Archiv štítku: Kissin’ Dynamite

Kissin’ Dynamite – Generation Goodbye

Kissin' Dynamite - Generation Goodbye

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Generation Goodbye
02. Hashtag Your Life
03. If Clocks Were Running Backwards
04. Somebody to Hate
05. She Came She Saw
06. Highlight Zone
07. Masterpiece
08. Flying Colours
09. Under Friendly Fire
10. Larger Than Life
11. Utopia

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

Heavy metal je muzika, na níž jsem vyrostl, ale v posledních letech mě vesměs přestala bavit. Mám nějaké své oblíbence, takové ty staré známé, které poslouchám už dlouho (a jsem si vědom toho, že mnohé z nich z nostalgie), ale hledat nová jména mě neláká a nedělám to. Snad i proto, že kdykoliv jsem to zkusil, odcházel jsem zklamán, neboť současný heavy metal dle mé empirické zkušenosti zoufale postrádá jakoukoliv invenci a vesměs se jedná jen o recyklování již vymyšleného.

Aniž bych si chtěl odporovat, tak i navzdory tomu, co jsem právě řekl, přece jen existuje několik málo mladších heavymetalových kapel, u jejichž muziky se v klidu pobavím, takové ty výjimky potvrzující železné pravidlo. A mezi takovéto výjimky se svého času zařadili i Kissin’ Dynamite. Neptejte se mě proč, samotného mě to svým způsobem překvapuje, jelikož německá pětice v jádru hraje tak brutální žánrové klišé, že bych to měl papírově jednou v recenzi zmrdat a pak už se toho pro zachování duševního zdraví ani nedotknout. Jenže v reálu to Kissin’ Dynamite hrají tak nakažlivě, že mě to prostě baví. Anebo je snad po vydání „Generation Goodbye“ na místě minulý čas?

Kissin’ Dynamite nová alba vypouštějí v neměnné dvouleté kadenci každý sudý rok. Předcházející „Megalomania“ však kapelu – a v kontrastu s předchozím, ortodoxně hitovým počinem „Money, Sex & Power“ to bylo obzvlášť znát – představilo v trochu odlišném světle. Němci sice stále přišli s několika po čertech chytlavými peckami, ale zároveň v některých skladbách projevili trochu vyšší ambice. Rozhodně bych netvrdil, že „Generation Goodbye“ tuto snahu prohlubuje, ale v některých kusech jsou tyto ambice stále znát, byť v asi o trochu menší míře než posledně.

Dle právě řečeného by se mohlo zdát, že „Generation Goodbye“ je tedy opětovně sázkou především na hitovost. Do jisté míry asi ano, ale tentokrát to má jeden háček – nevyšlo to úplně bez ztráty kytičky. Především písničky, jaké si Kissin’ Dynamite vybrali (nebo jaké jejich label vybral?) k propagaci desky, se mi příliš nepozdávají. Obzvláště první singl „Hashtag Your Life“ je velmi slabý, a ačkoliv se sloka ještě tváří hratelně, refrén je strašná odrhovačka, která to posílá do pekel. Titulní otvírák „Generation Goodbye“ je už snesitelnější a časem jsem si na něj vesměs zvyknul, takže už mě aspoň nesere, ale pořád mi to nepřijde jako nějaká velká pecka.

Mnohem povedenější hitovky jsou zastrčené v dalším průběhu alba, především v jeho středu. Dost mě baví čtyřka „Somebody to Hate“, i když by mě zajímalo, zdali je text refrénu záměrným odkazem na jednu slavnou skladbu, anebo jsou Kissin’ Dynamite jen trochu neoriginální. „She Came She Saw“ není úplná pecka, ale její refrén je vcelku příjemný a „Generation Goodbye“„Hashtag Your Life“ s ním pokoří bez větších obtíží. Dále se mi líbí „Highlight Zone“, což je sice úplně standardní heavymetalová skladba, nicméně je v ní cítit skladatelská lehkost, kvůli níž jsem si Kissin‘ Dynamite oblíbil. No, a poslední dobrou písničkou je pro mě devátá „Under Friendly Fire“, v níž Němci opětovně potvrdili, že prostě mají na čuch na možná neoriginální, leč silné a v dobrém slova smyslu vlezlé motivy. Na předposlední pozici se ještě nachází „Larger Than Life“, která je taktéž víceméně v cajku a má docela chytlavý ústřední riff, ale trochu mě na ní dráždí refrén, protože to je regulérní obšleh staršího songu „I Will Be King“„Money, Sex & Power“.

