Archiv štítku: Kayo Dot

Kayo Dot, Fokume

Kayo Dot

Datum: 31.8.2016
Místo: Praha, Zázemí
Účinkující: Fokume, Kayo Dot

Toby Driver se vystupování v Praze vskutku neštítí. Důkazem toho budiž, že jen za loňský rok sem zabloudil hned dvakrát – poprvé se svou kapelou Kayo Dot po boku Botanist, ?Alos a tuzemských Nod Nod, podruhé pak v trochu komornějším prostředí kavárny Potrvá představil naživo svou sólovou tvorbu. Zatímco prvního vystoupení jsem byl účasten – a nutno dodat, že jím byl naprosto učarován – druhé jsem oželel. Tudíž mi komornější tvář tohoto amerického multiinstrumentalisty zůstala utajena. Nu, a neuběhl ani rok a zčistajasna na mě zpočátku měsíce vybafla zpráva – Kayo Dot přijedou opět do Prahy. Dávalo to logiku, na kontě mají nové album „Plastic House on Base of Sky“, i tak jsem byl celkem překvapen, jak si s tím koncertování dává nakvap. Každopádně, chybět jsem nemohl. Už jen proto, že jejich loňské dubnové vystoupení se nakonec v mém žebříčku vyhouplo na příčku koncert roku.

Nicméně navzdory tomu, že jsem naživo Kayo Dot před středečním večerem měl tu čest vidět, jistý punc tajemnosti si kapela zachovala. Nové album totiž je něco hodně jiného než desky, díky nimž jsem se ke kapele dostal. Pokud se zpočátku jednalo o něco, co by se dalo nazvat avantgardním jazz metalem, nyní se kapela posunula do klidnějších, baladičtějších vod, z nichž promlouvá víc darkwave, progrese a gotika. Mocně přibylo syntezátorů, naopak zmizely saxofony (což je teda z mého pohledu trestuhodné, ale kecejte jim do toho, hehe). Nicméně i přesto bylo vystoupení strhující; pravda, v porovnání s vybroušeným loňskem trochu rozpačitější, ale i tak moc fajn. Ale pěkně popořádku.

V multikulturním centru Zázemí jsem byl poprvé. Ani jsem nemusel dlouho hledat, stačilo nastražit uši a tóny ze zvukové zkoušky tuzemských industrial dronových improvizátorů Fokume, kteří se ujali postu předkapely, mě zavedly do příjemně oprýskané hospůdky s klubovým prostorem. Pravda, toto zvučení přilákalo i nějakého uniformovaného pána z vedlejší policejní stanice, ale zavřela se okna, dveře, intenzita se o špetku stáhla, a pokud vím, dál už problémy nebyly. Scéna se postupně připravovala – za pódium přibyl obrácený malovaný krucifix, který byl pak opatřen neonově svítící svatozáří. A lidé přicházeli. Ne moc, nějaké vyprodání, jak tomu bylo ve vile Štvanice, asi nehrozilo, přesto se především hlavní kapela večera dočkala obstojně početného a především pak vděčného publika. Po pár snahách ještě nějak trochu vylepšit zvučení konečně spustili Fokume.

Kayo Dot

A byli fajn, jejich zvukové koláže skutečně měly svůj tvar a postupně začaly naplňovat prostor a fascinovat posluchače. Složení basa, bicí, klávesy, trubka a spoustu mašinek na efekty tvořilo ideální souhru. Rituální, precizní a gradující. Někdy hřmotné, jindy meditující. Především – to nejpodstatnější – nenudící. Čas od času člověk viděl překvapené zbloudilé turisty a náhodné kolemjdoucí, jak nakukují do oken klubu (ano, to je také pro tenhle koncertní prostor specifické – má okna), co se to uvnitř děje za čáry, zatímco obecenstvo pečlivě zahloubané do specifické hudební performance sledovalo, jak kapela v oparu umělého kouře zhudebňuje svou dronovou modlitbu. Svítící kroužek pak jako pomyslná koruna. Ta však čeká až na své právoplatné majitele, kteří mají přijít záhy. Na Kayo Dot.

Scéna se přestavuje, svatozář zůstává. Času na pivko je bohatě. A po návratu nezbývá než čekat, až je poslední kus techniky zapojen a dozní poslední tóny zvučení. Nu, problémy se zvukem, především kláves budou vystoupení ještě značnou chvíli provázet. Ale upřímně řečeno, zas taková katastrofa to není. Kayo Dot jsou zatraceně přesvědčiví. Začínají „And He Built Him a Boat“ a možná působí ještě trochu rozpačitě, ale vše se srovná a atmosféra bude gradovat. Kapela personálně od minule prořídla, tentokrát na nás přišli zapůsobit ve třech. Vlevo rozměrný sympaťák Keith Abrams za bicími, uprostřed tahoun Toby střídající kytaru, basu a klávesy, vpravo kytarista Ron Varod. A stačili na to. Kapela své komplikované kompozice sází s naprostou jistotou a klidem, užívá si éteričnost, žene dopředu hřmoty – vyhrává melodie a ještě má čas si je užívat. Pohlcující. Nejsilnějšími momenty jsou psychedelicky temná „Gemini Becoming the Tripod“ a především pak závěrečná „Mortality of Doves“. Publikum chce přídavek, udýchaný bubeník gestikuluje, že už by to nedal. Takže konec.

Kayo Dot viděni podruhé, tentokrát v komornějším prostředí, v baladičtějším elektronickém hávu – zkrátka opět jiní, a přesto silní. Hudebníkům se opět podařilo solidní vystoupení a pochvala slouží i organizátorům, kteří se o kapelu pěkně postarali, v průběhu byli Kayo Dot neustále občerstvováni tekutinami. S technickými potížemi při zvučení se asi nic moc dělat nedalo, ale to byla vada v podstatě kosmetická.

