Archiv štítku: komedie

Seed of Chucky (2004)

Seed of Chucky (2004)

Země: USA
Rok vydání: 2004
Žánr: komedie / slasher

Originální název: Seed of Chucky
Český název: Chuckyho sémě

Režie: Don Mancini
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Billy Boyd, Redman

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

Ve svém čtvrtém filmu stylově pojmenovaném „Bride of Chucky“ dostal Chucky nevěstu a také nové ladění. Zrovna Chucky sice nikdy nešel pro suchou a/nebo sprostou hlášku daleko, ale až ve čtyřce skočil do komediálního ladění. Což je nakonec věc, k níž se v průběhu své vražedné kariéry uchýlil skoro každý známý slasherový zabiják. V případě série „Child’s Play“ se ovšem jednalo teprve rozcvičku a docela umírněnou zábavu, protože to byl až následující díl „Seed of Chucky“, který přišel s opravdu šílenou taškařicí. Ale co čekat od bijáku, který se jmenuje po semenu a semeno hraje hlavní roli hned v titulcích filmu.

A odkud se to semeno vzalo? Cynik by řekl, že docela určitě z Chuckyho penisu, ale tak jsem to úplně nemyslel. Jistě si vzpomenete, že v minulém díle si to Chucky se svojí láskou Tiffany rozdal. Výsledkem jejich dovádění bylo dítě, které se nakonec prvně objevilo už na konci „Bride of Chucky“. Právě jejich potomek, který se jaksi nedokáže rozhodnout, jestli je holka nebo kluk, se postará o vzkříšení svých rodičů, kteří mezitím znovu sestavení, nicméně bez života dělají rekvizity v právě natáčeném hororovém filmu.

Po oživení začíná klasická sháňka po nových tělech doprovázená dávkou nových mordů a Chuckyho vtipných keců, ale nejen to. Zatímco v „Bride of Chucky“ musel náš zabiják převtělený do dětské hračky řešit partnerský vztah a celý film chudák poslouchat pindy Tiffany o svatbě, v „Seed of Chucky“ na něj čekají rodinné a rodičovské povinnosti. Obzvlášť když chce svého potomka přivést k rodinné tradici vraždění, k čemuž se tento moc nemá. A nakonec ani léčba ze závislosti na zabíjení není žádná prdel. Nemusíte se ale ničeho bát, Chucky je pořád kanón a všechno nakonec zvládne… teda ne úplně, protože na konci dílu tradičně zdechne.

Svatba nebo rodičovské problémy možná znějí dost odpudivě, a to jak ve filmu, tak třeba pro mě i ve skutečnosti, ale nebojte, „Seed of Chucky“ je pořád kurevsky černá komedie, v níž dané téma slouží spíš pro hromadu sexuálních narážek nebo vtípků o spermatu. Humoru je v tomhle fakt hodně, vlastně mnohem víc než nějakých vražd, i když nějaká ta vypadlá střeva nebo kyselinou rozežraný ksicht se najdou. I to zabíjení je tu ovšem nadsazeně přepálené a úsměvné, což ze „Seed of Chucky“ skutečně dělá víc černou komedii než horor.

S minulým dílem pětku pojí četné odkazy na jiné bijáky. „Seed of Chucky“ stihne zparodovat třeba „Halloween“ (úvod z pohledu vraha), „Psycho“ (vražda ve sprše), „The Shining“ (dveře), ale i „Glen or Glenda“ od Eda Wooda. Navrch ale přihazuje také porci meta-humoru, především skrze postavu Jennifer Tilly, která v „Bride of Chucky“ hrála lidskou Tiffany a její hlas po převtělení do panenky, zatímco tady hraje herečku Jennifer Tilly, tedy sebe samu, právě do níž se chce Tiffany převtělit. Je sympatické, že si ze sebe dokáže udělat srandu, protože ve filmu je dost narážek na její váhu i její starší snímky, ale hlavní hvězdou „Seed of Chucky“ pořád zůstává sám Chucky, jenž hravě zastiňuje i svou rodinku.

Seed of Chucky (2004)

Obzvlášť se mi tu líbí jeden moment, kdy (teď už trio) panáků konečně může získat lidská těla, ale Chucky to nakonec odmítne s argumentem, že se stal legendou právě jako vraždící panenka a v téhle podobě má nakonec všechno, co potřebuje. To je velká pravda nejen ve světě samotného filmu, protože bez toho převtělení by byl Charles Lee Ray jen dalším obyčejným vrahem, ale právě jako dětská hračka s ostrým nožem, ostrými hláškami a vysokým vražedným apetitem se Chucky stal jedním z největších slasherových titánů hororové historie. Tohle sebeuvědomění hlavního tvůrce Dona Manciniho jasně ukazuje, že Chucky vlastně nikdy nemůže zpátky získat lidské tělo, přestože se o to většinu série snaží, protože by tím přišel o svou zajímavost.

Já osobně mám Chuckyho v jeho komediální éře rád a myslím, že „Bride of Chucky“„Seed of Chucky“ jsou zábavné bijáky. Evidentně jsem ale s tímhle názorem v menšině, poněvadž zrovna „Seed of Chucky“ patří k nejméně oblíbeným a nejhůře hodnoceným dílům celé série. Což moc nechápu, protože je to ukrutná prdel. Akorát už od toho člověk nesmí čekat horor.

Seed of Chucky (2004)


Bride of Chucky (1998)

Bride of Chucky (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Bride of Chucky
Český název: Chuckyho nevěsta

Režie: Ronny Yu
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Katherine Heigl, Nick Stabile

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Člověk nemusí být zrovna protřelý filmový kritik, aby poznal, že třetí díl „Child’s Play“ nebyla zrovna perla. Jako obyčejné hovadské hororové béčko by se to možná dalo vzhledem k době vzniku snést, ale jako součást legendární žánrové série to žádná velká sláva není a je docela evidentní, že jde o jeden z nejslabších dílů Chuckyho dobrodružství. Když si tedy vraždící panák posléze dal na několik let oddech, bylo to jen ku prospěchu věci.

