Archiv štítku: komedie

The Dirt (2019)

The Dirt

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / hudební / komedie

Originální název: The Dirt

Režie: Jeff Tremaine
Hrají: Machine Gun Kelly, Douglas Booth, Iwan Rheon, Daniel Webber

Hrací doba: 107 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.

„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.

O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.

Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick MarsVince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.

The Dirt (2019)

Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.

Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.

The Dirt (2019)

Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.

Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.

The Dirt (2019)


Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: komedie / krimi / akční

Originální název: 直撃地獄拳 大逆転

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery!)

Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem.

Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.

Trojici svede dohromady další prácička, která se tentokrát točí okolo drahého šperku. Ten do Japonska v rámci charity přivezla nějaká dámička na vozíku. Zde jí ovšem ukradnou nejen šperk, ale i dceru. Aby se malé nic nestalo, jsou do akce povoláni naši borci. Povede se jim zachránit holku (spíš omylem), ale šperk a výkupné nikoliv. Celá věc je nicméně mnohem víc zamotaná. Náhrdelník totiž tak trochu ukradený nebyl, jednalo se o podvod, takže jej ústřední trojice ukradne sama, aby zjistila, že jde o falzifikát, takže se rozhodne ukradnout originál, při jehož krádeži je zatkne ten, kdo jim práci úplně na začátku zadával. Děj je standardní nesourodý asijský guláš plný nepřehledných zvratů a místy i divné návaznosti, v němž má západní divák o to těžší práci se orientovat, protože nám půlka těch herců připadá úplně stejná (i když je pravda, že zrovna s tímhle jsem u „Chokugeki! Jigoku-ken“ i „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ neměl takový problém jako u mnohých jiných filmů).

Ta největší změna však přichází s celkovým pojetím snímku. Zatímco „Chokugeki! Jigoku-ken“ byl akční biják, kde se sem tam objevil nějaký vtípek nebo hláška, „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ už je spíš regulérní komedie, která je místy dost praštěná. Vzhledem k zápletce bych se navíc nebál dodat krimi komedie, nicméně gagy jsou místy pořádně ulítlé, kór na takhle starý film. Uvedu několik málo příkladů za všechny:

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Když Koga a Sakura lezou po stropě k trezoru s pravým šperkem, druhý jmenovaný pořád reptá, načež si na něj Koga uprdne, aby jej umlčel. Když pak Sakura začne hořet, Ryuichi jej uhasí tak, že jej pochčije. V jiné scéně zas Sakurovi přilepí ruku ke stolu ultra silným lepidlem a on si stěžuje, že potřebuje močit, dostane sklenici na malou a pánev na velkou. On pak vezme pánev a holce, kterou celou dobu balí (už druhý díl), řekne, aby radši odešla, protože to bude pořádný náklad. Prostě inteligentní humor, co vám budu povídat.

Co se ovšem akce týče, nějaké bitky jsou za celý film vlastně jen tři. Sonny Chiba v nich sice rozdá pár slušných kopů, ale nejde o nic, co by znalce místních martial arts bejkáren zvedlo ze židle. Nějaká brutalita se navíc objeví až úplně na konci, kdy Sonny rozdá takové rány, až z toho šmejdům vypadnou zuby nebo oči z důlků a dásní (doslova), plus dojde i na vytrhnutí vnitřností z břicha. Když si uvědomím, že jsem si „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ pouštěl právě kvůli tomu, že jsem chtěl vidět akční biják (což je vzhledem k jedničce naprosto logické očekávání), jsem v tomhle ohledu trošku zklamán.

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že bych se u „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ nudil, spíš naopak. Film ubíhá dost svižně a místy jsem se smál opravdu nahlas, což se mi zas tak často nestává. Pokud máte rádi asijské šílenosti s fekálním humorem a bitkami, pak si tenhle trochu zapadlý snímek určitě dejte. Nesmíte však doufat v nářez jako v „Chokugeki! Jigoku-ken“. Ve finále jsem nicméně rád, že jsem to viděl.


Inherent Vice (2014)

Inherent Vice

Země: USA
Žánr: krimi / komedie

Originální název: Inherent Vice
Český název: Skrytá vada

Rok vydání: 2014
Režie: Paul Thomas Anderson
Hrají: Joaquin Phoenix, Josh Brolin, Owen Wilson, Katherine Waterston, Benicio Del Toro

Hrací doba: 149 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Filmů o drogách je opravdu nepřeberné množství. Ať už jsou to zhulenecké komedie, různá requiem za feťáky nebo uvolněné halucinogenní tripy, je z čeho si vybírat a kvalita není špatná. Z první kategorie jsou skvělej matroš filmy Cheeche a Chonga, druhé vévodí „Trainspotting” a třetí samozřejmě Gilliamův nejlepší výtvor (alespoň z mého pohledu) „Strach a hnus v Las Vegas”. Takže pokud chcete filmy o drogách, víte kam se obrátit. Pokud jste ale trochu náročnější (čímž nemyslím, že by dříve zmíněné filmy byly horší než ten, o němž se chystám psát), je tu ještě jiná kategorie. Totiž filmy, které nejsou o drogách (drogy se v nich možná vyskytují, ale není to primárně o nich), ale ze kterých budete mít pocit, že jste se sami nevědomě sjeli. A právě takové je „Inherent Vice” nebo „Skrytá vada”, chcete-li (já ale budu používat anglický název, protože se mi líbí víc).

