Archiv štítku: Jyotiṣavedāṅga

Redakční eintopf – speciál 2018: H.

H.

H.:

Top5 2018:
1. H E X – H E X
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
3. Thy Catafalque – Geometria
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Turiec
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death

Objev roku:
Pando – Hiraeth

Shit roku:
War for War – In Situ

Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018

Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma

Film roku:
1. The House That Jack Built
2. Upgrade
3. Climax

Potěšení roku:
nový gramofon

Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen

Top5 2018:

1. H E X – H E X

Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.

2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses

V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?

3. Thy Catafalque – Geometria

Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.

4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths

Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.

5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.

Jyotisavedanga

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Turiec

Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.

2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.

Neřadový počin roku:

1. V/A – Ещё не время предавать

Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!

VA – Esce ne vremja predavat

2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II

Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.

3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.

Artwork roku:

Majestic Mass – Savage Empire of Death

Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!

Majestic Mass - Savage Empire of Death

Objev roku:

Pando – Hiraeth

Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.

Shit roku:

War for War – In Situ

Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej KlášterkaLenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.

Pando

Koncert roku:

1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018

Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.

2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018

Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.

Suicide Commando, Siva Six

3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018

Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.

Videoklip roku:

Čavalenky – Otrepaná téma

Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.

Film roku:

1. The House That Jack Built

Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.

2. Upgrade

Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.

The House That Jack Built

3. Climax

Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.

Potěšení roku:

nový gramofon

Tady snad ani není co dodávat :)

Zklamání roku:

pohodlnost zavedených jmen

Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.

Thy Catafalque

Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.

Zhodnocení roku:

Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.

K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.

H E X


Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Jyotisavedanga - Thermogravimetry Warp Continuum

Země: Rusko / Indie
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Larval Productions

Tracklist:
Side A:
01. Distress Signal: Source Unknown
02. Quantum Integers Systematic Deduction
03. Bilateral Indexing Theory

Side B:
04. Protocol Hyper Sterilization on Initialize
05. Vector Photon Gammaburst
06. Imploding Linear Fusion Propulsion System

Hrací doba: 27:47

Odkazy:
facebook

Jyotiṣavedāṅga – už jen ten název zní zvláštně, je plný divných znaků respektive diakritických znamének. Nevím, jak to působí na vás, ale u mě jen tohle vzbuzuje určitou zvědavost. A ta je v tomto případě skutečně na místě.

Jyotiṣavedāṅga je rusko-indický projekt, za nímž se skrývají členové skupin, jejichž jména pravidelným čtenářům nemusejí být neznámá. V jejich portfoliu totiž mimo jiné najdeme Goatpsalm či Tetragrammacide, což jsou v obou případech hodně zajímavé formace. Hned zkraje mohu prozradit, že Jyotiṣavedāṅga mají o trochu blíže ke druhým jmenovaným, tedy násilnému bestiálnímu black-death-noise námrdu v podání Tetragrammacide. Jyotiṣavedāṅga je nicméně kousek jinde, přestože žánrová škatulka vypadá na první pohled stejně.

Ale myslím, že to už všichni, kdo slyšeli skvělé demo „Cannibal Coronal Mass Ejections“ z roku 2016, dávno vědí. Demosnímek nabídl sonický bordel vysoké náročnosti i kvality. Kdo si ovšem myslí, že extrémní metal nemá být zábava, nýbrž výzva, ten z neúprosné zvukové pasáže nejspíš vydoloval nejen několik působivých nápadů, ale i odtažitou kosmickou atmosféru. Kterážto ostatně plně koresponduje s názvem skupiny, poněvadž Jyotiṣavedāṅga je jedním z nejstarších známých indických textů o astrologii a astronomii. Datuje se někam do roku 700 př. n. l. (odhady se však značně liší), nicméně vychází z tradic ještě starších.

Ne nadarmo se po tak kvalitním demosnímku čekalo na další nahrávku docela netrpělivě. Zajímavé přitom je, že dlouhohrající debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ se může pochlubit hrací dobou o pouhých sedm minut delší než v případě „Cannibal Coronal Mass Ejections“. Avšak z jistého úhlu pohledu – smysl to dává, protože již při stopáži necelých 28 minut se jedná o záležitost náročnějšího rázu, jejíž hlukové hlubiny nejsou určeny běžným posluchačům metalu.

Hovořil jsem o tom, že Jyotiṣavedāṅga sdílejí prakticky totožnou žánrovou škatulku s Tetragrammacide, a přece jsou jiní. Ten rozdíl je patrný na první poslech. „Thermogravimetry Warp Continuum“ možná patří k deskám, které disponují zvířecím soundem i zběsilými moment, přesto jde o dost atmosféričtější záležitost než u agresivního pekla Tetragrammacide.