Chucky se nicméně i přesto zvládnul vrátit ještě v devadesátých letech. Nejste-li zrovna hororoví panicové a série „Child’s Play“ vám není cizí, pak vás zcela jistě nepřekvapí, o čem bude primárně řeč, protože čtvrtá část přinesla docela zásadní obrat…

Hned na první pohled upoutá název filmu. Málokdy se stává, aby nějaká série tahle citelně změnila konzistenci v pojmenovávání jednotlivých dílů (což dává smysl, poněvadž se chce, aby si diváci nový biják okamžitě spojili s již zavedenou značkou), ale Chucky do tohohle risku šel a svým způsobem i pochopitelně, když se nyní v názvech začalo objevovat jeho jméno. Po třech dílech „Child’s Play“ tedy přišlo „Bride of Chucky“ a všechny následné díly daný formát „[Něco] of Chucky“ dodržovaly. Tradici přetrhl až remake z roku 2019, o jehož příslušnosti k hlavní sérii ovšem můžeme diskutovat, ale to už patří do jiného článku, na nějž také někdy dojde.

Hlavně ale „Bride of Chucky“ přineslo výraznou změnu stylu a pojetí – ani ne tak samotné postavy Chuckyho jako spíš celého filmu. Což o to, Chucky vždycky uměl nejen zabít, ale také si solidně zahlásit, takže lze určitě tvrdit, že jistá míra černého humoru k „Child’s Play“ patřila odjakživa. „Bride of Chucky“ však tuhle složku dotahuje ještě dál, přidává velkou míru nadhledu a sérii posouvá do vod čisté komedie respektive hororové komedie. A jak víme, tohle ještě ani zdaleka není ta největší taškařice, jakou Chucky dokázal rozpoutat, poněvadž následující „Seed of Chucky“ je v tomhle ohledu mnohem šílenější. Ale to už trochu předbíháme, tak zpátky ke čtyřce.

V případech jako „Bride of Chucky“ hodně záleží na tom, s jakými očekáváními se na to člověk kouká. Názory na komediální stránku Chuckyho se hodně různí a je zřejmé, že kdo se na „Bride of Chucky“ půjde dívat s očekáváním slasheru, ten musí být nutně zklamán, a to i při vědomí, že ani předešlé díly nebyly zrovna skrz naskrz seriózní (což nakonec od hororu s vraždící panenkou snad ani nelze očekávat). Přijmete-li však nastavenou hru, dostane se vám výborné černohumorné zábavy.

Bride of Chucky (1998)

O tom, že se „Bride of Chucky“ nebude brát vážně, svědčí již první záběry, které pošlou pozdrav dalším hororovým matadorům. Nakrátko se tu objeví maska Jasona Voorheese („Friday the 13th“), motorová pila Leatherface („The Texas Chainsaw Massacre“), maska Michaela Myerse („Halloween“) a rukavice Freddyho Kruegera („A Nightmare on Elm Street“). A nejde o jediné odkazy na jiné hororové filmy, protože jedna postava se tu jmenuje Damien Baylock, což je evidentní pocta satanistické klasice „The Omen“, a další smrt zařídí hřebíky do ksichtu nápadně připomínající Pinheada ze série „Hellraiser“, což také Chucky nezapomene okomentovat, že tohle je mu nějaké povědomé.

Těch různých vtípků, hlášek a humorných momentů je nicméně mnohem víc, „Bride of Chucky“ je jimi dost prošpikované a rozhodně nejde jenom o odkazování na jiné filmy. Naštěstí se ale nezapomnělo ani na ty mordy, mezi nimiž vedou zmiňované hřebíky a také vodní postel, po níž následuje možná nejbizarnější scéna filmu, a sice sex mezi panenkami. Protože když si Chucky najde nevěstu (můžete hádat, kdo jej přitáhnul opět mezi živé), tak přece se vším všudy.

Bride of Chucky (1998)

Před koncem ještě ztratím pár slov o samotném příběhu, i když je asi zřejmé, že spletitý dějový oblouk nebude patřit k hlavním přednostem „Bride of Chucky“. Jak víme, Chucky neboli převtělený vrah Charles Lee Ray na konci minulého dílu standardně zařval. K jeho zbytkům se dostane jeho bývalá holka Tiffany, která za vydatné pomoci knihy „Voodoo for Dummies“ přivede vrahouna zpět k životu. Namísto očekávané svatby se jí ale Chucky vysměje do ksichtu a po nějaké té rozepři ji zabije, a protože je to cynický hajzlík, i její duši nechá převtělit do panenky. Dvojice gumových panduláků má posléze jediný cíl – získat nová těla. Netřeba dodávat, že se jim to nakonec nepovede, protože o čem by pak byly další díly, že jo.

Mě osobně tohle humornější pojetí Chuckyho nijak neuráží a myslím si, že „Bride of Chucky“ je povedená sranda. Stačí se na to nekoukat jako na herezi vůči hororové značce a radši si to užít. Za mě se jedná o příjemné osvěžení série, jehož bylo po slabší trojce třeba.

Bride of Chucky (1998)


Victor Crowley (2017)

Victor Crowley (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor / komedie

Originální název: Victor Crowley

Režie: Adam Green
Hrají: Parry Shen, Kane Hodder, Laura Ortiz

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Konec třetího dílu „Hatchet“ jasně nasvědčoval tomu, že Adam Green, duchovní otec celé série, plánoval s trojkou poslat Victora Crowleyho k ledu. Ohavný zabiják z bažin konečně dostal zpátky svého tátu, jehož celou dobu hledal, a na konci filmu se rozpustil. Nakonec se ale situace vyvinula trochu jinak a Crowley se opět vrátil do hry, tentokrát opět pod režijním dohledem samotného Greena (ve trojce nechal post rejži někomu jinému, byť si stále střihl scénář). K oživení značky „Hatchet“ jej údajně mimo jiné přemluvil i sám George Andrew Romero.

