Archiv štítku: Kauan

Redakční eintopf – září 2017

Chelsea Wolfe – Hiss Spun
Nejočekávanější deska měsíce:
Chelsea Wolfe – Hiss Spun


H.:
1. Runespell – Unhallowed Blood Oath
2. Arckanum – Den förstfödde
3. The Devil & the Universe – Folk Horror

Zajus:
1. Septicflesh – Codex Omega
2. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Skvrn:
1. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
2. Kauan – Kaiho
3. Dälek – Endangered Philosophies

Onotius:
1. Ufomammut – 8
2. Celeste – Infidèle(s)
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Metacyclosynchrotron:
1. Blattaria – Blattaria
2. The Chasm – A Conscious Creation from the Isolated Domain
3. Asagraum – Potestas magicum Diaboli

Cnuk:
1. Fireburn – Don’t Stop the Youth
2. Propeths of Rage – Propeths of Rage
3. Mastodon – Cold Dark Place

Mythago:
1. Chelsea Wolfe – Hiss Spun
2. Wolves in the Throne Room – Thrice Woven
3. Mastodon – Cold Dark Place

H.

H.:

Letošní září není nijak zásadně našlapané a nevidím v něm žádnou nahrávku, kvůli níž bych nemohl dospat. Pár zajímavých kousků ale očekávám – asi nejvíce jsem zvědav na debut „Unhallowed Blood Oath“ australského projektu Runespell, jehož letošní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ mě hodně bavil. Originalitu nečekám, ale pokud se podaří udržet úroveň dema, spokojen myslím budu.

Na druhé místo samozřejmě musím fláknout Arckanum – zvlášť když „Den förstfödde“ má být poslední deskou kapely vůbec. Tenhle švédský projekt mám hodně rád a první tři alba jsou dle mého skromného názoru zkurvený kult. Kdo neuctívá klasiky jako „Kostogher“ či „Kampen“, ať si vylíže hnědku! Novější tvorba se sice na devadesátkové věci nedotahuje, ale důstojná rozhodně je a lze v ní také najít výborné věci. Půjde-li skutečně o labutí píseň, doufám, že to bude patřičně kvalitní rozlučka.

Do třetice všeho (doufejme, že) dobrého nesmějí chybět ani rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. Minulé album „Benedicere“ mě i přes určitou zajímavost a několik skvělých skladeb zas tolik nebavilo a letošní příspěvek tradičním čarodějnickým EPs „Walpern – Redux“ jsem vynechal úplně, ale nad samotnou kapelou jsem hůl rozhodně nezlomil a pořád ji považuji za formaci, jíž se vyplatí věnovat pozornost. Na novinku „Folk Horror“ jsem rozhodně zvědav, zvlášť když doposud nabídnuté ukázky znějí tak lákavě!

Zajus

Zajus:

Ačkoli jsem o záříjovém výběru musel trochu přemýšlet, bylo to přemýšlení vesměs příjemné, neboť mám dojem, že pro tentokrát není špatných odpovědí. Mohl bych vybrat kterékoli z přibližně osmice alb, na která se velice těším, a všechna by byla důstojnými reprezentanty pro měsíční eintopf. Mezi nimi však s jistotou září nahrávka, jež vychází právě dnes [teď už včera kvůli zpožděnému vydání článku – pozn. H.], a tím je samozřejmě nový počin Septicflesh. Řekové jsou jednou z mála kapel, která dovede opravdu důstojně naplnit nemalé požadavky symfonického metalu, a pokud udrží ohromnou formu posledních desek, bude jejich „Codex Omega“ špičkovým počinem.

Podobně silnou reputaci, buď z úplně jiné oblasti, si drží kanadští Godspeed You! Black Emperor, kteří, jak jsem právě s překvapením zjistil, vydávají v září novinku „Luciferian Towers“. GY!BE jsou jednou z těch kapel, u nichž můžu s radostí poslouchat každé album, ale když si mám vybrat jen jedno z nich, je moje volba naprosto jasná (a každý asi tuší jaká…). Nečekám, že by „Luciferské věže“ sahaly blíže k nebi než hubené ručičky (…ale stejně jsem vám to prozradil), i tak ale jistě půjde o solidní počin. A na závěr nemohu vynechat temnou kněžnu Chelsea Wolfe, z jejíž novinky jsem zatím viděl jen obal a pár propagačních fotografií, ale už teď je jasné, že veselý počin rozhodně nenahrála. Září bude nabité.

Skvrn

Skvrn:

Na září se těšme, bude to velké, bude toho dost. První jméno a hurá do kolen – „Luciferian Towers“. Ani Norsko, ani black metal, ale Godspeed You! Black Emperor, post-rock nejvyšší jakosti bez dnešních žánrových nemocí. Na novince to pod dohledem Lucifera určitě nebude jiné. Číslo dva patří v září Kauan, tedy srdcovce, kterou navíc ještě pořád poslouchám a není z ní jen památeční fosílie. K tomu všemu ta srdcovka povedeně změnila vizáž a se zářijovou novinkou „Kaiho“ přijede měsíc nato do Čech. Naopak Dälek už nedávnou pražskou zastávku mají za sebou, stejně jako Kauan ale v září vydávají desku. „Endangered Philosophies“ by se mohlo svým titulem týkat i ohrožené filozofie hudební, industriální hip-hop ale zůstane živ. Minimálně dokud neodejde král. Dälek.

Septicflesh

Onotius

Onotius:

Zářijový jídelní lístek je plný nejrůznějších specialit, jak ale správně navolit onu večeři o třech chodech? Jako první si na talíři nechám přistát novinku Chelsea Wolfe, americký pokrm sestávající z ponurého písničkářství kořeněný správnou dávkou dronu a podávaný s trochou elektroniky. Hned zprvu počechrá chuťové pohárky – pardon sluchové buňky, snad aspoň tak, jak se to podařilo dva roky starému provedení „Abyss“. Hlavní chod jednoznačně patří hypnotickým Ufomammut, jejichž poslední „Ecate“, ačkoliv bylo přijato trochu rozporuplně, já si ho servíroval hojně a byl jsem spokojen. A vzhledem k tomu, že se chystá v říjnu koncert po boku Usnea, o důvod víc proč novinku žvýkat opravdu pečlivě. Dezertem pak bude nová nahrávka Celeste, která člověka definitivně zaplácne. O tom, že jejich hardcore / sludge / black metal bude zřejmě opět velmi hutný a pikantní, nás už mohla přesvědčit klipovka „Cette chute brutale“. Nu, zářijové obžerství začíná, nezbývá než se odkázat na jídelní lístek a popřát dobrou chuť.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Mexičtí The Chasm jsou ohromně nedoceněná kapela a sypu si popel na hlavu, že si na ně vždycky vzpomenu tak jednou za uherský rok, přičemž minimálně „Farseeing the Paranormal Abysm“ je deathmetalové unikum… Nu což, 22. 9. vychází nové album „A Conscious Creation from the Isolated Domain“ a jsem zvědav, jestli se The Chasm krok do čistě instrumentálních, progresivních vod vyplatil. Aura všeobecného očekávání obklopuje i debut Asagraum, i když mám takový neblahý pocit, že mnoho metalistů Asagraum dosud hypovalo z nesprávných a pofidérních důvodů… Ale vypuštěné skladby z „Potestas magicum Diaboli“ zní dostatečně kvalitně na to, abych si poslechl i celé album, i když maggi v kostkách jsem z nich teda nechcal. Víte, co mě ale zasáhlo zcela nepřipraveného? Ukázka z debutového alba amerických Blattaria, které vydají Fallen Empire Records. Fanoušci Arizmenda, Skáphe, Wormlust a disharmonického, spektrálního zla obecně, nechť jsou na pozoru.

