Norové Kampfar streamují song ze své nadcházející desky „Profan“, jež vyjde 13. listopadu skrze Indie Recordings. Skladbu „Icons“ poslouchejte na YouTube.
Archiv štítku: Kampfar
Kampfar: info o novince
Přestože poslední album Kampfar vyšlo loni, už letos vydají Norové svou další řadovku. Novinka s názvem „Profan“ bude k mání od 13. listopadu u Indie Recordings jako CD, digipack CD, LP a oranžové LP. Obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. Gloria Ablaze 02. Profanum 03. Icons 04. Skavank 05. Daimon 06. Pole in The Ground 07. Tornekratt
Kampfar, Hate, Velnias
 |
| Datum: 12.4.2014 Místo: Praha, Modrá Vopice Účinkující: Kampfar, Hate, Velnias, Iskald
|
Večer 12. dubna jitřil emoce zainteresovaných ještě dlouho předtím, než na něj došlo – a aby taky ne, když norští Kampfar nepatří zrovna k těm kapelám, které v naší zemičce hrají co rok nebo dokonce častěji. Krom toho si Kampfar na cestu přibrali ještě formace Hate, Velnias a Iskald, což jsou spolky přinejmenším zajímavé, takže o lákavosti této akce jaksi nebylo zapotřebí vůbec diskutovat. O čem se však diskutovalo velmi živě, to bylo místo konání. Modrá Vopice je sice fajn podnik, ale jak mnozí internetoví diskutéři neopomněli zdůraznit, pro kapely formátu Kampfar nebo Hate poněkud nedůstojný, takže vedle velkého těšení provázely koncert i určitě obavy, jak to celé dopadne…
Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo opakovat jednu nemilou zkušenost z loňského roku, na místo jsem dorazil už něco před sedmou večerní, což byl nejčasnější ze tří různých avizovaných časů začátku koncertu (!!!). Pochopitelně tedy nastalo to, co v podobných případech nastává, a tak mi z nedostatku jiné zábavy nezbylo než skoro hodinu pocucávat pivo a přemítat nad tím, jestli se čeští promotéři někdy naučí uvádět čas otevření klubu a čas začátku produkce. Musí se ale nechat, že když už se začalo hrát, bylo to na čas, a to přesně podle na místě vyvěšeného itineráře.
Údělu první kapely večera se ujali Norové Iskald, kteří do Prahy přivezli svou novou desku “Nedom og Nord”, a i když jsem je předem považoval za potenciálně nejslabší článek sestavy, stejně jsem byl relativně zvědavý, jak jejich muzika zafunguje naživo. A k žádnému velkému překvapení rozhodně nedošlo. Vzhledem k relativně nadprůměrné délce kompozic Iskald zaznělo pouhých pět skladeb, z nich první tři (dvě určitě, s tou třetí si úplně jistý nejsem) pocházejí z nové desky, a živě zafungovaly úplně stejně jako ve studiové podobě. Nebylo to vůbec špatné, ale tak nějak mě to vlastně vůbec nebavilo, i když v tom rozhodně byla slyšet kvalita. S předposlední skladbou se to ale začalo zlepšovat a samotný závěr už byl vážně super, takže si mě Iskald nakonec udobřili a jako příjemný rozjezd večera jejich vystoupení zafungovalo obstojně.
V pořadí druzí Velnias z USA možná v Evropě nejsou nijak zvlášť provaření, ale to jim nikterak nezabránilo v tom, aby přítomné (nebo aspoň mě) nechali zapomenout na Iskald a nasadili laťku podstatně výš. Jejich vystoupení se obešlo beze slov a skladby na sebe plynule navazovaly nenápadnými mezihrami, takže dojem z hudby nenarušovalo absolutně nic, a bylo to tak dobře. Samotnou muzikou totiž Velnias dokázali navodit divokou leč hutnou atmosféru, která si záhy podmanila nejen přední řady ale také stále houstnoucí dav lidí před pódiem. Agresivní a špinavá black metalová smršť protkaná parádními melodiemi zkrátka fungovala na jedničku a jediné, co tomu chybělo, byla větší tma (část klubu zůstala plně osvětlená) a umělá mlha. I bez nich ale šlo o výtečné vystoupení, které navíc zakončil perfektně vygradovaný závěr, při němž oba kytaristé padli na zem a mučili své nástroje až za hranice jakýchkoli melodií. Letmé “Thank you” ještě než se odebrali z pódia bylo jediným, co jsme se od Velnias doslechli, ale i tak mě jejich výkon nadchnul a nedlouho nato už jsem na merch stánku ochotně sázel stokoruny výměnou za jejich CD. Doufám, že to nebylo naposledy, co se u nás tahle kapela ukázala, protože jestli bude nadále pokračovat v trendu překonávání sebe sama (dva roky nazpět se Velnias představili jako support Agalloch), čekají nás velké věci…
Jestli první polovina večera patřila řekněme méně známým kapelám, s příchodem Hate už Modrá Vopice hostila jen ty áčkové. Poláci Hate sice možná stojí trochu ve stínu svých slavnějších souputníků Behemoth a Vader, ale kdo měl tu čest s nějakou jejich nahrávkou nebo živým vystoupením, ten ví, že i oni umí velice poctivě podrtit – a přesně to se také stalo ve Vopici. Sice jsem si během prvních dvou skladeb říkal, že je to trošku suché a bez energie, ale Hate mi zavčasu dovolili tento názor změnit, a pak už to byla opravdu smrtící death metalová řež. Jediní pomalovaní muzikanti večera pálili do lidí jednu drtivou pecku za druhou, v sále vůbec prvně za večer nebylo k hnutí a přední řady řádily a hulákaly jak se patří. Hate jsem měl tu čest vidět již dvakrát předtím a tohle byl jejich první klubový koncert, kterého jsem se zúčastnil, nicméně se mu podařilo oba festivalové sety překonat, protože atmosféra, jaká se v nevelkých prostorách Modré Vopice zhmotnila, byla prostě parádní a dokázala velice snadno strhnout. Hate přišli, odehráli svůj set, a když pódium zase opouštěli, měli publikum naprosto v hrsti – mě nevyjímaje. Nic jiného než upřímné a hluboké ocenění tohoto výkonu tedy prostě není na místě.