Kdyby tohle bylo všechno, tak bychom měli co do činění s poměrně povedeným ípkem, jemuž by vlastně šly odpustit i zmiňované neduhy. Bohužel jsme však probrali jen lehce přes polovinu nahrávky. Jestli si za něco „Generation Goodbye“ zaslouží hejt, tak jsou to jednoznačně balady, jichž se tentokrát urodilo na můj vkus až příliš. „If Clocks Were Running Backwards“„Masterpiece“ bych si s radostí odpustil, především druhá jmenovaná mě dost sere. Jasně, slyšel jsem i horší a třeba balady od Nickelback jsou bezesporu o světelné roky větší blití, což však nic nemění na tom, že jsem zanedlouho začal obě přeskakovat.

Z pomalejších věcí se dá snést pouze závěrečná „Utopia“, v níž se Kissin’ Dynamite opět snaží o trochu ambicióznější kompozici – byť samozřejmě stále v rámci nastavených mezí. Trochu jsem si při ní vzpomněl na „Fireflies“ z minulého alba, protože se jedná o podobně laděný kousek. Ačkoliv ve „Fireflies“ Němci balancovali na hraně kýče, zatímco u novější písničky se jedná o střízlivější podání, tak nakonec proč ne. Poslední doposud nezmíněnou písničkou je „Flying Colours“, což je podbízivá chcánka, a hodně rychle se z ní stal další kandidát na přeskakování.

Kissin' Dynamite

„Generation Goodbye“ není zrovna vyrovnaná deska. Kissin’ Dynamite opět dokázali přijít s několika fajn písničkami, v jejichž rámci se ani náznakem neděje nic revolučního, ale má to tah na bránu a nevidím důvod, proč to dissovat, když je to prostě sranda. Několik dalších věcí je tak jakože poslouchatelných a dalších pár songů pak lze zařadit do sorty nepovedených. Je pravda, že ty přinejmenším stravitelné nakonec převažují, ale něco mi říká, že novinka nakonec dopadne stejně jako „Megalomania“ – vyzobu si z toho pár kousků, které mě baví, a ty si sem tam pustím; zbytek mě už asi nikdy nebude zajímat.


Kissin’ Dynamite – Megalomania

Kissin' Dynamite - Megalomania
Země: Německo
Žánr: heavy / glam metal
Datum vydání: 30.9.2014
Label: AFM Records

Tracklist:
01. DNA
02. Maniac Ball
03. VIP in Hell
04. Fireflies
05. Deadly
06. God in You
07. Running Free
08. Legion of the Legendary
09. The Final Dance
10. Ticket to Paradise

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / facebook / twitter

Nebudeme-li počítat opravdu okrajové záležitosti, jako jsou různé avantgardy nebo experimentální tvorba, pak se rocková a metalová muzika dostala již před nějakou dobou do slepé uličky. Samozřejmě, stále se objevují nové trendy a směry a třeba v současné době hodně letí různé ty djenty a shoegaze, resp. jeho míchání takřka s čímkoliv, zejména s post-rockem či black metalem, nicméně zůstává otázkou, zdali se jedná o něco, co přetrvá, nebo jen o vývojovou větev bez budoucnosti… třeba já osobně si myslím, že spíš to druhé, protože hlavně třeba djent mi přijde jako úplně prázdná záležitost podobně jako kdysi metalcore. Nepsané pravidlo ovšem říká, že jakmile nemůžeš vymyslet nic nového, začni se vracet do minulosti (což neplatí jen v hudbě), takže není divu, že po roce 2000 se vyrojilo obrovské množství kapel, jež ve své hudbě vcelku nepokrytě čerpají z něčeho, co už tu v nějaké podobě bylo někdy v 80. letech. Inu, proč vymýšlet kolo, když už jej vymyslel někdo přede mnou, že ano…

Přesně do této sorty skupin, které nepředvádějí vůbec nic dříve neslyšeného, spadá taktéž německá pětice s názvem Kissin’ Dynamite. Ačkoliv je to formace, jež aktuálně vydala už svou čtvrtou dlouhohrající desku, stále jde o dost mladé hudebníky… jejich společná cesta začala pod hlavičkou Blues Kids a přesně jak název napovídá, v té době to opravdu byly ještě děti. Odhadem někdy v době, kdy si hoši byli na úřadě vyzvednout svoje první občanky, si změnili název právě na Kissin’ Dynamite a začali valit ten úplně nejklasičtější heavy metal plný klišé a provařených postupů. Jakkoliv to ovšem takto řečeno nezní jako něco vábného, naprosto překvapivě to bylo zábavné.

Společně s postupným dospíváním se měnilo i tematické zaměření jejich tvorby, přibyla image hozená do glamu a to, kdy jim začalo hučet v kládách, bylo poznat z toho, že najednou začali zpívat o ženských a sexu. Žánrové zařazení však zůstávalo neměnné a kvalita tvorby vlastně také… a jestli se ta nějak měnila, tak spíš směrem nahoru. Minulé “Money, Sex & Power” bylo nacpané neskutečně hitovým heavy metalem s údernými refrény, které se vryly do paměti hned s prvním poslechem… vzhledem k tomu, jak zoufale neoriginální to ve své podstatě bylo, se mi vážně nechtělo věřit tomu, jak moc mě to album bavilo.

