Archiv štítku: Kabát

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Cnuk

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Cnuk.

Cnuk

Cnuk:

Kabát – Colorado
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 7.9.1994
Label: Monitor-EMI

Kabát – Colorado

Svou posluchačskou pouť jsem začal prakticky od narození. Moje první kontakty s hudbou se odvíjely od mého okolí, to znamená rodičů nebo bratra. Těžko se rozhoduje co určit za první zásadní kapelu či dokonce album. Nepamatuji si, jestli jsem poslouchal více české nebo zahraniční kapely (řekl bych tak nastejno), ale nakonec jsem si řekl, že tím prvním by mělo být něco českého. To už se mi výběr o něco ztenčil, protože jsem určitě neměl tolik kazet věnovaných jedné kapele jako právě Kabátu.

Všechny řadovky z let devadesátých, snad až na „Má jí motorovou“, jsem měl pečlivě nahrané, vždy na jedné straně kazety, tak jak jdou za sebou. Vlastně si vzpomínám, že jsem je neměl kompletní, jelikož songy se sprostými výrazy se na kazetu nedostaly, hehe. Nejvíce jsem točil kazetu, kde se na jedné straně nacházelo „Colorado“ a na druhé „Země plná trpaslíků“. A právě „Colorado“ bych označil za album, které mě ve své době bavilo asi nejvíc. Všechny texty a melodie mám v hlavě už nadosmrti a pecky jako „Rohypnol po tetě“, „Starej bar“ nebo „Až pro mě přijdou“ na mě fungujou stále. Dodnes si ho rád pustím, i když si teda nevzpomenu, kdy se tak stalo naposledy. V souvislosti s Kabátem si ještě pamatuji, jak jsem ve školce zpíval „Wondera“ a také jak jsem nedočkavě čekal na vydání „Go Satane Go“. To mě hned od prvních poslechů vzalo, což se mi s touhle kapelou stalo naposledy.

Co se týče dalších českých kapel, na kazetách jsem měl „Lži, sex & prachy“ od Wanastovek (mimochodem ta kazeta je v tom kazeťáku stále strčená, z druhé strany je domácí „výběr“ devadesátkové Metallicy) a „Kalíme“ od DeBill Heads, to už bylo trochu později. Na žádnou jinou si nevzpomínám, k dalším jsem se dostal až s příchodem prvního počítače.


Kiss – Psycho Circus
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 22.9.1998
Label: Mercury Records

Kiss – Psycho Circus

Zbytek kazetové sbírky tvořily skupiny zahraniční. Tady se dostávám už k muzice, která se mě drží dodnes opravdu pevně. Základy, na kterých je postaven můj současný vkus a ke kterým se nejen vracím, ale prostě je normálně stále poslouchám. Tou nejvýznamnější kapelou mého života (asi se to už těžko změní) jsou bezesporu Kiss. Pro někoho pouhá show bez špetky hudebního umu, pro jiné modla. To oni mě přiměli mít rád hudbu a zajímat se o ní. A nejenom mě, ale především spoustu muzikantů napříč žánry a dekádami, což mě jen utvrzuje v nesporném vlivu těchto Američanů.

Desku „Psycho Circus“ jsem vybral jednoduše z toho důvodu, že jsem ji poslouchal nejvíce. I proto ji mám dodnes rád, přestože není v diskografii Kiss obecně moc oblíbená. To samé předchozí „Carnival of Souls: The Final Sessions“, což je mezi fanoušky dílo široce nenáviděné. Ke všem starým albům mám vypracovaný vztah a není mezi nimi žádné, kterým bych opovrhoval. „Psycho Circus“ není tím nejlepším, ale přestože jeho nahrávání provázely problémy a ve skutečnosti není tak úplně reuniovým albem původní sestavy, jak bylo avizováno, má pro mě svoje kouzlo a působí daleko lépe než poslední výtvory Kiss.

Nepamatuji si, jestli mě zaujala dříve hudba nebo image, ale prvně jsem viděl Kiss na VHSce „Exposed“. Netroufám si odhadovat, kolikrát jsem ji pouštěl či přetáčel sem a tam, ale znám ji nazpaměť.  Obsahovala rozhovory, kterým jsem prd rozuměl, ale hlavně videoklipy a záznamy ze starých koncertů, což na mě působilo jako zjevení. Když jsem jako malý koukal na Simmonse, jak blije krev, šla z toho na mě regulérně hrůza. Nadobro si mě získali. I když dnes díky knihám a internetu vím víc, než bych si snad jako fanoušek přál, stále sleduji jejich počínání a můj obdiv se nikterak nezmenšil. Srdcová záležitost.

K této kapitole si můžete doplnit spoustu dalších kapel ze zahraničí. Asi je nemá cenu jmenovat, prostě všechna ta klasická velká jména plus možná něco méně obvyklého, napadá mě třeba kazeta „Theli“ od Therion. Jinak v této době přelomu tisíciletí se mi zdálo, že vychází samá skvělá alba. A když se ohlédnu zpět, tak jsem měl pravdu. Stále nedám dopustit na „Better Than Raw“ od Helloween, „Knights of the Cross“ od Grave Digger, „Metalhead“ od Saxon, „Virtual XI“ od Iron Maiden či „Resurrection“ od Halforda.


Testament – The Formation of Damnation
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 29.4.2008
Label: Nuclear Blast

Testament – The Formation of Damnation

Následující album reprezentuje kapitolu objevování. Tady jsem již nebyl pouhým strávníkem toho, co se hrálo doma, ale s přístupem k internetu a neutuchající zvědavosti jsem se začínal rozkoukávat, co dalšího mi může hudba nabídnout. Vytáhnul jsem „The Formation of Damnation“ od Testament, i když kandidátů bylo více. K tomuto albu jsem se dostal díky YouTube a videoklipu „More Than Meets the Eye“. Bavilo mě na něm vše a především hudba.

