Archiv štítku: Kafirun

Redakční eintopf – červen 2017

Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Nejočekávanější desky měsíce:
Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him


H.:
1. Igorrr – Savage Sinusoid
2. In tormentata quiete – Finestatico
3. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kaša:
1. Anathema – The Optimist
2. Jorn – Life on Death Road
3. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him

Zajus:
1. Swans – Deliquescence
2. Signor Benedick the Moor – Toybox
3. Algiers – The Underside of Power

Skvrn:
1. Marika Hackman – I’m Not Your Man
2. Orson Hentschel – Electric Stutter
3. Hidden Orchestra – Dawn Chorus

Onotius:
1. Broken Hope – Mutilated and Assimilated
2. Schammasch – The Maldoror Chants: Hermaphrodite
3. Merrimack – Omegaphilia

Metacyclosynchrotron:
1. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
2. Kafirun – Seance
3. Selbst – Selbst

Cnuk:
1. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him
2. Doyle – As We Die

Mythago:
1. Elder – Reflections of a Floating World
2. Adrift for Days – A Sleepless Grey

H.

H.:

Červen bude zajímavou přehlídkou death metalu – jak těch známějších jmen, tak i méně nápadného podzemního hnusu. Asi tam budou i jiné pozornosti-hodné kousky, mě však v tomto ranku nejvíce láká australské peklo Impetuous Ritual se členy Portal nebo Grave Upheaval. Starší alba jsou zasraná bestialita, z níž by se většina průměrných metlošů asi rozbrečela, a myslím, že „Blight Upon Martyred Sentience“ laťku nesníží.

Přesto všechno jsou u mě Impetuous Ritual až na třetím místě. Druhý flek totiž patří Italům In tormentata quiete. Jejich tvorba vždy bývala velmi chytrá, podmanivá a plná nevšední atmosféry – a věřím a doufám, že něco podobného půjde říct i o novince „Finestatico“.

Shodou náhod i jméno posledního (respektive v pořadí prvního) interpreta začíná na písmeno I. Impetuous RitualIn tormentata quiete se musejí sklonit před francouzským zvířetem Igorrrem, jehož produkci doufám uctívají všichni příznivci nezřízené avantgardy mezi vámi. Sice mi k jeho tvorbě příliš nesedí, aby byla vydávána u labelu jako Metal Blade, ani moc nevěřím, že by byly pokořeny dřívější majstrštyky, ale vůbec nepochybuji o tom, že to zas bude arci-šílenost. Však nic jiného ani nelze čekat od borce, jenž nechává svoje slepice hrát na piáno, haha.

Kaša

Kaša:

Může si sice zdát, že červnové volby do pravidelného eintopfu jsou z mé strany prachobyčejné sázky na jistotu, které už nemůžou ničím překvapit, já se ovšem na níže uvedenou trojici novinek přesto zdravě těším. Začnu klasicky od bronzové příčky, již okupují Vallenfyre s jejich třetím albem „Fear Those Who Fear Him“. Pro jejich poctivou nálož death metalu s doomovými prvky mám slabost, a přestože jsem o tuhle kapelu zavadil až dost pozdě, tak se rychle zařadila mezi mé oblíbené sebranky, k jejichž výtvorům sahám, kdykoli mám na podobnou hudbu náladu. Třetí alba prý bývají přelomová, tak se nechme překvapit, s čím se Gregor Mackintosh tentokrát vytasí.

To Jørn Lande už nemá nikomu moc co dokazovat. Pozici pěvce se zlatem v hrdle pravidelně obhajuje s každým dalším albem, jež se svou kapelou Jorn vydává, takže nečekám v zásadě nic nového. Prostě klasická Jørnova porce hard rocku se vzletnými melodiemi a silným vokálem. Kvůli ničemu jiného jeho placky neposlouchám, protože hudebně je to pravidelně (až na pár vyloženě silných okamžiků) „jen“ solidní nadprůměr. Každopádně si „Life on Death Road“ poslechnu velmi rád.

Britská Anathema mě léta míjela, až jsem k ní před necelou dekádou přičichl a od té doby její kroky sleduji pravidelně. Nemůžu se prohlásit za skalního fanouška, ale jejich alba očekávám s napětím a „The Optimist“ nebude výjimkou. Navázat na povedeného předchůdce „Distant Satellites“ nebude zrovna jednoduché, protože před třemi lety měla Anathema opravdu skvělou formu. Očekávání jsou z mé strany pořád tak nějak střízlivá s nohama na zemi, ale na druhou stranu bych lhal, kdybych nepřiznal, že se těším. Ona totiž první ukázka jménem „Springfield“ není vůbec špatná.