A přitom se to na začátku tváří tak nevinně. Rok 1970, éra hippies už odeznívá. „Doc“ Sportello, soukromé očko, co hulí jedna radost a jednou nohou je stále v této končící éře, je svojí bývalou přítelkyní Shastou požádán, aby jí pomohl zabránit plánovanému únosu jejího současného přítele – bohatého realitního magnáta. Až sem se zdá být všechno v pořádku (když tedy nepočítám zajímavým způsobem pojatou vypravěčku, která sem tam posouvá příběh dál a jakožto pravé květinové dítě jsou její průpovídky prodchnuty esoterickými poznámkami o působnosti souhvězdí a planet). Vlastně při prvním zhlédnutí je zdánlivě všechno v pořádku ještě nějakou chvíli, ale po druhém nebo třetím opakování jsem si uvědomil, že moment, kdy dalšího dne Doc vejde do své kanceláře, kde už na něj čeká černoch, jenž se ve vězení paktoval s jedním členem motorkářského gangu Árijské bratrstvo kvůli podobným názorům na americkou vládu, je tím zlomovým. Shodou okolností si totiž Mickey Wolfmann, zmiňovaný realitní magnát, najímá Árijské bratrstvo jako svou osobní ochranku (ačkoliv je žid) – zvláštní náhoda, která je ale jen první v řadě dalších podivně provázaných událostí.

Nečekané i čekané souvislosti a provázanosti jmen a událostí jsou jedním ze tří hlavních aspektů, díky nimž se po většinu filmu cítíte jako byste byly v mlžném oparu, jenž se sice dá ještě prohlédnout a vy si tak můžete uvědomovat, co se děje, ale je až příliš hustý na to, abyste byli tento děj schopni pochopit nebo abyste vůbec byli schopni se o to začít snažit. Jmen a událostí, které souvisí s jinými jmény a událostmi zmíněnými dříve, je zde totiž tolik, že se v nich začnete brzo ztrácet. Absurdní postavy dělající absurdní věci se zde nabalují jedna na druhou a celou absurditu posouvají na další úroveň. Začne vznikat určitý paranoidní dojem poskytující živnou půdu pro nepřeberné množství konspiračních teorií o tom, jak to je, bylo, bude, nebo v jaké časové rovině se to teď vlastně pohybujeme. Ze začátku možná budete zmatení, hned nato snad podráždění, nakonec zoufalí, ale pokud se vykašlete na pokusy o zorientování se a podvolíte se, velmi tak prospějete svému celkovému zážitku a podvědomému uchopení snímku, které zužitkujete při dalších zhlédnutích. Kdyby však byl tento aspekt jediným způsobujícím onu mlhu, nemělo by „Inherent Vice“ šanci vyšplhat se mezi jedny z nejlepších filmů, které jsem dosud viděl. Je zde ještě jedna podstatná věc.

Inherent Vice (2014)

Zeptám se – byli jste někdy zhulení? (Ale no tak, samozřejmě, že nebyli, co si to o vás myslím.) A znáte ten pocit, kdy začnete něco vyprávět (nebo začnete nad něčím přemýšlet), máte jasnou představu o průběhu i pointě celého příběhu, ale najednou se zaseknete u nějakého detailu, všechno ostatní vám začne unikat a vy nakonec nejste schopni znovu navázat a dokončit svoje vypravování? (To znám samozřejmě jen z doslechu…) Tak přesně tohle se stane hned několikrát za celý film, ačkoliv s tím rozdílem, že se mu podaří na původní příběh, o němž už stejně nemáte sebemenší potuchy, navázat. Ukázkovým příkladem je monolog Shasty, kdy Sportellovi vypráví o… no, to si raději nechám pro sebe. Každopádně se jedná o monolog emotivní, zároveň však zvláštním způsobem monotónní, čímž vás donutí přistoupit na svou hru a vy se tak dozvídáte detaily, které nepotřebujete znát, možná byste je ani nechtěli znát, ale všechno je vám tak nějak ukradené, protože v tom okamžiku neexistuje nic kromě těch detailů. Neexistuje mimo ně žádný film, žádná realita. Nic. A pak se najednou nit přetrhne a vše se vrátí k normálu. Tedy v případě tohohle filmu spíše k „normálu“. Pak pokračuje všechno, alespoň zdánlivě, tak jak má, když v tom se objeví další detail a… a tak pořád dokola.

Péče o detaily je také velmi výrazným faktorem, s nímž se v průběhu snímku setkáte mnohokrát. Tím je vytvářen kontext k osobnostem jednotlivých postav a k tomu, co si prožili (a jak to možná ovlivňuje to, co právě prožívají v současnosti), což by nemuselo být samo o sobě nijak zajímavé, ale přístup, který nechává diváka alespoň z poloviny si ten kontext domyslet, přičemž mu dá dostatek indícií, aby mohl přijít na to, jak to doopravdy bylo, dělá tuto hru zajímavou více než dost. Vedle detektivní zápletky odehrávající se před vámi tak můžete začít vlastní pátrání a nedivil bych se, kdyby na jeho konci bylo několik archů plných grafů a tabulek vzájemných vztahů. To vše vytváří filmový svět, který je ucelený, bohatý a kompletní a díky tomu, i přes podivnou zápletku, jež se v něm odehrává, působí až překvapivě realisticky. Svým způsobem. Nedivím se, že Paul Thomas Anderson dostal jako vůbec první svolení od Thomase Pynchona (autora originálu, který si musím co nejdříve přečíst, nehledě na to že do češtiny dosud nebyl přeložen) převést jeho dílo na filmové plátno.