Runespell

Cnuk

Cnuk:

Fanoušky hardcoru jistě potěšila zpráva o nově vzniklé tzv. „superskupině“ Fireburn. Její sestavu tvoří Israel Joseph-I, Nick Townsend, Todd Jones a Todd Youth. Nejvíce pozornosti budí jméno zpěváka Josepha-I, který několik let působil v Bad Brains, a kytaristy Todda Jonese, jenž stojí například za tvorbou Nails. Nikde jsem nenašel oficiální datum vydání fyzických kopií, prý někdy v průběhu září, ale již teď je možné si celé EP „Don’t Stop the Youth“ poslechnout na YouTube. A mohu napsat, že se to nejvíce podobá právě zmiňovaným Bad Brains, konkrétně jejich klasickému období, čili za mě doporučuji.

Když jsem začal EPčkem, volně na to navážu dalším, tentokrát z dílny Mastodon. No, vlastně jsem se trochu unáhlil, jelikož zatím není zcela jasné, zdali půjde pouze o prodloužený nebo rovnou dlouhohrající materiál. Ano, přestože to není tak dlouho, co vydali novou placku, už 22. září se můžeme těšit na další porci Mastodonu. Jestli si vzpomínáte na nahrávání „Emperor of Sand“, kolovaly zvěsti, že půjde o dvojalbum, kde měl druhou část napsat zcela sám kytarista Brent Hinds. To se, jak víme, nestalo a ona druhá část je tak nakonec samostatným kusem s názvem „Cold Dark Place“. Brent o tomto albu promluvil ve videu pro Loudwire, přičemž blekotal cosi o podobnosti s Bee Gees a jiné podivnosti, ostatně jak je jeho zvykem, takže můžeme jen hádat, co z toho bude.

Na konec uvedu konečně klasickou desku opatřenou všemi důležitými informacemi. Takže, jedná se o Propeths of Rage (zase „superskupina“), kteří 15. září vydají eponymní debut u vydavatelství Sony. Jedná se v podstatě o Rage Against the Machine, kde namísto Zacka de la Rochi rapují Chuck DPublic Enemy a B-Real ze Cypress Hill. Dle rok starého EP „The Party’s Over“ víme, že ani dva vokalisté jako náhrada za Zacka nestačí, ale pořád je to slušný počin. Doufám, že chystaná studiovka bude ještě lepší.

Chelsea Wolfe

Mythago

Mythago:

Září je až nadmíru nabitým měsícem a vlastně je to poprvé od doby, co jsem sem začal psát, kdy budu mít problém vejít se do hranice tří alb.

Tím nejzásadnějším, co nás v následujícím měsíci čeká, je bez pochyb novinka od divy a královny melancholie Chelsea Wolfe nazvaná „Hiss Spun“. Podle ukázek se zdá, že od minulého „Abyss“ se tentokráte dočkáme mírného posunu do výraznější doommetalové stylizace, ale ono to je vlastně jedno, poněvadž Chelsea Wolfe by byla famózní asi v každé poloze.

Dalším velkým jménem, na něž se můžeme těšit, jsou atmosférici Wolves in the Throne Room a jejich „Thrice Woven“. I přes jejich kvality je mám naposlouchané méně, než bych chtěl, například poslední ambientní počin jsem slyšel jen v lehkých náznacích. Přesto jsem rád, že stylově bude nové album následovat spíše dřívější počiny než na svého předchůdce. Nezbývá tak jen doufat, že se to povede.

Do třetice zase jedno velké jméno, a to Mastodon. Jen pár měsíců po vydání dlouhohrajícího předchůdce se totiž v září můžeme těšit na épéčko „Cold Dark Place“. A přestože mi přišlo, že na „Emperor of Sand“ už je jejich jméno trochu přerostlo, na novinku se těším, a to i z důvodu, že tři ze čtyř skladeb budou z období tvorby „Once More ‘Round the Sun“. Sice bych byl nejraději, kdyby se někdy navrátili do svých sludgovějších časů, ale posledně zmíněnou desku mám rovněž poměrně v oblibě, a tak doufám, že ačkoliv se jedná o vyhozený materiál, stále bude dostatečně kvalitní.


A Noend of Mine: vedlejší projekt projekt členů Kauan

Anton Belov, lídr Kauan, se pustil do nového vedlejšího projektu, na němž se podílí společně s Alexem Vynogradoffem (Kauan, Vin de Mia Trix). Projekt se jmenuje A Noend of Mine a jeho debutové album „The Serenity’s Eve“ by mělo vyjít někdy v následujících týdnech. Ukázku v podobě skladby „The Gates“ poslouchejte na YouTube.


Redakční eintopf #81 – říjen 2015

Thy Catafalque - Sgùrr
Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Sgùrr


H.:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Hades Almighty – Pyre Era, Black!
3. Corrections House – Know How to Carry a Whip

Ježura:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Shining – International Blackjazz Society
3. Queensrÿche – Condition Hüman

Kaša:
1. Avatarium – The Girl with the Raven Mask
2. Saxon – Battering Ram
3. The Winery Dogs – Hot Streak

nK_!:
1. Children of Bodom – I Worship Chaos
2. Blue Stahli – The Devil

Atreides:
1. Corrections House – Know How to Carry a Whip
2. Thaw – St. Phenome Alley
3. Kauan – Sorni nai

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Kauan – Sorni nai
3. Shining – International Blackjazz Society

Onotius:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Deafheaven – New Bermuda
3. Abigail Williams – The Accuser

Příval nových nahrávek pokračuje a zajímavá alba se na posluchače sypou jedno za druhým. Suverénně největší očekávání v naší redakci však budí jen jedno. Hudebním králem v měsíci říjnu v naší redakci evidentně bude Tamás Kátai. Tvorbu tohoto maďarského chlapíka, jenž aktuálně žije ve Skotsku, opravdu milujeme, takže není divu, že když vychází novinka jeho projektu Thy Catafalque, tak nám z toho všem už teď vibrují chlupy v nose, jak čucháme další hudební závislost.

Avšak i bez „Sgùrr“, jak se ona novinka Thy Catafalque jmenuje, říjnový výběr rozhodně není chudý. Z toho, co naši redakci zjevně zajímá nejvíce (tedy získalo nejvyšší počet bodů v neveřejném eintopfovém sčítání hlasů), za zmínku určitě stojí ještě „Know How to Carry a Whip“ od zámořského experimentálního projektu Corrections House, v němž se potkávají členové kapel jako Neurosis, Eyehategod, Yakuza nebo Buried at Sea… a kromě něj samozřejmě i všech dalších 12 níže zmíněných věcí, protože už jen dostat se do vybrané společnosti našeho eintopfu je čest!

H.