Zajus

Zajus:

Abych si ulehčil pravidelné psaní eintopfu, mám ve zvyku sbírat po celý měsíc všechna zajímavá alba, o jejichž vydání se doslechnu, a k velkému potěšení páně šéfredaktora vše spojit v jeden (jakžtakž) souvislý text tři minuty před jeho vydáním. Obvykle takový seznam čítá čtyři, pět alb, takže není zrovna těžké vybrat ta správná, jenže tentokrát je jejich počet dvojciferný a já se ne a ne rozmyslet, která jsou ta nejlákavější. Proto rovnou vyřadím ta, která jsou téměř sázkou na jistotu, a radši se zmíním o těch, jejichž volba není zrovna samozřejmá.

Na první místo spadají jednoznačně Swans se svým „Deliquescence“. Je sice nezvyklé do eintopfu vybírat koncertní album, jenže „Deliquescence“ obsahuje mimo jiné více než hodinu dosud nevydaného materiálu, nemluvě o tom, že Swans při živé prezentaci berou již vydané skladby spíše jako předlohu, na níž je třeba dále pracovat. „Deliquescence“ mi tak snad vynahradí loňský prošvihnutý koncert. Z úplně jiného soudku bude jistě „Toybox“ rappera, jenž se honosí jménem Signor Benedick the Moor. Ačkoli nejsem velikým fandou jeho předchozích řadových alb, nadšení z loňského EP „Maiden Voyage Suite“ dosud stále nevyprchává, a jestli si „Toybox“ udrží jeho vysokou úroveň, čemuž by mohla napomoci i krátká dvacetiminutová stopáž, mohlo by jít o uchazeče o hip-hopovou desku roku. Dovolím si přeskočit několik zajímavých rockových a metalových počinů a na poslední místo nominovat „The Underside of Power“, druhé album post-punkových Algiers. Ti na svém debutu dokázali moderně a vkusně oživit atmosféru Joy Division, a i když mělo jejich eponymní album své mouchy, tak nějak doufám, že novinka by je mohla vyhladit a ukázat, že Američané mají na to hrát v rámci žánru první ligu. Tak či onak, v červnu bude rozhodně co poslouchat.

Marika Hackman

Skvrn

Skvrn:

Červen vypadá jako přijatelný standard. Nenabízí nic zářného, ale zároveň říká, že ani kraj léta nebude o hudebních utrumech. Začněme dámou, Marikou Hackman, před dvěma lety plně debutující písničkářkou, minimálně hudebním projevem skromnou a subtilní. Základ byl na debutu důstojně položen, změn je ovšem třeba, zejména co do vyrovnanosti materiálu. Z britských ostrovů do Němec, za Orsonem Hentschelem a jeho setmělým post-industriálním světem. Přesvědčující prvky? Tóny minulé, ukázky nových a záštita Denovali. Trojici pak uzavřu jménem nejznámějším, desku vydávají Hidden Orchestra alias páření procházkové elektroniky a relaxačního jazzu. Možná se budu bavit, možná ne, spíš to však vidím na přihlížení jako doposud.

Onotius

Onotius:

Červen tentokrát nabízí opravdu poctivou porci death metalu, z níž asi nejvíce stojí za zmínku nová deska Broken Hope. Ti před třemi lety přišli s povedenou comebackovou „Omen Of Disease“ a ukázali, že i bez přítomnosti bývalého vokalisty a zakládajícího člena Joe Ptaceka, který roku 2010 spáchal sebevraždu, jsou schopni nahrát silné album, jež disponuje vším, co má taková pořádná žánrová nahrávka mít – hutný zvuk, sehrané a propracované instrumentální pasáže a chorobnou atmosféru. Prvních zveřejněné skladby působí nadějně, tak jsem zvědav, jak si mě novinka získá jako celek.

Pokud jde o černěkovovou škatulku, tam rozhodně nevynechám novou placku tajemných Schammasch. K jejich trojalbu „Triangle“ jsem sice nějakou tu výhradu měl, ale pokud kapela tentokrát udrží své megalomanství na uzdě a upřednostní kvalitu nad kvantitou, mohla by z toho vzniknout skutečně vybroušená záležitost. V rámci žánru též nepohrdnu novým albem Merrimack, jejichž „The Acausal Mass“ vždy rád protočím, a to samé (a klidně něco navíc, hehe) čekám od novinky.

Igorrr

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V červnu vyjde nové album Impetuous Ritual, co víc bych mohl chtít? Třeba album Mare, haha. Od debutu „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ kapelu uctívám víc než známějšího bratříčka Portal a nepochybuji, že „Blight Upon Martyred Sentience“ mě podobně jako předchozí alba rozmrdá na subatomární částice. Z toho důvodu jdou ostatní desky jinak slušně nabitého června mimo mne. Ale pokud bude čas a chuť, tak rád okoštuju dlouhohrající prvotiny venezuelských/chilských Selbst a kanadských Kafirun. Obě kapely hrají velice obstojný black metal ortodoxnějšího ražení a různé indicie, jako třeba zainteresované labely, ukázky a vůbec dřívější tvorba, naznačují, že by obě foramce mohly nabídnout něco zajímavého i pro  náročnější, avšak stále „trve“ posluchače.