Vokál Chucka Billyho střídal několik poloh včetně té hrubší, čemuž jsem do té doby nemohl přijít na chuť. O death metalu jsem neměl ponětí. Rozuměj, v dřívější době jsem o škatulkách neměl moc pojem a všechno pro mě byl jednoduše hard rock. Bylo jedno, jestli to byli Slayer nebo Sex Pistols. Slayer byli po dlouhou dobu to nejextrémnější, co jsem poslouchal, a to ještě pouze pár písniček. Někde v této době jsem začal rozlišovat pojmy jako thrash a death, přičemž thrash se mi zdál o dost lepší.

Právě kolem roku 2008 jsem se začal pídit po jménech, co neznám. Takže na řadu přišli Testament, Exodus, Voivod nebo Death Angel se skvostným „Killing Season“. Právě Testament mě se svojí novinkou semlel nejvíc a vím, že to bylo první album, u kterého jsem si říkal, že si ho koupím. Nakonec se tak nestalo a dodnes nevlastním originální kopii, hehe. Tenhle úděl nakonec připadl o dva roky později placce „Ironbound“ od Overkill. Tu tvrdost Testamentu jsem přirovnával ke mně známé Sepultuře, jinak jsem nic podobného neposlouchal, předtím, ani nějakou dobu po tom.


Suicidal Tendencies – Prime Cuts
Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 3.6.1997
Label: Epic Records

Suicidal Tendencies – Prime Cuts

Zhruba v době pořízení „Ironbound“ jsem poprvé slyšel Suicidal Tendencies, a sice prostřednictvím výběrovky „Prime Cuts“. Po ní jsem sáhl, jelikož jsem měl pár oblíbených písniček a tenhle kus je všechny obsahoval. Vliv thrashe je tu zjevný, avšak hudba Suicidal Tendencies je daleko bohatší, což je ještě znásobeno na tomto výběru, jelikož obsahuje tvorbu od hardcorových začátků až po funky uvolněné devadesátky. Těžko jsem si tak mohl přát lepšího průvodce do dosud neprobádaných sfér.

Hardcore jsem neslyšel poprvé, ale zamiloval jsem si ho právě tady. Již dříve jsem měl v oblibě několik podobně laděných kapel, a to zejména díky soundtracku ke hře „Grand Theft Auto IV“, ostatně muzika k této herní sérii je kapitolou samo pro sebe, a to ne zdaleka pouze z hlediska metalu.

Punk jako takový jsem poté prozkoumával až do dávných časů jeho formování a objevoval všechny jeho proto a post formy. Crossover thrash u mě na nějakou dobu začal vítězit nad klasickým thrashem, u něhož mi scházela ta nespoutaná divokost. A to nejen díky Suicidal Tendencies. Dobře si pamatuji na první poslechy alba „Among the Living“ od Anthrax, které do sebe nasáklo vlivy vedlejšího projektu S.O.D. Z toho jsem byl úplně paf.

Dalším důležitým faktorem byla basa Roberta Trujilla, opět prvek do té doby neslyšený. Funk byl podobně jako death jedním ze stylů, jimž jsem dlouho nemohl přijít na chuť (o blacku nemluvě), avšak s častým posloucháním této kapely se mi zaryl automaticky do hlavy a začal jsem pátrat po něčem podobném. Samozřejmě, že na řadu přišel vedlejšák Infectious Grooves, ten mě ale paradoxně nikdy výrazněji neoslovil. Daleko větší vliv nakonec měli Faith No More, u kterých jsem začal obdobně výběrovkou a později jim definitivně propadl. Kdybych to měl vzít hodně do hloubky, tak jsem se díky Trujillově base dostal přes Mr. Bungle až k šílenostem typu PainKiller. Tím se ve mně projevila záliba ve všem divném a ujetém, jinak řečeno originálním.


Bathory – Under the Sign of the Black Mark
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1987
Label: Under One Flag / New Renaissance Records

Bathory – Under the Sign of the Black Mark

Posledním albem, které významně otřáslo mým vkusem, je dílko „Under the Sign of the Black Mark“. Přes tento opus jsem se konečně prodral k extrémnímu metalu. Nebylo to ani moc dlouho po omámení Suicidal Tendencies, věci v této době měly zkrátka rychlý spád. Jinak je důležité zmínit, že takové Bathory jsem slyšel už dávno předtím, jen jsem o nich neměl žádné tušení a nevěnoval tomuto jménu větší pozornost. To bych ostatně mohl říci o spoustě jiných kapel. No, nebylo to ničím jiným než opět Kiss, jimž vzdalo hold na různých tribute albech už hodně interpretů.

„Under the Sign of the Black Mark“ jsem slyšel poprvé v horečkách se sluchátky na hlavě, v přítmí doma sám v obýváku. K poslechu do neznáma jsem se rozhodl při čtení knížky „Ďáblův hlas“ od Iana Christe, ostatně tato publikace je sama o sobě důležitým mezníkem v mém putování. Při úvodní „Nocternal Obeisance / Massacre“ jsem neměl vůbec tušení, co se to sakra děje, a snad nevědomky jsem hlasitost o něco snížil. „Tohle se jmenuje masakr, jo, tak to docela chápu,“ řekl jsem si v duchu. Quorthonovy skřeky, hlasité bicí a magické riffy v sobě měly neuvěřitelně tajemnou atmosféru, že netrvalo dlouho a nechal jsem se zcela unést. Pravdou je, že jsem se na další přehrání musel trochu osmělit a oklepat, jelikož jsem pořád cítil, že tohle je něco extra a choval jsem k tomu respekt.

Brány do světa black a death metalu se mi tak otevřely dokořán a já mohl směle pokračovat dál. Za chvíli už mě provázeli jak souputníci Bathory, tak jejich norští pokračovatelé. Když nad tím zapřemýšlím, tak jsem se k blacku nakonec dostal dříve než k death metalu, což jsem, uznávám, vzal trochu oklikou. Obdiv k death metalu však zůstal dodnes silnější.