H.:

Vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září, by nebylo nijak překvapující, kdyby byl říjen co do počtu nahrávek, na něž se člověk těší, o něco chudší, nicméně i tenhle měsíc drží laťku vysoko. I tentokrát toho bude dost k poslouchání, zvlášť když vám právě v říjnu vychází jedna z nejočekávanějších desek roku. O volbě na tento měsíc jsem nemusel nijak přemýšlet, protože ta byla zcela zřejmá již od doby, kdy bylo ohlášeno, že 16. října vyjde nové album Thy Catafalque. Tamás Kátai, jenž za tímto projektem stojí, je pohříchu nedoceněný hudební génius. To, co předvedl na posledních třech deskách, je čistá a ničím neředěná dokonalost, což je přesně ten důvod, proč i na „Sgùrr“ budu mít ty úplně nejvyšší nároky. Přesto věřím, že zklamán nebudu. A těším se tak hodně, že toto album odsunulo na druhé místo i jednu z mých největších srdcovek, a to dokonce i přes fakt, že tato vydává první nový materiál po 14 letech. Sice je pravda, že jde jen o EP, ale i tak – po 14 letech! Hades Almighty bezvýhradně uctívám a jejich tvorbu považuji za naprostý klenot, tudíž i v případě „Pyre Era, Black!“ mám nejvyšší nároky a jsem natěšený jako ďas, přestože to bude bohužel poprvé bez Janto Garmanslunda. Hodně zvědavý jsem ovšem i na „Know How to Carry a Whip“ od experimentální superskupiny Corrections Hosue, jejíž debut „Last City Zero“ jsem svého času pomalu nedokázal vyndat z přehrávače, tak snad spolupráce členů kapel jako Neurosis, Eyehategod nebo Yakuza vyjde i tentokrát.

Ježura

Ježura:

Po nářezovém září by se mohlo zdát, že už to zase taková sláva nebude, ale říjen i tak nabízí celou řadu pěkně šťavnatých novinek, které by byla chyba přejít bez povšimnutí. Začněme u té, která to u mě vyhrála… Tamás Kátai respektive jeho avantgardní projekt Thy Catafalque mě před čtyřmi lety dostal(i) do kolen, takže není divu, že od nové desky „Sgùrr“ očekávám jen to nejlepší – cokoli slabšího by bylo zklamáním. Jen nedaleko za Thy Catafalque skončili norští Shining. S těmito jazzmany mám zkušeností sice zatím jen pomálu, každá z nich je ale v pozitivním smyslu intenzivní, takže jejich nový počin „International Blackjazz Society“ netrpělivě očekávám od momentu, kdy jsem se dozvěděl o tom, že se chystá, a mám takové tušení, že to bude pekelná jízda. No, a pak tu máme Queensrÿche, kteří před časem po právu získali nárok na vlastní jméno, a tuhle milou skutečnost by se zasloužilo oslavit pořádnou šlehou. Že na to Queensrÿche s novým zpěvákem mají, to dokázali už naposledy a podle obou zatím vypuštěných ukázek to vypadá, že „Condition Hüman“ by mohla mít ještě větší grády, takže mě prosím omluvte, já jdu doufat. Víte co, srdcová kapela…

Kaša

Kaša:

Říjen je oproti silným letním měsícům co do množství zajímavých alb sice menší propad, ale nějaká ta želízka v ohni se najít dají. Já sám se těším na druhé album superskupiny The Winery Dogs, v jejíchž řadách se spojili Billy Sheenan, Mike Portnoy a Richie Kotzen. Debut byl překvapivě silný a s příchodem „Hot Streak“ věřím v další porci svižného hard rocku s bluesovým feelingem. Ujít si nenechám ani britské rutinéry Saxon, kteří sice už léta hrají totéž a nemůžou mě snad už ničím překvapit, ale ten jejich klasický heavy metal mě v aktuálním miléniu pravidelně baví, takže jestli se na „Battering Ram“ něco nepodělá a staří bardi si udrží svůj letitý standard, tak budu spokojený. Pokud se o předchozích dvou počinech dá říct, že se na jejich příchod těším, tak z „The Girl with the Raven Mask“ od švédských doom metalistů Avatarium jsem už předem připosraný, protože tahle parta kolem Leifa Edlinga svým skvostným debutem „Avatarium“ a nadcházejícím EP „All I Want“ představila hudbu, jíž se dá vytknout jen opravdu málo. Jennie-Ann Smith zpívá jako bohyně, atmosféra je správně melancholická, přesto místy rockově odlehčená, a riffy se táhnou pěkně pomalu. Vzhledem k jejich dosavadní formě čichám horkého adepta na Top5 výročního eintopfu!

nK_!

nK_!:

Na skvělou muziku bohaté září pomalu končí a je tedy potřeba vyhlížet, co nám nabídne měsíc další. Opět vychází hromada očekávaných desek, mě však zaujaly především dvě – novinky Children of Bodom a Blue Stahli. Finská parta okolo Alexiho Laiha se po dvou nemastných albech před dvěma lety blýskla povedeným „Halo of Blood“ a v případě novinky „I Worship Chaos“ nečekám o nic horší materiál. Blue Stahli je elektronická sázka na jistotu. Ačkoliv písně z „The Devil“ vychází postupně na krátkých nahrávkách už dva roky, vyčkávám raději na kompletní album a dočkat bych se měl právě začátkem října.

Atreides

Atreides:

Pokud jsem v říjnu nezaznamenal až tolik akcí, které by stály vyloženě za řeč, s alby je to jiná. Po dlouhé době můžu říct, že vycházejících placek je po delší době tolik, že budu mít problém vybrat trojici, na kterou se těším nejvíce. Mít tu možnost, rozšířil bych trio alespoň na kvintet či spíš rovnou sextet. Ale dost řečí – říjnovým nahrávkám vládnou Corrections House. Scotta Kellyho (Neurosis) tu hádám nijak zvlášť představovat nemusím – dva roky zpátky s trojicí dalších hudebníků spáchal výborný debut „Last City Zero“ a já se popravdě nemůžu dočkat, až se dostanu k novince „Know How to Carry a Whip“ a s ní i k další porci experimentů na hranici několika žánrů. Experiment a vývoj trochu jiným směrem očekávám i od polských oblíbenců Thaw, kteří po loňské syrovosti „Earth Ground“ přichází s kazetovou limitkou „St. Phenome Alley“, jež má obsahovat všehovšudy dvě zhruba 20 minutové kompozice (na každé straně jednu), přičemž to vypadá, že by se noise / blackové komando mohlo tentokrát vydat spíše onou více industriální, hlukově ambientní cestou. A v neposlední řadě jsem do třetice zvolil svou další srdcovku, kterou si i přes kvality ostatních alb nemohu nechat ujít. Finsky pějící Rusové Kauan připravili po dvou letech další řadovou desku a popravdě jsem vážně zvědavý, co na „Sorni nai“ přinesou tentokrát.

Skvrn

Skvrn:

Tak tu zas pro jednou máme solidní albový nátřesk. Jestliže září vypadalo velmi nadějně a co do počtu očekávaných nahrávek hravě překročilo průměr, desátý měsíc kalendářního roku onu hranici průměru přeskakuje ještě ladněji. Vlastně si nevybavuji, kdy naposled jsem stál před tak silným hudebním obdobím. V říjnu totiž – při využití moc užitečné pomůcky slyšící na jméno aritmetický průměr – vychází každý třetí den deska, kterou si s jistotou a radostí pustím. Jenže eintopfových přihrádek není deset a nezbude mi nic jiného než z toho zajímavého vybrat to úplně nejzajímavější. Zvolit první místo je naproti tomu jednoduché. Na nové Thy Catafalque se čeká už čtyři roky a na rovinu říkám, že jestli se „Sgùrr“ nezařadí k letošní absolutní špičce, tak budu zklamán. Zato o další příčky se vedou ostřejší boje. Původně jsem měl v úmyslu přisoudit druhou pozici norské jazz metalové bláznivině Shining, ale vzhledem k ukázkám, které mě zatím příliš nepřesvědčily, dávám přednost ruským Kauan. Tuhle milou muziku na pomezí doomu, post-rocku a folku mám moc rád, a byť těleso kolem Antona Belova vydanými počiny nešetří, já už se opět těším. Navíc je podzim, tak co tu ještě řešíme?