Hlavní hvězdu večera není třeba nikterak představovat. Diskografie Kampfar poskytuje celou řadu důvodů, proč se na jejich vystoupení zatraceně těšit, a aktuální novinka “Djevelmakt” se také vyvedla, takže asi není třeba dodávat, že se očekávání pohybovala hodně vysoko. A když už došlo na tolik očekávanou produkci, bylo jasné, že tohle bude nesmírně mazácká záležitost. Kampfar podle očekávání do setlistu zařadili hned několik skladeb z novinky, a ani naživo těmhle kouskům nebylo prakticky co vytknout. Osvědčené vály ze starších desek ovšem dominovaly, a to i co se odezvy fanoušků týče – a sledovat blažené dívčí úsměvy, které Kampfar vykouzlili prostřednictvím pecek “Ravenheart” nebo “Hymne”, byl jen takový příjemný bonus.
Démonický dlouhán Dolk mě velice příjemně překvapil výtečným zpěvem všech svých partů (zejména refrén “Mylder” byl velmi působivý) a dlužen nic nezůstal ani co se gest a vystupování týče. Stejně jako blahé paměti na Brutal Assaultu to působilo nesmírně sebejistě a důstojně, ale přitom velice pokorně, což u black metalových kapel není ani zdaleka samozřejmostí. V ohledu vystupování a pódiové prezentace vůbec však bohužel došly naplnění počáteční obavy a ukázalo se, že Vopice je pro Kampfar skutečně moc malá. Pěkným pódiovým proprietám, které zdobily pódium od samého začátku, to sice nijak zvlášť neubralo na přitažlivosti, automat na šipky někam zmizel a bicí postavené k pravé straně a čelem ke středu pódia také šly překousnout, ale na muzikantech zkrátka bylo znát, že by jistě využili podstatně větší prostor. Korunu pak všemu nasadila vcelku marná Dolkova snaha mávat nad hlavami předních řad jakýmsi praporem, který se sotva vešel pod strop…
Trochu nešťastný výběr klubu se ale ani na vystoupení Kampfar nakonec nijak zásadně nepodepsal. Kapela odvedla zcela profesionální a oddaný výkon, lidí byl plný dům, jejich odezva výborná a nakonec se z toho vyklubal opravdu podařený koncert, kterému z objektivního hlediska nejde vytknout prakticky nic. A i když finální část večera působila poněkud stísněným dojmem, než by se slušelo, Vopice si to zase vyžehlila velice zdařilým zvukem, který až na pár výjimek (zejména členitější pasáže u Iskald) neměl daleko k vzorové ukázce, jak to má znít. Celkově tedy šlo o vynikající hudební událost a ani náznakem nelituji vynaložených finančních prostředků. Za mě tedy velká spokojenost a až se někde poblíž Kampfar, Hate nebo Velnias ukážou, rozhodně budu mít o čem přemýšlet.
Kampfar – Djevelmakt
 |
| Země: Norsko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 27.1.2014 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Mylder 02. Kujon 03. Blod, eder og galle 04. Swarm Norvegicus 05. Fortapelse 06. De dødes fane 07. Svarte sjelers salme 08. Our Hounds, Our Legion Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Sice jsem se o tomhle svého času poměrně solidně rozepisoval už v recenzi na předcházející desku “Mare”, nicméně si myslím, že jde v historii Kampfar o natolik důležité skutečnosti, že nebude od věci se jimi probrat znovu. Jakkoliv to tedy asi většině lidí přijde nudné, i dnešní článek začneme obligátní omáčkou o minulosti kapely…
Kořeny Kampfar se datují až hluboko do počátku 90. let, tedy do doby, kdy v Norsku, odkud Kampfar pocházejí, vrcholila jedna z nejextrémnějších hudebních frakcí vůbec. Kampfar (resp. i nepřímý předchůdce jejich Mock) ovšem vždy stáli trochu stranou všech nechvalně proslulých událostí, takříkajíc si hleděli svého a prim v jejich případě hrála muzika, jež se vcelku rychle vykrystalizovala do takřka skvostné podoby. Jak samotní Kampfar vždy tvrdili, jejich unikátní sound byl dán kombinací black metalových kořenů zpěváka Dolka a folkových kořenů kytaristy Thomase. A opravdu tomu lze lehko věřit, neboť hudba Kampfar byla syrovým mrazivým black metalem, ovšem se znatelnou přírodní, místy opravdu až folklórní atmosférou (bez využití jakýchkoliv folkových nástrojů)… zejména první dvě desky “Mellom skogkledde aaser” (1997) a “Fra underverdenen” (1999) jsou prostě dodnes obrovský kult a bez výhrad ta alba miluju. Nicméně i následující nahrávky “Kvass” (2006) a “Heimgang” (2008), které přišly po až nepříjemně dlouhé pauze, jsou taktéž skvělé.
