Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.
Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Cnuk.
Cnuk:
 |
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 7.9.1994
Label: Monitor-EMI
|
Kabát – Colorado
Svou posluchačskou pouť jsem začal prakticky od narození. Moje první kontakty s hudbou se odvíjely od mého okolí, to znamená rodičů nebo bratra. Těžko se rozhoduje co určit za první zásadní kapelu či dokonce album. Nepamatuji si, jestli jsem poslouchal více české nebo zahraniční kapely (řekl bych tak nastejno), ale nakonec jsem si řekl, že tím prvním by mělo být něco českého. To už se mi výběr o něco ztenčil, protože jsem určitě neměl tolik kazet věnovaných jedné kapele jako právě Kabátu.
Všechny řadovky z let devadesátých, snad až na „Má jí motorovou“, jsem měl pečlivě nahrané, vždy na jedné straně kazety, tak jak jdou za sebou. Vlastně si vzpomínám, že jsem je neměl kompletní, jelikož songy se sprostými výrazy se na kazetu nedostaly, hehe. Nejvíce jsem točil kazetu, kde se na jedné straně nacházelo „Colorado“ a na druhé „Země plná trpaslíků“. A právě „Colorado“ bych označil za album, které mě ve své době bavilo asi nejvíc. Všechny texty a melodie mám v hlavě už nadosmrti a pecky jako „Rohypnol po tetě“, „Starej bar“ nebo „Až pro mě přijdou“ na mě fungujou stále. Dodnes si ho rád pustím, i když si teda nevzpomenu, kdy se tak stalo naposledy. V souvislosti s Kabátem si ještě pamatuji, jak jsem ve školce zpíval „Wondera“ a také jak jsem nedočkavě čekal na vydání „Go Satane Go“. To mě hned od prvních poslechů vzalo, což se mi s touhle kapelou stalo naposledy.
Co se týče dalších českých kapel, na kazetách jsem měl „Lži, sex & prachy“ od Wanastovek (mimochodem ta kazeta je v tom kazeťáku stále strčená, z druhé strany je domácí „výběr“ devadesátkové Metallicy) a „Kalíme“ od DeBill Heads, to už bylo trochu později. Na žádnou jinou si nevzpomínám, k dalším jsem se dostal až s příchodem prvního počítače.
 |
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 22.9.1998
Label: Mercury Records
|
Kiss – Psycho Circus
Zbytek kazetové sbírky tvořily skupiny zahraniční. Tady se dostávám už k muzice, která se mě drží dodnes opravdu pevně. Základy, na kterých je postaven můj současný vkus a ke kterým se nejen vracím, ale prostě je normálně stále poslouchám. Tou nejvýznamnější kapelou mého života (asi se to už těžko změní) jsou bezesporu Kiss. Pro někoho pouhá show bez špetky hudebního umu, pro jiné modla. To oni mě přiměli mít rád hudbu a zajímat se o ní. A nejenom mě, ale především spoustu muzikantů napříč žánry a dekádami, což mě jen utvrzuje v nesporném vlivu těchto Američanů.
Desku „Psycho Circus“ jsem vybral jednoduše z toho důvodu, že jsem ji poslouchal nejvíce. I proto ji mám dodnes rád, přestože není v diskografii Kiss obecně moc oblíbená. To samé předchozí „Carnival of Souls: The Final Sessions“, což je mezi fanoušky dílo široce nenáviděné. Ke všem starým albům mám vypracovaný vztah a není mezi nimi žádné, kterým bych opovrhoval. „Psycho Circus“ není tím nejlepším, ale přestože jeho nahrávání provázely problémy a ve skutečnosti není tak úplně reuniovým albem původní sestavy, jak bylo avizováno, má pro mě svoje kouzlo a působí daleko lépe než poslední výtvory Kiss.