Uběhla klasická dvouletka, což je evidentně standardní výrobní doba nové placky Kissin’ Dynamite, a máme tu čtvrtou řadovku “Megalomania”. Upřímně jsem očekával, že budou Němci pokračovat v tom, co předváděli již na “Money, Sex & Power”, takže když jsem si novinku poprvé pouštěl, byl jsem připraven na to, že dostanu 40 minut chytlavého heavy metalu, který tuny hudebního klišé a neobjevnosti dokáže vyvážet lehkostí a zábavou… tedy že Kissin’ Dynamite opětovně budou operovat v takové té poloze, kdy se lidově řečeno říká, že to kapele šlape jak kráva a že to má koule jak bejk.

V tomto ohledu je však “Megalomania” mírným překvapením. Tedy, nelze samozřejmě tvrdit, že by se snad Kissin’ Dynamite pustili do nějakých progresivních vod nebo že by alespoň opustili heavy metalové mantinely, přesto je novinka pocitově trochu jiná a není to taková hitová jízda od začátku do konce, jako tomu bylo v případě “Money, Sex & Power”. Samozřejmě, i takovéhle kusy se na “Megalomania” nacházejí – například hned úvodní “DNA” zcela jasně ukazuje, že Němci stále umí udělat sice klišovitý, ale v základě skutečně zábavný a parádní heavy metal. Stále jim nechybí cit pro chytlavé riffy a melodie a také pro stadiónové refrény, které jsou sice vlezlé, ale takovým tím dobrým, nikoliv otravným způsobem.

Další z takových hitovek na “Megalomania” je třeba “VIP in Hell”, která se podobně jako “DNA” může v klidu postavit na roveň největším peckám z “Money, Sex & Power”. Do sorty dalších vcelku klasických songů Kissin’ Dynamite bychom pak mohli zařadit ještě odlehčenou “Deadly” s výrazným hard rockovým feelingem, povedené finále v podobě “Ticket to Paradise” nebo “Running Free”. Poslední jmenovaná se sice stále poslouchá víceméně v pohodě, ale nějaká bomba to není.

Na druhou stranu však stejně důležitou složku “Megalomania” tvoří i písničky z trochu jiného ranku… v některých případech by dokonce šlo říct, že se jedná o trochu ambicióznější kusy. Jeden takový přichází hned se druhou “Maniac Ball” – sice je to stále heavy metal, ale jednoduše už to není očividná snaha o “pouhou” šlapavou jízdu. Ještě dále – na celé desce asi nejdále – v tomto ohledu zašla baladická “Fireflies”, která se však i přes pomalé tempo, hojné využití akustiky a bohatší aranže dokázala vyhnout zbytečnému patosu, což z ní dělá taktéž velmi dobře poslouchatelnou záležitost. Právě v téhle písni dostal obrovské množství prostoru (jak už tomu ostatně v takových případech bývá) zpěvák Johannes Braun, jenž jasně ukazuje, že i přes svůj relativně nízký věk zpívá naprosto výtečně a nemá problém utáhnout celou skladbu. Další regulérní baladou je ještě “The Final Dance”, která bohužel není tak dobrá jako “Fireflies”, ale zralá na to, aby ji člověk musel znechuceně přeskakovat, naštěstí není.

Dále jsou tu skladby, které více či méně pokračují v klasickém směru Kissin’ Dynamite, ale vyskytují se v nich nějaké zajímavější prvky… ono se pár takových najde i v několika písničkách, jež jsem zmiňoval o dva odstavce výše, ale v “God in You” a “Legion of the Legendary” je to o něco znatelnější. V “God in You” tím mám na mysli zejména atypický začátek s velice výraznou rytmikou, jinak se však bohužel jedná o jednu z nejméně zábavných položek “Megalomania”, protože zbytek tracku je trochu moc odrhovačka. Ačkoliv z obecného hlediska ten song stále není žádným průserem a poslouchat se dá v pohodě. Oproti tomu “Legion of the Legendary” patří mezi vrcholy desky… s přimhouřením lze někde v pozadí zaslechnout i náznaky dubstepu, stejně tak sloky bychom s mírnou nadsázkou mohli nazvat temnějšími. Vše ovšem směřuje k mohutnému bombastickému refrénu, který by klidně zpíval celý stadion, kdyby Kissin’ Dynamite hráli na stadionech.

