Archiv štítku: komedie

Brutal Relax (2010)

Brutal Relax (2010)

Země: Španělsko
Žánr: komedie / horor

Originální název: Brutal Relax

Rok vydání: 2010
Režie: Adrián Cardona, David Muñoz, Rafa Dengrá
Hrají: José María Angorrilla

Hrací doba: 15 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: Brutal Relax @ FB

Před nějakou dobou jsem tu ve filmovém koutku představil krvavý kraťas „Fist of Jesus“, v němž si to akční duo Ježíš a Jidáš rozdalo s armádou zombies. Místo zbraní ryby a vizuální hostina plná létajících vnitřností, končetin a oranžové krve mohla začít. Nejedná se ovšem o první krátkometrážní snímek tohohle druhu, jejž má španělská dvojice Adrián Cardona a David Muñoz na triku. Ještě před „Fist of Jesus“ totiž společně se třetím kámošem s jen těžko skloňovatelným jménem Rafa Dengrá dali dohromady jiný podobný kraťas s názvem „Brutal Relax“.

Stěžejní náplň snímku je téměř stejná jako u „Fist of Jesus“, což znamená – extra výživný krvavý masakr, v němž stojí jeden hlavní hrdina proti armádě nemrtvých šmejdů. Tentokráte je oním hlavním hrdinou kořen jménem Olivares. Na začátku vidíme, jak je propuštěn z nějakého ústavu a na rozloučenou dostane od ošetřujícího doktora radu, aby vyrazil na dovolenou, dal si oddech, relaxoval, opaloval se, fotil a hlavně za každých okolností zůstával v klidu a nerozčiloval se.

Milý Olivares doktorovu radu uposlechne a odjede k moři. Na pláži sebou kecne do bláta, vůbec ho nesere, že se mu kvůli tomu tři pitomé buchty opodál smějí, radši poslouchá muziku a užívá si pohodu. Plážovou idylku ale naruší hromada zombies, která vyleze z moře a začne osazenstvo pláže krutě masakrovat. Choďte s tím ale na Olivarese, jenž má zakázáno se nerozčilovat, takže ho okolní dění nezajímá… až do doby, než mu dojdou baterky ve walkmanu, což ho mocně vyprudí a začne si vylévat vztek na nebohých mořských zombících.

Hlavní devízou „Brutal Relax“ samozřejmě není příběh, nýbrž gore hostina, kterou vykutálení Španělé servírují s humorem sobě vlastním a s velkou dávkou nadhledu. Velmi záhy je tedy divák hozen doprostřed plážových jatek, v nichž létají všechny existující části lidského těla vzduchem. Masakr má dvě části – v té první nemrtví kuchají lidi a v té druhé Olivares nemrtvé. Co do splatter efektů jsou dobré obě a v obou se najdou zábavná usmrcení, ale o trochu lepší je asi ta druhá, kde je zabíjení přece jenom o něco nápaditější. Film nabírá obrátky přímo úměrně tomu, jak se dostává do ráže i sám Olivares, pro nějž se rubání mořských nemrtvých potvor stane nejlepší možnou terapií.

„Brutal Relax“ a pozdější (a také známější) „Fist of Jesus“ jsou si v lecčems podobné a je poznat, že oba počiny pocházejí od stejných tvůrců. Však je také v obou recyklován ten samý přístup, kvůli čemuž by asi bylo vhodné zdůraznit, že první byl právě „Brutal Relax“. Pozorný divák také vystopuje, že u obou snímků jsou si některé krvavé vtípky nápadně podobné. Co do gore stránky je asi lepší (čti: brutálnější) „Fist of Jesus“, ale i „Brutal Relax“ má své klady, na něž není radno zapomínat.

Brutal Relax (2010)

Na „Brutal Relaxu“ si zaslouží ocenění třeba vzhled zombies – masky jsou vážně skvělé a propracované, zábavná je i zelená krev. Kromě toho je starší snímek takový akčnější, a zatímco „Fist of Jesus“ byla jedna velká řež s krví v hlavní roli, zde je i nějaký náznak soubojů. Výborný je představitel hlavní postavy – José María Angorrilla se pro tuhle roli snad narodil a tak nádherně tupé výrazy, jaké zde předvádí, se hned tak nevidí. Excelentní jsou i finální titulky, které „Brutal Relaxu“ nasazují korunu a zasmějete se u nich pomalu víc než u celého předchozího filmu.

Nicméně abyste se smáli, je samozřejmě nutná velká dávka nadhledu a smysl pro zvrácený humor. Pokud jím disponujete, pak je „Brutal Relax“ skoro povinnost. Těžko říct, jestli je lepší právě on, nebo jeho mladší bratříček s Ježíšem v hlavní roli, ale za vidění stojí oba. Je z toho cítit veliké nadšení a úcta ke krvavým vypalovákům typu „Braindead“, který mají Španělé zjevně nakoukaný opravdu zodpovědně. Nebál bych se tvrdit, že „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ mají veškeré atributy k tomu, aby se z nich stala kultovní záležitost. Jasně, jako celovečerní počin by „Brutal Relax“ se svou stávající náplní nemohl obstát, ale jakožto čtvrthodinová chuťovka pro milovníky filmového gore je to obrovská paráda.