Nepamatuji si, jestli mě zaujala dříve hudba nebo image, ale prvně jsem viděl Kiss na VHSce „Exposed“. Netroufám si odhadovat, kolikrát jsem ji pouštěl či přetáčel sem a tam, ale znám ji nazpaměť. Obsahovala rozhovory, kterým jsem prd rozuměl, ale hlavně videoklipy a záznamy ze starých koncertů, což na mě působilo jako zjevení. Když jsem jako malý koukal na Simmonse, jak blije krev, šla z toho na mě regulérně hrůza. Nadobro si mě získali. I když dnes díky knihám a internetu vím víc, než bych si snad jako fanoušek přál, stále sleduji jejich počínání a můj obdiv se nikterak nezmenšil. Srdcová záležitost.
K této kapitole si můžete doplnit spoustu dalších kapel ze zahraničí. Asi je nemá cenu jmenovat, prostě všechna ta klasická velká jména plus možná něco méně obvyklého, napadá mě třeba kazeta „Theli“ od Therion. Jinak v této době přelomu tisíciletí se mi zdálo, že vychází samá skvělá alba. A když se ohlédnu zpět, tak jsem měl pravdu. Stále nedám dopustit na „Better Than Raw“ od Helloween, „Knights of the Cross“ od Grave Digger, „Metalhead“ od Saxon, „Virtual XI“ od Iron Maiden či „Resurrection“ od Halforda.
 |
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 29.4.2008
Label: Nuclear Blast
|
Testament – The Formation of Damnation
Následující album reprezentuje kapitolu objevování. Tady jsem již nebyl pouhým strávníkem toho, co se hrálo doma, ale s přístupem k internetu a neutuchající zvědavosti jsem se začínal rozkoukávat, co dalšího mi může hudba nabídnout. Vytáhnul jsem „The Formation of Damnation“ od Testament, i když kandidátů bylo více. K tomuto albu jsem se dostal díky YouTube a videoklipu „More Than Meets the Eye“. Bavilo mě na něm vše a především hudba.
Vokál Chucka Billyho střídal několik poloh včetně té hrubší, čemuž jsem do té doby nemohl přijít na chuť. O death metalu jsem neměl ponětí. Rozuměj, v dřívější době jsem o škatulkách neměl moc pojem a všechno pro mě byl jednoduše hard rock. Bylo jedno, jestli to byli Slayer nebo Sex Pistols. Slayer byli po dlouhou dobu to nejextrémnější, co jsem poslouchal, a to ještě pouze pár písniček. Někde v této době jsem začal rozlišovat pojmy jako thrash a death, přičemž thrash se mi zdál o dost lepší.
Právě kolem roku 2008 jsem se začal pídit po jménech, co neznám. Takže na řadu přišli Testament, Exodus, Voivod nebo Death Angel se skvostným „Killing Season“. Právě Testament mě se svojí novinkou semlel nejvíc a vím, že to bylo první album, u kterého jsem si říkal, že si ho koupím. Nakonec se tak nestalo a dodnes nevlastním originální kopii, hehe. Tenhle úděl nakonec připadl o dva roky později placce „Ironbound“ od Overkill. Tu tvrdost Testamentu jsem přirovnával ke mně známé Sepultuře, jinak jsem nic podobného neposlouchal, předtím, ani nějakou dobu po tom.
 |
Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 3.6.1997
Label: Epic Records
|
Suicidal Tendencies – Prime Cuts
Zhruba v době pořízení „Ironbound“ jsem poprvé slyšel Suicidal Tendencies, a sice prostřednictvím výběrovky „Prime Cuts“. Po ní jsem sáhl, jelikož jsem měl pár oblíbených písniček a tenhle kus je všechny obsahoval. Vliv thrashe je tu zjevný, avšak hudba Suicidal Tendencies je daleko bohatší, což je ještě znásobeno na tomto výběru, jelikož obsahuje tvorbu od hardcorových začátků až po funky uvolněné devadesátky. Těžko jsem si tak mohl přát lepšího průvodce do dosud neprobádaných sfér.