Jenže pak došlo k tomu, co asi málokterý fanda Kampfar čekal – ono tvůrčí duo, jehož dílem byl tolik charakteristický sound kapely, se rozpadlo, když jedna jeho polovina, Thomas, odešla. Samozřejmě se ihned nabídla otázka, jestli Kampfar budou dále znít jako Kampfar, na což mělo odpovědět již zmiňované “Mare”, byť se na jeho skládání Thomas ještě částečně podílel… a přes veškerou snahu odpovědělo velice rozpačitě. Šlo totiž o zdaleka nejslabší počin Kampfar, jenž ani omylem nedosahoval kvalit žádného ze svých předchůdců. Musím se přiznat, že mě “Mare” natolik zklamalo, že jsem už nad Kampfar v podstatě zlomil hůl a na novinku “Djevelmakt” jsem se ani nijak zvlášť netěšil, vlastně jsem k ní už předem přistupoval trochu s tím, že budu opětovně zklamán…
Jakkoliv jsem však k “Djevelmakt” přistupoval hodně střízlivě, až trochu s despektem (docela velká změna, když si vzpomenu, jak jsem se svého času neskutečně třásl třeba na vydání “Heimgang”), Kampfar na své novince dokázali něco, v co jsem se pomalu ani neodvažoval doufat – dokázali, že ani v nejmenším ještě nejsou kapelou na odpis, že i bez Thomase v sestavě má jejich hudba smysl, a především se jim opět povedlo získat moji důvěru. V kontextu “Djevelmakt” se mi totiž “Mare” zpětně jeví pouze jako slabší chvilka, na niž má koneckonců čas od času právo asi každá skupina. Na novince Kampfar opět přišli s hodně silným materiálem a dobrou atmosférou… sice na první dva srdcové opusy se “Djevelmakt” nechytá, což je asi jasné, stejně tak i “Kvass” a “Heimgang” se mi zdají lepší, ale to nevadí, protože oproti “Mare” je to posun minimálně o třídu výš.
Nový kytarista Ole Hartvigsen z Emancer a Mistur, jenž svého času nahradil právě Thomase, se už zjevně do kapely zapracoval na jedničku a nyní se svou kytarou kouzlí spoustu nádherných mrazivých melodií, které dají vzpomenout na původního kytaristu. Přesně tohle je to, co chci od Kampfar slyšet a skvěle je to vidět třeba ve skladbách jako “Kujon”. Občas si sice kapela k onomu zmiňovanému přírodnímu feelingu musí dopomoct “podvůdkem” v podobě flétny, například v úvodní “Mylder” nebo šesté “De dødes fane”, ale nakonec proč ne, i tudy by mohla vést do budoucna pro Kampfar cesta, byť bych ocenil, kdyby to zůstalo v pojetí, že méně je více.
Jedna z věcí, kterou “Djevelmakt” trochu postrádá, je nějaká absolutní hymna, jež by měla potenciál na to, aby se stala další klasikou v repertoáru Kampfar, stejně jako tomu bylo třeba v případě geniální “Hymne” na “Mellom skogkledde aaser”, “Norse” na “Fra underverdenen” nebo “Ravenheart” na “Kvass”. Nejblíže tomu má asi čtvrtá “Swarm Norvegicus” s mohutným refrénem, ale necítím v ní až takovou sílu, aby se mohla postavit na roveň zmiňovaným fantastickým kusům, byť se jinak nepochybně jedná o výbornou písničku.
Moji osobní favorité “Djevelmakt” jsou ovšem jinde a rozhodně se nejedná o singlové kusy “Mylder” a “Swarm Norvegicus” (ale jinak nic proti nim, oba jsou samozřejmě povedené). Jednak je to už zmiňovaná “Kujon”, která kromě oné typické mrazivé severské kytary předvede rovněž jednu vyloženě excelentní pasáž v páté minutě. Dalším vrcholem je pro mě hned následující “Blod, eder og galle” se spoustou povedených momentů a opět jedním úžasným kusem, který začne krátce před polovinou čtvrté minuty. Poslední písní, již bych si dovolil vypíchnout nad ostatní, je závěrečný opus “Our Hounds, Our Legion”, společně se “Swarm Norvegicus” jediný anglicky zpívaný song, který “Djevelmakt” uzavírá v parádním stylu.
Upřímně jsem to nečekal, ale “Djevelmakt” je prostě super. Proč jsem to nečekal, to bylo snad dostatečně popsáno zkraje recenze, tudíž to opakovat nebudu, nicméně milerád zopakuju, že se z toho vyklubala velice povedená fošna, proti níž toho mohu namítat jen máloco – a jsem za to rád. Za mě jednoznačně palec nahoru a hodně silná 7,5 navrch.