Onotius

Onotius:

Při pohledu na říjnovou nadílku čerstvě vycházejících desek mé srdce plesá. Dlouho se mi nestalo, že bych měl na výběr z tolika zajímavých novinek, o to těžší bylo vybrat pouze onu trojici, na niž se těším nejvíce. První deskou z ní je určitě novinka maďarského avantgardně metalového projektu Thy Catafalque, který zrovna nedávno v mém přehrávači prožíval renesanci. První zveřejněná skladba i pěkný obal, ovšem především vysoká laťka nastavená skvělými předchůdci, slibují nemalý zážitek. Dále jsem pak zvědav na post-black metalové Deafheaven, jejichž poslední deska „Sunbather“ vzbudila zájem i mimo metalové kruhy, především však předváděla velmi kvalitní kombinaci zběsilého black metalu se shoegazovou zasněností. Začátkem měsíce vydávají desku „New Bermuda“ a já jsem zvědav, jak nakonec obstojí. A v black metalové škatulce zůstanu i s posledním favoritem –  tentokrát hudebníky koketujícími více s technikou, symfoničnem a občasnými core záchvěvy. Mám samozřejmě na mysli americké Abigail Williams, kteří svou novinku vydávají pro změnu koncem měsíce.


Kauan: info o albu

Kauan pokračují v zásobování svých příznivců novými počiny a po předloňské desce „Pirut“ a loňské kompilaci „Muistumia“, na níž se nacházely nově přetočené starší skladby, si na letošek připravili další album. Jmenovat se bude „Sorni nai“ a k mání bude od 20. října u Blood Music jako digipack CD, černé LP (100 kusů) a bílé LP (200 kusů). Počin se bude zabývat tématem zániku Djatlovovy výpravy. Obal se nachází zde, tracklist následuje:

01. Akva 02. Kit 03. Khurum 04. Nila 05. At 06. Khot 07. Sat


Kauan – Pirut

Kauan - Pirut
Země: Ukrajina / Rusko
Žánr: post-rock / doom metal
Datum vydání: 15.12.2013
Label: Blood Music

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 6,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

15. února 2013 přeletěl nad Čeljabinskem meteor, načež explodoval několik kilometrů nad povrchem země, svým jasem zastínil slunce a jeho zbytky dopadly na široké území zhruba dvacet kilometrů za městem. Kromě toho, že ve zmíněném městě a několika dalších způsobil škody, za který by se nemuselo stydět nejedno hudební komando, přerušil i nahrávání nové desky Kauan, která tou dobou nesídlila nikde jinde než v Čeljabinsku (v současnosti přesídlila do Kyjeva). Deska tak spatřila světlo světa mnohem později, než bylo plánováno – a velmi pravděpodobně i v docela odlišné podobě, neboť právě výbuch meteoritu muzikanty z Kauan velmi ovlivnil a stal se jednou z hlavních inspirací při jejím skládání.

Vkusný, minimalistický přebal alba je zdoben pruhem páry, který zbyl po přeletu vesmírného tělesa. Pod ním se skrývá disk obsahující jednu dlouhou, téměř čtyřicetiminutovou skladbu rozdělenou do osmi částí. Že inspirace nekončí jen u přebalu, je možno pocítit již v počátku prvé části, jež by se dala charakterizovat coby rozvinuté intro. Kvílící kytara přecházející v jemnou symfonickou vložku v podání violy se náhle zvrtne v autentický záznam supersonické vlny a sypajícího se skla. Následuje olovnatě těžký doom metal a hutná atmosféra dokreslovaná growlingem. Závěr prvé části tak připomíná návrat k prvnímu albu “Lumikuuro”, jež se neslo především ve znamení atmosférického doom/blacku. “Pirut” však především pokračuje tam, kde vývoj Kauan naposledy skončil, a nadále rozvíjí charakteristickou směsici post-rocku, doom metalu a ambientu, která mi před pěti lety v podobě “Aava tulen maa” tolik učarovala. Zásahy do fungujícího konceptu nejsou velké, a ač se nedá přímo tvrdit, že kapela vykrádá sama sebe, některé pasáže k minulé “Kuu..” nebo právě “Aava tulen maa” odkazují. Podobně jako v případě “Kuu..” je i v případě “Pirut” naprostá většina inovací velmi dobře skryta v kompozicích a i posluchač znalý předchozích alb je zaznamená až na několikerý poslech. Dalo by se říci, že to je jedna z charakteristik rukopisu Antona Belova, mozku kapely, stejně jako mylný dojem, že se motá v bludném kruhu a nijak se nevyvíjí.

Největší vývoj, jenž projekt odminula prodělal, však z poslechu alba nevyčtete vůbec. V létě loňského roku došlo k rozpadu ústřední dvojice Anton BelovLubov Mushnikova. Právě Lubov, která se roku 2006 připojila coby hráčka na violu, odešla a Kauan se rozrostli na kvintet. Již na “Kuu..” spolupracovali i další hudebníci, tentokráte se však nově příchozí čtveřice usadila v kapele natrvalo. Veškeré nástroje již tedy neobstarává Anton sám, nýbrž je rozdělil mezi další hudebníky. Violy se chopil Anatoly Gavrilov, baskytary pak Alex Vynogradoff. Za bicí usedl Anton Skrynnik a klávesy obsadila Alina Roberts, kterou můžete znát buď z Antonova vedlejšího projektu Helengard nebo právě z “Kuu..”, kde stejně jako na “Pirut” obstarala doprovodný zpěv. Na podobu alba však změna sestavy měla velmi pravděpodobně spíše vedlejší vliv, pokud vůbec nějaký. Belov si do skládání zřejmě příliš mluvit nenechá, nebo alespoň v tomto případě tomu vše nasvědčuje, protože album plynule navazuje na své předchůdce. Otázkou tak zůstává, jakým směrem se situace vyvine s příštím albem.

I přesto, že má Belov svoji hlavu, můžete postřehnout hned dvě výrazné změny. Prvou jsem již naznačil v předchozím odstavci, totiž návrat k doom metalu a harsh vokálu debutu. Druhou výraznější změnou jsou opět o něco čistší, jasnější kompozice, přičemž obě hlavní polohy, ambientní a doomovou, dotahuje Belov do krajností. Ambientní pasáže sice nedoznaly žádných vyložených změn, v zásadě pro ně platí to, co jsem napsal výše. Prim v nich stále drží viola a piáno, nesou se tedy více méně v neoklasickém duchu. Ta změna dostává svůj prostor především v doom metalových záchvěvech, jež tvoří přirozené masivy a kontrují rozlehlým ambientním pláním. Naleznete jich sice jen poskrovnu, z celého alba zabírají minoritu, jejich hutnost a zemitost vám však vždy zůstane v uších coby snadno zapamatovatelný milník. Tomu dopomáhá i výrazný Antonův growling, kterému doprovodným zpěvem zdatně sekunduje baskytarista Alex. Kytarově laděný post-rock se většinou blíží jedné či druhé poloze, málokdy se drží někde uprostřed v rockové póze, jak ji můžete znát z již zmiňované “Aava tulen maa”, ačkoliv i v tomto případě se najdou výjimky a závěr čtvrté části je v tomto ohledu vskutu excelentní.

