Archiv štítku: Killswitch Engage

Nový projekt Serpentine Dominion

Serpentine Dominion je nový metalový projekt, v němž se potkává zajímavá sestava. Vokálu se ujal George „Corpsegrinder“ FisherCannibal Corpse, na kytaru hraje Adam DutkiewiczKillswitch Engage a za bicí usedl Shannon Lucas, bývalý člen The Black Dahlia Murder a All That Remains a také člen jiné nové superkapely Asphalt Graves. První ukázka tvorby Serpentine Dominion by se mezi lidi měla dostat 11. srpna. Debutové album vyjde na podzim u Metal Blade Records.


Redakční eintopf #87 – březen 2016

Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá


H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, KvitrafnWardruny a Ivar BjørnsonEnslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…


H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.


Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela AmottaArch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.


nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.


Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím AidanLeah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.


Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar BjørnsonEnslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.


Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.


Killswitch Engage – Disarm the Descent

Killswitch Engage - Disarm the Descent
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 2.4.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Hell in Me
02. Beyond the Flames
03. New Awakening
04. In Due Time
05. A Tribute to the Fallen
06. The Turning Point
07. All That We Have
08. You Don’t Bleed for Me
09. The Call
10. No End in Sight
11. Always
12. Time Will Not Remain

Hodnocení:
Kaša – 5,5/10
nK_! – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

To jsem si hezky zavařil, když jsem se jako aktivní blbec dobrovolně uvázal k recenzi šestého alba metalcorových Killswitch Engage. Proč jsem tak vlastně učinil? Návrat původního zpěváka, kterého lze slyšet na prvních dvou, dost povedených albech, ve mně vzbuzoval naději, že se kapela trošku vrátí v čase a naváže na desky, které jsem svého času sjížděl velice často a ke kterým jsem si dokázal vybudovat jistý vztah, přestože už se k nim vracím pouze sporadicky. Toto mé očekávání se nakonec ukázalo jako liché a pětice kolem hlavního tahouna Adama Dutkiewicze pokračuje v linii posledních dvou alb s tou výjimkou, že je nazpíval někdo jiný, což je pro fanoušky kapely jistě dobrá zpráva, ale pro mě to nevěstí nic dobrého.

Když mluvím o pokračování alb nedávných, tak tím myslím pokračování se vším, co k tomu patří. Možná jen zvuk se oproti minulejšku posunul k lepšímu, protože mám pocit, že kytary jsou o něco ostřejší, ale to je asi tak jediný krok správným směrem. Porovnávat Howarda Jonese a Jesseho Leache je zbytečné, protože oba jsou to skvělí zpěváci, kteří tento styl, kde je zapotřebí umně střídat melodický a vyřvávaný vokál, prostě umí. Oba jsou jiní, ale oba ke Killswitch Engage patří, takže tady se nejspíš tábory příznivců budou krvelačně předbíhat a prosazovat toho svého favorita, čehož se účastnit nehodlám. Ale k věci. Hlavní problém “Disarm the Descent” a vlastně i předchozích dvou alb vidím v přílišné konvenčnosti, kdy se od úvodní “The Hell in Me” po závěrečnou “Time Will Not Remain” neděje nic překvapivého, ale téměř všechny skladby jedou dle zajetého režimu, který už spousta kapel opustila, protože zjistila, že točit donekonečna jednu a tutéž píseň netáhne. Asi tušíte, jak tato univerzální struktura, které se až nebezpečně drží jinak nadějný skladatel Dutkiewicz, vypadá, takže jen pro sichr vězte, že se začne kytarově, pak se prostřídá melodický refrén s agresivními slokami, následuje povinná mezihra a na závěr dvakrát refrén, abyste ho nezapomněli. A takhle to jde pořád dokola, tudíž asi nemusím upozorňovat na to, že pro obyčejného posluchače, který není skalní fanda kapely, případně žánru, jsou jednotlivé songy příliš uniformní a časem začnou splývat v jednu kouli. Já jsem jednotlivé písně vydržel odlišovat asi do páté skladby, pak už to prostě nešlo.

