Archiv štítku: komedie

The Raven (1963)

The Raven (1963)

Země: USA
Rok vydání: 1963
Žánr: fantasy / komedie / gothic horror

Originální název: The Raven
Český název: Havran

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, Peter Lorre, Boris Karloff, Hazel Court, Olive Sturgess, Jack Nicholson

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„The Raven“ z roku 1963 jsem si pouštěl v domnění, že dostanu další staromilský gotický horor. Vždyť se přece jedná o další dílek plodné spolupráce trojúhelníku Roger Corman na režii, Vincent Price v hlavní roli a Edgar Allan Poe, jehož dílo posloužilo jako základ volné adaptaci. Tentokrát i za účasti dalších velikánů klasického hororu jako Boris Karloff a Hazel Court nebo s mladým Jackem Nicholsonem ve vedlejší roli, jenž měl v téhle době hvězdnou kariéru ještě před sebou. U „The Raven“ jsem se nicméně trochu přepočítal, protože ten se z typických poeovských Cormanovek trochu vymyká, což jsem ale zjistil až posléze. Ale to už trochu předbíhám, nejprve něco k příběhu…

Podobně jako u dalších snímků z téhle vlny, i o „The Raven“ platí, že se jedná jen o velmi volnou adaptaci. Tak volnou, až to prakticky není adaptace, ale pouze vzdálená inspirace. Film si z Poeovy básně prakticky půjčuje jen název a jeden motiv, s nímž ale pracuje jen v jediné scéně. Poté si jde svou vlastní cestou. U „The Raven“ je tento odkaz na původní dílo hned na začátku. Snímek začne citací z básně, po níž se přesouváme do pokoje, kde čaroděj doktor Erasmus Craven (Vincent Price) truchlí nad ztrátou své milované Lenory (Hazel Court), když vtom jej vyruší klepání na okno. Havrana pustí dovnitř a tady už podobnosti vesměs končí…

Havran zde totiž nezakráká žádné „nevermore“, namísto toho si řekne o sklenici vína. Jak se vzápětí ukáže, havran je ve skutečnosti zakletý kouzelník doktor Adolphus Bedlo (Peter Lorre), jenž Cravena přesvědčí, aby mu pomocí lektvaru pomohl vrátit se do lidské podoby. Bedla se nechá slyšet, že jej do zvířecí podoby proměnil doktor Scarabus (Boris Carloff), předseda bratrstva kouzelníků, jemuž dříve šéfoval Cravenův otec, a také z něj vypadne, že na Scarabově hradu zahlédl Cravenovu údajně zesnulou manželku. Což hlavního hrdinu samozřejmě donutí, aby zvednul prdel ze svého sídla a jel navštívit Scaraba.

Jestli se vám to celé zdá vystřižené jak z nějaké magické taškařice, nejste daleko od pravdy. Mnohem víc než horor je totiž „The Raven“ komedií, která se nebere stoprocentně vážně dost velkou část stopáže. Právě v tom tkví ten rozdíl oproti ostatním Cormanovkám podle Poea. Ze začátku jsem očekával další seriózněji laděný snímek a určitou míru infantilnosti jsem připisoval spíš staří snímku. Když ale Peter Lorre neustále třeští oči, jak kdyby si je chtěl vytlačit z důlků, při souboji sází naprosto náhodné latinské slinty a kouzelníci tam metají zelené paprsky z prstů, člověku dojde, že tohle je moc imbecilní i na šedesátá léta, aby se to dalo brát vážně. Když už tedy dojde na finální duel Craven versus Scarabus, kde oba létají na židlích a házejí po sobě hromady kouzel s roztomilými šedesátkovými triky, je to fakt prdel.

The Raven (1963)

Když člověk nebere „The Raven“ vážně, tak to vlastně není špatný biják. Jako taková neškodná srandička to má právo na existenci. Přesto nemohu zastírat, že jsem odcházel lehce zklamaný, protože jsem čekal trochu něco jiného a doufal jsem v serióznější ladění. Hororová atmosféra mi tu dost chyběla, růžky vystrkovala jen výjimečně a nesměle. Především z tohoto důvodu vnímám „The Raven“ jako jednu z těch nejslabších Cormanových adaptací PoeaVincentem Pricem (bez jeho charisma a bez výstřihů Hazel Court by na tom film byl o dost hůře) v hlavní roli.


Monster in the Closet (1986)

Monster in the Closet (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: monster horror / komedie

Originální název: Monster in the Closet
Český název: Příšera z šatníku

Režie: Bob Dahlin
Hrají: Donald Grant, Denise DuBarry, Claude Akins

Hrací doba: 90 min

(Budou velké spoilery.)

V portfoliu Troma Entertainment se dají najít mnohé perličky, které by měly potěšit každého milovníka filmového braku, a to ani nemusíte jít po těch nejznámějších kusech, díky nimž se studio ve světě nevkusné kinematografie proslavilo. Dnes si představíme béčko jako řemen, které je ale ve vší svojí demenci a lacinosti strašně zábavné. Tedy za předpokladu, že chápete, že i špatné bijáky mohou být vlastně dobré, kde špatnost představuje úhel pohledu mainstreamového diváka a dobrost zábavu pro skutečně požitkáře.

Na „Monster in the Closet“, které bylo natočeno už v roce 1983, ale vyšlo až roku 1986, se toho dá najít tolik zajímavého, až ani nevím, odkud bych měl začít… zkusme to třeba s dějem. Film je přesně o tom, co napovídá už jeho název – o příšeře v šatníku.

