King Gizzard & The Lizard Wizzard představují videoklip k singlovce „Honey“, který si můžete pustit níže. Jedná se o pár let starou skladbu, která se zveřejnění dočkala až nyní.
Archiv štítku: King Gizzard and the Lizard Wizard
King Gizzard and the Lizard Wizard – Infest the Rats’ Nest
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 34:51 Odkazy:
|
„Infest the Rats’ Nest“ je nová, v pořadí patnáctá studiová fošna melbournských rodáků King Gizzard and the Lizard Wizard založených roku 2010. Po náročném roku 2017, kdy vydali pět alb, včetně zásadního „Flying Microtonal Banana“, si dali celkem oprávněně rok odpočinek, aby letos opět mohli potěšit příznivce ujetých hudebních výtvorů novou porcí muziky. Prvním chodem bylo v dubnu vydané „Fishing for Fishies“, na nějž jsem se těšil, ale nakonec mě docela minulo, takže i z plánované recenze sešlo. Tak alespoň krátce – přestože jde dost možná o nejsnáze poslouchatelné album King Gizzard and the Lizard Wizard, moc mě to rybaření ve stylu ztripovaného blues-boogie nevzalo. Bylo to vtipné, zprvu i zajímavé, ale po pár protočeních poslech omrzel.
Ještě před vydáním „Fishing for Fishies“ však přistál na internetu singl „Planet B“, který zněl naprosto jinak. Žádné rybičky, šumící potůček a zpívající ptáčkové, naopak, konec toho všeho a mohutné varování, že „THERE IS NO PLANET B!“. Jediné, co vytanulo na mysli, bylo: co to kurva je a jsou to vůbec oni? Není to jen nějaký vedlejšák toho šílence Mackenzieho? Samozřejmě, že to byli King Gizzard and the Lizard Wizard. Později přišlo oficiální info o dalším albu a také další singly, čímž se stvrdilo, že borci nyní budou hrát metal.
Metal, přesněji řečeno thrash metal, je tedy novou parketou v už tak obšírném rejstříku King Gizzard and the Lizard Wizard. Stylová obměna je tím pádem víc než znatelná. Rozdíl je však také v estetice celého „Infest the Rats’ Nest“, potažmo přístupu kapely k dílu. King Gizzard and the Lizard Wizard byli vždy o posouvání hranic, o experimentech, o využívání neznámých postupů. Kromě netradičních hudebních spojení se jednalo například také o využití iPhonů jako mikrofonů na debutu „12 Bar Bruise“, natočení westernové audioknihy v podobě „Eyes Like the Sky“, stvoření nikdy nekončící „Nonagon Infinity“ nebo mikrotonální „Flying Microtonal Banana“ a také labelům a posluchačům volně poskytnuté „Polygondwanaland“ ke stažení, vydání, prostě čemukoliv. „Infest the Rats’ Nest“ působí na poměry King Gizzard and the Lizard Wizard poněkud obyčejně. Nic inovativního se tu totiž nenachází. Víc než cokoliv připomíná novinka spíše složenou poctu danému žánru. Ale je to nutně špatně? Nemyslím si, i když je tento fakt asi tím nejslabším ohledně celé nahrávky. Na druhou stranu, už ta samotná radikální stylová změna je něčím, co je těmto Australanům vlastním, a koneckonců, nejdůležitější je nakonec prosté – baví/nebaví. A „Infest the Rats’ Nest“ rozhodně baví.
Gizzardí, Lizardí, Wizardí thrash spočívá především ve vzývání jeho prvotní podoby, tak jak ji známe z debutů Metallicy, Overkill nebo Slayer. Občas neurvalé kopáky a jednotlivé rozjezdy připomínají časy před-thrashové, tedy Motörhead. Zpěv svým frázováním připomene i Hetfielda, což v kombinaci s klasickým projevem Mackenzieho zní skvěle. Není to ale jenom o thrash metalu. King Gizzard and the Lizard Wizard si naštěstí zachovali svoji tvář, která se nejvíce projevuje v pomalejších, stonerových kouscích. Tato transformace z psychedelického rocku do stoner metalu dává smysl a funguje bez chyb.
Rovněž tak produkce celé desky sedí výborně, kdy ten archaický, tvrdý a zastřený zvuk dobře doplňuje jak skladby samotné, tak i textovou náplň, takže to eko-zelené poselství o ochraně planety skrze veškerý ten plíživý dým a létající hobliny od kytar dobře vynikne.
Na „Infest the Rats’ Nest“ se tak nachází ryze thrashové ataky jako už zmíněná hitovka „Planet B“ se skvělým refrénem, ale i stonerové, v případě „Superbug“ až doomové skladby. Mojí nejoblíbenější se brzy stala druhá „Mars for the Rich“, která má v sobě sedmdesátkového ducha a několik neuvěřitelně silných motivů. Neméně zábavné jsou také oba party „Venusian“ nacházející se na druhé straně desky, jež pojednává o obsazování Venuše, ale i všechny ostatní zářezy, snad jen s výjimkou slabší „Perihelion“. Singlovky „Organ Farmer“ a „Self-Immolate“ představují ten nejklasištější thrashový kvapík, určitě mohlo dojít k větší nápaditosti, ale i tak jednoduše baví, stejně jako závěrečná „Hell“.
