Archiv štítku: Kannout

Horizons Fest 2017

 Horizons Fest 2017

Datum: 14.5.2017
Místo: Praha, Cross Club
Účinkující: 7/9, Diary of My Misanthropy, Iggy Mayerov, Kannout, Livelike, Postcards from Arkham, Robo, Tengri, The Red Paintings, Tides of Nebula

Je neděle čtrnáctého, svěží podvečer a já svižným krokem vcházím do útrob holešovického steampunkového labyrintu známého jako Cross Club. Ještě se mi v mysli převalují poměrně rozporuplné dojmy ze čtvrtečních Oranssi Pazuzu, nicméně nyní si jdu vychutnat atmosférickou muziku o špetku krotšího charakteru. Festival, jenž nalákal volným vstupem a příslibem post-rocku, shoegaze a dalších atmosférických žánrů, měl vypuknout co nevidět – s úderem šesté. Má priorita bylo splnit si dva resty z letošní Žižkovské noci a kolem toho si prostřednictvím dalších kapel trochu utužit povědomí o tuzemském a sousedním undergroundu. Headlinery pro mě tedy nebyli ani tolik polští Tides of Nebula, byť ty jsem také měl chuť okoštovat, ale Tengri a Kannout.

První tóny na horní stage pročísnou zvuk chvíli poté, co doklusám do sálu. Jedná se o post-rockový shoegazing s ženskými vokály a lehkým nádechem gotiky. Říkají si Iggy Mayerov a prý je tohle jejich vůbec první vystoupení. A jakkoliv jsem poslední dobou k podobným žánrům poněkud obezřetný, tohle působí nenuceně a uvěřitelně. V jejich podání je stylová kombinace taková intimní, písničková, nikoliv však prvoplánově vtíravá. Častá bolístka postihující kapely podobného ražení – veselé pseudo-snové infantilní melodie jsou zde naštěstí relativně eliminovány, takže zde prosákne na povrch uvěřitelná melancholie. Hlavní pozornost patří po právu zpěvačce Tereze Dusilové, jejíž sympatický hlas vystupuje z klasičtějších instrumentálních podkladů a koriguje zvuk kapely směrem k jedinečnosti. I některé kompozičně malinko hlušší pasáže v dané interpretaci působí dospěle. Občas problesknou na mysl i Marriages, byť tam je ta hudební složka přeci jen trochu jinde. První nesmělé krůčky Iggy Mayerov na pódiu tedy otevřely večer v příjemném komorním duchu.

Příklon k rockovosti v pravém slova smyslu tedy přichází až ve chvíli, kdy seběhnu na dolní stage, kde už hrají Robo. Doklopýtávám tam tak deset minut po začátku a skrze prales těl a končetin ke mně doléhá taktéž atmosférická, tentokrát ale o poznání hutnější muzika. A pokud jsem u náladotvorných horňáků poukazoval na to, jak výsledný dojem pozvedal zpěv, pak Robo nám přinesli přímo učebnicovou ukázku takového kontrastu založeného na binárním kódu je/není zpěvák. Po chvíli hraní z nich totiž vylezlo, že si sehnali zpěváka. Jenže naprosto za pět dvanáct, takže stihl sepsat texty zatím jen ke dvěma songům. A hned se nám také pochlubili onou dvojicí ukázek se zpěvem, až metalově řízným screamem. A že najedou hned ta muzika dostala patřičnou dynamiku, a to i když bylo slyšet, že ještě nejsou sehraní tak úplně na sto procent. Vystoupení tak působilo na jednu stranu příjemně spontánně, na druhou stranu tím trochu ztratilo celistvost a nějak se roztříštilo.

Když jsem před třemi lety viděl Tengri poprvé a na dlouhou dobu naposledy, předskakovali zrovna v Sedmičce blackgazovým Deafheaven. A ač jevili známky potenciálu, jejich vystoupení kolem mě tak nějak proplulo a dnes už si pamatuji jen na střípky. Když se naskytla možnost vidět je na Žižkovské noci, byla to pro mě zrovna jedna z těch zajížděk, na něž jsem nakonec rezignoval. A tak zvědavost, co s kapelou udělaly tři roky nějaké té dřiny, rostla – a možnost vidět je nyní v rámci Horizons Festu jsem přijal s povděkem.