Pink Flamingos (1972)

Pink Flamingos (1972)

Země: USA
Žánr: mindfuck

Originální název: Pink Flamingos
Český název: Růžoví plameňáci

Rok vydání: 1972
Režie: John Waters
Hrají: Divine, Mary Vivian Pearce, Danny Mills, David Lochary, Mink Stole, Edith Massey

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Na začátek neřeknu nic moc objevného, pouze letmo zopakuji, co si snad všichni alespoň v určité míře uvědomujeme: V každém odvětví umělecké tvorby existuje něco, co můžeme považovat za střední proud a standardní produkci, a v opozici úplně naproti naopak stojí alternativní scéna, která se vůči střednímu proudu vymezuje a dovolí si zajít až do míst, na něž mainstream nedokáže ani pomyslet. Neříkám, že jeden směr je automaticky lepší než ten druhý – čtete-li nás pravidelně, asi tušíte, jakému z nich já osobně fandím víc, ale právoplatné místo a smysl mají oba a v obou lze najít kvalitně odvedená díla i sračky. To platí obecně a je jedno, zdali se bavíme o hudbě, filmu, literatuře, malířství, klidně i počítačových hrách nebo čemkoliv jiném.

Ta hranice ovšem není stanovena pevně a pro všechny z nás stejně, tudíž je u mnohých počinů docela těžké určit, jestli jde o střední proud, anebo okrajovou záležitost. Jistě tomu rozumíme – co jednomu připadá jako obyčejná a standardní věc, může být pro jiného už nesnesitelně vyhraněné. Naopak u jiných děl je zcela zřejmé, do jaké oblasti spadají, a přesně to lze myslím říct i o majstrštyku s názvem „Růžoví plameňáci“ – ukažte mi magora, jenž by tenhle filmový skvost dokázal označit za normální, a jestli někoho takového náhodou najdete, koukejte se postarat o to, aby mu navlékli svěrací kazajku a zavřeli jej do místnosti s polštáři na stěnách.

Nejde o tom, že by „Růžoví plameňáci“ byli nějak extrémně násilní nebo explicitní co do nahoty (i když obojí tam je). Určitě najdete i snímky, které jdou v obou těchto ohledech ještě dále. Přesto – „Růžoví plameňáci“ působí neskutečně perverzně a zvrhle. Je to jednoduše strašně úchylný snímek plný zhovadilých nápadů, při sledování budete mít celou dobu pocit, jako kdyby během natáčení všichni zúčastnění museli frčet na nějakém pěkně ostrém matroši. Ačkoliv režisér John Waters tvrdí, že byl na plech, jen když to vymýšlel, nikoliv když to točil.

Onomu úchylnému vyznění „Růžových plameňáků“ velmi napomáhá i zjevná samoúčelnost mnohých scén a možná i celého filmu, což by za normálních okolností samozřejmě bylo negativum, ale tady se o standardní záležitosti a normálních okolnostech nebavíme. Dalším dílkem do skládačky pak je laciné a vysoce amatérské zpracování, afektovaní přehrávající neherci bez dramatického talentu. Opět – formálně je to samozřejmě mínus jak hovado, ale v tomhle případě to do celkového vyznění „Růžových plameňáků“ přesně zapadá. Už úvodní scéna, kde je stará tlustá bába v negližé zavřená v kleci pro mimina a dožaduje se vajíček k snídani, napoví, že tohle bude trochu jiný level kinematografické tvorby.

Pink Flamingos (1972)

Cosi jako děj se točí okolo božské Divine honosící se titulem nejoplzlejší žijící osoby. Ve skutečnosti je to jak děvka zmalovaný tlustý tranďák, jejž hraje… opravdový tlustý tranďák, který se skutečně jmenuje Divine. Naše hlavní hvězda žije v přívěsu za městem pod falešným jménem Babs Johnson, kde jí dělá společnost výše zmiňovaná retardovaná matka Edie závislá na vejcích, synátor Crackers, jenž po matce podědil kvalitní dávku perverze, a kamarádka Cotton. Na návštěvu k nim chodí jen pan vajíčkář dealující vajíčka.

Úchylnou idylku ovšem naruší dvojice modrovlasého exhibicionisty Raymonda a červenovlasé Connie, kteří ve sklepě svého domu vězní dvě holky, nechávají je znásilňovat svým sluhou Channingem, děti pak prodávají lesbickým párům a peníze investují do obchodů s pornografií a prodeje heroinu. Abych to zkrátil, Raymond a Connie jsou přesvědčeni, že Divine drží prestižní titul nejoplzlejší osoby světa neprávem a oni jsou ve skutečnosti mnohem oplzlejší, takže se tlustého tranďáka pokusí ponížit a slávu mi uzmout.

Pink Flamingos (1972)

Tohle je omluvou pro natočení hromady roztomilých scének jako posílání hoven v krabičce, sex mezi mužem, ženou a slepicí, roztahování řitního otvoru na kameru, orální sex mezi matkou a synem, masturbaci a oplodnění injekční stříkačkou, kastraci a další lahůdky. No, a když už si po 90 minutách myslíte, že vás nic nepřekvapí, tak film skončí požíráním pravého psího hovínka. Dobrou chuť.