Inherent Vice (2014)

Nakonec je zde ještě třetí aspekt, který výrazně přispívá k vytvoření mimózní atmosféry. Je jím geniální dobový soundtrack, za nímž stojí člen Radiohead Jonny Greenwood. Čeká vás skvělý monotónní téměř uspávající psychedelický rock místy proložený snovou klasikou ve stylu Debussyho doplňující většinu scén a často mezi nimi beze změny proplouvá a podporuje tak plynulost a provázanost jednotlivostí. Zároveň také jemně masíruje mozek a dostává ho do stavu, kdy jsou jakékoliv jeho racionální projevy chabé a neúčinné.

Tyto tři aspekty vytvářejí film, při jehož sledování nevíte, jestli máte před sebou pořádně zhulenou detektivku, trochu jinou love story nebo cynickou komedii a také film, který je mnohovrstevnatý, a každé další zhlédnutí odhalí nové skutečnosti a detaily, jichž jste si předtím nevšimli. Třeba jak to bylo s tím Bigfootovým zesnulým parťákem. S několika třešničkami na dortu, jako jsou Docovy kotlety, které budu mít před očima ještě dlouhou dobu, nebo Benicio del Toro v roli právníka (ano – právníka, konkrétněji právníka na počátku 70. let a ještě konkrétněji právníka na počátku 70. let, jehož klient je permanentně na drogách – nepřipomíná vám to něco?), se tak můžete těšit na zážitek, jenž si bude vyžadovat i několikeré opakování (v mém případě aspoň dvakrát nebo třikrát ročně). Samozřejmě jen v případě, že se mu podvolíte a nebudete se dožadovat jakýchkoli diváckých práv.

Inherent Vice (2014)

Na závěr bych vám chtěl dát jednu, vlastně dvě rady. Za prvé, a to už jsem zmiňoval, ale považuji za důležité to zopakovat – nesnažte se zorientovat ve jménech a jejich provázanosti, ani pochopit děj a jeho smysl. Alespoň ne na poprvé. Pokud byste se o to mermomocí pokoušeli, je velká pravděpodobnost, že dopadnete jako značné množství diváků v kinosálech, kteří po půlce filmu odešli, protože nic nechápali. Za druhé – přestože tím, co tady píšu vytvářím určitá očekávání, zkuste se jich zbavit. Tím, že budete očekávat film, který vám nahradí ranního jointa, přesně takový dostat nemusíte.

Prostě se poddejte. Nádech a výdech. Šluk… a výdech. Tak je to správně.


Pink Flamingos (1972)

Pink Flamingos (1972)

Země: USA
Žánr: mindfuck

Originální název: Pink Flamingos
Český název: Růžoví plameňáci

Rok vydání: 1972
Režie: John Waters
Hrají: Divine, Mary Vivian Pearce, Danny Mills, David Lochary, Mink Stole, Edith Massey

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Na začátek neřeknu nic moc objevného, pouze letmo zopakuji, co si snad všichni alespoň v určité míře uvědomujeme: V každém odvětví umělecké tvorby existuje něco, co můžeme považovat za střední proud a standardní produkci, a v opozici úplně naproti naopak stojí alternativní scéna, která se vůči střednímu proudu vymezuje a dovolí si zajít až do míst, na něž mainstream nedokáže ani pomyslet. Neříkám, že jeden směr je automaticky lepší než ten druhý – čtete-li nás pravidelně, asi tušíte, jakému z nich já osobně fandím víc, ale právoplatné místo a smysl mají oba a v obou lze najít kvalitně odvedená díla i sračky. To platí obecně a je jedno, zdali se bavíme o hudbě, filmu, literatuře, malířství, klidně i počítačových hrách nebo čemkoliv jiném.

Ta hranice ovšem není stanovena pevně a pro všechny z nás stejně, tudíž je u mnohých počinů docela těžké určit, jestli jde o střední proud, anebo okrajovou záležitost. Jistě tomu rozumíme – co jednomu připadá jako obyčejná a standardní věc, může být pro jiného už nesnesitelně vyhraněné. Naopak u jiných děl je zcela zřejmé, do jaké oblasti spadají, a přesně to lze myslím říct i o majstrštyku s názvem „Růžoví plameňáci“ – ukažte mi magora, jenž by tenhle filmový skvost dokázal označit za normální, a jestli někoho takového náhodou najdete, koukejte se postarat o to, aby mu navlékli svěrací kazajku a zavřeli jej do místnosti s polštáři na stěnách.

Nejde o tom, že by „Růžoví plameňáci“ byli nějak extrémně násilní nebo explicitní co do nahoty (i když obojí tam je). Určitě najdete i snímky, které jdou v obou těchto ohledech ještě dále. Přesto – „Růžoví plameňáci“ působí neskutečně perverzně a zvrhle. Je to jednoduše strašně úchylný snímek plný zhovadilých nápadů, při sledování budete mít celou dobu pocit, jako kdyby během natáčení všichni zúčastnění museli frčet na nějakém pěkně ostrém matroši. Ačkoliv režisér John Waters tvrdí, že byl na plech, jen když to vymýšlel, nikoliv když to točil.

Onomu úchylnému vyznění „Růžových plameňáků“ velmi napomáhá i zjevná samoúčelnost mnohých scén a možná i celého filmu, což by za normálních okolností samozřejmě bylo negativum, ale tady se o standardní záležitosti a normálních okolnostech nebavíme. Dalším dílkem do skládačky pak je laciné a vysoce amatérské zpracování, afektovaní přehrávající neherci bez dramatického talentu. Opět – formálně je to samozřejmě mínus jak hovado, ale v tomhle případě to do celkového vyznění „Růžových plameňáků“ přesně zapadá. Už úvodní scéna, kde je stará tlustá bába v negližé zavřená v kleci pro mimina a dožaduje se vajíček k snídani, napoví, že tohle bude trochu jiný level kinematografické tvorby.

