prostřednictvím japonská vláda chtěla vyřešit problémy s mladou generací a její ztrátou hodnot a nerespektováním dospělých autorit. Ve druhém díle je tento zákon novelizován a podoba hry je poněkud odlišná, přičemž se tato snaží reagovat na události prvního dílu, kdy se z ostrova dostalo víc lidí, než mělo. Přeživší Shuya Nanahara totiž cítí značnou křivdu za to, co jeho generaci dospělí provedli, a vydal se na dráhu terorismu, v jejímž rámci společně s dalšími vrstevníky vyhlásil válku dospělým. Akorát jsem moc nepochopil, co se stane, až někdo z teroristů dosáhne plnoletosti, asi v den narozenin přejde na druhou stranu barikády…

Zákon Battle Royale 2 pak znamená, že tentokrát si studenti vybrané třídy nejdou po krku navzájem, ale jsou posláni na ostrov, kde sídlí Nanahara se svými nohsledy, aby se jej pokusili zabít. Ona větší rozmáchlost „Battle Royale II: Requiem“ se pak projevuje v tom, že od „komorního“ akčního snímku s dramatickým přesahem se dvojka posunula k vojnovému eposu s bitvami. Ty patří k jediným světlým místům filmu, protože jakmile se to začne řezat, jde o jediné aspoň trochu zábavné pasáže. Válečnou vřavu plnou výbuchů a nepřetržitých salv kulek se povedlo udělat poměrně dobře, nejlépe v případě vylodění a prvním frontálním útoku na Nanaharovu pevnost. Za pochvalu asi stojí i to, že dvojka je subjektivně ještě krvavější než její předchůdce.

Tím ovšem pozitiva vesměs končí. Naopak negativ vidím tolik, že ani nevím, kde začít. Zkusme to třeba u nelogičností. Rozumím tomu, proč studenti vybraní do programu Battle Royale mají i tentokrát obojky – aby se necukali a aby se náhodou nepřidali k teroristům (což ale nakonec všichni, kdo v daném momentu filmu ještě žijí, dle očekávání stejně udělají). Proč jsou ale obojky propojeni do dvojic, z níž jakmile někdo zemře, hlavu to odpálí i tomu druhému? A co zemře – stačí, aby se od sebe dvojice vzdálila na víc jak 50 metrů, a už jdou oba pod kytky. Jaký to má mít smysl? A nakonec – proč vlastně studenty na ostrov posílají, když vláda přesně zná polohu teroristů, takže je může v klídku vybombardovat? Ne, ona tam pošle armádu a rakety až v momentě, kdy už na ostrově zbývá pouhá hrstka přeživších…

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Druhý velký problém. Vyjma oněch několika bojových sekvencí nenabízí „Battle Royale II: Requiem“ vůbec nic zajímavého, a dokonce velkou část své (zbytečně přetažené, jen tak mimochodem) stopáže nudí. Když jsem to viděl poprvé, po cca 70 minutách jsem si říkal, že teď už asi bude konec, a pak jsem ke své hrůze zjistil, že mě čeká ještě dalších víc jak 50 minut. Zpočátku to vypadá jen jako nic moc nástupce excelentního filmu, ale ve své druhé půli se „Battle Royale II: Requiem“ propadne až do odpadu. Jakmile se začne pateticky kecat a řešit morální cíle terorismu, tak je to naprosto zoufalá nuda, kterou už nezachrání ani opětovně akčnější finále. Divák je dočista znechucen z patosu a srdceryvných proslovů při umírání („Nikdy na mě nezapomeň“, „Musíš přežít a pokračovat ve své cestě“, „Navždy budeme kamarádi“ a podobné… fujtajbl). Režisérský sestřih dokonce přihazuje ještě dvacet minut navrch, což už mi přijde jako výzva pro naprosté magory, poněvadž já jsem sotva přežil ty dvě a čtvrt hodiny ve standardní verzi.

