Archiv štítku: King of Asgard

Novinky 8-5-15

Belakor - Of Breath and Bone

>>> Australané Be’lakor v současné době natáčejí novou desku, jež naváže na počin „Of Breath and Bone“ z roku 2012. Novinka bude koncepční a objeví se na ní celkem osm skladeb.

>>> Kanadská death metalová mlátička Cryptopsy ohlásila, že namísto další desky chystá pustit do světa sérii několika minialb. Tato řada EPček ponese název „The Book of Suffering“.

>>> Maskovaní Američané Gwar se rozešli zpěvačkou Kimberly A. Dyllou (dále A Winter Lost), která zde působila od loňského roku. Postavu Vulvatron, již Dylla hrála, bude dále ztvárňovat někdo jiný.

>>> King of Asgard hlásí příchod nového kytaristy – stal se jím Ted Sjulmark (Grimner). Tím byla po odchodu dvou členů začátkem letoška zkompletována sestava. Kapela se také pustila do příprav dalšího alba.

>>> Nightwish zveřejnili nové lyric video ke svému aktuálnímu albu „Endless Forms Most Beautiful“ – to vzniklo k novému singlu v podobě titulní písničky. Sledujte na YouTube.

>>> Persefone z ministátu Andorra hlásí, že začali pracovat na dalším albu, jež se stane následovníkem nahrávky „Spiritual Migration“ z roku 2013.

>>> Powerwolf streamují nový song „Army of the Night“, jenž se objeví na chystané desce „Blessed & Possessed“ (vychází v červenci). Poslouchejte na webu Revolvermag.

>>> Řekové Rotting Christ začali s nahráváním své další desky. Novinka by měla vyjít začátkem roku 2016.

>>> Finští funeral doomaři Shape of Despair streamují druhou píseň ze svého nadcházejícího alba „Monotony Fields“ (vychází 15. června), jež bude prvním albem kapely po 11 letech. „Descending Inner Night“ poslouchejte na webu No Clean Singing.

>>> Six Feet Under mají venku videoklip ke své čerstvé novince „Crypt of the Devil“. Natáčelo se k songu „Open Coffin Orgy“ a výsledek na jdete na YouTube nebo níže.


King of Asgard – Karg

King of Asgard - Karg
Země: Švédsko
Žánr: melodic death / viking metal
Datum vydání: 22.7.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Runes of Hel
02. The Trickster
03. Highland Rebellion
04. Remnant of the Past
05. Omma
06. The Heritage Throne
07. Huldran
08. Rising
09. Total Destruction

Hodnocení:
Atreides – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

Nemá cenu tu kolem a kolem bědovat, jak ten současný pagan metal stojí za hovno, ať už proto, že pidlikající uskupení hrají sračky, nebo si u toho hrají na rádoby vikingy/kelty/slovany (nehodící se škrtněte nebo připište chybějící), případně obojí – jakkoliv k tomu žánrové recenze svádí. Ale upřímně, když jsem prvně zaslechl jméno King of Asgard, zježily se mi chlupy na zátylku, co to zase bude za hovězinu, protože přesně taková patetická jména jsou (na základě dlouhodobého pozorování) docela spolehlivým indikátorem sračkoidnosti obsahu, který se za ním skrývá. Tím spíš, že letmý pohled na Encyklopaedii Metallum prozradí, že tahle švédská smečka drhne melo-death s vikinským odérem.

Jistě si proto dokážete představit moji úlevu při zjištění, že King of Asgard na novince “Karg” vlastně drhnou velmi dobrý metal a já se tu nemusím zaobírat s pozérským klystýrem ve stylu Amon Amarth (dobře, napovědět mi mohl i pěkný, střízlivě vyvedený artwork, ale to v dnešní době zase až tolik neznamená). Co tedy dostanu, když si odmyslím kýčovitý název? Cirka 50 minut poctivého viking metalu, řadu velmi obstojných nápadů, pár zajímavých a bohužel i nějakou tu vatu. Devítku skladeb otevírá “Runes of Hel”, která nastavuje valivé tempo, ne nepodobné rozjeté parní lokomotivě. 120 tun soptící oceli ale naštěstí není to jediné, co na desce najdete, protože ačkoliv mají King of Asgard tenhle výraz docela zmáknutý, není to vyloženě nic, co by mě usadilo na prdel. Mnohem víc mě bavily pasáže, kdy se pánové rozhodli vsadit jednak na atmosféru, jednak na ne zcela typické prvky pro melo-death, jako jsou čistě baskytarové party.