Pink Flamingos (1972)

Cosi jako děj se točí okolo božské Divine honosící se titulem nejoplzlejší žijící osoby. Ve skutečnosti je to jak děvka zmalovaný tlustý tranďák, jejž hraje… opravdový tlustý tranďák, který se skutečně jmenuje Divine. Naše hlavní hvězda žije v přívěsu za městem pod falešným jménem Babs Johnson, kde jí dělá společnost výše zmiňovaná retardovaná matka Edie závislá na vejcích, synátor Crackers, jenž po matce podědil kvalitní dávku perverze, a kamarádka Cotton. Na návštěvu k nim chodí jen pan vajíčkář dealující vajíčka.

Úchylnou idylku ovšem naruší dvojice modrovlasého exhibicionisty Raymonda a červenovlasé Connie, kteří ve sklepě svého domu vězní dvě holky, nechávají je znásilňovat svým sluhou Channingem, děti pak prodávají lesbickým párům a peníze investují do obchodů s pornografií a prodeje heroinu. Abych to zkrátil, Raymond a Connie jsou přesvědčeni, že Divine drží prestižní titul nejoplzlejší osoby světa neprávem a oni jsou ve skutečnosti mnohem oplzlejší, takže se tlustého tranďáka pokusí ponížit a slávu mi uzmout.

Pink Flamingos (1972)

Tohle je omluvou pro natočení hromady roztomilých scének jako posílání hoven v krabičce, sex mezi mužem, ženou a slepicí, roztahování řitního otvoru na kameru, orální sex mezi matkou a synem, masturbaci a oplodnění injekční stříkačkou, kastraci a další lahůdky. No, a když už si po 90 minutách myslíte, že vás nic nepřekvapí, tak film skončí požíráním pravého psího hovínka. Dobrou chuť.

Zpočátku se budete cítit trochu trapně, že se na něco takového koukáte, ale vcelku záhy si zvyknete, a máte-li nějaký smysl pro odpornost, možná se začnete i bavit. Musí se nechat, že jsou „Růžoví plameňáci“ tak moc mimo dráhy, až se od toho dá jen těžko odtrhnout, protože taková bizarnost a cílený nevkus se nevidí na každém rohu. Rozhodněte se sami, zdali vás to dle popisu láká, anebo znechucuje.

Pink Flamingos (1972)

„Růžoví plameňáci“ jsou samozřejmě trash jako prase, o tom není pochyb. Rozhodně je snímek ale ve své odpornosti zajímavý a je zcela pochopitelné, že se v určitých kruzích dočkal nefalšovaně kultovního statusu. Navíc nezapomeňme, že se nacházíme v roce 1972, takže je to celé na svou dobu zajímavé jen kvůli odvaze a explicitnosti. Za vidění stojí už jen ze studijních důvodů – alespoň si na „Růžových plameňácích“ otestujete, jestli jste opravdu zvrácení a otrlí diváci (bude-li se vám to líbit), anebo jen pozéři!


Braindead (1992)

Braindead (1992)

Země: Nový Zéland
Žánr: splatter / zombie horror / komedie

Alternativní název: Dead Alive
Český název: Braindead – Živí mrtví

Rok vydání: 1992
Režie: Peter Jackson
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver, Elizabeth Moody, Ian Watkin

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Myslím, že každému z vás, kdo se trochu vyznáte, muselo být hned v tom momentě, kdy jsem tu vyhlásil vznik filmového koutku a plán cílevědomějšího psaní o filmech, jasné, že dříve nebo později se tu musí objevit i „Braindead“. Nebudeme to tedy prodlužovat a dáme si vzpomínku na jeden zasraný kult – kdo jej zná, nechť se nestydí spokojeně přikyvovat, až budu vychvalovat; kdo „Braindead“ nezná, ať se stydí a dává pozor, co za klasiku by si měl co nejdříve dostudovat.

Peter Jackson bude většině diváků i kronice světové kinematografie znám především jako režisér, jenž na plátno přenesl „Pána prstenů“, možná jako režisér, který se postaral o jednu z adaptací „King Konga“. Všichni znalci ovšem vědí, že to ani zdaleka nejsou jeho nejlepší filmy. Do srdcí všech zvrhlíků se totiž Peter Jackson zapsal nesmazatelným způsobem už dlouho předtím za pomoci své rané tvorby. A právě „Braindead“ je z ní asi nejznámější.

Člověk neznalý situace asi nebude při sledování „Braindead“ věřit, že tuhle brutální zhůvěřilost mohl natočit stejný člověk jako „Pána prstenů“. Anebo spíš – jak je možné, že někdo svěřil mnohamiliónový rozpočet na natočení fantasy velkofilmu někomu, kdo měl za sebou snímek jako „Braindead“. Jackson zde dotáhl k dokonalosti úchylnost svých předcházejících filmů a rozehrál neskutečně zábavnou splatter jízdu, která škádlí žaludek nechutnostmi a bránici dokonale zvráceným černým humorem.

„Braindead“ rozhodně není seriózním zombie hororem, ale mimo jiné právě obrovský nadhled a smrtící humor z něj dělají nefalšovanou perlu mezi splattery. Film je po okraj natřískaný hromadou úchylných nápadů, které se snad ani nedají všechny vyjmenovat. Každý, kdo „Braindead“ viděl, mi jistě potvrdí, že věci jako krysí opice, despotická maminka, pojídání pudingu, „Tvá máma mi sežrala psa!“, pohřeb v čele s balzamováním mrtvoly, kung-fu kněz versus zombies na hřbitově, zombie večeře nebo souložící zombies jsou naprosto nezapomenutelné věci. Výlet se zombie dítětem do parku je ukázkový trhač bránice, i když jste ten biják viděli už desetkrát. To prostě nikdy neomrzí!