Zpočátku se budete cítit trochu trapně, že se na něco takového koukáte, ale vcelku záhy si zvyknete, a máte-li nějaký smysl pro odpornost, možná se začnete i bavit. Musí se nechat, že jsou „Růžoví plameňáci“ tak moc mimo dráhy, až se od toho dá jen těžko odtrhnout, protože taková bizarnost a cílený nevkus se nevidí na každém rohu. Rozhodněte se sami, zdali vás to dle popisu láká, anebo znechucuje.

Pink Flamingos (1972)

„Růžoví plameňáci“ jsou samozřejmě trash jako prase, o tom není pochyb. Rozhodně je snímek ale ve své odpornosti zajímavý a je zcela pochopitelné, že se v určitých kruzích dočkal nefalšovaně kultovního statusu. Navíc nezapomeňme, že se nacházíme v roce 1972, takže je to celé na svou dobu zajímavé jen kvůli odvaze a explicitnosti. Za vidění stojí už jen ze studijních důvodů – alespoň si na „Růžových plameňácích“ otestujete, jestli jste opravdu zvrácení a otrlí diváci (bude-li se vám to líbit), anebo jen pozéři!


Braindead (1992)

Braindead (1992)

Země: Nový Zéland
Žánr: horor / komedie

Alternativní název: Dead Alive
Český název: Braindead – Živí mrtví

Rok vydání: 1992
Režie: Peter Jackson
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver, Elizabeth Moody, Ian Watkin

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Myslím, že každému z vás, kdo se trochu vyznáte, muselo být hned v tom momentě, kdy jsem tu vyhlásil vznik filmového koutku a plán cílevědomějšího psaní o filmech, jasné, že dříve nebo později se tu musí objevit i „Braindead“. Nebudeme to tedy prodlužovat a dáme si vzpomínku na jeden zasraný kult – kdo jej zná, nechť se nestydí spokojeně přikyvovat, až budu vychvalovat; kdo „Braindead“ nezná, ať se stydí a dává pozor, co za klasiku by si měl co nejdříve dostudovat.

Peter Jackson bude většině diváků i kronice světové kinematografie znám především jako režisér, jenž na plátno přenesl „Pána prstenů“, možná jako režisér, který se postaral o jednu z adaptací „King Konga“. Všichni znalci ovšem vědí, že to ani zdaleka nejsou jeho nejlepší filmy. Do srdcí všech zvrhlíků se totiž Peter Jackson zapsal nesmazatelným způsobem už dlouho předtím za pomoci své rané tvorby. A právě „Braindead“ je z ní asi nejznámější.

Člověk neznalý situace asi nebude při sledování „Braindead“ věřit, že tuhle brutální zhůvěřilost mohl natočit stejný člověk jako „Pána prstenů“. Anebo spíš – jak je možné, že někdo svěřil mnohamiliónový rozpočet na natočení fantasy velkofilmu někomu, kdo měl za sebou snímek jako „Braindead“. Jackson zde dotáhl k dokonalosti úchylnost svých předcházejících filmů a rozehrál neskutečně zábavnou splatter jízdu, která škádlí žaludek nechutnostmi a bránici dokonale zvráceným černým humorem.

„Braindead“ rozhodně není seriózním zombie hororem, ale mimo jiné právě obrovský nadhled a smrtící humor z něj dělají nefalšovanou perlu mezi splattery. Film je po okraj natřískaný hromadou úchylných nápadů, které se snad ani nedají všechny vyjmenovat. Každý, kdo „Braindead“ viděl, mi jistě potvrdí, že věci jako krysí opice, despotická maminka, pojídání pudingu, „Tvá máma mi sežrala psa!“, pohřeb v čele s balzamováním mrtvoly, kung-fu kněz versus zombies na hřbitově, zombie večeře nebo souložící zombies jsou naprosto nezapomenutelné věci. Výlet se zombie dítětem do parku je ukázkový trhač bránice, i když jste ten biják viděli už desetkrát. To prostě nikdy neomrzí!

Vyvrcholením „Braindead“ je ovšem naprosto masakrózní finální půlhodina, kde už jsou definitivně vypuštěna krvavá stavidla, začnou nepřekonatelně libová jatka a morbidní humor dosáhne maximálního levelu. Počínaje plazícími se a prdícími zombie vnitřnostmi, konče legendární pasáží, v níž hraje hlavní roli sekačka na trávu a cca hektolitr umělé krve. A také nezapomeňme na tlustého strýčka Lese, který ví, že nemrtví se musí rozsekat, protože jako jediný četl komiksy.

Braindead (1992)

Nerad říkám, že něco musíte buď milovat, nebo nenávidět, protože se tenhle obrat používá často a vlastně nikdy to není stoprocentní pravda. „Braindead“ se ovšem tomuhle stavu hodně blíží. Je to film, u něhož se buď ztotožníte s jeho zvrácenou náturou a bezvýhradně si tuhle jízdu zamilujete, anebo na to budete jen nevěřícně čumět, co má být tohle za totální píčovinu.