Redakční eintopf #85.3 – speciál 2015 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2015:
1. Ghost – Meliora
2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
3. Iron Maiden – The Book of Souls
4. Disturbed – Immortalized
5. Civil War – Gods and Generals

CZ/SVK deska roku:
1. Dark Gamballe – Panoptikaria
2. Kabát – Do pekla / Do nebe

Neřadový počin roku:

Artwork roku:
Celldweller – End of an Empire

Shit roku:
Five Finger Death Punch – Got Your Six

Koncert roku:
Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015

Videoklip roku:
Ghost – From the Pinnacle to the Pit

Potěšení roku:
nová deska Marilyna Mansona

Zklamání roku:
konec Motörhead

Top5 2015:

1. Ghost – Meliora
Ghost už potřetí nezklamali a zdá se, že ani neumí šlápnout vedle. Album „Infestissumam“ z roku 2013 sice nakonec zůstalo nepřekonané, ale „Meliora“ byla setsakra blízko k tomu, aby vysoko nastavenou laťku přeskočila. Vůbec jsem nečekal, že se Ghost vytasí s tak parádní deskou. Tihle pánové prostě umí.

2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
Oproti Ghost diametrálně odlišná muzika. Zato ale energická, vtipná, zábavná a těžce návyková. Ani po více než půl roce mě „Wieder geil!“ nepřestává bavit. Deset skvěle vyvážených songů prostě dokáže udělat svoje.

3. Iron Maiden – The Book of Souls
Od heavy metalových matadorů Iron Maiden jsem toho ani moc nečekal, protože jejich novodobější tvorba mě už začíná trošku míjet. Jak jsem byl překvapen, že i přes svou délku dokáže „The Book of Souls“ výborně bavit. A ono je i neuvěřitelně dobře napsané a vyvážené! Jdu si hned pustit „Empire of the Clouds“, protože jestli si nějaká loňská skladba zaslouží velké uznání, je to přesně tahle.

4. Disturbed – Immortalized
Disturbed se v létě vynořili odnikud s oznámením dalšího alba a dokázali tím dokonale rozhodit celou scénu, protože tohle fakt nikdo nečekal. Řekl bych, že je dnes docela umění nahrávat rok nový materiál a tvářit se, že jako kapela vlastně ani nefungujeme. Amíkům se to ale přeci jen povedlo a výsledek stál za to.

5. Civil War – Gods and Generals
Podle mě jedno z největších překvapení posledních let pomalu, ale jistě nabírá na síle. Jestli tahle skupiny nikdy nebude těžkotonážní, tak asi emigruji do Nepálu a budu se živit horskými kořínky. Odpadlíci ze Sabaton by si úspěch zasloužili, protože na rozdíl od své původní kapely (v poslední době) přišli s něčím, co se dnes už tolik nevidí – nepřetékají nudným hevíkovým klišé.

CZ/SVK deska roku:

1. Dark Gamballe – Panoptikaria
K „Panoptikarii“ jsem se vlastně dostal úplně náhodou a nakonec jsem rád, že se tak stalo. Nejenže jsem po letech znovu objevil zaprášený klenot, jakým Dark Gamballe bezesporu jsou, ale tahle nadupaná deska mě ještě přesvědčila o tom, že kvalitní český rock má k úpadku zatím hodně daleko.

Dark Gamballe

2. Kabát – Do pekla / Do nebe
Co dál? Daniel Landa a jeho „Žito“? Divná a nedomyšlená hloupost. Cocotte Minute s live deskou plnou nového matroše? Ne, ne, taky ne. Nebo snad identitu hledající Škwor? Nenechte se vysmát, druhé místo u mě s přehledem obsazují noví Kabáti. I když se tahle skupina stala symbolem naší vidlákovosti, jedno se jí musí nechat – muziku dělat umí. A já se nestydím za to, že jsem se u jejich aktuální desky dobře bavil.

Artwork roku:

Celldweller – End of an Empire
„End of an Empire“
je chytře vymyšlené elektronické album tematicky navazující na „Wish Upon a Blackstar“. Pojednává o fiktivním světě jménem Atiria a konci jedné civilizace (kdo by to řekl). Nejvíce mě na něm ale baví jeho přebal. Klayton sice není kdovíjaký fešák, ale na artwork zapózovat umí, to jo.

Celldweller – End of an Empire

Shit roku:

Five Finger Death Punch – Got Your Six
Snad každý musí uznat, že tohle byl hodně nepříjemný průser. Když i dlouholetí fanoušci začnou nespokojeně pískat, je něco dost špatně. A když se dokonce i mně (jsem v redakci nejvíce agro) líbí všehovšudy jen dva songy… radši už nebudu sprostej.

Koncert roku:

Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015
Nakonec to vyšlo a po tom, co jsem se v loňském souhrnu vybrečel, jsem se na Hellfest přeci jen podíval. Řeknu vám – jestli něco, tak tohle stojí fakt za to. Stačí si zjistit, jaké tam hrály kapely… a také přihlédnout k faktu, že lépe organizovanou a ošéfenou akci jsem doposud nenavštívil. Letos znovu!

Videoklip roku:

Ghost – From the Pinnacle to the Pit
A podruhé Ghost. Na to, že klipy moc nesleduji, jsem jich v loňském roce viděl překvapivě dost a měl jsem tak výjimečně z čeho vybírat. Retro styl „From the Pinnacle to the Pit“ mi zkrátka sedl nejvíce.

Potěšení roku:

nová deska Marilyna Mansona…
…není taková sračka jako ty tři předchozí! No povězte, čekal to někdo? Já tedy ne a výstřednímu Marilynovi přeju, aby se i případné další počiny nesly minimálně v podobném duchu.

Zklamání roku:

konec Motörhead
Je jasné, že všechno musí jednou skončit. A při pohledu na Lemmyho Kilmistera fanoušci léta hádali, že nám už dlouho hrát nebude. Zpráva o jeho náhlé smrti krátce po 70. narozeninách ale překvapila kdekoho. Tak odpočívej v pokoji, Lemmy!