“Megalomania” na mě působí dojmem, jako kdyby Kissin’ Dynamite skladatelsky přerostli klasické heavy metalové vypalovačky a chtěli zkusit i něco jiného. Je pravda, že po větším množství poslechů si novinka trochu sedla a už mi nepřipadá, jako kdyby na ní Němci zkoušeli něco skutečně nového v porovnání s dřívější tvorbou, ale to je jen tím, že jsem si na tu muziku už zvyknul… naštěstí si však pořád pamatuju, že když jsem si “Megalomania” pustil poprvé, tak jsem vážně čuměl, že to oproti “Money, Sex & Power” zní hodně rozdílně. Samozřejmě zůstává otázkou, zdali se jedná o jednorázový “experiment” (uvozovky proto, že Kissin’ Dynamite vlastně obecně vzato nijak neexperimentují a pořád je to taková “normální” muzika… jednoduše “experiment v mezích zákona”), nebo se s příští nahrávkou opětovně vrátí k modelu nebezpečně chytlavé heavy metalové jízdy. Tak jako tak, sluší jim to v obou polohách a až za dva roky budou vydávat další fošnu, rád půjdu zjistit, jak to dopadlo.


Kissin’ Dynamite, Sleazy RoXxX

Kissin' Dynamite
Datum: 1.12.2012
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Kissin’ Dynamite, Sleazy RoXxX

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Upřímně musím říct, že mám rád koncerty, kde hrají pouze dvě kapely, protože člověk pak toho nemusí do reportu psát tolik – tím spíš, když jednu z těch kapel téměř ani nestihne (smích). Přesně to se mi v sobotu 1. prosince vlivem špatných spojů povedlo (to víte, ne každý je z Prahy a ne každý je motorista), díky čemuž jsem od Sleazy RoXxX, jediného domácího supportu německých Kissin’ Dynamite, viděl jen úplný závěr jejich setu. Z tohoto důvodu nemohu, celkem logicky, vynášet nějaké hluboké soudy, přesto kdybych měl kapelu zhodnotit na základě těch dvou, tří písniček, musím říct, že mě to bohužel příliš nebavilo už při první z nich. Jistě v tom bude hrát svou roli i to, že se v oblasti glam metalu, potažmo glam rocku v podstatě vůbec nepohybuji a že mi podobná muzika říká jen máloco, ale předpokládal jsem, že alespoň živě by to mohla být sranda – nebyla. Ačkoliv se Sleazy RoXxX snažili na pódiu působit skutečně prďácky, nějak se to míjelo účinkem a výsledek byl spíše opačný. Z jejich setu (pro mě osobně dost zkráceného) tedy nejvíce zaujala slečna, která se při poslední skladbě kroutila na pódiu, což je ovšem na hudební kapelu trochu málo.

Po kratší přestávce, kterou jsem osobně strávil přemlouváním se, abych vypil jedno opravdu špatné pivo, už nastoupili mladí Němci Kissin’ Dynamite, kvůli nimž se koncert konal. Nutno dodat, že hned od prvních vteřin byl znát ten propastný rozdíl mezi malou českou skupinou a malou německou (Kissin’ Dynamite přece jenom při vší úctě nejsou žádné velké hvězdy) skupinou, protože zatímco ta první byla na pódiu taková trochu unylá a chvílemi její rádoby show vypadala docela nuceně, Němci byli prostě světoví – mohutný nástup, obrovská energie, výborný frontman, od prvních vteřin bezchybná práce s publikem a po všech směrech skvělé vystupování. Musím říct, že tohle se mi na německých kapelách vždycky líbilo – i když třeba hrají sebedebilnější hudbu (což není tak úplně záležitost Kissin’ Dynamite, jsou i mnohem horší případy), prostě se dokážou na pódiu prodat a působit dojmem, že to jsou borci.

Začátek setu se nesl v duchu několika hitovek z aktuální třetí desky “Money, Sex & Power”, jmenovitě “Sleaze Deluxe”, “Sex Is War” a “Ego-Shooter”, během nichž si zpěvák Johannes Braun, který jinak celý večer zpíval vážně skvěle a ani jednou se svým vokálem nezaváhal, poprvé vyzkoušel dirigovat sborové zpívání s publikem. Nutno dodat, že právě publikum, ačkoliv nebylo nějak závratně početné (čistě podle oka si myslím, že víc jak 100 lidí rozhodně nedorazilo), místy odměňovalo Kissin’ Dynamite vskutku hromovou odezvou; přišlo mi, že většina z přítomných má patřičně nastudované i texty, tudíž zpívání společně s kapelou probíhalo vskutku houfně a lapsus, že by skupina přestala na chvíli hrát v domnění, že publikum odzpívá kus texty, přičemž ale všichni zůstanou zticha, jak se to dost často stává, se zde udál jen jednou, a to spíš z důvodu, že Kissin’ Dynamite přestali opravdu náhle, takže většina nestačila zareagovat. Jinak to byl přímo čítankový případ toho, jak se má podporovat kapela na pódiu, což také Kissin’ Dynamite evidentně dost oceňovali, až nemám problém věřit tomu, že jejich zjevné nadšení bylo opravdu upřímné a nenucené. V tomto ohledu nevyznělo jako typický povzbuzovací kec ani prohlášení, že se jedná o jeden z nejlepších koncertů, jaké Kissin’ Dynamite v letošním roce odehráli.

