Archiv štítku: King Gizzard and the Lizard Wizard

Redakční eintopf – duben 2019

Oreida – Oreida

H.:
1. Johnny Hollow – The Old Gods of New Berlin
2. Óreiða – Óreiða
3. Voëmmr – O ovnh intot adr mordrb

Metacyclosynchrotron:
1. Óreiða – Óreiða
2. Voz de Nenhum – Sublimation
3. Deiphago – I, the Devil

Cnuk:
1. Inter Arma – Sulphur English
2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Fishing for Fishes

Dantez:
1. Rico Nasty / Kenny Beats – Anger Management
2. Sadistik – Haunted Gardens
3. Sunn O))) – Life Metal

H.

H.:

Duben je po všech směrech natřískaný. Ať už jde o filmy, koncerty anebo alba. Tentokrát bych klidně dokázal vybrat i deset fakt zajímavých desek, které budou stát za slyšení, takže následující tři jména berte tak, že by to podle mě mělo být dost husté.

Johnny Hollow mě uhranuli se svou minulou deskou „A Collection of Creatures“. Ta ale vyšla už před pěti lety, což je sakra dlouhé čekání. Tím spíš od novinky „The Old Gods of New Berlin“ chci opravdu hodně. Zrovna nedávno jsem si „A Collection of Creatures“ připomínal a je to skutečně kouzelná záležitost, tak doufám, že „The Old Gods of New Berlin“ naváže důstojně. Tentokrát by to mělo být jen o pěti skladbách, které budou předpokládám delší, což by mi vyhovovalo a stylu Johnny Hollow by to myslím sedělo.

Dále to hodím bezejmennému debutu islandského projektu Óreiða, protože ukázka „Draumar“ zní fakt kurevsky mocně. Pokud bude celá deska takhle podmanivá, tak to rozhodně bude povinnost vlastnit.

Příznivci syrového hnusu z Portugalska by si pak měli počíhat na druhou desku Voëmmr s názvem „O ovnh intot adr mordrb“. Myslím, že už jen zmínka špinavého black metalu z Portugalska by vás mohla nalákat, protože z téhle země v posledních letech proudí hluboce undergroundové záležitosti vysoké kvality jak na běžícím páse.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Černým koněm dubna je pro mě debut islandských Óreiða, protože první poslechy proma byly dost silné. Nečekejte jen další typický Island, ale vrstevnatý a silně atmosférický včelín prostý vokálů. Dost se těším i na zkoumání debutu Voz de Nenhum. Každá vypuštěná skladba byla prozatím jiná, takže vlastně nevím, jak „Sublimation“ co nejlépe představit. Je to ale metal s personálními vazbami na Necrosadist nebo Lvcifyre, hudebníci mají zřejmě vřelý vztah k podivné psychedelické hudbě a celé to je pojato dosti esotericky. Pičovina to určitě nebude.

A ze zvědavosti si pustím nové Deiphago, protože jejich poslední desky zní, jako by se Deathspell Omega rozhodli hrát bordel ve stylu Conqueror / Revenge. Potenciál byl na „Satan Alpha Omega“ a „Into the Eye of Satan“ velký a hudbu Deiphago bych měl logicky zbožňovat, ale oba zmíněná alba mi z nějakého důvodu moc nesedla. Uvidíme co „I, the Devil“.

Cnuk

Cnuk:

V dubnu to u mě nebude ani tak o vysokých očekáváních a nedočkavosti jako spíše o zvědavosti. Australští šílenci King Gizzard and the Lizard Wizard se po nezvykle dlouhém odmlčení (dva roky) vracejí s novým materiálem. Nebyli by to oni, aby si opět nepřipravili nějaký žánrový kotrmelec. V případě chystané novinky „Fishing for Fishes“ to vypadá na zaměření na sedmdesátkové boogie, blues a psychedelii. Neříkám, že to bude pecka, ale jsem na to dost zvědav, ostatně jako na každé jiné album od této kapely. Ještě jsem ani pořádně neslyšel všechny ty jejich výtvory z roku 2017, takže si tu pauzičku mohli klidně trochu protáhnout, hehe.