Gore je dotaženo k naprosté dokonalosti, vnitřnosti, moře krve a části těl létají s tak extrémní kadencí, že to lze jen těžko překonat. Však ne nadarmo je „Braindead“ považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob – vždyť jen na finále bylo spotřebováno na 300 litrů umělé krve! Všechno je brutálně nadsazené, přehnané, potažené hromadou černočerného humoru. a přitom je to v základě pořád lovestory. Za takové konstelace je jasné, že to nebude film pro každého, prostě musíte mít smysl zvrácenou zábavu. Kdo jej ale má, dostane naprostý klenot, na nějž se dá koukat neustále a pořád dokola!

Braindead (1992)

Asi je jasné, na jaké straně spektra v případě „Braindead“ stojím já. Osobně si myslím, že je tenhle biják zkurveně geniální – ne náhodou patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec. Kult.


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: akční / komedie

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)


Tango & Cash (1989)

Tango a Cash

Země: USA
Žánr: akční / komedie

Český název: Tango a Cash

Rok vydání: 1989
Režie: Andrej Končalovskij / Albert Magnoli
Hrají: Sylvester Stallone, Kurt Russell, Teri Hatcher, Jack Palance, Brion James

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Každá dekáda měla svoje. Třeba 80. léta byla rájem akčních filmů. V téhle éře vzniklo mnoho žánrových snímků, které se právem staly kultem a dodnes jsou uctívané jako klasika. Zrovna „Tango a Cash“ ale k těm největším pojmům nepatří – snad proto, že byl tenhle kousek natočen na samém sklonku oné akční desetiletky. Dokonce se jedná o jeden z úplně posledních vydaných bijáků dekády (premiéra proběhla 22. prosince 1989). Možná, že kdyby vznikl dříve, rovněž by si ukrojil z koláče kultovnosti jako mnohé další – veškeré předpoklady k tomu totiž má. Realita je ovšem taková, že mi tenhle kousek přijde oproti jiným VHS klasikám poněkud opomíjený.

Ve své podstatě se jedná o typický akčňák, který obsahuje všechno, co od podobných záležitostí z osmdesátek člověk očekává. Ale – a) nechápejte to nijak zle, b) platí to jen do jisté míry.

K pořádnému akčnímu filmu samozřejmě potřebujete pořádného akčního hrdinu, který vypadá mocně cool, padouchy kosí jak na běžícím páse, sexy holky mu padají k nohám a u všeho trousí ultra drsné hlášky. „Tango a Cash“ takového hrdinu nemá. Nebo přesněji řečeno – nemá jednoho takového hrdinu, ale rovnou dva. Největší bouráky losangeleské policie Raye Tanga a Gabriela Cashe si střihli Sylvester Stallone a Kurt Russell, v té době již oba dávno protřelí herečtí mazáci známí všem fandům akčních filmů.

Jedna z věcí, které potěší, je příběh. Není to úplná tupost a najde se i nějaký ten zvrat. Samozřejmě, nesmíte od toho očekávat hloubku artového dramatu, ale zase to není taková primitivnost jak ve filmech se Seagalem. V zásadě jde o to, jak slizký zločinecký boss tahající za nitky v obchodu s drogami a zbraněmi nechá na obě policejní esa ušít boudu. Tango a Cash jsou na základě falešných a nastrčených důkazů odsouzeni a skončí ve vězení mezi ostatními vězni, z nichž většinu samozřejmě dali zavřít právě oni. Jak se asi dá očekávat, než aby se tu nechali zabít, radši uprchnou a vydají se srovnat účty. A snad netřeba dodávat, že při tom zdemolují, co se dá, sejmou malou armádu zloduchů a nakonec se prohláškují až k odstřelení hlavního hajzla.

Přesto – leckoho by mohlo trochu zklamat, že „Tango a Cash“ vlastně není zas až tak akční. Rozhodně ne ortodoxně. Dokonce bych i řekl, že finální scéna s auty, kdy hlavní hrdinové nasednou do malého tanku a vydají se na pekelnou projížďku do padouchova hlavního stanu, patří k tomu slabšímu. Navrch má zábava a výborné vtípky, pomalu každá druhá věta je hustá hláška, a dokonce se najdou až (sebe)parodující momenty, jako třeba když si Sylvester Stallone utahuje z Ramba nebo když se objeví narážka na jeho vztah v reálném životě.

Ostatně, hlavní duo StalloneRussell patří k největším devízám filmu. Mezi oběma akčními hvězdami to správně jiskří a neustále se popichují, což je jenom dobře, protože se jedná o další možnost, jak do filmu propašovat hromadu povedených hlášek. Ještě aby ne, když Stallone tu je trochu netypicky v roli stylového elegána a Russell hraje jeho pravý opak a navíc má enormní zájem prozkoumat obsah spodního prádla Stallonovy filmové ségry. I obsazení vedlejších rolí je příjemné, třeba Teri Hatcher jakožto Tangově sestře to dost sekne a takový Brion James jakožto osvalený poskok vrchního padoucha je se svým echt-béčkovým gezichtem také zábavný. V neposlední řadě pak stojí za vyzdvihnutí skvělý soundtrack. Jestli ujíždíte na osmdesátkových synťácích a dneska si pochrochtáváte u retrowave, tak věřte, že tady si užijete. Zejména ústřední filmová melodie je pecka jak hovado a s oblibou si ji pouštím i samotnou.