Přípravy pro čtyřku – která se z mně neznámého důvodu nejmenuje „Hatchet IV“, nýbrž „Victor Crowley“ po svém hlavním taháku, což mi jen tak mimochodem přijde trochu škoda – nicméně probíhaly v utajení, aniž by o tom Green fanoušky série zpravil. K premiéře snímku 22. srpna v Hollywoodu v Kalifornii tak došlo nečekaně – na akci, jež byla oznámena jako oslava výročí deseti let od jedničky, byla překvapeným divákům promítnuta zbrusu nová krvavá taškařice z bažin. A údajně se dočkala ovací ve stoje. Což mi trochu neleze do hlavy, poněvadž „Victor Crowley“ je výrazně slabší než jeho tři předchůdci.

Já mám pro brakovou kinematografii dost rád, mám pro ni velkou slabost. Ne nadarmo jsem si tedy oblíbil i sérii „Hatchet“, která je vlastně oslavou hororové béčkovosti podanou s obrovskou porcí nadsázky, jejímž prostřednictvím se tyhle bijáky smějí svému žánru a zároveň mu vzdávají velký hold. Chápu, že někdo „Hatchet“ považuje za píčovinu, ale podle mě je na tom vidět, že série dělají lidé, kteří jsou sami zapálenými fanoušky hororu a přesně vědí, jaké zvrhlé zábavy si fanda žádá. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že mi obecný přístup téhle značky není vůbec cizí.

A přesto si myslím, že „Victor Crowley“ tentokrát nezatnul do živého se stejnou vervou jako předcházející tři díly, přestože se i čtyřka snaží nadělovat další výživnou porci infantilní humoru a záměrně přepáleného gore. Sám Victor Crowley, jehož znovu ztvárnil hororový matador Kane Hodder (Jason Voorhees ve čtyřech dílech „Pátku třináctého“), sice opět rube kohokoliv, kdo mu přijde pod ruku, čímkoliv, co mu zrovna přijde pod ruku, ale zdá se mi, že ve svém titulním díle už nemá takovou fantazii, jakou při svých vraždách udivoval zejména v jedničce a dvojce. Zde se pořádně předvede v intro scéně z minulosti a v hlavním ději si střihne už jen jeden skutečně libový mord, když jedné dámě urve ruku a narve jí ji do vagíny, až tato vyjede hubou. Takhle je to krásně zvrhlé a právě takových momentů mělo být víc.

Hlavní role ve čtyřce se ujímá Andrew (Parry Shen, jenž si zahrál ve všech čtyřech částech, ale v prvních dvou úplně jiné postavy než zde… na což ostatně v trojce padl jeden vtip), jediný ze zdravotníků ve trojce, jemuž se podařilo přežít. Čtyřka se odehrává o deset let později, během nichž se v bažinách na Honey Island nic nedělo (Crowley se na konci trojky rozpustil, pamatujete?). A v mezičase se z místa stala turistická atrakce. Sem přijíždí nadšená amatérská režisérka se svým doprovodem, která chce točit béčkový slasher o Crowleym. Na místě řeší, jak se má správně vyslovit voodoo kletba, jež by měla Victora oživit, načež si z YouTubu pustí kompilaci lidí, kteří se pokoušejí o vyslovení kouzla… a hele, jeden z nich to vyslovil správně, a když se jeho slova ozvala z reproduktoru na půdě bažiny, Victor Crowley se nenechal nijak přemlouvat a opět se pustil do krvavého díla. Shodou náhod Andrew zrovna propaguje svoji knihu o deset let starých událostech a nechá se ukecat na interview poblíž místa, kde se vše odehrálo. Jenže letadlo po cestě havaruje a žuchne přímo doprostřed bažiny, kde se Crowley právě probudil zpátky k životu. Sranda může začít.

Victor Crowley (2017)

Nicméně i navzdory tomu, že je čtyřka o něco slabší, pořád má svou hezky béčkovou fazónu, která na mě bere. Pořád to je docela zábava a i díky docela nízké stopáži to utíká hodně svižně. Takže jo, pořád jsem se bavil, ale rozhodně doufám, že se případná pětka, s níž bych vzhledem ke konci čtyřky do budoucna stoprocentně počítal, o dost polepší.


Hatchet III (2013)

Hatchet III (2013)

Země: USA
Rok vydání: 2013
Žánr: horor / komedie

Originální název: Hatchet III

Režie: BJ McDonnell
Hrají: Danielle Harris, Kane Hodder, Zach Galligan, Caroline Williams, Parry Shen

Hrací doba: 81 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ani třetí část novodobé slasherové skoro-klasiky „Hatchet“ nikterak neuhýbá ze stylu nastoleného svými dvěma předchůdci. Podobně jako dvojka začala přesně v místě, kde skončila jednička, i trojka začíná přesně v tom momentě, kde skončila dvojka. Opět se tedy vrací na scénu Marybeth Dunstan, kterou stejně jako v minulém díle ztvárnila Danielle Harris (znáte ze série „Halloween“, kde se objevila ve čtyřech dílech, ačkoliv ve dvou jako dítě). Nicméně ani skutečnost, že Victoru Crowleymu rozštípala palici na maděru a pro jistotu mu jí navrch ustřelila brokolicí brokovnicí, ještě neznamená, že bude mít klid.

Tohohle zmutovaného bastarda totiž hned tak něco nerozhází, takže hned vzápětí vstává a s Marybeth si dá delší férovku. Nečekaně ovšem se štěstím vyhraje holka, která Victora přeřízne. Doslova. Motorovou pilou. Na dvě půlky. To jedné vraždící mašině sice ubírá trochu na respektu, ale oplátkou za to budiž další film.

Marybeth celou od krve a s Victorovým skalpem záhy zavřou do lochu a do bažin se vydává tým zdravotníků a policistů, aby zjistili rozsah masakru. Na místní legendu Crowleyho samozřejmě nikdo nevěří, ale všichni víme, že přerostlý hnusák s rozštíplým ksichtem má moc dobré přesvědčovací schopnosti a každému, kdo navštíví jeho bažiny, s radostí ukáže, jak moc je skutečný. A jen tak mimochodem při tom jeho vnitřnostmi vymaluje místní lesík. Že byl borec rozříznut motorovkou? Ale co vás nemá, již z předchozích dílů víme, že tenhle pralesní buldozer je nesmrtelný a každou noc se vrací ve své původní podobě, volá tatínka a s nadšením redukuje místní populaci. A v jeho práci ho nezastaví ani policisté (a to ani když se jeden z nich pro jistotu vybaví bazukou), ani dorazivší zásahová jednotka.