Ghost

Zhodnocení roku:

Jak se zdá, rok od roku mě hudební scéna baví víc. Sice jsem neviděl tolik koncertů, ale ty, které se mi podařilo navštívit, stály bezezbytku za to. Jsem spokojen i s vydanými alby, a když zapomenu na fiasko s Five Finger Death Punch a Landou, byl loňský rok hodně solidní.


Kabát – Do pekla / do nebe

Kabát - Do pekla / do nebe
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 22.5.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bang!
02. Do pekla / do nebe
03. Western boogie
04. Pirates
05. Proti proudu
06. Valkýra
07. Myslivecký ples
08. Do Bolívie na banány
09. Restaurace pana Kalvody
10. Houby magický
11. Brousíme nože
12. Pakliže

Odkazy:
web / facebook

Víte, co to je americký sen? Jistěže víte – je to pojem, který zná snad každý. Je to vidina toho, že člověk přijede do velké a nablýskané Ameriky a zde, v zemi neomezených možností, se z nuly dostane na vrchol a získá bohatství i slávu. Nicméně ačkoliv je toto slovní spojení spjato se Spojenými státy americkými, kde se vžilo při někdejším velkém přílivu evropských přistěhovalců, není to samozřejmě jediný stát na světě, kde se něco takového může povést – on totiž existuje i jakýsi český sen. A jeho nádhernými představiteli je skupina Kabát.

Pohádku o tom, jak se parta teplických buranů, která se na začátku své cesty nijak nelišila od zástupu podobných heavy metalových kapel, jichž bylo v naší kotlině těsně po pádu komunismu požehnaně, vyškrábala až na vrchol potravního/hudebního řetězce, není třeba vykládat, protože už by pomalu mohla patřit do učebnic hudební výchovy na základní škole. Kabát je jednoduše fenomén a na to, abyste tohle uznali, nemusíte být zrovna jejich fanoušek (ostatně, to moc nejsem ani já), jelikož je to pomalu objektivní fakt. Sice se jedná o fenomén výhradně lokálního významu, protože snad s výjimkou Slovenska už metr za hranicemi po Kabátu neštěkne ani pes, ale to nic nemění na tom, že v našich zeměpisných šířkách už tahle kapela dávno vyrostla v kolos, jaký má svou vlastní váhovou kategorii jen sám pro sebe. Kolos, jehož alba se prodávají v astronomických počtech (poslední deska „Banditi di Praga“ byla ve svém roce suverénně nejprodávanější a druhou Lucii Bílou předstihla o více jak 20 000 kopií… nehledě na fakt, že na třetím místě ten rok byl opět Kabát s živým albem „Po čertech velkej koncert“) a jenž je schopen na svůj výroční koncert přitáhnout víc jak neuvěřitelných 70 000 lidí (což je číslo, o němž si i ty největší české festivaly mohou nechat jen a jen zdát).

Není tedy divu, že jakákoliv další nahrávka Kabátu je už předem odsouzena k tomu být (minimálně co do humbuku a prodejů) velkou událostí – a nemám pochyb o tom, že úplně stejně to dopadne i s letošní novinkou „Do pekla / do nebe“. Pojďme si však upřímně říct, zdali si skupina takový enormní úspěch skutečně zaslouží i po hudební stránce. Obecně vzato snad ani moc ne – Kabát nikdy nebyli virtuosové a jejich muzika nikdy nebyla zrovna chytrou záležitostí, jejíž poslech by člověka duševně obohatil a povznesl na vyšší intelektuální úroveň. Vždy šlo o jednoduchou, doslova lidovou zábavu (což je ostatně asi ten důvod, proč se Kabát těší takové popularitě). Nechtěl jsem se ovšem bavit obecně, nýbrž čistě o „Do pekla / do nebe“ – zaslouží si svůj úspěch a jak si stojí na poměry samotné skupiny?

Možná to někomu bude připadat zvláštní, ale mě osobně existence téhle skupiny nikdy nijak zvlášť neobtěžovala. Jistě, je to prostě jen tupá a primitivní zábava pro masy, ale dvě věci Kabátu upřít nelze. Tou první je fakt, že na poměrně onoho českého pivního agro rocku jsou opravdu špička a těžko v tomhle specifickém stylu budete hledat lepší kapelu. Tou druhou je pak to, že v minulosti Kabát natočil i docela zábavné desky a že byly doby, kdy tahle skupina měla regulérní koule. Sice v tom nikdy nebylo ani zbla inteligence, ale když na prvních albech hulákali prudce hlubokomyslné přisprostlé texty, byla to sranda.

Vysoce důležitý je však ten minulý čas. Možná díky rostoucí popularitě, možná s rostoucím věkem, ale Kabát prostě své hrany otupil a postupně vklouzl do typicky mainstreamové podoby (byť s poněkud větším úspěchem), která je přijatelná pro rádia a pro všechny věkové kategorie. Tenhle stav začal nastupovat v době, kdy se 20. století přehouplo do 21. století, jenže zatímco ještě „Go satane go“ se poslouchat dalo a obsahuje hned několik solidních songů, na dalších albech se naopak čím dál tím víc navyšuje počet obyčejných nezáživných a zaměnitelných kusů. Poslední tři nahrávky už pak z mého pohledu regulérně splývají a není na nich zhola nic zajímavého – poslední tři včetně „Do pekla / do nebe“. Po tom, co právě padlo, by totiž šlo zcela jednoduše říct jen to, že novinka v tomto trendu nevýraznosti jen a jen pokračuje. Jenže kde „Dole v dole“, „Corrida“ a „Banditi di Praga“ všechny nabídly alespoň jeden povedený hit, tam jsem už na novince nedokázal najít ani jeden takový.

Za jediné trochu slušnější písničky na novince považuji dvojici „Pirates“ a „Valkýra“. Ta první jmenovaná je sice úplně typická „kabátovka“, jakých už má tahle kapela na kontě přehršel, ale nedá se jí upřít šlapavé tempo a na rozdíl od takových „Bang!“ nebo „Brousíme nože“ mě v ní ani neotravuje nudný, trochu podbízivý refrén. „Valkýra“ je zase trochu ambicióznější (samozřejmě bráno s hodně, hodně velkou rezervou), a i když to není první podobný kousek od Kabátu, stále je to mnohem příjemnější než naprosto neviditelné věci typu „Proti proudu“ nebo „Do pekla / do nebe“.