Další názory
Tohle je asi poprvé, co jsem rád, že jsem opěvovanou starší tvorbu Kampfar zatím nepodrobil důslednému poslechu. Nejsem totiž zatížen její proklamovanou genialitou, “Djevelmakt” tak v mých očích netrpí srovnáním se svými předchůdci a já tedy mohu naprosto úpřímně prohlásit, že je to výtečná deska. Má prakticky všechno, co jsem si od ní přál – parádní atmosféru, silné melodie, promakané riffy, je pestrá, nápaditá, nenudí, ale naopak baví… Z “Djevelmakt” jsou slyšet léta zkušeností, cit pro věc a velká skladatelská zručnost, je to působivý, vyrovnaný a naprosto seriózní počin plný silných motivů a dovede člověka připoutat k reprákům tak, že nebude mít sebemenší potřebu se odpoutávat. Neříkám, že je to vyloženě geniální dílo nebo že by to nešlo ještě lépe, ale “Djevelmakt” je zkrátka nahrávka, která na ploše osmi skladeb nabízí poctivý příděl vysoce kvalitní muziky, a věřím, že po všech těch zklamaných prohlášeních, jaké následovaly po Thomasově odchodu a vydání “Mare”, i staří fans uznají, že jsou Kampfar zpět a v dobré formě.
Ježura
“Djevelmakt” z dílny norských Kampfar posouvá můj dosavadní vztah k této kapele na trošku jinou úroveň. Abyste pochopili, před pár lety jsem jedno z jejich alb slyšel, ale přiznávám, že tohle není hudba, kterou bych účelově vyhledával, takže mě neoslovilo, což ostatně platí doposud, protože když jsem se před sepsáním hodnocení snažil jen tak pro srovnání zaposlouchat se do “Kvass”, tak mi novinka “Djevelmakt” imponuje o poznání více. Hned na první pohled mě zaujala skvělým obalem a od chvíle, co jsem se do ni poprvé zaposlouchal, už mě nepustila. Představuje pro mne perfektní mix mezi seversky chladným black metalem, kytarovými melodiemi a progresivním přístupem. Bez slabého místa a se spoustou parádních momentů mi tak do přehrávače přistálo obrovské překvapení, které samozřejmě nemůžu srovnávat s předchozí tvorbou, nicméně osobní vrcholy spatřuji v trojici “Mylder” s folkovými prvky, “Kujon”, která uchvátí melodickým vokálem, a hned následující “Blod, eder og galle”, jež je oproti promyšleným kouskům okolo tím nejenergičtějším, ačkoli vyloženě animální atak nečekejte. Ale to jen pro uklidnění posluchačů, kterým stejně jako mně přijde norská blacková scéna nestravitelná. No, a když už se stane, že mě nechytne vyloženě celá píseň (“De Dødes Fane”), tak se i v ní najdou momenty, které mě položí na prdel (pasáž od začátku třetí minuty). Na přívětivou hrací dobu se na “Djevelmakt” nachází dostatečně velké množství dechberoucích momentů, takže v tomto případě neváhám nad vyšším hodnocením, ačkoli je dost dobře možné, že se bude jednat o jediné album, které mě z diskografie Kampfar bude bavit.
Kaša
“Djevelmakt“ je pro mě i po několika posleších skutečný oříšek. A i když se divím, že zrovna album Kampfar takhle pojmenuji, nemohu si pomoci, i po několika posleších prostě nevím. Na desce je po formální stránce všechno správně, ale něco mi na ní chybí. Možná upřímnost, duše, možná také nějaká výraznější skladba, ta, která se zásadně odlišuje od ostatních (tím nejlepším možným způsobem). Kapela jako Kampfar má za sebou už několik desek a je jasné, že se nespokojí s nějakými jednoduchými strukturami skladeb, ovšem když se Norové pustí třeba do hrátek s klavírem, nezní mi to úplně upřímně, byť tenhle nástroj v tvrdé hudbě zbožňuji. Ze silných skladeb by se dala jmenovat třeba druhá “Kujon”, která už jen kvůli čistším vokálům v refrénu posluchače chytne, “Our Hounds, Our Legion”, kde se Kampfar ukazují v epičtější podobě, nebo zase hitovější “Swarm Norvegicus”. Pořád to ale nejsou skladby, jež by zásadně vybočovaly a uhnuly ze středně rychlého tempa “Djevelmakt“. Deska má tvrdý a hlavně organický zvuk, ale nemohu si pomoci, k hudbě Kampfar mi pasuje lépe chladnější sound. Na druhou stranu dobře chápu, že kapela nechce znít patnáct let stejně, navíc její zvuk je hodně nadprůměrný, avšak nic to nemění na tom, že ten syrovější mi je bližší. I když jsem “Djevelmakt“ docela potopil, ani náhodou se nedá mluvit o špatné desce, jen jsem si k ní, podle většiny ohlasů, nenašel správnou cestu. Z hlediska číselného hodnocení dnes silnějších 6,5, protože desce mimo mých, čistě pocitových věcí vytknout nic moc nejde. Třeba se zanedlouho do desky dostanu, ale zatím to je pro mě “jen” slušně zahraný nadprůměr, který ve mně však emocionálně zatím moc nezapůsobil.