Tango a Cash

Všechny dílčí plusy se pak ve finále spojí v sakra zábavnou jízdu, která utíká od začátku téměř až do konce ve vysokém tempu a nedá prostor pro nudu. Až finální akční scéna je trochu slabší, ale naštěstí ne natolik, aby to dojem z filmu zničilo. Rozhodně se ale jedná o výtečný kousek, na nějž by se měli podívat všichni milovníci téhle doby, pokud jej už tedy neznají. Svým způsobem je až s podivem, že se biják tak vydařil, když se v průběhu natáčení musel měnit režisér kvůli neshodám s producentem (druhý rejža však v titulcích uveden není). Já osobně mám „Tango a Cash“ hodně rád a řadím jej ke svým oblíbeným snímkům. Netvrdím, že si jej nutně oblíbíte jako já, abyste se na něj mohli koukat kdykoliv, i když jste ho viděli už mockrát, ale dobře bavit se myslím budete.


Seksmisja (1984)

Sexmise

Země: Polsko
Žánr: komedie / sci-fi

Český název: Sexmise

Rok vydání: 1983
Režie: Juliusz Machulski
Hrají: Olgierd Łukaszewicz, Jerzy Stuhr, Bożena Stryjkówna, Boguslawa Pawelec

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Dle začátků filmového koutku už jste si možná domysleli, že jednou z mých velkých domén jsou VHSkové kulty 80. let, a abych tuto (dovolím si tvrdit, že zcela správnou) domněnku potvrdil, povíme si dnes o dalším takovém kousku. Tentokrát to však nebude žádná céčková zběsilost, nýbrž regulérní a relativně neškodná komedie. Dnes už možná lehce zastaralá, přesto stále výborná a vlastně právem legendární.

Nyní ovšem ona legendárnost není myšlena jen v jistých kruzích pro pár magorů. „Sexmise“ byla natočena v roce 1983 a až do roku 2011 se jednalo o nejúspěšnější polský film. V Polsku byla rovněž vyhlášena nejlepší komedií 20. století, ve své době vyhrála domácí cenu za nejlepší film a ku příležitosti 25. výročí od natočení se konala velká vzpomínková oslava. V Polsku je to jednoduše fenomén, jenž pronikl i do okolních států včetně toho našeho, i když ne v takovém měřítku jako doma.

„Sexmise“ stojí především na dobrém nápadu. V roce 1991 se nechají dva dobrovolníci pro vědecké účely hibernovat, po třech letech mají být probuzeni. Bohužel pro ně se spánek poněkud prodlouží, tudíž namísto třech let jsou naši hrdinové mimo 53 let, takže se vzbudí až v roce 2044 (ačkoliv některé verze českého dabingu říkají 2042). Což je pro Maxe a Alberta nakonec ten nejmenší problém, poněvadž mnohem horší je skutečnost, že v době jejich nepřítomnosti se poměry na planetě dost radikálně změnily.

V mezičase totiž vyhynuli všichni lidští samci a muž se stal zavrženíhodným parazitem. Vládu kompletně převzaly ženy, které se rozmnožují ve zkumavkách. A právě do téhle situace se probudí dva dinosauři. Těm se samozřejmě nelíbí, že jsou zavření v karanténě a dámský tribunál rozhoduje, co s nimi udělat, jestli je zlikvidovat anebo předělat na ženské. Snad netřeba dodávat, že oni sami by nejradši zvolili cestu obnovení starých pořádků, sami by se v zájmu lidstva obětovali a okolní vědkyně a strážné nejradši osouložili (což se jim v některých případech není ani co divit, hlavně Bożena Stryjkówna je k nakousnutí) – samozřejmě jen kvůli obrodě populace. Rozjede se kolečko pokusů o útěk, útěků a chytaní obou nešťastníků, které má i po více jak čtvrtstoletí od vzniku své kouzlo, byť se zub času na filmu trochu podepsal.

Což o to dokázal bych si představit, že by šlo podobné téma uchopit i seriózním způsobem a udělat z toho drama (ostatně, jistý vážnější podtón „Sexmise“ pořád má), ale tvůrci se rozhodli jít cestou sci-fi komedie, což vzhledem ke kvalitám výsledného snímku vůbec není špatný přístup. Nečekejte ovšem nějakou neustávající smršť hlášek gagů tlačených na sílu, jak se to děje v dnešních komediích. „Sexmise“ je přece jenom relativně starý film a trochu to na něm vidět je, takže dnes už je nutno koukat se na něj s tímhle ohledem, ale naštěstí se nejedná o tak velkou překážku, aby to snímek zabíjelo. Jen nesmíte čekat, že budete hýkat smíchy na celý barák. Spíš než opravdu vtipná záležitost se spoustou hlášek je „Sexmise“ „pouze“ velmi zábavná, hodně těží ze svého tématu, ale na druhou stranu jí to jde dobře.