Menší scéna jim svědčí, koneckonců kde jinde budovat pravý post-rock/metal než v podzemí. Naléhavá rytmika, elektrické housle občas evokující klávesy jejich vzorů Neurosis, pohltivé kytary si člověka omotávají kolem prstu citlivou přímočarostí. Všechno mi najednou nějak do sebe zapadá. Žádná snaha o samoúčelnou nápadnost a snaha vydobývat si respekt nějakými chvástavými pózami, ale parta introvertů s vizí. Takoví byli možná i minule, ale rozhodně ne takhle sehraní a uvolnění. Křeč patří těm tvrdším pasážím, ale ne interpretační, nýbrž zhudebněná. Především song „přijímaní“ vynikne naprosto bryskně. Na studiovou tvorbu navnadili – už mám za sebou tři poslechy poslední desky „Ekliptika“. Příjemně překvapili a ukázali, že dynamika a dobrá souhra je občas pro muziku důležitější než nějaká přehnaná technická zdatnost.

Livelike pro změnu slyším prvně, zvuková intenzita festivalu s nimi zase trochu vzrůstá. Precizní bubeník a skladby jako takové ucházející, zato nasazení naživo obdivuhodné. Přesto nesdílím nadšení těch, kdo se pak ptají na chystané nahrávky. Chyběla mi v tom vůdčí nápadová linie, bylo to spíš takové efektní, ale ne úplně hluboké.

Chuť vidět Postcards of Arkham potřetí mám pramalou, takže jdu vyčkávat Kannout. Druhá z kapel, již jsem si na Žižkovské noci nechal ujít, tuhle navíc naprosto zbytečně, jen kvůli vlastní lenosti. Možnost napravit to vítám, jejich EPčka jsem si celkem oblíbil. A z vystoupení rozhodně nejsem zklamán, jejich muzika krásně útočí na lidské podvědomí a nutí člověka zapojit fantazii a přemýšlet, ať už nad abstraktními obrazci vyvolanými onou jako zmije kroutící se stupňující instrumentální prací, tak nad texty které pod formou emocionálních výkřiků vrství od abstraktních poetických vizí až po konkrétní kritické pohledy na některé konkrétní dění ve světě. Za příklad lze uvést poslední skladbu, u níž prozrazují, že vyjadřuje solidaritu s indiány v Severní Dakotě, kteří nesouhlasí se stavbou ropovodu v blízkosti jejich území. Zpátky ale k muzice, kapela působí upřímně, na nic si nehraje, ale je vidět, že se na svou muziku soustředí a užívá si ji. Od zpěvačky jsem možná čekal ještě o špetku víc toho divadla, k expresivnějším pasážím textů by mi trocha přehrávání sedla. To jsou ale už naprosto jen mé rozmazlené výtky. Celkový dojem velmi dobrý.

A nezbývá než čekat na kapelu, která zde zřejmě pro hodně lidí platí za hlavní hvězdu večera – polští Tides of Nebula. Jejich „Safehaven“ jsem zběžně poslouchal, a ač mě to příjemně zabavilo, nějakou neutuchající chutí se k tomu vracet zrovna neprahnu. Po podobné trajektorii pak fungovalo mé vnímání koncertu. Na jednu stranu působili jako jednoznačně největší profesionálové, na celkové prezentaci si dali záležet, přivezli síť diod, jež utvořili hlavní vizuální dominantu, a jinak byla v sále tma. Sami muzikanti si svojí muziku užívali, synchronizovaně sebou švihali, jako by hráli ten nejtvrdší metal. A přitom samotná muzika byl takový post-rockový chill out s hutnějšími tempy. Místy se vylouplo pár trochu překvapivých okamžiků, ale převážnou většinu času jsem jen čekal na ono pomyslné „něco navíc“, které jsem si tam nějak nenašel. Byť zápal skupiny byl vskutku obdivuhodný, chvíli před koncem setu odcházím. Poté mají přijít ještě Australané z The Red Paintings, kteří byli přesunuti z dolní stage, ale já už nemám sílu ani chuť se zdržovat v klubu až do pondělka.