Oreida

Po třech letech představí novou tvorbu kapela Inter Arma. I oni ve svém putování poměrně rádi mění styl. Přestože se stále primárně jedná o sludge metal, vypadá to, že vlivy black metalu stále slábnou a na jejich místo se hrne death metal, a to víc než dost. Pilotní singl „Citadel“ jako by vypadl ze šuplíku jménem „Covenant“ od Morbid Angel. Další ukázka „The Atavist’s Meridian“ zase ukazuje, že atmosférický sludge/doom prezentovaný na minulé řadovce „Paradise Gallows“ taky nezapomněli, zkrátka novinka „Sulphur English“ bude přinejmenším zajímavá.

Dantez

Dantez:

Nejsem si úplně jistý, jestli mi něco ultrazásadního uchází, ale zatím to vypadá, že mi v dubnu žádné nové album úplně prdel neurve. Pár věcí ale určitě za zmínku stojí.

V první řadě je to prozatím jen vágně nastíněný projekt od Rico Nasty a Kenny Beats, „Anger Management“. Rico Nasty je mladá rapperka s unikátním chraplavým projevem, energickou flow a kurevskou vervou. Kenny Beats je producent, který vytváří zejména na základech trapového soundu až skoro elektro-noisové bangery. Duo už za sebou pár spoluprací má a vždy šlo o vydařené věci s geniálním nábojem. Název nadcházejícího projektu napovídá, že by mohlo jít o materiál podobného ladění. Není proto důvod, proč jejich společný materiál nevyzkoušet.

Inter Arma

Zdá se, že za druhý konec vezme v dubnu rap Sadistik, který představí novou desku jménem „Haunted Gardens“. Cover s prvním singlem naznačuje, že se Sadistik bude zkoušet vracet ke svému typickému melancholickému soundu, který fanoušci znají zejména z alba „The Balancing Act“. Pokud novinka spojí tuto pokleslou náladu s potemnělými experimentálními prvky z pozdější tvorby, mohlo by jít o zajímavý poslech.

Lákavě vypadá i první ze dvou ohlášených releasů Sunn O))). Soudě dle teaseru, „Life Metal“ by mohlo nabídnout přímočařejší drone/metalový materiál, který známe z veleděl, jako je „Black One“ nebo „Monoliths and Dimensions“. Změnou pravděpodobně bude živější kytarový tón, což ostatně napovídá barvitý vizuál, který ochutnávku doprovází.


Redakční eintopf – speciál 2017: Mythago

Mythago

Mythago:

Top5 2017:
1. Saiva – Markerna bortom
2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland
3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean
4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams
5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

CZ/SVK deska roku:
Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
Gofannon – Lo vilatge

Artwork roku:
Void Cruiser – Wayfarer

Objev roku:
Saiva

Shit roku:
Mongol – Warrior Spirit

Koncert roku:
David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Videoklip roku:

Film roku:
Wind River

Potěšení roku:
kvantum nových objevů

Zklamání roku:
absence nejočekávanějších desek

Top5 2017:

1. Saiva – Markerna bortom

Kdo někdy slyšel o Lönndom případně LIK, tomu by ani jméno Saiva nemuselo být tolik cizí. Ano, jedná se o sólový projekt Andrease Pettersona, který se na prvních dvou zmíněných v minulosti podílel. A po poslechu „Markerna bortom“ musí být každému jasné, kdo byl tažnou silou Lönndom, minimálně na „Viddernas tolv kapitel“. Dalo by se skoro říct, že debutová deska Saiva je převedením „Viddernas tolv kapitel“ do metalové podoby. Ale hlavně – i přes poklidnější tempo, značně čistý a téměř jemný zvuk kytar s minimem zkreslení a výrazně převažující čisté vokály (dokonalé dvojhlasy!) zde byl Petterson ani ne tak za pomocí hudby, nýbrž atmosféry z ní plynoucí schopen stvořit uzavřený svět nasáklý přesně tou ponurostí a melancholií, kvůli níž black metal vyhledávám nejvíce. Ostatně to je důvod proč se v tomhle shrnutí Saiva nenachází jednou, ale hned dvakrát.