Sexmise

Vzhledem ke staří lze svým způsobem ocenit ještě jednu věc. Název „Sexmise“ by sice u některých jedinců mohl vyvolávat nějaké porno choutky, což se samozřejmě nekoná, přesto se snímek nebojí ani otevřené nahoty. Však na zemi už jsou samé ženské, tak co by před sebou skrývaly, že jo. Hádám, že v moc filmech natočených za komunismu jste neviděli tolik nahoty, koziček a dokonce i full-frontal, haha.

Erotika je ale spíš jen takové koření „Sexmise“, chcete-li náhodou u něčeho masturbovat, jistě najdete vhodnější objekty. Pořád se jedná především i příjemnou komedii se zajímavým nápadem a nakonec i funkční pointou (musím říct, že když jsem kdysi snímek viděl poprvé, tak jsem takové rozuzlení vážně nečekal). Oukej, vzhledem k několika bobrům to asi není rodinná komedie, ale jako nenáročná zábava na večerní podívání s partnerkou či partnerem „Sexmise“ bez problémů poslouží i dnes. Obzvlášť pokud chcete chytřejší a zajímavější komedii, ne pubertální prvoplánový pseudo-humor.

Sexmise


Fist of Jesus (2012)

Fist of Jesus

Země: Španělsko
Žánr: horor / komedie

Rok vydání: 2012
Režie: David Muñoz, Adrián Cardona
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 15 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FistOfJesus.com

Snad ve všech kulturních odvětvích se nachází mainstreamová produkce určená pro masy. Vedle ní však paralelně existuje i menší nezávislá scéna, přičemž je to právě ona, kdo nabízí zajímavější kousky pro náročnějšího posluchače, diváka, kohokoliv… anebo zvrácenějšího diváka. A o filmu to snad platí dvojnásob. Jen mezi nezávisláky totiž může vzniknout taková splatter lahůdka jako „Fist of Jesus“, která prostě musí udělat dobře na srdíčku všem zvrhlíkům.

„Lazarus, rise up and walk!“

„Fist of Jesus“ ve své podstatě nabízí kousek příběhu o Ježíšovi, akorát jej ukazuje… hm… v poněkud alternativní verzi. Krátkometrážní snímek začíná vcelku nenápadně, kde Ježíš káže na hoře hrstce svých posluchačů. Vtom ale přiběhne Jákob s tím, že jeho syn Lazar je mrtev. Ježíš se rozhodne učinit zázrak a přivést Lazara zpět k životu. Všimněte si, že film tímhle respektuje události (nebo spíš děj, hehe) Bible. Vzkříšení Lazara tak, jak jej známe v klasické verzi, se ovšem nekoná, protože proces oživování se poněkud zvrhne…

No, u „Fist of Jesus“ nejde o příběhové zvraty nebo pointy, takže vám to nebudu zatajovat. Z Lazara se stane zombie, okamžitě skočí na nejbližší osobu a začnou se tahat první střeva z těl. Jenže pozor, trocha krve těsně po vzkříšení je pouhou letmou ukázkou toho, co na diváka ještě čeká. Následuje ještě menší příběhová chvilka s několika povedenými vtípky a až poté přijde vrchol…

„Judas, do you have something I can use as a weapon?“
„I only have a fish.“

Více jak polovinu „Fist of Jesus“ totiž zabírá arci-epická scéna, kdy se Ježíš a Jidáš pustí do vyřizování účtů s armádou zombies. Teprve tady začnou ty pravé splatter hody. Tvůrci David Muñoz a Adrián Cardona si neberou žádné servítky a rozjedou ultimátní řežbu, v níž vzduchem létají hektolitry krve (oranžové!) a tuny masa, vnitřností a končetin. Těch pár minut se podařilo natřískat kurevsky velkým počtem zvrhlých nápadů a vtípků, nad nimiž se lze královsky bavit i po několika zhlédnutích. Ostatně už jen sama skutečnost, že Ježíš a Jidáš nemrtvé mlátí rybami, je docela k popukání. Když se k tomu navíc přidá kousavá piraňa, napichování na mečouna, řezání údů rybí kostí a dalších kopa chuťovek…

Pro znalce takový vývoj „Fist of Jesus“ nebude překvapením. Jmenovaná španělská dvojice už se totiž o pár let dříve blýskla jiným podobně laděným a taktéž velmi povedeným kraťasem „Brutal Relax“. Novější dílko s Ježíšem je ovšem ještě krvavější a ještě zábavnější. Za vidění však stojí oba kousky. Jenže pozor, sice se jedná o nesvázanou gore zábavu, na níž je trochu vidět, že byla dělaná na koleně, ale to neznamená, že si tvůrci se snímkem skutečně nevyhráli. Zmiňovanou vysokou kadencí nápadů počínaje, pokračuje dobrou hudbou, parádními maskami konče. Ono se stačí podívat jen na plakát, na němž název filmu okamžitě připomene legendárního „Ben Hura“, aby bylo jasné, že se někdo u výroby filmu hodně dobře bavil a dal si na tom záležet.