Věřím, že některým fanouškům King Gizzard and the Lizard Wizard může přijít „Infest the Rats’ Nest“ možná až hloupé. Žádné velké rozmýšlení ani pokusy se někam posouvat, prostě jen vzít kytary a namlátit to tam. Spousta mániček je však jistě spokojena. Vlastně se jim povedlo stvořit jednu z nejzajímavějších a nejzábavnějších thrashových nahrávek za poslední dobu, kterou navíc výborně oživuje stonerový závan. Není bezchybná, není výjimečná, ale vím, že se k ní budu rád vracet.
Redakční eintopf – srpen 2019
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Obvykle tu hoblujeme metalové bince, takže to protentokrát rozštípnu trochu jinak – nejlepší deskou srpna bude „Norman Fucking Rockwell“ od dreampopové bohyně Lany Del Rey. Všechny dosavadní singly mě bavily, charakteristická atmosféra Lany jim nechyběla, tudíž doufám, že to dopadne lépe než minulé „Lust for Life“. Pokud nebudou žádné featy s posranými rappery, tak by se to mělo podařit.
Oukej, tak abych nebyl za úplnou močku, přidám taky nějaké metaly. „Döda själar“ od švédských Mylingar zní dost násilně a dovolím si tvrdit, že by měla uspokojit všechny, kdo prahnou po odporném zlo death metalu.
Ještě o kousek výš bych ale vypíchnul návrat italského projektu Tenebrae in perpetuum, jemuž v srpnu vychází nová, celkově čtvrtá dlouhohrající deska „Anorexia obscura“. Předešlé „L’eterno maligno silenzio“, které je staré už celých deset let, mám docela rád; zrovna nedávno jsem z police tahal CD, opět to prohnal ušima a pořád super. Doufejme, že novinka naváže se ctí.
Metacyclosynchrotron:
Novozélandští Diocletian mě vlastně ještě s žádnou řadovkou nezklamali, takže novinku „Amongst the Flames of a Bvrning God“ sjedu důkladně a rád. Menší pochyby vzbuzuje upsání Profound Lore, zvuk vypuštěných ukázek a jejich přílišná podoba s Revenge, ale myslím, že celkově bude vše v nejlepším pořádku.
Nové album „Döda själar“ švédských deathmetalistů Mylingar si také nemůžu nechat ujít, protože předchozí „Döda drömmar“ ve mně dokázalo vzbudit fyzický odpor podobně jako třeba raní Autopsy, i když hudebně razí švédové modernější sound. Kvůli zhovadile nepříjemné atmosféře bych do třetice doporučil i novou desku Hellvetron. Jejich debut sice byla jen průměrná emulace Demoncy či starých Necros Christos, ale s „Trident of Tartarean Gateways“ se chlapům z Nyogthaeblisz podařilo vytvořit fakt autentický hnus.
A jinak vyhlížejte minule doporučované Concrete Winds, protože vydání jejich debutu „Primitive Force“ bylo o měsíc posunuto. A i když černé na bílém to nikde není, nepřekvapilo by mě, kdyby zčistajasna vyšla nová Mgła.
Cnuk:
Srpnový eintopf se mi kompletně situoval k protinožcům. Ani nepamatuji, kdy naposledy mě něco tak vystřelilo do vesmíru jako prvotina Australanů Tropical Fuck Storm nazvaná „A Laughing Death in Meatspace“. To sice neznamená, že by to bylo to nejlepší, co jsem za poslední dobu slyšel, ale cením si tohoto alba především kvůli tomu, jak svěže, ojediněle a neotřepaně zní. Není moc k čemu ho přirovnat, je to prostě šílenost po všech stránkách. Dosavadní singly k chystanému následníkovi „Braindrops“ mě až tak nedostaly, ale je mezi nimi titul „Paradise“, což je výborný kousek. Trochu tuším, že napodruhé už to takové překvápko nebude, ale i tak to určitě bude stát za poslech.
V druhém případě nastává přesun na Nový Zéland za drtičkou Diocletian. Ty jsem si oblíbil v době vydání poslední řadovky „Gesundrian“ a od novinky „Amongst the Flames of a Bvrning God“ čekám ten samý masakr. Myslím, že to pro tyto borce nebude žádný problém, takže si žádné zklamání nepřipouštím, pouze kvalitní war metal. V polovině měsíce je to venku.
A nakonec zpět do Austrálie, za nikým jiným než King Gizzard and the Lizard Wizard. Ti rovněž v polovině měsíce vydají svoji teprve druhou letošní placku „Infest the Rats’ Nest“. V dubnu se na „Fishing for Fishies“ věnovali rybolovu ve stylu sedmdesátkového boogie, nyní se podle všeho vrhnou na thrash metal, samozřejmě s jejich typickým rukopisem. Vkusná obálka a vydané singly naznačují, že to bude přinejmenším vtipné řezivo.
Dantez:
Hide se loni s prvním dlouhohrajícím počinem „Castration Anxiety“ zařadili mezi projekty jako Youth Code, Street Sects nebo Uniform, které dle mnoha posluchačů stojí za renesancí elektro-industriálního zvuku. Debut byl nepříjemný, agresivní a přímočarý. Přišlo mi však, že Hide stoprocentně funkční formuli stále trochu hledají. Proto jsem dost zvědavý, jak do sebe jednotlivé prvky (zejména teda ženské vokály a nemelodické industriální plochy) zapadnou na „Hell Is Here“.
Diocletian podle prvních dvou singlů jedou naopak na jistotu. Všechno hrne tak, jak má. Čekám bezprizorní námrd a jsem rád, že si ho budu moci užít v dostatečně čitelné produkci. Vše napovídá, že „Amongst the Flames of a Bvrning God“ bude důstojným, dost možná ještě o trochu striktnějším následovníkem vydařené „Gesundrian“.