V atmosféře jednoznačně vede pátá “Omma”, která je přesně na rozmezí obou polovin desky. Z pomalých, hutných pasáží s čistým vokálem epičnost vyloženě kape. Příjemně kontrastují s agresivním zbytkem skladby a pro mě jde o nejvydařenější kousek. Jediná výtka směřuje k tomu, že klavírní melodii použili jen v intru a ne i později v rámci skladby. Nejvíc mě potěšilo, že veškerá ta epika a atmosféra typická drsným seveřanům není nijak falešně strojená a samovolně vyplývá z kompozice skladby. King of Asgard se prostě nesnaží být hrubí barbaři za každou cenu, což nejde neocenit. Druhým favoritem desky je pak čtyřka “Remnant of the Past” – propracovaná struktura a právě ony baskytarové pasáže z ní dělají v rámci alba rovněž výjimečný kus, který prostě zaujme na první poslech. Stejně tak mě příjemně potěšilo, když ze skladeb jako “Huldran” nebo “The Trickster” zavanul svěží blackový odér, jenž mi nejvíc připomíná staré Månegarm.

To vše stačí na velmi slušnou nahrávku a musím přiznat, že jsem nečekal, že mě bude “Karg” až tak bavit – a to i navzdory vatovitému páru v podobě nijaké “Highland Rebellion” a zbytečně přímočaré “Total Destruction”, bez kterých bych se s klidem obešel. Námitky bych mohl mít i proti vokálu, protože řev Karla Beckmanna mi nepřijde ničím specifický. Do hudby sice sedne, nenabízí ale nic víc. Na druhou stranu, King of Asgard se očividně neženou za odkláněním se od žánru a v mnoha ohledech jsou příjemně staromilští. Za svoje železo vzít umí s grácií, a i když ze sebe povětšinu času sypou převážně zavedené postupy a příliš nevybočují, dělají to kvalitně a nebojí se přidat i něco navrch, takže skladby jsou docela jasně rozpoznatelné. “Karg” je navíc počin příjemně vyrovnaný a produkčně velmi dobře zvládnutý.

Je možná škoda, že se nesnaží více vsázet na méně zaběhlé, méně slyšené a méně klišé postupy, protože alespoň mě většinou baví objevovat nevšední kombinace. Kdyby na tom King of Asgard trochu zapracovali, třeba by z “Karg” nebyla deska jen velmi dobrá, ale rovnou výborná. I přesto ale ve mně nechali Švédové velmi dobrý dojem, který rozhodně vyvrací vše, co by mohlo mluvit v jejich neprospěch. Ale aby to nevypadalo, že tahle recenze vypadá spíš jako obhajoba existence kapely, musím “Karg” doporučit. Nemůžu jej srovnávat s předchozími zářezy v diskografii, ale jestli máte rádi poctivý, upřímný melo-death s porcí atmosféry, rozhodně v tomhle případě nešlápnete vedle. Deska by k větší spokojenosti snesla tak o deset minut kratší stopáž a pár dalších výtek by se taky našlo, rozhodně ale nejde o nic, co by nahrávce upřelo nadprůměrné hodnocení.


Další názory:

Ačkoliv se název King of Asgard na první pohled netváří zrovna vábně, ve skutečnosti tito Švédové nepatří do sorty pozérských pseudo-vikingů s plastikovými rohy na plastikových přilbách. Vlastně je mi tahle kapela docela sympatická, a ačkoliv nemohu tvrdit, že by její muzika byla geniální a že bych její alba točil neustále až do zblbnutí, tak když King of Asgard vydají novou placku, s chutí si ji nejednou poslechnu. Třetí “Karg” mě v tomto ohledu opětovně nezklamalo, a i když je mi jasné, že za půl roku to poslouchat rozhodně nebudu, aktuálně mě to album dost baví a poslouchá se mi velice příjemně. Je fakt, že King of Asgard oproti minulým počinům nepřicházejí s ničím vyloženě novým, ale tak nějak mi to v jejich případě (zatím) nevadí. Zvlášť když se povedlo přijít s několika opravdu dobrými skladbami – mě osobně nejvíce zaujala trojice “Highland Rebellion”, “Remnant of the Past” a “Omma”. Jinak se ovšem jedná o velice slušnou práci i z pohledu celku.
H.