Malé univerzitní městečko Chestnut Hills v Kalifornii začne sužovat série prapodivných vražd, které mají jednu věc společnou – všechny se odehrály v šatníku. Na místo přijíždí novinář Richard Clark, aby o tom něco sesmolil. Setkává se zde s místním panoptikem figurek: neschopný šerif, jenž si pořád musí odflusávat, malý génius, jeho upjatá „hot milf“ matka a starý génius s vizáží Alberta Einsteina. Další vražda na sebe nenechá dlouho čekat a krátce nato se celému městečku ukáže i sám pachatel. Tehdy i ignorantský šerif pochopí, že nejde o nějakého obyčejného magora, ale skutečnou obludu. Která vypadá jak kříženec gorily a kusu hovna s vetřelčí hubou, přičemž to hovno má výrazně navrch.

Odhalení monstra na veřejnosti má za následek velkou paniku, takže na místo přijíždí národní garda, aby se o monstrum postarala. Jak se ale záhy ukáže, nebude to tak jednoduché. Armáda na monstrum vytáhne hutný palebný arzenál, šije do něj samopaly i tankem, ale s naší milou příšerou to ani nehne. Pokusy o komunikaci ze strany starého génia taktéž odignoruje. Po téhle epizodě z nějakého důvodu během jedné minuty situace přeroste z ohrožení jednoho městečka na celosvětovou paniku a blížící se konec civilizace. Než si ale povíme, jak to celé dopadlo, musím zmínit jeden z výrazných prvků filmu…

„Monster in the Closet“ je určitě vtipné, ale v tomhle případě ne stoprocentně jen nechtěně. Snímek byl dost jasně od pořádku zamýšlen jako hororová komedie. To se projevuje víc v nadhledu, než aby film sypal gagy. Nějaké velké vtipy tam sice nejsou, zato se ale „Monster in the Closet“ může pochlubit parodováním jiných bijáků. Jedna scéna ve sprše například jasně paroduje Hitchcockovo „Psycho“. Vedle toho ale napříč celým snímkem běží jakási subtilní parodie na Supermana, a to skrze hlavní postavu novináře. Nejenže se jmenuje Richard Clark (jasný odkaz na Clarka Kenta) a pracuje v redakci novin, ale dokonce i vypadá jako Superman. A když sundá brýle, zmiňovaná „hot milf“ mamča (uvozovky jsou na místě, zas tak hot ta buchta není) začne být úplně zhypnotizovaná.

Monster in the Closet (1986)

No, a úplně to samé se přihodí naší příšeře z šatníku, když se chystá sežrat trojici hrdinů při jejich zoufalém pokusu o poslední zničení hrozby. Novinářovi spadnou brýle, monstrum se do něj zakouká, vezme redaktora do náruče a odejde s ním do zapadajícího sluníčka. Nedělám si z vás prdel! Mamina mezitím vymyslí další skvělý plán, a sice zničit všechny šatníky na zeměkouli, protože právě v nich obluda odpočívá. Lidstvo vyvine asi největší součinnost ve svých dějinách a začne hromadně páchat genocidu všech šatníků.

To nejlepší ale ještě přijde. Většina filmu je takové milé sympatické béčko, ale ten konec tomu fakt kurva nasadil korunu. Na jeden šatník v nějaké firmě se totiž zapomene, takže příšera – stále s novinářem v náručí – k němu znavená zamíří. Když k němu ale dojde, nemůže projít dveřmi, protože jí překáží novinář v náručí. A tak se vydá na další cestu a zakrátko zdechne vysílením. Fakt halda.

Monster in the Closet (1986)

Nicméně i navzdory takhle krásně pošukanému závěru, několika parodiím a dalším vtípkům zůstává hlavní hvězdou filmu samotná titulní příšera. Jen ta sama o sobě je fakt ultra-humorná a už jenom díky ní „Monster in the Closet“ za vidění stojí.

Jinak aby těch divností na celém tomhle braku nebylo náhodou málo, tak si zde svůj filmový debut odkroutily hned dvě pozdější áčkové hvězdy showbyznysu – herec Paul Walker (znáte ze série „Fast and Furious“) a zpěvačka Fergie (The Black Eyed Peas). Walker tu hraje onoho malého génia, čili docela velkou roli. Fergie hraje malou holčičku, již příšera zabije v poslední ze tří intro scének (jsou hned tři, asi abyste pochopili, že monstrum opravdu vraždí v šatníku… kdyby vám to náhodou nebylo zřejmé už z názvu).

Monster in the Closet (1986)

„Monster in the Closet“ každopádně pobavilo. Jedná se o přepálený osmdesátkový škvár, na němž formálně není správně vůbec nic, přesto je ohromně zábavný. Tenhle byl navíc už od začátku dělaný s nadhledem a jako oddechová vtipná podívaná. Nejlepší je design monstra, ten mě opravdu rozštípal, ale sranda je to typicky i ve scénách bez obludy. K dokonalosti mi schází jenom nějaké gore, protože v celém filmu nekápne ani kapka krve, což se mi zdá jako velká škoda. Kdyby kromě oblečení z šatníků létaly i střeva, byl bych osobně ještě spokojenější. Přesto fajnový archivní kousek, u něhož by milovníci pořádného béčka neměli váhat.


Seed of Chucky (2004)

Seed of Chucky (2004)

Země: USA
Rok vydání: 2004
Žánr: komedie / slasher

Originální název: Seed of Chucky
Český název: Chuckyho sémě

Režie: Don Mancini
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Billy Boyd, Redman

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

Ve svém čtvrtém filmu stylově pojmenovaném „Bride of Chucky“ dostal Chucky nevěstu a také nové ladění. Zrovna Chucky sice nikdy nešel pro suchou a/nebo sprostou hlášku daleko, ale až ve čtyřce skočil do komediálního ladění. Což je nakonec věc, k níž se v průběhu své vražedné kariéry uchýlil skoro každý známý slasherový zabiják. V případě série „Child’s Play“ se ovšem jednalo teprve rozcvičku a docela umírněnou zábavu, protože to byl až následující díl „Seed of Chucky“, který přišel s opravdu šílenou taškařicí. Ale co čekat od bijáku, který se jmenuje po semenu a semeno hraje hlavní roli hned v titulcích filmu.