Řekl bych, že oproti předchozím dvěma dílům ve trojce ubylo keců a jede se ještě větší masakr. V jedničce i dvojce do bažin vlezla jen malá skupinka lidí, kdežto tentokrát se mu po rajónu prohánějí přímo davy. Ale to Victorovi nijak nevadí, protože je pořád ve formě a svou sekerkou máchá na všechny strany. Bodycount je suverénně nejvyšší, ale přijde mi, že na rozdíl třeba od dvojky nejsou jednotlivé mordy tak zábavné a originálně pojaté, což je trochu škoda. Tentokrát Crowley spíš rube hlava nehlava. Ale hektolitry kečupu a tuny končetin do všech světových stran cákají a létají jak blázen, o tom není třeba jakkoliv pochybovat. A pár mocně zábavných momentů se také najde, to ne že ne. Třeba dialog o koulích visících ze stromu je skoro dokonalý, na to vemte jed.

Prohlásil jsem, že ubylo keců, ale nějaká obligátní omáčka tu být musí. Jde o to, jak Victora definitivně sprovodit ze světa. Kletbu může zlomit jen to, že zabiják konečně najde svého papínka, jenž si ovšem hoví u příbuzného na krbové římse v urně. A předat mu ho musí ten, kdo způsobil jeho smrt… akorát všichni tři raubíři, kteří kdysi zapálili Crowleyho dům, jsou už mrtví (dva z nich ostatně Victor vlastnoručně sejmul v minulých dílech). Urny se tudíž musí ujmout poslední žijící příbuzný, jímž je… bacha, bude to nečekané… slečna Marybeth.

Hatchet III

Samozřejmě, že je to slátanina až do prdele, ale co by kdo čekal od série jako „Hatchet“, která ze své úmyslné béčkovosti učinila jeden z největších trademarků. Jednak tu jde především o prdel, jednak je absolutní příběhová ubohost pomalu spíš rafinovanou, leč v dobrém míněnou parodií žánru než neumětelstvím. I když, kdoví… Nicméně to člověk milerád odpustí, když se slaboduché scénáristické kličky stávají důvodem třeba pro výživné cameo Sida Haiga. Tenhle chlap je prostě řízek, a když k tomu pálí kopu rasistických hlodů na černého policajta, tak to prostě chceš.

Není sporu o tom, že „Hatchet“ je svým způsobem docela hloupá série. Dokud je ale taková hloupost zamýšlená a zalitá tunami nadsázky, hromadou vtipů a pořádným gorefestem, pak je to za mě naprosto v pořádku. Klidně mě bijte, ale já jsem se u toho bavil jak pán a vlastně jsem si trilogii „Hatchet“ dost oblíbil. A to i s vědomím toho, že se ve trojce nenachází tolik nezapomenutelných momentů jako v minulých dílech. Ale prdel to pořád byla veliká a to si cením.

Hatchet III


Hatchet II (2010)

Hatchet II (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet II

Režie: Adam Green
Hrají: Danielle Harris, Tony Todd, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Druhý díl „Hatchet“ začíná přesně tam, kde skončil ten první – v momentě, kdy ohavný obluďák Victor Crowley morduje nebohou Marybeth na loďce. Té se ovšem podaří uniknout (myšleno holce, nikoliv loďce). Vypíchne Crowleymu prstem oko a pak ji z vody vytáhne místní jouda žijící v bažinách, jemuž chrochtající dvoumetrový zmutovanec z nějakého důvodu dává pokoj. Při rozhovoru v joudově chajdě se ale ukáže, že tu bude nějaký háček v Marybethině fotříkovi (který zdechnul v intru prvního dílu, zahrál si jej Robert Englund). Holka odejde do města a v mezičase to jouda odnese über-cool smrtí, v níž hrají hlavní roli jeho střeva. Začátek „Hatchet II“ vypadá slibně.

Poté ale tvůrci začnou přilévat až moc zbytečné dějové omáčky. Marybeth (již jen tak mimochodem hraje jiná herečka než v jedničce – zde se představí Danielle Harris, kterou jste mohli vidět ve čtyřech částech série „Halloween“, konkrétně čtyřce, pětce a obou remakových dílech) se vydá za Zombie Reverendem (další hororový matador Tony Todd), jenž se mihnul již v jednotce, aby se od něj dozvěděla, co že to byl vlastně její fotr zač. Tím se zdržovat nemusíme – důležité je, že Marybeth a Zombie Reverend zorganizují hon na Victora Crowleyho, naberou bandu místních vidláků s puškami a hurá zpátky do bažin ulovit místní legendu.

Samozřejmě, že to je slátanina jako svině. Všichni se opět chovají nelogicky, aby je šeredný maniak se sekyrkou mohl co nejpohodlněji, co nejoriginálněji a co nejkrvavěji naporcovat. Ale tohle je ta poslední věc, jakou lze snímkům jako „Hatchet II“ vyčítat, protože nakonec právě o ty vtipné a naschvál totálně přehnané mordy tam jde především. Jestli bych něco dvojce vyčítal, tak je to pokles té humorné složky. I v jedničce se toho dost nakecalo a chvíli to trvalo, než se Victor Crowley chopil sekerky a začal vykuchávat výletníky, ale díky hromadě infantilních hlášek se to dalo v pohodě snést. Druhý díl ale obsahuje o poznání méně humoru, což mi přijde trochu škoda.