King of Asgard – …to North

King of Asgard - ...to North
Země: Švédsko
Žánr: melodic death / viking metal
Datum vydání: 31.7.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Onset of Ragnarok
02. The Nine Worlds Burn
03. The Dispossessed
04. Gap of Ginnungs
05. Bound to Reunite
06. Nordvegr
07. Up on the Mountain
08. Plague-Riddden Rebirth
09. Harvest (The End)
10. …to North

Hodnocení:
H. – 7/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Osobně sám sebe z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu považuji za dosti otevřeného člověka, minimálně co se hudby týče, nicméně zcela bezesporu existují i žánry, u nichž jsem poměrně striktní ve způsobu, jak k nim přistupovat. Mezi takové patří i viking metal, folk metal a pagan metal, popřípadě jejich kombinace. Nemohu si pomoct, ale k té hudební formě, jaká je dnes v očích většiny lidí považována za tyto styly, cítím opravdu až averzi. Jsem si vědom toho, že to rozhodně není poprvé, co tu něco takového prohlašuji, naopak už s tím možná začínám být poněkud otravný, nemohu si však pomoct, prostě je to tak. Ne, že bych tyto žánry neměl rád obecně, naopak je mám velice rád, ale řekněme, že v té původní podobě (která ovšem nemusí znamenat absenci originality, i zde jde – stejně jako v jakémkoliv jiném žánru – je ještě prostor vymyslet něco nového), nikoliv v té současné. K mladým kapelám, jež se těmito škatulkami zaštiťují, tedy chovám již předem jakousi nedůvěru. Občas se stane, že mě přece jenom nějaké mladší uskupení překvapí a dostane se mezi mé oblíbence, neříkám, že ne, je ale holý fakt, že většinou odcházím z poslechu zklamán…

Švédové King of Asgard toho mají s nějakým folkem či paganem společného máloco, tyto žánry byly zmíněny pouze proto, že o nich výše řečené v obecné rovině platí také, samotný předmět našeho dnešního povídání hraje čistokrevný viking metal. A vzhledem k tomu, že jsou King of Asgard na scéně teprve od roku 2008, asi vás nepřekvapí, že i na ně jsem se zpočátku díval skrz prsty, přestože ani jeden ze čtyř členů není žádné mladé ucho a počet skupin, v nichž zanechali svou stopu, a počet let, které jsou hudebně aktivní, zcela jasně svědčí o tom, že se nejedná o nějaké cucáky. Jsou to tedy právě oni, kdo patří mezi tu hrstku kapel, které mne překvapily? Inu, budeme-li se bavit o dlouhohrajícím debutu “Fi’mbulvintr”, ne tak docela. Je pravda, že zrovna jejich počin patřil jistě k těm slušnějším a poslouchatelnějším, přesto nemohu tvrdit, že ve mně zanechal nějaký hlubší dojem…

Nutno hned na začátek uznat, že “…to North” je na tom o něco lépe. Sice ne zas tak o moc, ale pořád lépe. Předně si musíme povědět, jak King of Asgard vlastně hrají. Povětšinou je jejich tvorba srovnávána s o poznání slavnějšími krajany Amon Amarth, důkazem čehož budiž třeba hodnocení mého kolegy, já osobně se však musím přiznat, že nechápu, odkud se toto srovnání vzalo. I když pominu technický fakt, že Amon Amarth ani nehrají viking metal, ale jen melodic death metal s vikinskou tématikou textů, nevidím mezi oběma skupinami nějakou bližší podobnost v hudební rovině. Snad jen vokál zpěváka a kytarista Karla Beckmanna je místy podobně zabarven jako growling Johana Hegga, tím však cokoliv společného končí, tolik typické melodie Amon Amarth, které považuji za stěžejní složku jejich hudby, v muzice King of Asgard prostě neslyším, a to ani například v takové “Bound to Reunite”, možná nejmelodičtějším kusu “…to North”. Riffy King of Asgard mi připomínají spíše Einherjer, ale najdou se i jiné vlivy, například v takové “Gap of Ginnungs” slyším ozvěny famózního, bohužel však pouze jednorázového a dnes již téměř zapomenutého viking/folk metalového projektu Storm z Norska, naproti tomu “Up on the Mountain” zase obsahuje zcela jasné odkazy na Bathory. Amon Amarth ale nikde…

Základ, z jakého při své tvorbě vycházet, tedy King of Asgard mají kvalitní, neboť všechny tři zmiňované skupiny/projekty patří ve svém oboru k naprosté špičce, jak se jim ho ale podařilo přetavit do vlastní tvorby? Není žádným tajemstvím, že můžete stokrát kopírovat Slayer, ale stejnak vám ten thrash metal nemusí fungovat, stejně tak můžete bez problémů vycházet z výtečného viking metal a přesto vaše muzika nebude stát za nic. Co se King of Asgard týče, ani na jednu z oněch tří kapel ani zdaleka nemají. Viking metal v jejich podání je solidní záležitostí, která není špatná, nejedná se ovšem o nic světoborného. Vcelku příjemně se to poslouchá a některé songy opravdu baví (zejména již zmiňované “Gap of Ginnungs” a “Up on the Mountatin”, špatné ale nejsou třeba ani zemitější “The Dispossessed” nebo hymnická “Nordvegr”), nicméně z obecnějšího hlediska druhé album King of Asgard nenabízí nic víc – je to jen slušný a nepříliš náročný poslech, který i na chvíli pobaví, tím to ovšem hasne.