A odkud se to semeno vzalo? Cynik by řekl, že docela určitě z Chuckyho penisu, ale tak jsem to úplně nemyslel. Jistě si vzpomenete, že v minulém díle si to Chucky se svojí láskou Tiffany rozdal. Výsledkem jejich dovádění bylo dítě, které se nakonec prvně objevilo už na konci „Bride of Chucky“. Právě jejich potomek, který se jaksi nedokáže rozhodnout, jestli je holka nebo kluk, se postará o vzkříšení svých rodičů, kteří mezitím znovu sestavení, nicméně bez života dělají rekvizity v právě natáčeném hororovém filmu.

Po oživení začíná klasická sháňka po nových tělech doprovázená dávkou nových mordů a Chuckyho vtipných keců, ale nejen to. Zatímco v „Bride of Chucky“ musel náš zabiják převtělený do dětské hračky řešit partnerský vztah a celý film chudák poslouchat pindy Tiffany o svatbě, v „Seed of Chucky“ na něj čekají rodinné a rodičovské povinnosti. Obzvlášť když chce svého potomka přivést k rodinné tradici vraždění, k čemuž se tento moc nemá. A nakonec ani léčba ze závislosti na zabíjení není žádná prdel. Nemusíte se ale ničeho bát, Chucky je pořád kanón a všechno nakonec zvládne… teda ne úplně, protože na konci dílu tradičně zdechne.

Svatba nebo rodičovské problémy možná znějí dost odpudivě, a to jak ve filmu, tak třeba pro mě i ve skutečnosti, ale nebojte, „Seed of Chucky“ je pořád kurevsky černá komedie, v níž dané téma slouží spíš pro hromadu sexuálních narážek nebo vtípků o spermatu. Humoru je v tomhle fakt hodně, vlastně mnohem víc než nějakých vražd, i když nějaká ta vypadlá střeva nebo kyselinou rozežraný ksicht se najdou. I to zabíjení je tu ovšem nadsazeně přepálené a úsměvné, což ze „Seed of Chucky“ skutečně dělá víc černou komedii než horor.

S minulým dílem pětku pojí četné odkazy na jiné bijáky. „Seed of Chucky“ stihne zparodovat třeba „Halloween“ (úvod z pohledu vraha), „Psycho“ (vražda ve sprše), „The Shining“ (dveře), ale i „Glen or Glenda“ od Eda Wooda. Navrch ale přihazuje také porci meta-humoru, především skrze postavu Jennifer Tilly, která v „Bride of Chucky“ hrála lidskou Tiffany a její hlas po převtělení do panenky, zatímco tady hraje herečku Jennifer Tilly, tedy sebe samu, právě do níž se chce Tiffany převtělit. Je sympatické, že si ze sebe dokáže udělat srandu, protože ve filmu je dost narážek na její váhu i její starší snímky, ale hlavní hvězdou „Seed of Chucky“ pořád zůstává sám Chucky, jenž hravě zastiňuje i svou rodinku.

Seed of Chucky (2004)

Obzvlášť se mi tu líbí jeden moment, kdy (teď už trio) panáků konečně může získat lidská těla, ale Chucky to nakonec odmítne s argumentem, že se stal legendou právě jako vraždící panenka a v téhle podobě má nakonec všechno, co potřebuje. To je velká pravda nejen ve světě samotného filmu, protože bez toho převtělení by byl Charles Lee Ray jen dalším obyčejným vrahem, ale právě jako dětská hračka s ostrým nožem, ostrými hláškami a vysokým vražedným apetitem se Chucky stal jedním z největších slasherových titánů hororové historie. Tohle sebeuvědomění hlavního tvůrce Dona Manciniho jasně ukazuje, že Chucky vlastně nikdy nemůže zpátky získat lidské tělo, přestože se o to většinu série snaží, protože by tím přišel o svou zajímavost.

Já osobně mám Chuckyho v jeho komediální éře rád a myslím, že „Bride of Chucky“„Seed of Chucky“ jsou zábavné bijáky. Evidentně jsem ale s tímhle názorem v menšině, poněvadž zrovna „Seed of Chucky“ patří k nejméně oblíbeným a nejhůře hodnoceným dílům celé série. Což moc nechápu, protože je to ukrutná prdel. Akorát už od toho člověk nesmí čekat horor.

Seed of Chucky (2004)


Bride of Chucky (1998)

Bride of Chucky (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Bride of Chucky
Český název: Chuckyho nevěsta

Režie: Ronny Yu
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Katherine Heigl, Nick Stabile

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Člověk nemusí být zrovna protřelý filmový kritik, aby poznal, že třetí díl „Child’s Play“ nebyla zrovna perla. Jako obyčejné hovadské hororové béčko by se to možná dalo vzhledem k době vzniku snést, ale jako součást legendární žánrové série to žádná velká sláva není a je docela evidentní, že jde o jeden z nejslabších dílů Chuckyho dobrodružství. Když si tedy vraždící panák posléze dal na několik let oddech, bylo to jen ku prospěchu věci.