Z předchozí věty je asi zřejmé, že první půlka alba mi přijde zábavnější a zajímavější, protože tu druhou jsem víceméně prozíval. Z těch několika skladeb, které se mi opravdu zalíbily a nemám s nimi žádný problém, bych vytáhl třeba “Beyond the Flames”, což je klasická metalcorová pecka, ale výtečný melodický refrén mě baví a kytarový riff si taky na nic nehraje a je správně chytlavý. U následující “New Awakening” mě zase naopak potěšil agresivní start a kytarová vyhrávka citující evropské melodicky death metalové kapely. Do stejné kategorie spadají ještě “All That We Have” a skočná “The Turning Point”, které už ale nemají tu správnou šťávu. Jedna z nejlepších skladeb číhá pod titulem “The Call”, protože ačkoli se rozjede jako cirkulárka, tak se jí povedlo přejít od melodického vokálu k agresivním polohám bez ztráty kytičky a bicí smršť žene refrén pěkně kupředu. Drtivá většina písní se svou stopáží pohybuje kolem tří minut, což je tak akorát, aby se u povedených skladeb dalo hovořit o slušném nářezu a u těch nudných se to dalo přežít, protože utrpení netrvá zas tak dlouho. Úplně mimo je dle mého názoru “Always”, tedy pomalý cajdáček, který závěru “Disarm the Descent” nijak neprospívá a jenž zřejmě vznikl jen proto, aby tam nějaký byl. Zbylé kousky, kterým jsem nevěnoval prostor, nijak nevybočují ze standardu kapely, takže neznalý by měl sáhnout radši po albu “Alive or Just Breathing”, které přináší de facto totéž, jen v mnohem našlapanější a syrovější podobě.

Možná je problém ve mně, protože jsem očekával návrat ke kořenům, k němuž nakonec nedošlo, ale “Disarm the Descent” je jen další deskou z mnoha, která pro mě prostě splyne s kopou dalších a bez větších problémů zapadne. Nic překvapivého, a když to řeknu tak jednoduše, jak jen to jde, tak album nenadchne, nicméně věřím, že spousta fanoušků bude spokojená. Já osobně nemám důvod se k tomuto počinu někdy vracet, na to je až příliš obyčejný.


Další názory:

Oproti kolegovi Kašovi hodnotím nejnovější počin Killswitch Engage veskrze pozitivně, a sice hlavně proto, že jsem na rozdíl od něj prakticky vůbec nic neočekával. Znovunalezení ztraceného syna v podobě reunionu s původním zpěvákem zní možná silně nostalgicky a melancholicky, ale v poslední době začínám mít dojem, že na nějaké velké návraty ke kořenům se už stejně moc nehraje, a proto je lepší nečekat od ničeho nic. Každopádně k věci – “Disarm the Descent” je pro mě deska našlapaná kvalitním materiálem, který ani na chvíli nenudí. Nepřináší sice samozřejmě pranic nového, ale poslouchá se dobře a momentálně se k ní s chutí často vracím. Po technické stránce je vše v pořádku a žádný vyložený provar jsem nezaznamenal. Písně jako “The Hell in Me”, “New Awakening”, “A Tribute to Fallen” nebo “You Don’t Bleed for Me” disponují parádní energií a nejraději mám refrénové části, kde se kombinuje ostrý scream s čistým vokálem. Takže tak. A tohle vše dal dohromady člověk, který metalcore v jeho nejčistší podobě (jaký Killswitch Engage bezpochyby produkují) neposlouchá moc často.


Times of Grace – The Hymn of a Broken Man

Times of Grace - The Hymn of a Broken Man
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 18.1.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Stength in Numbers
02. Fight for Life
03. Willing
04. Where the Spirit Leads Me
05. Until the End of Days
06. Live in Love
07. In the Arms of Mercy
08. Hymn of a Broken Man
09. The Forgotten One
10. Hope Remains
11. The End of Eternity
12. Worlds Apart
13. Fall from Grace

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Difúze prvků mnohdy slouží k syntéze s jinými, silnějšími a odolnějšími prvky, což má za následek vznik úplně nových těles, která jsou sice brána jako anomálie, ale zároveň unikáty. Chemie ovšem působí i na hudební scénu, jelikož se internet plní zprávami o tom, jak tenhle šel tam, udělal tohle, zatímco tamten se naštval a založil tohle. Zpravidla se jedná o pozitivní zprávy, přičemž projekt zvaný Times of Grace jasně dokazuje, že když se srazí dva náboje na stejné frekvenci, může vzniknout nebývale impozantní dílo. Album “The Hymn of a Broken Man” je čerstvou prvotinou tohoto uskupení. Hoši nemohli do záře reflektorů vstoupit lépe.