Těžko říct, zda není současná tvář Kayo Dot takovým kompromisem mezi starou tváří kapely a Tobyho sólovou tvorbou, ale ono je to v podstatě jedno. Dokud to funguje… Vloni v dubnu byli ale jednoznačně víc – na jen o padesát korun dražší akci hráli po boku tří neméně zajímavých jmen, lepší skladby a mám dojem, že déle. Nu, i tak své účasti rozhodně nelituji. Kayo Dot se ukázali jako vyzrálá a progresivní kapela, která působí svobodně a zkrátka žije.


Středa 31.8.: KAYO DOT (us) & Fokume (cz)

Magická družina velmistra žánry bořících kompozic a uhrančivých balad, Tobyho Drivera, znovu zavítá do Prahy. Po vyprodané Vile Štvanice KAYO DOT zahrají 31.8. jako poslední rozloučení s letošním létem v sále multikulturního prostoru Zázemí. V nové sestavě a s novou deskou Plastic House On Base Of Sky předvedou svou tajemnější, goticky zastřenou stránku významně koketující s elektronickou hudbou.

Víc než kdy jindy se Kayo Dot obrací do 70. a 80. let, přičemž jsou ale zároveň asi nejmíň uchopitelní ve své už tak rozmanité historii. Zcela originální počin bourá zažité představy o stylech jako art rock nebo synth pop. David Bowie, Soft Machine, Tangerine Dream a nespočet dalších v jamu, který taví jakékoliv konvence.

O vhodné uvození večera se postarají umělečtí kováři dronové improvizace FOKUME.

Kayo Dot

KAYO DOT avant-goth | progressive | jazz metal | Flenser | USA
www.kayodot.net
kayodot.bandcamp.com/
www.facebook.com/kayodot.official
live: http://www.youtube.com/watch?v=xUJ5QaU7Bgc

FOKUME industrial | drone | noise | CZ
fokume.bandcamp.com/
Institut náletových dřevin:fokume.bandcamp.com/album/intstitut-n-letov-ch-d-evin
live: vimeo.com/154478124

VSTUPNÉ / ENTRY: 300 CZK pouze na místě / no presale, only on the spot

Jednota tentokrát:
][
Heartnoize Promotion
Letmo Productions

[tisková zpráva]


KAYO DOT /us & VEENA & Alphones ★ 1.9. ★ Anděl Music bar, Plzeň

Místní Borci uvádějí >

Na první zářijový den jsme si pro vás připravili skutečnou lahůdku. Dámy a pánové, přijedou Kayo Dot, kapela kolem multiinstrumentalisty Toby Drivera. Kapela, která mísí vlivy jazzu, dark-wave, elektroniky, post-punku, black metalu a stala se jednou z must see kapel avantgardního jazz / metalu. To vše v Anděl Music baru a s předkapelou, kterou začínáme hledat, tak se klidně přihlaš.

KAYO DOT /NY, USA
avantgarde / jazz / metal
https://kayodot.bandcamp.com/
http://www.kayodot.net/

Kayo Dot se nikdy netvářili jako přístupná kapela a ani jí nejsou. Multiinstrumentalista Toby Driver vydává s neustále se měnícím sdružením muzikantů nezaměnitelné nahrávky a s tou poslední, Coffins on Io, znovu prokazují svou nechuť ke konvencím nebo jakémukoliv podřízení se posluchačovým očekáváním. Vlivy jazzu, dark-wave, elektroniky, post-punku, ale i black metalu se v hudbě Kayo Dot slévají v post-moderní gradující aranže degradované na samotný skelet niterních tepavých rytmů, ovíněných disonantními harmoniemi saxofonu.

Kayo Dot

A ještě trochu k historii. Kayo Dot jsou jakýmsi pohrobkem další kultovní kapely maudlin of the Well (doporučuji album Bath, jedno z nejklasičtější a nejceněnějších alb avant metalu evr) a za svojí existence hráli na největších festivalech – Roadburn, SXSW a své desky vydávali například na Hydra Head, The Flenser nebo Tzadik od Johna Zorna.

Skutečně nezařaditelná lahůdka pro všechny posluchače alternativní hudby, tříštící se barevný křišťál ve vitríně hudebních škatulek. Čekejte temnotu i světlo, čekejte Kayo Dot. / text vypůjčen od ][, díky!

Live:
https://www.youtube.com/watch?v=H9bM4hD52Ko
Choirs of the Eye album:
https://www.youtube.com/watch?v=GzJA1xQxTCU
Bath album (motw):
https://www.youtube.com/watch?v=a2F3XNwVUeE

VEENA
post punk / noise rock
https://veena.bandcamp.com/

Veena vstala z popela i když to asi moc lidí nečekalo. Přeci jen další projekty Veroniky s Davidem Kalle a Nod Nod sou jasným důkazem, že mohli nechat Veenu spát. Ale udělali sakra dobře, že nenechali, protože tohle chceš slyšet! Jsou v tom dost slyšet třeba Made out of Babies nebo Battle of Mice, tedy kapely Julie Christmas. Samozřejmě upravené po Táborsku což je správně. Veena hraje v sestavě Veronika (dále Nod Nod a Kalle), Sváča (Please the Trees, Climatizado), David (Nod Nod a Kalle) a Koky (ex-Ladies Swim). Emocionální nálet a jak zhodnotil po letošním koncertu na fluffu rip: „Slyšet to a zemřít“.

https://www.youtube.com/watch?v=qAOyCk7sHeg
https://www.youtube.com/watch?v=TRYx3UdOROs

ALPHONES
bicí / basa / tah na bránu
https://alphones.bandcamp.com/

Bicí, basa, looper duo z Brna sme tak nějak oslovovat nemuseli. Voni sou prostě takový borci, že přijedou až z toho dalekého Brna, aby si zahráli na stejným pódiu jako Kayo Dot. Řekli sme, proč ne a tak je tu máte!