2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland

King Gizzard and the Lizard Wizard to dokázali – splnili, co slíbili, a my jsme se během roku mohli celkem pětkrát těšit z nové desky, která byla každá zcela odlišná a každá až překvapivě kvalitní (tedy s výjimkou „Sketches of Brunswick“, jíž jsem dosud nedokázal přijít na chuť). A pokud by to takhle šlo dál, mělo by se do budoucna začít uvažovat o kategorii Top 5 „Gizzárdích“ alb. A proč mne vlastně oslovil předposlední minuloroční zářez více než ostatní? Po předcházejících čtyřech kusech (včetně „Nonagon Infinity“, přestože je o rok starší) se jedná o první album, které nepřichází s žádným do očí bijícím nápadem (smyčka na „Nonagon Infinity“, mikrotonální ladění na „Flying Microtonal Banana“, příběhový koncept s možná až příliš výrazným využitím vypravěčky na „Murder of the Universe“ a jazzová fúze na „Sketches of Brunswick“), nýbrž všechny tyhle ideje kombinuje dohromady do zcela funkčního a nutno říci, že mnohem vyzrálejšího celku. Opakující se motivy v průběhu skladeb – máme; mikrotonální lazení – máme; vypravěčku (využitou tentokráte mnohem střídměji) – máme; klidnou až jazzovou náladu – máme; a navrch ještě časté zakomponování psychedelického folku z „Paper Maché Dream Balloon“. Tohle album má prostě všechno, co si „Gizzárdí“ fanoušek může přát, zaobalené do poklidné až mysteriózní atmosféry, díky níž působí celek dospěleji a zároveň v kontextu celé diskografie získává svůj vlastní výrazný „xicht“.

3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean

Nic nemá na pořádnou darkfolkovou melancholii a přesně tou dvoučlenné uskupení Viktor’s Joy je. Místy na mě „I Used to Be Clean“ sice působilo snad až příliš moderně indie a hipsta, ale za ty emoce, které ve mně dokázalo vzbudi,t jsem mu ochoten odpustit takřka cokoli. Nebál bych se říci, že i přesto, že se nejedná o mé nejoblíbenější album za rok 2017, je tím, na nějž budu pravděpodobně vzpomínat nejdéle.

Viktor's Joy

4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams

Psychedélie s blackmetalovými prvky a náckovskou estetikou od protinožců… už to samo o sobě si říká o zmínku v ročním shrnutí. Naštěstí nezůstává jen u slibné premisy a samotná hudba dokonává dílo v podobě nadmíru přijatelné. Jsem si sice jistý, že za minulý rok vyšlo mnoho lepších alb, já je ale naštěstí neslyšel, a tak tady Black Magick SS můžu s čistým svědomím ponechat. Jen škoda, že ohledně textů nejsou zrovna sdílní.

5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

Mírně lynchovský vokál a perfektní kombinace stoneru, blues a někdy až klasického rock’n’rollu, který svou dravostí a vzpurností připomíná postavy Linklaterova „Dazed and Confused“, avšak na rozdíl od nich v sobě má místy něco nadmíru znepokojujícího. Závan čerstvého vzduchu na stonerové scéně a to mě baví.

Malokarpatan

CZ/SVK deska roku:

Malokarpatan – Nordkarpatenland

Domácí scénu příliš nesleduji, respektive téměř vůbec – ne snad proto, že bych ji považoval za méně kvalitní nebo méněcennou, ale jednoduše mne míjí, nevím proč. Co každopádně nemohlo minout ani mě, je samozřejmě Malokarpatan. Nezmiňuju je první a ani k nim nic moc nového nepřidám – „Stridžie dni“ byly skvělé, ale „Nordkarpatenland“ jde ještě dál a především folklorní prvky, ať už nástrojové, textové, samplové nebo prostě v celkové náladě, si mě ve své podobě „slováčisko jako noha“ naprosto získaly a jsou to právě ony, jež zajišťují naprostou unikátnost Malokarpatan, který se už teď stává kultem.

Neřadový počin roku:

Gofannon – Lo vilatge

Má to kytaru, má to flétnu, tahací harmoniku, možné i nemožné perkuse, housle, klarinet, brumle, nějaké další mnou neidentifikovatelné nástroje, francouzštinu a francouzský venkov je z toho cítit i v zaprděných pražských ulicích (a to jsem na francouzském venkově nikdy nebyl – vlastně ani ve Francii). A abych nezapomněl, není to kýčové a na rozdíl od předchozího EP „Prosodie“ tu není žádná elektrická kytara, co by prznila zbytek. Ideální folkové album? Ne, jen taková hopsačka, ale sakra dobře se to poslouchá. Pořád. A pořád.

