 |
| Země: USA Žánr: groove metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,8/10 Odkazy:
|
Přestože oficiálně Killer Be Killed vznikli někdy v průběhu roku 2011, tak pomyslné základy byly položeny už v roce 2010 skladbou “Rise of the Fallen” z tehdy aktuální fošny “Omen” groove thrashových Soulfly, kdy se mimo ikonického frontmana Maxe Cavalery chopil mikrofonu jako host Greg Puciato z řad The Dillinger Escape Plan a výsledkem byla nejlepší skladba z jinak zašedlého alba Cavalerovské hoblovačky. Chemie zřejmě zafungovala do takové míry, že zanedlouho už obě persóny krmily veřejnost řečmi o plánu nahrát společné album v duchu “Point Blank” projektu Nailbomb, s nímž v polovině 90. let vyrukoval Max Cavalera a Alex Newport z Fudge Tunnel. Očekávat vyložené vzkřísení Nailbomb po hudební stránce bylo naivní, nicméně i tak jsem si už v té době říkal, že by to nemuselo být úplně špatné spojení.
Uběhl nějaký ten rok a z původně zamýšleného vokálního dua se zrodila personálně plnohodnotná kapela, protože do řad Killer Be Killed vstoupil Troy Sanders, což není nikdo jiný než basák a jeden z vokalistů progresivců Mastodon, a na bicí tuto hvězdnou trojici doprovází Dave Elitch z The Mars Volta. Už jen takto hvězdně nabitou sestavou je svým způsobem papírově zaděláno na velmi zajímavou desku, od které jsem na jednu stranu očekával stejně barvitou nahrávku, jako je personální osazenstvo, které za ní stojí, a na stranu druhou jsem se obával toho, že skladatelské otěže vezme pevně do svých rukou Max Cavalera a výsledek se bude až příliš podobat vokálními hosty osvěženým Soulfly, kteří se na posledních albech (dobře, “Enslaved” budiž výjimkou) zasekli v jednoduchých riffových odrhovačkách, jež ani dřívější Maxovo vokální charisma nezachrání. A to se naštěstí neděje, protože skoro každý ze zúčastněných přidal do rendlíku špetku vlastního koření.
Proč skoro? I když reklamní slogany nezapomněly upozornit, že debutový počin “Killer Be Killed” zní přesně tak, jak si můžete představit od spojení Soulfly, The Dillinger Escape Plan, Mastodon a The Mars Volta, tak hudební spojení s posledně jmenovanými nevidím, nebo mi alespoň úspěšně uniká. Dave Elitch je samozřejmě skvělý bubeník, který na albu dokazuje, že se metalové hudby neštítí, ale čekat vklad připomínající jeho bývalé působiště, kde navíc zaskakoval na jednom turné, je naprosto zbytečné. Ale tím nechci snižovat jeho kredit, jen prostě stojí ve stínu svých slavnějších kolegů. “Killer Be Killed” totiž velmi úspěšně těží z hlasové barvitosti všech tří vokalistů, která je určitě hlavní devízou celé nahrávky. Cavalera je v těch svých jednoduchých skočných pasážích ostrý jako vždycky a dokonce ani ty jeho jednoduché texty nejsou tentokrát na škodu. Sanders zase přináší špetku vokální psychedelie své domoviny a Puciato s bravurou sobě vlastní přechází od melodických vokálů k těm nervně chaotickým. Těch bych sice není tolik, kolik bych si já osobně představoval, ale každý, kdo ví, kde se pánové hudebně pohybují, nemůže být na pochybách, že nudit se v tomto ohledu nebude.