Na Jyotiṣavedāṅga se mi líbí, že se v jejich tvorbě smazávají hranice mezi extrémním metalem a noisem. Nečekejte přístup, že chvíli hraje metal, pak na několik vteřin převezme otěže hluk a pak zpátky k metalu. Na „Thermogravimetry Warp Continuum“ jsou oba styly organicky propojeny v jedno, a byť není sporu o tom, že je takového stavu docíleno víc zvukovou než skladatelskou stránkou věci, pořád se jedná o lákavou kombinaci. Když navíc zmiňujeme extrémní kytarovou hudbu, sluší se dodat, že tím není nutně myšlen pouze black a death metal. Leckteré bicí nájezdy se blíží prasopalům z grindcoru, k němuž má v jistých ohledech nejblíže i vokál.

Jyotisavedanga

Právě vokál – říkat zde zpěv by bylo skutečně nadnesené – patří k nejkontroverznějším prvkům „Thermogravimetry Warp Continuum“ a věřím, že spousta lidí se přes něj nepřenese. Nejde ani tak o to, že animální hučení je jak vytažené z toho nejhlubšího kanálu, jako spíš o skutečnost, že vokál ve zvuku desky přebíjí vše ostatní, a to skutečně výrazně. Kdykoliv se ozve, vstoupí do popředí a přehlučuje vše okolo. I díky tomu zní nahrávka, obzvlášť na první poslech, velmi nepřátelsky a nehostinně. Zvyknout se na to ovšem dá…

…i když na jednu stranu je to škoda, poněvadž v hudební stránce lze nalézt dost velmi zajímavých a podmanivých momentů. A nemusí nutně jít jen o darkambientní chvíle, z nichž sálá kosmický chlad. Asi nejnápadnější je v tomto ohledu závěrečná osmiminutová „Imploding Linear Fusion Propulsion System“, ale skvělé nápady jsou ke slyšení i jinde, viz namátkou jedna pasáž ve „Vector Photon Gammaburst“.

Nebudu zastírat, zpočátku jsem byl z „Thermogravimetry Warp Continuum“ mírně zklamaný a říkal jsem si, že „Cannibal Coronal Mass Ejections“ bylo mnohem lepší. Ale ta deska ohromně vyrostla a postupem času jsem její neprostupné černotě bezvýhradně propadl. Před vydáním jsem čekal, že to bude dobré, nicméně jsem nečekal, že tu nyní budu muset prohlásit, že jde doposud o jednu z nejlepších věcí, co jsem letos slyšel. Povinnost vlastnit pro všechny fanatiky do sonických binců.


Redakční eintopf – červen 2018

Ghost – Prequelle
Nejočekávanější deska měsíce:
Ghost – Prequelle


H.:
1. Black Crucifixion – Lightless Violent Chaos
2. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
3. Progenie terrestre pura – starCross

Zajus:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Nine Inch Nails – Bad Witch
3. Mike Shinoda – Post Traumatic

Onotius:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Yob – Our Raw Heart
3. Ghost – Prequelle

Metacyclosynchrotron:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Ancient Moon / Prosternatur – Secretum secretorum
3. Ghost – Prequelle

Cnuk:
1. Ghost – Prequelle
2. Protomartyr – Consolation
3. Yob – Our Raw Heart

Mythago:
1. Ben Caplan – Old Stock

H.

H.:

Tentokrát to zkusím vzít stručně…

Velkým červnovým tahákem jsou Black Crucifixion. Finská kultovka má novou fošnu po pěti letech a vzhledem k tomu, že „Coronation of King Darkness“ bylo skvělé, mám velká očekávání i k novince „Lightless Violent Chaos“.

Hodně jsem zvědav i na debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ indicko-ruského tria Jyotiṣavedāṅga se členy Tetragrammacide nebo Goatpsalm. Očekávám zlo.

Na poslední flek pak hodím italské Progenie terrestre pura, kteří si zatím vždy dokázali udržet vysokou kvalitu, tak snad ani nové EP „starCross“ nezklame.

Zajus

Zajus:

Po květnu, jenž skrýval několik špičkových hudebních lákadel, se může červen zdát z hlediska hudebního výběru měsícem poněkud slabším, ovšem i tak je z čeho vybírat. O Zeal and Ardor jsem poprvé slyšel někdy koncem loňského roku a dodnes nevím přesně, co si o jejich eklektickém satanismu myslet, ovšem kdykoli si jejich poslední album pustím, bavím se naprosto královsky. O novince vím snad jen to, že bude dvakrát delší než až příliš krátké „Devil Is Fine“, takže nezbývá než doufat, že královsky se tentokrát budu bavit dvakrát tak dlouho.