Do třetice vypíchnu nové EP od texaských Street Sects. Jde sice pouze o dva tracky, ale první zveřejněný napovídá, že noise-industriální duo osekává melodické prvky z předešlého alba „The Kicking Mule“ a na jejich místo dosazuje maniakální zvukovou anarchii, takže triumf.
Redakční eintopf – duben 2019
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Duben je po všech směrech natřískaný. Ať už jde o filmy, koncerty anebo alba. Tentokrát bych klidně dokázal vybrat i deset fakt zajímavých desek, které budou stát za slyšení, takže následující tři jména berte tak, že by to podle mě mělo být dost husté.
Johnny Hollow mě uhranuli se svou minulou deskou „A Collection of Creatures“. Ta ale vyšla už před pěti lety, což je sakra dlouhé čekání. Tím spíš od novinky „The Old Gods of New Berlin“ chci opravdu hodně. Zrovna nedávno jsem si „A Collection of Creatures“ připomínal a je to skutečně kouzelná záležitost, tak doufám, že „The Old Gods of New Berlin“ naváže důstojně. Tentokrát by to mělo být jen o pěti skladbách, které budou předpokládám delší, což by mi vyhovovalo a stylu Johnny Hollow by to myslím sedělo.
Dále to hodím bezejmennému debutu islandského projektu Óreiða, protože ukázka „Draumar“ zní fakt kurevsky mocně. Pokud bude celá deska takhle podmanivá, tak to rozhodně bude povinnost vlastnit.
Příznivci syrového hnusu z Portugalska by si pak měli počíhat na druhou desku Voëmmr s názvem „O ovnh intot adr mordrb“. Myslím, že už jen zmínka špinavého black metalu z Portugalska by vás mohla nalákat, protože z téhle země v posledních letech proudí hluboce undergroundové záležitosti vysoké kvality jak na běžícím páse.
Metacyclosynchrotron:
Černým koněm dubna je pro mě debut islandských Óreiða, protože první poslechy proma byly dost silné. Nečekejte jen další typický Island, ale vrstevnatý a silně atmosférický včelín prostý vokálů. Dost se těším i na zkoumání debutu Voz de Nenhum. Každá vypuštěná skladba byla prozatím jiná, takže vlastně nevím, jak „Sublimation“ co nejlépe představit. Je to ale metal s personálními vazbami na Necrosadist nebo Lvcifyre, hudebníci mají zřejmě vřelý vztah k podivné psychedelické hudbě a celé to je pojato dosti esotericky. Pičovina to určitě nebude.
A ze zvědavosti si pustím nové Deiphago, protože jejich poslední desky zní, jako by se Deathspell Omega rozhodli hrát bordel ve stylu Conqueror / Revenge. Potenciál byl na „Satan Alpha Omega“ a „Into the Eye of Satan“ velký a hudbu Deiphago bych měl logicky zbožňovat, ale oba zmíněná alba mi z nějakého důvodu moc nesedla. Uvidíme co „I, the Devil“.
Cnuk:
V dubnu to u mě nebude ani tak o vysokých očekáváních a nedočkavosti jako spíše o zvědavosti. Australští šílenci King Gizzard and the Lizard Wizard se po nezvykle dlouhém odmlčení (dva roky) vracejí s novým materiálem. Nebyli by to oni, aby si opět nepřipravili nějaký žánrový kotrmelec. V případě chystané novinky „Fishing for Fishes“ to vypadá na zaměření na sedmdesátkové boogie, blues a psychedelii. Neříkám, že to bude pecka, ale jsem na to dost zvědav, ostatně jako na každé jiné album od této kapely. Ještě jsem ani pořádně neslyšel všechny ty jejich výtvory z roku 2017, takže si tu pauzičku mohli klidně trochu protáhnout, hehe.
Po třech letech představí novou tvorbu kapela Inter Arma. I oni ve svém putování poměrně rádi mění styl. Přestože se stále primárně jedná o sludge metal, vypadá to, že vlivy black metalu stále slábnou a na jejich místo se hrne death metal, a to víc než dost. Pilotní singl „Citadel“ jako by vypadl ze šuplíku jménem „Covenant“ od Morbid Angel. Další ukázka „The Atavist’s Meridian“ zase ukazuje, že atmosférický sludge/doom prezentovaný na minulé řadovce „Paradise Gallows“ taky nezapomněli, zkrátka novinka „Sulphur English“ bude přinejmenším zajímavá.
Dantez:
Nejsem si úplně jistý, jestli mi něco ultrazásadního uchází, ale zatím to vypadá, že mi v dubnu žádné nové album úplně prdel neurve. Pár věcí ale určitě za zmínku stojí.
V první řadě je to prozatím jen vágně nastíněný projekt od Rico Nasty a Kenny Beats, „Anger Management“. Rico Nasty je mladá rapperka s unikátním chraplavým projevem, energickou flow a kurevskou vervou. Kenny Beats je producent, který vytváří zejména na základech trapového soundu až skoro elektro-noisové bangery. Duo už za sebou pár spoluprací má a vždy šlo o vydařené věci s geniálním nábojem. Název nadcházejícího projektu napovídá, že by mohlo jít o materiál podobného ladění. Není proto důvod, proč jejich společný materiál nevyzkoušet.