Jaké je tedy “Pirut” vlastně je? Ačkoliv na něm naleznete dvě v podstatě protikladné síly, jež vzájemně kontrastují, žádný z prvků, na kterých album tón po tónu buduje svou atmosféru, není vzájemně v konfliktu. Ambientní části přinášející klidný proud tklivých, melancholických melodií, volně prolínají s post-rockovými riffy nebo nenásilně tvoří pozadí mohutných doom metalových momentů, které do celého konceptu vnášejí prvek osudovosti a naléhavosti. Dominuje Antonův čistý vokál, s growlingem a Alininým ženským zpěvem je zacházeno tak trochu jako se šafránem, o to více však vynikají. Díky jednotě tvoří deska organický celek, který během poslechu skutečně žije a dýchá. Nejsilnější je podle mě “Pirut” tam, kde se mohou naplno projevit démoni, jak by se dal finský název přeložit (stejně tak jsou všechny texty opět ve finštině), jež jsou v albu skrytí, jistý návrat k počátkům tvorby velmi oceňuji, jakkoliv mi “Lumikuuro” nijak zvlášť k srdci nepřirostlo. Neměl bych zapomenout zmínit ani rockovou pátou část zakončenou táhlým sólem, rovněž jeden z vrcholů alba. Dynamiku nahrávky zvýrazňuje vybroušený zvuk, který dává vyniknout nejen každému z nástrojů, ale i každému drobnému detailu a nezbývá, než před úrvní produkce jednoduše smeknout, neboť se jedná o kus mistrovské práce.

Jestli jsem si na “Pirut” něco zamiloval, je to laskavost, ona těžko postihnutelná vlídná posmutnělost, která ze čtyřiceti minutové plochy dýchá na posluchače. Anton Belov se tradičně vyhýbá sladkobolnosti nebo patosu, zároveň přidává o něco více mrazivé atmosféry a jisté odevzdanosti a bezmoci, kterou taková událost, jakou je pád meteoritu, bezpochyby obnáší. Kauan prostě ukazuje, že jde o rostoucí projekt, zároveň však nastavuje laťku zatraceně vysoko, až mám trochu strach, zda ji s dalším počinem dokáže Belov překonat. Protože “Pirut” je zatím bezkonkurenčně nejvyspělejší a nejvyzrálejší deska, jakkoliv jí obě předchozí sestry šlapou na paty. Nezbývá než doufat, že Kauan ji přivezou představit i do naší české kotliny, protože slyšet tenhle skvost naživo, to by byl další splněný sen.

Kauan


Další názory:

Samozřejmě nechci ani v nejmenším jakkoliv znevažovat kolegův text nade mnou, ale upřímně nechápu, kde tam těch devět bodů na “Pirut” vyšťoural. Ne, že by snad Kauan nahráli nějakou vyloženě špatnou desku, to v žádném případě, ale jejich pátý dlouhohrající počin podle mě není ani zdaleka tak dobrý, aby si vysloužil takhle vysokou známku. Já jsem na tom spíše opačně a tak nějak jsem čekal, že mě “Pirut” bude bavit o poznání více… jenže i přesto, že objektivní kvality v tom nepochybně jsou, mě to navzdory několika výtečným pasážím (hlavně v “IV” a “VI”) zas tak moc neoslovilo a v hodnocení jsem se rozmýšlel mezi 6,5/10 a 7/10… tu nižší známku si Kauan odnesli nevím proč, spíš subjektivně, protože formálně by to zasloužilo asi tu lepší, ale nemůžu si pomoct. Ačkoliv atmosféra v tom je a při poslechu nemám jakoukoliv potřebu to vypínat nebo něco přepínat, přijde mi to album možná až přespříliš rozvláčné, těch momentů, které by mě opravdu oslovily v plné míře, tam zas tolik není… i přes veškeré kvality tedy bohužel zklamání, i když uznávám, že je možné, že se to netrefilo do vkusu jenom mně…
H.

Ke Kauan mám zvláštní vztah, objevil jsem je teprve nedávno a po poslechu několika písní mě donutili zapátrat v jejich diskografii. Osobně nejvýše hodnotím hned první dvě desky kapely, tedy “Lumikuuro” a “Tietäjän laulu”, kde kapela předváděla geniální (záměrně zde užívám toto slovíčko) mix doom metalu, folku a částečně i black metalu. Poté se Kauan začali ubírat post-rockovým směrem a i obě nahrávky z tohoto období si mě postupem času získaly. Teď je tu nahrávka “Pirut” inspirovaná pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde kapela v té době seděla ve studiu. Že bych však z novinky nějak spadl ze židle, to ne. Kauan si zřejmě pustili všechny minulé desky, z každé si vzali kousek a “Pirut” byl na světě, samozřejmě, přeháním, ale v jednoduchosti kapela udělala takový výcuc, který se pohybuje především kolem desek “Tietäjän laulu” (doom metal) a “Aava tuulen maa” (post-rock). Ne, že by se mi nová deska nějak nelíbila, to vůbec, je to opravdu hodně dobrá hudba, ale nemohu si pomoci, Kauan tentokrát svou novinkou neřekli příliš nového, a pokud ano, za těch několik poslechů jsem to nepostřehl. Na druhou stranu zde najdeme pořád staré a neomrzující jemné, citlivé pasáže v čele s houslemi, což Kauan vždy uměli. “Pirut” je skvěle poskládané, a i když se jedná stále o jednu skladbu rozčleněnou do několika částí, deska skvěle plyne a nedává prostor nudit, občas mě až překvapilo, jak album rychle uteklo. Skladatelsky, instrumentálně i emocionálně provedeno skvěle, jediným problémem nahrávky je, že už tu něco takového v podání Kauan bylo. A i když je to dle mého to nejslabší, co kapela zatím předvedla, na to dát jí nižší známku prostě nemám.
Skvrn


Redakční eintopf #57 – prosinec 2013

Behemoth - Blow Your Trumpets Gabriel
Nejočekávanější album měsíce:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel


H.:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 5/10

Ježura:
Panychida – Grief for an Idol
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 5/10

Stick:
Alghazanth – The Three-Faced Pilgrim
Index očekávání: 5/10

Atreides:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Alghazanth – The Three-Faced Pilgrim
Index očekávání: 3/10

Skvrn:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 7/10

Nepříliš štědrá nabídka nových desek je už takový prosincový evergreen a nejinak je tomu už letos. Když pomineme dva sraby, kteří volí to samé co v listopadu, protože se jim to album přesunulo, tak nakonec všichni skončili u EP Behemoth nebo aspoň u přemýšlení, že tam EP Behemoth dají. Je pravda, že v některých případech nakonec padla volba třeba na domácí Panychidu nebo finské black metalisty Alghazanath, ale je to právě polská death/black metalová stálice, kterou ve svém textu až na jednu výjimku zmiňují úplně všichni. Tak jako tak to v prosinci žádná slává není, a jak trefně poznamenal jeden z redaktorů, spíše se bude dohánět, co kdo během roku nestihl poslechnout…

H.

