Archiv štítku: Judas Priest

Judas Priest – Firepower

Judas Priest - Firepower

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. Firepower
02. Lightning Strike
03. Evil Never Dies
04. Never the Heroes
05. Necromancer
06. Children of the Sun
07. Guardians
08. Rising from Ruins
09. Flame Thrower
10. Spectre
11. Traitors Gate
12. No Surrender
13. Lone Wolf
14. Sea of Red

Hrací doba: 58:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už jsou to čtyři roky, co britská heavymetalová legenda Judas Priest vydala album „Redeemer of Souls“. Když se po letech ohlédneme zpět, lze konstatovat, že ačkoliv to nebyl žádný propadák, o kdovíjak povedený materiál se také nejednalo. Po ambiciózním a rozpačitě přijatém „Nostradamovi“ sice šlo o krok k větší jistotě a klasickému zvuku, avšak v mých očích také o sestup z té nejvyšší heavymetalové ligy. Co víc, kapelu opustil zakládající člen, kytarista K. K. Downing, kterého sice nahradil schopný Richie Faulkner, ale na tu změnu po pravici Glenna Tiptona se muselo nějaký čas zvykat. Zkrátka, ze všech těchto důvodů jsem událostem oznamujícím vydání nové desky „Firepower“ nevěnoval příliš pozornosti.

To se ale začalo postupně měnit se zveřejňováním prvních singlů. Nejprve titulka, poté „Lightning Strike“. Už začínalo být jasné, že „Firepower“ bude stát za vyzkoušení a nejspíš bude na hony vzdálené svému předchůdci. Dávku naděje zažehla rovněž skutečnost, že o produkci se stará Andy Sneap a také Tom Allom, tedy producent všech klasických desek Judas Priest z osmdesátých let. Tahle kombinace starého pardála a současné produkční hvězdy zněla velice zajímavě. Angažování Alloma dává tušit, po čem kapela zřejmě prahla, tedy po návratu velkolepého zvuku a někdejší přední metalové pozici.

Dalším zajímavým znakem „Firepower“ je jeho obal a vlastně i název. No schválně, komu se při pohledu na obálku nevybaví jistá spojitost se „Screaming for a Vengeance“ potažmo „Defenders of the Faith“ a „Turbo“? Novinku sice nenamaloval Doug Johnson, ale tvůrce „Firepower“, Claudio Bergamin, se jím evidentně musel nechat hodně inspirovat. Co se názvu týče, připadá mi podobně silný a zapamatovatelný jako například výše zmíněné tituly.

Nejdůležitějším aspektem je ale samozřejmě hudba. Kdož jste ještě desku neslyšeli, asi hádáte správně, že veškerá podobnost a spojitost s osmdesátkovými alby není čistě náhodná. Ano, „Firepower“ skutečně připomíná jakéhosi křížence desek od „Screaming for a Vengeance“ až po „Painkiller“ a nejvíce pak asi právě tyto dvě jmenované. Judas Priest tak dokázali tu neuvěřitelnou věc, že obvyklé tlachy o tom, jak se nějaké kapele podařilo stvořit nahrávku znějící jako – a teď si dosaďte nejlepší album té kapely – nejsou pouhé pohádky, ale skutečně tomu tak ve výsledku je. Možná můžete namítat, že se pouze opakují a nepřicházejí s ničím novým, ale copak tohle někdo po skoro padesát let staré skupině chce?

„Firepower“ je nejlepším albem Judas Priest od dob „Painkiller“. A směle šlape na paty všem klasickým dílům, ať už vezmete „Sad Wings of Destiny“ nebo „British Steel“, záleží, co máte zrovna nejraději. Jak je to možné? Sám pořádně nevím. Za vrchol posledních pětadvaceti let jsem bral návratové „Angel of Retribution“, které je rovněž velice povedené, ale „Firepower“ posouvá laťku ještě výš. Asi se to všechno prostě dobře sešlo – hlavně je tu opět přítomna produkce hodná jména Judas Priest a skvěle napsané skladby nepostrádající hudební kumšt a hitovost zlaté éře heavy metalu vlastní.

Placka je otevřená pěkně zostra, a to tvrdým riffem ústřední skladby. Hnedka úvodní flák dává vzpomenout na útočnost „Painkillera“, zejména v refrénu, kde se salvou kopáků rozhodně nešetří. Zahanbit se nedají ani kytary, zkrátka tady šlape všechno. Stejně tak už trochu klidnější a více hymnická „Lightning Strike“ – není co vytýkat, poctivě provedené řemeslo. Do temnějších vod se dostává „Evil Never Dies“. Rob Halford zde v sobě probouzí toho pravého démona, ale nachází se tu i výborná klidnější pasáž, kde nabídne zase svoji spíše vypravěčskou polohu. Halford na „Firepower“ jednoduše exceluje! Začátek jako víno a ani v příštích minutách se nepolevuje.