Zdá se, že za druhý konec vezme v dubnu rap Sadistik, který představí novou desku jménem „Haunted Gardens“. Cover s prvním singlem naznačuje, že se Sadistik bude zkoušet vracet ke svému typickému melancholickému soundu, který fanoušci znají zejména z alba „The Balancing Act“. Pokud novinka spojí tuto pokleslou náladu s potemnělými experimentálními prvky z pozdější tvorby, mohlo by jít o zajímavý poslech.
Lákavě vypadá i první ze dvou ohlášených releasů Sunn O))). Soudě dle teaseru, „Life Metal“ by mohlo nabídnout přímočařejší drone/metalový materiál, který známe z veleděl, jako je „Black One“ nebo „Monoliths and Dimensions“. Změnou pravděpodobně bude živější kytarový tón, což ostatně napovídá barvitý vizuál, který ochutnávku doprovází.
Redakční eintopf – speciál 2017: Mythago
Mythago: |
|
Top5 2017: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2017:
1. Saiva – Markerna bortom
Kdo někdy slyšel o Lönndom případně LIK, tomu by ani jméno Saiva nemuselo být tolik cizí. Ano, jedná se o sólový projekt Andrease Pettersona, který se na prvních dvou zmíněných v minulosti podílel. A po poslechu „Markerna bortom“ musí být každému jasné, kdo byl tažnou silou Lönndom, minimálně na „Viddernas tolv kapitel“. Dalo by se skoro říct, že debutová deska Saiva je převedením „Viddernas tolv kapitel“ do metalové podoby. Ale hlavně – i přes poklidnější tempo, značně čistý a téměř jemný zvuk kytar s minimem zkreslení a výrazně převažující čisté vokály (dokonalé dvojhlasy!) zde byl Petterson ani ne tak za pomocí hudby, nýbrž atmosféry z ní plynoucí schopen stvořit uzavřený svět nasáklý přesně tou ponurostí a melancholií, kvůli níž black metal vyhledávám nejvíce. Ostatně to je důvod proč se v tomhle shrnutí Saiva nenachází jednou, ale hned dvakrát.
2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland
King Gizzard and the Lizard Wizard to dokázali – splnili, co slíbili, a my jsme se během roku mohli celkem pětkrát těšit z nové desky, která byla každá zcela odlišná a každá až překvapivě kvalitní (tedy s výjimkou „Sketches of Brunswick“, jíž jsem dosud nedokázal přijít na chuť). A pokud by to takhle šlo dál, mělo by se do budoucna začít uvažovat o kategorii Top 5 „Gizzárdích“ alb. A proč mne vlastně oslovil předposlední minuloroční zářez více než ostatní? Po předcházejících čtyřech kusech (včetně „Nonagon Infinity“, přestože je o rok starší) se jedná o první album, které nepřichází s žádným do očí bijícím nápadem (smyčka na „Nonagon Infinity“, mikrotonální ladění na „Flying Microtonal Banana“, příběhový koncept s možná až příliš výrazným využitím vypravěčky na „Murder of the Universe“ a jazzová fúze na „Sketches of Brunswick“), nýbrž všechny tyhle ideje kombinuje dohromady do zcela funkčního a nutno říci, že mnohem vyzrálejšího celku. Opakující se motivy v průběhu skladeb – máme; mikrotonální lazení – máme; vypravěčku (využitou tentokráte mnohem střídměji) – máme; klidnou až jazzovou náladu – máme; a navrch ještě časté zakomponování psychedelického folku z „Paper Maché Dream Balloon“. Tohle album má prostě všechno, co si „Gizzárdí“ fanoušek může přát, zaobalené do poklidné až mysteriózní atmosféry, díky níž působí celek dospěleji a zároveň v kontextu celé diskografie získává svůj vlastní výrazný „xicht“.
3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean
Nic nemá na pořádnou darkfolkovou melancholii a přesně tou dvoučlenné uskupení Viktor’s Joy je. Místy na mě „I Used to Be Clean“ sice působilo snad až příliš moderně indie a hipsta, ale za ty emoce, které ve mně dokázalo vzbudi,t jsem mu ochoten odpustit takřka cokoli. Nebál bych se říci, že i přesto, že se nejedná o mé nejoblíbenější album za rok 2017, je tím, na nějž budu pravděpodobně vzpomínat nejdéle.
4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams
Psychedélie s blackmetalovými prvky a náckovskou estetikou od protinožců… už to samo o sobě si říká o zmínku v ročním shrnutí. Naštěstí nezůstává jen u slibné premisy a samotná hudba dokonává dílo v podobě nadmíru přijatelné. Jsem si sice jistý, že za minulý rok vyšlo mnoho lepších alb, já je ale naštěstí neslyšel, a tak tady Black Magick SS můžu s čistým svědomím ponechat. Jen škoda, že ohledně textů nejsou zrovna sdílní.
5. Lunar Funeral – Sex on a Grave
Mírně lynchovský vokál a perfektní kombinace stoneru, blues a někdy až klasického rock’n’rollu, který svou dravostí a vzpurností připomíná postavy Linklaterova „Dazed and Confused“, avšak na rozdíl od nich v sobě má místy něco nadmíru znepokojujícího. Závan čerstvého vzduchu na stonerové scéně a to mě baví.