Skvrn
Redakční eintopf #59 – leden 2014
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Alcest – Shelter |
| H.: Kampfar – Djevelmakt Index očekávání: 6/10 Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn:
|
Prvnímu měsíci nového roku – tedy roku 2014, pokud by si tou číslovkou někdo po včerejší alko-smršti nebyl jistý – podle naší redakce suverénně vládne zasněný francouzský projekt Alcest se svou čtvrtou řadovou deskou “Shelter”, kterou si za svého favorita vybraly hned tři sedminy aktuálního redakčního stavu. Jestli se jejich volba vyplatila, to se dozvíme 17. ledna. Docela často ovšem padala i jména jako Kampfar nebo Within Temptation a možná trochu překvapivě hodně redaktorů zmiňovalo i progresivní black metalovou formaci Hail Spirit Noir z Řecka…
H.:
Leden je sice bezesporu zajímavější než dočista hluchý prosinec, ale že by to byla nějaká opravdová bomba, kvůli níž bych nemohl dospat, to zase ne. Pár zajímavých kousků se ovšem najde, o tom zase žádná. Jak jste si už asi všimli, za vítěze jsem zvolil norské black metalisty Kampfar, přestože se musím přiznat, že novinku “Djevelmakt” nevyhlížím s úplnou nedočkavostí, spíše s obavami. Tahle kapela vždycky patřila mezi moje oblíbence a první dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” a “Fra Underverdenen” z let 1997 a 1999 jsou jednoduše klenoty. Obě takřka dokonalé desky v rámci severského syrového mrazivého black metalu s pohanskou aurou, dodnes si těch alb strašně cením a jsem upřímně vážně rád, že obě ve své sbírce vlastním v původních vydáních. I první dvě nahrávky po dlouhé pauze, tedy “Kvass” a “Heimgang”, nebyly vůbec špatné, spíš naopak – jsou to rozhodně excelentní počiny. Ale poté z kapely odešla jedna polovina tvůrčího dua, kytarista Thomas, a na následující řadovce “Mare” se ten výtečný black metal s nezaměnitelnými melodiemi zadrhl a vyšel z toho suverénně nejslabší počin Kampfar. A právě proto se na novinku už předem dívám s mírnou obavou, jelikož “Djevelmakt” definitivně ukáže, jestli Kampfar ztratili své kouzlo, nebo jestli jsou stále životaschopnou skupinou i bez člověka, jehož dílem byl charakteristický sound kapely. Co se týče dalších počinů, určitě budou stát za poslech novinky “Extance” a “Oi Magoi” řeckých progresivně black metalových formací Aenaon a Hail Spirit Noir, žádný fanoušek black metalu by neměl minout ani comebackovou desku “Skulls N Dust” Švédů IXXI nebo novinku “Heen yadhr al gsaq” od Al-namrood ze Saudské Arábie a já osobně určitě věnuju poslech i “Roads to the North” od zámořského projektu Panopticon, jenž už pěkných pár let zásobuje posluchače dost slušnou hudbou.
Ježura:
Pohled na lednový seznam alb připravených k vydání je vždycky příjemnější než na ten prosincový, a ani tentokrát se na tom nic nemění. Co jsem si tak proletěl desky, které by měly v lednu vyjít, tak si určitě poslechnu nové Skindred, Kampfar, Mayan nebo Within Temptation, a uniknout zrakům hudební veřejnosti by neměly ani novinky Al-Namrood, Alcest, Blut aus Nord nebo Iced Earth. Na výběr je toho tedy tentokrát poměrně dost, ale ani to není všechno. Deskou “Triumph and Power” totiž své fans hodlají potěšit švédští Grand Magus a právě to je album, které to u mě tentokrát vyhrává. Stále ještě aktuální počin “The Hunt” z dílny Grand Magus totiž chovám ve velké oblibě a nic nenasvědčuje tomu, že by tito tři heavy metaloví riffaři měli na novince z nastavené kvality cokoli slevit. Takže sem s tím, pánové! Kvalitního severského heavy metalu totiž není nikdy dost!
Kaša:
Po zoufalém prosinci je tady opět silnější měsíc, v němž není problém vybrat si hned několik zajímavých jmen. Samozřejmě, je možno vybrat si i ty méně zajímavé, mezi než patří Ektomorf, jejichž tvorba zabředla v tak bezzubém projevu, že už se mi do novinky vůbec nechtělo, ale recenze bude, takže budu muset a modlím se, abych hluboce nelitoval. Teď ale k albům, na která se opravdu těším. Grand Magus a jejich “Triumph and Power” snad naváže na předchozí povedené “The Hunt” a totéž očekávám i od dvojice Chrome Division a Alcest, jejichž dosavadní diskografie je prostá špatných počinů. Tak nějak nevím, co přesně očekávat od “Hydra” od Within Temptation (Xzibit jako host?!), ale věřím, že špatné to nebude ani tentokrát, takže na výsledek jsem velmi zvědavý. Nicméně, po dávce vánočních koled a pohádek, která ani mne neminula, uvítám pořádný thrashový uragán, který si snad nachystali Suicidal Angels s “Divide and Conquer” a hlavně holandská mlátička Legion of the Damned, kteří zní dle prvních ukázek velmi slibně a pevně doufám, že jejich nadcházející novinka bude zabíjet, protože potenciál na to tahle parta pořád má, i když minule už to tolik nešlapalo.
nK_!:
V lednu zcela neočekávaně nevychází nic moc extra zajímavého, takže moje volba padá na poměrně prověřené maďarské hulváty Ektomorf. Tihle maníci se rozhodně nebojí vydávat nový materiál, protože “Retribution” bude jejich již devátým studiovým počinem. Osobně jsem je nikdy nijak extra neposlouchal, ale živě se mi dost líbili, takže když nebude zbytí… třeba to bude fajn.