Nemohu opomenout hit „Never the Heroes“ opatřený synťáky a vůbec celkově atmosférou osmdesátek. Podobně nostalgicky na mě působí také „No Surrender“, což je asi nejpřímočařejší věc novinky; věřím, že pro někoho možná až moc vlezlá, ale já z ní slyším podobnou radost jako z „You’ve Got Another Thing Comin‘“. Nejlepší refrénem se u mě pyšní „Spectre“, jež zní díky skvěle vybudované struktuře opravdu mohutně. Ryzí hit. Když už tu jmenuji takhle výrazné okamžiky, uvedu také moji nejoblíbenější skladbu „Firepower“„Flame Thrower“. Ta se od zbytku liší zejména svoji groovy kytarou a až rock ‘n‘ rollovými slokami. Zajímavá kombinace tvrdosti a lehkosti, kterou podtrhuje nešetřící se Halford.

Judas Priest

Asi mohu jednoduše napsat, že zde není žádná skladba, jež by se dala považovat za vyloženou vatu, spíše si prostě nějaké oblíbíte více či naopak méně. Mezi ty u mě patří třeba „Traitors Gate“ nebo „Rising from Ruins“, ale znovu zdůrazňuji, že se stále jedná o povedené písně. Co by za ně jiní dali. Posledně jmenované předchází kratičké pianové a později kytarové intro „Guardians“ a je vlastně takovým předělem a odpočinkem vprostřed desky. O ukončení celého opusu se možná trochu překvapivě stará balada „Sea of Red“ s akustickými kytarami a vším ostatním, co k tomu už patří, a samozřejmě že v provedení Judas Priest to funguje jako tečka výborně.

Důležité je také zmínit, že „Firepower“ je skvěle poskládáno, co se řazení skladeb týče. Je tím tak zamezeno jakémukoliv delšímu slabému místu. Když vás nějaká píseň tolik nebaví, druhá nabídne o něco jinou tvář, jež může být více po chuti. Také jsou dobře rozprostřeny nejlepší kusy, kdy se v každé části desky nějaký nachází, takže i přes poměrně rozmáchlou stopáž je pořád na co se těšit.

Jak shrnout „Firepower“? Je albem, které se zapíše do kapelní historie. Je albem, které vrací Judas Priest do první ligy, a to na ty nejvyšší pozice. „Firepower“ je albem, které platí za jednu z nejlepších heavymetalových nahrávek posledních dvaceti let, tím pádem patří po bok skvostů jako „Blood of the Nations“ nebo „Brave New World“. Co víc, snese porovnávání i s největší klasikou Judas Priest, což je pro mě stále neskutečné. Tohle přijde po 48 letech existence. Bez užití těchto velkých slov mohu také zkráceně napsat, že je to hlavně velká zábava, a to je přeci to hlavní. Nezbývá než smeknout.


Judas Priest – Redeemer of Souls

Judas Priest - Redeemer of Souls
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 11.7.2014
Label: Sony Music

Tracklist:
01. Dragonaut
02. Redeemer of Souls
03. Halls of Valhalla
04. Sword of Damocles
05. March of the Damned
06. Down in Flames
07. Hell & Back
08. Cold Blooded
09. Metalizer
10. Crossfire
11. Secrets of the Dead
12. Battle Cry
13. Beginning of the End
14. Snakebite [bonus]
15. Tears of Blood [bonus]
16. Creatures [bonus]
17. Bring It On [bonus]
18. Never Forget [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolím si tvrdit, že novinkový počin Judas Priest, “Redeemer of Souls”, je v letošním roce jedním z nejočekávanějších kousků. Pokud tedy budeme mluvit o metalové hudbě v globálním měřítku, tak tahle záležitost nenechává chladné příznivce tvrdého kovu po celém světě minimálně ze dvou důvodů. Ten první je snad jasný. Ale no tak, jsou to přece Judas Priest. Legenda legend a kapela, která před 40 lety stála u vzniku heavy metalu jako takového, když z této hudby začala odbourávat bluesové vlivy Black Sabbath a zaměřila se hlavně na tvrdé kytary a rychlejší tempa tolik příznačná pro nejednu metalovou odnož. No, a za druhé, jsou to sice Judas Priest, ale vůbec poprvé ve své dlouhé kariéře bez poloviny nesmrtelného kytarové tandemu Tipton/Downing, protože K. K. Downing se před třemi lety rozhodl odejít do rockového důchodu a věnuje se golfu. Na jeho místo pak naskočil mladíček (oproti zbylým spoluhráčům není 34 let žádný věk, vždyť by mohl být synem zbylé čtveřice) Richie Faulkner doposud působící ve Voodoo Six a několika dalších kapelách.