Vyvrcholením „Braindead“ je ovšem naprosto masakrózní finální půlhodina, kde už jsou definitivně vypuštěna krvavá stavidla, začnou nepřekonatelně libová jatka a morbidní humor dosáhne maximálního levelu. Počínaje plazícími se a prdícími zombie vnitřnostmi, konče legendární pasáží, v níž hraje hlavní roli sekačka na trávu a cca hektolitr umělé krve. A také nezapomeňme na tlustého strýčka Lese, který ví, že nemrtví se musí rozsekat, protože jako jediný četl komiksy.

Braindead (1992)

Nerad říkám, že něco musíte buď milovat, nebo nenávidět, protože se tenhle obrat používá často a vlastně nikdy to není stoprocentní pravda. „Braindead“ se ovšem tomuhle stavu hodně blíží. Je to film, u něhož se buď ztotožníte s jeho zvrácenou náturou a bezvýhradně si tuhle jízdu zamilujete, anebo na to budete jen nevěřícně čumět, co má být tohle za totální píčovinu.

Gore je dotaženo k naprosté dokonalosti, vnitřnosti, moře krve a části těl létají s tak extrémní kadencí, že to lze jen těžko překonat. Však ne nadarmo je „Braindead“ považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob – vždyť jen na finále bylo spotřebováno na 300 litrů umělé krve! Všechno je brutálně nadsazené, přehnané, potažené hromadou černočerného humoru. a přitom je to v základě pořád lovestory. Za takové konstelace je jasné, že to nebude film pro každého, prostě musíte mít smysl zvrácenou zábavu. Kdo jej ale má, dostane naprostý klenot, na nějž se dá koukat neustále a pořád dokola!

Braindead (1992)

Asi je jasné, na jaké straně spektra v případě „Braindead“ stojím já. Osobně si myslím, že je tenhle biják zkurveně geniální – ne náhodou patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec. Kult.


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: akční / komedie

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)


Tango & Cash (1989)

Tango a Cash

Země: USA
Žánr: akční / komedie

Český název: Tango a Cash

Rok vydání: 1989
Režie: Andrej Končalovskij / Albert Magnoli
Hrají: Sylvester Stallone, Kurt Russell, Teri Hatcher, Jack Palance, Brion James

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Každá dekáda měla svoje. Třeba 80. léta byla rájem akčních filmů. V téhle éře vzniklo mnoho žánrových snímků, které se právem staly kultem a dodnes jsou uctívané jako klasika. Zrovna „Tango a Cash“ ale k těm největším pojmům nepatří – snad proto, že byl tenhle kousek natočen na samém sklonku oné akční desetiletky. Dokonce se jedná o jeden z úplně posledních vydaných bijáků dekády (premiéra proběhla 22. prosince 1989). Možná, že kdyby vznikl dříve, rovněž by si ukrojil z koláče kultovnosti jako mnohé další – veškeré předpoklady k tomu totiž má. Realita je ovšem taková, že mi tenhle kousek přijde oproti jiným VHS klasikám poněkud opomíjený.

Ve své podstatě se jedná o typický akčňák, který obsahuje všechno, co od podobných záležitostí z osmdesátek člověk očekává. Ale – a) nechápejte to nijak zle, b) platí to jen do jisté míry.

K pořádnému akčnímu filmu samozřejmě potřebujete pořádného akčního hrdinu, který vypadá mocně cool, padouchy kosí jak na běžícím páse, sexy holky mu padají k nohám a u všeho trousí ultra drsné hlášky. „Tango a Cash“ takového hrdinu nemá. Nebo přesněji řečeno – nemá jednoho takového hrdinu, ale rovnou dva. Největší bouráky losangeleské policie Raye Tanga a Gabriela Cashe si střihli Sylvester Stallone a Kurt Russell, v té době již oba dávno protřelí herečtí mazáci známí všem fandům akčních filmů.

Jedna z věcí, které potěší, je příběh. Není to úplná tupost a najde se i nějaký ten zvrat. Samozřejmě, nesmíte od toho očekávat hloubku artového dramatu, ale zase to není taková primitivnost jak ve filmech se Seagalem. V zásadě jde o to, jak slizký zločinecký boss tahající za nitky v obchodu s drogami a zbraněmi nechá na obě policejní esa ušít boudu. Tango a Cash jsou na základě falešných a nastrčených důkazů odsouzeni a skončí ve vězení mezi ostatními vězni, z nichž většinu samozřejmě dali zavřít právě oni. Jak se asi dá očekávat, než aby se tu nechali zabít, radši uprchnou a vydají se srovnat účty. A snad netřeba dodávat, že při tom zdemolují, co se dá, sejmou malou armádu zloduchů a nakonec se prohláškují až k odstřelení hlavního hajzla.

Přesto – leckoho by mohlo trochu zklamat, že „Tango a Cash“ vlastně není zas až tak akční. Rozhodně ne ortodoxně. Dokonce bych i řekl, že finální scéna s auty, kdy hlavní hrdinové nasednou do malého tanku a vydají se na pekelnou projížďku do padouchova hlavního stanu, patří k tomu slabšímu. Navrch má zábava a výborné vtípky, pomalu každá druhá věta je hustá hláška, a dokonce se najdou až (sebe)parodující momenty, jako třeba když si Sylvester Stallone utahuje z Ramba nebo když se objeví narážka na jeho vztah v reálném životě.