Kdy: 1.9.2016
Kde: Anděl Music Bar, Plzeň
Start: 20:00
Vstup: tba
Lineup:tba

Fb event: https://www.facebook.com/events/1737352163185881/

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #90 – červen 2016

Terra Tenebrosa - The Reverses
Nejočekávanější album měsíce:
Terra Tenebrosa – The Reverses


H.:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Kaša:
1. Gojira – Magma
2. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

nK_!:
1. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie
2. The Browning – Isolation
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Atreides:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Gojira – Magma

Skvrn:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky

Onotius:
1. Gojira – Magma
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky
3. Virus – Memento Collider

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Gevurah – Hallelujah!

Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa

Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).


H.

H.:

Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.

Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.

No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“


Kaša

Kaša:

Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.

Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá  variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.

V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!


nK_!

nK_!:

Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.


Atreides

Atreides:

Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.

Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.


Skvrn

Skvrn:

Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.


Onotius

Onotius:

Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah„Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.


Redakční eintopf #85.6 – speciál 2015 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2015:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Thy Catafalque – Sgùrr
4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
5. Marriages – Salome

CZ/SVK deska roku:
1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Artwork roku:
Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Anebo taky datel

Koncert roku:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015

Videoklip roku:
Sólstafir – Miðaftann

Potěšení roku:
obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Pravda, co se týče první příčky, žádné velké překvapení se asi nekoná, neboť spekulace na tohle ocenění se objevily již v mém hodnocení u dubnové recenze, nicméně myslím, že britský gentlemanský klub si ho skutečně zaslouží. Nová deska A Forest of Stars se za nějakých těch deset měsíců, co je na světě, stihla stát pravidelným návštěvníkem mého hudebního přehrávače. A tak ačkoliv těch výtečných alb letos vyšlo požehnaně, přeci jen mi k srdci nakonec nejvíce přirostla zrovna ona. Psychedelický black metal bohatý na atmosféru i melodie, disponující perfektně sestavenými kompozicemi, bavící jemnými nuancemi i uhrančivými nápady, to se zkrátka podařilo těmhle viktoriánsky stylizovaným hudebníkům opět na výbornou. Ba co se týče samotné kvality materiálu, troufám si říci, že ještě lépe než na čtyři roky starém předchůdci. Deska je to pohlcující, každý poslech odhalující něco nového, přesto zároveň na poměry žánru relativně přístupná a velmi vyrovnaná. Pecka!

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
O první místo s Brity v mém žebříčku statečně soupeřili norští Dødheimsgard se svou novinkou „A Umbra Omega“, která vyšla osm let po předchůdci „Supervillain Outcast“. Díky změnám v sestavě bylo obnoveno krativní duo Aldrahn / Vicotnik, jež stálo za skvostným „666 International“, a výsledek rozhodně stojí za to. Obrovská různorodost se odráží na pětici kolem deseti minut motajících se kompozic, jež se nesou v duchu naprosté kompoziční bravurnosti. Občas se mezi propracované blackové pasáže vloudí elektronika, akustická místa, jazz a v člověku to zanechává pocit, jako by zrovna prožíval nějaké dobrodružství. Parádní black metalové vizionářství, subjektivně se mi pod kůži o špetku víc dostali Britové a chápu, že Aldrahnovy napůl recitující vokály asi nepůjdou každému po chuti, avšak přesto je tohle hudba budoucnosti. Navíc má pro mě tato deska zvláštní význam, neboť díky ní jsem se ponořil i do skvělých předchůdců.

3. Thy Catafalque – Sgùrr
Pokud jste našimi pravidelnými čtenáři, asi máte ještě v živé paměti, jak jsme se tu nedávno s dvěma kolegy rozplývali nad novinkou maďarského projektu Thy Catafalque. Sice jsem explicitně nezmiňoval, že skončí v mém ročním žebříčku tak vysoko, nicméně chválu jsem pěl a nakonec mohu s klidným svědomím udělit krásnou třetí pozici. Tamás Kátai ukazuje, že k nahrání výborné desky není ani tak potřeba být geniálním instrumentálním ekvilibristou, ale důležitější je být dobrý skladatel a umět si hrát se zvukem. Však si poslechněte oba čtvrthodinové kousky z novinky a snad mi dáte za pravdu.

4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
To, co se podařilo islandským Misþyrming na jejich debutovém albu, o tom si může hromada i zkušenější konkurence nechat jen zdát. Možná troufalé tvrzení, avšak kombinace temné misantropické atmosféry s poctivým a zároveň charakteristickým materiálem, mě v tomto případě naprosto sejmula. V mohutném zvuku se sice některé nuance hůře dešifrují, avšak velmi pozitivní výsledný dojem tahle malinká vada na kráse nemůže zlomit.

Misþyrming

5. Marriages – Salome
Musím říct, že doplnit poslední pozici mé top 5 byl celkem oříšek. Silných desek letos vyšlo nemálo a nejednu z těch potenciálně zajímavých jsem nestihl pořádně vstřebat, ba některé jsem dokonce ještě ani neslyšel. V brainstormingu padala jména jako Intronaut, NileLeporus, avšak nakonec jsem si vzpomněl na desku na první pohled nenápadnou, avšak vážně skvělou. Ponuře zasněný post-rock s intimními indie rock evokujícími ženskými vokály. Jedná se o první studiové album nové kapely dvou členů Red Sparowes a muzika je to famózní. Post-rock? Indie? Psychedelie? Temné blues? Ale co já vím, co to je… Důležité je, že je to parádní!