Pro dnešek stačí, když si zapamatujete dvě jména – Jesse Leache a Adam Dutkiewicz (píše se to hůř, než si myslíte). Oba dva nejsou žádní zelenáči, co se hudby týká, jelikož mají za sebou průpravu v mnoha metalcorových kapelách, mezi které patří i stálice Killswitch Engage. Adam, jakožto kytarista Killswitch Engage, má své místo jisté. Jesse kapelu opustil v roce 2002, přičemž se minulý rok oba zmiňovaní dali dohromady, aby se vydali cestou vlastních nápadů, které se jim nepodařilo realizovat v jedné z milionu kapel, ve kterých hráli. Times of Grace jsou směsicí mnoha nápadů, směrů a teorií, které jsou na posluchače ventilovány bez sebemenších zábran. “The Hymn of a Broken Man” třímá svou největší zbraň ve svém nitru. Tou zbraní je přirozenost celé desky.

Doby ukvičeného metalcoru, který v mnoha ohledech koketoval s hardcorem a v dřívějších dobách částečně i deathcore stylem, jsou víceméně pryč. Natočte uřvanou desku a neštěkne po ní ani pes. Celá nahrávka totiž zní, jako by Adam ani Jesse nechtěli nic takového. Naopak, jejich snaha podpořit silné části melodickými, melancholickými pasážemi, funguje na výbornou. Album je ukázkovým příkladem dobře odvedené práce, do které autoři vrazili nadšení, energii a nápady. Ačkoliv jsou texty jako takové mnohdy zaměřené na citlivější část publika, tempo písní a jejich instrumentální povaha říkají něco zcela jiného. Fúze moderní rockové vlny, metalcoru a procítěných tváří jednotlivých členů kapel jako by se dostávaly do popředí.

Vezměte si například píseň “The Forgotten One”. Balada, která chytí za srdce nejen svým textem, ale také precizním rozložením hlasů. Zatímco Adam dělal v Killswitch Engage spíše druhé housličky, v Times of Grave se z něj stává plnohodnotný zpěvák s velice kontrastním hlasem, který skvěle doplňuje Jesseho. Jedná se o stejný příklad jako v případě krásky a zvířete nebo hodného a zlého poldy. Tam, kde Jesse neexceluje v melodičnosti a ohebnosti svých hlasivek, pro změnu exceluje Adam svým ostrým a hrubým hlasem, který zní velice dobře jako druhý hlas, ale ještě lépe jako hlavní vokální linka. “The Forgotten One” je toho skvělým příkladem. Nutno také zmínit první oficiální singl zvaný “Strength in Numbers”, v jehož videoklipu si zahráli všichni hlavní aktéři. O Adamovi je známo, že je to komik, který si nebojí udělat legraci z ostatních, ale také ze sebe. V hořké ironii byl pak vykoupán celý videoklip, který zároveň působí jako varování pro všechny ostatní.

I přes nádech určité sentimentality a reprodukce osobní bolesti pomocí textů je “The Hymn of a Broken Man” velice energickou deskou, která je navíc nahrána velice precizně, co se technické stránky týká. Vokály jsou nádherně čitelné a instrumentální linka do sebe zapadá jako ozubená kolečka. Adamovo kytarové umění taktéž poznáte už při prvním poslechu – všechny písně jsou někdy více, někdy méně protkány kytarovými riffy, které si svou technikou nezadají ani s mistry v oboru. Jediné, co se po posluchači vyžaduje, je alespoň nějaký zájem o pozadí hudby. Skvělým příkladem budiž například píseň “Fall from Grace”, jež v sobě kombinuje pochmurnou náladu s melancholickým nádechem zhrzené lásky. Pravým opakem je “Live in Love”, velice svižná a zatraceně návyková nahrávka, kterou z hlavy jen tak nedostanete. A přesně o tom album je. Jedna úžasná skladba za druhou. Jako posluchači se nebudete nudit ani při opakovaném poslechu, u čehož poznáte tu největší sílu, která vám právě proudí přes ušní kanály až do mozku.