CZ/SVK deska roku:
Malokarpatan – Nordkarpatenland
Domácí scénu příliš nesleduji, respektive téměř vůbec – ne snad proto, že bych ji považoval za méně kvalitní nebo méněcennou, ale jednoduše mne míjí, nevím proč. Co každopádně nemohlo minout ani mě, je samozřejmě Malokarpatan. Nezmiňuju je první a ani k nim nic moc nového nepřidám – „Stridžie dni“ byly skvělé, ale „Nordkarpatenland“ jde ještě dál a především folklorní prvky, ať už nástrojové, textové, samplové nebo prostě v celkové náladě, si mě ve své podobě „slováčisko jako noha“ naprosto získaly a jsou to právě ony, jež zajišťují naprostou unikátnost Malokarpatan, který se už teď stává kultem.
Neřadový počin roku:
Gofannon – Lo vilatge
Má to kytaru, má to flétnu, tahací harmoniku, možné i nemožné perkuse, housle, klarinet, brumle, nějaké další mnou neidentifikovatelné nástroje, francouzštinu a francouzský venkov je z toho cítit i v zaprděných pražských ulicích (a to jsem na francouzském venkově nikdy nebyl – vlastně ani ve Francii). A abych nezapomněl, není to kýčové a na rozdíl od předchozího EP „Prosodie“ tu není žádná elektrická kytara, co by prznila zbytek. Ideální folkové album? Ne, jen taková hopsačka, ale sakra dobře se to poslouchá. Pořád. A pořád.
Artwork roku:
Tahle kategorie patřila k těm, s nimiž jsem letos měl největší problém, a nebylo to nedostatkem nýbrž naopak přehršlí kvalitních přebalů, jež jsem za tento rok zaregistroval. Ani vyřazení alb, která jsem pořádně nebo vůbec neslyšel, příliš nepomohlo. Nakonec jsem ale nemohl jinak – obal „Wayfarer“ vyvolává přesně tu nejistotu a neurčitost, jakou může člověk pocítit při pohledu do hlubokého neznámého vesmíru, který si pro sebe usurpuje všechny myšlenky pozorovatele a jen tak snadno je původnímu majiteli nevrátí. Vrcholky hor vystupující z mlhy a šumu zaobalené v nafialovělém nádechu toho o svém původu příliš neříkají a právě ta nejistota mě na tom baví.
Objev roku:
Saiva
Naznačil jsem to už výše – každopádně oním druhým místem, kde se Saiva vyskytuje, je právě objev roku a nakolik pro mne odzbrojující se dá vyčíst z pořadí letošní top pětky. Váhal jsem sice ještě nad The Minerva Conduct, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že skandinávská neotřelá blacková syrovost je pro mne mnohem přitažlivější než moderní vypiplaný sound.
Shit roku:
Psal jsem to už v recenzi – hudba Mongol není zas tak příšerná, ale folk metal v jejich podání je tak neuvěřitelně průměrnou a frigidní záležitostí, že více než pár poslechů se stává neúnosnými. A jako shit roku jsem je vybral ne kvůli vyloženým nekvalitám, ale jen z důvodu, že špatné hudbě se snažím co nejvíce vyhýbat, poněvadž to prostě nemám zapotřebí, a většinou se mi to docela daří – ale holt stane se a aspoň do téhle kategorie mám co napsat.
Koncert roku:
David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017
Bohužel Wardruna to o nějaké dva týdny promeškala, jinak by nebylo o čem. Takhle ovšem můžu na první (a vlastně jediné) místo aspoň hodit tuhle slovensko-norskou kolaboraci. Ne, že bych snad na vícero koncertech nebyl, ale žádný z nich nebyl natolik světoborný, aby si zde zasloužil zmínit. Tohle vystoupení bylo kromě hudby, sestávající až na jednu výjimku pouze z industriálně-jazzové improvizace, výjimečné především v jejím spojení s prostorem, který představovala dávno nepoužívaná Elektrárňa Piešťany. Toto spojení dalo vzniknout neuvěřitelné atmosféře, v níž na světlo světa vyplouvaly střípky minulosti prolínající se se současností a ve výsledku drcené na prach zvukovou masou, o níž se až nechtělo věřit, že je opravdu produkována jen dvěma lidmi.
Videoklip roku:
Pravidelným divákem metalových ani nemetalových klipů zrovna nejsem, a přestože jsem jich letos pár viděl, s výjimkou „ještěrčího čaroděje“ se nejspíš neřadili do tohoto desetiletí. Proto drahocenní čtenáři dozajista odpustí, že do této kategorie nepřispěji svou Troškou.
Film roku:
Wind River
Původně jsem měl v plánu tuhle kategorii zcela vynechat, jelikož zhlédnuté filmy z minulého roku bych spočítal na prstech obou rukou, ale nakonec mi to nedalo – „Wind River“ mi nabídlo tak mrazivou a nepříjemnou podívanou s takovou záplavou pocitů odporu a vzteku a následného uspokojení v podobě provedení spravedlnosti přesně podle mých představ, že ho prostě nemůžu nezmínit. A k tomu parádní soundtrack dokonávající onu mrazivost a místy vytvářející hypnotickou atmosféru, na němž se podílel i Nick Cave. Na mainstreamovou produkci skvělá záležitost a Taylor Sheridan po „Sicariu“ potvrzuje své scenáristické schopnosti (a v tomto případě dokazuje, že o nic hůře na tom není ani po režisérské stránce).
Potěšení roku:
kvantum nových objevů
V minulém roce mne nejvíce potěšila četnost mých hudebních objevů, především co se dark a pagan-folkové scény týče. Tak se mi do merku dostala seskupení jako Splinterskin, Irfan, Gofannon nebo Weh a já pevně doufám, že tenhle žánr mi i v tomto roce bude odhalovat svá tajemství stejně intenzivně jako v minulém, v němž mne celkově nejvíce ovlivnil. A nebyly to jen folkové žánry, které mne v minulém roce obohatily (ačkoli žádný další to nezvládl v takové míře) – třeba takoví už zmiňovaní progresivní The Minerva Conduct mi rovněž výrazně utkvěli v paměti.