Přesto ani „Hatchet II“ neschází pořádná dávka nadhledu, která se začne plně projevovat v momentě, kdy vtrhne na scénu Victor Crowley a začne konat své dílo. Jak naznačila předtitulková vražda se střevy, tentokrát bude frajer opravdu ve formě – a taky že ano! Pořádně krvavá a neotřelá zabití patří k ozdobám téhle hororové série a druhý díl v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Victor Crowley se opravdu činí, víckrát využije titulní sekerku, ale na pomoc si vezme i lodní šroub anebo ultra-obrovskou motorovou pilu, kterou by mu mohl závidět i sám Leatherface! A když není nic jiného po ruce, klidně někomu usekne půlku hlavy o hranu stolu. Kromě lahůdkové double-kastrace motorovkou patří k nejzábavnějším momentům i Crowleyho vpád do sexuálních radovánek. Snad netřeba dodávat, že jeho sekerka si dá s nebohými milenci trojku.

Hatchet II (2010)

Zběsilost druhé poloviny, v níž cáká kečup do všech myslitelných úhlů, plně vyvažuje zdlouhavější začátek. Tvůrci opět mají hromadu originálních nápadů, jak zdeformovat a zničit lidské tělo, ale všechny vraždy jsou záměrně natolik přehnané a vyhnané do extrému, až je to jednoznačně vtipné a člověk u toho hýká smíchem. Nepochybuji však o tom, že právě tohle byl záměr. V seriózním duchu by „Hatchet II“ samozřejmě nemohlo fungovat, ale nadhled je všudypřítomný a jakožto zběsilá hororová taškařice to prostě baví. I přihlédnutím k rozumně krátké stopáži tedy musím dát opět palec nahoru. Je to prostě prdel a já se u toho upřímně bavil.


Hatchet (2006)

Hatchet (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet

Režie: Adam Green
Hrají: Joel David Moore, Amara Zaragoza, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

(Budou spoilery.)

Dovolil bych si tvrdit, že není mnoho nových hororových filmů / sérií, které mezi fanouškovskou obcí v poslední (cca) dekádě vyvolaly takový ohlas jako „Hatchet“. Ne nutně takové prohlášení musí znamenat pozitivní ohlas, však jsou také názory na tuhle záležitost mnohdy rozporuplné, ale z jistého úhlu pohledu je určitě pochopitelné, proč se „Hatchet“ dostalo takové pozornosti. Na tomhle bijáku potažmo celé sérii je totiž strašně moc vidět, že to točili lidi, kteří jsou sami hororovými fanoušky a kteří moc dobře vědí, co si milovník béček žádá.

A co že to je, po čem příznivec béčkové videotéky prahne? To je naprosto jednoduché! Zaprvé, pořádný horor musí mít pořádné gore. Kurva hej, „Hatchet“ tohle splňuje na výbornou. Vražd je tu hodně, jsou příjemně vynalézavé (občas regulérní školení z anatomie!), brutální a fest krvavé. V tomhle ohledu si není na co stěžovat. Zadruhé je to infantilní a v ideálním případě i černočerný humor. Ani zde „Hatchet“ neselhává – ne nadarmo je všude uváděn pod žánry horor / komedie. Tahle záležitost je prudce nahláškovaná, a jakkoliv jde o dost primitivní zábavu, tak já osobně jsem se u toho řezal smíchy jak čuně. Vždyť kdo by se nesmál hlodům o tom, že vibrátor patří do kundy, a ne do ucha, že jo?!

Zatřetí to jsou rozhodně štěky známých hororových ikon. Tohle mají fandové hodně rádi, i mě samotného vždycky potěší, když v nějakém bijáku zahlédnu známý ksicht. Zde se v epizodních roličkách představí Robert Englund a.k.a. Freddy Krueger („A Nightmare on Elm Street“) a Tony Todd („Candyman“, „Night of the Living Dead“). V neposlední řadě je nutno dodat, že roli vrahouna Victora Crowleyho si střihl další hororový matador Kane Hodder, jenž proslul především jako představitel Jasona Voorheese ve čtyřech dílech „Friday the 13th“. K tomu už stačí přihodit jen slušný počet odhaleného ženského poprsí a vypadá to, že správný hororový fanda nemůže být nespokojen.

„Hatchet“ je samozřejmě béčko jak hovado, ale takové, které je na svou béčkovost doslova pyšné a chlubí se s ní, kde to jen jde. Už dle výše řečeného je zřejmé, že se film vůbec nebere vážně a navzdory hororovému ražení chce svého diváka jen s nadhledem pobavit. Což se podaří, jste-li ochotni na jeho hru přistoupit. V takovém případě je to docela jízda. V první polovině se toho zdánlivě moc neděje a film drží při životě jen humor a kozy, ale jakmile se na scéně zjeví znetvořený Victor Crowley se svou sekerkou (s níž ale jen tak mimochodem odpraví jen jednu oběť), začne krvavá naháněčka po bažinách.

Hatchet (2006)

Béčkovosti je podřízena i skladba výletníků, kteří se vydají na plavbu po místních bažinách (uťápnutý hrdina, jeho hláškující černý kámoš, dvě soft-pornoherečky, jejich oplzlý režisér, drsňačka jedoucí za pomstou, obstarožní páreček turistů a asijský průvodce), i jejich chování. Všichni samozřejmě jednají těžce nelogicky, běhají po bažinách jak magoři, ječí u toho jak na lesy, když vrahouna dostanou, tak ho prostě nedobijou, ale radši začnou zase utíkat, aby se probral a šel je dál kuchat. Jak už jsem ale řekl, tenhle film je takový zcela záměrně. Je otázkou, zdali je jen natolik hloupý, anebo sofistikovaně paroduje hororová klišé, ale koho to nakonec sere? Zrovna tady byste neměli moc přemýšlet a spíš se jen bavit nad tím, jak zběsile Victor Crowley porcuje své oběti.

Vedle povedené krvavé stránky bych za klad „Hatchet“ považoval i prostředí bažin, které je pro pořádný slasher jako dělané. Docela mě bavila i samotná postava Victora Crowleyho, jenž je dostatečně hnusný a krvelačný, jak se na hlavního protagonistu slasherové série sluší a patří. Akorát si myslím, že mohl dostat lepší historické pozadí (zvlášť když mu byla ve filmu věnována celá jedna dlouhá scéna) než pouhé: v dětství mě všichni šikanovali, protože jsem postiženej, ale teď jsem zpátky a zakletej a vraždím.

