Datum: 26.6.2016 Místo: Praha, Cross Club Účinkující: Jucifer, King Keporkak, The Corona Lantern

První pohled (Onotius):

Americké sludgemetalové duo Jucifer znám ze studiových desek relativně povrchně, avšak možnost vidět jej naživo jsem si odpustit nemohl. Nejenže jsou svými drtícími intenzivními koncerty pověstní, ale navíc jejich pražská zastávka proběhla po boku neméně zajímavých jmen z českých luhů a hájů – nadějných doomových The Corona Lanetrn a sludgových King Keprokak, jejichž novou desku jsem sice neslyšel, avšak reakce na ni též nebyly zrovna nepříznivé. Třešničkou na již tak solidně nazdobeném dortu pak byl fakt, že byl tento koncert v pražském Crossu, jak to zde bývá zvykem, zadarmo. Musím říct, že každý, kdo si takhle našláplý nedělní večer nechal ujít, má rozhodně čeho litovat. Kapely hrály s poctivým nasazením a společně stály za akcí, jež rozhodně ani v již tak slušné konkurenci letošních koncertů nezapadne.

Uznávám, že leckoho by mohlo popudit, že program začal s více jak půlhodinovým zpožděním, avšak srovnám-li to se všemi klady nedělního večera, jedná se o chybu skutečně kosmetickou. První kapelou byli již zmiňovaní pražští King Keporkak, a ačkoliv neuchvátili, celkem příjemně zabavili. Čtveřice hudebníků spustila klasický šlapající stoner / sludge metal, který až na pár momentů působil relativně předvídatelně, ale naživo byl moc fajn. Zvuk působil adekvátně (a to ačkoliv se prý od zvukaře zpočátku ozývaly nějaké pochybnosti). Nejvíce pozornosti na sebe na pódiu strhával asi zpívající bubeník Jakub Sedláček, neboť přeci jen tahle kombinace je celkem vzácný úkaz. Ten zároveň obstarával i komunikaci s publikem. Prostor se naplnil a fanoušci si začínali hudbu užívat. Pod scénou pak pobavila asi šestiletá dívenka trsající mezi relativně klasickým metalovým osazenstvem s naprostým zaujetím v očích. Ze skladeb mi v mysli nejvíce uvízla „sabbathovka“, jak ji sám bubeník nazval, „Cursed“ disponující pěkným kontrastem mezi klasickou pomalou riffovačkou v duchu počátků heavy / doom metalu s rychlými skočnými odsýpajícími pasážemi. To vše opatřeno dobrou rytmikou fungovalo naživo slušně.

Vzhledem ke kvalitám loňského debutu tuzemské The Corona Lantern jsem byl velmi potěšen, že budou Jucifer předskakovat zrovna oni. Vzhledem k tomu, že jsem si před čtvrt rokem nechal trestuhodně uniknout jejich vystoupení na Žižkovské noci, mám skoro pocit, jako by mi pořadatelé četli myšlenky. A jak mě ve výsledku jejich set bavil?

Poté co tedy dohráli King Keporkak, scéna se přestavěla a po stranách pódia přibyla dvě plátna s logem kapely. Po chvíli zvučení, kdy se zdálo, že všechny nástroje jsou už relativně v rovnováze, zpěvačka Dahlien zavelí „jdem se převlíkat“ a zatímco se kapela odebírá do zákulisí, nám je jasné že za moment započne manifest pravé hutné metalové temnoty. Mění se světla a na scénu pochodují všichni v černém, s tvářemi zdobenými černými šmouhami. Jediná zpěvačka má bílé tílko a bílý šátek kolem pasu, který kontrastuje s tím černým, jejž při zvučení rituálně obvázala kolem spodku mikrofonu. Zkrátka pro vizuál kapely je důležitý kontrast mezi černou a bílou. Když se ze svého poctivého místa pod pódiem rozhlédnu kolem sebe, vidím, že sál se zaplnil ještě o něco více, než jak tomu bylo u první skupiny večera. A to už spouští první kompozice. A stojí to za to.