Chucky se nicméně i přesto zvládnul vrátit ještě v devadesátých letech. Nejste-li zrovna hororoví panicové a série „Child’s Play“ vám není cizí, pak vás zcela jistě nepřekvapí, o čem bude primárně řeč, protože čtvrtá část přinesla docela zásadní obrat…

Hned na první pohled upoutá název filmu. Málokdy se stává, aby nějaká série tahle citelně změnila konzistenci v pojmenovávání jednotlivých dílů (což dává smysl, poněvadž se chce, aby si diváci nový biják okamžitě spojili s již zavedenou značkou), ale Chucky do tohohle risku šel a svým způsobem i pochopitelně, když se nyní v názvech začalo objevovat jeho jméno. Po třech dílech „Child’s Play“ tedy přišlo „Bride of Chucky“ a všechny následné díly daný formát „[Něco] of Chucky“ dodržovaly. Tradici přetrhl až remake z roku 2019, o jehož příslušnosti k hlavní sérii ovšem můžeme diskutovat, ale to už patří do jiného článku, na nějž také někdy dojde.

Hlavně ale „Bride of Chucky“ přineslo výraznou změnu stylu a pojetí – ani ne tak samotné postavy Chuckyho jako spíš celého filmu. Což o to, Chucky vždycky uměl nejen zabít, ale také si solidně zahlásit, takže lze určitě tvrdit, že jistá míra černého humoru k „Child’s Play“ patřila odjakživa. „Bride of Chucky“ však tuhle složku dotahuje ještě dál, přidává velkou míru nadhledu a sérii posouvá do vod čisté komedie respektive hororové komedie. A jak víme, tohle ještě ani zdaleka není ta největší taškařice, jakou Chucky dokázal rozpoutat, poněvadž následující „Seed of Chucky“ je v tomhle ohledu mnohem šílenější. Ale to už trochu předbíháme, tak zpátky ke čtyřce.

V případech jako „Bride of Chucky“ hodně záleží na tom, s jakými očekáváními se na to člověk kouká. Názory na komediální stránku Chuckyho se hodně různí a je zřejmé, že kdo se na „Bride of Chucky“ půjde dívat s očekáváním slasheru, ten musí být nutně zklamán, a to i při vědomí, že ani předešlé díly nebyly zrovna skrz naskrz seriózní (což nakonec od hororu s vraždící panenkou snad ani nelze očekávat). Přijmete-li však nastavenou hru, dostane se vám výborné černohumorné zábavy.

Bride of Chucky (1998)

O tom, že se „Bride of Chucky“ nebude brát vážně, svědčí již první záběry, které pošlou pozdrav dalším hororovým matadorům. Nakrátko se tu objeví maska Jasona Voorheese („Friday the 13th“), motorová pila Leatherface („The Texas Chainsaw Massacre“), maska Michaela Myerse („Halloween“) a rukavice Freddyho Kruegera („A Nightmare on Elm Street“). A nejde o jediné odkazy na jiné hororové filmy, protože jedna postava se tu jmenuje Damien Baylock, což je evidentní pocta satanistické klasice „The Omen“, a další smrt zařídí hřebíky do ksichtu nápadně připomínající Pinheada ze série „Hellraiser“, což také Chucky nezapomene okomentovat, že tohle je mu nějaké povědomé.

Těch různých vtípků, hlášek a humorných momentů je nicméně mnohem víc, „Bride of Chucky“ je jimi dost prošpikované a rozhodně nejde jenom o odkazování na jiné filmy. Naštěstí se ale nezapomnělo ani na ty mordy, mezi nimiž vedou zmiňované hřebíky a také vodní postel, po níž následuje možná nejbizarnější scéna filmu, a sice sex mezi panenkami. Protože když si Chucky najde nevěstu (můžete hádat, kdo jej přitáhnul opět mezi živé), tak přece se vším všudy.

Bride of Chucky (1998)

Před koncem ještě ztratím pár slov o samotném příběhu, i když je asi zřejmé, že spletitý dějový oblouk nebude patřit k hlavním přednostem „Bride of Chucky“. Jak víme, Chucky neboli převtělený vrah Charles Lee Ray na konci minulého dílu standardně zařval. K jeho zbytkům se dostane jeho bývalá holka Tiffany, která za vydatné pomoci knihy „Voodoo for Dummies“ přivede vrahouna zpět k životu. Namísto očekávané svatby se jí ale Chucky vysměje do ksichtu a po nějaké té rozepři ji zabije, a protože je to cynický hajzlík, i její duši nechá převtělit do panenky. Dvojice gumových panduláků má posléze jediný cíl – získat nová těla. Netřeba dodávat, že se jim to nakonec nepovede, protože o čem by pak byly další díly, že jo.

Mě osobně tohle humornější pojetí Chuckyho nijak neuráží a myslím si, že „Bride of Chucky“ je povedená sranda. Stačí se na to nekoukat jako na herezi vůči hororové značce a radši si to užít. Za mě se jedná o příjemné osvěžení série, jehož bylo po slabší trojce třeba.

Bride of Chucky (1998)


Victor Crowley (2017)

Victor Crowley (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor / komedie

Originální název: Victor Crowley

Režie: Adam Green
Hrají: Parry Shen, Kane Hodder, Laura Ortiz

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Konec třetího dílu „Hatchet“ jasně nasvědčoval tomu, že Adam Green, duchovní otec celé série, plánoval s trojkou poslat Victora Crowleyho k ledu. Ohavný zabiják z bažin konečně dostal zpátky svého tátu, jehož celou dobu hledal, a na konci filmu se rozpustil. Nakonec se ale situace vyvinula trochu jinak a Crowley se opět vrátil do hry, tentokrát opět pod režijním dohledem samotného Greena (ve trojce nechal post rejži někomu jinému, byť si stále střihl scénář). K oživení značky „Hatchet“ jej údajně mimo jiné přemluvil i sám George Andrew Romero.