Void Cruiser – Wayfarer

Artwork roku:

Void Cruiser – Wayfarer

Tahle kategorie patřila k těm, s nimiž jsem letos měl největší problém, a nebylo to nedostatkem nýbrž naopak přehršlí kvalitních přebalů, jež jsem za tento rok zaregistroval. Ani vyřazení alb, která jsem pořádně nebo vůbec neslyšel, příliš nepomohlo. Nakonec jsem ale nemohl jinak – obal „Wayfarer“ vyvolává přesně tu nejistotu a neurčitost, jakou může člověk pocítit při pohledu do hlubokého neznámého vesmíru, který si pro sebe usurpuje všechny myšlenky pozorovatele a jen tak snadno je původnímu majiteli nevrátí. Vrcholky hor vystupující z mlhy a šumu zaobalené v nafialovělém nádechu toho o svém původu příliš neříkají a právě ta nejistota mě na tom baví.

Objev roku:

Saiva

Naznačil jsem to už výše – každopádně oním druhým místem, kde se Saiva vyskytuje, je právě objev roku a nakolik pro mne odzbrojující se dá vyčíst z pořadí letošní top pětky. Váhal jsem sice ještě nad The Minerva Conduct, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že skandinávská neotřelá blacková syrovost je pro mne mnohem přitažlivější než moderní vypiplaný sound.

Saiva

Shit roku:

Mongol – Warrior Spirit

Psal jsem to už v recenzi – hudba Mongol není zas tak příšerná, ale folk metal v jejich podání je tak neuvěřitelně průměrnou a frigidní záležitostí, že více než pár poslechů se stává neúnosnými. A jako shit roku jsem je vybral ne kvůli vyloženým nekvalitám, ale jen z důvodu, že špatné hudbě se snažím co nejvíce vyhýbat, poněvadž to prostě nemám zapotřebí, a většinou se mi to docela daří – ale holt stane se a aspoň do téhle kategorie mám co napsat.

Koncert roku:

David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Bohužel Wardruna to o nějaké dva týdny promeškala, jinak by nebylo o čem. Takhle ovšem můžu na první (a vlastně jediné) místo aspoň hodit tuhle slovensko-norskou kolaboraci. Ne, že bych snad na vícero koncertech nebyl, ale žádný z nich nebyl natolik světoborný, aby si zde zasloužil zmínit. Tohle vystoupení bylo kromě hudby, sestávající až na jednu výjimku pouze z industriálně-jazzové improvizace, výjimečné především v jejím spojení s prostorem, který představovala dávno nepoužívaná Elektrárňa Piešťany. Toto spojení dalo vzniknout neuvěřitelné atmosféře, v níž na světlo světa vyplouvaly střípky minulosti prolínající se se současností a ve výsledku drcené na prach zvukovou masou, o níž se až nechtělo věřit, že je opravdu produkována jen dvěma lidmi.

David Kollár & Arve Henriksen

Videoklip roku:

Pravidelným divákem metalových ani nemetalových klipů zrovna nejsem, a přestože jsem jich letos pár viděl, s výjimkou „ještěrčího čaroděje“ se nejspíš neřadili do tohoto desetiletí. Proto drahocenní čtenáři dozajista odpustí, že do této kategorie nepřispěji svou Troškou.

Film roku:

Wind River

Původně jsem měl v plánu tuhle kategorii zcela vynechat, jelikož zhlédnuté filmy z minulého roku bych spočítal na prstech obou rukou, ale nakonec mi to nedalo – „Wind River“ mi nabídlo tak mrazivou a nepříjemnou podívanou s takovou záplavou pocitů odporu a vzteku a následného uspokojení v podobě provedení spravedlnosti přesně podle mých představ, že ho prostě nemůžu nezmínit. A k tomu parádní soundtrack dokonávající onu mrazivost a místy vytvářející hypnotickou atmosféru, na němž se podílel i Nick Cave. Na mainstreamovou produkci skvělá záležitost a Taylor Sheridan po „Sicariu“ potvrzuje své scenáristické schopnosti (a v tomto případě dokazuje, že o nic hůře na tom není ani po režisérské stránce).

Wind River

Potěšení roku:

kvantum nových objevů

V minulém roce mne nejvíce potěšila četnost mých hudebních objevů, především co se dark a pagan-folkové scény týče. Tak se mi do merku dostala seskupení jako Splinterskin, Irfan, Gofannon nebo Weh a já pevně doufám, že tenhle žánr mi i v tomto roce bude odhalovat svá tajemství stejně intenzivně jako v minulém, v němž mne celkově nejvíce ovlivnil. A nebyly to jen folkové žánry, které mne v minulém roce obohatily (ačkoli žádný další to nezvládl v takové míře) – třeba takoví už zmiňovaní progresivní The Minerva Conduct mi rovněž výrazně utkvěli v paměti.