Další názory:

Matně se pamatuju, že kolem debutového alba švédských King of Asgard bylo chvíli docela halo, všem přišlo hrozně úžasné a já moc nevěděl proč. Nevím, nakolik jsou fanoušci nadšeni z nové desky, ale já jsem na tom pořád podobně – nepřijde mi nijak extra úžasná. Hudebně to má být něco podobného jako Amon Amarth, aspoň to spousta lidí říká, a je to určitě kvalitně odehrané a odzpívané. Ovšem má to jeden problém – mě osobně to vůbec nevtahuje, jako bych to tak nějak hochům nevěřil… Poslední album Amon Amarth není hodnocené nijak závratně, ale tam ta “vikinská” atmosféra funguje poměrně dobře. Z alba “…to North” mě výrazněji zaujala asi akorát klipovka “The Nine Worlds Burn”, jinak mě to dá se říct ani moc nebavilo. Je to vcelku poctivě provedená práce, ale nedokázala si mě získat.
Ellrohir


Ragnarök Festival 2012 (pátek)

Ragnarök Festival 2012
Datum: 13.4.2012
Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo)
Účinkující: A Forest of Stars, Agalloch, Heol Telwen, King of Asgard, Mistur, Rabenschrey, Varg, Voluspaa, Waldgeflüster

H.: Německý Ragnarök Festival každoročně láká vskutku zajímavou sestavou, přičemž v tomto ohledu nebyl výjimkou ani ročník letošní, jenž nabízel několik velice zajímavých jmen, na něž se určitě vyplatilo nějakou tu cestu zpoza české hranice vážit. Právě to byl důvod, proč jsme onu cestu nakonec s kolegou (a čtyřmi dalšími spolucestovali) vážili. Zlomek dojmů, jaké jsme si odsud přivezli, si můžete – máte-li zájem – přečíst v několika řádcích níže.

H.: Článek je díky své délce, kterou admin Blogu nezvládl zpracovat, rozdělen na dvě části – logicky první a druhý den. Páteční dění právě vychází, pokračování ze soboty můžete očekávat zítra – stylově v sobotu.

H.: Cesta do německého Lichtenfelsu, kde se Ragnarök Festival odehrává, se nám trochu protáhla, čemuž padly za oběť první tři skupiny úvodního dne a většina čtvrté. Než se však pustíme do rozboru samotných účinkujících, jistě nebude na škodu věnovat trochu prostoru tomu, jak to zde vůbec vypadalo…

H.: Ragnarök se odehrává v městské hale dvacetitisícového Lichtenfelsu. Jsou zde dvě pódia, jejichž umístění a systém je srovnatelný s českým Brutal Assaultem, čili obě jsou vedle sebe, přičemž na jednom se hraje a na druhém probíhá přestavba a zvučení následující kapely. Ve vestibulu haly byl umístěn oficiální merchandise všech vystupujících skupin, místo pro autogramiády a v letošním roce taktéž jedna norská specialitka, k níž se dostaneme hned vzápětí. Do samotného areálu festivalu patří rovněž venkovní parkoviště před vchodem do haly, které posloužilo jako umístění občerstvení (pravda, nějaké to pitivo bylo k dostání i přímo uvnitř, aby člověk nemusel v průběhu kapel běhat pryč) a také metal marketu, který byl vskutku výživný, že by v něm člověk z fleku rozfofroval tisíce Euro [i ty stovky, co jsme tam nechali my, bohatě stačily – Ježura].

H.: Vnitřní umístění obou pódií mělo tu výhodu, že úplně všechny kapely hrály za tmy s plnou podporou světel, mlhy a podobných atmosféře-libých věciček. Na hudebním festivalu je samozřejmě rovněž důležitý (ne-li nejdůležitější) zvuk, který – a za to si Němci zaslouží opravdu pochvalu – byl opravdu výborný u drtivé většiny skupin. Pokud byla nějaká nesrovnalost, vždy se během první skladby setu spravila, mnozí vystupující však měli křišťálový sound hned od počátku. V tomto ohledu snad nemám výtek, ani jsem jich nezaznamenal od nikoho okolo (snad jen u závěrečných Dordeduh si pár lidí stěžovalo na utopenou kytaru, dle mého názoru to ovšem stále bylo v normě oproti hlukovým koulím, jež jsou občas ke slyšení v našich zeměpisných šířkách).