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Perličky:
• Role byla nabídnuta Quentinu Tarantinovi, ale musel ji odmítnout z časových důvodů. Údajně si měl zahrát prezidenta USA.
• V cameo roličkách se objeví Takeshi Kitano (učitel z prvního dílu) nebo Sonny Chiba.
Kinji Fukasaku, režisér prvního dílu, stihl natočit pouze jedinou scénu (konkrétně flashback, v němž se objeví Takeshi Kitano), poté zemřel na rakovinu prostaty. Snímek dokončil jeho syn a zároveň scénárista Kenta Fukasaku.

S nadáváním jsem ovšem stále neskončil. Další extrémní hejt musím poslat na jednotlivé postavy, respektive jejich představitele. Neskutečně mě sral třeba učitel. V prvním díle posílal studenty na smrt Takeshi Kitano, jehož nyní nahradil šíleně přehrávající Riki Takeuchi, na nějž se místy skoro nedalo koukat. Otázky, proč má na sobě taky obojek a jak se zničehonic objeví na ostrově v ragbyovém dresu, si už nechám pro sebe. Hodně mi vadil i Tatsuya Fujiwara, jenž se vrátil do role Shuya Nanahary. V prvním díle byla jeho topornost omluvitelná psychikou vystrašeného naivního studenta hozeného doprostřed krvavé řeže, ale vůdce teroristické organizace se mu prostě nedá věřit ani za hovno. Docela špatná je i podstatná část studentů, ale tihle dva mě tedy na celém filmu vysírali nejvíc.

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Nalijme si čistého vína, zde jakákoliv shovívavost na místě opravdu není. „Battle Royale II: Requiem“ je těžký průser, k jehož natočení nikdy nemělo dojít. Oproti bravurní jedničce se jedná o extrémní propad plný nelogičností a bez jakéhokoliv charismatu. Nefunguje to ani jako hloupé akční béčko, protože chybí jakýkoliv nadhled, film se bere smrtelně vážně, protože se pokouší o podobnou hloubku jako předchůdce, ale tentokrát se jen pateticky vaří z vody. Nuda při sledování je ubíjející, pocit zklamání obrovský. Tohle si původní „Battle Royale“ opravdu nezasloužil.


Batoru rowaiaru (2000)

Batoru rowaiaru (2000)

Země: Japonsko
Žánr: akční / drama

Originální název: バトル・ロワイアル
Český název: Battle Royale

Rok vydání: 2000
Režie: Kinji Fukasaku
Hrají: Tatsuya Fujiwara, Aki Maeda, Tarô Yamamoto, Takeshi Kitano

Hrací doba: 114 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: MoviePilot.com

Dnes si ve filmovém koutku zavzpomínáme na další snímek, který si vysloužil kultovní status. A také značně kontroverzní. Japonci totiž v tomhle případě zfilmovali téma, jaké budí vášně a negativní emoce. Pro ty z vás, kdo nevědí, oč se jedná, to vezmeme od začátku i s dějem, z něhož to jistě pochopíte. Ještě předtím ale dodejme, že myšlenka „Battle Royale“ není úplně původní – film byl natočen na motivy stejnojmenné knihy Kōshuna Takamiho, která vznikla již v roce 1996, ale vydána byla až 1999 (film je o rok mladší).

Děj je zasazen do alternativní blízké budoucnosti, kdy se Japonsko potýká s obrovskými problémy kázně mládeže a jejím nerespektováním dospělých autorit. Vláda se situaci rozhodně vyřešit radikálním způsobem – každý rok je vybrána jedna středoškolská třída, která je vysazena na opuštěný ostrov a donucena si zahrát hru. Ta spočívá v tom, že jsou studentům rozdány zbraně a ti se musí navzájem pozabíjet. Vyhrát může jen jeden a vyhrává tak, že zbude jediný naživu. Pokud zůstane po třech dnech naživu víc lidí, zemřou všichni.

