 |
| Země: Španělsko Žánr: melodic heavy metal Datum vydání: 8.4.2014 Label: Sony Music Tracklist: Hodnocení: 4/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že muzika španělské formace Kilmara je docela obyčejná – a to takovým způsobem, že si nezaslouží nic jiného než docela obyčejný začátek recenze. A lze snad vůbec vymyslet obyčejnější úvod než představení samotné kapely?
Formálně vzato nejsou Kilmara žádní zelenáči, kteří sotva vzali kytary do rukou. Ve skutečnosti mají za sebou už víc jak dekádu, pod původním názvem Jadde dokonce ještě o něco více. Tento název však vydržel jen pár let a pár demáčů, po nichž se barcelonský kvintet přejmenoval právě na Kilmara a zanedlouho se pustil i do natáčení dlouhohrajících placek. Ty v minulosti vyšly celkem dvě (“Hunting Dreams” v roce 2007 a “Don’t Fear the Wolf” v roce 2010), na něž letos na jaře Španělé navázali třetí plackou s názvem “Love Songs and Other Nightmares”.
Doposud nezodpovězenou otázkou však zůstává, co že to Kilmara vlastně plodí za žánr. Vůbec bych se nedivil, kdybyste už čistě na základě obalu “Love Songs and Other Nightmares” měli svůj osobní horký tip v podobě female fronted pop metalu – říkám to proto, že přesně tohle jsem dle obálky očekával já sám. Realita je ovšem trochu jinde, jelikož v sestavě Kilmara vůbec žádná holka nefiguruje a sama skupina produkuje jakýsi dejme tomu melodický heavy metal.
Všimněte si toho slovíčka “melodický”, protože to je svým způsobem velmi důležité. Nemám tím na mysli to, že by snad byla muzika Kilmary od sklepa až na půdu natřískaná tolika melodiemi, že by i power metalová obec mohla jen tiše závidět (čímž ovšem nutně neříkám, že by zde snad žádné melodie nebyly, protože tu rozhodně jsou). Spíše je to takové neohrabané pojmenování faktu, že hudba Španělů je poměrně hodná a nějaké zatěžkané heavy metalové riffování v Iommiho stylu tu nenajdete ani pod drobnohledem.
S tím se také přímo pojí skutečnost, že je produkce Kilmary velice jednoduše stravitelná – na tohle opravdu nemusíte být všemi kladivy kovaný metalista, abyste to dokázali vstřebat, jelikož “Love Songs and Other Nightmares” by připadalo tvrdé leda tak vaší babičce. To ovšem neříkám v pejorativním slova smyslu, protože to ještě vůbec nic nevyjadřuje o samotné kvalitativní náplni. Pokračujme ovšem dále – se stravitelností se (teď už spíš nepřímo) může pojit i poměrně vysoká dávka předvídatelnosti, což se právě v tomto případě děje. Deska se nese v poměrně jednotvárném a nijak objevném duchu a podle jedné písničky si tak nějak dokážete bez větších problémů utvořit obrázek o tom, jak to všechno bude dál. Najde se několik výjimek a prvků, jež z celku trochu vystupují, přičemž Kilmara docela chytře jeden z takových songů zařadila hned na úvod, aby to nebylo úplně průhledné od prvních vteřin, ale ani to nakonec nepomůže – nedostanete se ještě ani do půlky alba a už tak nějak tušíte, jak bude znít ta druhá půle, a nedá se tvrdit, že byste se na ten zbytek těšili. A to už o kvalitativní náplni jistým způsobem vypovídá.