Titulní píseň by téměř vždy měla přinášet poselství o desce s ní související, čehož se Times of Grace chopili více než svědomitě. Jedná se o jeden z těch “over-the-top” hitů, který by měla mít každá kapela. Jeden z těch hitů, který ji bude definovat, což píseň “Hymn of a Broken Man” splňuje. Mohli bychom rozebírat skladbu po skladbě, což je ovšem v tomto případě naprosto bezpředmětné. “The Hymn of a Broken” je nadprůměrnou deskou, která jako jedna z mála chápe, o čem metalcore je, a která jej momentálně symbolizuje svou čistotou a silou zároveň. Hned na začátek roku se nám urodilo nesmírně kvalitní album, které bude velice těžké překonat.


Redakční eintopf #3.5 – speciál 2009 (Speedy)

Speedy

Speedy:

Top5 2009:
1. Sick Puppies – Tri-Polar
2. Breaking Benjamin – Dear Agony
3. Behemoth – Evangelion
4. Killswitch Engage – Killswitch Engage
5. Caliban – Say Hello to Tragedy

CZ/SVK deska roku:

Koncert roku:
Slipknot, Trivium, DevilDriver: Ostrava – ČEZ Aréna, 10.6.2009

Zklamání roku:
DevilDriver – Pray for Villains

Top5 2009:

1. Sick Puppies – Tri-Polar
O této bandě jsem se dozvěděl z novinky na Sicmaggot [čteš-li Sicmaggot, jsi vždy o krok napřed – pozn. Corey(8)], kterou napsal Corey(8) a vychvaloval je, tak jsem je prostě musel stáhnout a poslechnout… Velice kvalitní muzika, která má hlavu a patu a která nezačne nudit po pár posleších. Navíc v poslední době u mě vede tento styl hudby, takže není co řešit.

2. Breaking Benjamin – Dear Agony
Chlapíci z Breaking Benjamin jsou po třech letech zpět a vydávají nové album, které je vážně pecka. Je vidět, že svůj styl rocku ovládají a neustále se zlepšují. Nové album má snad i větší úspěch než album “Phobia” z roku 2006. Teď už jen doufat, že zavítají i do naší republiky se supportem, jako je Sick Puppies, Three Days Grace nebo Flyleaf :)

3. Behemoth – Evangelion
Od této polské bestie jsem měl zatím jenom album z roku 2007, “The Apostasy”, ale po neustálém vychvalování tohoto alba od H. jsem musel poslechnout a musím uznat, že měl pravdu. Kvalitní black, který má hlavu a patu. Kytary, bicí a prostě vše, co kvalitní hudba musí mít, aby oslovila i někoho, kdo black neposlouchá.

4. Killswitch Engage – Killswitch Engage
Chlapíci s frontmanem Howardem Jonesem jsou zpět se svým melodic metalcorem. Sice po prvním poslechu jsem byl zklamaný, že zase o něco polevili v “tvrdosti” oproti poslednímu albu, ale s odstupem času mě deska chytla a musím říct, že se jim vážně povedla, takže jen tak dál!

5. Caliban – Say Hello to Tragedy
Německý metalcore u mě měl vždycky hodně navrch, protože je to kvalitní hudba (jak logické, že?). I když několik fanoušků si stěžuje na pomalejší songy, které jsou z posledních počinů této kapely častější, tak i zde se najdou pořádně rychlé songy, které stojí vážně za to! Myslím, že kapela směřuje správným směrem, a já jen doufám, že další alba budou ve stejném duchu a na případný koncert se budu těšit, protože v Praze to bylo peklo!

CZ/SVK deska roku:

Ne prosím, to po mně nechtějte… Českou scénu neposlouchám, protože pro mě tu žádné kvalitní kapely nejsou a je to nuda, která se liší jen hlasem a pár riffy… Žádné nápady, nic… A teď do mě!