H.: Výše zmiňovaná norská specialitka se týkala malého stánku (v uvozovkách – byl to vlastně jen prostý stolek) folk/viking/black metalového jednočlenného projektu Myrkgrav, který živě nevystupuje. Lars Jensen, mozek kapely, však na Ragnarök přijel jednak prezentovat své chystané druhé album (po celou dobu festivalu jela muzika pořád dokola z přítomného notebooku, na nějž byla napojena sluchátka, tudíž si člověk mohl volně poslouchat do sytosti, měl-li zájem), jednak doprodat poslední kusy svého dlouhohrajícího debutu “Trollskau, skrømt ok kølabrenning”, kterých měl podle svých vlastních slov už jen 50 a šetřil si je pro zvláštní příležitost, jíž se stal právě Ragnarök. Zakoupené CD (+ ještě sedmipalcový split s Voluspaa, jenž byl rovněž k dispozici) pak Lars zájemcům na místě ochotně podepisoval. Docela příjemná záležitost, jen co je pravda… že jsem ji bez váhání využil, to snad ani není třeba dodávat…

H.: Nyní už však k samotným vystupujícím. Jak bylo řečeno výše, s kolegou Ježurou jsme kvůli pozdějšímu příjezdu promeškali koncerty Švýcarů Abinchova, domácích Imperious a Velnias z USA. Jak jsme se ovšem dozvěděli za další dva dny po návratu do České republiky, Abinchova svůj set nakonec stejnak musela za 5 minut 12 zrušit ze zdravotních důvodů. První skupinou se tedy pro nás stává norský projekt Voluspaa (ano, ten samý projekt ze zmiňovaného splitka s Myrkgrav – svět je holt malé místo), z jehož vystoupení jsme ale bohužel viděli pouze závěrečnou skladbu, což mne obzvlášť mrzí, jelikož zrovna Voluspaa patřili k tomu nejzajímavějšímu z prvního dne. On byl pátek celkově takový odpočinkovější a byly zde pouze dvě formace, které jsme pod trestem smrti nesměli minout (pravda, jedna z nich byla tím hlavním důvodem, proč jsem se já osobně do Německa vůbec vydával), to hlavní nastalo až druhý den. Každopádně soudě dle té jedné písničky Voluspaa (šlo o “Hymne til våre udødelige forfedre” z prvního demosnímku “Volvenes spådom”), jednalo se o podařený set, a to i přes zjevnou opilost Freddyho Skogstada, hlavní postavy kapely.

Ježura: Z té jedné skladby skutečně nejdou vyvozovat jakkoli erudované závěry, ovšem pravdou zůstává, že až do dvou pátečních es byli právě Voluspaa tím nejzajímavějším a na rozdíl od drtivé většiny páteční sestavy mě skutečně navnadili k bližšímu průzkumu jejich tvorby.

H.: Následující King of Asgard ze Švédska předvedli jedno z nejpovedenějších vystoupení dne. Sice jim chvilku trvalo, než se pánové rozjeli, ale poté jejich čtyřicetiminutovka dostala opravdové grády a rozhodně se bylo na co dívat. Hlavní díl show si vzal na svá bedra zpěvák a kytarista Karl Beckmann, jenž celou kapelu znatelně táhnul kupředu a bez něj by to bylo o poznání slabší. Naopak kytarový kolega Lars Tängmark vypadal, jako kdyby si spletl pódium se zkušebnou a celý koncert odehrál v brýlích a kšiltovce (plus samozřejmě další oblečení, aby si někdo nemyslel), neudělal jediný krok a pohled věnoval pouze své kytaře. Přesto byl výsledek více než solidní. Co se týče setlistu, hrálo se samozřejmě především ze zatím jediné desky “Fi’mbulvintr”, ale padla i ukázka z chystané druhé nahrávky.

Ježura: King od Asgard, tedy další kapela, o které jsem do té doby neměl sebemenší ponětí, mě zprvu vůbec, ale vůbec nebavili. Na jejich značně agresivním kytarovém thrash-pagan metalu mi toho moc zajímavého nepřišlo, jenže člověk míní a King of Asgard mění. Čím více se jejich set blížil finiši, tím více se mi to líbilo a v samém závěru už jsem byl vyloženě spokojený, což je mnohem víc, než jsem od kapely s tak stupidním názvem kdy čekal.

H.: Přesně opačně než King of Asgard u mne dopadli další Heol Telwen. S keltským metalem z Francie mám prozatím dobré zkušenosti (viz třeba výborní Bran Barr, kteří na Ragnaröku zahráli vloni), avšak Heol Telwen působili velice rozpačitě. Pánové zjevně nebyli příliš sehraní, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného, což se v důsledku (vcelku logicky) neukázalo být příliš šťastným, a to dokonce do té míry, že jsem po chvíli s kolegou vypadli prošmejdit místní merchandise. Když jsme se ke konci setu Heol Telwen vrátili, kapela už působila, že se v mezičase trochu našla, přesto však zůstal dojem spíš horší.

