 |
| Země: Itálie Žánr: power metal Datum vydání: 18.11.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Pokud Sicmaggot už nějakou dobu čtete, asi pro vás není žádnou novinkou, že to u nás italský power metal nemá vůbec jednoduché. Asi bych ani nespočítal, kolikrát od nás taková muzika dostala pěkně do kožichu, a myslím, že případů, kdy to bylo alespoň poslouchatelné, bylo naopak tak málo, že by mi na jejich spočítání pohodlně vystačily prsty jedné ruky. Kaledon, kteří před dvěma lety nakráčeli do ringu s deskou “Altor: The King’s Blacksmith”, se ale alespoň u mě nějakým zázrakem a navzdory všem příznakům kardinálního průseru podařilo do tohoto vybraného klubu o prsa probojovat, a i když jsem dotyčnou fošnu od té doby neslyšel ani jednou, přeci jen mi jméno Kaledon ulpělo v paměti s nálepkou “potenciálně slibné”. A přesně to je důvod, proč jsme se tu sešli nad deskou “Antillius: The King of the Light”, s níž se Kaledon vytasili ke konci loňského roku.
Protože nepředpokládám, že by mezi čtenáři bylo mnoho znalců Kaledon, a už vůbec nečekám, že by si snad někdo pamatoval moje tlachy na adresu jejich předchozí desky, myslím, že neuškodí, když si ve stručnosti zopakujeme, co jsou tito Římané vlastně zač. Už jen pohled na diskografii to říká dost jasně – Kaledon si evidentně libují v epických ságách, kde si to blonďatí gerojové neohroženě rozdávají se silami zla, jinými slovy se jedná o ukázkový a kýčem přetékající power metal jak podle učebnice. A protože pánům zřejmě nestačil jeden příběh o šesti pokračováních, s předchozí deskou rozjeli sérii novou, která s “Antillius: The King of the Light” pokročila do druhé fáze – a podle očekávání se od posledně nezměnilo prakticky nic.
Kaledon na novince tedy stále produkují rozmáchlý power metal, který doslova oplývá každým myslitelným žánrovým klišé od zběsilého sólování přes naivní melodie až po vysoko položený mužský vokál – což takhle sepsané nepůsobí ani trochu jako dobrá vizitka. Nepomáhají tomu ani fakt šílené texty (jasně, je to čistá žánrovka, ale tohle fakt někdo může myslet vážně?), poměrně volné nakládání s angličtinou (občas jsou tam regulérní kiksy) nebo kýčovitý námět s nímž samozřejmě koresponduje kýčovitá obálka… Jenže i když se to zdá nemožné nebo přinejlepším hodně nepravděpodobné, přesto všechno nemůžu “Antillus: The King of the Light” jen tak odstřelit.
Se vším tímhle balastem si totiž Kaledon od posledně přinesli naštěstí také schopnost dát dohromady místy i poměrně solidní matroš. Většina alba je sice taková normálka a vyloženě dementní moment mě z hlavy napadá jediný (rozjezd “The Party” je prostě dost retardovaný i přes zjevný úmysl), ale technická úroveň je nezpochybnitelná, smysl to většinou dává vcelku obstojně a vzato kolem a kolem se to vlastně dá poslouchat, aniž by člověk utrpěl poškození mozku, jak se občas v podobných případech může stát a také stává. No a pak jsou tam ty bez nadsázky slušné pasáže, u kterých si člověk říká, že být to takové celou dobu, tak by měl dost možná co do činění s opravdu podařenou deskou.
Sedmnáct let zkušeností sice není zárukou dobré muziky, ale v případě Kaledon se ty zkušenosti zřejmě nějakým záhadným způsobem projevily a z formálně naprosto kokotského power metalu udělaly záležitost, k jejímuž přehrání budete pádné důvody hledat sice asi marně, ale když už tu placku protočíte, nakonec nejspíš uznáte, že je to i přes více jak hodinovou délku a nemálo reálně bídných aspektů vlastně docela v pohodě a občas dokonce příjemné. V celkovém kontextu sice zůstává faktem, že “Antillius: The King of the Light” není albem, které by si zasloužilo přednost před čímkoli opravdu dobrým, ale pořád platí, že jde o desku lepší, než jak se na první pohled tváří. A protože se tváří fakt otřesně, je nakonec lepší docela o dost.