O tom, jak bude “Redeemer of Souls” znít, se toho napovídalo opravdu dost, protože kapela informovala veřejnost už v předstihu, že novinka bude po experimentu “Nostradamus” přímočařejší a obrátí se spíš na klasická alba Judas Priest. Přeci jen, zakončit kariéru tímto ne zrovna povedeným experimentem není úplně ideální a sluší se tak dát fanouškům poslední šanci namlsat jejich klasická srdíčka, která chtějí dalšího “Painkillera” nebo “British Steel”. Já vím, že vydat se vzkřísit ducha těchto počinů je bláhové, ale na záměr o klasickém albu fanoušci vždycky slyší. O tom, že tento záměr nezůstal jen v říši nesplněných snů nás informuje už přebal (ten se mi sice moc nelíbí, ale úlohu poutače snad plní), kdy se pánové po minulém přešlapu vrátili zpět ke klasickému šikmému logu a okřídlené postavě ve stylu “Painkiller” či návratového “Angel of Retribution”.

Když už jsme u takových těch obecných věcí, tak se sluší mrknout se na zvuk nahrávky, který je hojně diskutován. Nikdy jsem nebyl žádný audiofil a třeba mně osobně příklon ke klasičtější (pokud se tak dá nazvat) zvukové stěně nijak nevadí. “Redeemer of Souls” se mi po technické stránce poslouchalo úplně v pohodě, a přestože mi spolu s první zveřejněnou skladbou “Dragonaut” přišly kytary tak nějak divné, tak s příchodem celého počinu se veškeré mé pochybnosti rozplynuly. Možná jsem si zvyknul, možná mi to v rámci celku nepřišlo, ale každopádně nemám žádných závažných výhrad.

Judas Priest jejich výlet směrem k 80. létům vyšel a novinka představuje poměrně přesvědčivou kolekci klasických heavy metalových písní se vším, co k tomu patří. Příjemně mě překvapila spolupráce mezi Tiptonem a Faulknerem, jejichž kytarové postupy jsou na poměry dosavadních studiovek Judas Priest nepřekvapivé a pokračují v duchu předchozí spolupráce mezi Tiptonem a Downingem, ale kytarové kudrlinky a sóla v jejich podání se mi líbí. Třeba v nejdelší položce klasické edice alba jménem “Halls of Valhalla” se těmito ingrediencemi nešetří a zaměření směrem k mytologii dostává ten správný epičtější nádech. Tuto položku mimochodem považuji za jednu z nejlepších a určitě nejpropracovanějších písní, která plně dostává svému jménu. No považte, jak by vyzněl refrén a text “Halls of Valhalla” na pokladu ve stylu obyčejné “Hell & Black”, jež si jede tu svoji písničku o jednom riffu a žádném překvapení. Ne náhodou jsem vybral právě ji, protože ji považuji naopak za vůbec nejslabší díl dlouhého řetězu skladeb na “Redeemer of Souls”.

Ten řetěz je tak dlouhý, že můžu říct, že písní se na konečném kotoučku sešlo přeci jen o trochu víc, než by bylo záhodno. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale cpát na album hodinu materiálu při vědomí, že se jedná o celkem obyčejný heavy metal, není úplně ideální stav. Samozřejmě bych neřekl ani popel, kdyby všechny skladby byly prvotřídní šlupky, ovšem nějaká vata se přeci jen najde, a když jsem album zkoušel poslouchat v limitované edici, která obsahuje pět bonusových songů, tak jsem měl nejednou obrovské problémy, abych vůbec udržel pozornost. A to prosím ty bonusy nejsou žádné nudné výplně, protože bych si troufl říct, že slušná polovina z nich by si své místo v základním tracklistu zcela jistě zasloužila (“Snakebite”, “Creatures” a teoreticky i “Tears of Blood”). Ty všechny jsou velmi slušné heavy metalové hitovky, kterých už se v budoucnu od této kapely zřejmě mnoho nedočkáme (kdo ví, možná je “Redeemer of Souls” poslední album pod tímto legendárním jménem).