To o Nine Inch Nails nemám nejmenší pochyby. Rozhodně nepatřím mezi jejich skalní fanoušky, moc dobře však vím, že nejde o kapelu, která by desky vydávala jen do počtu. Jsem tedy zvědavý, co mají Trent Reznor a Atticus Ross na srdci. Co má na srdci Mike Shinoda, je mi celkem jasné, a způsob, jakým to prezentuje, jsem již pochválil v recenzi nedávného EP „Post Traumatic“. Stejnojmenné dlouhohrající album ukáže, zda i tentokrát bude důvod ke chvále (o čemž mám po poslechu několika opuštěných ukázek značné pochybnosti.)

Onotius

Onotius:

Čas od času se sice něco zajímavého mihne, ale zázraky nečekám. První z nahrávek, kterou jistě proženu sluchovody, bude novinka svébytné fúze soulu s black metalem – Zeal and Ardor. Minulý počin byl poměrně zajímavý, tak uvidíme, kam se posunou.

Zvědavost mi nedovolí minout ani novinku od dnes už mainstreamové mašiny Ghost. Ještě poslední deska byla solidním průsečíkem nenáročné chytlavosti a oné teatrálně okultní atmosféry, jenomže to bylo předtím, než Papa Emerita opustil zbytek sestavy a zažaloval ho za to, že je údajně okrádal o jejich díl zisku. Tak jsem zvědav, zda novinka „Prequelle“ ukáže slušný materiál, nebo jméno Ghost skončí jako bezzubá napodobenina sebe sama.

Nu a jistojistě nepohrdnu ani poctivým doom/stoner metalem v podání Yob, kteří osmého vydají nahrávku nesoucí příhodný název „Our Raw Heart“.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

K debutu Caveman Cult „Savage War Is Destiny“ se příležitostně vracím i dva roky od vydání, takže si nové EP „Supremacía Primordial“ samozřejmě nemohu nechat ujít. U jiných kapel by mě asi mrzelo, že má ípko jen jedenáct minut, ale to bordelu tohoto ražení na vymrdání palice stačí.

K Prosternatur tak vřelý vztah nechovám, ale kvality první desky jsou neoddiskutovatelné a tak jsem právem zvědavý, jak kapela v současné době zní a kam by teoreticky mohla dále směřovat. Ancient Moon neznám, ale s Prosternatur snad nebyli spárováni jen tak z prdele. Třeba mě čeká další příjemný objev.

A jelikož jsem dlouho neslyšel příjemný kytarový popík, tak po delší době očíhnu, jak si Tobiášek plní svůj dětský sen. Navíc je dobré mít v záloze pár neškodných písniček, když máte něco pustit na „společenské akci“ a tak nějak tušíte, že s Proclamation nebo Autechre asi neuspějete. Ale abych nekecal, singlovka „Rats“ se mi překvapivě dost líbila.

Ghost

Cnuk

Cnuk:

V červnu si rozhodně na málo muziky nemůžu stěžovat. Vychází hned několik zajímavých stoner/doomových kousků, z nichž nakonec vybírám jeden, a to „Our Raw Heart“ od Yob. Ti o sobě dali výrazně vědět před čtyřmi lety se studiovkou „Clearing the Path to Ascend“, ale na scéně se pohybují už mnohem déle. Věřím, že se i po letech podaří v pohodě obstojně navázat.

Dalším tipem je EP s názvem „Consolation“ od Protomartyr. Ti v současné době patří k tomu nejlepšímu z post-punku a dle singlu „Wheel of Fortune“ zdaleka neřekli poslední slovo. Dost možná si brousí nože na svůj vrchol. Tuším, že tentokrát půjde ještě o temnější dílo, než jakým byla poslední řadovka „Relatives in Descent“ z minulého roku. Opravdu se těším.

No a nakonec uvedu asi nejočekávanější desku měsíce vůbec, alespoň tedy co se rocku a metalu týče. Svůj čtvrtý opus vydávají Ghost. Dostal název „Prequelle“ a vychází hnedka prvního června. Papa Emerita třetího vystřídal Cardinal Copia a podle videa k singlu „Rats“ je to sympaťák. Píseň je to hitová, stejně jako nedávno uveřejněná „Dance Macabre“, tak uvidíme, co nabídne zbytek desky.

Mythago

Mythago:

Ještě v poslední možný den odevzdávání eintopfu jsem myslel, že to se mnou dopadne podobně, jako minulý měsíc se Cnukem. Měsíc, v němž by mě toho zajímalo méně, jsem snad ještě nezažil. Nakonec jsem si ovšem alespoň na tu jednu desku vzpomněl.

V červnu totiž vyjde novinka jednoho z mých oblíbenců, Bena Caplana. Popravdě ho sice v současnosti už ani zdaleka tolik neposlouchám, nemá pro mě prostě tu správnou atmosféru, ale přesto se na „Old Stock“ docela těším. Ničeho zajímavějšího se příští měsíc stejně s největší pravděpodobností nedočkám.

Zeal and Ardor