Hatchet (2006)

Buď jak buď, celkově za mě palec nahoru. Dokázal bych si sice „Hatchet“ představit ještě o něco lepší, ale prostě nemůžu tvrdit, že bych se nebavil. Všudypřítomný nadhled, kvalitní gore a krátká stopáž z toho dělají fajn podívanou pro filmové úchyláky. Já tomuhle fandím.


Metal Creepers (2011)

Metal Creepers (2011)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2011
Žánr: komedie / horor

Originální název: Metal Creepers

Režie: Adrián Cardona
Hrají: José María Angorrilla, Carles Hortolà, Marc Velasco, Isaías Antolin, Pablo del Barrio, Emili Moya

Hrací doba: 12 min

Odkazy: web

Extra krvavé krátkometrážní filmy mě baví. Po pozitivní zkušenosti s „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ jsem neváhal zkusit i další kousky od jejich autorů, konkrétně od Adriána Cardony, jenž je z trojice stojící za „Brutal Relaxem“ respektive dvojice stojící za „Fist of Jesus“ nejplodnější.

Kraťas „Metal Creepers“ vznikl v mezičase mezi oběma výše jmenovanými kousky. Na první pohled to může vypadat jako počin, který se ponese ve stejném duchu jako jeho známější bratříčci, ale ve finále to tak žhavé není. „Metal Creepers“ se totiž na svého předchůdce ani na svého následovníka zdaleka nechytá a jde s kvalitou výrazně dolů.

Vlastní námět „Metal Creepers“ není vůbec špatný. Točí se okolo glammetalové kapely Megamuerte, která hraje… inu, nepředvádí žádné zázraky. To se samozřejmě nelíbí jejich producentovi, jenž by na tom rád trhnul balík, tak vyrazí pro inspiraci do hudebního krámu, kde omylem vyslechne, jak majitel předává nějakému fousatému kořenovi (později se dozvíme, že to je kněz) nějaký satanistický hymnus, s nímž lze otevřít bránu do jiné dimenze. Producent noty samozřejmě šlohne a donese je své kapele do studia. Asi lze odhadnout, co bude následovat. Megamuerte vyseknou pekelnou metalovou vypalovačku, při jejímž hraní je posedne peklo a z jejich útrob vylezou démoni.

Bohužel je provedení nanejvýš průměrné. Po technické stránce je film v pořádku stejně jako další podobné krátké počiny z produkce Eskoria Films, ale­… Tentokrát to není příliš zábavné, je tu jen minimum gore a jeho úroveň je spíš průměrná, jednoduše to je hluboce pod úrovní, na jakou je divák ošlehaný „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ zvyklý. Nepříliš povedení jsou i démoni, kteří jsou vyobrazeni jakožto vysoce nevěrohodné kartonové (?) loutky se svítícíma očima.

Což o to, absence krve by samozřejmě bylo možné odpustit, protože čistě o splatter jatka nejde. Stěžejní je zábava a hromady vnitřností v neustále zmiňovaných příbuzných filmech byly pouhým prostředkem k ní. Jenže „Metal Creepers“ selhává i v tomto ohledu. „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ byly narvané velkým množstvím povedených detailů, malých vtípků a kvalitních nápadů, byla tu nějaký invence a radost z tvorby – to jsou všechno věci, jaké „Metal Creepers“ bohužel postrádá.

Tím spíš mi přijde zvláštní, že se snímek dočkal určitého nemalého ohlasu, byl promítán na hororových festivalech, kapela Megamuerte má vlastní fanouškovskou stránku na Facebooku a dokonce vystupovala živě jako host v rámci vystoupení skutečných kapel (byť lokální úrovně). Chápal bych, jednalo-li by se o podobnou pecku jako „Fist of Jesus“, ale do takové úrovně má „Metal Creepers“ hodně daleko.

Myslím, že se schopnosti tvůrců, které se projevily v jiných jejich krátkometrážních snímcích, šlo z metalového tématu vytřískat mnohem víc, než co se v „Metal Creepers“ skutečně nachází. Intro filmu vypadá slibně, ale velmi rychle tempo klesne – paradoxně v momentě, kdy by měl snímek gradovat. Asi by bylo mimo mísu tvrdit, že tentokrát chyběla odvaha, tu Španělé zjevně mají. Spíš se mi zdá, jako kdyby s „Metal Creepers“ zkusili podobně ztřeštěnou záležitost, ale trochu jiným způsobem, a nevyšlo jim to. Zklamání, za vidění nestojí.


The Dirt (2019)

The Dirt

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / hudební / komedie

Originální název: The Dirt

Režie: Jeff Tremaine
Hrají: Machine Gun Kelly, Douglas Booth, Iwan Rheon, Daniel Webber

Hrací doba: 107 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.

„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.

O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.

Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick MarsVince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.

The Dirt (2019)

Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.

Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.

The Dirt (2019)

Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.

Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.

The Dirt (2019)


Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: komedie / krimi / akční

Originální název: 直撃地獄拳 大逆転

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery!)

Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem.

Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.

Trojici svede dohromady další prácička, která se tentokrát točí okolo drahého šperku. Ten do Japonska v rámci charity přivezla nějaká dámička na vozíku. Zde jí ovšem ukradnou nejen šperk, ale i dceru. Aby se malé nic nestalo, jsou do akce povoláni naši borci. Povede se jim zachránit holku (spíš omylem), ale šperk a výkupné nikoliv. Celá věc je nicméně mnohem víc zamotaná. Náhrdelník totiž tak trochu ukradený nebyl, jednalo se o podvod, takže jej ústřední trojice ukradne sama, aby zjistila, že jde o falzifikát, takže se rozhodne ukradnout originál, při jehož krádeži je zatkne ten, kdo jim práci úplně na začátku zadával. Děj je standardní nesourodý asijský guláš plný nepřehledných zvratů a místy i divné návaznosti, v němž má západní divák o to těžší práci se orientovat, protože nám půlka těch herců připadá úplně stejná (i když je pravda, že zrovna s tímhle jsem u „Chokugeki! Jigoku-ken“ i „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ neměl takový problém jako u mnohých jiných filmů).

