 |
|
Země: Japonsko Tracklist: Hrací doba: 48:32 Odkazy:
|
Vágně by šlo říct, že jsou takové dva základní druhy čistokrevného psychedelického rocku. Jedním jsou takové ty echt krautové drogy s výraznou monotónní rytmikou, která člověka pomalu opíjí, tlačí ho do kouta a táhne jej do stavů pohnutí mysli. Oproti tomu druhé podání nemá takový „tah na bránu“, je spíše usedlejší a ona psychedelie je taková řekněme umírněnější. A takové má také mnohem blíže původní podobě stylu ze zlatého věku psychedelie v 60. a 70. letech. No, a přesně té druhé jmenované formě se věnuje i formace, o níž dnes ztratíme kus řeči.
Kikagaku Moyo, nebo ještě lépe 幾何学模様, mají pro našince možná trochu krkolomný název, ale to se dá vzhledem k původu tak trochu očekávat. Podle oněch klikyháků vypadajících jak rozsypaný čaj vám již nejspíš došlo, že tato formace pochází z Japonska. Jen pro zajímavost lze zmínit, že onen název by měl znamenat „Geometrické vzory“. Nicméně hudba má tu nádhernou vlastnost, že je jaksi nadnárodní, a i když si na názvu kapely či skladeb klidně můžete zlámat jazyk a nemusíte kapele rozumět ani zbla, pořád je možné, že to člověka něčím osloví či snad dokonce pohltí. Emoce jsou totiž univerzální řečí, jíž rozumí snad každý bez ohledu na to, jakým jazykem jinak hovoří. A to, zdali skupina dokáže upoutat hudebně, se samozřejmě neodvíjí od místa původu (jakkoliv i ten v nějakých případech může hrát jistou roli a může dodat na zajímavosti, o tom se nikdo nepře), nýbrž od schopností samotných muzikantů.
A zrovna Kikagaku Moyo, všechna čest, v tomhle ohledu umí. Již předcházející deska „Forest of Lost Children“ z roku 2014 byla skvělá a obsahovala mnoho vysoce povedených nápadů (třeba taková „Smoke and Mirrors“ je prostě boží skladba). Nedokážu soudit, jak to vypadalo na eponymním debutu, jenž je ještě o rok starší, ale letošní novinka „House in the Tall Grass“ jednoznačně potvrzuje, že její předchůdce nebyla jen náhoda a že Kikagaku Moyo skutečně mají talent.
Oproti „Forest of Lost Children“ mi „House in the Tall Grass“ připadá ještě o něco křehčí. Tu a tam se sice vyskytnou i výraznější motivy (byť mnohdy to vyznívá výraznějším dojmem jen v kontextu alba) a v takové „Silver Owl“ se v jednom momentě vyskytují takřka až stonerové riffy, ale to celkové umírněnější ladění je jinak docela patrné. V případě jemného vokálu, o němž by si neznalý posluchač leckdy skoro mohl i myslet, že patří spíš ženě než muži, to moc nepřekvapí, protože ten byl takový i posledně. Měkčí dojem však podporuje přítomnost několika velmi minimalistických písní jako „Melted Crystal“, „Old Snow, White Sun“, „Fata Morgana“ nebo „Cardigan Song“. Jenže minimalistické pojetí neznamená jen snové rozjímání bez povedených motivů, důkazem čehož může být třeba druhá „Kogarashi“, jejíž některé melodie jsou prostě úžasné.
Samozřejmě se zde ale nacházejí i delší strukturovanější kusy. Tato sorta je na „House in the Tall Grass“ reprezentována třeba hned úvodní „Green Sugar“, která se dle daných žánrových pravidel po většinu svého času točí okolo jednoho rytmického motivu, kolem nějž se vynořují další nápady (opět – jedna kytarová melodie je vyloženě krásná), aby se v závěru ukázkově vygradovala. Titul nejpropracovanější kompozice si dle očekávání uzmula desetiminutová „Silver Owl“, která se postupně vyvíjí, tuhle vystoupá k jednomu z několika vrcholů, aby se posléze vrátila k původní lince, ale mě osobně z těch dlouhých věcí nejvíc baví ta třetí – na předposlední pozici ukrytá „Trad“. Opět musím vyzdvihnout jeden kouzelný motiv a obecně nádhernou atmosféru, jíž ani jemnost na síle neubírá.
Obecně vzato bych pak o materiálu na „House in the Tall Grass“ mohl prohlásit i to, že se mi zdá, jako by hlavní roli tentokrát přebraly kytary a naopak sitár poměrně ustoupil co pozadí. Samozřejmě tam stále je přítomen a je slyšet, nicméně již není tak výrazný a je více zapuštěn do celku. Nutno však dodat, že ani to nijak neodbouralo nádech zašlého folku, který tvorbou Kikagaku Moyo bezpochyby prostupuje.
Ze všeho doposud řečeného je asi zřejmé, že se mi „House in the Tall Grass“ líbí. Je to hodně chytře napsaná deska, do níž je docela jednoduché se dostat, ale není úplně jednoduché ji opustit. Jinými slovy se jedná o záležitost, v jejíž přítomnosti lze strávit nemalé množství času, aniž by to člověka omrzelo, protože velká část písní je natolik dobrá, aby prostě dokázaly bavit i s odstupem. Jednoduše je to super a rozhodně se nebojte si to pustit.