CZ/SVK deska roku:

1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
Musím se přiznat, že v uplynulém roce jsem zdaleka neslyšel tolik českých/slovenských alb, kolik bych chtěl. Takže vlastně moc nevím, zda mi třeba náhodou neuniklo něco, co by mě srazilo do kolen ještě o něco víc než desky, jež zde uvedu. Avšak minimálně onu dvojicí vybraných nahrávek mohu s klidným svědomím doporučit jako něco, co si nechat uniknout mezi prsty rozhodně nevyplatí. Na první studiovou desku vedlejšího projektu Vlada InfernalaCult of Fire jsem narazil celkem se zpožděním, ovšem o to víc mě pak učarovala. V porovnání s Vladovými domovskými Cult of Fire jsou Death Karma sice méně hitoví, avšak zase kompozičně zajímavější a různorodější. Koncept alba se věnuje pohřebním rituálům z různých částí světa a společně s nádherným obalem dodává počinu nádech jakési tajemné mystičnosti. Další z těch nahrávek, které znějí naprosto světově a potvrzují, že naše hudební scéna skýtá nejrůznější perly.

Heiden

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Navzdory tomu, že novinka brněnských Heiden, sklidila celkem rozporuplné reakce, já jsem spokojen. Melancholický post-metal/rock se sice nyní transformoval do přístupnějšího baladičtějšího a místy popovějšího vyznění, ale to vůbec nevadí, protože specifická atmosféra a poetika zůstává. Ano, Heiden jsou civilnější, ale nápady většinou fungují, jak mají, a jako celek mě to zkrátka velmi baví.

Neřadový počin roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Podobně jako u české scény, i EPček, splitek a živáků jsem za uplynulý rok slyšel bohužel pohříchu málo, nicméně kvalita nové ochutnávky z kuchyně kultovních norských Hades Almighty mě zaujala tak, že snad počinům, které jsem neslyšel, moc nekřivdím. Tohle je parádní. Pravda, takový srdcař a expert, jakým je náš šéfredaktor, nejsem, nicméně jejich nové EP mě přesvědčilo o tom, že téhle kapele se ještě budu muset pořádně podívat na zoubek.

Artwork roku:

Abigail Williams – The Accuser
Původní rozhodování mezi Marriages a Ghost  nakonec vyřešili američtí Abigail Williams. Kromě toho, že jejich novinka se hudebně nese v mnohem psychedeličtějších vodách než kdy dřív, obal toto směřování celkem umně ilustruje. Na první pohled zaujme a je zajímavý i jako celek, i v detailech. A pokud se vám líbí, zkuste i tu desku. Jestli vás v minulosti otravovaly lehké záblesky metalcoru či technické ekvilibristiky (tedy mně to nevadilo, čas od času mám kytarové onanie rád), budete možná příjemně překvapeni, kam se tohle američtí blackeři posunuli.

Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Anebo taky datel
Musím říct, že po poslechu nové řadovky Aleše Brichty se ani moc nedivím, že si mnoho lidí mylně domnívá, že česká metalová scéna nestojí za nic. Někdejší zpěvák kdysi vlivného Arakainu na své novince provádí naprostou banalizaci heavy metalu naroubováním jeho atributů na obyčejný český agro rock s rutinními riffy a texty tak inteligentními, že snad i uslintaný kojenec na nočníku by byl schopen vyplodit něco kloudnějšího. Ano, jistou formální úroveň to má, avšak po kompoziční stránce je to naprostý kolovrátek, po pěvecké stránce pěkná slabota a instrumentace působí naprosto šablonovitě. Snad jen pokud bychom měli kategorii „nejošklivější artwork“, myslím, že by infantilní datel u mě zabodoval. Že by poslední znamení ztráty soudnosti tohohle „národního“ umělce?

Koncert roku:

Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015
Kandidátů na tuhle pozici bylo mnoho. Stejně tak tady mohlo skončit vystoupení Enslaved, The Dillinger Escape Plan či Svartidauði na letošním Brutal Assaultu, pražská zastávka Dälek či Carcass a spol. Nakonec však přeci jen vyhrála skvělá vzpomínka na pražské vystoupení avantgardních Kayo Dot, black metalistů s cimbály Botanist, experimentální ?Alos a tuzemských post-metalových Nod Nod ve Vile Štvanice. Krásný prostor, sympatické pubikum, ale především jedinečná kombinace hudebních stylů, jež nás v průběhu večera provázela. Vrcholem pak byli především avantgardní Kayo Dot kombinujcí metal, jazz i elektroniku ve fascinující celek, jenž mě skutečně popadnul za srdce. Na tenhle večer budu moc rád vzpomínat.

Videoklip roku:

Sólstafir – Miðaftann
Ono stačí prvních pár sekund nového klipu islandských Sólstafir, aby bylo jasné, že s vizualizací téhle skladby si tady někdo rozhodně vyhrál. Minimalistický klavír skladby z předloňského alba „Ótta“ doprovází černobílý pohled na pláž a tříštící se vlny o tělo muže s vlajkou. Ten svou přítomností tvoří ve vlnách různé obrazce, zatímco vstává a vydává se na cestu. Absolutně báječné obrazové kompozice zde krásně korespondují s vývojem skladby. Pravda, nějaký větší než symbolický příběh v tom asi nehledejte, ale o to více má šanci pracovat fantazie. A na pohled je to zkrátka parádní.

Potěšení roku:

obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání
Už jsem to napsal a řeknu to znovu: Solidních desek se letos neurodilo vůbec málo. A těší mě, že mnoho kapel, u nichž by se člověk už trochu bál kreativní stagnace, tak stále jsou schopny přesvědčit. Jmenovitě pak mám na mysli velmi slušné novinky My Dying Bride, Iron Maiden či Amorphis. Podobně jsem pak spokojen s tím, že mě jen málo desek skutečně zklamalo. Jistě, mí milovaní Enslaved mohli být ještě o špetku lepší, Carach Angren byli letos holt trochu slabší a Arcturus mě taky tentokrát nějak tolik nechytli, avšak vyložený průšvih tu nikde nebyl a z toho mám radost.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

smrt Lemmyho
Mohl bych se tady sice pozastavovat nad tím, že druhé místo „zpěváka roku“ jedné post-socialistické hudební ceny, o níž jsem byl přesvědčen, že ji dneska už nesleduje nikdo soudný pod osmdesát, obdržel jeden nejmenovaný hudebník tak vlastenecký, že ve svých textech soustavně vráží kudlu do zad spisovné češtině. Nicméně vzhledem k tomu, že od nesmyslné vykopávky, jakou bezesporu Zlatý Slavík je, jsem nic jiného snad ani nečekal, nejedná se o zklamání, jen o potvrzení. To, co mě však překvapilo, byla jedno úmrtí.