Není těžké si domyslet, kvůli čemu „Battle Royale“ všechny moralisty a ochránce dobrých mravů tak vysírá. Je to samozřejmě vyobrazení toho, jak se parta dětí / teenagerů mezi sebou nemilosrdně vraždí. Navíc nezapomínejme, že se nejedná o americkou produkci sevřenou v kleštích autocenzury, etických bariér a strachu z ratingů. Japonci se toho nebojí. Samozřejmě, že nepůjde o ten nebrutálnější film, co jste kdy viděli, explotační horory jsou přece jenom na úplně jiném levelu, o pověstných východoasijských zhůvěřilostech ani nemluvě, ale i tak – násilí zde nechybí, krev stříká v elegantních obloucích, jak si mezi sebou studenti prořezávají hrdla anebo střelnými zbraněmi dělají ze svých kamarádů řešeto, a do toho jejich učitel v podání legendárního Takeshi Kitana v pravidelných intervalech rozhlasem glosuje, kdo během posledních šesti hodin zemřel.

Pokud ovšem netrpíte morální zábranou a jste ochotni snést něco nezletilé krve, čeká na vás velice dobrý snímek. V jádru je „Battle Royale“ především akční záležitost, zároveň jde ale dalece nad rámec standardního akčního filmu. Nechybí zde různé dramatické linky související s osudy jednotlivých studentů. Vzhledem k jejich počtu (42) je jasné, že ne všem je možno dát dostatečný prostor, tudíž některé z nich film sleduje podrobněji, u dalších jen naznačí, zatímco jiní umírají takřka okamžitě a stávají se pouhým masem na popravu. Což lze ale pochopit, protože jinak by to mělo pět hodin, a ne dvě. Navíc nelze přehlížet ani onu etickou rovinu filmu, již není možné opomenout, pokud se na to nebudete koukat s ortodoxně cynickým přístupem jako na akční vypalovák.

Perličky:
• O role 42 studentů se ucházelo více jako 6000 herců a hereček, z nichž do užšího výběru prošlo přes 800. Tito museli podstoupit šestiměsíční fyzickou přípravu, na jejímž základě byli vybráni finální představitelé rolí.
• Ačkoliv jsou postavy studenty střední školy, pouze čtyři herci byli v odpovídajícím věku. Nejstarším představitelům rolí studentů bylo 25 let.
„Battle Royale“ cituje jako jeden ze svých nejoblíbenějších filmů režisér Quentin Tarantino. Herečku Chiaki Kuriyamu později obsadil do svého snímku „Kill Bill“.

Batoru rowaiaru (2000)

Jediné, co musíte překousnout, je jistá dávka japonského patosu jako třeba vyznávání lásky během umírání, ale s trochou tolerance se to dá přežít, zvlášť když ten zbytek za to stojí. Osobně mi příliš nesedlo ani rozuzlení, k němuž snímek dospěje trochu jinak než předloha, ale ve finále zbudou ti samí přeživší. Tak či onak, závěr není přesně dle mého gusta, byť uznávám, že mě ty závěrečné minuty neštvou natolik, abych si jimi nechal zkazit jinak výborný film. Nehodlám samozřejmě prozrazovat, jak to dopadne, ale kdo již „Battle Royale“ zná, tak asi ví, o čem mluvím.

To jsou za mě asi tak jediné dvě kaňky „Battle Royale“, které se nakonec ztratí v záplavě nezapomenutelných scén (školení ke hře, maják, některá konkrétní zabití). Navíc je nutno cenit i samotné dráždivé téma a jeho provedení – když se totiž navzájem popravují děti za zvuku klasické hudby, nelze tomu upírat určitou působivost.

Batoru rowaiaru (2000)

Perličky:
• Kromě knihy a filmu existuje i komiksová adaptace ve stylu manga. Snímek se také dočkal pokračování s podtitulem „Requiem“.
• Deset let po vydání se „Battle Royale“ dočkal převodu do 3D a obnovené kino premiéry v Japonsku.