Tak, už jsme si toho řekli o kapele i samotných členech poměrně dost, nicméně pořád nepadla zmínka o tom, kde se Killer Be Killed pohybují hudebně. Ono se žádné překvapení nekoná, protože je tam něco z každé výše uvedených kapel, ovšem navrch mají k mému vlastnímu překvapení Mastodon v těch metalovějších polohách, nicméně zde je výsledek o dost přímočařejší a bez těch jejich rozmanitých kytarových ploch. Maxovy kytarové riffy ustupují občas do pozadí na úkor vrstveným kytarovým plochám, kde se melodicky hrabe strun, sem tam zase kvílí a vůbec je to v mnoha momentech celé vzdálené jednoduché kytarové orientaci Soulfly. V každém případě je “Killer Be Killed” dostatečně barvitá deska, která nesvádí posluchače do sfér nudy a zoufání si nad kolovrátkovostí jedenáctky skladeb, které sice jistý svazující skladatelský rukopis nesou, ale v tomto případě to neznamená totožnou stavbu písní.
Už v předstihu zveřejněné písně z eponymního debutu, “Wings of Feather and Wax” a “Face Down”, poodkryly jeho zákoutí dostatečně a třeba já se na album po jejich vyslechnutí vyloženě těšil. Obě jiné, ovšem obě mají tu sílu, že se strašně rychlou zakousnou pod kůži. “Wings of Feather and Wax” určitě velmi vtíravým refrénem, v němž Greg Puciato předvádí, že ne všechny melodické popěvky musí v moderně orientované metalové hudbě znamenat výlety do emo vod. Ještě před kytarovým sólem si však na chvíli vezme slovo Max a svým typicky heslovitým frázováním nenechá nikoho na pochybách, že “Killer Be Killed” není pouze o melodiíích. Následující “Face Down” je po Cavalerovsku úderná metalová vypalovačka, která ničí drsným riffem až do chvíle, než Troy vstoupí na scénu se svým klasickým dřevorubeckým zpěvem. Vsadím se, že si teď říkáte jak zmatečně a nesourodě to musí znít. Každou chvíli se střídá vokalista, svým způsobem i nálada dané písně, ale opak je pravdou. To, co by řadu alb dokonale pohřbilo, je zde tou hlavní devízou. Sám jsem byl překvapený, jak uceleně “Killer Be Killed” ve výsledku zní.
Protože mě nenapadá vyloženě slabá skladba, jíž bych během poslechu nepřišel na chuť, tak mám poměrně ulehčenou práci v tom smyslu, že můžu vybrat kteroukoli píseň a jedná se o trefu do černého. A je fuk, jestli sáhnu po přímočaré hitovce “Curb Crusher”, nářezové “Fire to Your Flag” nebo odlehčené “Dust into Darkness”, která i přes nezbytné kytary využívá melodického potenciálu Grega Puciata. Docela překvapivá je závěrečná “Forbidden Fire”, která je takovou modernější verzí “Planet Caravan” od Black Sabbath. Ostřejší výjezdy ji sice drží v mantinelech postavených předchozími písněmi a chybí v ní ty tribal bubínky, ale letmá psychedelie se jí nevyhnula a jako dozvuk právě končivší desky je to vcelku pohodová záležitost. Úplně nejvíc mne oslovila rozmanitá a promyšlená “Snakes of Jehovah” se skvělým Puciatem, jehož řev stojí jako protiklad k Sandersovi v refrénu, a jejich vzájemné spojení je jedním z top momentů celé desky.
Ačkoliv jsem od debutu Killer Be Killed čekal opravdu mnohé, od šedivé nudy až po slušnou moderně metalovou nahrávku, tak jsem se stejně netrefil, protože výsledek dopadl nad očekávání dobře. Moderní zvuk, skvěle napsané písně, do nichž všechny zúčastněné postavy vložily to nejlepší, co mohly (celkem nespravedlivě jsem ve svém povídání upozadil Davea Elitche, ale buďte si jisti, že jeho plastická hra je skoro stejně nedílnou součástí nahrávky jako vokály jeho parťáků). Z recenze je zřejmé, pro koho je tohle album určeno. Fanoušci moderních postupů, kde se vokálními melodiemi a trendovými kytarovými postupy nešetří, budou jistě u vytržení, ale to není myšleno jako potupa a škatulkování desky do sfér podbízivé sračky, protože na to přináší velké množství vyloženě skvělých pasáží, které ji staví do světla srovnání s kvalitou posledních nahrávek domovských působišť jednotlivých členů, což u věcí jako “The Hunter” nebo “One of Us Is the Killer” není špatná vizitka, co říkáte?