Přípravy pro čtyřku – která se z mně neznámého důvodu nejmenuje „Hatchet IV“, nýbrž „Victor Crowley“ po svém hlavním taháku, což mi jen tak mimochodem přijde trochu škoda – nicméně probíhaly v utajení, aniž by o tom Green fanoušky série zpravil. K premiéře snímku 22. srpna v Hollywoodu v Kalifornii tak došlo nečekaně – na akci, jež byla oznámena jako oslava výročí deseti let od jedničky, byla překvapeným divákům promítnuta zbrusu nová krvavá taškařice z bažin. A údajně se dočkala ovací ve stoje. Což mi trochu neleze do hlavy, poněvadž „Victor Crowley“ je výrazně slabší než jeho tři předchůdci.

Já mám pro brakovou kinematografii dost rád, mám pro ni velkou slabost. Ne nadarmo jsem si tedy oblíbil i sérii „Hatchet“, která je vlastně oslavou hororové béčkovosti podanou s obrovskou porcí nadsázky, jejímž prostřednictvím se tyhle bijáky smějí svému žánru a zároveň mu vzdávají velký hold. Chápu, že někdo „Hatchet“ považuje za píčovinu, ale podle mě je na tom vidět, že série dělají lidé, kteří jsou sami zapálenými fanoušky hororu a přesně vědí, jaké zvrhlé zábavy si fanda žádá. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že mi obecný přístup téhle značky není vůbec cizí.

A přesto si myslím, že „Victor Crowley“ tentokrát nezatnul do živého se stejnou vervou jako předcházející tři díly, přestože se i čtyřka snaží nadělovat další výživnou porci infantilní humoru a záměrně přepáleného gore. Sám Victor Crowley, jehož znovu ztvárnil hororový matador Kane Hodder (Jason Voorhees ve čtyřech dílech „Pátku třináctého“), sice opět rube kohokoliv, kdo mu přijde pod ruku, čímkoliv, co mu zrovna přijde pod ruku, ale zdá se mi, že ve svém titulním díle už nemá takovou fantazii, jakou při svých vraždách udivoval zejména v jedničce a dvojce. Zde se pořádně předvede v intro scéně z minulosti a v hlavním ději si střihne už jen jeden skutečně libový mord, když jedné dámě urve ruku a narve jí ji do vagíny, až tato vyjede hubou. Takhle je to krásně zvrhlé a právě takových momentů mělo být víc.

Hlavní role ve čtyřce se ujímá Andrew (Parry Shen, jenž si zahrál ve všech čtyřech částech, ale v prvních dvou úplně jiné postavy než zde… na což ostatně v trojce padl jeden vtip), jediný ze zdravotníků ve trojce, jemuž se podařilo přežít. Čtyřka se odehrává o deset let později, během nichž se v bažinách na Honey Island nic nedělo (Crowley se na konci trojky rozpustil, pamatujete?). A v mezičase se z místa stala turistická atrakce. Sem přijíždí nadšená amatérská režisérka se svým doprovodem, která chce točit béčkový slasher o Crowleym. Na místě řeší, jak se má správně vyslovit voodoo kletba, jež by měla Victora oživit, načež si z YouTubu pustí kompilaci lidí, kteří se pokoušejí o vyslovení kouzla… a hele, jeden z nich to vyslovil správně, a když se jeho slova ozvala z reproduktoru na půdě bažiny, Victor Crowley se nenechal nijak přemlouvat a opět se pustil do krvavého díla. Shodou náhod Andrew zrovna propaguje svoji knihu o deset let starých událostech a nechá se ukecat na interview poblíž místa, kde se vše odehrálo. Jenže letadlo po cestě havaruje a žuchne přímo doprostřed bažiny, kde se Crowley právě probudil zpátky k životu. Sranda může začít.

Victor Crowley (2017)

Nicméně i navzdory tomu, že je čtyřka o něco slabší, pořád má svou hezky béčkovou fazónu, která na mě bere. Pořád to je docela zábava a i díky docela nízké stopáži to utíká hodně svižně. Takže jo, pořád jsem se bavil, ale rozhodně doufám, že se případná pětka, s níž bych vzhledem ke konci čtyřky do budoucna stoprocentně počítal, o dost polepší.


Hatchet III (2013)

Hatchet III (2013)

Země: USA
Rok vydání: 2013
Žánr: horor / komedie

Originální název: Hatchet III

Režie: BJ McDonnell
Hrají: Danielle Harris, Kane Hodder, Zach Galligan, Caroline Williams, Parry Shen

Hrací doba: 81 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ani třetí část novodobé slasherové skoro-klasiky „Hatchet“ nikterak neuhýbá ze stylu nastoleného svými dvěma předchůdci. Podobně jako dvojka začala přesně v místě, kde skončila jednička, i trojka začíná přesně v tom momentě, kde skončila dvojka. Opět se tedy vrací na scénu Marybeth Dunstan, kterou stejně jako v minulém díle ztvárnila Danielle Harris (znáte ze série „Halloween“, kde se objevila ve čtyřech dílech, ačkoliv ve dvou jako dítě). Nicméně ani skutečnost, že Victoru Crowleymu rozštípala palici na maděru a pro jistotu mu jí navrch ustřelila brokolicí brokovnicí, ještě neznamená, že bude mít klid.

Tohohle zmutovaného bastarda totiž hned tak něco nerozhází, takže hned vzápětí vstává a s Marybeth si dá delší férovku. Nečekaně ovšem se štěstím vyhraje holka, která Victora přeřízne. Doslova. Motorovou pilou. Na dvě půlky. To jedné vraždící mašině sice ubírá trochu na respektu, ale oplátkou za to budiž další film.