Po vydání knihy se ji japonští zákonodárci svého času pokusili zakázat, což se nakonec nepodařilo, a o to samé se pokusili i s filmem, což se rovněž nezdařilo. Naopak tím dosáhli přesně opačného účinku – udělali „Battle Royale“ obrovskou reklamu, z novely se stal bestseller a snímek se zařadil do první desítky nejúspěšnějších filmů v Japonsku. Obojí posléze vyvolalo ohlasy a kontroverzi i mimo rodnou zemi a v mnohých státech byl zakázán (například v Německu byl z indexu odstraněn až letos v únoru!). I to je známkou, že se zde podařilo vytvořit něco mimo komfortní zónu běžného diváka, což zasluhuje uznání. „Battle Royale“ se tak právem stal snímkem, jemuž předchází jeho pověst, a zároveň kultovní a výraznou záležitostí, která nezapadla v šedi průměru. Nutno vidět.

Batoru rowaiaru (2000)

Perličky:
• Navzdory běžnému přesvědčení nebyl „Battle Royale“ nikdy zakázán v USA. Sice zde byl vydán až v roce 2011, ale s největší pravděpodobností je na vině vysoká cena za licenci, kterou si nezávislí distributoři nemohli dovolit, zatímco ti velcí o snímek nejevili zájem.
• Okolo roku 2006 se uvažovalo o americkém remaku „Battle Royale“, proti čemuž se zvedla vlna nevole. Projekt byl nakonec zrušen, ale ne kvůli protestům fanoušků, nýbrž kvůli úspěchu tematicky podobné série „Hunger Games“ (knihy i filmy). „Hunger Games“ je mnohdy kritizováno právě za vykradení „Battle Royale“, ale autorka knih Suzanne Collins tvrdí, že o japonském díle před sepsáním svého vlastního v životě neslyšela. V roce 2012 byla také zvažována možnost amerického seriálu „Battle Royale“, ale i z toho nakonec zjevně sešlo.

Friendship – I&II

Friendship - I&II

Země: Japonsko
Žánr: powerviolence / sludge
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Jerusalem
02. T.R.Ø.Y
03. Bill Evans
04. €ompton
05. Represent
06. Bottomless Pit
07. Abuse
08. SB
09. Hype
10. Slaughterhouse
11. Law
12. El Chapo

Hrací doba: 26:07

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Jistě znáte ten pocit, kdy máte náladu na nějaký bestiální výplach, který řeže hlava nehlava v těch nejzběsilejších tempech. Právě pro takové chvíle existují skupiny jako Friendship. Jejich hudba i navzdory názvu kapely není vůbec přátelská, právě naopak, je naprostým protikladem toho, co si pod pojmem přátelská hudba představíte. „I&II“ vám totiž setne palici se stejnou spolehlivostí jako nabroušená gilotina na obálce nahrávky.

Pro někoho by mohlo být zajímavé, že Friendship pocházejí z Japonska. Nicméně jejich původ vlastní hudbu nijak neovlivňuje – bordel je totiž mezinárodní nebo ještě lépe řečeno nadnárodní záležitost. Z hlediska povinné informativní části recenze je zajímavější skutečnost, že ačkoliv může být „I&II“ považováno za debutovou desku Friendship, v reálu se o úplně nový materiál nejedná. Ve své podstatě totiž jde o kompilát dvou předchozích minialb, která si Japonci vydali sami. Jistě vás překvapí a ohromí, že se tato ípka jmenovala „I“ a „II“. Na „I&II“ však (naštěstí) není nijak poznat, že jsou to původně dva samostatné počiny, fošna nepůsobí rozhádaně a naopak vyznívá jednolitě a konzistentně.

Nyní se ale konečně přesuňme k tomu, co za brajgl Friendship vlastně produkují. Japonci si libují ve zvířecím powerviolence, v grindcoru toho nejhrubšího zrna. Ihned první skladba „Jerusalem“ na vás vysype zkurveně nenávistný chlívek, který je místy natolik extrémní, až to skoro zavání noisovými vlivy. První song trvá půlminuty a nedivil, kdyby i takto krátká doba stačila Japoncům na to, aby dokonale odradili slabší povahy.