Atreides:
Fajn, fajn, jsou tu věci jako Kampfar, Within Temptation, Aenaon nebo Hail Spirit Noir. V hledáčku mám i kompilačku Manes, “Teeth, Toes and Other Trinkets”, která má obsahovat pár nových skladeb a podle ohlasů i velmi povedené předělávky starších věcí. A Kauan konečně vydali odloženou desku “Pirut”, a i kdyby ji odsunuli až na leden, flek v eintopfu by jim beztak vyfoukl Neige a jeho Alcest. “Écailles de lune” je totiž jednoduše skvělá deska a na rozdíl od ostatních nespokojenců jsem blaženě snil i u “Les voyages de l’âme”. “Shelter” pak slibuje ještě měkčí, post-rockovější, ambientnější a náladovější desku – což mi obzvláště v poslední době vyhovuje, ostatně právě k takové hudbě se jemná francouzština více než hodí. Druhého skvostu v podobě “Amesoeurs” z dílny stejnojmenného projektu se již nejspíše nedočkám, to mi však nebrání se na novinku těšit – obzvláště poté, co jsem byl navnaděn klipem k singlu “Opale”.
Zajus:
Místo zmateného vypisování desítky alb, z nichž si nakonec stejně poslechnu jen pár, budu v novém roce vybírat vždy jen dvě či tři nejzajímavější. Následující řádky budiž prvním pokusem o novou formu. Hail Spirit Noir za sebou zatím mají jen krátký, dva roky starý počin “Pneuma”, ovšem jeho vysoká hodnocení od mnohých kritiků i smlouva s Code666 dávají tušit, že půjde o něco speciálního. “Pneuma” představovala zvláštní obnovu black metalu, takové zobrazení starého žánru, které bylo netradičně chytlavé a místy mělo rockový náboj. Byť jsem z něj tak unesený jako kolegové nebyl, lze kapele těžko vyčítat nedostatek invence a dobrých nápadů. Proto bude zajímavé sledovat, jak si novinka povede a zda mě konečně přesvědčí o výjimečnosti svých autorů. Druhou v pořadí je deska prog rockové superkapely Translatlantic. Ti se vracejí zpět k formátu dlouhých skladeb (dvě z pěti písní se pohybují okolo třiceti minut hrací doby), který mi v jejich podání nikdy příliš nesedl. To nic nemění na očekávání, která jsou velká, jelikož nepochopení alb minulých vůbec nemuselo být chybou kapely, jako spíše chybou mou. Číslem jedna jsou pak naprosto jasně Alcest. Francouzské duo, jež vede talentovaný hudebník Neige, zatím z mého pohledu vydalo samá skvělá alba. Předloňské “Les voyages de l’âme” představovalo mírný úpadek kvality, ovšem vývoj od metalové k emotivní hudbě je z mého pohledu správný, protože právě tato poloha kapele sedí nejvíc. Novinka tak doufejme vystoupá do výšin úžasného “Écailles de lune”, které je po jediném počinu dnes již rozpadlých Amesouers tím nejlepším, co zatím Neige vytvořil.
Skvrn:
Jelikož je lednová konkurence po extrémně chudém prosinci stále slabá, nad výběrem Alcest jsem ani nemusel moc přemýšlet. Ústřední postava tohoto projektu, snílek Neige, již dopředu hlásal, že se na “Shelter” zřejmě neobjeví téměř jediný metalový záblesk, což potvrzuje zatím jediná vypuštěná ukázka v podobě skladby “Opale”. Jsem zvědav. Každopádně kdyby Neige sliboval návrat k doposud tomu nejlepšímu, co v Alcest zatím stvořil, “Écailles de lune”, index očekávání by byl o několik levelů výš. Z dalších lednových desek ještě nezapomenu na novinku “Djevelmakt” v podání Kampfar nebo druhou desku Hail Spirit Noir, o kterých vím jen z doslechu, každopádně něco mi říká, že se mi jejich hudba bude líbit.
Brutal Assault 17 (pátek)
 |
| Datum: 10.8.2012 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Converge, Darkest Hour, Hatebreed, Incantation, Insomnium, Kampfar, Machine Head, Morgoth, Napalm Death, Norther, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Vallenfyre
|
Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.
Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho Laiha z Children of Bodom.
Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.
A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.
Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.
To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.
Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.
S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.
Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.
Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!
S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.
Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…
Kampfar – Mare
 |
| Země: Norsko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 25.3.2011 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
Kampfar jsem měl vždy opravdu rád. Je to kapela s naprosto unikátním feelingem a jasně rozpoznatelným zvukem. První dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” (1997) a “Fra Underverdenen” (1999) bych se nebál ani náhodou označit za klenoty pohanského black metalu. I nahrávky po sedmileté pauze (žádný rozpad – Kampfar během té doby jen tak trochu pospávali) jsou úžasné, a to jak “Kvass” (2006), tak “Heimgang” (2008). Skupina vždy tvrdila, že ona velice specifická atmosféra jejich hudby pramení z kombinace hudebního cítění dvou hlavních protagonistů, kteří Kampfar v roku 1994 nastartovali (až do roku 2003 šlo o dvoučlenný projekt) – black metalových kořenů zpěváka (a dříve i bubeníka) Dolka a folkových kořenů kytaristy (dříve i baskytaristy) Thomase. Jenže před vydáním pátého dlouhohrajícího opus “Mare” nastala otázka, jíž si fanoušci kapely do té doby snad ani nepřipouštěli, že by mohla nastat – co se stane, když jeden z této ústřední dvojice odejde? Ztratí pak Kampfar svou charakteristickou tvář, díky níž jsou tím, čím jsou?