Fist of Jesus

Samozřejmě „Fist of Jesus“ není zábava pro všechny. Musíte mít smysl pro černý humor, abyste ocenili gore hostinu, jakou Španělé servírují. Když ale na hru přistoupíte, čeká na vás skutečně excelentní chuťovka hodná toho, abyste si ji zařadili ke svým oblíbeným kraťasům. Pro fanoušky „Braindead“ a podobných kultovek naprostá povinnost. Doporučuje deset křesťanů z deseti!

„In the end… we didn’t evangelize anyone.“
„At least we sent a great number of souls to the Kingdom of Heaven.“

P. S. Závěr titulků slibuje, že David Muñoz a Adrián Cardona chystají s Ježíšem a Jidášem i celovečerák „Once Upon Time in Jerusalem“. Pokud k tomu skutečně někdy dojde, tak natěšenost jako svině!


Deathstalker II: Duel of the Titans (1987)

Deathstalker II: Duel titánů

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný / komedie

Český název: Deathstalker II: Duel titánů

Rok vydání: 1987
Režie: Jim Wynorski
Hrají: John Terlesky, Monique Gabrielle, John Lazar, Toni Naples, Maria Socas

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Není to zas tak dávno, co jsme si zde v rámci filmového koutku povídali o kultovní fantasy sračce „Deathstalker I“. Už tehdy jsem vyhrožoval, že články o dalších dílech budou následovat, tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Jestli první díl nebyla žádná perla, tak dvojka s podtitulem „Duel titánů“ je naopak perla béčkové videotéky jako svině. Bez ironie!

Série „Deathstalker“ je hezká v tom, že jednotlivé díly na sebe vůbec nenavazují, čili je úplně šumák, jestli jste viděli ten předchozí. Společné jsou jen některé styčné body – fantasy žánr, hloupoučký příběh (zase se jde zabít zlý čaroděj a zachraňuje se princezna), lacinost a spoře oděné nebo rovnou vůbec neoděné dívky na každém rohu. Jinak je ovšem dvojka vlastně samostatný film, jenž se svým předchůdcem nemá společného nic vyjma názvu. Dokonce i samotného Deathstalkera hraje úplně jiný borec – namakaného svalouše s debilním sestřihem vystřídal namachrovaný frajírek, který trousí jednu hlášku za druhou a s radostí by ojel cokoliv, co se mu přiblíží k poklopci. Více než meč používá hubu, a pokud to jde, tak se z problémů snaží radši vykecat.

No, a to je vlastně důvod, proč je „Duel titánů“ mnohem lepší než jednička a zároveň je to nejzábavnější díl ze všech čtyř – vůbec se nebere vážně. Sice výrazně ubylo brutality, takže ve dvojce už nejsou žádné utrhané ruce ani usekané kebule, ale to je vyváženo komediálními prvky a vtipnými momenty, jimiž je „Deathstalker II“ nacpaný po celou dobu svého trvání.

Jako kdyby si sami tvůrci byli vědomi toho, že netočí žádný výpravný velkofilm, ale pekelnou kravinu, tak si z toho aspoň udělali mocnou prdel. Už jedna z úvodních scének, kdy Deathstalker mlátí stráže lopatou a do toho hraje mocně epická muzika, je docela bžunda, ale to je pouze lehký rozjezd. Pak už je to nahláškovaná jízda („To je tvůj meč, nebo jseš tak rád, že jseš se mnou?“) s několika regulérně komediálními vsuvkami jako třeba souboj Deathstalkera s obří zrzavou kudrnatou amazonkou v boxerském ringu. Jo, a nechybí ani zombie scéna na hřbitově!

Hodně zábavné jsou hlavně první dvě třetiny filmu, pak už se ta laťka trochu snižuje, ale vůbec není problém vydržet do konce, protože když nic jiného, s přibývajícími minutami roste kadence obnažených poprsí. V tomto ohledu si dost užije (a vy s ní) představitelka hlavní úlohy, která si střihla rovnou dvojroli trošku tupé princezny a její upírské dvojnice (obzvláště ta má velmi úsporné oblečení). Samozřejmě opět nechybí zlý čaroděj (naštěstí to není takový nechutný slizoun jako v jedničce) ani další zábavné postavičky jako vražedkyně v hodně úsporném outfitu nebo parta buranských žoldáků s exkluzivním portfoliem („…propuštěn Ivanem Hrozným za nadměrnou brutalitu.“).

Deathstalker II: Duel titánů

Jinými slovy řečeno, jedničce se člověk smál, protože byla (nechtěně) směšná. Dvojce se člověk směje, protože je vtipná.