Jenže pozor, nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Friendship hrají arci-agresivní bordel, nehrají však píčovinu bez mozku. „I&II“ má nějaký 26 minut, takže by člověk při takto krátké stopáži snad i očekával, že to Japonci budou bestiálně rubat po celou dobu, ale taková představa je lichá. Vedle zvěrských powerviolence momentů je totiž nahrávka prošpikována šnečími sludgovými momenty. Friendship vás nejprve roztřískají na maděru a tu zkrvavenou kaši, která po vás zbude, posléze vymáchají v ohavném bahně. Opět může za krásný příklad posloužit úvod „I&II“, protože hned po již zmiňované zběsilosti „Jerusalem“ přijde naopak pomalá temná tryzna „T.R.Ø.Y“. Třešničkou na dortu pak budiž občasné nihilisticky vřískající znásilňované kytary, při nichž zaručeně zjihne každý, kdo uctívá negativismus Khanate.

Friendship ve své muzice dokázali skvěle nakombinovat animální agresi a metalovou temnotu do krásně vyšinutého celku, který zvládne ukojit vaši touhu po extrémní produkci, a přitom není samoúčelnou přehlídkou toho, jak rychle dokáže bubeník sypat. Jinými slovy, Friendship ukazují, že i powerviolence lze hrát takovým způsobem, aby dávalo smysl se mu věnovat v rámci domácího poslechu, aniž by u toho ztratil to, co je pro tento žánr typické. A to je moc dobrá vizitka. V neposlední řadě pak „I&II“ opětovně potvrzuje, že zámořský label Sentient Ruin Laboratories má prostě čuch na výborné neokoukané extrémní kapely a že jeho ediční plán se rozhodně vyplatí sledovat.


Kikagaku Moyo – House in the Tall Grass

Kikagaku Moyo - House in the Tall Grass

Země: Japonsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Guruguru Brain

Tracklist:
01. Green Sugar
02. Kogarashi
03. Old Snow, White Sun
04. Melted Crystal
05. Dune
06. Silver Owl
07. Fata Morgana
08. Trad
09. Cardigan Song

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Vágně by šlo říct, že jsou takové dva základní druhy čistokrevného psychedelického rocku. Jedním jsou takové ty echt krautové drogy s výraznou monotónní rytmikou, která člověka pomalu opíjí, tlačí ho do kouta a táhne jej do stavů pohnutí mysli. Oproti tomu druhé podání nemá takový „tah na bránu“, je spíše usedlejší a ona psychedelie je taková řekněme umírněnější. A takové má také mnohem blíže původní podobě stylu ze zlatého věku psychedelie v 60. a 70. letech. No, a přesně té druhé jmenované formě se věnuje i formace, o níž dnes ztratíme kus řeči.

Kikagaku Moyo, nebo ještě lépe 幾何学模様, mají pro našince možná trochu krkolomný název, ale to se dá vzhledem k původu tak trochu očekávat. Podle oněch klikyháků vypadajících jak rozsypaný čaj vám již nejspíš došlo, že tato formace pochází z Japonska. Jen pro zajímavost lze zmínit, že onen název by měl znamenat „Geometrické vzory“. Nicméně hudba má tu nádhernou vlastnost, že je jaksi nadnárodní, a i když si na názvu kapely či skladeb klidně můžete zlámat jazyk a nemusíte kapele rozumět ani zbla, pořád je možné, že to člověka něčím osloví či snad dokonce pohltí. Emoce jsou totiž univerzální řečí, jíž rozumí snad každý bez ohledu na to, jakým jazykem jinak hovoří. A to, zdali skupina dokáže upoutat hudebně, se samozřejmě neodvíjí od místa původu (jakkoliv i ten v nějakých případech může hrát jistou roli a může dodat na zajímavosti, o tom se nikdo nepře), nýbrž od schopností samotných muzikantů.

A zrovna Kikagaku Moyo, všechna čest, v tomhle ohledu umí. Již předcházející deska „Forest of Lost Children“ z roku 2014 byla skvělá a obsahovala mnoho vysoce povedených nápadů (třeba taková „Smoke and Mirrors“ je prostě boží skladba). Nedokážu soudit, jak to vypadalo na eponymním debutu, jenž je ještě o rok starší, ale letošní novinka „House in the Tall Grass“ jednoznačně potvrzuje, že její předchůdce nebyla jen náhoda a že Kikagaku Moyo skutečně mají talent.