Zklamání roku:
absence nejočekávanějších desek
Nemůžu říct, že by mne v tomto roce něco vyloženě zklamalo, proto si nakonec vyberu záležitost celkem přízemního a nezajímavého rázu – bohužel žádná z kapel, u kterých bych si to opravdu přál, tento rok nevydala album, přestože od vydání toho posledního uplynulo čtyři nebo více let. Nezbývá mi tak doufat, že se tento rok konečně dočkám nového Toma Waitse, WWW a především Tenhi, na jejichž stránky jsem se díval pravidelně několikrát za měsíc, nejintenzivněji pak před sepisováním každého eintopfu.
Zhodnocení roku:
Tenhle ročník sice nebyl vyloženě slabý, ale ke spokojenosti mám rovněž daleko, poněvadž tak 50 % toho nejzajímavějšího, co jsem slyšel, už za sebou nějaký ten rok existence má. Na druhou stranu, pár příjemných překvapení se konalo (a těch nepříjemných naštěstí jen minimum), takže si nebudu příliš stěžovat. Přesto si od roku 2018 slibuji více, už jen proto, že s výše zmiňovanými Tenhi a WWW to vypadá dost nadějně.
King Gizzard and the Lizard Wizard – Murder of the Universe
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 46:38 Odkazy:
|
„Pryč s mikrotonálním laděním,“ zvolal Stu Mackenzie a zahodil zurnu na druhý konec místnosti. „Pryč s krautrockovou podmanivostí,“ dodal a svou na zakázku vyrobenou kytaru zlomil o kovovou pelest postele. „Je třeba zničit vesmír!“ zařval z plných plic do prázdného prostoru a rozběhl se proti zdi. Bezvládné tělo se tiše sesulo na podlahu, zavládlo nezvyklé ticho. Když se po třech hodinách probudil v čisté, dokonale bílé peřině, s hlavou těsně omotanou obvazem, začal se hystericky smát. Věděl, jaké album nahraje příště. „Murder of the Universe“ bylo na světě.
King Gizzard and the Lizard Wizard jsou zpět, a to pouhé tři měsíce poté, co se předvedli v nejlepší formě na albu „Flying Microtonal Banana“. Pokud vás úvod poněkud zmátl (nebo pokud nevíte, co je to zurna), budu vás muset odkázat na svůj čtvrt roku starý text, neboť opakovat, čím byl „Létající mikrotonální banán“ výjimečný, by zabralo dobrých pár tisíc znaků.
Australští šílenci pokračují v plánu vydat letos čtyři až pět desek, ovšem vyvrací moje mylné domnění, že všechny budou postaveny na mikrotonálním ladění. S „Murder of the Universe“ se vrací zpět v čase a představují album, které plynule navazuje na loňský počin „Nonagon Infinity“, pokud je ovšem vůbec možné navázat na desku, která se točila v nekonečném kruhu a de facto tak neměla žádný začátek či konec.
Zvukově a v jisté míře i ideologicky je však „Murder of the Universe“ jednoznačným bratříčkem „Nonagon Infinity“. Psychedelický rock, který stojí někde v hloubi hudby, již King Gizzard and the Lizard Wizard tvoří, je zde doslova utopen pod desítkami melodií, hluků, chaosu a slov. Zastřený, těžko čitelný zvuk alba ukazuje tentokrát kapelu jako energické rockery a drive, s nímž se album tlačí dopředu, je úctyhodný. Ačkoli se King Gizzard nebojí zpomalit, většinu času znějí jako jedoucí buldozer. Splašené bicí posouvají hudbu dopředu, spleť kytar vyluzuje chytlavé melodie. Velice výrazně je slyšet i baskytara a velkou roli tentokrát hrají i klávesy a množství počítačově stvořených zvuků a pazvuků. Prostě chaos.
Je však „Murder of the Universe“ něčím výjimečné i na koncepční rovině, nebo jde jen o čtyřicet minut poctivého rock’n’rollu? Jak napověděl úvod, samotný koncept je to, co je na albu unikátní a co potvrzuje můj dojem, že Stu Mackenzie je šílenec.
„Murder of the Universe“ je deska koncepční, v tomto případě ovšem nejde o všeobjímající pojem, jen o určité zastřešení určující rámec pro tři příběhy, z nichž se album skládá a jež jsou od sebe snadno odlišitelné. Mezi jejich společné prvky patří pravidelné užívání mluveného slova a propletenost jednotlivých částí příběhů v podobě opakování a rozvíjení melodií. Bližší pozornost si však zaslouží každý z nich.
„The Tale of the Altered Beast“ je první a ze tří příběhů je to právě zde, kde se hudba a koncept spojují z celé desky nejlépe. Pojednává o proměně hlavní postavy v nestvůru, jež je napůl člověkem a napůl medvědem, a tento proces je skvěle zrcadlen v hudbě samotné, která střídá kratší sekce „Alter Me“ s delšími kusy „Altered Beast“ a dohromady tak elegantně zobrazuje transformaci z člověka na člověko-medvěda. Skladby jsou obohaceny a velké množství mluveného slova a jsou to právě vstupy vypravěčky a její chladný, neemotivní hlas, které místy narušují tok hudby a odpoutávají pozornost od propracované hudební složky. To je bohužel jeden z hlavních nedostatků celého „Murder of the Universe“.