Většina songů na „Do pekla / do nebe“ jsou ničím zvláštní a lehce zapomenutelné věci, na něž popis „jednoduchá zábava pro jednoduché lidi“ sedí jako máloco jiného. Z celkové šedivé masy kabátovského rocku bez špetky invence vystupují už jen tři věci, jmenovitě „Myslivecký ples“, „Pakliže“ a „Houby magické“. V poslední jmenované si Kabáti vyšlápli na baladičtější tempo, avšak nemohu tvrdit, že by mě to bavilo byť i jen o chloupek víc než vše okolo. Zbylé dvě pak upoutají svou naprosto bezbřehou dementností – ačkoliv je většina písniček na desce hodně triviální, vlastně až primitivní a ani náznakem se nejedná o něco skutečně kvalitního, nelze tomu upřít, že se to dá poslouchat bez újmy na zdraví. O „Mysliveckém plese“ a „Pakliže“ to však neplatí, jelikož tyhle dva kusy jsou fakt šíleně blbé odrhovačky, které mě regulérně obtěžovaly již s prvním poslechem.

Obecně vzato je „Do pekla / do nebe“ prostě další album Kabátu. Nepřináší zhola nic nového, nepřináší zhola nic zajímavého, je obyčejné, ušima prohučí bez většího povšimnutí a nevidím prostě jediný důvod, proč bych jej měl chtít poslouchat. Nicméně vzato z druhé strany mě tvorba Kabátu na rozdíl od jiných expertů alespoň neuráží, což je vlastně u formace tohohle typu také relativní pozitivum. O komerčním úspěchu „Do pekla / do nebe“ však pochyb nemám, protože se jedná o nenáročnou a stravitelnou věc, která masám chutná. Z mého pohledu je to ovšem regulérní nuda.


Kabát

Kabát
Datum: 1.4.2011
Místo: Liberec, Tipsport Aréna
Účinkující: Kabát

Pokud nejste na Sicmaggot nováčky, jistě už máte jakýs takýs přehled o hudebním vkusu zdejších redaktorů. Já osobně se nijak netajím tím, že fandím především black metalu, doom metalu, avantgardě, jakož i dalším co nejnenormálnějším šílenostem. Dobře tedy, řeknete si, jak je možné, že se někdo jako já dostal na koncert kapely jako Kabát? Nebojte se, nebyl jsem pod vlivem omamných látek, ani mě nikdo pod trestem smrti nenutil, nic podobného. Ono vysvětlení může být možná až úsměvné…

Jsou tomu již dlouhé roky, co jsem ještě jako malé parchantě pomalu začínal vnímat hudbu, a náhoda tomu chtěla, že právě Kabát byla jedna z prvních skupin, které jsem kdy začal opravdu poslouchat. Jó, to vám byly časy… takových roků nazpátek… to tenkrát ještě nehráli žádné uchcanosti jak dnes, byli to praví vidláci, kterým čouhalo seno z bot, kteří na sto honů páchli pivem a levnou kořalkou a kteří, a to je hlavní, drhnuli pořádný rock’n’roll. Až člověku ukápne slza nostalgie, když si na to vzpomene. I přesto jsem, pokud nepočítám pár laciných revivalů, Kabát naživo nikdy neviděl. A tím se pomalu dostáváme k jádru pudla – onoho památného apríla jsme se do Liberce rozjel splatit jeden svůj dávný dluh – vidět Kabát živě…

Nebudu vás již týrat úvodem, natožpak natolik srdceryvným, jak tomu bylo předvedeno výše… místo toho se radši přenesme rovnou do liberecké Tipsport Arény, která se toho času měla zanedlouho stát svědkem jednoho pořádného rockového vystoupení. Při vstupu na plochu člověka na první pohled praštilo přes oko pódium velké jako velká kráva, tvaru kruhového s menším můstkem do každé ze čtyř stran a vyvýšeným ostrůvkem pro bicí uprostřed. Mohutná konstrukce nad hlavami návštěvníků poskytovala vidinu kvalitního světelného parku, jenž nakonec i přišel, ale o tom až za chvíli…

Prosti jakékoliv předkapely vtrhli Kabáti na své pódium několik málo minut po osmé, seřadili se na vyvýšeném plácku, všem přítomným na odiv, a dle očekávání spustili otvírák stejnojmenné aktuální desky “Banditi di Praga”, ze začátku doprovázený nějakým tím efektním výbuchem. Celá instrumentální sekce zde zůstala až do konce skladby, pouze “vrchní principál” (jak se praví v textu) Pepa Vojtek obcházel ve svém apartním outfitu celé pódium kolem dokola a zpíval svůj text. S úvodními tóny druhého válu “V pekle sudy válej” už ze svého “odloučení” vystoupil i zbytek kapely. Nutno pochválit, že i když stál člověk přímo pod pódiem, málokdy se stalo, že by se neměl na co dívat, neboť každý člen se mu přišel co každou chvíli ukázat. K tomu připočtěte rychlé tempo, vskutku reprezentativní osvětlení, sem tam ohýnek, vychytávky v podobě pár pohyblivých konstrukcí a samozřejmě na české poměry mamutí stage a vyjde vám, že Kabát mají tu svou show promakanou do detailu. Ponechme teď stranou diskuse o kvalitách samotné muziky – co se týče jejího koncertního provedení, nemají Kabát v domácích podmínkách konkurenci.