Oproti „Forest of Lost Children“ mi „House in the Tall Grass“ připadá ještě o něco křehčí. Tu a tam se sice vyskytnou i výraznější motivy (byť mnohdy to vyznívá výraznějším dojmem jen v kontextu alba) a v takové „Silver Owl“ se v jednom momentě vyskytují takřka až stonerové riffy, ale to celkové umírněnější ladění je jinak docela patrné. V případě jemného vokálu, o němž by si neznalý posluchač leckdy skoro mohl i myslet, že patří spíš ženě než muži, to moc nepřekvapí, protože ten byl takový i posledně. Měkčí dojem však podporuje přítomnost několika velmi minimalistických písní jako „Melted Crystal“, „Old Snow, White Sun“, „Fata Morgana“ nebo „Cardigan Song“. Jenže minimalistické pojetí neznamená jen snové rozjímání bez povedených motivů, důkazem čehož může být třeba druhá „Kogarashi“, jejíž některé melodie jsou prostě úžasné.

Kikagaku Moyo

Samozřejmě se zde ale nacházejí i delší strukturovanější kusy. Tato sorta je na „House in the Tall Grass“ reprezentována třeba hned úvodní „Green Sugar“, která se dle daných žánrových pravidel po většinu svého času točí okolo jednoho rytmického motivu, kolem nějž se vynořují další nápady (opět – jedna kytarová melodie je vyloženě krásná), aby se v závěru ukázkově vygradovala. Titul nejpropracovanější kompozice si dle očekávání uzmula desetiminutová „Silver Owl“, která se postupně vyvíjí, tuhle vystoupá k jednomu z několika vrcholů, aby se posléze vrátila k původní lince, ale mě osobně z těch dlouhých věcí nejvíc baví ta třetí – na předposlední pozici ukrytá „Trad“. Opět musím vyzdvihnout jeden kouzelný motiv a obecně nádhernou atmosféru, jíž ani jemnost na síle neubírá.

Obecně vzato bych pak o materiálu na „House in the Tall Grass“ mohl prohlásit i to, že se mi zdá, jako by hlavní roli tentokrát přebraly kytary a naopak sitár poměrně ustoupil co pozadí. Samozřejmě tam stále je přítomen a je slyšet, nicméně již není tak výrazný a je více zapuštěn do celku. Nutno však dodat, že ani to nijak neodbouralo nádech zašlého folku, který tvorbou Kikagaku Moyo bezpochyby prostupuje.

Ze všeho doposud řečeného je asi zřejmé, že se mi „House in the Tall Grass“ líbí. Je to hodně chytře napsaná deska, do níž je docela jednoduché se dostat, ale není úplně jednoduché ji opustit. Jinými slovy se jedná o záležitost, v jejíž přítomnosti lze strávit nemalé množství času, aniž by to člověka omrzelo, protože velká část písní je natolik dobrá, aby prostě dokázaly bavit i s odstupem. Jednoduše je to super a rozhodně se nebojte si to pustit.


Kikagaku Moyo, Sir Robin & the Longbowmen

Kikagaku Moyo

Datum: 9.6.2016
Místo: Praha, 007
Účinkující: Kikagaku Moyo, Sir Robin & the Longbowmen

Japonští Kikagaku Moyo (anebo také 幾何学模様, jestli si na to potrpíte) se v Praze představili již loni v květnu, ale tehdá se mi nějak podařilo jejich koncert projebat. Tím spíš jsem byl rád, že se pětice ze Země vycházejícího slunce takřka přesně po roce vrátila. A nyní jsem si je nenechal ujít tím spíš, že tentokrát už nehráli v Podniku, nýbrž na strahovské Sedmičce, která je vzhledem ke svojí (ne)velikosti pro podobnou muziku jako dělaná.