Další názory:
Mně osobně to na rozdíl od kolegů jako zas taková bomba nepřijde. Samozřejmě neříkám, že je “Killer Be Killed” sračka, protože to není ani v nejmenším (ostatně by to bylo fakt prapodivné, kdyby byla, vzhledem ke zkušenostem všech zúčastněných), ale prostě to není až tak velká pecka. Především mi trochu vadí, že Killer Be Killed s nadsázkou znějí, jako kdyby to bylo několik kapel v jedné. Chvíli to zní jako Mastodon, chvíli jako Soulfy, chvíli zase něco úplně jiného… v jednu chvíli (jmenovitě “Save the Robots”) mi dokonce skupina připomněla Linkin Park z období prvních dvou alb. Nemám nic proti tomu, když je muzika variabilní a rozmanitá, ale musí to být s citem a zde mi nějaké přechody přijdou trochu lámané přes koleno. Z vokalistů jsou skvělí Greg Puciato i Troy Sanders… ten první například táhne hned úvodní song “Wings of Feather and Wax”, zatímco ten druhý si zase vychutnal třeba “Melting of My Marrow”. Nejslabším článkem je dle očekávání Max Cavalera, ale to není žádné překvapení – stačí se jen podívat, jak jsou na tom domovské formace těch tří, aby to bylo jasné. “Killer Be Killed” rozhodně má svoje povedené momenty a o některých písničkách bych se nebál tvrdit, že mě i baví (“Melting of My Marrow”, “Save the Robots”, “Forbidden Fire” nebo “Dust into Darkness”, v níž se zase blýskne Puciato, jemuž melodický vokál fakt sluší), ale celkově můžu vytáhnout známku “jen” pro slušnou, nikoliv však skvělou nahrávku…
H.
Už od desky “Omen” od Soulfly jsem se regulérně těšil na Puciatův a Cavalerův projekt. Cavalera je hrdina a ikona mého mládí a The Dillinger Escape Plan jsou pro mě zase velkým jménem dnes, takže jsem po “Rise of the Fallen” netrpělivě čekal fakt totální pecku. No, a tu jsem taky dostal. Teprve při prvním poslechu jsem si uvědomil, že Troy Sanders v Mastodon nejen basuje, ale taky zpívá, což pro mě bylo dost příjemným překvapením. Album si na nic nehraje a jeho pointa je jasná už od začátku, jde tam o tři rozdílné zpěvové projevy. Maxovo klasické štěkání, které mi přijde stejně o třídu výš než v posledních Soulfly, Gregův jekot, stejně jako melodický zpěv, kterého si v The Dillinger Escape Plan moc neužije, což je ovšem škoda, protože mu fakt sedne, a nad tím vším Troyovo halucinogenní vytí. I když je tohle hlavní devízou desky, hudba je taky parádní, je vidět, že pánové už tenhle styl nějaký ten pátek dělají. Nejvíc to asi připomíná Soulfly, ovšem tam, kde Cavalera i Rizzo už postrádají nápady, vstupuje do hry právě Troy Sanders a Greg Puciato, takže deska zní vlastně jako hodně fresh Soulfly s refrény. Mí favoriti jsou “Wings of Feather and Wax”, “Curb Crusher” a náser “Fire to Your Flag”, všechny tři hlavně kvůli refrénům, ale každopádně všech jedenáct songů na desce neskutečně šlape a hlavně první polovina alba je totální nářez. Upřímně nečekám, že by mě nějaká metalová deska v roce 2014 chytla víc než “Killer Be Killed”.
Thy Mirra