Thomas, jehož typická kytara byla po dlouhé roky zřejmě tím největším poznávacím znamením Kampfar, svůj odchod oznámil v prosinci loňského roku. Stačí si trochu ujasnit časové období a je nad slunce jasné, že “Mare” na výše položenou otázku odpovídá tak napůl. Na jednu stranu se Thomas už na nahrávání novinky nepodílel, ale svůj otisk na albu zanechal při skládání materiálu. Upřímně by mě velice zajímalo, na kterých skladbách konkrétně se podílel, neboť některé položky “Mare” znějí přesně v duchu v Kampfar, zatímco v jiných se onen pohanský feeling, podpořený mrazivý melodiemi, ustupuje spíše klasičtějšímu pojetí (melodického) black metalu. Jako kdyby Thomas do některých písní vložil svůj um a do některých ne.
Nechápejte mne špatně. “Mare” je stále relativně dobré album a některé skladby jsou opravdu skvělé, viz třeba “Huldreland”, “Bergtatt” nebo “Volvevers”… jiné ale, proč chodit kolem horké kaše, vcelku dost zaostávají, jako například “Ildstemmer” nebo nemastná-neslaná “Blitzwitch”. A to mně osobně přijde opravdu škoda, jelikož od Kampfar jsme byli vždy zvyklí na požitkářský posluchačský zážitek od první vteřiny do poslední. Z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že “Mare” je nejspíše to nejslabší album, jaké kdy Kampfar vydali. Není vyloženě špatné, jen nejméně povedené… nebo konkrétněji řečeno, jisté písničky jej trochu táhnou dolů.
Kapela po odchodu jednoho ze svých hlavních tahounů snad ani nemůže zůstat stejná, což uznávám a respektuji a zároveň nemám rozhodně nic proti progresi (byť svým způsobem “vynucené”), ale jsem toho názoru, že se progrese musí držet v rozumných mantinelech… myšleno, že musí zachovat ducha skupiny. A to se “Mare” nedaří na 100%. Nerad to říkám, zvláště v případě Kampfar, jejichž hudbu jsem vždy považoval za výjimečnou, ale novinka z jejich dílny je pro mne osobně spíše zklamáním.
Přese všechno na mě “Mare” působí spíš jako v takovém mezidobí, jako odraz vakua mezi obdobím Kampfar s Thomasem a obdobím Kampfar bez Thomase. Jsem toho názoru, že až další deska naplno ukáže, jak moc je kapela bez jednoho ze svých hlavních pilířů ještě životaschopná. Ale to už se bavíme o budoucnosti, k níž máme ještě relativně daleko. Co se týče samotného “Mare”, já osobně si jej koupím – už jen z toho důvodu, aby mi na polici na místě vyhrazeném pro Kampfar nechyběl jeden dílek skládanky… pokud ale dostanu zase někdy chuť na dávku mrazivého pohanského black metalu, myslím, že sáhnu radši po starších fošnách Kampfar…
Redakční eintopf #22 – březen 2011
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Arakain – Homo Sapiens..? |
| H.: Kampfar – Mare Index očekávání: 9/10 Earthworm: Seda: Ježura: nK_!:
|
H.:
Možná se asi někdo podiví, proč tady nevisí novinka Burzum s 10/10, ale já vám nevím, nějak se víc těším na “Mare” od Kampfar. Možná to bude tím, že Varg Vikernes minulý počin “Belus” vypustil před rokem, kdežto “Heimgang” od Kampfar vyšlo před třemi lety, a také protože “Fallen”, ehm, tak trochu uniklo na net už dva měsíce před vydáním a nějak jsem se vám neudržel (smích). Ale zpátky ke Kampfar… “Mare” bude mít svým způsobem lehce hořkou příchuť, neboť půjde o poslední desku s kytaristou Thomasem, jehož charakteristické mrazivé melodie byly vždy jedním z hlavních poznávacích znamení těchto Norů. A už jenom tohle je věc, díky níž je pro mne “Mare” očekávaným počinem. Dalším důvodem je pak samozřejmě fakt, že jsem měl hudbu Kampfar vždy velmi rád (a stále mám!) a také že pánové ještě za svou kariéru nikdy nevydali žádné slabší album, ba naopak – všechny jejich desky jsou jedním slovem famózní a já nevidím důvod, proč by tomu u “Mare” mělo být jinak.
Earthworm:
Jak tak sleduji volby svých kolegů, vypadá to, že datum 25. března dominuje rockovému světu. Můj favorit tohoto dne jsou Beardfish, kteří se vyvíjejí stejně podivně, jako je podivný jejich baskytarista. Z progrocku ze 70. let (“The Sane Day”) se kapela časem dostala k tvrdým riffům a místy i ke growlům (“Destined Solitaire”). Neodvážím si tipnout kam se posunula tentokrát, ale co jasné je, že se těším, lidově řečeno, “jaxvině”.
Seda:
Březen nepřináší nic, na co bych se opravdu těšil. Jsou tu sice Burzum, ale Vargovi jsem zatím na chuť nepřišel; vážným kandidátem byli také Debauchery, ale od nich jsem slyšel a viděl snad zatím jen jeden klip, a tak si místo v eintopfu nevyválčili. Vítězí u mě tedy stálice Serj Tankian, který na rok 2011 přichystal poměrně zajímavé EP. Jedná se pouze o remixy vybraných písníček, ale dočkáme se i třeba Toma Morella, který v jednom ze songů zahrál. Třetí měsíc roku 2011 tedy patří pouze čtyřsongovému EP.