Pojďme ale k regulérní verzi “Redeemer of Souls”, která obsahuje třináct písniček. Ty sice nebudu procházet otrocky stylem skladby po skladbě, protože to není účel této recenze a bylo by to dosti zdlouhavé a při jejich vzájemné podobnosti i kontraproduktivní, ale můžu vytáhnout těch několik kousků, které si myslím, že album dosti slušně charakterizují a které považuji za vážně dobré. Při tomto výčtu rozhodně nesmí chybět úvodní vypalovačka “Dragonaut”. Ten kytarový riff je jako reminiscence starých dob “British Steel” a “Screaming for Vengeance” a funguje náramně. Rob Halford je stále pojem a jeho nezaměnitelný vokál vládne v této skladbě na všech frontách. V zemitějších slokách, i ve výškově vypjatějším refrénu.

V duchu povedených skladeb rychlejšího ražení pokračuje už zmíněná “Halls of Valhalla”, chytlavá “Down in Flames” s výtečnou zpěvnou linkou Roba Halforda a do jisté míry i nabroušená “Metalizer”, která se snaží možná až okatě vzkřísit náladu opusu “Painkiller”, ale co jiného čekat od skladby daného jména. Když už nic, tak jako taková rychlovka, díky níž se po skomírající “Cold Blooded” album opět nakopne, funguje úplně v pohodě. Co naopak nefunguje, je z těch šlapavějších kusů “Battle Cry”, která má možná melodických nápadů Roba Halforda na rozdávání, ale jako celek je to píseň bez oživení, jichž kapela napíše do hodiny tucet. A to jsem se na rychlejších kousky jako tento vyloženě těšil. Škoda.

Můžeme plynule přejít k pomalejším písním, pro něž je charakteristické šlapavé tempo a někdy až magická atmosféra stadiónových monolitických hitů. K nim by se mohla okamžitě zařadit titulní pecka “Redeemer of Souls”. Ona píseň to není složitá (ovšem ruku na srdce, tohle jsem vlastně ani od novinky nečekal), ale ten přímočarý riff, hezky vystavěné sólo na kytaru a hlavně megachytlavý refrén jsou trademarky Judas Priest už po mnoho let a tohle je jedna z ukázek, kdy si člověk může říct, že na věku nezáleží a že skvělé metalové písně se dají napsat i v důchodovém věku. Na mytologií opředenou “Halls of Valhalla” navazuje její sourozenec “Sword of Damocles”, jenž díky pomalejšímu tempu působí ještě o malinko rozmáchleji než prvně jmenovaná. “Sword of Damocles” se nakonec ukázala jako nejlepší příklad šikovného balancování mezi tvrdými riffy, lyrickou sílou a velkými melodiemi a stal se tak z ní můj malý favorit alba.

Hodně se mi líbí ještě rockovějším tempem poháněná “March of the Damned”, ale tou jsem při výčtu dobrých písní vlastně u konce. “Crossfire” je až příliš utahaná a i přesto, že z ní srší nálada starších počinů, tak krom Halfordových výškových výšlapů mi obočí nenazvedla. Totéž platí pro “Secrets of the Dead”, která mi připomíná vzdáleně kombinaci mezi epičtějšími věcmi z “Nostradama” a “A Touch of Evil”, ovšem bez té její skvělé atmosféry. Na samotný závěr jsem si nechal poslední položku jménem “Beginning of the End”, což je baladický kus, u něhož je mi sympatická ta tklivá atmosféra postavená na Halfordově silném vokálu a kytarách Tipton/Faulkner. Sice ji chybí nějaký moment, který by z ní udělal víc, než pět minut vybrnkávání a zpěvu, ale úplně marná zase taky není. Přestože se jedná o baladu, tak se nesnaží navodit plačtivou náladu nějak násilným způsobem a dá se vyslechnout i opakovaně bez problémů. Nabízí se srovnání s bonusovou “Never Forget”, u které mám takový nepříjemný pocit, že zní skoro jako rozlučková skladba Judas Priest (i když text hovoří jinak), ale doufám, že to je pouze můj mylný dojem, protože rozloučit se tak plytkou věcí, která se ani s průměrnou “Beginning of the End” nemůže rovnat, by byla velká škoda.