Marybeth celou od krve a s Victorovým skalpem záhy zavřou do lochu a do bažin se vydává tým zdravotníků a policistů, aby zjistili rozsah masakru. Na místní legendu Crowleyho samozřejmě nikdo nevěří, ale všichni víme, že přerostlý hnusák s rozštíplým ksichtem má moc dobré přesvědčovací schopnosti a každému, kdo navštíví jeho bažiny, s radostí ukáže, jak moc je skutečný. A jen tak mimochodem při tom jeho vnitřnostmi vymaluje místní lesík. Že byl borec rozříznut motorovkou? Ale co vás nemá, již z předchozích dílů víme, že tenhle pralesní buldozer je nesmrtelný a každou noc se vrací ve své původní podobě, volá tatínka a s nadšením redukuje místní populaci. A v jeho práci ho nezastaví ani policisté (a to ani když se jeden z nich pro jistotu vybaví bazukou), ani dorazivší zásahová jednotka.

Řekl bych, že oproti předchozím dvěma dílům ve trojce ubylo keců a jede se ještě větší masakr. V jedničce i dvojce do bažin vlezla jen malá skupinka lidí, kdežto tentokrát se mu po rajónu prohánějí přímo davy. Ale to Victorovi nijak nevadí, protože je pořád ve formě a svou sekerkou máchá na všechny strany. Bodycount je suverénně nejvyšší, ale přijde mi, že na rozdíl třeba od dvojky nejsou jednotlivé mordy tak zábavné a originálně pojaté, což je trochu škoda. Tentokrát Crowley spíš rube hlava nehlava. Ale hektolitry kečupu a tuny končetin do všech světových stran cákají a létají jak blázen, o tom není třeba jakkoliv pochybovat. A pár mocně zábavných momentů se také najde, to ne že ne. Třeba dialog o koulích visících ze stromu je skoro dokonalý, na to vemte jed.

Prohlásil jsem, že ubylo keců, ale nějaká obligátní omáčka tu být musí. Jde o to, jak Victora definitivně sprovodit ze světa. Kletbu může zlomit jen to, že zabiják konečně najde svého papínka, jenž si ovšem hoví u příbuzného na krbové římse v urně. A předat mu ho musí ten, kdo způsobil jeho smrt… akorát všichni tři raubíři, kteří kdysi zapálili Crowleyho dům, jsou už mrtví (dva z nich ostatně Victor vlastnoručně sejmul v minulých dílech). Urny se tudíž musí ujmout poslední žijící příbuzný, jímž je… bacha, bude to nečekané… slečna Marybeth.

Hatchet III

Samozřejmě, že je to slátanina až do prdele, ale co by kdo čekal od série jako „Hatchet“, která ze své úmyslné béčkovosti učinila jeden z největších trademarků. Jednak tu jde především o prdel, jednak je absolutní příběhová ubohost pomalu spíš rafinovanou, leč v dobrém míněnou parodií žánru než neumětelstvím. I když, kdoví… Nicméně to člověk milerád odpustí, když se slaboduché scénáristické kličky stávají důvodem třeba pro výživné cameo Sida Haiga. Tenhle chlap je prostě řízek, a když k tomu pálí kopu rasistických hlodů na černého policajta, tak to prostě chceš.

Není sporu o tom, že „Hatchet“ je svým způsobem docela hloupá série. Dokud je ale taková hloupost zamýšlená a zalitá tunami nadsázky, hromadou vtipů a pořádným gorefestem, pak je to za mě naprosto v pořádku. Klidně mě bijte, ale já jsem se u toho bavil jak pán a vlastně jsem si trilogii „Hatchet“ dost oblíbil. A to i s vědomím toho, že se ve trojce nenachází tolik nezapomenutelných momentů jako v minulých dílech. Ale prdel to pořád byla veliká a to si cením.

Hatchet III


Hatchet II (2010)

Hatchet II (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet II

Režie: Adam Green
Hrají: Danielle Harris, Tony Todd, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Druhý díl „Hatchet“ začíná přesně tam, kde skončil ten první – v momentě, kdy ohavný obluďák Victor Crowley morduje nebohou Marybeth na loďce. Té se ovšem podaří uniknout (myšleno holce, nikoliv loďce). Vypíchne Crowleymu prstem oko a pak ji z vody vytáhne místní jouda žijící v bažinách, jemuž chrochtající dvoumetrový zmutovanec z nějakého důvodu dává pokoj. Při rozhovoru v joudově chajdě se ale ukáže, že tu bude nějaký háček v Marybethině fotříkovi (který zdechnul v intru prvního dílu, zahrál si jej Robert Englund). Holka odejde do města a v mezičase to jouda odnese über-cool smrtí, v níž hrají hlavní roli jeho střeva. Začátek „Hatchet II“ vypadá slibně.

Poté ale tvůrci začnou přilévat až moc zbytečné dějové omáčky. Marybeth (již jen tak mimochodem hraje jiná herečka než v jedničce – zde se představí Danielle Harris, kterou jste mohli vidět ve čtyřech částech série „Halloween“, konkrétně čtyřce, pětce a obou remakových dílech) se vydá za Zombie Reverendem (další hororový matador Tony Todd), jenž se mihnul již v jednotce, aby se od něj dozvěděla, co že to byl vlastně její fotr zač. Tím se zdržovat nemusíme – důležité je, že Marybeth a Zombie Reverend zorganizují hon na Victora Crowleyho, naberou bandu místních vidláků s puškami a hurá zpátky do bažin ulovit místní legendu.

Samozřejmě, že to je slátanina jako svině. Všichni se opět chovají nelogicky, aby je šeredný maniak se sekyrkou mohl co nejpohodlněji, co nejoriginálněji a co nejkrvavěji naporcovat. Ale tohle je ta poslední věc, jakou lze snímkům jako „Hatchet II“ vyčítat, protože nakonec právě o ty vtipné a naschvál totálně přehnané mordy tam jde především. Jestli bych něco dvojce vyčítal, tak je to pokles té humorné složky. I v jedničce se toho dost nakecalo a chvíli to trvalo, než se Victor Crowley chopil sekerky a začal vykuchávat výletníky, ale díky hromadě infantilních hlášek se to dalo v pohodě snést. Druhý díl ale obsahuje o poznání méně humoru, což mi přijde trochu škoda.