Začátek koncertu se nesl v rytmu energických válů, které natřískané Tipsport Aréně (údajně rovných 10 000 kusů lidu – do posledního místa vyprodáno) vlily trochu té živé vody do údu. Takřka od úvodní “Banditi di Praga” to všechno skákalo a hrozilo, seč síly stačily, ale v průběhu setu došlo i na pomalejší kousky, při nichž mohli hroziči nabrat trochu sil, viz například “Wonder” nebo “Starej bar”. Byla by však pošetilost se domnívat, že Kabát na turné k aktuální desce pořádně neprovětrají nové songy. Pokud mě paměť nešálí, zaznělo jich celkem šest – kromě již zmiňované titulky ještě “Lady Gag a Rin”, “Kdeco nám zachutná”, “Kávu si osladil (pro Frantu)”, “Ebenový hole” a “Don Pedro von Poltergeist”. Mám-li mluvit sám za sebe, právě v novějších písních jsem se nejméně bavil a rozhodně bych uvítal více vykopávek, ale to je, uznávám, jenom a pouze moje osobní výtka.

Nemohu si však pomoct a zvláště na koncertě to vyniklo dvojnásob – při střídání starších a novějších věcí byl zcela evidentní ten propastný rozdíl – takové “Piju já, piju rád” nebo “Porcelánový prasata” prostě měly koule, proti nimž mladší písničky nemají šanci. Nezdálo se ale, že by s tím většina lidí okolo mne měla nějaký problém. Jinak zazněla asi většina těch “důležitých” kousků až na jedinou výjimku, a to mě celkem naštvalo, a sice že Kabát nehráli už takřka zlidovělou kultovku “Láďa”, jíž bych já osobně viděl jako zakončení radši než “Moderní děvče” v povinném přídavku. Ale tak už to holt bývá na každém koncertě – snad žádná kapela nikdy nedokáže zvolit takový setlist, aby se zavděčila každému, takže to přesuňme spíše do kategorie výtek více osobních než doopravdy faktických.

Tak či onak, když to shrneme, nuda to rozhodně nebyla. Sám za sebe mohu říct, že jsem se necelé ty dvě hodinky bavil parádně. Času a v neposlední řadě taktéž chechtáků, na lupení a dopravu vyložených, rozhodně netřeba litovat. Kapela hrála v solidní formě – například u takového Vojtka mi přišlo, že si některé vokální linky dokonce vyšperkoval ještě více než na albu – a zanechala za sebou dojem velké rockové show v nejkrystaličtější podobě, kde nechyběly například ani výlety kytaristů za publikem, zapalovače ve vzduchu, ale i třeba “hrátky s čertem” ve skladbách jako “Go Satane Go”. Kabát jsou již dnes na české poměry v podstatě kolos, oslovující široké publikum všech věkových kategorií (byly k vidění šíleně pařící pětiletá děcka, ale i staří fotři) a všech hudebních vyznání (už dlouho se mi nestalo, že bych si v těžkých botech a triku Master’s Hammer připadal na koncertě jako exot (smích)). Když se to vezme kolem a kolem, nemám vlastně ani co vytknout – byl jsem nadmíru spokojen.


Kabát – Banditi di Praga

Kabát - Banditi di Praga
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 10.12.2010
Label: EMI

Tracklist:
01. Banditi di Praga
02. Matky a závity
03. Lady Gag a Rin
04. Kdeco nám zachutná
05. Kávu si osladil (pro Frantu)
06. Ebenový hole
07. Projdu zdí
08. Narvi tam ten styl
09. Don Pedro von Poltergeist
10. Potkali se v Paříži
11. Nesahej na můj drink
12. Kdo neskáče není Švéd
13. Mouse Decadence
14. Peří, prach a broky
15. Schody

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Nemálo českých příznivců tvrdé hudby propadlo zvuku bicích a elektrických kytar prostřednictvím kapely, která se v českých podmínkách určitě dá nazývat fenoménem. Jak se národ přesvědčil jednoho večera na Vypichu, Kabáti se již delší dobu těší nemalé oblibě domácího publika a jejich novou desku tak zákonitě předcházela značná očekávání. Dlužno dodat, že z obou stran emočního spektra, protože vedle oddaných fanoušků existují i tací, především hudebně protřelejší posluchači, kteří po posledních dvou albech nečekají nic než jen hlubší zabřednutí do bahna komerce. Které straně tedy dává novinka za pravdu?

Údiv vzbuzuje už název a přebal alba “Banditi di Praga” (proč Praga, když jsou z Teplic?) – kapela se stylizuje do jakési obskurní společnosti gentlemanských desperátů, kteří by svým zevnějškem zapadli do pozdního devatenáctého až raného dvacátého století. Můj první dojem – co tímhle sledujou? Po absolvování mnoha více či méně soustředěných poslechů musím přiznat, že stále nemám nejmenší tušení. Oprávněné spekulace o jakémsi konceptu, kterého by se album mohlo držet, se ukázaly jako liché a stylizace a názvu se drží výhradně stejnojmenná skladba s pořadovým číslem 1. Samotná absence konceptu ale nevypovídá zhola nic o kvalitách hudby, o těch prozradí víc až poslech a musím říct, že po skeptických očekáváních musí posluchač chtě nechtě uznat, že to, co mu právě začalo hrát, je vlastně dost dobrý materiál. První polovina alba si totiž drží až nečekaně vysokou laťku a posluchače jímá zvědavost, co se urodí v té druhé. Tady ale padá kosa na kámen. Druhá polovina totiž až na jednu, dvě výjimky nenabízí zhola nic zajímavého, nápaditého nebo chytlavého a je to neskutečná škoda. Mít se v druhé půlce alba něčeho chytit, celkový dojem by byl mnohem lepší…

Troufnul bych si rozdělit písničky (je mi trochu zatěžko hovořit o albu, když jednotlivé písničky nedrží pohromadě prakticky nic) do tří pomyslných kategorií. První tvoří skutečně dobrý materiál (“Banditi di Praga”, “Lady Gag a Rin”, “Kdeco nám zachutná, “Ebenový hole”). Jejich umístění do první poloviny alba ale hodnotím spíš pozitivně – vzniká tak celkem homogenní pasáž, u které se člověk nenudí a poslech si dokonce užívá. Jakousi poslední záchranu skýtají songy “druhé kategorie”, jmenovitě “Projdu zdí” a Don Pedro von Poltergeist”, při jejichž poslechu člověk sice uzná, že to není špatné, ale přeci jen tam něco chybí. Je to škoda, protože nebýt těch nedotažeností, album by najednou stouplo v ceně jako celek. Třetí (a bohužel nejpočetnější) kategorii tvoří vata. Tyhle písničky jsou sice řemeslně dobře odehrané a tu a tam se objeví zajímavý prvek, bohužel ale postrádají to, co z dobrých prvků dělá dobrou píseň. Takhle zůstává jen hromada nudy, občas ozvláštněná promrhaným nápadem.