Tak, a máme to za sebou. A ani to nebolelo. Sám za sebe přiznám, že jsem od “Redeemer of Souls” příliš velké věci nečekal, ale nakonec mě Judas Priest celkem solidně potěšili. Mám rád u takto velkých kapel výlety do let minulých za jednoho předpokladu. Pokud se jim povede přijít se solidním materiálem, který nezní vyloženě tuctově, případně sebeparodicky, a pokud se u jeho poslechu slušně bavím. A Judas Priest se to povedlo. Neříkám, že všechny písně, které se na “Redeemer of Souls” sešly, jsou nesmrtelné pecky a stále si stojím za tím, že ubrat takové tři, čtyři kusy, tak klidně vytasím ještě vyšší známku, ale to se nestalo. Možná chtěli pánové po dlouhém čekání své fanoušky potěšit nadstandardní porcí nového materiálu, ale trošku sebekritiky by neuškodilo. Celkově vzato je však “Redeemer of Souls” slušnou ukázkou judasovského metalu, kterým tihle pánové před lety udělali díru do světa.


Další názory:

“Nostradamus” nebyla dokonalá deska, ale ohromně jsem si na ní cenil jedné věci – Judas Priest se tehdy dokázali po několika desítkách let fungování zbavit okovů toho, co od nich všichni očekávají a chtějí, a natočili album, jaké nečekal vůbec nikdo. Zkusili něco nového, na své poměry netradičního a zajímavého – a i když výsledek zcela jistě své mouchy měl, tak je to z mého pohledu vysoce chvályhodný přístup. Počinu se ovšem dostalo chladnějšího přijetí a opravdu jej pochválili v podstatě jen kritici, takže se britští klasici na “Redeemer of Souls” poslušně vrátili ke své klasice, kterou od nich všichni chtějí a očekávají. A dokonce ještě před vydáním prohlásil, že tentokrát budou hrát tak, jak si to fanoušci žádají. A to je pro mě naopak špatný, neupřímný přístup – a platí (musí platit!) to i u takové legendy. Samozřejmě, jsou to Judas Priest, takže to není sračka, protože takoví borci nějaké dobré nápady vysypou vždycky, ale i tak musím říct, že jsem od “Redeemer of Souls” čekal (spíš doufal) o dost víc. Jsou tu i výborné songy, mými favority jsou “Secrets of the Dead” (suverénně nejlepší song) a “Cold Blooded” (hlavně díky skvělému refrénu), pak je tu dost dobrých a pohodových (“Halls of Valhalla”, “Sword of Damocles”, “March of the Damned”, “Hell & Back”), ale z pohledu celku je hodinová délka neopodstatněná, protože je zde i opravdu dost regulérní vaty na natáhnutí hrací doby. Bavit se o tom, jestli je ta deska poslouchatelná, nemá cenu, protože to rozhodně je. Diskuze o tom, jestli je “Redeemer of Souls” vážně tím nejlepším, čeho je jedna z největších metalových skupin vůbec aktuálně schopna, už však na místě je.
H.


Redakční eintopf #32.5 – speciál 2011 (Beztak)

Beztak

Beztak:

Top5 2011:
1. Graveyard – Hisingen Blues
2. Mastodon – The Hunter
3. Machine Head – Unto the Locust
4. Taake – Noregs vaapen
5. The Black Dahlia Murder – Ritual

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Wohnout – Našim klientům

Neřadový počin roku:
Agrypnie – Asche

Koncert roku:
Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011

Videoklip roku:
Mastodon – Curl of the Burl

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011

Top5 2011:

1. Graveyard – Hisingen Blues
Pro mě je deska “Hisingen Blues”, potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.

2. Mastodon – The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na “The Hunter”, u kterého platí – co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song “Curl of the Burl” a posmutnělou “The Hunter”.

3. Machine Head – Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně “Locust”. A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne “Unto the Locust” smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska “The Blackening” je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.

4. Taake – Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, “Noregs vaapen” nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song “Myr” s úchylnou country vsuvkou.

5. The Black Dahlia Murder – Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale “Ritual” mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.

Heiden - Dolores

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám “Dolores”. Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?

2. Wohnout – Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou “Dolores”. Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla “Dolores”. Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako “Dobrý den, pane Kohák”, “Padák” nebo parádní “Gastrosexuál” si to dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku:

Agrypnie – Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song “Gnosis” rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako “Asche”, tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.

Koncert roku:

Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem – jak už to tak bývá – zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň “Victim of Changes”. Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti – alespoň jednou vidět Judas Priest – se stal nejlepší zážitek letošního roku.

Videoklip roku:

Mastodon – Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.

Zklamání roku:

zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.