Setlist Kissin’ Dynamite:
01. Sleaze Deluxe
02. Sex Is War
03. Ego-Shooter
04. Metal Nation
05. Out in the Rain
06. Addicted to Metal
07. [drum solo]
08. Love Me, Hate Me
09. Welcome to the Jungle
10. Supersonic Killer
11. [guitar solo]
12. I Will Be King
13. Operation Supernova
– – – – –
14. Hysteria
15. Steel of Swabia
16. Money, Sex & Power

Němci hráli asi hodinu a čtvrt a bylo více než pozitivní, že to po celou dobu bylo zábavné a neustále se něco dělo. Samozřejmě se nejednalo o nějakou velkolepou show co do efektů, nicméně energické pohybování všech členů, sem tam nějaké grimasy a neskrývaná radost z hraní v kombinaci se sice nikterak nenáročnou, avšak stále zábavnou a velice chytlavou muzikou úplně stačily. Hudba Kissin’ Dynamite je ve své podstatě sice opravdu velice, velice neoriginální a vlastně i plná klišé, ale nedá se jim upřít, že bez větších problémů prostě zvládnou napsat song, který je vyloženou hitovkou, což lze ostatně jasně poznat po poslechu libovolného z jejich tří alb. Dokud se tedy Kissin’ Dynamite věnovali hraní podobných písniček, bylo všechno vážně super, z části i díky zmiňovanému neúnavnému publiku, které se skupinou zpívalo z plných plic takřka celý večer. Poněkud zbytečně byl však set brzděn bicím sólem po válu “Addicted to Metal” a sóly obou kytaristů po “Supersonic Killer”. To první bylo spíš takový standard, vcelku průměrné bicí sólo bez větších nápadů, jakých jste už jistě sami viděli dost; kytarové sólo bylo zpočátku o malinko zajímavější a zábavnější, ale posléze bohužel moc natahované (ačkoliv Malmsteen-level to pořád nebyl, haha!), také tomu jistě moc nepomohlo, že oba kytaristé hráli vesměs variaci na to stejné.

S výjimkou téhle malé záležitosti, jež ovšem není zas až tak strašná, aby sestřelila jinak výtečný dojem z celého vystoupení, nemám v podstatě co vytýkat. Rozebírání hudebních kvalit do reportu z koncertů nepatří, takže onu celkovou neoriginalitu nelze počítat; čistě co do výkonu byli Kissin’ Dynamite bez přehánění opravdu bezchybní. Setlist byl také poskládaný velmi pěkně, hlavní důraz byl logicky kladen na letošní desku “Money, Sex & Power”, v jejímž duchu koncert nejen začal, ale i skončil, když na závěr přídavku zazněla titulní věc, z debutu “Steel of Swabia” zazněly tři kousky, druhé album “Addicted to Metal” bylo zastoupeno pěti songy.

Kissin’ Dynamite jsem živě viděl celkově potřetí a musím říct, že i potřetí byli opravdu skvělí, díky klubovému prostředí možná nejlepší z oněch tří vystoupení, která u nás v republice odehráli. Upřímně říkám, že až se tu někdy objeví zase, budu minimálně reálně uvažovat, že bych se jel podívat znovu. Za mě určitě palec nahoru!


Masters of Rock 2012 (sobota)

Masters of Rock 2012
Datum: 14.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Arakain, Citron, Deathstars, Firewind, Kissin’ Dynamite, Korpiklaani, Milking the Goatmachine, Nightwish, Sebastien

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Třetí den festivalu jsem měl v plánu začít až s chrochtajícími kozlíky Milking the Goatmachine, ale nejmenovaná redakční kolegyně mě vytáhla už na české Sebastien, kteří se rozhodli své vystoupení na hlavním pódiu Masters of Rock pojmout ve velkém stylu a opravdu se předvést. K tomuto účelu si pořídili nějaké ohňoblbiny, prskavky a hlavně několik pěveckých hostí – Katie ze Siren’s Cry (zrovna o téhle kapele jsem ale já jaktěživ neslyšel), Apollo PapathanasiaFirewind a hlavně Rolanda Grapowa (Masterplan, ex-Helloween), jehož sice většina z nás zná spíše jako kytaristu, ale jak ukázal, ani s mikrofonem se neztratí. Nic z toho ale Sebastien nepomohlo k tomu, aby mě jejich koncert opravdu bavil. Snad s výjimkou poslední skladby, jejíž sborově zpívaný refrén měl opravdu koule, jinak mi to moc nedalo.