Cnuk

Cnuk:

Z chystaných alb na měsíc červen mě zaujala dvě. Tím prvním je „Fear Those Who Fear Him“ od Vallenfyre. Jejich předchozí dvě řadovky byly skvělým revivalem death / doom metalu, a přestože borci jsou z Británie, kde kdo by jim přisuzoval za domovinu Švédsko. Samozřejmě narážím na zvuk kapely, který v sobě má ony kytary ostré jako pilu. Doufám, že novinka nebude o nic horší než minulá tvorba a skupinu posune třeba zase trochu někam jinam. S poslední deskou lehce opustili doomovou stránku věci a spíše to valili v klasickém deathmetalovém stylu, takže uvidíme, kudy povedou kroky Vallenfyre dál.

Druhým albem budiž Doyle s novinkou „As We Die“. Kapela Doyle svým názvem reflektuje Doylea Wolfganga von Frankensteina, tedy kytaristu legendárních Misfits. Debut jeho kapely vyšel v roce 2013 a příjemně překvapil. Rád a poměrně často se k němu vracím. Stylově jsou tvrdší, vlastně je to metal, přičemž punk nešel zcela stranou. Na YouTube je možné zhlédnout videoklip ke skladbě „Run for Your Life“, z něhož je zřejmé, že se pojede ve stejných kolejích. Zajímavá bude také možnost srovnání aktuální formy s dalším členem Misfits, Danzigem, jemuž vyšla placka koncem minulého měsíce. Mým skromným tipem je, že mu Doyle nakope řiť.

Vallenfyre

Mythago

Mythago:

V červnu se sice dočkáme mnohých slavných skupin, abych byl ale upřímný, ani jedna z nich mě moc nerajcuje. Můj zájem směřuje jinam, a to na stonerovou scénu, kde ční především dvě jména. Tím prvním a bezpochyby zásadnějším je Elder. Pokud jste tenhle název nikdy neslyšeli, vězte, že banda začínala poměrně klasickým, snad jen o něco melodičtějším stonerem, avšak jejich poslední zářez „Lore“ byl docela někde jinde. Posun k čistějšímu zvuku, progresivnějším postupům a daleko větší osobitosti (ačkoliv někdy lze zaslechnout Mastodon z období  „Crack the Skye“) katapultoval tuhle kapelu na jednu z nejnadějnějších do budoucích let. Od „Reflections of a Floating World“ tak neočekávám nic míň než jednu z nejzajímavějších stoner desek tohoto roku a zároveň doufám, že si kapela zvládne udržet svou osobitost, a to i vůči svým předchozím nahrávkám.

Druhé jméno na seznamu, australští Adrift for Days, je naproti tomu daleko blíže klasickému stoner / doomu s těžkopádnými a hutnými kytarovými riffy a takovou mírou distortionu, až by se jím jeden zalkl. Jejich hudba však vyčnívá díky výraznému zaměření na doomové aspekty s velmi silnou a zapamatovatelnou atmosférou využívající mimo jiné prvky tradiční hudby Aboriginců. Ne každá kapela také dokáže posluchače udržet bdělého po dobu téměř hodiny a čtvrt, do které se vejde nanejvýše sedm skladeb. Zatím jediná ukázka „Feast of Fools“ ukazuje, že na „A Sleepless Grey“ bychom se měli těšit bezezbytku, a to pravděpodobně zatím v nejsurovější a nejvýrazněji sludgové poloze, v jaké Adrift for Days dosud byli.


Kafirun – The Worship and Glorification of Holy Death

Kafirun - The Worship and Glorification of Holy Death

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.2.2016
Label: Mara Records

Tracklist:
I. Death Worship
01. Beyond the Flesh Vessel
02. Killer of All Man
03. Thousand Spears

II. Glorification of Holy Death
04. Wings of Malevolence
05. Salvation Through Sin
06. Destruction of the Divine Self
07. Chaos Magnum Opus
08. Open Veins

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mara Records

Když se řekne kanadský black metal, tak se většině lidí vybaví buď atmosférická větev z Quebecu, anebo zběsilosti v čele s Revenge, Weapon a samozřejmě Blasphemy, máme-li jmenovat ty nejznámější. Tím však portfolio této rozlehlé severoamerické země samozřejmě ani zdaleka nekončí a dnes si představíme jednu z těch méně známých záležitostí místní provenience.