Zklamání roku:

absence nejočekávanějších desek

Nemůžu říct, že by mne v tomto roce něco vyloženě zklamalo, proto si nakonec vyberu záležitost celkem přízemního a nezajímavého rázu – bohužel žádná z kapel, u kterých bych si to opravdu přál, tento rok nevydala album, přestože od vydání toho posledního uplynulo čtyři nebo více let. Nezbývá mi tak doufat, že se tento rok konečně dočkám nového Toma Waitse, WWW a především Tenhi, na jejichž stránky jsem se díval pravidelně několikrát za měsíc, nejintenzivněji pak před sepisováním každého eintopfu.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Zhodnocení roku:

Tenhle ročník sice nebyl vyloženě slabý, ale ke spokojenosti mám rovněž daleko, poněvadž tak 50 % toho nejzajímavějšího, co jsem slyšel, už za sebou nějaký ten rok existence má. Na druhou stranu, pár příjemných překvapení se konalo (a těch nepříjemných naštěstí jen minimum), takže si nebudu příliš stěžovat. Přesto si od roku 2018 slibuji více, už jen proto, že s výše zmiňovanými Tenhi a WWW to vypadá dost nadějně.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Murder of the Universe

King Gizzard and the Lizard Wizard - Murder of the Universe

Země: Austrálie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
Chapter 1: The Tale of the Altered Beast
01. A New World
02. Altered Beast I
03. Altered Me I
04. Altered Beast II
05. Alter Me II
06. Altered Beast III
07. Altered Me III
08. Altered Beast IV
09. Life / Death
Chapter 2: The Lord of Lightning vs. Balrog
10. Some Context
11. The Reticent Raconteur
12. The Lord of Lightning
13. The Balrog
14. The Floating Fire
15. The Acrid Corpse
Chapter 3: Han-Tyumi and the Murder of the Universe
16. Welcome To An Altered Future
17. Digital Black
18. Han-Tyumi The Confused Cyborg
19. Soy-Protein Munt Machine
20. Vomit Coffin
21. Murder Of the Universe

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

„Pryč s mikrotonálním laděním,“ zvolal Stu Mackenzie a zahodil zurnu na druhý konec místnosti. „Pryč s krautrockovou podmanivostí,“ dodal a svou na zakázku vyrobenou kytaru zlomil o kovovou pelest postele. „Je třeba zničit vesmír!“ zařval z plných plic do prázdného prostoru a rozběhl se proti zdi. Bezvládné tělo se tiše sesulo na podlahu, zavládlo nezvyklé ticho. Když se po třech hodinách probudil v čisté, dokonale bílé peřině, s hlavou těsně omotanou obvazem, začal se hystericky smát. Věděl, jaké album nahraje příště. „Murder of the Universe“ bylo na světě.

King Gizzard and the Lizard Wizard jsou zpět, a to pouhé tři měsíce poté, co se předvedli v nejlepší formě na albu „Flying Microtonal Banana“. Pokud vás úvod poněkud zmátl (nebo pokud nevíte, co je to zurna), budu vás muset odkázat na svůj čtvrt roku starý text, neboť opakovat, čím byl „Létající mikrotonální banán“ výjimečný, by zabralo dobrých pár tisíc znaků.

Australští šílenci pokračují v plánu vydat letos čtyři až pět desek, ovšem vyvrací moje mylné domnění, že všechny budou postaveny na mikrotonálním ladění. S „Murder of the Universe“ se vrací zpět v čase a představují album, které plynule navazuje na loňský počin „Nonagon Infinity“, pokud je ovšem vůbec možné navázat na desku, která se točila v nekonečném kruhu a de facto tak neměla žádný začátek či konec.