Ježura: Z vystoupení Heol Telwen jsem si odnesl dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu to bylo občas dost slušné, na stranu druhou bylo takových momentů pomálu, takže celkový dojem znatelně pokulhává. V paměti mi však ulpěl výkon bubeníka, jehož práci byla skutečně radost sledovat. Nestává se každý den, že by mě bicí vysloveně nadchly, ale tady to bylo na velmi dobré cestě. I když Heol Telwen na Ragnaröku vážně nezahráli moc dobře, pořád mám tušení, že mají co nabídnout, takže jsem ochoten jim ještě šanci nebo dvě dát.

H.: Waldgeflüster se stejně jako všechny domácí formace těšili velké přízni německého publika, mně ovšem jejich black metal příliš zajímavý nepřišel. Což o to, rozhodně se zde objevovaly i velice nadějné pasáže, zároveň se však Waldgeflüster nevyvarovali i veskrze průměrných a podprůměrných momentů, pročež jejich set působil spíše polovičatě. Zvláště když ony podprůměrné momenty měly nebezpečně blízko německým pagan jódlovačkám, na něž místní publikum, celosvětově proslulé svým poněkud tupým vkusem, letí. Extrémně fousatý zpěvák sice vypadal cool, výkon celé kapely, která pařila seč mohla, byl rovněž sympatický, ale hudebně to bylo chvílemi opravdu děsné. Na druhou stranu, důkazem toho, že to jde i dobře, byla předposlední pomalá píseň (název vám bohužel neřeknu), jež byla naopak opravdu famózní.

Ježura: Kdyby těmhle muzikantům někdo vysvětlil, že roubovat na ty výborné atmosféricky black metalové pasáže naprosto uchcané melodie, které mohou najít odezvu jen v řadách emo puberťaček nebo obyčejných Němců, kteří jsou schopni zpracovat kdejaký hudební odpad, mohlo to být skvělé. Nikdo tak ale zjevně neučinil, a tak se s výjimkou poslední skladby a těch pomístně rozesetých špičkových momentů jednalo o cosi, co lze asi nejlépe popsat imaginární škatulkou atmosférický emo-black metal. Většinu setu jsem buď proklimbal nebo se snažil potlačit dávivý reflex. Toho nevyužitého potenciálu je vážně škoda…

H.: Norští Mistur ve mně zanechali dojem takový trochu… nijaký. Sice to byl vcelku solidní koncert, ale příliš vzpomínek na něj mi v hlavě neutkvělo, ať už co do té pozitivní či do té negativní stránky, což tedy svědčí spíše o průměru. Víc k tomu asi nemám co dodat, protože si toho díky svým sklonům ke skleróze víc nepamatuji.

Ježura: Na Mistur jsem se docela těšil, i když jsem vlastně neměl ponětí, co od nich čekat. A nakonec to nebylo vůbec špatné. Problém je, že si z toho pamatuji přibližně stejně, jako H., tedy skoro nic. Počkat, něco přeci jen. Celou dobu jsem trpěl neodbytným dojmem, že Mistur nemají moc dobře nazvučeno. H. se mě sice snažil přesvědčit o opaku a že je to samotnou hudbou [upřímně si nepamatuju, že bych něco takové tvrdil – H.], ale čert ho vem. Pořád mám za to, že Mistur hrají solidní muziku, kterou určitě podrobím bližšímu průzkumu – byť ve studiové podobě.

H.: Oproti tomu z Rabenschrey mám těch vzpomínek víc, než by bylo zdrávo. Že má německé publikum slabost pro kdejaký kýč, to není a nikdy nebylo žádné tajemství, avšak tahle kapela, to už bylo učiněné peklo. Až doposud jsem o nich neslyšel, ale podle popisu z Wikipedie (německý středověký metal) jsem očekával, že to nic zrovna uměleckého nebude, ale že to bude až takhle hrozné… s prominutím, ale hudební produkce Rabenschrey byla totální, ale opravdu totální apokalyptická sračka, ze které se soudnému člověku chtělo zvracet – takové jódlování s kytarou. Němci na to však pařili jak diví, až jsem musel kroutit hlavou. Pokud se na to podíváme z druhého úhlu pohledu, i přes značně odpudivou muziku se musí Rabenschrey nechat, že si evidentně byli vědomi toho, jak to zahrát, aby to Němcům chutnalo, a že věděli, jak si udržet kotel ve varu. Musím se ale přiznat, že bych zase lhal, kdybych tvrdil, že nejsem rád, že jsem Rabenschrey viděl živě, jelikož k podobné kravině se jen tak zase nedostanu (zjevně to není náhoda, že metr za hranicemi Německa po téhle skupině neštěkne ani pes), ale dobré to věru nebylo.