Horizons Fest byl tedy akcí, jejíž návštěvy jsem nelitoval. Pravda, ne každé vystoupení bylo silné tak, abych měl nutkání si ho příště zopakovat, ale občas je příjemné trochu vypadnout a rozšířit si obzory i o formace, jaké bych za jiných okolností třeba vynechal. Nejedna kapela pak ukázala porci potenciálu, který by do budoucna mohl vykvést v něco zajímavého. Nu, a skupiny, kvůli nimž jsem přišel, očekávání naplnily, jedna jej dokonce překonala. Zkrátka a dobře pohodový večer.


Žižkovská noc 2017 (čtvrtek)

Žižkovská noc 2017

Datum: 23.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Adonis DNA, Hnus umírající, Kannout, [peru], Voluptas

Skvrn: Ruch v ulicích žižkovských, pod jednookým a řušitelkou panoramatu, mou nejmilovanější. Po roce zas. Desítky klubů, stovky vystupujících a jedna ztracená duše uprostřed Žižkova, která neví, kam jít, protože se jí nabízí až příliš. Rozdvojit, rozčtvrtit za nápady dobré, leč v praxi patrně nefungující, nevím. Čtvrtek je ještě vstřícnost, předkrm a možnost připravit se na horší, běhy nahoru, dolů, s rušitelkou jako strážným andělem a navigací kudy. Nejdřív pryč od ní, k Ohradám, Biskupcovým, do Kliniky za muzikou a prostorem, který k návštěvě vyloženě vybízí. Třeba se vymezit, třeba to mít rád, ale jen těžko ignorovat. A jít si poslechnout Kannout.

Skvrn: Dobíhám na poslední chvíli, pak ještě bloudění, nakonec ale úspěch. V kavárně poletuje přednášková diskuze, oči zase po stropech a stěnách a knihovně s poznávacími znameními eko, levo. Muzika bude za pár minut, za támhletěmi dveřmi. Scéna se staví, a zbývá tak čas omrknout pivolimo za dej, kolik můžeš. Se sklenicí, paní vstoupnou dobrovolnou, je to nejinak. Ale Kannout. Začátek pozdní, bude se muset krátit, s rozpaky však opatrně, balancování na post-rockově metalových hranicích zní skvěle. Našel se čas pro „Poslední Iris“, „Mezi kmeny“ i prostoru dedikované rozmluvy „S větrem“. Čtveřice proplétá cesty nátlakové a poetické, vše v čele s Gabrielou – kapelním řevem, deklamací i emočním ventilem. Zvuk skvělý, Kannout ve formě, laťka je pro dnešek nastavena vysoko.

Onotius: Vzhledem k tomu, že kolegou chválené Kannout jsem neprozřetelně proseděl doma, můj čtvrteční program začínal až s úderem deváté hodiny večerní. Připraven na tři jednohubky – tři půlhodinové sety – jsem tedy pár minut po avizovaném začátku dorazil do patřičně chladného sklepa Žižkostela a zařadil se mezi diváky, zatímco první bardi z Adonis DNA už začali s oťukáváním našich sluchových buněk svou první skladbou. Můžeme zde slyšet cokoliv od pasáží meditativních, zpěvných, šlapavě odsýpajících až po správnou metalovou řezanici. Obecně se charakterizují jako psychedelický black metal, ale zase je od toho třeba čekat něco trochu jiného než Oranssi Pazuzu či Nachtmystium. Především je z hudby mnohem víc cítit garážová špinavost, punková nedbalost a jakási příjemná spontánní energie. Jasně, kapela není nějaká extra skladatelsky ani instrumentálně dokonalá, ale v živé prezentaci na daném místě ve správné atmosféře – se mi to líbí. Kvůli hojné účasti a faktu, že hudebníci stojí na stejné úrovni jako publikum, mi sice občas dělá problém pečlivě sledovat dění na pódiu. Ale důležitější je, co se prostorem line za muziku. A ta je fajn. Kapela si zde snadno získá důvěru a působí přirozeně a autenticky.