Koncert roku:

Slipknot, Trivium, DevilDriver: Ostrava – ČEZ Aréna, 10.6.2009
Tady není nad čím přemýšlet… Kapela. kterou poslouchám od 8. třídy na základní škole, se vrátila do naší země a navíc s takovým supportem! To byl prostě splněný sen… Na DevilDriver jsme se trošičku zaběhali, na Trivium zaskákali a Slipknot? To bylo něco nepopsatelného… Prvních 15 minut jsem jen hleděl na pódium a nemohl jsem tomu uvěřit… Prostě bomba! Jen je škoda, že nebyla zařízená klimatizace, protože lidi tam odpadávali jak mouchy. Za zmínku ale také stojí koncert Rise Against, který byl 6. 11. 2009 v Roxy! Vyprodaný sál a fanoušci co se i trošičku hýbali, takže paráda!

Zklamání roku:

DevilDriver – Pray for Villains
Tak tady není co řešit… Už před vydáním tohoto alba jsem tušil, že to bude průser, a taky se to tak vyplnilo… Pár dobrých písní toto album má, ale jinak je to na můj vkus velice pomalé, což se k DevilDriver vůbec nehodí, tak doufám že příští počin se vrátí do starých dobrých kolejí a kluci nebudou tolik experimentovat!


Killswitch Engage – Killswitch Engage

Killswitch Engage - Killswitch Engage
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Never Again
02. Starting Over
03. The Forgotten
04. Reckoning
05. The Return
06. A Light in a Darkened World
07. Take Me Away
08. I Would Do Anything
09. Save Me
10. Lost
11. This Is Goodbye

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co přiměje kapelu, aby pojmenovala svou desku stejně jako v minulosti? Těžko říct, co k tomu vedlo takové Killswitch Engage s jejich novou stejnojmennou fošnou, která se snaží razit cestu skrze metalcorové pole. Jenže ne vždycky se vše vyvede, jak má, a Killswtich Engage spíš dělají své první desce ostudu. Kam se vytratil duch starých Killswitch Engage, kteří hráli nekompromisní hudbu? Nebojte se, nové album je po technické stránce naprosto výborné, ale pokud čekáte ten pravý metalcorový nářez, díky němuž se budou vaše uši zmítat v orgasmických křečích, čekáte na špatné adrese, ačkoli je deska typicky stavěná na řadové posluchače. Škoda promarněné příležitosti, která mohla vyústit v přeci jen lehce přesvědčivější výsledek, než je další, s nadhledem řečeno, obyčejná nahrávka, jichž je v poslední době jako rozježděných slimáků po dešti. Nelze hochům však upřít vcelku kvalitní poslouchanou na těch pár osamocených večerů.

Nenechte se zmást lehce skeptickým úvodem. Noví Killswitch Engage vybočují z řady daleko melodičtějšími skladbami a nezvykle romantickou atmosférou. Cože? Možná jste zaspali několik předchozích let, ale Killswitch Engage už se podobným směrem derou prakticky od doby stále nepřekonané desky „The End of Heartache“, jež nastavila pomyslnou laťku kvality opravdu vysoko. Na kapele je nyní, aby ji překročila, nebo se k ní alespoň trošku přiblížila. Tentokrát to nevyšlo, ale doufejme, že hoši máknou. Lehkým zklamáním jsou ale Howardovy vokály, které postrádají jiskru, jakou měly dřív. Ne, že by se Howard jaksi umírnil ve svém projevu, ale jeho celková výbušnost se vytratila kamsi do neznáma. Na druhou stranu zní daleko čistěji a více méně lépe než kdykoli předtím. Je vidět, že léta práce konečně přinášejí plody. Tento černý rytíř totiž potvrzuje fakt, že černoši mají unikátní hlasový projev stavěný přímo pro tvrdší hudbu. Spolu s frontmanem například takových God Forbid ukazují, že hip-hop není ta správná cesta a životní styl, jímž se musí povinně vydat každý afroameričan.