Zvukově a v jisté míře i ideologicky je však „Murder of the Universe“ jednoznačným bratříčkem „Nonagon Infinity“. Psychedelický rock, který stojí někde v hloubi hudby, již King Gizzard and the Lizard Wizard tvoří, je zde doslova utopen pod desítkami melodií, hluků, chaosu a slov. Zastřený, těžko čitelný zvuk alba ukazuje tentokrát kapelu jako energické rockery a drive, s nímž se album tlačí dopředu, je úctyhodný. Ačkoli se King Gizzard nebojí zpomalit, většinu času znějí jako jedoucí buldozer. Splašené bicí posouvají hudbu dopředu, spleť kytar vyluzuje chytlavé melodie. Velice výrazně je slyšet i baskytara a velkou roli tentokrát hrají i klávesy a množství počítačově stvořených zvuků a pazvuků. Prostě chaos.

Je však „Murder of the Universe“ něčím výjimečné i na koncepční rovině, nebo jde jen o čtyřicet minut poctivého rock’n’rollu? Jak napověděl úvod, samotný koncept je to, co je na albu unikátní a co potvrzuje můj dojem, že Stu Mackenzie je šílenec.

„Murder of the Universe“ je deska koncepční, v tomto případě ovšem nejde o všeobjímající pojem, jen o určité zastřešení určující rámec pro tři příběhy, z nichž se album skládá a jež jsou od sebe snadno odlišitelné. Mezi jejich společné prvky patří pravidelné užívání mluveného slova a propletenost jednotlivých částí příběhů v podobě opakování a rozvíjení melodií. Bližší pozornost si však zaslouží každý z nich.

„The Tale of the Altered Beast“ je první a ze tří příběhů je to právě zde, kde se hudba a koncept spojují z celé desky nejlépe. Pojednává o proměně hlavní postavy v nestvůru, jež je napůl člověkem a napůl medvědem, a tento proces je skvěle zrcadlen v hudbě samotné, která střídá kratší sekce „Alter Me“ s delšími kusy „Altered Beast“ a dohromady tak elegantně zobrazuje transformaci z člověka na člověko-medvěda. Skladby jsou obohaceny a velké množství mluveného slova a jsou to právě vstupy vypravěčky a její chladný, neemotivní hlas, které místy narušují tok hudby a odpoutávají pozornost od propracované hudební složky. To je bohužel jeden z hlavních nedostatků celého „Murder of the Universe“.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Druhý příběh „The Lord of the Lightning vs. Balrog“ není zdaleka tak propracovaný koncepčně, nacházejí se zde však asi ty nejlepší momenty celého alba a některé opravdu skvělé melodie. Roboticky chladný hlas vypravěčky pokračuje i zde, větší důraz je ovšem tentokrát kladen na zpěv, a možná i proto je příběh dosti mlhavý a na rozdíl od „The Tale of the Altered Beast“ tak koncepčnost mírně utrpěla na úkor poslouchatelnosti, což ve výsledku vůbec nevadí. Je to právě druhý příběh, který nejvíce navazuje na „Nonagon Infinity“, jak ostatně dosvědčí už kratičká úvodní skladba „Some Context“, jež je vlastně jen přepracovanou melodií „People-Vultures“ ze zmíněné desky.

Je to však teprve třetí část desky „Han-Tayumi and the Murder of the Universe“, která mě utvrdila v dojmu, že King Gizzard and the Lizard Wizard to nebudou mít v hlavě úplně v pořádku. Hudebně je překvapivě přímočará, je zde sice množství detailů a zvukově tak zůstává konsistentní se zbytkem nahrávky, nicméně kapela citelně přitvrdila a některé riffy odhalují nečekaně punkově kořeny. Ústřední roli hraje vyprávění kyborga Han-Tayumi, které téměř vytěsnilo veškerý zpěv. Příběh pojednává o kyborgovi, jenž by si přál zažít dvě věci, které jsou pro něj nemožné a pro lidi zcela běžné – totiž smrt a zvracení. Nerad bych vyzrazoval jemné nuance příběhu, ovšem jeho závěr, při němž kyborg zvrací tak dlouho, dokud obsah jeho žaludku nevzroste na velikost galaxie, zhroutí se vlivem vlastní gravitace a stvoří černou díru, jež pohltí celý vesmír, si jen těžko mohu nechat pro sebe.