Onotius: Hnus umírající taktéž neurazil. Na pódium naběhli v corpsepaintech a se siláckými gesty, ale jejich muzika byla navzdory tvrdosti velmi přístupná a v pauzách mezi skladbami se z nich vyklubali celkem srandisti. Přiblblé průpovídky utahující si například z kandidatury Miloše Zemana (ale jo, to je vlastně až blackmetalově hrozivé téma, hehe). Zkrátka taková kapela, která dodržuje, ale zároveň si i tak trochu střílí z konzervativního blackmetalového patosu. Mimo pár ukázek z YouTube, jsem samozřejmě před koncertem toho od kapely moc neslyšel, ale naživo to relativně fungovalo. Táhla to především sebejistá rytmika a nekomplikované riffy. Pokud v tom měly být nějaké větší nuance, pak je drtivý zvuk ohobloval. Ale řekl bych, že základ jsem snad celkem vystihl. Za daných okolností v pohodě.

Skvrn: O tom, že Kannout nastavili laťku zatraceně vysoko, se záhy přesvědčuje polská trojice [peru], neopracovaný noise rock s punkovým přístupem až za hrob. Energie je, nápady bohužel ne. Nejsme na atletice, vzdávám to a radši mířím vstříc kalichu Žižkostela, kde budou pekla. Pět minut chůze a cíl. Na horním pódiu se dnes nehraje, posedává tu jen pár utoulaných duší. Zato ve sklepě hlava na hlavě, milé překvapení. Teď už jen pozdravit, pomodlit a hurá poslouchat.

Hnus umírající

Skvrn: Etuda s paní Sklenicí Dobrovolnou jako přes kopírák, za odměnu bude Hnus umírající. Černá s bílou na hlavě, černá bez bílé – zato s kovem – ve zvukovém ovzduší. Halasí syrová klasika s občasným vtipem, skladatelsky bohužel šeď. Jméno super, nadhled taky, jenže nic navíc. A následující Voluptas? Babo, dědku, raďte. Postávám vzadu a snažím se v té blackové struktuře hledat a nacházet. Jenže se není čeho chytit, ani saxíku. Zvuk nepomáhá, celkovým vyzněním tu máme staveniště. Příjemně překvapila snaha o nápaditost, občas vykoukl nadějný moment, jenže kontext koncertní plochy záblesky umlčel. Tak třeba jindy jinde, dnes konec se vzpomínkami na Kannout.

Onotius: Voluptas jsem už viděl před dvěma lety, kdy hráli po boku sludge/blackových Viscera/// – a v danou chvíli mi to celkem sedlo. Jasně, jejich muzika není nějaký ultimátní objev, ale odpich to celkem má a vlastní tvář taktéž, což, když se povedou okolnosti, může znamenat parádní zážitek. Kapela s sebou nyní vzala i saxofonistu a výbavu obohatila o přístroj na umělou mlhu. Zpěvák Michal se tedy vznášel v mlžném oparu a působil jako skřehotající zjevení zvěstující temnotu a rum (na němž je image kapely také založená). Tentokrát se ale samotná muzika především zpočátku slepuje v hlukovou kouli a teprve v průběhu se jednotlivé fragmenty oddělují a nástrojové linky jsou rozeznatelnější. Navíc skromná časová dotace nedovolí kapele nás moc přesvědčit. Set působí celkem jednotvárně a moc brzy končí. Taková trochu podivná tečka za tím čtvrtečním intrem.

Voluptas

Onotius: Zatím se jednalo teprve o takovou předzvěst toho, co přijde dny následující, ale i tak už nyní zavládla velmi specifická atmosféra. Zvědavost na další porci hudby byla posílena – a bylo rozhodnuto. Původně jsem váhal, zda na další (tedy ty placené) dny Žižkosvké noci jít, ale čtvrtek mě příjemně navnadil, a tak jsem si řekl, že se vydám. A udělal jsem zatraceně dobře! Ale o tom až příště…