 |
| Země: Brazílie Žánr: power metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Bakerteam Records Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 K recenzi poskytl:
|
Kattah pocházejí z Brazílie a na první pohled jde o další z nekonečného zástupu více či méně zaměnitelných kapel. Tvrdí o sobě, že hrají power metal, fungují nějakých osm let, za tu dobu stihli nahrát dvě desky… Prostě normálka, to už jsme všichni viděli tolikrát, že už nás nebaví ani počítat, pokolikáté je to tentokrát. Z Kattah respektive z jejich aktuální druhé desky “Lapis Lazuli” se však vyklubal docela zajímavý příklad staré pravdy, že první dojem nemusí být vždy úplně přesný.
Zádrhel je už v tom pojmu “power metal”. “Lapis Lazuli” totiž do této kategorie místy spadá naprosto dokonale, ale jen o kousek dál se mu zase vzdaluje natolik, že by si člověk hodně rozmyslel vynášet nějaké soudy o tom, co že mu to hraje do uší. Dobře, to jsem asi trochu přehnal, taková ta moderní, agresivní a šlapavá nátura je třeba z první skladby “Behind the Clay” cítit dost jednoznačně, stejně tak nejde přeslechnout zcela očividnou inspiraci trademarkovými rozjezdy rozmáchlejších skladeb od Iron Maiden v takové “Vetus Espiritus” (ale i jinde), sólo na hammondky v závěrečné “Last Chance” zase jako by vypadlo z repertoáru Deep Purple (dlužno dodat, že jde o povedenou citaci) a některým při poslechu místy poněkud svérázného vokálního projevu Roniho Sauafa zase hned několikrát napříč albem vytanou na mysli Queensrÿche. Faktem ale zůstává, že je “Lapis Lazuli” poměrně pestrá směska celé řady různých vlivů a dohromady to smysl jakž takž dává.
Přesto mi ale připadá, že desce poměrně výrazně škodí trochu přehnaná snaha udělat to na všech frontách co nejpestřejší, a místy by tomu asi prospěla větší střídmost. Očividná a z obecného hlediska rozhodně chvályhodná snaha o to znít jinak, progresivně, totiž výsledný dojem v praxi poněkud podkopává a člověk si akorát říká, jaká je to škoda, protože držet se Kattah trochu více při zemi, tak bychom se tu mohli bavit o skutečně výtečné nahrávce. Schopnosti takovou nahrávku stvořit totiž kapele rozhodně nechybí a je to zřetelné i na “Lapis Lazuli”.
Upřímně řečeno, oddělit někdo na téhle desce zrno od plev, tak máme co do činění s možná nejlepší žánrovou nahrávkou roku. Kattah totiž rozhodně umějí být svoji a ještě to navíc podat v dost působivé formě. Parádní melodie, neokoukané (nebo alespoň relativně neokoukaně působící) kytarové party, vkusné klávesy celá řada dobrých nápadů a v neposlední řadě také doslova parádní vokál – to jsou atributy, které jsou zde přítomny v poměrně hojné míře a krystalizují v celé řadě skladeb. Nechce se mi moc jmenovat, protože drtivá většina ze třinácti skladeb obsahuje opravdu hodně dobré momenty. Bohužel, stejně tak většina skladeb obsahuje i něco toho materiálu, který to poněkud kazí, a vzhledem k tomu, že deska trvá skoro hodinu, je to přeci jen trochu zřetelnější, než bych byl ochoten přejít bez povšimnutí.
Přesto se ale Kattah potažmo “Lapis Lazuli” nedá upřít jedna dost zásadní věc. To opravdu dobré, co se zde sešlo (a že toho není vůbec málo) má totiž dost síly a charismatu na to, aby to přerazilo většinu záporů, a deska je tak ve výsledku vlastně více než poslouchatelná a čím déle ji točím, tím více jí přicházím na chuť. Jasně, určitě bych se nezlobil, kdyby to bylo o pár minut kratší nebo kdyby si zpěvák odpustil některé zcela evidentně záměrné disharmonie svého zpěvu. Stejně tak hodně do očí bijící citace nejlepší kapely na světě (rozuměj Iron Maiden) nejsou objektivní optikou pranic košer, jenže i v tomhle stavu je to nakonec vlastně dost dobré.
Největším zklamáním je tedy fakt, že to mohlo být ještě o hodně lepší, ale na kdyby se tu nehraje. “Lapis Lazuli” má své vady, ale kvalit je zde podstatně víc a ve výsledku to funguje vlastně hodně uspokojivě. Pro tentokrát tedy solidních 6,5 a uvidíme, jestli se Kattah na třetí desce pochlapí a natočí opravdovou pecku. Potenciálu v nich k tomu dřímá víc než dost.