Druhý příběh „The Lord of the Lightning vs. Balrog“ není zdaleka tak propracovaný koncepčně, nacházejí se zde však asi ty nejlepší momenty celého alba a některé opravdu skvělé melodie. Roboticky chladný hlas vypravěčky pokračuje i zde, větší důraz je ovšem tentokrát kladen na zpěv, a možná i proto je příběh dosti mlhavý a na rozdíl od „The Tale of the Altered Beast“ tak koncepčnost mírně utrpěla na úkor poslouchatelnosti, což ve výsledku vůbec nevadí. Je to právě druhý příběh, který nejvíce navazuje na „Nonagon Infinity“, jak ostatně dosvědčí už kratičká úvodní skladba „Some Context“, jež je vlastně jen přepracovanou melodií „People-Vultures“ ze zmíněné desky.
Je to však teprve třetí část desky „Han-Tayumi and the Murder of the Universe“, která mě utvrdila v dojmu, že King Gizzard and the Lizard Wizard to nebudou mít v hlavě úplně v pořádku. Hudebně je překvapivě přímočará, je zde sice množství detailů a zvukově tak zůstává konsistentní se zbytkem nahrávky, nicméně kapela citelně přitvrdila a některé riffy odhalují nečekaně punkově kořeny. Ústřední roli hraje vyprávění kyborga Han-Tayumi, které téměř vytěsnilo veškerý zpěv. Příběh pojednává o kyborgovi, jenž by si přál zažít dvě věci, které jsou pro něj nemožné a pro lidi zcela běžné – totiž smrt a zvracení. Nerad bych vyzrazoval jemné nuance příběhu, ovšem jeho závěr, při němž kyborg zvrací tak dlouho, dokud obsah jeho žaludku nevzroste na velikost galaxie, zhroutí se vlivem vlastní gravitace a stvoří černou díru, jež pohltí celý vesmír, si jen těžko mohu nechat pro sebe.
„Nonagon Infinity“ bylo album poměrně těžké na poslech, neboť šlo o nekonečnou jízdu bez jediného zvolnění, a vše tak ve výsledku splývalo v jeden velký chomáč, čemuž se King Gizzard tentokrát vyvarovali a jednotlivé skladby obdařili chvílemi klidu i momenty vyvrcholení. Je to však neustálý a nekonečný příval slov, v prvních dvou skladbách prostřednictví hlasu vypravěčky a ve třetí kyborga, který z „Murder of the Universe“ činí album, jež jednoduše není možné poslouchat „na pozadí“. Byl to až pozorný poslech, který odhalil, že jde o desku velice propracovanou a chytrou, ovšem pokud si nemáte zrovna možnost sednout a čtyřicet minut se nechat unášet (či si ji pustit do uší pří běhání či jiné mentálně nenáročné činnosti), je pro vás „Murder of the Universe“ takřka k ničemu. Oceňuji ambiciózní nápad i to, že King Gizzard and the Lizard Wizard dovedli po pouhých několika měsících přijít s opravdu originálním albem, bohužel však nadřadili koncept nad hudbu, a to na úkor poslouchatelnosti. K „Murder of the Universe“ se tak nejspíše budu vracet jen výjimečně.
King Gizzard and the Lizard Wizard – Flying Microtonal Banana
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 41:53 Odkazy:
|
Jsou různé cesty k úspěchu. Jednou z nich, kterou si představí a zvolí asi nejvíce lidí, je dělat to samé co ostatní, inspirovat se u nejlepších a dřít tak dlouho, dokud nebudete ještě lepší a dokud vás vaše námaha neodmění zaslouženým triumfem. Nic proti těm, kteří si tuto cestu zvolí, nepochybuji, že si svou nově nabytou pozici vydřeli (s výpomocí notné dávky štěstí, samozřejmě), ale je to tak trochu nuda. Další cesta, ovšem méně přehledná, plná slepých uliček a míst přímo se vybízejících ke karambolu, je cesta odlišení. Buďte jiní, buďte divní, a je dost možné, že když budete divní dost dlouho, úspěch se dostaví.
Australští King Gizzard and the Lizard Wizard jsou divní. V žádném případě nemohu tvrdit, že by jejich diskografie byla prošpikovaná jedním klenotem za druhým, je ovšem zřejmé, že vždy vyhledávali jiné cesty než všichni ostatní. Tak třeba namátkou: zpěv na debutovém počinu byl nahrán několika iPhony rozmístěnými po zkušebně. Jejich druhé album byla vlastně zhudebněná westernová audiokniha. Poté se obrátili k psychedelii, zaobírali se tématy, jako je vymývání mozku. Zcela akustické „Paper Mâché Dream Balloon“ nahráli na farmě. Nahrávku „Quarters!“ rozdělili na čtyři deset minut a deset sekund dlouhé skladby načichlé jazz rockem.
Donedávna největší experiment však předvedli na svém loňském albu „Nonagon Infinity“, jehož jednotlivé písně byly propleteny, jak jen to bylo jen možné. Melodie z jedné se vrátila v jiné, vše se točilo v kruhu a jednotlivé písně do sebe zapadaly jako dílky skládačky, a to včetně skladby první a poslední, takže teoreticky bylo možné poslouchat celek bez jediného oddechu a přerušení, dokud vám neexplodovala hlava. Na takto ambiciózní počin se těžko navazuje, ovšem King Gizzard and the Lizard Wizard našli cestu. Naladili své banány mikrotonálně a odletěli do vyšších sfér vědomí, kde nějakou dobu pobývali jen s Vesmírnými lidmi, ještěry, kteří ovládají svět, a uživateli psychotropních látek. Vrátili s nejlepším albem své kariéry.