Na Štědrý den mu všichni přáli k sedmdesátinám a člověk měl pocit, jak je všechno tak, jak má být. A čtyři dny na to na mě z obrazovky koukala zpráva o tom, že veterán, o němž jsem si myslel, že přežije všechno a že je navzdory nezdravému životnímu stylu nerozbitný, prostě umřel. Ztělesnění rock’n’rollu a velký symbol Lemmy Kilmister je teda na pravdě boží. Vůbec jsem to nečekal a jako symbolický konec roku 2015 nic moc.

Zhodnocení roku:

Sečteno a podtrženo, rok 2015 byl rok relativně plodný. Vyšla hromada skvělých desek, odehrálo se nemálo perfektních koncertů, Brutal Assault oslavil své výročí, snad jen ta úmrtí si mohla Smrtka nechat na jindy. Spíš než nad hudební scénou, si mohu postesknout nad tím, že sám na tu muziku už nemám tolik času, kolik jsem míval dřív. Nicméně resty se dají dohánět a alespoň je neustále co poslouchat. Kapely naštěstí letos moc na vavřínech neusínaly. Do dalšího roku přeju hudebníkům hodně štěstí a odvahy posouvat své hranice neustále dál. Ať jsou věrni své vizi, mají soudnost, ale především hrají to, co je baví a naplňuje. Bez toho by nic pořádného nevzniklo.

A Forest of Stars


Kayo Dot, ?Alos, Botanist

Kayo Dot, ?Alos, Botanist
Datum: 16.4.2015
Místo: Praha, Vila Štvanice
Účinkující: ?Alos, Botanist, Kayo Dot, Nod Nod

První pohled (H.):

Jsou koncerty, na něž se člověk těší už dlouhou dobu dopředu, a zrovna tenhle mezi ně dozajista patřil. Společné turné avantgardních Kayo Dot a herbálních black metalistů Botanist by bylo vysoce zajímavé samo o sobě, ale když se k němu v Praze připojil ještě experimentální projekt ?Alos z Itálie a našinci Nod Nod, kteří patří k tomu nejlepšímu, co se na domácí kytarové scéně v poslední době urodilo, nepřipadala neúčast v úvahu – a zjevně jsem nebyl sám, kdo to viděl podobně, jelikož cedule u vstupu hovořila jasně: “sold out”. 16. duben se přiblížil dřív, než se člověk nadál, a tak nezbývalo nic jiného, než se vypravit do vily na ostrově Štvanice, v jejíchž útrobách se akce odehrávala.

Hádám, že zasvěcené komentáře na téma pokecu se známými a pití piva před koncertem vás nezajímají, tak se vrhněme rovnou na muziku. První nastoupili Nod Nod, kteří však i přes silnou a netradiční zahraniční konkurenci ani náhodou nebyli jen do počtu a jasně ukázali, že česká předkapela vážně nemusí být pouhou kulisou k popíjení piva před hlavními hudebními chody. Jejich alternativní sludge metal totiž v živém podání fungoval s ještě větší silou než na skvělém eponymním debutu z loňského roku. Přemýšlivější pasáže se bezchybně lámaly do intenzivních mohutných riffů a vrcholných (byť relativně vzácných) agresivnějších pasáží s extrémním vokálem, všechno fungovalo na jedničku, atmosféra se takřka ihned od začátku dala krájet, výkony všech muzikantů perfektní a soustředěné. Rozjezd akce ve velkém stylu.

Já osobně jsem byl z celého večera možná nejzvědavější na druhé účinkující, jimiž byli Botanist. Flórou nasáklý black metal, navíc ještě bez elektrických kytar, není něco, co by člověk potkával na každém rohu, natožpak na koncertech, a abych vlastně úplně upřímný, když jsem na Botanist svého času poprvé narazil v době vydání desky “III: Doom in Bloom”, nemyslel jsem si, že vůbec někdy budu mít příležitost vidět tuhle záležitost živě. Nicméně stalo se a pětice rostlinných mnichů, kteří kromě bicích a baskytary disponovali rovněž dvěma dulcimery a flašinetem, se skutečně dostavila. A podobně, jako jsou Botanist (v dobrém slova smyslu) divní z alba, divní byli i živě, přesto (nebo snad právě proto?) mě to však tuze bavilo. Co si budeme povídat, už jen pohled na oba dulcimeristy, kteří na své nástroje naprosto doslova hoblovali takovým způsobem, že si o tom kterýkoliv kytarový tvrďák může nechat jen zdát, byl prostě k nezaplacení. K tomu už stačí jen přidat naprosto fanatický výraz mistra flašinetáře při vřískání do mikrofonu, aby v kombinaci s muzikou nebyl žádný prostor pro nudu.