Ostatně, hlavní duo StalloneRussell patří k největším devízám filmu. Mezi oběma akčními hvězdami to správně jiskří a neustále se popichují, což je jenom dobře, protože se jedná o další možnost, jak do filmu propašovat hromadu povedených hlášek. Ještě aby ne, když Stallone tu je trochu netypicky v roli stylového elegána a Russell hraje jeho pravý opak a navíc má enormní zájem prozkoumat obsah spodního prádla Stallonovy filmové ségry. I obsazení vedlejších rolí je příjemné, třeba Teri Hatcher jakožto Tangově sestře to dost sekne a takový Brion James jakožto osvalený poskok vrchního padoucha je se svým echt-béčkovým gezichtem také zábavný. V neposlední řadě pak stojí za vyzdvihnutí skvělý soundtrack. Jestli ujíždíte na osmdesátkových synťácích a dneska si pochrochtáváte u retrowave, tak věřte, že tady si užijete. Zejména ústřední filmová melodie je pecka jak hovado a s oblibou si ji pouštím i samotnou.

Tango a Cash

Všechny dílčí plusy se pak ve finále spojí v sakra zábavnou jízdu, která utíká od začátku téměř až do konce ve vysokém tempu a nedá prostor pro nudu. Až finální akční scéna je trochu slabší, ale naštěstí ne natolik, aby to dojem z filmu zničilo. Rozhodně se ale jedná o výtečný kousek, na nějž by se měli podívat všichni milovníci téhle doby, pokud jej už tedy neznají. Svým způsobem je až s podivem, že se biják tak vydařil, když se v průběhu natáčení musel měnit režisér kvůli neshodám s producentem (druhý rejža však v titulcích uveden není). Já osobně mám „Tango a Cash“ hodně rád a řadím jej ke svým oblíbeným snímkům. Netvrdím, že si jej nutně oblíbíte jako já, abyste se na něj mohli koukat kdykoliv, i když jste ho viděli už mockrát, ale dobře bavit se myslím budete.


Seksmisja (1984)

Sexmise

Země: Polsko
Žánr: komedie / sci-fi

Český název: Sexmise

Rok vydání: 1983
Režie: Juliusz Machulski
Hrají: Olgierd Łukaszewicz, Jerzy Stuhr, Bożena Stryjkówna, Boguslawa Pawelec

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Dle začátků filmového koutku už jste si možná domysleli, že jednou z mých velkých domén jsou VHSkové kulty 80. let, a abych tuto (dovolím si tvrdit, že zcela správnou) domněnku potvrdil, povíme si dnes o dalším takovém kousku. Tentokrát to však nebude žádná céčková zběsilost, nýbrž regulérní a relativně neškodná komedie. Dnes už možná lehce zastaralá, přesto stále výborná a vlastně právem legendární.

Nyní ovšem ona legendárnost není myšlena jen v jistých kruzích pro pár magorů. „Sexmise“ byla natočena v roce 1983 a až do roku 2011 se jednalo o nejúspěšnější polský film. V Polsku byla rovněž vyhlášena nejlepší komedií 20. století, ve své době vyhrála domácí cenu za nejlepší film a ku příležitosti 25. výročí od natočení se konala velká vzpomínková oslava. V Polsku je to jednoduše fenomén, jenž pronikl i do okolních států včetně toho našeho, i když ne v takovém měřítku jako doma.

„Sexmise“ stojí především na dobrém nápadu. V roce 1991 se nechají dva dobrovolníci pro vědecké účely hibernovat, po třech letech mají být probuzeni. Bohužel pro ně se spánek poněkud prodlouží, tudíž namísto třech let jsou naši hrdinové mimo 53 let, takže se vzbudí až v roce 2044 (ačkoliv některé verze českého dabingu říkají 2042). Což je pro Maxe a Alberta nakonec ten nejmenší problém, poněvadž mnohem horší je skutečnost, že v době jejich nepřítomnosti se poměry na planetě dost radikálně změnily.

V mezičase totiž vyhynuli všichni lidští samci a muž se stal zavrženíhodným parazitem. Vládu kompletně převzaly ženy, které se rozmnožují ve zkumavkách. A právě do téhle situace se probudí dva dinosauři. Těm se samozřejmě nelíbí, že jsou zavření v karanténě a dámský tribunál rozhoduje, co s nimi udělat, jestli je zlikvidovat anebo předělat na ženské. Snad netřeba dodávat, že oni sami by nejradši zvolili cestu obnovení starých pořádků, sami by se v zájmu lidstva obětovali a okolní vědkyně a strážné nejradši osouložili (což se jim v některých případech není ani co divit, hlavně Bożena Stryjkówna je k nakousnutí) – samozřejmě jen kvůli obrodě populace. Rozjede se kolečko pokusů o útěk, útěků a chytaní obou nešťastníků, které má i po více jak čtvrtstoletí od vzniku své kouzlo, byť se zub času na filmu trochu podepsal.

Což o to dokázal bych si představit, že by šlo podobné téma uchopit i seriózním způsobem a udělat z toho drama (ostatně, jistý vážnější podtón „Sexmise“ pořád má), ale tvůrci se rozhodli jít cestou sci-fi komedie, což vzhledem ke kvalitám výsledného snímku vůbec není špatný přístup. Nečekejte ovšem nějakou neustávající smršť hlášek gagů tlačených na sílu, jak se to děje v dnešních komediích. „Sexmise“ je přece jenom relativně starý film a trochu to na něm vidět je, takže dnes už je nutno koukat se na něj s tímhle ohledem, ale naštěstí se nejedná o tak velkou překážku, aby to snímek zabíjelo. Jen nesmíte čekat, že budete hýkat smíchy na celý barák. Spíš než opravdu vtipná záležitost se spoustou hlášek je „Sexmise“ „pouze“ velmi zábavná, hodně těží ze svého tématu, ale na druhou stranu jí to jde dobře.