Mikrotonální ladění, jak každý odborník z Wikipedie ví, je ladění se vzdálenostmi menšími než půltón, tedy jiné, než je v moderní západní hudbě obvyklé. Jak je možné si ověřit na mnoha příkladech, naše mozky mají tendenci vše, co pro ně není obvyklé, považovat za divné, a to je jistě přesně ten účel, proč si King Gizzard and Lizard Wizard tento experiment vybrali. Ostatně není to nic šokujícího, neobvyklost, kterou na předchozích albech projevovali hlavně formou a způsobem nahrávání, tentokrát vetkli hlouběji do hudby samotné.
Nebyl důvod předpokládat, že se jim to povede. Přestože jsem loňské „Nonagon Infinity“ protáčel často a rád, přeci jen mělo k bezchybnosti daleko a jeho nekonečnost byla ve výsledku spíše ubíjející. Pro nahrání novinky navíc museli překonat řadu obtíží. Naladit „běžné“ nástroje užívané v rockové hudbě mikrotonálně není tak jednoduché, ostatně si kvůli tomu King Gizzard and the Lizard Wizard nechali vyrobit zakázkové kytary. Frontman Stu Mackenzie se naučil hrát na zurnu, což je v podstatě pradědeček nám dobře známého hoboje. Výsledek však stojí za to.
„Flying Microtonal Banana“ otevírá energická hitovka „Rattlesnake“. Na rozdíl od následujících skladeb stojí „Rattlesnake“ na naprosto primitivní hře bicích, jež nechává veškerou pozornost samotným melodiím. Už zde se objevují některé klíčové prvky alba, které další skladby rozvíjejí. Veškeré vokály jsou podkresleny stejnou melodií hranou na kytary (výjimečně i na jiné nástroje) a často také zdvojeny slabším robotickým hlasem. Kapela se také nebojí různých nehudebních vlivů, v případě první skladby například dutí větru, které místy přehlušuje samotnou hudbu. V neposlední řadě jsou tu pak samozřejmě „divná“ sóla. Klíčovou roli zde hraje samozřejmě zurna, jejíž zvuk se jednoduše nedá popsat, ale díky mikrotonálnímu ladění jsou prakticky všechny melodie na nahrávce tak trochu nezvyklé, ať už jsou hrány na zurnu, kytaru, flétnu, syntezátor či baskytaru.
Celá první polovina desky je ohromně silná a „Rattlesnake“ je jen jejím úvodem. Jak následná „Melting“, tak čtvrtá „Sleep Drifter“ přinášejí množství perfektních momentů. První jmenovaná zejména v instrumentální sekci, kdy se kytara několikrát navrátí do základního motivu, který poté vždy rozvine trochu jiným směrem; v druhé jmenované pak vynikne propracovaná rytmika vzniknuvší ze souhry dvou bicích sestav, z nichž každá hraje něco tak trochu jiného, a přitom dohromady znějí naprosto bezvadně. Vrchol však nalézám v třetí „Open Water“, jež si mě svou krautrockovou podmanivostí vždy omotá kolem prstu.
Výrazný zlom přichází v polovině v podobě westernové balady „Billabong Valley“. King Gizzard and the Lizard Wizard zde výrazně zpomalí a znějí snad ještě nezvykleji než v první části desky, z nějakého důvodu jim to ovšem stále funguje a „Billabong Valley“ tak drží vysokou úroveň předchozích skladeb. Problém nastává až v druhé polovině „Flying Microtonal Banana“. Kapela jako by rezignovala na dlouhé instrumentální plochy a trojici skladeb „Anoxia“, „Doom City“ a „Nuclear Fusion“ tak vybavila jen základním motivem, jejž však dále nijak nerozvíjí. Je to znát i na délce skladeb, která z průměrných šesti minut v první polovině desky spadne kamsi ke třem v polovině druhé. Netuším, proč se King Gizzard and the Lizard Wizard rozhodli posluchače ochudit o další skvělá sóla na zurnu či jiné vychytávky, a bylo by nefér tvrdit, že kratší a přímočařejší skladby činí z „Flying Microtonal Banana“ horší album, kazí však možnost učinit z něj album ještě lepší. Závěr v podobě titulní instrumentální skladby pak opět ukazuje, jak ohromný potenciál se v melodiích nachází, King Gizzard and the Lizard Wizard se ho ovšem rozhodli nevyužít.
Jedním z možných důvodů, proč je druhá polovina desky mnohem kratší a méně výrazná, může být i snaha kapely šetřit si zajímavý materiál pro další počiny. „Flying Microtonal Banana“ totiž není jejich posledním výletem do říše mikrotonálního ladění, naopak je to pouze první ze čtyř či pěti alb, která hodlají letos vydat. Jsem trochu skeptický neboť se mi těžko věří, že by bylo v silách Australanů složit za tak krátkou dobu takové množství kvalitní hudby, a také se bojím, že pokud nepřijdou ještě s něčím jiným, onen mikrotonální experiment bude ke konci roku již vyčichlý a nezajímavý. Lepší vstup do nové éry své existence si však King Gizzard and the Lizard Wizard snad přát ani nemohli.