Možná mi to nebudete věřit, ale přesto všechno nebyli Botanist tím nejdivnějším účinkujícím večera, jelikož tento titul si pro sebe nakonec hravě uzmula italská čarodějnice Stefania Pedretti v rámci svého jednočlenného projektu ?Alos. A když říkám čarodějnice, myslím to fakt doslova, protože ta ženská byla tuze ošklivá, což ještě podtrhla malováním na ksichtě a dredy tak dlouhými, že s nimi zametala podlahu. Jenže i vzhled byl vedlejší proti tomu, co se začalo linout z reproduktorů – temná kombinace kytarového hnusu, dark ambientu, zvukového experimentu a rituálu měla živě zvláštní sílu, ať už Stefania držela v ruce kytaru a do mikrofonu zvracela neskutečně záhrobním murmurem, nebo když kytaru odložila a začala dupat po podlaze, napojovat dráty na hlasivky či v kleče cinkat zvonečky a pomocí krabiček pouštět z beden hluk. Možná celá performance mohla být o kousek kratší, ale jinak to byla další velmi zajímavá záležitost, byť v konečném součtu bych ?Alos zařadil nejspíš až na poslední místo v pomyslné bilanci večera.

Naopak finále celé akce v podání Kayo Dot by patřilo na první místo, přestože vůbec poprvé na akci bylo na místě mít výtky ke zvuku. Kytara totiž byla poměrně řezavá a trochu přeřvaná, čímž utrpěly klávesy a především saxofon, který byl takřka neslyšitelný. Jenže i přesto si Kayo Dot dokázali publikum podmanit, jakkoliv vlastně “jen” hráli. Jenže předváděli skutečně virtuózní výkon, zejména kytarista Ron Varod a zpěvák/baskytarista Toby Driver, jehož vokál byl doslova famózní. Kayo Dot jednoduše hráli Koncert s velkým K, jehož jedinou nedokonalostí kromě zvuku bylo to, že utekl strašně rychle. Ve tři čtvrtě jednu ráno však dozněly poslední tóny přídavku “Spirit Photography”, s nímž skončila i celá akce.

Skoro by se dalo říct, že to byl téměř dokonalý večer. Čtyři rovnocenně kvalitní formace se zajímavou muzikou předvedly čtyři skvělá vystoupení s dobrým zvukem (až na zmiňované věci u Kayo Dot, které se však nakonec daly přežít) a v pěkném a netradičním prostoru. Pivo bylo dobré (na akci bylo dokonce i nějaké domácí uvařené jen pro tento večer, ale to bylo okamžitě fuč, takže jsem ho nestačil ochutnat) a merch bohatý. I přes kapacitu využitou do posledního lístku se ve vile dalo stále pohodlně hýbat, což bylo také velmi příjemné. Ve zkratce to prostě bylo po všech stránkách super, a pokud byl někdo z přítomných i tak nespokojen, těžko říct, co víc by mohl chtít.


Druhý pohled (Skvrn):

Nechci být za kulturního barbara, ale Štvanici jsem měl doposud spojenou pouze s rozpadlým hokejovým stánkem a tenisovými kurty, jimž se daří o poznání lépe. Ne, že bych je před koncertem zvědavostí obcházel, ale zcela nekompromisně řečeno – kurty na rozdíl od zimáku stále stojí. Mnohem zajímavější objekt se nalézá na úplně opačné straně pražského ostrova – zdejší vila, která se i přes nepřízně živelných pohrom dodnes skví v plné kráse a dočkat se tak mohla exkluzivní návštěvy. Ano, exkluzivní, to je ten pravý přívlastek charakterizující tento večer. Už samotné místo slibuje něco, na co se nechodí každý druhý den. Samotná soupiska však nevšednost ještě důrazněji akcentuje, neb Kayo Dot a Botanist nejsou nejpilněji koncertujícími spolky, což se týká i táborských Nod Nod. Vyloženou perličkou line-upu byla italská umělkyně ?Alos, která mimořádnost akce stvrdila dvojitým podtržením. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, od téhle akce jsem čekal velké věci. A jak to dopadlo s jejich naplněním?

Začít se mělo v 19:40, což pro čtyři plnohodnotnou dobu hrající kapely není dvakrát brzy. Akce ale naštěstí začala tak, jak pořadatel garantoval, a skončit ještě před půlnocí se nezdálo být nedosažitelným. Na místo jsem měl v plánu dorazit s nějakým tím předstihem. Avšak bloudění tunely na Vltavské mě zaměstnalo natolik, že z toho bylo jen nějakých deset minut. Předkrm v podobě naturalistického obrazu krabicákového strádání do samotného koncertu atmosféricky příliš nezapadl, tudíž příště dle rad pořadatelů fakt raději přes Florenc. Štvanickou vilu nebylo těžké přehlédnout, neb se jednalo o to nejstarší v dohledném okolí a k záměně tak nemohlo dojít. Samotné místo bylo v době mého příchodu již solidně zaplněné a podpořilo mé náznaky o silné sestavě, z níž není radno cokoliv vynechat. Útulný interiér je pro kulturní akce jako stvořený, a ačkoliv bylo vyprodáno, něco přes stovku lidí se sem vměstnalo bez větších problémů.

S drobným zpožděním se cosi začalo dít na pódiu, a načase tak bylo zbystřit – Nod Nod se ujali slova. Je jasné, že většina lidí zašla na dvojici headlinerů, o tom nemusíme diskutovat, nicméně Nod Nod jsem vážně nestavil do role pouhopouhého předskokana. A podobně to viděl i zbytek obecenstva, jež se sešlo v opravdu pěknému počtu. Naději vzbuzoval už jen plánovaný hrací čas, jejž pětice vyfasovala. Za nějakých 45 minut stihli Nod Nod říct veskrze všechno, co mají ve svém repertoáru. To jsou ale jen strohá fakta, která v konkurenci samotného představení nemají šanci obstát. V divy, jež Nod Nod předvedli, jsem ani ve snu nedoufal a již po nějakém druhém songu po mě lezla regulérní husina. Tomuhle vážně není co vytknout, nevyjímaje zvuk, který byl pro Nod Nod a vlastně i celý večer prvotřídně ošetřen. Skvělý začátek, laťka je pro další nastavena pekelně vysoko.