Sexmise

Vzhledem ke staří lze svým způsobem ocenit ještě jednu věc. Název „Sexmise“ by sice u některých jedinců mohl vyvolávat nějaké porno choutky, což se samozřejmě nekoná, přesto se snímek nebojí ani otevřené nahoty. Však na zemi už jsou samé ženské, tak co by před sebou skrývaly, že jo. Hádám, že v moc filmech natočených za komunismu jste neviděli tolik nahoty, koziček a dokonce i full-frontal, haha.

Erotika je ale spíš jen takové koření „Sexmise“, chcete-li náhodou u něčeho masturbovat, jistě najdete vhodnější objekty. Pořád se jedná především i příjemnou komedii se zajímavým nápadem a nakonec i funkční pointou (musím říct, že když jsem kdysi snímek viděl poprvé, tak jsem takové rozuzlení vážně nečekal). Oukej, vzhledem k několika bobrům to asi není rodinná komedie, ale jako nenáročná zábava na večerní podívání s partnerkou či partnerem „Sexmise“ bez problémů poslouží i dnes. Obzvlášť pokud chcete chytřejší a zajímavější komedii, ne pubertální prvoplánový pseudo-humor.

Sexmise


Fist of Jesus (2012)

Fist of Jesus

Země: Španělsko
Žánr: zombie horror / komedie

Rok vydání: 2012
Režie: David Muñoz, Adrián Cardona
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 15 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FistOfJesus.com

Snad ve všech kulturních odvětvích se nachází mainstreamová produkce určená pro masy. Vedle ní však paralelně existuje i menší nezávislá scéna, přičemž je to právě ona, kdo nabízí zajímavější kousky pro náročnějšího posluchače, diváka, kohokoliv… anebo zvrácenějšího diváka. A o filmu to snad platí dvojnásob. Jen mezi nezávisláky totiž může vzniknout taková splatter lahůdka jako „Fist of Jesus“, která prostě musí udělat dobře na srdíčku všem zvrhlíkům.

„Lazarus, rise up and walk!“

„Fist of Jesus“ ve své podstatě nabízí kousek příběhu o Ježíšovi, akorát jej ukazuje… hm… v poněkud alternativní verzi. Krátkometrážní snímek začíná vcelku nenápadně, kde Ježíš káže na hoře hrstce svých posluchačů. Vtom ale přiběhne Jákob s tím, že jeho syn Lazar je mrtev. Ježíš se rozhodne učinit zázrak a přivést Lazara zpět k životu. Všimněte si, že film tímhle respektuje události (nebo spíš děj, hehe) Bible. Vzkříšení Lazara tak, jak jej známe v klasické verzi, se ovšem nekoná, protože proces oživování se poněkud zvrhne…

No, u „Fist of Jesus“ nejde o příběhové zvraty nebo pointy, takže vám to nebudu zatajovat. Z Lazara se stane zombie, okamžitě skočí na nejbližší osobu a začnou se tahat první střeva z těl. Jenže pozor, trocha krve těsně po vzkříšení je pouhou letmou ukázkou toho, co na diváka ještě čeká. Následuje ještě menší příběhová chvilka s několika povedenými vtípky a až poté přijde vrchol…

„Judas, do you have something I can use as a weapon?“
„I only have a fish.“

Více jak polovinu „Fist of Jesus“ totiž zabírá arci-epická scéna, kdy se Ježíš a Jidáš pustí do vyřizování účtů s armádou zombies. Teprve tady začnou ty pravé splatter hody. Tvůrci David Muñoz a Adrián Cardona si neberou žádné servítky a rozjedou ultimátní řežbu, v níž vzduchem létají hektolitry krve (oranžové!) a tuny masa, vnitřností a končetin. Těch pár minut se podařilo natřískat kurevsky velkým počtem zvrhlých nápadů a vtípků, nad nimiž se lze královsky bavit i po několika zhlédnutích. Ostatně už jen sama skutečnost, že Ježíš a Jidáš nemrtvé mlátí rybami, je docela k popukání. Když se k tomu navíc přidá kousavá piraňa, napichování na mečouna, řezání údů rybí kostí a dalších kopa chuťovek…

Pro znalce takový vývoj „Fist of Jesus“ nebude překvapením. Jmenovaná španělská dvojice už se totiž o pár let dříve blýskla jiným podobně laděným a taktéž velmi povedeným kraťasem „Brutal Relax“. Novější dílko s Ježíšem je ovšem ještě krvavější a ještě zábavnější. Za vidění však stojí oba kousky. Jenže pozor, sice se jedná o nesvázanou gore zábavu, na níž je trochu vidět, že byla dělaná na koleně, ale to neznamená, že si tvůrci se snímkem skutečně nevyhráli. Zmiňovanou vysokou kadencí nápadů počínaje, pokračuje dobrou hudbou, parádními maskami konče. Ono se stačí podívat jen na plakát, na němž název filmu okamžitě připomene legendárního „Ben Hura“, aby bylo jasné, že se někdo u výroby filmu hodně dobře bavil a dal si na tom záležet.

Fist of Jesus

Samozřejmě „Fist of Jesus“ není zábava pro všechny. Musíte mít smysl pro černý humor, abyste ocenili gore hostinu, jakou Španělé servírují. Když ale na hru přistoupíte, čeká na vás skutečně excelentní chuťovka hodná toho, abyste si ji zařadili ke svým oblíbeným kraťasům. Pro fanoušky „Braindead“ a podobných kultovek naprostá povinnost. Doporučuje deset křesťanů z deseti!