„Nonagon Infinity“ bylo album poměrně těžké na poslech, neboť šlo o nekonečnou jízdu bez jediného zvolnění, a vše tak ve výsledku splývalo v jeden velký chomáč, čemuž se King Gizzard tentokrát vyvarovali a jednotlivé skladby obdařili chvílemi klidu i momenty vyvrcholení. Je to však neustálý a nekonečný příval slov, v prvních dvou skladbách prostřednictví hlasu vypravěčky a ve třetí kyborga, který z „Murder of the Universe“ činí album, jež jednoduše není možné poslouchat „na pozadí“. Byl to až pozorný poslech, který odhalil, že jde o desku velice propracovanou a chytrou, ovšem pokud si nemáte zrovna možnost sednout a čtyřicet minut se nechat unášet (či si ji pustit do uší pří běhání či jiné mentálně nenáročné činnosti), je pro vás „Murder of the Universe“ takřka k ničemu. Oceňuji ambiciózní nápad i to, že King Gizzard and the Lizard Wizard dovedli po pouhých několika měsících přijít s opravdu originálním albem, bohužel však nadřadili koncept nad hudbu, a to na úkor poslouchatelnosti. K „Murder of the Universe“ se tak nejspíše budu vracet jen výjimečně.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Flying Microtonal Banana

King Gizzard and the Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

Země: Austrálie
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
01. Rattlesnake
02. Melting
03. Open Water
04. Sleep Drifter
05. Billabong Valley
06. Anoxia
07. Doom City
08. Nuclear Fusion
09. Flying Microtonal Banana

Hrací doba: 41:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou různé cesty k úspěchu. Jednou z nich, kterou si představí a zvolí asi nejvíce lidí, je dělat to samé co ostatní, inspirovat se u nejlepších a dřít tak dlouho, dokud nebudete ještě lepší a dokud vás vaše námaha neodmění zaslouženým triumfem. Nic proti těm, kteří si tuto cestu zvolí, nepochybuji, že si svou nově nabytou pozici vydřeli (s výpomocí notné dávky štěstí, samozřejmě), ale je to tak trochu nuda. Další cesta, ovšem méně přehledná, plná slepých uliček a míst přímo se vybízejících ke karambolu, je cesta odlišení. Buďte jiní, buďte divní, a je dost možné, že když budete divní dost dlouho, úspěch se dostaví.

Australští King Gizzard and the Lizard Wizard jsou divní. V žádném případě nemohu tvrdit, že by jejich diskografie byla prošpikovaná jedním klenotem za druhým, je ovšem zřejmé, že vždy vyhledávali jiné cesty než všichni ostatní. Tak třeba namátkou: zpěv na debutovém počinu byl nahrán několika iPhony rozmístěnými po zkušebně. Jejich druhé album byla vlastně zhudebněná westernová audiokniha. Poté se obrátili k psychedelii, zaobírali se tématy, jako je vymývání mozku. Zcela akustické „Paper Mâché Dream Balloon“ nahráli na farmě. Nahrávku „Quarters!“ rozdělili na čtyři deset minut a deset sekund dlouhé skladby načichlé jazz rockem.

Donedávna největší experiment však předvedli na svém loňském albu „Nonagon Infinity“, jehož jednotlivé písně byly propleteny, jak jen to bylo jen možné. Melodie z jedné se vrátila v jiné, vše se točilo v kruhu a jednotlivé písně do sebe zapadaly jako dílky skládačky, a to včetně skladby první a poslední, takže teoreticky bylo možné poslouchat celek bez jediného oddechu a přerušení, dokud vám neexplodovala hlava. Na takto ambiciózní počin se těžko navazuje, ovšem King Gizzard and the Lizard Wizard našli cestu. Naladili své banány mikrotonálně a odletěli do vyšších sfér vědomí, kde nějakou dobu pobývali jen s Vesmírnými lidmi, ještěry, kteří ovládají svět, a uživateli psychotropních látek. Vrátili s nejlepším albem své kariéry.

Mikrotonální ladění, jak každý odborník z Wikipedie ví, je ladění se vzdálenostmi menšími než půltón, tedy jiné, než je v moderní západní hudbě obvyklé. Jak je možné si ověřit na mnoha příkladech, naše mozky mají tendenci vše, co pro ně není obvyklé, považovat za divné, a to je jistě přesně ten účel, proč si King Gizzard and Lizard Wizard tento experiment vybrali. Ostatně není to nic šokujícího, neobvyklost, kterou na předchozích albech projevovali hlavně formou a způsobem nahrávání, tentokrát vetkli hlouběji do hudby samotné.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Nebyl důvod předpokládat, že se jim to povede. Přestože jsem loňské „Nonagon Infinity“ protáčel často a rád, přeci jen mělo k bezchybnosti daleko a jeho nekonečnost byla ve výsledku spíše ubíjející. Pro nahrání novinky navíc museli překonat řadu obtíží. Naladit „běžné“ nástroje užívané v rockové hudbě mikrotonálně není tak jednoduché, ostatně si kvůli tomu King Gizzard and the Lizard Wizard nechali vyrobit zakázkové kytary. Frontman Stu Mackenzie se naučil hrát na zurnu, což je v podstatě pradědeček nám dobře známého hoboje. Výsledek však stojí za to.