H.:

Tak klasika… je prosinec a vychází pěkné lejno. Z toho mála, co se přece jenom objeví, je nejlepší asi finská melodic black metalová formace Alghazanth se svou sedmou řadovkou “The Three-Faced Pilgrim”. Album je dost kvalitní a zábavné, rozhodně mu nechybí patřičná syrovost a atmosféra, to vše navíc kořeněné povedenými klávesovými momenty. Žádná vyložená extratřída, ale hodně poctivá práce, která mě dost baví. Jak vám ale asi došlo z toho, jak o té nahrávce mluvím, už ji díky klasické protekci poslouchám nějaký ten pátek, takže je mi trochu blbé tu vykládat, jak se na ni těším. Jinak by to asi byla jasná volba. Kromě nich tu toho už moc není… určitě si poslechnu novinku “Grief for an Idol” od plzeňské Panychidy a také album “Pirut” od Kauan, jež bylo přesunuto z listopadu, ale ani jedno mě nerajcuje natolik, abych nemohl dospat, ačkoliv bych se v obou případech divil, kdyby z toho nevylezly desky přinejmenším slušné. Stejně tak si hodlám počíhat i na dva počiny z produkce Hypnotic Dirge Records – desku “Nowhere” od Ekove Efrits a kompilačku “Wild Years of Remorse and Failure” od stroszek. Obě kapely mi až doposud unikaly, takže vydání novinek bude vítanou příležitostí se jim konečně podívat na zoubek, ale právě neznalost předchozí tvorby je důvodem, proč ani zde nemůžu mluvit o nějaké velké natěšenosti. Nakonec tedy vítězí ípko Behemoth, což z hlediska mého očekávání také není nějaký trhák, a zcela upřímně říkám, že kdyby byl lepší výběr, asi jen těžko by mělo “Blow Your Trumpets Gabriel” šanci v mém eintopfu vyhrát, ale když ten výběr není, tak nakonec proč ne… ostatně i přitom lepším výběru bych si to také pustil s relativní chutí…

Ježura

Ježura:

Prosinec, měsíc nákupních horeček, hnusného počasí, obžerství… a také měsíc, během kterého dlouhodobě vychází suverénně nejmíň desek hodných ohlédnutí. Letošní prosinec z tohoto trendu rozhodně nevyčnívá, takže ještě pár týdnů nazpět to vypadalo, že do eintopfu vyšlu německé gothic metalisty Ewigheim. Proč? Sice s jejich tvorbou nemám prakticky žádnou zkušenost, ale zpívá (a nejen zpívá) tam Tobias Schönemann známý spíše jako Allen B. Konstanz, tedy jeden z ústředního dua mých oblíbených The Vision Bleak. Znáte to, prostě takový ten lehký dojem, že by to třeba mohlo být slušné, když tam funguje můj oblíbenec… Ewigheim to ale nebudou. O privilegované místečko v tomto eintopfu se totiž před mými zraky nakonec utkali slovutní Poláci Behemoth, kteří mají v plánu namlsat své fans ukázkou z chystané řadovky “The Satanist” v podobě EP “Blow You Trumpets Gabriel”, a plzeňští pagan metalisté Panychida, kteří mezi lidi vypustí svou třetí desku “Grief for an Idol”. Jeden by řekl, že je to dost jasné. Behemoth jsou kult a navíc půjde o první nový materiál od roku 2009, kdy jim vyšlo ceněné album “Evangelion”. Jenže jak jsem sám s překvapením zjistil, už mě zase tak moc netáhnou a můj zájem o Behemoth se upírá spíš k plnohodnotnému albu než ke kratičkému ípku. Panychida mě proti tomu dostala na svou stranu výtečnou skladbou “Krasatina (Grief for the Idol)”, a jakkoli jsem od novinky čekal už dřív docela dost, “Krasatina” tato moje očekávání ještě umocnila. Doufám tedy, že mě pánové nezklamou!

Kaša

Kaša:

Může se zdát, že jsem se do prosincového eintopfu rozhodl nasadit jako svou jedničku Behemoth s chystaným EP “Blow Your Trumpets Gabriel” jenom proto, že seznam v prosinci vydaných alb je opravdu chabý. Ostatně jak jinak ke konci roku, tohle už je každoroční evergeen, na nějž je potřeba si zvyknout. Jasně, velkou roli toto v mém rozhodování hraje taky, ale já se na novinku Behemoth těším opravdu hodně, takže bych je dost možná volil i v silnějším měsíci. Nějakou dobu živě prezentovaná skladba “Blow Your Trumpets Gabriel” zatím splňuje mé očekávání v pokračování epičtějších válů z “The Evangelion”, jako byly “Alas, Lord Is Upon Me” či “Lucifer”, takže pokud by celá deska byla orientovaná tímto směrem, vůbec bych se nezlobil. Uvidíme, s čím se Nergalova parta tentokrát vytasí, ale žádné faux pas nečekám, protože si je určitě sám vědom velikosti, v jakou jeho kapela vyrostla. Z dalších prosincových jmen mi nejsou cizí ještě Mastodon, kteří chystají svůj druhý živák “Live at Brixton”, ale Behemoth jsou přeci jen vyšší váhová kategorie a vyvážit je není jednoduché.

nK_!

nK_!:

Další vánoční období a jako obvykle každý rok na hudební scéně nic moc zajímavého. Všechna vydavatelství vystřílela veškerou podstatnou munici již během říjnových a listopadových dnů, a tak nezbývá nic jiného, než kvůli eintopfu sáhnout do vod ne úplně z nejočekávanějších. Behemoth nikdy nezklamou, a ačkoliv se nejedná o pro mě jakkoliv zásadní srdcovku, vždy si je rád poslechnu a ještě raději zajdu očíhnout živě. Čtyři roky po poslední řadovce “Evangelion” vyjde “Blow Your Trumpets Gabriel” pouze jako třískladbové EP pojmenované podle titulní písničky, kteroužto z těch obsažených vyhlížím asi nejvíce. Letos na Brutal Assaultu zněla totiž parádně, tak uvidíme, jak dobrá bude pěkně doma při ničem nerušeném důkladném poslechu.

Stick

Stick:

Letošní prosincová úroda je opět trochu chudá. Vychází sice pár zajímavých EP kapel jako Impaled Nazarene, Hooded Menace nebo Behemoth, ale to mě tak úplně nevytrhne. Chystá se novinka britských veteránů Doom a pár heavy metalů. Pro mě je však nakonec nejzajímavější nový počin finských Alghazanth. Na druhou stranu upřímně řečeno, ani z této strany neočekávám bůhvíjaký zázrak, ale třeba budu překvapený. Jinak asi budu vánoční svátky věnovat poslechu oblíbených desek a těch, které jsem přes rok zanedbával.

Atreides

Atreides:

Psát prosincový eintopf? Za trest. Nikde žádné pořádné album na obzoru a jediné, co mě vyloženě zajímá, je přesunuté album Kauan. Mí industrialoví oblíbenci Seth.ETC z Turecka sice slíbili někdy na prosinec nové EPčko, nicméně bližší informace o datu vydání jsou zřejmě v nedohlednu. Cosi se rýsuje i v dílně doomařů Doom:VS, informace jsou ale podobně kusé. Panychida mě sice dokázala navnadit ukázkou z nadcházející třetí řadovky, ale že by byla ve středu mého zájmu, to se vážně říct nedá – a podobně na tom jsou i Behemoth. Na jejich EP představující aktuální polohu kapely jsem sice zvědav, ale že by to bylo něco, co bych nutně musel mít, to vážně ne. Naproti tomu, prosinec je vyloženě koncertní měsíc nabitý akcemi od sklepa až na půdu, které vyvažují nedostatek nových desek: svoji šňůru k nové desce jedou Heiden, v Praze se ukáže Jarboe nebo třeba živoucí legenda experimentálního hip-hopu WWW, v Brně zase Therion. Abych se ale vrátil k doporučení na prosinec: nakonec jsem se přeci jen rozhodl pro trapnou opakovačku a do urny opět šoupnu “Pirut” od Kauan, které by snad už měl konečně vyjít 15. prosince. A doporučoval bych pánům, aby konečně desku vypustili do světa, protože v lednu si brousím zuby na novinku Alcest

Zajus

Zajus:

Povím vám, dámy a pánové, že po napsání více než dvaceti eintopfů jsem poprvé v situaci, kdy opravdu nevím, jaké album zvolit. A není to proto, že vyjde tolik dobrých alb, že si nemůžu vybrat. Prosincová nadílka je totiž neskutečně chudá. Zajímavá alba vyjdou až na počátku příštího roku (koneckonců, alba z prosince si jen těžko najdou cestu do závěrečných seznamů nejlepších alb roku), a tak nyní není z čeho vybírat. Zaujala mne jen dvě alba. Black metalisté Alghazanth vydají nástupce dva roky staré desky “Vinum Intus”, která sice zaujala obalem více než obsahem, ale i tak jsem si ji párkrát zvědavě poslechl. S novinkou to asi bude podobné, každopádně za pokus to jistě stojí. A dohánět domácí resty mi umožní Panychida, jejíž tvorba je dlouhodobě oblíbená jak u fanoušků, tak u kritiků. Sám jsem si k Panychidě cestu zatím nenašel, novinka “Grief for an Idol” má tak šanci tuto skutečnost změnit. Jinak ale bude prosinec zejména měsícem poslouchání zapomenutých desek z celého roku a balancování nejlepších počinů, a tak to má být.