„In the end… we didn’t evangelize anyone.“
„At least we sent a great number of souls to the Kingdom of Heaven.“

P. S. Závěr titulků slibuje, že David Muñoz a Adrián Cardona chystají s Ježíšem a Jidášem i celovečerák „Once Upon Time in Jerusalem“. Pokud k tomu skutečně někdy dojde, tak natěšenost jako svině!


Deathstalker II: Duel of the Titans (1987)

Deathstalker II: Duel titánů

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný / komedie

Český název: Deathstalker II: Duel titánů

Rok vydání: 1987
Režie: Jim Wynorski
Hrají: John Terlesky, Monique Gabrielle, John Lazar, Toni Naples, Maria Socas

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Není to zas tak dávno, co jsme si zde v rámci filmového koutku povídali o kultovní fantasy sračce „Deathstalker I“. Už tehdy jsem vyhrožoval, že články o dalších dílech budou následovat, tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Jestli první díl nebyla žádná perla, tak dvojka s podtitulem „Duel titánů“ je naopak perla béčkové videotéky jako svině. Bez ironie!

Série „Deathstalker“ je hezká v tom, že jednotlivé díly na sebe vůbec nenavazují, čili je úplně šumák, jestli jste viděli ten předchozí. Společné jsou jen některé styčné body – fantasy žánr, hloupoučký příběh (zase se jde zabít zlý čaroděj a zachraňuje se princezna), lacinost a spoře oděné nebo rovnou vůbec neoděné dívky na každém rohu. Jinak je ovšem dvojka vlastně samostatný film, jenž se svým předchůdcem nemá společného nic vyjma názvu. Dokonce i samotného Deathstalkera hraje úplně jiný borec – namakaného svalouše s debilním sestřihem vystřídal namachrovaný frajírek, který trousí jednu hlášku za druhou a s radostí by ojel cokoliv, co se mu přiblíží k poklopci. Více než meč používá hubu, a pokud to jde, tak se z problémů snaží radši vykecat.

No, a to je vlastně důvod, proč je „Duel titánů“ mnohem lepší než jednička a zároveň je to nejzábavnější díl ze všech čtyř – vůbec se nebere vážně. Sice výrazně ubylo brutality, takže ve dvojce už nejsou žádné utrhané ruce ani usekané kebule, ale to je vyváženo komediálními prvky a vtipnými momenty, jimiž je „Deathstalker II“ nacpaný po celou dobu svého trvání.

Jako kdyby si sami tvůrci byli vědomi toho, že netočí žádný výpravný velkofilm, ale pekelnou kravinu, tak si z toho aspoň udělali mocnou prdel. Už jedna z úvodních scének, kdy Deathstalker mlátí stráže lopatou a do toho hraje mocně epická muzika, je docela bžunda, ale to je pouze lehký rozjezd. Pak už je to nahláškovaná jízda („To je tvůj meč, nebo jseš tak rád, že jseš se mnou?“) s několika regulérně komediálními vsuvkami jako třeba souboj Deathstalkera s obří zrzavou kudrnatou amazonkou v boxerském ringu. Jo, a nechybí ani zombie scéna na hřbitově!

Hodně zábavné jsou hlavně první dvě třetiny filmu, pak už se ta laťka trochu snižuje, ale vůbec není problém vydržet do konce, protože když nic jiného, s přibývajícími minutami roste kadence obnažených poprsí. V tomto ohledu si dost užije (a vy s ní) představitelka hlavní úlohy, která si střihla rovnou dvojroli trošku tupé princezny a její upírské dvojnice (obzvláště ta má velmi úsporné oblečení). Samozřejmě opět nechybí zlý čaroděj (naštěstí to není takový nechutný slizoun jako v jedničce) ani další zábavné postavičky jako vražedkyně v hodně úsporném outfitu nebo parta buranských žoldáků s exkluzivním portfoliem („…propuštěn Ivanem Hrozným za nadměrnou brutalitu.“).

Deathstalker II: Duel titánů

Jinými slovy řečeno, jedničce se člověk smál, protože byla (nechtěně) směšná. Dvojce se člověk směje, protože je vtipná.

Jinak příběh sám o sobě je samozřejmě opět dost hloupoučký, ale když nic jiného, tak i v tomhle ohledu „Duel titánů“ svého předchůdce překonává. Dvojka totiž aspoň není tak zmatená a divák nemá problém se v ději (z)orientovat. Nakonec lze odpustit i skutečnost, že dvojka – snad kvůli ušetření rozpočtu a natažení minutáže? – bezostyšně vykrádá záběry z jedničky. A ne nějaké nepoužité závěry, ale přímo ty z prvního bijáku. Navíc je sakra poznat, že do toho filmu zrovna nepatří, a dokonce se s tím tvůrci (mimochodem – „Duel titánů“ točil protřelý céčkař Jim Wynorski!) tak nesrali, že je tam vidět i jedna z hlavních postav prvního dílu. Jenže vzhledem k tomu, jak moc je „Deathstalker II“ neseriózní a nevážný, se tomu člověk spíš zasměje, než aby ho to nasralo.

Deathstalker II: Duel titánů

Opět platí, že pokud sháníte kvalitní snímek, tak od tohohle ruce pryč. Jestli si ale chcete odfrknout u něčeho trochu zhovadilého, tak „Deathstalker II: Duel titánů“ může být dobrá volba. Veškerou levnost a infantilnost totiž film dokázal obrátit ve svůj prospěch, takže se u toho dá vážně dobře pobavit, naladíte-li se na správnou vlnu. Jestli nějaký díl ze série „Deathstalker“ stojí za zhlédnutí, je to jednoznačně právě dvojka.