Zvuk je, pravda, silnější na basy a rytmiku než na sóla a melodie, avšak vzhledem k tomu, že hudba kapely je stále hodně založena na hutnosti, zas tolik to nevadí. Skladby z loňského debutu „Consuming the Tempest“ vyznívají naprosto suverénně. Má oblíbená sedmiminutová „Incompatible Structures“ a onen parádní melodický postup, který střídá melancholická pasáž a hutný stěžejní riff, naživo funguje patřičně – zde zkrátka nešlo nic jiného než máchat hlavou o sto šest. Při „Beneath the Leaves of Solitary“ pak atmosféra graduje. Vizuálně asi nepřekvapí, že nejvíce pozornosti na sebe brala Dahlien (koneckonců, co si budeme povídat, je ono se na ní fakt moc dobře kouká, hehe). Oproti první kapele The Corona Lanetern využívala více barevných světel a také čas od času zahalila scénu do oparu umělého kouře. Celkově jsem si jejich set užil, ba – pro někoho to bude znít rouhačsky vzhledem k tomu, jak si na naprosté zkáze dali záležet Jucifer – možná dokonce nejvíc z celého večera.

Se skrz naskrz propoceným tričkem a velmi dobře naladěn jdu na vzduch, a když se vracím, Gazelle Amber Valentine zrovna odkrývá hradbu ze zesilovačů. Je jasné, že teď přijde něco, co nás má definitivně dorazit. Ono stačí zvučení, aby bylo jasné, že prioritou je naprostý rachot a obrovské nasazení. Když pak duo dramaticky přichází a spustí s mohutnou zvukovou intenzitou své drtící hudební bahno, člověk nestačí zírat. Edgar Livengood jednou rukou odbíjí první rytmické pasáže, druhou pivem hasí žízeň. A jakmile dopije, pustí se do bicích, jako by je chtěl rozsekat na kousky. Intenzivní zběsilé i rituálně dusavé rytmy sází s takovou vervou, že nejednou málem svou sestavu zboří. Valentine zatím drtí kytaru a zpívá. Co se však týče zvuku, je její zpěv dost utápěn na úkor nástrojů. Ale ono to asi zas tak nevadí, síla Jucifer je naživo víc v těch mohutných tvrdých pasážích, kterých si zde posluchač užije do sytosti. Žádné řečnění mezi skladbami, jen dlouhé pásmo písní Jucifer interpretováno naprosto nekompromisně a se srdcem na dlani. A obecenstvu se to zamlouvá, což se koneckonců odráží i na silné odezvě, jež podnítí přídavek. Teprve při něm atmosféra naprosto vrcholí, především pak v prvních řadách.

Jako celek se akce zatraceně povedla. Když o tom tak zpětně přemýšlím, dramaturgicky se jednalo o velmi vyrovnaný večer a co se týče vystoupení samotných kapel, není na co si stěžovat, ba naopak. Nasazení Jucifer působilo naprosto bezkonkurenčně, nicméně já jsem si ještě o špetku více užil tuzemské The Corona Lantern. Když si vzpomenu, že jsem za vstupné nezaplatil ani korunu, připadám si skoro až provinile. Tohle bylo totiž zkrátka mohutné.

Druhý pohled (Skvrn):

Zastávku na Jucifer jsem upřímně neplánoval. Ohlášení akce mi sice neuniklo, ale vzhledem ke dvěma faktům – mému mimopražství a neznalosti tvorby hlavní hvězdy – jsem byl přesvědčen, že Cross zůstane mou návštěvou nadále nepolíben. Leč nestalo se. Okolnosti chtěly, abych se po Praze v těchto dnech toulal, a na Jucifer jsem tedy nakonec zaskočil. Co si budeme namlouvat, volný vlez vypadal jako dostatečně přesvědčující argument a já, jakožto příslušník toho nejvytříbenějšího vidlactva, vyrazil do Holešovic víceméně na blind.

A taky to tak vypadalo. Víte, první návštěva Crossu, to vám není úplný med – jako labyrint bezva, ale pro rychlé vyhledání samotného koncertního sálu nic moc. Po chvíli konečně úspěch. Sice jsem se mezitím stihl občerstvit, vymočit a ještě objevit další koncertní prostor, ale což, bylo to aspoň s dobrodružstvím. Přesto mě chodby vyplivly na místo určení s dostatečným předstihem. Pár minut před proklamovaným začátkem jsem ani netušil, o jak velkou časovou rezervu šlo. První vystupující, čeští King Keporkak, totiž na pódium vkročili až s přibližně půlhodinovým zpožděním, a že by se časové odchylky od harmonogramu v průběhu večera nějak zásadně krátily, to se říct nedá. Teď však zpět k první kapele večera – pozornost si zaslouží.