Hardcore jsem neslyšel poprvé, ale zamiloval jsem si ho právě tady. Již dříve jsem měl v oblibě několik podobně laděných kapel, a to zejména díky soundtracku ke hře „Grand Theft Auto IV“, ostatně muzika k této herní sérii je kapitolou samo pro sebe, a to ne zdaleka pouze z hlediska metalu.
Punk jako takový jsem poté prozkoumával až do dávných časů jeho formování a objevoval všechny jeho proto a post formy. Crossover thrash u mě na nějakou dobu začal vítězit nad klasickým thrashem, u něhož mi scházela ta nespoutaná divokost. A to nejen díky Suicidal Tendencies. Dobře si pamatuji na první poslechy alba „Among the Living“ od Anthrax, které do sebe nasáklo vlivy vedlejšího projektu S.O.D. Z toho jsem byl úplně paf.
Dalším důležitým faktorem byla basa Roberta Trujilla, opět prvek do té doby neslyšený. Funk byl podobně jako death jedním ze stylů, jimž jsem dlouho nemohl přijít na chuť (o blacku nemluvě), avšak s častým posloucháním této kapely se mi zaryl automaticky do hlavy a začal jsem pátrat po něčem podobném. Samozřejmě, že na řadu přišel vedlejšák Infectious Grooves, ten mě ale paradoxně nikdy výrazněji neoslovil. Daleko větší vliv nakonec měli Faith No More, u kterých jsem začal obdobně výběrovkou a později jim definitivně propadl. Kdybych to měl vzít hodně do hloubky, tak jsem se díky Trujillově base dostal přes Mr. Bungle až k šílenostem typu PainKiller. Tím se ve mně projevila záliba ve všem divném a ujetém, jinak řečeno originálním.
 |
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1987
Label: Under One Flag / New Renaissance Records
|
Bathory – Under the Sign of the Black Mark
Posledním albem, které významně otřáslo mým vkusem, je dílko „Under the Sign of the Black Mark“. Přes tento opus jsem se konečně prodral k extrémnímu metalu. Nebylo to ani moc dlouho po omámení Suicidal Tendencies, věci v této době měly zkrátka rychlý spád. Jinak je důležité zmínit, že takové Bathory jsem slyšel už dávno předtím, jen jsem o nich neměl žádné tušení a nevěnoval tomuto jménu větší pozornost. To bych ostatně mohl říci o spoustě jiných kapel. No, nebylo to ničím jiným než opět Kiss, jimž vzdalo hold na různých tribute albech už hodně interpretů.
„Under the Sign of the Black Mark“ jsem slyšel poprvé v horečkách se sluchátky na hlavě, v přítmí doma sám v obýváku. K poslechu do neznáma jsem se rozhodl při čtení knížky „Ďáblův hlas“ od Iana Christe, ostatně tato publikace je sama o sobě důležitým mezníkem v mém putování. Při úvodní „Nocternal Obeisance / Massacre“ jsem neměl vůbec tušení, co se to sakra děje, a snad nevědomky jsem hlasitost o něco snížil. „Tohle se jmenuje masakr, jo, tak to docela chápu,“ řekl jsem si v duchu. Quorthonovy skřeky, hlasité bicí a magické riffy v sobě měly neuvěřitelně tajemnou atmosféru, že netrvalo dlouho a nechal jsem se zcela unést. Pravdou je, že jsem se na další přehrání musel trochu osmělit a oklepat, jelikož jsem pořád cítil, že tohle je něco extra a choval jsem k tomu respekt.
Brány do světa black a death metalu se mi tak otevřely dokořán a já mohl směle pokračovat dál. Za chvíli už mě provázeli jak souputníci Bathory, tak jejich norští pokračovatelé. Když nad tím zapřemýšlím, tak jsem se k blacku nakonec dostal dříve než k death metalu, což jsem, uznávám, vzal trochu oklikou. Obdiv k death metalu však zůstal dodnes silnější.