„Flying Microtonal Banana“ otevírá energická hitovka „Rattlesnake“. Na rozdíl od následujících skladeb stojí „Rattlesnake“ na naprosto primitivní hře bicích, jež nechává veškerou pozornost samotným melodiím. Už zde se objevují některé klíčové prvky alba, které další skladby rozvíjejí. Veškeré vokály jsou podkresleny stejnou melodií hranou na kytary (výjimečně i na jiné nástroje) a často také zdvojeny slabším robotickým hlasem. Kapela se také nebojí různých nehudebních vlivů, v případě první skladby například dutí větru, které místy přehlušuje samotnou hudbu. V neposlední řadě jsou tu pak samozřejmě „divná“ sóla. Klíčovou roli zde hraje samozřejmě zurna, jejíž zvuk se jednoduše nedá popsat, ale díky mikrotonálnímu ladění jsou prakticky všechny melodie na nahrávce tak trochu nezvyklé, ať už jsou hrány na zurnu, kytaru, flétnu, syntezátor či baskytaru.

Celá první polovina desky je ohromně silná a „Rattlesnake“ je jen jejím úvodem. Jak následná „Melting“, tak čtvrtá „Sleep Drifter“ přinášejí množství perfektních momentů. První jmenovaná zejména v instrumentální sekci, kdy se kytara několikrát navrátí do základního motivu, který poté vždy rozvine trochu jiným směrem; v druhé jmenované pak vynikne propracovaná rytmika vzniknuvší ze souhry dvou bicích sestav, z nichž každá hraje něco tak trochu jiného, a přitom dohromady znějí naprosto bezvadně. Vrchol však nalézám v třetí „Open Water“, jež si mě svou krautrockovou podmanivostí vždy omotá kolem prstu.

Výrazný zlom přichází v polovině v podobě westernové balady „Billabong Valley“. King Gizzard and the Lizard Wizard zde výrazně zpomalí a znějí snad ještě nezvykleji než v první části desky, z nějakého důvodu jim to ovšem stále funguje a „Billabong Valley“ tak drží vysokou úroveň předchozích skladeb. Problém nastává až v druhé polovině „Flying Microtonal Banana“. Kapela jako by rezignovala na dlouhé instrumentální plochy a trojici skladeb „Anoxia“, „Doom City“ a „Nuclear Fusion“ tak vybavila jen základním motivem, jejž však dále nijak nerozvíjí. Je to znát i na délce skladeb, která z průměrných šesti minut v první polovině desky spadne kamsi ke třem v polovině druhé. Netuším, proč se King Gizzard and the Lizard Wizard rozhodli posluchače ochudit o další skvělá sóla na zurnu či jiné vychytávky, a bylo by nefér tvrdit, že kratší a přímočařejší skladby činí z „Flying Microtonal Banana“ horší album, kazí však možnost učinit z něj album ještě lepší. Závěr v podobě titulní instrumentální skladby pak opět ukazuje, jak ohromný potenciál se v melodiích nachází, King Gizzard and the Lizard Wizard se ho ovšem rozhodli nevyužít.

King Gizzard and the Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

Jedním z možných důvodů, proč je druhá polovina desky mnohem kratší a méně výrazná, může být i snaha kapely šetřit si zajímavý materiál pro další počiny. „Flying Microtonal Banana“ totiž není jejich posledním výletem do říše mikrotonálního ladění, naopak je to pouze první ze čtyř či pěti alb, která hodlají letos vydat. Jsem trochu skeptický neboť se mi těžko věří, že by bylo v silách Australanů složit za tak krátkou dobu takové množství kvalitní hudby, a také se bojím, že pokud nepřijdou ještě s něčím jiným, onen mikrotonální experiment bude ke konci roku již vyčichlý a nezajímavý. Lepší vstup do nové éry své existence si však King Gizzard and the Lizard Wizard snad přát ani nemohli.