Přes všechny zápory je album “Banditi di Praga” dobře o dvě třídy lepší než jeho předchůdce “Corrida”. Kritiku rovněž nesnesou tradičně propracované, nápadité a aktuální texty, kterými nás poctil basák Milan Špalek. Obecně lze říct, že se jedná o lehce nadprůměrné album “nových” Kabátů, na kterém je znát, že nevyšlo z hlavy nevybouřených mladíků, kteří na počátku devadesátých let pod jmenovkou Kabát prorazili, ale dospělých lidí, kteří dělají muziku, která se jim líbí, pro lidi, kterým se líbí. Hodnocení je hodně ošemetná záležitost, protože pro ortodoxního fanouška půjde o další skvělé album jeho modly a pro posluchače s širším rozhledem a vyššími nároky deska nestojí ani za ohlédnutí. Sebe bych zařadil někam mezi oba vyhraněné tábory – Kabát beru jako oddechovou záležitost, na kterou nelze uplatňovat nějaké vysoké nároky. Když se od nich člověk oprostí, shledá v “Banditi di Praga” lehce nadprůměrnou desku Kabátů 21. století, které by však výrazně prospělo, kdyby vyšla jako EP, osekané o to, co celou desku jako celek sráží. Za těch několik dobrých skladeb a výborné texty si ale zaslouží svých pět minut slávy a dost možná i pozornost těch, kteří Kabáty po “Corridě” odepisovali…


Další názory:

Je důležité, jakým způsobem na hudbu nahlížíte a co od ní očekáváte. Pokud je to umění, což je jen tak mimochodem i můj případ, nezasloužil by si Kabát více než 2 body; pokud pouhou zábavu, jsou už na tom lépe. Problém jejich nejnovějšího alba “Banditi di Praga” tkví v tom, že i z pohledu pouhé zábavy moc neobstojí. Pokud nebudeme počítat úvodní povedenou hitovku “Banditi di Praga”, nezbude nic jiného než obyčejná vata. Sem tam vykoukne trochu zajímavější pasáž, hlavně ve druhé polovině, ale první půlka je opravdu jalová. Nemůžu si pomoct, ale ať “Banditi di Praga” poslouchám jak poslouchám, prostě mě více nudí než baví, což je, zvláště pak v případě kapely jako Kabát, opravdu fatální. Pomalu si začínám myslet, že tahle skupina už je docela mrtvá, když poslední solidní CDčko vypustila před nějakými 10, 11 léty. Nebo že by byl problém ve mně, že už o hudbě moc přemýšlím? Tak či onak, Kabát už dávno není nic, co by uspokojovalo můj hudební jemnocit.
H.


Kabát – Země plná trpaslíků (1995)

Kabát - Země plná trpaslíků
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 6.11.1995
Label: Monitor

Odkazy:
web / facebook

Zřejmě se vám bude zdát, že recenze Kabát na Sicmaggot je těžký úlet, ale občas si dokonce i někdo jako já potřebuje střihnout nějakou oddechovku. A pokud by někomu přišlo, že se sem Kabáti nehodí, tak si uvědomte, že nezáleží na tom, kolik prodali desek nebo jak často je hrají v rádiu, pořád je to bigbít. A navíc jsem na Kabátu před nějakými 12 nebo 13 roky začínal… takže… hm, asi nostalgie, hehe… A proč jsem si vybral zrovna “Země plná trpaslíků”? Ani nevím. Proč prostě ne?

Možná mi to zkazí image, ale musím uznat, že Kabát na “Zemi plný trpaslíků” sázejí docela solidní pecky. Některé songy sice stojí za hromadu hnoje (“Už mě bijou”, “Dávám ti ještě jeden den” nebo “Dávno už vim”), ale většina položek v tracklistu jsou solidní hroudy.

Jako první stojí za zmínku “Všude tu sou” – ještě teď si pamatuju, že jsem byl jako malý z tohohle songu hotový. Nejsilnější čtveřice songů ale začíná až s titulní “Země plná trpaslíků” s velice zábavným textem. Na trochu vážnější notu uhodí “Zhasněte světla” (nebo se mi to jen zdá?). Každopádně to není špatná písnička. Mě osobně hodně baví svižná “Zasypat to vápnem” s prímovým zkreslením kytar. Občas to nese i mírné náznaky tvrdosti (to víte, moc tvrdí mi Kabát vážně nepřijdou, protože jsem si těsně před nimi dával zabijáckou kombinaci Anaal Nathrakh – The Berzerker). Poslední z té silné čtverky je “Silnej jako vůl”. Doteď si ještě živě vzpomínám, že to tohle bývala moje nejoblíbenější pecka.

Stále ale ještě nejsme na konci. Ten největší hit všech hitů se ukrývá na úplně posledním místě. Ano, samozřejmě myslím “Láďa”. Ne, nedělejte, že nevíte, o co jde. Stejně vám to nikdo neuvěří. Nikdo z nás tady není takový tvrďák, aby nevěděl, že “Láďa má velkou hlavu jak pytel od banánů”. Tenhle song je prostě tak debilní, až je dobrý.

No, takže si to shrneme – tahle recenze stojí za hovno, ale co jste čekali? Já říkal, že je to úlet. Jo, vy jste asi chtěli hodnocení alba, že? Popravdě řečeno, ani nevím, jak to ohodnotit. Tady selhávají všechna moje kritéria pro hudbu. Kabát je prostě sranda záležitost pro prdel a tak se taky musí brát. Zábavná oddechovka.