Skvrn

Skvrn:

Kdyby ukrajinští Kauan nepřesunuli vydání svého nového alba “Pirut” na prosinec, bylo by to vybírání vskutku hodně složité. Takže jen ve zkratce. Rozepisovat se, jak se na tuhle desku těším, nemá smysl, jelikož jsem tak učinil již v listopadovém eintopfu, kdy “Pirut” mělo původně vyjít. Mimo Kauan tu opravdu není věc, po které bych se nějak zásadně pídil. Maximálně minialbum Behemoth přichází v úvahu, ale tihle Poláci mi nikdy nebyli příliš blízcí, což zřejmě nezmění ani nové EP. Zkrátka prosincová nadílka je bída bídoucí a nebýt Kauan, index očekávání by byl zatraceně nízko.


Redakční eintopf #56 – listopad 2013

Hell - Curse and Chapter
Nejočekávanější album měsíce:
Hell – Curse and Chapter


H.:
Hell – Curse and Chapter
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Empyrium – Dead Winter Ways
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Hell – Curse and Chapter
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2
Index očekávání: 10/10

Stick:
Deicide – In the Minds of Evil
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Dying Passion – Transient
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 9/10

Většina redaktorů sice má nějaké hemzy v tom smyslu, že v říjnu to bylo silnější, přesto nakonec skončí u toho, že vypalí pěkných pár tipů na poslech. Jedním z nejčastěji skloňovaných jmen jsou britští heavy metalisté Hell, jejichž fantastický debut “Human Remains” máme pořád v živé paměti, takže na pokračování “Curse and Chapter” se těšíme natolik, až to počin dopracoval na nejočekávanější album měsíce. Nejedné zmínky se dočkali také floridští satani Deicide, od jejichž fošny “In the Minds of Evil” se dá očekávat další dávka pořádné blasfemie, německé válečné komando Endstille, které s novinkou “Kapitulation 2013” jistě předvede další black metalové inferno, dost často však padalo i jméno takových Heiden, jejichž tvorbu mají někteří z nás dost rádi, takže ani “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” náš redakční sluch zcela jistě nemine. Pokud bychom ovšem měli vyjmenovat všechno, co kdo doporučil a v čem se kdo shoduje s ostatními, byli bychom tu pěkně dlouho – a navíc je to i zbytečné, jelikož je to vlastně napsané níže. Takže hurá na jednotlivé redaktory…

H.

H.:

Listopad není ani zdaleka tak silný jako říjen, což se ovšem vzhledem k tomu, jak nabité to minule bylo, dá vcelku v pohodě pochopit, ale rozhodně i tak bude co poslouchat a určitě jsou zde desky, na něž se vyloženě těším. Mezi takové zcela jistě patří britští veteráni Hell, jejichž dva roky starý dlouhohrající debut “Human Remains” mě absolutně složil a už teď jej považuji za jednu z nejlepších heavy metalových nahrávek aktuálního tisíciletí. Co si budeme povídat, navázat na něco podobného bude setsakra těžké, tím spíš, že na “Curse and Chapter” už se nebude nacházet jen materiál z 80. let, ale i současná tvorba, avšak tím spíš jsem zvědavější. Dalším vrcholem listopadu pro mě (doufám) bude “[Order of the Shadow : Act I]” od Američanů Psyclon Nine, kteří kombinují mé dva aktuálně nejoblíbenější hudební směry – extrémní metal a extrémní elektroniku. Aggrotech smíchaný s black metalem měl na předchozích počinech fakt koule, tak snad bude novinka opět masakr. V žádném případě pak nesmím zapomenout ani na čistý black metal, v jehož rámci se objeví dvě alba, na která si zcela jistě počíhám – “Augur Nox” od avantgardních Code a “Kapitulation 2013” válečného komanda Endstille. Z dalších věcí, jež budou jistě stát za poslech, bych už jen heslovitě jmenoval “Pirut” od Kauan, “Kult des Hasses” od Acheron, “Åsa” od Falkenbach, “Erathems” od Cronian, “To Perdition” od Handful of Hate, “In the Minds of Evil” od Deicide, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” od Heiden, “Tres Cabrones” od Melvins, “Animale(s)” od Celeste (neplést s Celeste Buckingham, to je zas něco trochu jiného :)) a samozřejmě také “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” od experimentálních jazz metalových šílenců Ephel Duath. Speciální zmínku si pak zaslouží ještě mocní Cult of Fire a jejich druhý opus “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a “Grief” od Germ, jelikož oba počiny byly odsunuty z října na listopad. Pokud bych měl něco naopak nedoporučit, tak rozhodně neposlouchejte nové Five Finger Death Punch, jelikož to bude zase totální sračka.

Ježura

Ježura:

Soupiska alb vycházejících v listopadu rozhodně nepostrádá zajímavá jména. Jsem třeba dost zvědavý na Hell a jejich druhé album “Curse and Chapter”, protože mě opravdu zajímá, jestli se kapele s novým materiálem zadaří alespoň stejně dobře jako s materiálem 25 let starým, který pod názvem “Human Remains” vydali Hell před dvěma lety a byla to přinejmenším žánrová událost roku. Svá želízka v ohni má i česká scéna, protože nové desky chystají Heiden a Dying Passion, a já nepochybuji, že v obou případech půjde o skvělé věci. Dál jsou tu Falkenbach, Cronian nebo Endstille… Všechno zajímavé spolky, které určitě mají na to vytasit se s hodnotnou nahrávkou. Mého listopadového favorita mezi nimi ale stejně nenajdete, protože na plánu vydání figurují ještě další dvě jména. Prvním je – neukamenujte mě, prosím – Eminem. Podle tří s předstihem vypuštěných skladeb bude jeho nová deska “Marshall Mathers LP 2” velkolepým comebackem a zároveň návratem k oldschoolovějšímu pojetí hip-hopu, než jak jsme byli z posledních let zvyklí. Pokud se tahle očekávání naplní, bude to velká událost. I Eminem se však musí sklonit před temnými neofolkovými bardy Empyrium, kteří mají na plánu vydání EP “Dead Winter Ways”. Podle prohlášení labelu půjde o ukázku z připravované řadovky “Turn of the Tides” a už to mi stačí k velké natěšenosti. Když si totiž odmyslím tři dříve neslyšené skladby, které se objevily buď na bestofce “A Retrospective…” nebo kompilaci “Whom the Moon a Nightsong Sings”, znamená to jediné – první nový materiál od roku 2002! Ne, tohle si vážně nesmím nechat ujít a všem ostatním doporučuji to samé!