Ježura:
Zavrhněte mě, proklejte mě, vysmějte se mi, ale Vargova tvorba mě nikdy nebrala a Kampfar teprve čekají na dobu, kdy se jim budu pilně věnovat. Naproti tomu Within Temptation znám jako své boty, formovali můj hudební vkus a pořád je mám rád, i když se moje zraky přesunuly na jiné formace. “The Unforgiving” má být do jisté míry převratnou záležitostí a já jsem skutečně zvědavý, nakolik se podaří skloubit album s konceptem a především jak dopadne fúze 80. let s moderními hudebními prvky. Navíc, kdo by se netěšil na album, kde zpívá tak nádherná žena jako Sharon…
nK_!:
Arakain je klasika. Arakain je kult. Arakain jest mojí nejoblíbenější českou kapelou, i bez toho zatraceného Brichty. Sice se od jeho odchodu skupina maličko odkývla od zaběhlých (hlavně textových) kolejí, ale to nic nemění na faktu, že se stále jedná o tuzemskou špičku. Minulé album nebylo úplně špatné, mělo i své světlé chvilky, ale jsem zvědav, s čím se ti naši kluci ušatí vytasí tentokrát. Ochutnávka “Forsage” zní setsakramentsky promakaně a už se nemůžu dočkat, až budu za pár týdnů psát recenzi…
Kampfar – Mellom skogkledde aaser (1997)
 |
| Země: Norsko Žánr: pagan black metal Datum vydání: červenec 1997 Label: Malicious Records Tracklist: Hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
Přestože mají Norové Kampfar na kontě teprve čtyři studiové desky, jejich historie se táhne už od roku 1992, kdy hlavní mozek formace – zpěvák Dolk – založil kapelu Mock, která se o dva roky později plynule přetransformovala právě v Kampfar. V tomto období začala tehdy ještě dvoučlenná sestava pracovat na debutu „Mellom skogkledde aaser“.
Ještě předtím, než Kampfar začali od roku 2003 fungovat jako „normální“ (rozuměj naživo hrající, čtyřčlenná) kapela, obsluhoval Dolk kromě zpěvu ještě bicí a jeho parťák Thomas všechny kytary, včetně té basové. A právě spojení těchto dvou osob má zásadní vliv na celou tvorbu Kampfar a na jejich originální sound. Tohle je totiž jedna z mála skupin, kterou si prostě nejde splést, hned po prvních vteřinách každého jejich songu vás to prostě bouchne do uší: „Jasně, tohle jsou Kampfar!“ Podle všeho je to kombinací blackmetalového cítění Dolka a folkových kořenů Thomase.
Kampfar nepotřebovali žádné dlouhé roky na hledání vlastního ksichtu, hned od debutu „Mellom skogkledde aaser“ totiž znějí jako nikdo jiný. Přestože má první deska z dnešního pohledu tu nejhorší produkci a nejhorší zvuk v jejich diskografii, nic to nemění na tom, že už v té době ukázali, že se s nimi na scéně musí počítat. Na ploše pěti písní (první a poslední položka v tracklistu je intro/outro) delší stopáže rozehrávají navýsost skvělou hru melodického black metalu (jen tak mimochodem, zapomněl jsem zmínit, že právě melodie a jejich využívání činí Kampfar originálními).
Hned první song „Valdogg“ ukazuje, v čem tkví síla Kampfar. Svižné tempo, spousta nápadů a skrytých vyhrávek, které ze začátku ani nepostřehnete (například za ostatními nástroji zastrčené klávesy), žádná hluchá místa, žádná nuda. Nic takového. Nejsou to sice ti nejlepší hráči na světě (ploše a jednotvárně znějící bicí, například), na to se ale tady nehraje. U black metalu jde o atmosféru, atmosféru a ještě jednou atmosféru, a té mají Kampfar na rozdávání. Jenže ji nerozdávají a nechávají si ji všechnu pro sebe, což jejich hudbu dělá právě tak výbornou.
Nemá cenu zde zmiňovat každou písničku zvlášť, protože všechny jsou naprosto skvělé, věnovat se tedy budeme jen těm styčným bodům. Kromě výše zmiňované „Valdogg“ je to hned následující „Valgalderkvad“ – osmiminutová odysea po norských horách s naprosto mrazivými samply. Lahůdka, to vám tedy povím. Dále je to pak zejména „Hymne“, asi nejznámější skladba desky, jejíž jméno přesně odpovídá náplni. Opravdová hymna.
Těm, kteří se o norskou scénu důkladně nezajímají, možná nebudou Kampfar tak známí jako třeba tamní ikony typu Satyricon, Gorgoroth nebo Darkthrone, snad díky tomu, že opravdu aktivní kapelou se stávají až v posledních letech (sedm roků nečinnosti také zrovna nezvedne kredit), ale své pravoplatné místo na scéně mají. Nejsou to žádní pozéři nebo satanáši, tady jde jen o hudbu a ta je dokonalá. Neznám člověka, který by o Kampfar prohlásil, že hrají sračky. A jestli vás ani tohle nepřesvědčí, že tahle kapela je skvělá, tak už nevím. Je to hudba, jejímž poslechem čas marnit nebudete.