Botanist, kteří na řadu přišli po české naději, jsem stavěl do pozice mírného favorita. Ne, že bych Otreborův projekt vyloženě adoroval, ale co si budeme povídat, black metal bez jediné klasické kytary člověk nevidí každý den. S tím se samozřejmě pojila i jistá rizika, především co se zvuku týče. Nemyslím si, že hammered dulcimer, jehož českého ekvivalentu jsem se nedopátral, je nástrojem dvakrát běžným, a bylo by tak snad i omluvitelné, kdyby to alespoň z počátku zvukově skřípalo. Jenže opak byl pravdou. Po chvíli, co spustilo intro v podobě ptačího štěbetání, si ohledně nazvučení nebylo nač stěžovat. Slyšet bylo vše naprosto krystalicky, včetně těch záhadných skříněk, které bych nezasvěcenému přirovnal k miniaturnímu cimbálu.

Velký prostor dostala novinka “VI: Flora”, z níž zazněly například “Stargazer” či “Callistemon”. Z ptačího intra se nakonec stalo intermezzo, jež vyplňovalo prostor mezi jednotlivými skladbami. Botanist svůj set zahráli, jako by na pódiu stáli odjakživa, a po nějaké nevyhranosti, jíž jsem se trochu obával, nebylo ani památky. Měl bych ale dvě drobnosti. Tou první jsou taneční kreace jednoho z cimbálistů, které z jinak vážné atmosféry bohužel výrazně ukusovaly. Druhou maličkostí je Otreborův projev mezi skladbami. Věc je to ryze subjektivní, ale nemohu si pomoci, k vystoupení by se mnohem více šiklo klasické mluvené slovo namísto agresivního řevu, jenž paradoxně působil mnohem bestiálněji než v samotné hudbě. Jinak ale spokojenost.

Slibované neznámo přišlo s příchodem italské umělkyně ?Alos. Jestli někoho na první pohled neupoutala právě ona, tak kdo jiný? Vizáží tajemné ježibaby s dredy až na zem si mě ovšem Italka nezískala. Ne, že by její vzhled působil výrazně směšně, k čemuž v obdobných případech může lehce dojít, ale tohle mi zkrátka nic neřeklo. Ale to všechno je věc druhořadá, na Štvanici se přišlo přece za muzikou. Bohužel, v případě ?Alos je úplně jedno, jestli se zrovna bavíme o muzice či vizuálu, neboť pro hudbu platilo totéž. Italská umělkyně si mě vážně nezískala a tentokrát si myslím, že ani nešlo o můj ryze subjektivní dojem. Za celou dobu jsem nepostřehl náznak výraznější gradace, za což bych byl v muzice tohoto ranku rád. Povětšinou jsem tak jen zíral na to, co se na pódiu odehrává fyzicky. Atmosféru navíc kazila blízkost baru, jehož hluk rušil tišší pasáže. Bylo evidentní, že samotná aktérka je ve svém živlu a vlastní muzice se do posledního tónu oddává, jen se naše pocitové cesty pohybovaly po diametrálně odlišných trasách. Vystoupení skončilo a já odcházeje věděl, že co se světa ?Alos týče, je to bohužel poprvé a naposledy.

Setlist Kayo Dot:
01. And He Built Him a Boat
02. Zlida Caosgi (To Water the Earth)
03. The Mortality of Doves
04. Offramp Cycle, Pattern 22
05. [new song]
06. Library Subterranean
07. The Assassination of Adam
08. [new song]
09. Passing the River
– – – – –
10. Spirit Photography

Pozitivnější optikou ?Alos posloužila jako bezvadné uklidnění před temperamentem Kayo Dot. Z dramaturgického hlediska tedy vlastně vše v pořádku, ne? S vážným výrazem ve tváři trocha uklidnění opravdu bodla, neboť američtí jazz metalisté předvedli bezpochyby nejživější vystoupení celého večera. Kayo Dot na pódiu působili dojmem zkušených pardálů a svůj set odehráli s obdivuhodnou bravurou. Měrou vrchovatou se hrálo z poslední řadovky “Coffins on Io”, což mi již tak dobrou náladu zvedlo ještě o nějaký stupínek výš. Důvody k tomu byly hned dva. Jednak mám tuhle bezvadnou věc pečlivě nestudovanou, druhak si s již nepatrně horšími zvukovými podmínkami tato deska poradila nejlépe. Nejvíc totiž trpěl saxofon, jenž ale na “Coffins on Io” výrazně zastoupen není. Místo, kde saxík Daniela Meanse dostatečně vynikl, se skrývalo až na uklidňujícím konci v režii dechberoucí “Spirit Photography”, což byl ten nejlepší konec, který si kdo mohl přát.

Je pár minut před jednou ranní a zbývá čas na drobnou rekapitulaci. Absolutorium zaslouží Heartnoize Promotion, kteří ze sestavy vyždímali naprosté maximum. Víc prostě udělat nešlo. A kapely? Kromě ?Alos, jíž se překvapit nepodařilo, zbylý trojlístek předvedl prvotřídní výstupy, z nichž nakonec subjektivně vyhráli hned první Nod Nod. Kdo si toho večera nepospíšil, vážně prohloupil.


Koncertní eintopf #1 – duben 2015

Kayo Dot poster
Nejočekávanější koncert:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.


H.:
1. Lur – Praha, 1.4.
2. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

Ježura:
1. Negură Bunget, Panychida, Northern Plague, Grimegod – Plzeň, 3.4.

Atreides:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
2. Russian Circles, Helms Alee – Praha, 7.4.

Zajus:
1. Steven Wilson – Praha, 5.4.

Skvrn:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
2. Russian Circles, Helms Alee – Praha, 7.4.