Kaša

Kaša:

Jak už bylo řečeno, listopad zvučností nových počinů oproti říjnu krutě zaostává, ale to mi nebrání, abych si našel pár titulů, na které se už v předstihu těším. Jedním z takových počinů je “Obsideo” deathových Pestilence, jejichž nová tvorba už bohužel nemá takový šmrnc jako starší desky, ale pořád se jedná o žánrový nadstandard, ve kterém si dokážu najít to své. Deicide už taktéž nemůžou ničím překvapit, ovšem jejich poslední desky mají pořádnou sílu, takže ujít si nenechám ani “In the Minds of Evil”Bentonovy kuchyně. Totéž by se dalo říct i o Artillery a jejich “Legions”, kteří ten svůj thash metal hrají pořád stejně řízně a já nemůžu samozřejmě odolat. Je zde však jedno album, které všechny ostatní strčilo hravě do kapsy, a je jím druhý počin britských Hell s titulem “Curse and Chapter”. Debut “Human Remains” je fantastická deska, která poplatně době svého vzniku dokázala přenést tehdejší atmosféru do moderního hávu a výsledkem bylo jedno z nejlepších heavy metalových alb všech dob. Očekávání jsou logicky obrovská a stejně tak ve mně klíčí obavy, zdali se to Hell povede i tentokrát, ale pevně doufám, že ano, takže napjatě vyhlížím datum vydání.

nK_!

nK_!:

V červenci Five Finger Death Punch vydali první část svého nového dvoudílného opusu a po několikaměsíčním odkladu přichází konečně na řadu pokračování a završení v podobě “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2”. Nebudu zastírat, že se těším jako malé dítě, protože jak bylo jistě z mé srpnové recenze patrné, “Volume 1″ rvalo koule a deska jako taková byla našláplá od začátku do konce. První uvolněná ukázka z “Volume 2” vypadá více než dobře, a pokud se zbytek alba ponese v podobném duchu, budu opět maximálně spokojen a ohodnotím vysokou známkou, jak je u mě koneckonců u Five Finger Death Punch tak trochu zvykem. Tihle chlapíci jednoduše ještě nikdy nešlápli vedle. Každopádně uvidíme, jak “Volume 2” nakonec dopadne, poněvadž jak bývá zvykem, z dvojalb je dobré téměř vždy jenom jedno.

Stick

Stick:

Jak už říká kolega H., listopad za silným říjnem poněkud zaostává. Pokud už desky vycházejí, většinou jsou pro mě relativně nezajímavé. Samozřejmě se tam objevují i zajímavá alba, za pozornost jistě bude stát obnovený Cronian, již jen kvůli pánům, kteří za tímto projektem stojí. Jmenovitě Vintersorg a Øystein Garnes Brun, kteří jsou dobře známí ze svého působení v Borknagar. Celkem se těším i na nadcházející novinku “Kapitulation 2013” německých válečných nadšenců Endstille. Přestože se ven chystá novinka Pestilence, jejich současná tvorba pro mě zrovna zajímavostí neoplývá, přece jen ten zenit už je u nich pryč a pochybuji, že se dokáží překonat. Jednou z mála opravdu zajímavých heavy metalových desek se tak stávají Hell, kteří bodovali už s předchozí “Human Remains”, jsem docela zvědavý, co na nové fošně přinesou. Nakonec u mě ale vítězí klasika Deicide s pološíleným Glenem Bentonem. Člověk nějak automaticky od nich neočekává zklamání, ale přesto je vždy zvědavý, jaký jejich nový materiál bude. Satani drží svou laťku nastavenou stále vysoko, doufejme, že ani s albem “In the Minds of Evil” nepadnou na kolena před křesťanskými psy.

Atreides

Atreides:

Listopad naštěstí už není měsícem, kdy člověk neví, kam skočit dřív, protože vychází tolik materiálu, který stojí za poslech, že aby ho mohl všechen pořádně zhodnotit, potřeboval by další dobře dva měsíce. I přesto se najde několik kousků, které rozhodně stojí za pozornost. Když začnu podle abecedy, první na řadě jsou lyonští post-hardcoristi Celeste s novou deskou “Animale(s)”, kterážto bude mít podobu dvou disků s celkovou délkou něco málo přes hodinu. Za povšimnutí rozhodně stojí i zlí našinci Cult of Fire, kteří na samém konci měsíce vydávají druhou řadovku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. Obal s indickou bohyní Kálí i název psaný sanskrtem dávají tušit, že se můžeme těšit na trochu exotiky na domácí black metalové scéně a jsem zvědav, nakolik se temná bohyně do jejich hudby promítne. Coby fandovi oldschoolového hip-hopu by mi, stejně jako Ježurovi, neměl ujít nový Eminem a stejně jako on se určitě podívám i po novém minialbu z dílny Emyprium, “Dead Winter Days”. Minout bych neměl ani “Åsa”, odkazující názvem na vikinská božstva, za kterou nestojí nikdo menší než Vratyas Vakyas, jediný člen legendární folk-blackové formace Falkenbach. V hledáčku mám i domácí Heiden s očekávaným počinem “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazujícím na předešlou, vysoce hodnocenou desku “Dolores”. Mými favority pro listopad jsou však ukrajinci Kauan, kteří po dvouleté odmlce opět vypouští do světa novou desku, tentokráte pod názvem “Pirut”. Čtyřicetiminutový opus skrývající se za finským výrazem pro ďábly byl, jak poznamenává i kolega níže, silně inspirován pádem meteoritu v Čeljabinsku a vzhledem k tomu, že předchozí album “Kuu..” jsem trestuhodně minul, jsem velmi zvědav, kam se pánové od předminulé desky “Aava tuulen maa” hudebně posunuli.

Zajus

Zajus:

Když tu okolo sebe vidím tu záplavu devítek od kolegů, připadám si jako z jiného světa. Sám totiž v listopadu žádnou obrovskou hudební událost neočekávám. Naopak zde vidím několik příležitostí na solidní alba, začít můžeme netradičně na českém písečku. Album uvedené v záhlaví mého skromného odstavce ctěné čtenářstvo jistě nepřehlédlo. K poslechu loňské vysoce ceněné desky “Amplify” šumperských Dying Passion jsem se dostal teprve nedávno, album však splnilo vše, co nadšené recenze slibovaly, a já jsem tak zvědav, zda bude “Transient”, které vyjde v posledním listopadovém dnu, jeho důstojným nástupcem. Druhou českou novinkou, která mě bude provázet dlouhými listopadovými nocemi, pak bude “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” poetů Heiden, jejichž tvorba je s každým dalším albem o kus lepší. Ze zahraničí pak dorazí dvě další zajímavé desky – “Åsa” folk metalistů Falkenbach a hlavně další avantgardní dílko z pera těžko uchopitelných Ephel Duath. A na závěr ještě doplním Germ, kteří sice vévodili mému eintopfu minulý měsíc, ovšem kvůli posunutému datu vydání si na jejich (či spíše jeho) druhou dlouhohrající desku musíme počkat na první listopadový týden.

Skvrn

Skvrn:

Ačkoli listopad není bůhvíjak nabitým měsícem, já jsem si svého jasného favorita našel. Ukrajinští Kauan jsou totiž zárukou kvalitní metalové i nemetalové hudby. Ukázka z očekávaného “Pirut” prozrazuje, že bychom se mohli dočkat návratu k úžasným doom/folkovým prvotinám “Lumikuuro” a “Tietäjän Laulu”. Zajímavé je už jen to, že natáčení desky bylo pozdrženo pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde se “Pirut” nahrávalo. Pád vesmírného tělesa hudebníky inspiroval a ti mu na oplátku věnovali celé nové album. Z dalších jmen to budou určitě Deicide, které si nenechám ujít, jednočlenný projekt Falkenbach, jenž je zárukou kvalitní, leč na poslech nenáročné viking metalové hudby, Endstille, Heiden, Cronian či EP od Empyrium a Ghost.