Přesto ani „Hatchet II“ neschází pořádná dávka nadhledu, která se začne plně projevovat v momentě, kdy vtrhne na scénu Victor Crowley a začne konat své dílo. Jak naznačila předtitulková vražda se střevy, tentokrát bude frajer opravdu ve formě – a taky že ano! Pořádně krvavá a neotřelá zabití patří k ozdobám téhle hororové série a druhý díl v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Victor Crowley se opravdu činí, víckrát využije titulní sekerku, ale na pomoc si vezme i lodní šroub anebo ultra-obrovskou motorovou pilu, kterou by mu mohl závidět i sám Leatherface! A když není nic jiného po ruce, klidně někomu usekne půlku hlavy o hranu stolu. Kromě lahůdkové double-kastrace motorovkou patří k nejzábavnějším momentům i Crowleyho vpád do sexuálních radovánek. Snad netřeba dodávat, že jeho sekerka si dá s nebohými milenci trojku.

Hatchet II (2010)

Zběsilost druhé poloviny, v níž cáká kečup do všech myslitelných úhlů, plně vyvažuje zdlouhavější začátek. Tvůrci opět mají hromadu originálních nápadů, jak zdeformovat a zničit lidské tělo, ale všechny vraždy jsou záměrně natolik přehnané a vyhnané do extrému, až je to jednoznačně vtipné a člověk u toho hýká smíchem. Nepochybuji však o tom, že právě tohle byl záměr. V seriózním duchu by „Hatchet II“ samozřejmě nemohlo fungovat, ale nadhled je všudypřítomný a jakožto zběsilá hororová taškařice to prostě baví. I přihlédnutím k rozumně krátké stopáži tedy musím dát opět palec nahoru. Je to prostě prdel a já se u toho upřímně bavil.


Hatchet (2006)

Hatchet (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet

Režie: Adam Green
Hrají: Joel David Moore, Amara Zaragoza, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

(Budou spoilery.)

Dovolil bych si tvrdit, že není mnoho nových hororových filmů / sérií, které mezi fanouškovskou obcí v poslední (cca) dekádě vyvolaly takový ohlas jako „Hatchet“. Ne nutně takové prohlášení musí znamenat pozitivní ohlas, však jsou také názory na tuhle záležitost mnohdy rozporuplné, ale z jistého úhlu pohledu je určitě pochopitelné, proč se „Hatchet“ dostalo takové pozornosti. Na tomhle bijáku potažmo celé sérii je totiž strašně moc vidět, že to točili lidi, kteří jsou sami hororovými fanoušky a kteří moc dobře vědí, co si milovník béček žádá.

A co že to je, po čem příznivec béčkové videotéky prahne? To je naprosto jednoduché! Zaprvé, pořádný horor musí mít pořádné gore. Kurva hej, „Hatchet“ tohle splňuje na výbornou. Vražd je tu hodně, jsou příjemně vynalézavé (občas regulérní školení z anatomie!), brutální a fest krvavé. V tomhle ohledu si není na co stěžovat. Zadruhé je to infantilní a v ideálním případě i černočerný humor. Ani zde „Hatchet“ neselhává – ne nadarmo je všude uváděn pod žánry horor / komedie. Tahle záležitost je prudce nahláškovaná, a jakkoliv jde o dost primitivní zábavu, tak já osobně jsem se u toho řezal smíchy jak čuně. Vždyť kdo by se nesmál hlodům o tom, že vibrátor patří do kundy, a ne do ucha, že jo?!

Zatřetí to jsou rozhodně štěky známých hororových ikon. Tohle mají fandové hodně rádi, i mě samotného vždycky potěší, když v nějakém bijáku zahlédnu známý ksicht. Zde se v epizodních roličkách představí Robert Englund a.k.a. Freddy Krueger („A Nightmare on Elm Street“) a Tony Todd („Candyman“, „Night of the Living Dead“). V neposlední řadě je nutno dodat, že roli vrahouna Victora Crowleyho si střihl další hororový matador Kane Hodder, jenž proslul především jako představitel Jasona Voorheese ve čtyřech dílech „Friday the 13th“. K tomu už stačí přihodit jen slušný počet odhaleného ženského poprsí a vypadá to, že správný hororový fanda nemůže být nespokojen.

„Hatchet“ je samozřejmě béčko jak hovado, ale takové, které je na svou béčkovost doslova pyšné a chlubí se s ní, kde to jen jde. Už dle výše řečeného je zřejmé, že se film vůbec nebere vážně a navzdory hororovému ražení chce svého diváka jen s nadhledem pobavit. Což se podaří, jste-li ochotni na jeho hru přistoupit. V takovém případě je to docela jízda. V první polovině se toho zdánlivě moc neděje a film drží při životě jen humor a kozy, ale jakmile se na scéně zjeví znetvořený Victor Crowley se svou sekerkou (s níž ale jen tak mimochodem odpraví jen jednu oběť), začne krvavá naháněčka po bažinách.

Hatchet (2006)

Béčkovosti je podřízena i skladba výletníků, kteří se vydají na plavbu po místních bažinách (uťápnutý hrdina, jeho hláškující černý kámoš, dvě soft-pornoherečky, jejich oplzlý režisér, drsňačka jedoucí za pomstou, obstarožní páreček turistů a asijský průvodce), i jejich chování. Všichni samozřejmě jednají těžce nelogicky, běhají po bažinách jak magoři, ječí u toho jak na lesy, když vrahouna dostanou, tak ho prostě nedobijou, ale radši začnou zase utíkat, aby se probral a šel je dál kuchat. Jak už jsem ale řekl, tenhle film je takový zcela záměrně. Je otázkou, zdali je jen natolik hloupý, anebo sofistikovaně paroduje hororová klišé, ale koho to nakonec sere? Zrovna tady byste neměli moc přemýšlet a spíš se jen bavit nad tím, jak zběsile Victor Crowley porcuje své oběti.