Instrumentální část je také výtečně seskládaná a doplňuje tak spíše klidnější atmosféru celé desky. Kytary znějí prostě precizně, o čemž jsme se ovšem mohli přesvědčit i v minulosti. Bicí působí spíše utlumenějším dojmem, což tentokrát není přímo na škodu. Celé „Killswitch Engage“ (znovu zmiňuji, že tím myslím album, kapelou nazývané také jako „Killswitch Engage II“ – to je ten důvod proč nemám rád desky s názvem totožným s kapelou) je spíš komornější záležitostí, ovšem daleko příjemnější lidskému uchu. Milovníci tvrdších masáží pravděpodobně nenajdou to, co od Killswitch Engage očekávají, zato si při klidnější chvilce o to více celou hudbu vychutnají. Sám jsem zastáncem toho, že na tvrdosti nezáleží, jako spíše na celkové komplexnosti hudby. A „Killswitch Engage“ 2009 rozhodně komplexní je, o tom není možné ani chvilku pochybovat. Proto bude lepší, když z hodnocení vystrčíme veškeré poznatky z minulosti kapely a vrhneme se čistě na kvalitu desky bez veškerých okolků. Pro případ, že byste náhodou měli jiný názor, budu velice rád, když se o něj podělíte pod článkem.

Ačkoli placka vyšla teprve v těchto dnech, bylo možné ji celou slyšet delší dobu před samotným vydáním. Téměř každá populárnější skupina má v oblibě vydávat střípky alba po kouskách na serverech jako je MySpace nebo prostřednictvím mega-obchodních řetězců jako je Hot Topic a jemu podobné, přičemž jsme se dočkali dvou oficiálních singlů. První z nich, „Reckoning“, směřoval do rádií a na akce pro podporu desky, autogramiády a jim podobné. Další „Starting Over“ dostala oficiální tvář prostřednictvím videoklipu, který si můžete prohlédnout níže. Producent desky, Brendan O’Brien, má na kontě i ty největší hity od AC/DC, The Offspring, Pearl Jam a mnoha jiných dnes již klasických kapel, což má pravděpodobně za následek lehce dívčí povahu alba. Už to není to nezastavitelné zvíře co předtím. Nenechte se pobízet a posuďte sami z následujícího videoklipu.

Celé divadlo startuje s písní „Never Again“. Už začátek člověku hodně řekne o povaze desky. Tím spíše stojí za zmínku, že zní stejně jako drtivá většina ostatních skladeb. „Starting Over“ následuje hned poté a v podstatě pokračuje v tom, co začal předchozí song. Téměř všechny písně mají, dá se říci, stejný průběh. Rychlý a mnohdy i tvrdší začátek a poté neustálé obměkčování posluchače melodickým refrénem. Tohle je ten typ písně, ve které zní Howard lehce utlačeně, kdy se nechce nebo prostě nemůže naplno projevit. Mohl bych se postupně rozepisovat o každém songu zvlášť, nejlepší obrázek si ale uděláte přímým poslechem. „Reckoning“ je s přehledem jedna z nejlepších a nejlépe znějících skladeb na celé desce. „A Light in a Darkened World“ je song, který svým způsobem připomíná „Holy Diver“, předělávku od legendárního Dia. Člověk si k ní velice lehce představí i jiné okolnosti. Další z písní, jež je stavěna na videoklip. „Lost“ je „překvapivě“ další ploužák, který na desce najdete. Po přeskočení několika písní se dostaneme až na samotný konec alba, který (ve standardní verzi) uzavírá píseň „This Is Goodbye“, jež také patří mezi ty kvalitnější kousky.

Deska zní na první poslech velice sympaticky. Po nějakém tom opakovaném přehrávání ale zjistíte, že vás začíná jaksi otravovat. Navíc je velice těžké si představit, že něco takového, jako je „Killswitch Engage II“, je pravidelně hráno na koncertech. Spíše se tak hodí na veselé třídní rozlučky nebo pohádkový les pro děti. Je škoda, že se Killswitch Engage ženou stále kupředu tomuto veřejnosti přijatelnému stylu. Proč se pořád ohlížet za potenciálními zákazníky, když těch zapřisáhlých a aktuálních je velice mnoho? Jak jsem již řekl, celá tato deska je promarněná příležitost, která mohla být daleko velkolepější. Abychom pouze nekřivdili, až na mírné detaily je celé album nahráno s precizností švýcarských hodinek. Nezbývá než doufat, že se další počin přiblíží spíš směrem ke kořenům.