Vizovická krasojízda pokračuje s jednou z nejbrutálnějších kapel festivalu – zmiňovanými grindery Milking the Goatmachine, jejichž výplach sice nikterak objevný není, zábavný ovšem ano, přestože zpěvák sedí za bicími. Kozlí masky a prdel-nakopávající grindcore, který rozhýbe i mrtvolu, ovšem udělaly své a plně to stačilo k tomu, aby se jednalo o suprovou padesátiminutovku, během níž to v kotli vřelo vskutku vydatně.

Další domácí klasika Citron si podobně jako Sebastien nachystala speciální show, avšak trochu jinačím způsobem – přehrávala totiž kompletně svou kultovní fošnu “Radegast”, jejíž vydání proběhlo v roce 1987, a k této příležitosti na pódiu nechyběl ani sám bůh Radegast, byť v nafukovací podobě. S kapelou ale kvůli zdravotním problémům nezpíval Stanislav Hranický, nýbrž náhradní vokalista, bohužel nevím, o koho šlo, ačkoliv svou roli zvládl bezesporu na výbornou. Ladislav Křížek, který “Radegast” nazpíval v originále, to však nebyl, to jsem ještě poznal (smích). Jinak se jednalo o parádní koncert a sám za sebe mohu říct, že jsem si všechny ty nesmrtelné fláky s radostí vychutnal.

Program pokračuje s německými Kissin’ Dynamite, kteří staví na tom nejohranějším heavy metalovém klišé, ale nějakým záhadným způsobem to zrovna jim funguje. Vzhledem k tomu, že mě při své poslední návštěvě Vizovic velice bavili, šel jsem jejich koncert prubnout znovu – a opět to bylo po čertech zábavné. Kissin’ Dynamite svou prezentaci od té doby výrazně posunuli směrem ke glam metalu, avšak na místě muziky zůstal klasický hevíček. V případě téhle skupiny má ale jedno velké eso v rukávu – obrovskou energii, což se promítlo i do samotného vystoupení. Kissin’ Dynamite jsou mladá kapela, která prostě má chuť se na takhle velkém festivalu předvést v tom nejlepším světle, a podle toho to také vypadalo. Neustále se bylo na co dívat, show měla velký spád a dopředu ji táhl výtečný frontman, jenž sice vypadal jak výstavní štětka, ale zpívat a pracovat s publikem uměl vážně na výbornou.

Jak se následně ukázalo – pro někoho možná překvapivě – jedním z největších taháků letošního Masters of Rock byli pro spoustu lidí Arakain s hostující Lucií Bílou. První půlka koncertu se nesla ve znamení klasického Arakainu, který se od hluboké minulosti pomalu propracoval až ke žhavé současnosti v podobě alba “Homo Sapiens..?” (ačkoliv z něj nakonec zazněl jen jeden song – “Marat”), poté nastoupila proklamovaná Bíla, která si se skupinou střihla sama tři songy, z nichž se nejvíce povedly “Ztráty a nálezy”, následoval duet s Honzou Toužimským, v jehož rámci zazněla i nechutně patetická “Zimní královna” (jeden z nejhorších songů v historii Arakainu!), závěr koncertu pak opět proběhl zase v režii samotného zpěváka Arakain. Celkově bylo vystoupení dost povedené, přestože se ve své podstatě jednalo jen o osekanou verzi toho, co bylo k vidění na jaře na samostatném turné, odezva publika však byla i tak obrovská, tudíž po konci musela panovat spokojenost na všech stranách. Jediné, co mi přišlo trochu mimo, bylo ustavičné nazývání Lucie Bílé “metalovou princeznou”, když většinu času strávila v oblasti dosti odpudivého popu, ale čert to vem, bylo to dobré.

Následující Firewind z Řecka nebyli špatní, ale nedokázali mě zaujmout nějak výrazněji a ve výsledku se stali pouze jednou kapel z mnoha. Instrumentální výkony byly naprosto bezchybné, kytarový hrdina Gus G. se po hmatníku své kytary proháněl vskutku zodpovědně, zpěvák Apollo Papathanasio zpíval výborně, zbytek skupiny taktéž v ničem nezaostával, výsledek však přesto zůstal někde na půli cesty. Netvrdím, že Firewind zahráli zle, to zase ne, ale něco tomu chybělo.