Vedle povedené krvavé stránky bych za klad „Hatchet“ považoval i prostředí bažin, které je pro pořádný slasher jako dělané. Docela mě bavila i samotná postava Victora Crowleyho, jenž je dostatečně hnusný a krvelačný, jak se na hlavního protagonistu slasherové série sluší a patří. Akorát si myslím, že mohl dostat lepší historické pozadí (zvlášť když mu byla ve filmu věnována celá jedna dlouhá scéna) než pouhé: v dětství mě všichni šikanovali, protože jsem postiženej, ale teď jsem zpátky a zakletej a vraždím.

Hatchet (2006)

Buď jak buď, celkově za mě palec nahoru. Dokázal bych si sice „Hatchet“ představit ještě o něco lepší, ale prostě nemůžu tvrdit, že bych se nebavil. Všudypřítomný nadhled, kvalitní gore a krátká stopáž z toho dělají fajn podívanou pro filmové úchyláky. Já tomuhle fandím.


Metal Creepers (2011)

Metal Creepers (2011)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2011
Žánr: komedie / horor

Originální název: Metal Creepers

Režie: Adrián Cardona
Hrají: José María Angorrilla, Carles Hortolà, Marc Velasco, Isaías Antolin, Pablo del Barrio, Emili Moya

Hrací doba: 12 min

Odkazy: web

Extra krvavé krátkometrážní filmy mě baví. Po pozitivní zkušenosti s „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ jsem neváhal zkusit i další kousky od jejich autorů, konkrétně od Adriána Cardony, jenž je z trojice stojící za „Brutal Relaxem“ respektive dvojice stojící za „Fist of Jesus“ nejplodnější.

Kraťas „Metal Creepers“ vznikl v mezičase mezi oběma výše jmenovanými kousky. Na první pohled to může vypadat jako počin, který se ponese ve stejném duchu jako jeho známější bratříčci, ale ve finále to tak žhavé není. „Metal Creepers“ se totiž na svého předchůdce ani na svého následovníka zdaleka nechytá a jde s kvalitou výrazně dolů.

Vlastní námět „Metal Creepers“ není vůbec špatný. Točí se okolo glammetalové kapely Megamuerte, která hraje… inu, nepředvádí žádné zázraky. To se samozřejmě nelíbí jejich producentovi, jenž by na tom rád trhnul balík, tak vyrazí pro inspiraci do hudebního krámu, kde omylem vyslechne, jak majitel předává nějakému fousatému kořenovi (později se dozvíme, že to je kněz) nějaký satanistický hymnus, s nímž lze otevřít bránu do jiné dimenze. Producent noty samozřejmě šlohne a donese je své kapele do studia. Asi lze odhadnout, co bude následovat. Megamuerte vyseknou pekelnou metalovou vypalovačku, při jejímž hraní je posedne peklo a z jejich útrob vylezou démoni.

Bohužel je provedení nanejvýš průměrné. Po technické stránce je film v pořádku stejně jako další podobné krátké počiny z produkce Eskoria Films, ale­… Tentokrát to není příliš zábavné, je tu jen minimum gore a jeho úroveň je spíš průměrná, jednoduše to je hluboce pod úrovní, na jakou je divák ošlehaný „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ zvyklý. Nepříliš povedení jsou i démoni, kteří jsou vyobrazeni jakožto vysoce nevěrohodné kartonové (?) loutky se svítícíma očima.

Což o to, absence krve by samozřejmě bylo možné odpustit, protože čistě o splatter jatka nejde. Stěžejní je zábava a hromady vnitřností v neustále zmiňovaných příbuzných filmech byly pouhým prostředkem k ní. Jenže „Metal Creepers“ selhává i v tomto ohledu. „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ byly narvané velkým množstvím povedených detailů, malých vtípků a kvalitních nápadů, byla tu nějaký invence a radost z tvorby – to jsou všechno věci, jaké „Metal Creepers“ bohužel postrádá.

Tím spíš mi přijde zvláštní, že se snímek dočkal určitého nemalého ohlasu, byl promítán na hororových festivalech, kapela Megamuerte má vlastní fanouškovskou stránku na Facebooku a dokonce vystupovala živě jako host v rámci vystoupení skutečných kapel (byť lokální úrovně). Chápal bych, jednalo-li by se o podobnou pecku jako „Fist of Jesus“, ale do takové úrovně má „Metal Creepers“ hodně daleko.

Myslím, že se schopnosti tvůrců, které se projevily v jiných jejich krátkometrážních snímcích, šlo z metalového tématu vytřískat mnohem víc, než co se v „Metal Creepers“ skutečně nachází. Intro filmu vypadá slibně, ale velmi rychle tempo klesne – paradoxně v momentě, kdy by měl snímek gradovat. Asi by bylo mimo mísu tvrdit, že tentokrát chyběla odvaha, tu Španělé zjevně mají. Spíš se mi zdá, jako kdyby s „Metal Creepers“ zkusili podobně ztřeštěnou záležitost, ale trochu jiným způsobem, a nevyšlo jim to. Zklamání, za vidění nestojí.


The Dirt (2019)

The Dirt

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / hudební / komedie

Originální název: The Dirt

Režie: Jeff Tremaine
Hrají: Machine Gun Kelly, Douglas Booth, Iwan Rheon, Daniel Webber

Hrací doba: 107 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.

„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.

O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.

Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick MarsVince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.

The Dirt (2019)

Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.

Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.

The Dirt (2019)

Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.

Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.

The Dirt (2019)