Onotius:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

Přesně jak jsme při spuštění nového webu vyhrožovali, tak se také děje – protřelého veterána redakčního eintopfa (více jak 70 dílů a více jak čtyři roky existence už není úplně málo) doplňuje jeho mladší bratříček koncertní eintopf. Jeho princip je vlastně jednoduchý – je to úplně to stejné jako původní verze, akorát se namísto albům věnuje koncertům.

Na rozdíl od klasického redakčního eintopfu se však tohoto koncertního nemusí každý měsíc účastnit celá redakce, jelikož mezi sebou máme i frajery, kteří živé akce doslova bojkotují (třeba Zajus – važte si toho, že v prvním díle je, protože na další koncert půjde zase nejdřív tak za pět let!). Samozřejmostí je to, že každý redaktor sem může napsat pouze ta vystoupení, na něž se skutečně chystá, a zmínit může maximálně dvě akce. Víc není co dodat, tak hurá na čtení toho, co nás čeká v dubnu!

H.

H.:

Letošek je pro mě na počet koncertů relativně bohatý, ale zdá se mi, že metalové akce jaksi dostávají na frak – jsou totiž v menšině a i ta menšina patří spíš k tomu slabšímu, co jsem letos viděl. Tohle však není ten hlavní důvod, proč se dubnu těším nejvíce právě na Lur. Důvod je ten, že jsem… no, jednoduše a prachobyčejně zvědavý. Vlastně ani jejich tvorbu nijak podrobně neznám, ale zamyslete se nad tím sami – severská loopingová šílenost dvou týpků navlečených v záclonách a ještě na apríla. To snad ani nejde, aby člověk nebyl zvědavý a aby se netěšil. Zároveň ale doufám, že přijde i napravení reputace metalových akcí, byť sestava, která se sejde v pražské vile Štvanice 16. dubna, rozhodně nepatří mezi typické reprezentanty metalu. Tak jako tak, kombinace jazz metalových Kayo Dot, avantgardnosti ?Alos, flórou nasáklého black metalu (s netradičním nástrojovým obsazením) v podání Botanist a domácích zatěžkanců Nod Nod mi zní setsakra zajímavě a také se těším na to, co se tam bude dít…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, moje dubnová koncertní aktivita zřejmě nebude zdaleka tak vydatná, jak tomu bylo doposud, a když se koukám, co že mě to všechno čeká, vychází mi z toho jediná akce, které se zúčastním s jistotou a ochotou. Na mysli mám plzeňské dostaveníčko s rumunskými Negură Bunget, kteří by mě sice samotní až tak nebrali, ale support v podobě domácí Panychidy a polských Northern Plague, kteří mě před časem potěšili svojí výtečnou prvotinou, už tomu přidává na přitažlivosti opravdu solidně. Když k tomu přidám potenciál dalších vystupujících Grimegod překvapit a genius loci plzeňských UG akcí, vychází mi z toho velice lákavý koktejl, na jehož ochutnání se začínám vážně těšit.

Atreides

Atreides:

Měsíc duben je pro mě rámován dvěmi zásadními akcemi, byť těch, na které se chystám nebo bych chtěl jít, je samozřejmě víc. První z nich je návštěva Russian Circles. Na tuhle post-metalovou smečku mám spadeno už delší dobu, takže tuhle příležitost rozhodně neminu. Navíc se setkání odehraje v Podniku, takže vlastně není co řešit, neb klub mi sedí netradičním prostorem i dobrým pivem. Druhou libovkou budiž psychedelické kombo Botanist a Kayo Dot, kteří se publiku představí ve vile na Štvanici, což je pro koncert samo o sobě místo velmi atypické. Neočekávám proto nic menšího než famózní zážitek na nevšedním místě.

Zajus

Zajus:

Není co řešit. Na začátku dubna předvede své nové album “Hand. Cannot. Erase.” v divadle Hybernia progrockový mág Steven Wilson. Taková událost vytáhne mezi lidi i zapřísáhlého misantropa, který větší koncentraci lidí, než jakou nabízí australské vnitrozemí, jen těžce trpí. Wilson se v česky mluvících končinách zastavil naposledy na turné s Porcupine Tree kdysi v roce 2005 a v nečesky mluvící části České republiky byl naposledy s Blackfield v roce 2010 na festivalu Colours of Ostrava. Se svou novou kapelou se nám však dosud vyhýbal. Nezbývá než doufat, že si vedle skladeb z nové desky najde 5. dubna i trochu času ma starší materiál.

Skvrn

Skvrn:

Duben je i pro mě, jakožto člověka, který se někam dokope sotva jednou za půl roku, opravdu výživný. 7. dubna se v Praze zastaví američtí post-metalisté Russian Circles a neméně “postoví” kolegové Helms Alee. Prvně jmenovaní mají údajně přijet i s novou deskou, jejíž podobu po excelentním “Memorial” s napětí vyhlížím. A jak to dopadne naživo? Nečekám málo, tihle Amíci prý koncertně umí. Ještě důležitější událostí je pro mě zastávka experimentálních spolků Kayo Dot a Botanist. Zřejmě nikdo neví, kdy se tu obdobná sestava ukáže (jestli vůbec někdy), a váhání dorazit/nedorazit tudíž nemůže být namístě.

Onotius

Onotius:

Není moc avantgardně metalových kapel, jejichž projev by mohl soupeřit s americkými Kayo Dot. Když jsem poprvé vyslechl jejich předposlední desku “Hubardo” byl jsem unesen tím, kam až se dá zajít s neuchopitelnými kompozicemi plnými jazzové nespoutanosti, na druhou stranu dostatečně hutnou i atmosférickou kreativitou plnou gradací. Navíc má-li jim předskakovat specifický projekt Botanist, jenž se nás snaží již šestým albem přesvědčit, že místo syrové kytary pro black metal bohatě postačí “hammered dulcimer”, o speciální zážitek by mělo být postaráno. Tak doufám, že mi můj plán si tuto akci vychutnat nic nepřekazí, a pokud můžete, také se jděte mrknout…