Ježura: Důkladně odrazen zvuky, které se linuly z reproduktorů, jsem se odvážil nahlédnout na pódium pouze ze strany a to mi úplně stačilo. Kytarista, který jako by z oka vypadl Jokerovi z posledního “Batmana”, zpěvák působící dojmem hybrida mezi zpěvákem švédské Katatonie a Penguinem (tedy antagonistou ze staršího netopýřího trháku), plus muzika, ze které mi bylo na blití, to je skutečně vražená kombinace. Právě tohle byl jeden z nezpochybnitelných důkazů obskurního německého vkusu. Jak vidno, Němci se nevyžívají jen v sexuálních úchylkách, když byli schopni svým nadšením takřka nadzvednout střechu haly…

H.: Opravdu zajímavé to začalo být až chvíli před desátou večerní, kdy se oproti předchozím Rabenschrey citelně přehodila stylová i náladová výhybka, jelikož na programu byl zámořský atmosférický klenot Agalloch. Skupina hrála především z posledních dvou desek “Ashes Against the Grain” a “Marrow of the Spirit”, a přestože se jedná převážně o delší skladby, které stojí především na silné gradující atmosféře a spoustě malých detailů, Agalloch dokázali kouzlo své hudby přenést na pódium. Nebylo to ani tak z důvodu husté umělé mlhy, ani na začátku rituálně zapáleného kadidla (ačkoliv obojí jistě udělalo své, o tom netřeba pochybovat), ale díky neskutečně soustředěnému výkonu hudebníků, kteří svou muziku opravdu prožívali a dokázali jí vtisknout tu správnou tvář i v Lichtenfelsu. Dojem z jinak opravdu výtečného koncertu kazilo pouze stupidní publikum, nad nímž jsem v tomto případě opravdu kroutil hlavou – ať se každý baví jak chce, nic proti tomu, ale rozjíždět moshpit na muziku, jakou hrají Agalloch, mi prostě přijde jako něco naprosto hovadského. Samotná kapela však zaslouží plný počet bodů, o tom žádná.

Ježura: Bohudík, po ultradebilních Rabenschrey přišel čas na necelou hodinku inteligentní muziky. Agalloch jsem toužil vidět už dlouho a sotva jsem si mohl přát lepší premiéru, než jaké se mi dostalo v lichtenfelské městské hale. Už samotný začátek a takřka obřadní pálení kadidla (nebo nějaké obdobné vonné substance) naznačily, že živé vystoupení nezůstane atmosféričnu, jaké Agalloch páchají na deskách, nic dlužno. A vskutku – jakkoli se mi to zdálo nereálné, Agalloch celé to kouzlo dovedli převést na velké pódium velmi sugestivně. Nemalou měrou tomu přispěl výjimečně zdařilý zvuk a úchvatnému zážitku tak nebránilo zhola nic. Tedy, něco přeci jen – jediným rušivým elementem byla ta samá ožralá hovada, která již zmínil H. – mor na ně! Když ale pominu tenhle detail, celé vystoupení Agalloch bylo úžasným zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.

H.: Varg to měli spočítané předem, i kdyby čistě náhodou zahráli ten nejlepší set svého života, protože zde vystupovali jako záskok za odpadnuvší Borknagar. Že to Norové zrušili… čert to vem, ačkoliv i to člověka naštve, ale zvolit jako náhradu jejich vizionářské hudby německý zpocený pivní (samozvaně pagan) metal, to je další věc, kterou mi prostě hlava nebere a upřímně to považuji za snad jediný přešlap ze strany pořadatelů, který se v rámci celého letošního Ragnaröku objevil. Ale stalo se a namísto Borknagar se na pódiu objevila parta červených počmáranců, kteří předvedli vesměs úplně to stejné jako vždycky, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od jejich českých setů z jejich muziky domácí publikum neuvěřitelně šílelo, což krásně korespondovalo s tím, že v kempu i v areálu byla právě trička Varg nejfrekventovanější. Upřímně by mne zajímalo, jakou měl letošní Ragnarök návštěvnost a jaká by ta návštěvnost byla, kdyby místo Varg hráli původně avizovaní Borknagar. Ale to asi nemá cenu řešit, tudíž zpátky k samotnému setu – ten mi (kromě výše zmíněných faktů) nepřišel ničím zajímavý, na čemž nic nezměnila ani klasická ohňová show.