Drtivou většinu stopáže “Love Songs and Other Nightmares” tvoří nenáročné melodické hitovky, které by v některých případech teoreticky opravdu mohly být hitové, kdyby nebyl tak průhledné a kdyby všechny nezněly jedna jako druhá. Do tohoto druhu muziky se vám navíc dost hodí silný zpěvák, jenž svým vokálem dokáže odvést pozornost od nijak zvlášť objevné instrumentální stránky a udělat písničky zajímavější, jenže Christian Wolfgang Kohl přesně tohle není. Netvrdím, že ten chlápek nic neumí, protože žádná vyložená zvěrstva nepředvádí, ale je takový obyčejný a občas mi přijde, že se ani pořádně nesnaží, jako kdyby měl na to, aby ze svého hlasu vytáhnul víc, ale prostě se mu nechce. A to je samozřejmě špatně. Triumvirát průměrné hudby, průměrného zpěvu a průměrného dojmu pak nezlomí ani několik mírně povedenějších melodických obratů, jichž ale také není zrovna moc.
Abychom byli fér, pohovořme také krátce o těch několika málo zmiňovaných momentech, jež z celku popsaného v předcházejícím odstavci nějakým způsobem vystupují (netvrdím ovšem, že je to vždy ku prospěchu věci, jak se hned záhy dovíme). Již jsem naznačil, že mezi takové kousky patří hned úvodní “Fantasy”, což je i není pravda. Ve své podstatě je to totiž písnička, která je od toho zbytku takřka k nerozeznání – až na jeden detail, a sice že se v několika chvilkách ozve growling. Jestli mě ale paměť nešálí, je to poprvé a také naposled, co se extrémní vokál objeví. Jako balada se ze začátku tváří “Believe”, ale ke cti Kilmara slouží, že to není úplná uchcávačka. Co však kapele cti rozhodně neslouží, to je text písně, který je s prominutím totálně příšerný. A vzhledem k tomu, že je Kohlovi docela solidně rozumět, tak těm skvostům jako “What makes you feel so sad tonight? / I wanna know why are you crying / Is there anything I can do for you? Just let me know! / Come in my arms and I will hold you” prostě neuniknete. Jako sorry, ale zpívat tohle a tvářit se u toho seriózně je prostě tupost jako vrata.
Za zmínku rozhodně stojí “Alpha”, v níž jako by se ozval náznak folk metalu. Samozřejmě tím nemám na mysli takový ten “opravdový” folk, který tu s oblibou propagujeme, ale spíš takovou tu generickou podobu, jíž pohrdáme, ale – i když to říkám nerad – v tomhle provedení to debilní není a oproti tomu splývajícímu zbytku je to vlastně docela příjemné osvěžení. Huba mě bude brnět a prsty pálit, že tohle napíšu, ale oproti tomu ostatnímu omílání neměnného neškodného hevíku je to skoro jako potěcha pro ucho. Jako poslední bych pak stylově zmínil poslední song “Time Flies”, který je značně rozporuplný. První čtyři minuty jsou kýčovitý baladický balast, jenž se ovšem na poslední dvě minuty zvrhne do jedné z nejzajímavějších pasáží celého alba. Samotná skupina má však tenhle kousek asi ráda, protože hned vzápětí se tam nachází ještě jednou jako bonus, akorát místo angličtinou je nazpíván v německo-španělském paskvilu. O tom, že zrovna tohle dojem moc nevylepšilo, se snad ani nemusím zmiňovat… vlastně je to spíš naopak, protože díky té němčině je to ještě větší “scheiße”.
“Love Songs and Other Nightmares” není vyslovený průser a v jádru se to i poslechnout dá, aniž byste posléze museli vyhledat pomoc psychiatra. Toto tvrzení však nijak neimplikuje, že by snad mělo jít o dobrou nahrávku. Kilmara jsou sice poslouchatelní, ale jinak stále nezajímaví, obyčejní a nudní. To, že se to poslechnout dá, totiž neznamená, že to poslouchat chcete – a přesně tohle je ten případ. Jednoduše je to album někde na pomezí 3,5 a 4, přičemž tu vyšší známku dostává z toho důvodu, že jsem při poslechu přece jenom netrpěl jak zvíře a že bych si to dokázal představit i mnohem horší.