P. S. Asi se s vámi rozloučím, protože za takovouhle “recenzi” očekávám vyhazov :)


Topfest 2008

Topfest 2008
Datum: 27.-28.6.2008
Místo: Zelená voda (Slovensko)
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Anawi, Desmod, Divokej Bill, Konflikt, Mandragora, Náhodní známi, Slayer, Tleskač

Sobota: Horkýže slíže, Kabát, Polemic

Topfest už tradične otvára festivalovú sezónu na Slovensku. Spolu s dobrou zostavou kapiel a výborným prostredím areálu na Zelenej Vode (bohužiaľ sa tam festival uskutočnil tento rok naposledy kvôli prestavbe areálu) sľuboval kvalitný zážitok.

Na festival som sa vybral už o deň skôr, na festivaloch to robím bežne a doteraz nebol problém. O to nepríjemnejšie bolo moje prekvapenie že si budem musieť normálne zaplatiť za kemp. Ako nie som socka a tých 150 Sk ma nezabije, ale mohlo to byť uverejnené na webových stránkach festivalu. Takto mi to príde ako by sa chcel niekto nabaliť.


Pátek:

Piatkový program odštartovala slovenská kapela Mandragora. Obyčajný thrash metal, ktorý začal už po prvom songu nudiť. Nasledoval presun na druhé pódium, kde práve hrala Anawi. Ani nemusím dodávať, že to bola katastrofa. V nádeji, že aspoň na tretom pódiu bude niečo počúvateľné, sme sa k nemu presunuli a zistili, že je ešte len vo výstavbe.

Prvý závan kvality prišiel zo skupinou Tleskač. Veselé ska síce nezaváňalo originalitou, ale o to viac nasadenia do toho dali. Neskôr prišli na rad Divokej Bill. Tuto kapelu poznám len s klipov, no musím uznať že ma celkom bavili.

Nikdy ale nepochopím ako mohli usporiadatelia dať pred Slayer Desmod. Desmod sú momentálne na vrchole svojej obľúbenosti na Slovensku a vymetajú všetky rádia. Mňa však až nehorázne nudili. Kuly vie spievať, to áno, ale čo na tom, keď hrajú len ten najtuctovejší pop-rock.

Potom nasledoval headliner festivalu, a to Slayer. Kapela sa predstavila na Slovensku prvýkrát, a to v zložení Tom Araya, Jeff Hanneman, Kerry King a Dave Lombardo. Slayer ma s CD nikdy moc nebavili, ale naživo som čakal, že to bude lepšie. Možno aj preto som mal prehnané očakávanie, ktoré neboli naplnené. Nechápte ma zle, Slayer zahrali veľmi dobre, len mňa nedokázali moc chytiť. Kapela odohrala 16 songov v ktorej bol prierez celej ich tvorby. Hrali s nasadením, ale stále to na mňa pôsobilo ako prísť, rýchlo odohrať a odísť. Zvuk bol výborní a atmosféra v publiku tiež.

Po Slayer nasledovali punkový Konflikt. Táto kapela ma koncert od koncertu baví čím ďalej tým viac. Tento koncert s nimi odohral iný basák a bolo to poznať. Tento sa na pódiu aj pohyboval.

Setlist Slayer:
01. Darkness of Christ
02. Disciple
03. Cult
04. Chemical Warfare
05. Ghosts of War
06. War Ensemble
07. Jihad
08. Die by the Sword
09. Spirit in Black
10. Captor of Sin
11. Dead Skin Mask
12. Hell Awaits
13. South of Heaven
14. Raining Blood
15. Mandatory Suicide
16. Angel of Death

Vrchol festivalu tak prišiel pre mňa nečakane v podobe skupiny Náhodní známi, o ktorej som dovtedy nepočul. Skupina, ktorá hrá štýl, ktorý by sa dal označiť za happy hardcore, prekvapila nasadením, spevák bol frontman ako sa patrí, pohyboval sa po pódiu ako zmyslov zbavený a mal neskutočné pohybové kreácie. Okrem pohybu samozrejme zaujal aj svojím hlasom s ktorým narábal výborne. Prekvapila cover verzia od skupiny O-Zone, ktorá bola jednoducho geniálna.


Sobota:

V sobotu už na programe moc zaujímavých vecí nebolo. Samozrejmosťou boli slovenské ska stálice Polemic. Výkon ako vždy kvalitný, nechýbali všetky hity. Po nich nasledovali Horkýže Slíže. Setlist tvorili hlavne songy s posledného albumu “Ukáž tu tvoju zoo”. Slíže som mal možnosť vidieť už štvrtý krát a myslím si, že by už vážne mohli obmeniť trochu setlist. Ale človek si aspoň zaspieva všetky tie preflaknuté hity.

Potom som sa trochu venoval iným činnostiam ako hudbe, a tak ako ďalších som videl až Kabát. Ich vystúpenie bolo priemerné, ale ľudia sa bavili a v podstate patria medzi maskotov festivalu, keďže zatiaľ vystúpili na všetkých ročníkoch. Po ich skončení nasledoval ohňostroj.

Na vystúpenie Zóny A mi však už nezostávajú sily, a tak sa odoberám do stanu.

Počasie nakoniec aj celkom vyšlo, aj keď vo štvrtok pršalo, no nasledujúce dva dni už bolo pekne, až na búrku, ktorá sa prehnala v piatok večer a spravila s kempu miesto vhodné na bahenné zápasy (ktoré sa tam potom aj naozaj konali). Medzi najväčšie výhody Topfestu určite patrí areál, v ktorom sa nachádza jazero.

Jubilejný piaty ročník bol zatiaľ vôbec najúspešnejší keď bolo vypredané (17 000 ľudí, viac areál nie je schopný pohltiť). Medzi zápory patrí nedostatočný počet toi toi budiek, ktoré boli už po prvom dni značne cítiť, a málo spŕch, ku ktorým bolo nemožné sa dostať. Inak k festivalu nemám väčšie výhrady. Akurát by potešilo ešte aspoň jedno trochu väčšie meno, ale to sa snáď na budúci rok zmení.