Korpiklaani patří vždy mezi největší a také nejvíce opakované šlágry každoroční vizovické veselice, ale jak se říká, opakovaný vtip už není zábavný, což platí i o Korpiklaani. Čím více jejich koncertů jsem viděl, tím více je každý následující předvídatelnější a méně zábavný, na čemž nic nezmění ani nový houslista (byť to bude pro někoho znít nepatřičně, zrovna na tomhle postu je u Korpiklaani úplně jedno, kdo to tam šmidlá), ani nové ohozy obou kytaristů (i když vypadaly dost cool), ani nová deska (stejnak všechny znějí stejně), z níž zazněly písničky v živé premiéře. Přítomný lid si to všechno sice zjevně užíval, ale pokud byl člověk střízlivý, neměl chuť křepčit v kotli a byl vybaven alespoň špetkou hudební soudnosti, musel se podobně jako já po několika skladbách odporoučet. Nebylo to vyloženě hrozné, naopak se na poměry Korpiklaani jednalo o standardně (dobrou?) show, akorát je tu téhle kapely už moc.

Stratovarius jsem v rámci nutnosti doplnění sil na zbytek programu vynechal a vydal se až na největšího headlinera celého Masters of Rock – finské hvězdičky Nightwish, jejichž výkon se stal stejně jako před několika lety opět nejdiskutovanějším koncertem festivalu. A vtipné na tom je, že i tentokrát jsem koncert vnímal naprosto stejně jako tenkrát – nebylo to tak špatné, jak tvrdí jejich zarytí odpůrci, ani tak skvělé, jak rozhlašují jejich zarytí fanoušci. Jak už to tak bývá, pravda je tak někde napůl. Nightwish předvedli vcelku solidní vystoupení, které sice nebylo ničím, z čeho by si člověk sednul na zadek, ale nic to nemění na tom, že si Nightwish s přehledem odehráli to svoje, že to bylo docela zábavné a že lze jejich výkonu jen těžko něco objektivního vytknout, ačkoliv netvrdím, že by mi má fantazie nedovolovala si představit i něco lepšího. Co se týče ožehavého tématu ohledně kvalit zpěvačky Anette Olzon, zde se musím přiklonit mírně na stranu těch, kdo nové Nightwish zbožňují. To, že Anette zpívá staré songy jinak (ne hůř, ne lépe – prostě jinak) dle mého jednoduše nelze považovat za negativum, nehledě na fakt, že písničky, jež už byly napsány přímo pro ni, si střihla jako z partesu (viz povedená “Scaretale”). Možná mám v uších nasráno, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by neuměla zpívat. Pokud k tomu připočtu vcelku dobře namíchaný best-of setlist a nějakých pár efektních ohňových pamlsků pro oči, jedná se z mé strany o spokojenost, přestože letošní Masters of Rock nabídl bezesporu i lepší koncerty.

Den uzavírající Deathstars by už nutně potřebovali novou desku, která by jejich muziku nasměrovala trochu dál, neboť čím více člověk na koncertech slyší všechny ty songy vedle sebe, tím více si uvědomuje, že je to ve své podstatě pořád jedna a ta samá písnička dokola, jen s jinými názvy. Neříkám, že jsem se nudil, to mě to zase ještě pořád bavilo, ale jinak o Deathstars začíná pomalu platit to samé jako o Korpiklaani – všechno moc škodí a nějaká změna už by docela bodla. Pokud se však člověk přes tento fakt přenesl, dostal ve Vizovicích další zábavný koncert od téhle chásky.


Masters of Rock 2009 (sobota, neděle)

Masters of Rock 2009
Datum: 11.-12.7.2009
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Sobora: Blind Guardian, Crucified Barbara, Evergrey, Kissin’ Dynamite, Legion of the Damned, Mňága a Žďorp, Stratovarius, The Sorrow

Neděle: Arch Enemy, Audrey Horne, Eluveitie, Heaven Shall Burn, Innocens, Interitus, Voivod

Sobota:

Jelikož jsem předchozí den patřil mezi “ty odolnější”, vstávání mi dělalo trošku problémy, takže první kapelou, která měla tu smůlu, že jsem smrděl na jejím vystoupení, byli mladí Němci Kissin’ Dynamite. Heavy metal hodně klasického (a předvídatelného) ražení mě bavil víc, než bych čekal. Na probuzení více než dobrá kapela, své první vystoupení na našem území si hudebníci patřičně užili a podle ohlasu pod pódiem zřejmě nebyli sami.

Nějaká “temná strana síly” mě přesvědčila, abych zůstal i na koncert Mňága a Žďorp. Nebudu tady rozjíždět elaboráty o tom, že něco takového na akce tohoto typu podle mě nepatří. Jediné, co k tomu mohu ze svého pohledu dodat, je: Nikdy víc!

Z Holandska dorazili Legion of the Damned a rozjeli ubíjející smaženici. Jenže hodně příjemně ubíjející smaženici. Stejně jako předchozí den u Keep of Kalessin, i o Legion of the Damned jsem neslyšel nikoho říct křivé slovo. Jak vidno, i tvrdší kapely si na Masters of Rock najdou své publikum. Doufám, že příští rok bude podobných věci ještě o trochu více.