Kafirun by dle všeho mělo znamenat Nevěřící v arabštině, a dokonce se takto jmenuje i jedna súra Koránu. Což nejspíš docela sedí, jelikož tato smečka pocházející z Vancouveru se netváří, že by zrovna oplývala sympatiemi k jakýmkoliv bohům. Ale co si budeme povídat, na téhle scéně by spíš opak byl překvapením. Zajímavá je rovněž zakuklená image kapely s hadry kolem hlavy, což na fotkách vypadá docela hustě (bez ironie). Nicméně, hlavním předmětem našeho zájmu je samozřejmě hudební produkce Kafirun, tak směle do toho…

Kafirun prozatím nepatří mezi zavedené formace; jejich vznik se datuje do roku 2013, z čehož tak nějak vyplývá, že pokud se nejedná o takové ty střelce, co vydávají 15 demáčů do měsíce, pak jejich diskografie nebude příliš početná. No, a Kafirun mezi takové střelce s šílenou nadprodukcí nepatří, takže v roce 2014 vydali debutové EP „Death Worship“, po němž o rok později následovalo další minialbum s názvem „Glorification of Holy Death“. My se ovšem podíváme na jejich třetí počin, který se jmenuje „The Worship and Glorification of Holy Death“.

Že se vám ty názvy zdají nějak moc podobné? Inu, dobrý postřeh, ona to totiž není náhoda. Stejně jako 1 + 2 = 3, i zde platí, že „Death Worship“ + „Glorification of Holy Death“ = „The Worship and Glorification of Holy Death“. Je to tak, třetí počin je jednoduše jen kompilace nabízející obě předešlé nahrávky na jednom nosiči. Jen pro pořádek ještě dodejme, že Kafirun svou sbírku nosičů čerstvě rozšířili o jeden další zářez, a sice sedmipalcové splitko s rakouskými Transilvania.

I navzdory tomu, že se „The Worship and Glorification of Holy Death“ skládá ze dvou samostatných počinů, soudržnost disku to nijak zvlášť nenarušuje, jelikož se Kafirun během oné roční prodlevy stylově nijak zvlášť neposunuli. Kanaďané drhnou čistokrevný black metal agresivního střihu a nijak nevybočují z nastavených žánrových mantinelů. Touhle větou jsem vlastně řekl vesměs vše, co potřebujete vědět stran projevu skupiny. Podstatná část hracího času se nese ve vysokém tempu, čiší z toho řádná zloba a nasranost a veškeré zvolnění tempa slouží jen k nastolení temnější atmosféry. Nutno ale dodat, že to není bezhlavý kulomet po celou dobu a ony přechody do středních temp se dějí pravidelně a relativně často. Tak či onak, snad jediné, co trochu vybočuje ze stylového standardu, je vokál, jelikož zpěvák Luzifaust nedisponuje oním charakteristickým krákorákem a snaží se o trochu variabilnější hrdelní běsy.

Předchozí odstavec asi vyzněl poněkud negativně a mohl vzbudit dojem, že Kafirun jsou jen další průměrnou blackovkou, jež nijak nevystupuje z bezejmenného davu podobně laděných formací. Ona je to do jisté míry asi i pravda, jelikož Kanaďané fakt nepředvádějí nic výjimečného, a pokud jejich produkci neuslyšíte, rozhodně váš život nebude ochuzen o nějaký hluboký transcendentální zážitek. Nicméně, i navzdory tomuto je vcelku zjevné, že Kafirun nějaké schopnosti mají. Popravdě řečeno, nečekal jsem od „The Worship and Glorification of Holy Death“ mnoho a byl jsem připraven spíše na těžkou nudu, ale i přesto jsem na nahrávce dokázal najít nějaký potenciál. Hudba je sice pevně sevřena v relativně úzkých stylových mantinelech, ale i s nimi dokážou Kafirun pracovat vcelku zručně. Některé riffy jsou dost solidní, pár pasáží lze považovat za povedené, docela se mi líbí slyšitelná baskytara, která taktéž předvede několik slušných výjezdů, plus ani onen již zmiňovaný vokál není vůbec špatný.

Kafirun - The Worship and Glorification of Holy Death

Samozřejmě, muzika Kafirun není ani omylem žádný extrémní zázrak a skutečně nemohu tvrdit, že by na mě zapůsobila v tom pravém slova smyslu. Přesto je výsledek po poznání lepší, než jsem očekával, a nebál bych se tvrdit, že Kanaďané to černěmetalové umění na rozdíl od mnoha jiných vocasů hnětou důstojně a nedělají svému žánru ostudu. Až bych si skoro dovolil prohlásit, že ten lehký nadprůměr tam je, protože zejména ty novější skladby z „Glorification of Holy Death“ mě docela baví. Tak jako tak, poslechu budoucích počinů Kafirun se bránit nebudu, protože pokud bude kapela pokračovat ve vzrůstající kvalitě, mohlo by to být dobré. A to rozhodně nemohu prohlásit o každé začínající blackmetalové smečce, již tu recenzuju…