Ta největší změna však přichází s celkovým pojetím snímku. Zatímco „Chokugeki! Jigoku-ken“ byl akční biják, kde se sem tam objevil nějaký vtípek nebo hláška, „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ už je spíš regulérní komedie, která je místy dost praštěná. Vzhledem k zápletce bych se navíc nebál dodat krimi komedie, nicméně gagy jsou místy pořádně ulítlé, kór na takhle starý film. Uvedu několik málo příkladů za všechny:

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Když Koga a Sakura lezou po stropě k trezoru s pravým šperkem, druhý jmenovaný pořád reptá, načež si na něj Koga uprdne, aby jej umlčel. Když pak Sakura začne hořet, Ryuichi jej uhasí tak, že jej pochčije. V jiné scéně zas Sakurovi přilepí ruku ke stolu ultra silným lepidlem a on si stěžuje, že potřebuje močit, dostane sklenici na malou a pánev na velkou. On pak vezme pánev a holce, kterou celou dobu balí (už druhý díl), řekne, aby radši odešla, protože to bude pořádný náklad. Prostě inteligentní humor, co vám budu povídat.

Co se ovšem akce týče, nějaké bitky jsou za celý film vlastně jen tři. Sonny Chiba v nich sice rozdá pár slušných kopů, ale nejde o nic, co by znalce místních martial arts bejkáren zvedlo ze židle. Nějaká brutalita se navíc objeví až úplně na konci, kdy Sonny rozdá takové rány, až z toho šmejdům vypadnou zuby nebo oči z důlků a dásní (doslova), plus dojde i na vytrhnutí vnitřností z břicha. Když si uvědomím, že jsem si „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ pouštěl právě kvůli tomu, že jsem chtěl vidět akční biják (což je vzhledem k jedničce naprosto logické očekávání), jsem v tomhle ohledu trošku zklamán.

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že bych se u „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ nudil, spíš naopak. Film ubíhá dost svižně a místy jsem se smál opravdu nahlas, což se mi zas tak často nestává. Pokud máte rádi asijské šílenosti s fekálním humorem a bitkami, pak si tenhle trochu zapadlý snímek určitě dejte. Nesmíte však doufat v nářez jako v „Chokugeki! Jigoku-ken“. Ve finále jsem nicméně rád, že jsem to viděl.


Inherent Vice (2014)

Inherent Vice

Země: USA
Žánr: krimi / komedie

Originální název: Inherent Vice
Český název: Skrytá vada

Rok vydání: 2014
Režie: Paul Thomas Anderson
Hrají: Joaquin Phoenix, Josh Brolin, Owen Wilson, Katherine Waterston, Benicio Del Toro

Hrací doba: 149 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Filmů o drogách je opravdu nepřeberné množství. Ať už jsou to zhulenecké komedie, různá requiem za feťáky nebo uvolněné halucinogenní tripy, je z čeho si vybírat a kvalita není špatná. Z první kategorie jsou skvělej matroš filmy Cheeche a Chonga, druhé vévodí „Trainspotting” a třetí samozřejmě Gilliamův nejlepší výtvor (alespoň z mého pohledu) „Strach a hnus v Las Vegas”. Takže pokud chcete filmy o drogách, víte kam se obrátit. Pokud jste ale trochu náročnější (čímž nemyslím, že by dříve zmíněné filmy byly horší než ten, o němž se chystám psát), je tu ještě jiná kategorie. Totiž filmy, které nejsou o drogách (drogy se v nich možná vyskytují, ale není to primárně o nich), ale ze kterých budete mít pocit, že jste se sami nevědomě sjeli. A právě takové je „Inherent Vice” nebo „Skrytá vada”, chcete-li (já ale budu používat anglický název, protože se mi líbí víc).

A přitom se to na začátku tváří tak nevinně. Rok 1970, éra hippies už odeznívá. „Doc“ Sportello, soukromé očko, co hulí jedna radost a jednou nohou je stále v této končící éře, je svojí bývalou přítelkyní Shastou požádán, aby jí pomohl zabránit plánovanému únosu jejího současného přítele – bohatého realitního magnáta. Až sem se zdá být všechno v pořádku (když tedy nepočítám zajímavým způsobem pojatou vypravěčku, která sem tam posouvá příběh dál a jakožto pravé květinové dítě jsou její průpovídky prodchnuty esoterickými poznámkami o působnosti souhvězdí a planet). Vlastně při prvním zhlédnutí je zdánlivě všechno v pořádku ještě nějakou chvíli, ale po druhém nebo třetím opakování jsem si uvědomil, že moment, kdy dalšího dne Doc vejde do své kanceláře, kde už na něj čeká černoch, jenž se ve vězení paktoval s jedním členem motorkářského gangu Árijské bratrstvo kvůli podobným názorům na americkou vládu, je tím zlomovým. Shodou okolností si totiž Mickey Wolfmann, zmiňovaný realitní magnát, najímá Árijské bratrstvo jako svou osobní ochranku (ačkoliv je žid) – zvláštní náhoda, která je ale jen první v řadě dalších podivně provázaných událostí.