Na druhou stranu, Sedmička není vůbec dělaná pro větší počty lidí. Tomuhle klubu sluší akce, kde přijde tak dejme tomu padesátka lidí – to stačí k tomu, aby to nevypadalo prázdně a dalo se tam fungovat. Jak se ovšem ukázalo, Kikagaku Moyo byli tahákem pro mnohem větší cifru lidí, takže tentokrát bylo opravdu plno a o moc víc návštěvníků by se tam už asi nevešlo. Popravdě řečeno, zrovna na Sedmičce jsem byl vážně mnohokrát, ale takhle narvanou jsem ji osobně viděl snad jen na Altar of Plagues či Author & Punisher. Ale co už, já si nemám nač stěžovat, jelikož jsem si jak správná svině uzmul místo vepředu, abych měl pěkný výhled a mohl si to užít.

Je pravda, že zrovna u kapely jako Kikagaku Moyo by se skoro chtělo říct, že je beztak hlavní slyšet a ke koukání tam toho zas tolik není, takže když člověk na pódium nevidí (jakože lidi od třetí řady dál toho asi zas tak moc neviděli), nemusí to nutně znamenat zkažený koncert. Z jistého úhlu pohledu by to ale bylo zavádějící tvrzení, protože to byla zábava Japonce při hře pozorovat. Kikagaku Moyo, byť se to tak na první poslech nemusí zdát, zdobí nemalá instrumentální zdatnost a až na koncertě, kdy jim člověk vidí přímo pod ruce, jsem si uvědomil, že některá ta kytarová sóla nejsou vůbec sranda. O magickém sitáru ani nemluvě, protože na ten už je asi třeba pořádný skill i bez sólování.

Hlavně z toho ale byla cítit radost z hraní. Na kapele bylo vidět, že ji to baví a že je ráda za klub plný lidí, kteří si tu muziku užívají a měli ponětí o tom, na co a proč přišli. Jemnější momenty byl krásně zasněné a procítěné a naopak ve chvílích, kdy Kikagaku Moyo zrychlili, to byl nefalšovaný rokenrol, při němž i samotná pětka usměvavých Japonců začala regulérně pařit. Naštěstí ale koncert nepůsobil nijak náladově roztříštěně a i zdánlivě takto protichůdné přechody fungovaly. Vystoupení ubíhalo jedna báseň a takové vtípky, jako že bubeník a kytarista začali s prohozenými nástroji a až po dvou skladbách se vyměnili a zaujali správná místa, byly už jen takovou třešničkou na dortu.

Ještě před Japonci se jako předkapela představili němečtí Sir Robin & the Longbowmen, kteří mají aktuálně na kontě eponymní debutovou desku. I oni se prezentovali psychedelickým rockem, jenž sice nebyl vyloženě chudý na zajímavé pasáže, ale jako celek mě zas až tak na zadek neposadil. Některé momenty se mi líbily, zaujalo mě využívání hned tří vokálů, a dokonce i oni v jedné písni ukázali sitár. Místy to bylo rozhodně dobré a početná formace dokázala rozehrát pohodové psychedelické hody, ale k nějakému uhranutí to mělo daleko a rozhodně jsem neměl potřebu hned utíkat k merch stánku a vysolit prachy za elpíčko (a to nejen z toho důvodu, že už jsem všechno vysypal za vinyl „House in the Tall Grass“ od Kikagaku Moyo, ha!). Na druhou stranu mě ale Sir Robin & the Longbowmen ani nijak neodpuzovali a jejich přítomnost v pozici předskokana mě nedráždila. Na Kikagaku Moyo neměli a o vrcholu večera není sporu, nicméně pořád to bylo vcelku solidní a dokážu si představit, že když někdy nebudu mít do čeho píchnout, klidně zkusím dát Němcům šanci i ve studiové podobě, jestli to se mnou náhodou nehne o něco víc.

Každopádně, akce jako celek byla velmi příjemná. Samozřejmě se o to postarali především Kikagaku Moyo, ale to je naprosto v pořádku, neboť právě o nich to mělo být. Japonci předvedli skvělé vystoupení, při němž jsem se bavil. A klidně bych si i vsadil na to, že jsem tam zdaleka nebyl sám. Hodně sympatický večer. Ne vyloženě odzbrojující nebo dechberoucí, ale vysoce sympatický a pohodový, což také není málo.