The Sorrow jsem loni okázale ignoroval, ale letos jsem šel mrknout, co jsou zač, když nám je pořadatelé cpou druhý rok za sebou. Hudba v klidu, moderní metalcorová skákačka. Podle toho to vypadalo i pod pódiem, kde byla k vidění i wall of death.

Axxis vynechávám, u Crucified Barbara se podívám asi jen na půlku vystoupení. Prolítlo to ale tak nějak kolem mě a už si z toho vůbec nic nepamatuju. Poté přišli na řadu Evergrey, kteří předvedli více než solidní set. Fandové byli jistojistě nadšení a já, jako někdo, kdo je nikdy moc nežral, musím jen uznale pokývat hlavou, že to byla kvalita.

U Stratovarius jsem počítal, že mě rychle přestanou bavit, tudíž si skočím na autogramiádu Tiamat. Jenže jsem se šeredně spletl, protože hráli skvěle. Brali z nového alba, ale zabrousili i do starších věcí (třeba předlouhá “Visions”) a nový kytarista zvládnul všechna prsty lámající sóla bez problému.

Na programu byla dále jedna z hlavních hvězd Masters of RockBlind Guardian. Jejich nesporné kvality uznávám, ale koncert mě moc nenadchnul. Takový standard, skupina jejich jména by podle mě zvládla zahrát i líp.


Neděle:

Poslední den zahajují tuzemští Innocens. V devět ráno jsem ani nějaké zázraky neočekával a ani se jich nedočkal. Bezproblémový výstup, který nenudil. Jen lidí bylo na poměry Masters of Rock už dost málo, v neděli návštěvníků citelně ubylo.

Další Interitus zahráli pro o trošku plnější publikum set poskládaný především z čerstvě vydané novinky “In My Hands” (naživo nové písničky zněly opravdu dobře), promíchané se třemi songy z předchozí řadovky. Na konec ještě starší “Havranův let”, “Srdce krále” a šmytec. Každopádně nejpovedenější vystoupení Interitus, které jsem za poslední dobu viděl.

Audrey Horne byli jednou z těch kapel, jejichž účast mě definitivně přesvědčila, že na Masters of Rock nesmím chybět. Jenže na ně bylo úplně vylidněno. Asi tak čtyři řady u plotu a několik jednotlivců někde vzadu. Přesto Audrey Horne předvedli hodně energickou show, kterou nakonec lidi přilákali a na konci již bylo solidně zaplněno. Bezprostřední zpěvák Toschie řádil jako o život a jen on sám nakopával koncert o několik tříd výše. Naprostá bomba.

Eluveitie zahráli dobré vystoupení se šťávou. Podobné folkové hopsačky teď letí a podle toho to také v publiku vypadalo. Jen mě překvapilo, že svůj nejznámější song hráli hned první, když se největší pecky většinou dávají na konec.

Během Tleskače a Schandmaul se opět zdržuji na autogramiádách, takže další kapelou jsou pro mě až Heaven Shall Burn. Předvedli pěknou divočinu, na kterou se kotlilo jedna báseň. Ke konci to možná bylo už trochu jednotvarné, přesto to byla rozhodně kvalitní show.

Koncert Voivod dopadl podobně jako Blind Guardian o den dříve. Bylo to “jen” dobré, ale chybělo tam to něco navíc. Čekal jsem lepší.

Zato Arch Enemy zahráli výborně. Podruhé za poslední dobu v ČR a o mnoho lépe než na poprvé loni na Brutal Assaultu. Bohužel měli jedno z nejhorších ozvučení festivalu – přehulená basa, kopáky a zpěv, oproti tomu kytary nebyly slyšet skoro vůbec, což není u skupiny stojící téměř výhradně na kytarách moc příjemné. Vyvažovalo to ale brutální nasazení všech členů a lépe zvolený setlist než na Brutal Assaultu. Hodně super. A ta ženská je fakt magor, řvala ještě brutálněji než na albech. Pro mě osobně výborná tečka za letošním MoR, protože na poslední Europe jsem se už… ehm… vybodnul.


Zhodnocení:

Oproti loňskému ročníku se musí pochválit o hodně častější čištění toiek (loni bylo místo pro toiky opravdovou uličkou hrůzy, kde člověk přes mrak smradu nedohlédl na druhý konec). Druhé podium je výborný nápad, ale rozhodně ne stylem, jakým bylo prezentováno letos (tři české kapely denně, nasazené oproti headlinerům). Pro příští rok by možná bylo dobré povýšit ho na druhou plnohodnotou stage (i kdyby měla být jen pro české formace). Zvuk byl po celou akci hodně dobrý (nejhůř to odnesli Nightwish a Arch Enemy, ale jinak není zvučení moc co vytknout). Žánrově pestřejší sestavu rovněž vítám. Celkově vzato, se podle mého názoru jednalo o lepší ročník než loni.