Nečekané i čekané souvislosti a provázanosti jmen a událostí jsou jedním ze tří hlavních aspektů, díky nimž se po většinu filmu cítíte jako byste byly v mlžném oparu, jenž se sice dá ještě prohlédnout a vy si tak můžete uvědomovat, co se děje, ale je až příliš hustý na to, abyste byli tento děj schopni pochopit nebo abyste vůbec byli schopni se o to začít snažit. Jmen a událostí, které souvisí s jinými jmény a událostmi zmíněnými dříve, je zde totiž tolik, že se v nich začnete brzo ztrácet. Absurdní postavy dělající absurdní věci se zde nabalují jedna na druhou a celou absurditu posouvají na další úroveň. Začne vznikat určitý paranoidní dojem poskytující živnou půdu pro nepřeberné množství konspiračních teorií o tom, jak to je, bylo, bude, nebo v jaké časové rovině se to teď vlastně pohybujeme. Ze začátku možná budete zmatení, hned nato snad podráždění, nakonec zoufalí, ale pokud se vykašlete na pokusy o zorientování se a podvolíte se, velmi tak prospějete svému celkovému zážitku a podvědomému uchopení snímku, které zužitkujete při dalších zhlédnutích. Kdyby však byl tento aspekt jediným způsobujícím onu mlhu, nemělo by „Inherent Vice“ šanci vyšplhat se mezi jedny z nejlepších filmů, které jsem dosud viděl. Je zde ještě jedna podstatná věc.

Inherent Vice (2014)

Zeptám se – byli jste někdy zhulení? (Ale no tak, samozřejmě, že nebyli, co si to o vás myslím.) A znáte ten pocit, kdy začnete něco vyprávět (nebo začnete nad něčím přemýšlet), máte jasnou představu o průběhu i pointě celého příběhu, ale najednou se zaseknete u nějakého detailu, všechno ostatní vám začne unikat a vy nakonec nejste schopni znovu navázat a dokončit svoje vypravování? (To znám samozřejmě jen z doslechu…) Tak přesně tohle se stane hned několikrát za celý film, ačkoliv s tím rozdílem, že se mu podaří na původní příběh, o němž už stejně nemáte sebemenší potuchy, navázat. Ukázkovým příkladem je monolog Shasty, kdy Sportellovi vypráví o… no, to si raději nechám pro sebe. Každopádně se jedná o monolog emotivní, zároveň však zvláštním způsobem monotónní, čímž vás donutí přistoupit na svou hru a vy se tak dozvídáte detaily, které nepotřebujete znát, možná byste je ani nechtěli znát, ale všechno je vám tak nějak ukradené, protože v tom okamžiku neexistuje nic kromě těch detailů. Neexistuje mimo ně žádný film, žádná realita. Nic. A pak se najednou nit přetrhne a vše se vrátí k normálu. Tedy v případě tohohle filmu spíše k „normálu“. Pak pokračuje všechno, alespoň zdánlivě, tak jak má, když v tom se objeví další detail a… a tak pořád dokola.

Péče o detaily je také velmi výrazným faktorem, s nímž se v průběhu snímku setkáte mnohokrát. Tím je vytvářen kontext k osobnostem jednotlivých postav a k tomu, co si prožili (a jak to možná ovlivňuje to, co právě prožívají v současnosti), což by nemuselo být samo o sobě nijak zajímavé, ale přístup, který nechává diváka alespoň z poloviny si ten kontext domyslet, přičemž mu dá dostatek indícií, aby mohl přijít na to, jak to doopravdy bylo, dělá tuto hru zajímavou více než dost. Vedle detektivní zápletky odehrávající se před vámi tak můžete začít vlastní pátrání a nedivil bych se, kdyby na jeho konci bylo několik archů plných grafů a tabulek vzájemných vztahů. To vše vytváří filmový svět, který je ucelený, bohatý a kompletní a díky tomu, i přes podivnou zápletku, jež se v něm odehrává, působí až překvapivě realisticky. Svým způsobem. Nedivím se, že Paul Thomas Anderson dostal jako vůbec první svolení od Thomase Pynchona (autora originálu, který si musím co nejdříve přečíst, nehledě na to že do češtiny dosud nebyl přeložen) převést jeho dílo na filmové plátno.

Inherent Vice (2014)

Nakonec je zde ještě třetí aspekt, který výrazně přispívá k vytvoření mimózní atmosféry. Je jím geniální dobový soundtrack, za nímž stojí člen Radiohead Jonny Greenwood. Čeká vás skvělý monotónní téměř uspávající psychedelický rock místy proložený snovou klasikou ve stylu Debussyho doplňující většinu scén a často mezi nimi beze změny proplouvá a podporuje tak plynulost a provázanost jednotlivostí. Zároveň také jemně masíruje mozek a dostává ho do stavu, kdy jsou jakékoliv jeho racionální projevy chabé a neúčinné.

Tyto tři aspekty vytvářejí film, při jehož sledování nevíte, jestli máte před sebou pořádně zhulenou detektivku, trochu jinou love story nebo cynickou komedii a také film, který je mnohovrstevnatý, a každé další zhlédnutí odhalí nové skutečnosti a detaily, jichž jste si předtím nevšimli. Třeba jak to bylo s tím Bigfootovým zesnulým parťákem. S několika třešničkami na dortu, jako jsou Docovy kotlety, které budu mít před očima ještě dlouhou dobu, nebo Benicio del Toro v roli právníka (ano – právníka, konkrétněji právníka na počátku 70. let a ještě konkrétněji právníka na počátku 70. let, jehož klient je permanentně na drogách – nepřipomíná vám to něco?), se tak můžete těšit na zážitek, jenž si bude vyžadovat i několikeré opakování (v mém případě aspoň dvakrát nebo třikrát ročně). Samozřejmě jen v případě, že se mu podvolíte a nebudete se dožadovat jakýchkoli diváckých práv.

Inherent Vice (2014)

Na závěr bych vám chtěl dát jednu, vlastně dvě rady. Za prvé, a to už jsem zmiňoval, ale považuji za důležité to zopakovat – nesnažte se zorientovat ve jménech a jejich provázanosti, ani pochopit děj a jeho smysl. Alespoň ne na poprvé. Pokud byste se o to mermomocí pokoušeli, je velká pravděpodobnost, že dopadnete jako značné množství diváků v kinosálech, kteří po půlce filmu odešli, protože nic nechápali. Za druhé – přestože tím, co tady píšu vytvářím určitá očekávání, zkuste se jich zbavit. Tím, že budete očekávat film, který vám nahradí ranního jointa, přesně takový dostat nemusíte.

Prostě se poddejte. Nádech a výdech. Šluk… a výdech. Tak je to správně.