Ježura: Jakkoli Varg nemám rád, tak tentokrát jsem byl vyloženě naštvaný. Skutečnost, že právě tahle banda počmáraných jelimanů vystřídala na postu headlinera norské progresivce Borknagar, jejichž účast mě přemluvila k nákupu lístku, mi vážně hnula žlučí nehorázným způsobem, takže jsem snad celý jejich set protrpěl u hrazení druhého pódia a v očekávání A Forest of Stars, kteří měli zahrát vzápětí. Jediným zmíněníhodným zpestřením tak zůstala neznámá banda, která dlouho a nahlas vyvolávala Borknagar (asi na truc tomu fiasku, jaké se vyklubalo z jejich náhrady) a potom také jakási slečna, která, zjevně unešená produkcí Varg, předváděla na volném place před druhým pódiem vskutku působivé taneční kreace…

H.: Zakončit první den dostal za úkol britský gentlemanský klub A Forest of Stars, což je právě ta skupina, kvůli níž jsem se do Lichtenfelsu vydal. Přiznám se, že jsem čekal opravdu velké věci, neboť nadpozemská hudební produkce tohoto sedmičlenného tělesa se k tomu přímo vybízí, přesto samotné vystoupení dalece předčilo veškerá má očekávání, a to do té míry, že jsem zcela vážně ochoten vám tu na místě odpřísáhnout, že to byl ten nejpůsobivější koncert, na jakém jsem kdy měl tu čest být. A Forest of Stars se totiž dokázali neskutečnou intenzitou, s jakou svou hudbu podali živě, dostat na úroveň ohromné impozantnosti svých desek, což je vskutku obdivuhodné vzhledem k tomu, jak dlouhé a jak složité kompozice mají.

Muzika zněla z pódia naprosto totožně jako z desky, ale přece jinak, což si člověk uvědomil na takových detailech, že The Gentleman si například obohacoval klávesové linky, některé vokály byly mírně pozměněny… každopádně neuvěřitelně famózní výkon podal zpěvák Mister Curse – zcela upřímně vám řeknu, že nic podobného jsem v životě neviděl. Nejenže sám vypadal jako naprostý ďábel, ale ten vokál doslova tahal až ze samotného pekla – ještě mnohem více dechberoucí než na albech. Z toho, jak předvedl třeba poklidnou pasáž “Even the sun’s afraid to rise around here”“God”, postavenou čistě na jeho hlasu, doteď mrazí v zádech a naskakuje husí kůže. Kromě toho se za celou skoro hodinu téměř nepohnul (jednou (!) zvednul ruku) a do mikrofonu řekl všeho všudy tři věty, a to až v samotném závěru před přídavkem a po něm (přičemž dvě věty z toho byly prosté “Thank you”, ta třetí už byla složitější – celá tři slova), bylo to o tisíc koňských délek působivější než všichni zpěváci, kteří potřebují stokrát za písničku někoho hecovat, dohromady. Když se totiž opřel do mikrofonu, byl to doslova maniakální přednes. Mohl bych tu na vás ještě vychrlit celý setlist (kromě zmiňované “God” ještě třeba “Male”, “Female” nebo “Summertide’s Approach” atd.), ale bylo by to zbytečné, jelikož zde se není o čem bavit – A Forest of Stars je skupina asi tak o deset levelů výše než cokoliv jiného, umění po všech stránkách a každým coulem, a svou genialitu dokázali i naživo.

Ježura: Páteční program uzavírající A Forest of Stars byli hlavním lákadlem naší šestičlenné výpravy a já, i když jsem to s tím očekáváním zase tak nepřeháněl, jsem nakonec také div nezačal samou nedočkavostí poskakovat na místě. A tenhle ostrovní septet se mi odvděčil měrou vrchovatou. Mix působivé stylizace a ještě mnohem působivější hudby totiž naprosto triumfoval. Naprosto fantastický zvuk, který mi přišel snad ještě lepší než z desky, dal vyniknout všemu, co dělá A Forest of Stars tak výjimečným tělesem, a to v několikanásobně intenzivnější podobě. Bylo to hypnotické a zároveň strhující. O mikrofon se opírající zpěvák působil dojmem bestie v lidském těle, a i když za celý koncert promluvil sotva pár slov, všechny přítomné si zcela podrobil. Takhle nějak to musí vypadat, když k někomu promlouvá ďábel – ve vší své zlověstnosti i dokonalé eleganci. Čert vem, že během přídavku vypověděla službu jedna z kytar a že nebylo slyšet kratičký příspěvek jistého obskurního hudebního nástroje kdesi uprostřed setu. Na kutě jsme toho večera všichni odcházeli takřka v transu…