Tušil jsem, jak King Keporkak zhruba znějí, ale k utvrzení skrz poslech nikdy nedošlo, až teď. Pražané vše očekávaně vystavěli na úderném stoner/sludgovém základu, který oplýval chytlavostí a nemohl zůstat jen tak bez odezvy. Schopnost složit přímočaré (ale zároveň ne hloupé) songy naživo parádně zafungovala, navíc kolikrát se vám poštěstí vidět tři mlčící kytaristy ve společnosti řvoucího bicmana? Shrňme to takto: Nikterak komplikovaný, ale přesvědčivě podaný set, který nejenže uvedl přítomné publikum do pohybu, ale také ho dokázal zdárně zabavit. Navíc s nadstandardní podporou zvuku.

Pražské The Corona Lantern jsem na rozdíl od toho večera hrajícího zbytku (trochu nešťastné slovo, já vím) již viděl. Před nedávnem v Žižkostele předvedla Corona opravdu parádní set se silnou atmosférou, ucelenou vizuální prezentací a jasnou (další nešťastné slovo) hudební vizí. I nyní se tahle skvadra ukázala ve velmi dobrém světle. Řádný sludge / doom působil v porovnání s King Keporkak mnohem zemitějším a vážnějším dojmem a celý večer posunul zase někam jinam. Předvedený set měl velmi slušné parametry, a i když vystoupení v rámci Žižkovské noci – genius loci Žižkostela je zkrátka mocný hráč, zvlášť v případě hudby, jakou The Corona Lantern produkují – zůstalo nepřekonáno, netřeba smutnit. Bavíme se o nadprůměrném představení, jež mělo výborný spád, své charisma, a to rozhodně není málo.

Pauza na vyvětrání a řádné pročištění hlav před vkročením do Juciferského neznáma. Přestávka pryč. Vstoupil jsem a zaujal pozice v předních řadách. Na pódiu paní Juciferová, s kytarou i řádným metalovým vzezřením. I bicí se brzy dočkaly svého trýznitele. Nástup to byl fenomenální, činely na uvítanou schytaly pěstní lekci, paličky si stísněně povídaly mezi sebou a čekaly na popravu, kterou nešlo oddálit. Ozvaly se první tóny, počátek neprostupné hlukové stěny, jež bolela. Jucifer byli toho večera první, kteří svým nemilosrdným sludgem opustili nepsanými zákony stanovené meze. První půlhodinu jsem tak zůstal spíš než v transu zamrzlý a – tentokrát se nebojím použít to slovo – i šokován. Hluková stěna se hrozivě valila, s bicími v zádech jako nejlepším přítelem na cestách bez zábran.

Svou neskutečnou uvěřitelností a nasazením si mě Jucifer postupně získávali, jen to šlo po vystoupeních klasičtějšího rázu hodně ztuha. Ale roztál jsem. Přestože se na místě drtila jakási směska sludge, dronu a noisu, je třeba zapomenout na statičnost typu Sunn O))). K již zmíněným hudebním vyjádřením přidávali Jucifer punkovou zvrhlost a neskutečnou energii, především pak bubeník. Kdepak, žádné vytříbené finesy, pečlivě rozvíjené rytmy, tady vládla punková drzost. A spolu s ní absolutní svoboda, energická exploze bez náznaku jakéhokoliv pózy. Je mi vedro, vezmu pivo, chrstnu ho na záda, ještě přece nezteplalo. Spadne buben, jdu pro buben, zvednu buben. A palička? Přece se hraje, tak jaképak ohlížení na odlétávající třísky.

Oba protagonisté dohráli, nástroje ztichly, aplaus. Obětí, polibek, čau. Aplaus sílil, návrat. Přídavek jsem si užil ještě víc než již odehrané minuty, přístup Jucifer jsem konečně zcela přijal. Možná pozdě, ale lépe než nikdy. Dohrálo se podruhé, tentokrát již definitivně, kapela se loučí a já odcházím také, nakonec ohromen. Takovouhle parádní romantiku jsem vpravdě nečekal.