Jinak příběh sám o sobě je samozřejmě opět dost hloupoučký, ale když nic jiného, tak i v tomhle ohledu „Duel titánů“ svého předchůdce překonává. Dvojka totiž aspoň není tak zmatená a divák nemá problém se v ději (z)orientovat. Nakonec lze odpustit i skutečnost, že dvojka – snad kvůli ušetření rozpočtu a natažení minutáže? – bezostyšně vykrádá záběry z jedničky. A ne nějaké nepoužité závěry, ale přímo ty z prvního bijáku. Navíc je sakra poznat, že do toho filmu zrovna nepatří, a dokonce se s tím tvůrci (mimochodem – „Duel titánů“ točil protřelý céčkař Jim Wynorski!) tak nesrali, že je tam vidět i jedna z hlavních postav prvního dílu. Jenže vzhledem k tomu, jak moc je „Deathstalker II“ neseriózní a nevážný, se tomu člověk spíš zasměje, než aby ho to nasralo.

Deathstalker II: Duel titánů

Opět platí, že pokud sháníte kvalitní snímek, tak od tohohle ruce pryč. Jestli si ale chcete odfrknout u něčeho trochu zhovadilého, tak „Deathstalker II: Duel titánů“ může být dobrá volba. Veškerou levnost a infantilnost totiž film dokázal obrátit ve svůj prospěch, takže se u toho dá vážně dobře pobavit, naladíte-li se na správnou vlnu. Jestli nějaký díl ze série „Deathstalker“ stojí za zhlédnutí, je to jednoznačně právě dvojka.


Big Trouble in Little China (1986)

Velké nesnáze v Malé Číně

Země: USA
Žánr: akční / komedie

Český název: Velké nesnáze v Malé Číně

Rok vydání: 1986
Režie: John Carpenter
Hrají: Kurt Russell, Kim Cattrall, Dennis Dun, James Hong, Victor Wong

Hrací doba: 99 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Jména režiséra Johna Carpentera a herce Kurta Russella se na stříbrném plátně protnula mnohokrát. Dokonce tolikrát, že skoro lze Russella považovat za dvorního herce Carpentera. Sice nehrál ve všech jeho nejslavnějších filmech, ale v některých známých klasikách od Carpentera se objevil. A právě o jedné jejich spolupráci si dnes popovídáme.

„Velké nesnáze v Malé Číně“ ovšem nejsou jejich nejznámějším ani nejlepším snímkem, v nichž se tyhle dva potkali – jeden před kamerou a druhý za kamerou. Samozřejmě to není takový kult jako „Útěk z New Yorku“ ani tak atmosférická lahůdka jako „Věc“. Přesto mají „Velké nesnáze v Malé Číně“ svoje nesporné kouzlo. V jádru je to vlastně béčko, ale sakra důstojné a sakra zábavné.

Zčásti je to akční jízda, která je poplatná roku svého vzniku, ale pozor – v tomhle případě to myslím v dobrém slova smyslu, protože 80. léta, všechna čest, byla zlatým věkem akčních bijáků. Carpenter prý vždycky toužil natočit film s bojovým uměním a právě „Velké nesnáze v Malé Číně“ jsou tím kouskem, kde si tenhle sen splnil. A místy je to vidět, protože nechybí množství scén, kde se to mlátí hlava nehlava, a nechybí ani kung-fu bitky.

Nechybí však ani husťácké hlášky a komediální prvky, o něž se dost často – pro někoho možná trochu překvapivě – stará především Kurt Russell. Jeho role ve „Velkých nesnázích v Malé Číně“ není tak drsňácká a ikonická, jako byl Snake Plisken„Útěku z New Yorku“, napůl je to akční hrdina i komická figurka v jednom, protože tady vlastně hraje echtovního amerického burana. Ale to vůbec není myšleno jako negativum, aspoň je to změna. Film navíc přihazuje i fantasy prvky a stylistku Číny, okolo jejíchž mýtů a magie se to do jisté míry točí – a Čína je malá proto, že se jedná jen o čínskou čtvrť v americkém městě.

Jestli „Velké nesnáze v Malé Číně“ v něčem excelují, tak jistě v tom, že má snímek spád a pořád se tam něco děje. Jedna parádní scéna střídá druhou a odsýpá to přímo pekelně. Poměr mezi zábavnými elementy a akcí se podařilo skvěle vyvážit, druhá jmenovaná složka má sice navrch, ale tak to má být vzhledem k zaměření filmu. Hlavní hrdinové jsou sympaťáci a divák nemá problém jim fandit, zatímco záporáci jsou patřičně cool a nepůsobí směšně. Fantasy prvky to navíc příjemně osvěžují a třeba některé příšerky, které se ve filmu mihnou, se vážně povedly – snad jen škoda, že nedostaly o trochu větší prostor (hlavně chlupatý opičák je suprově ošklivý).

Samozřejmě, hledáte-li umělecký snímek, „Velké nesnáze v Malé Číně“ vám asi moc neposlouží. Příznivce seriózních bude zajímat spíše výše jmenovaná „Věc“, protože, jak už padlo výše, „Velké nesnáze v Malé Číně“ jsou v jádru béčko – ale prostě parádní. Třeba já mám tenhle druh filmů rád, a pokud jste na tom stejně, určitě to stojí za vidění (jestli jste to samozřejmě ještě neviděli). V kinech to sice svého času propadlo (myslím, že trochu neprávem; dost se na tom podepsala horší propagaci), ale na videu se biják později stal kultem. A dle mého názoru právem, jelikož – jak se říká – to má koule.

Velké nesnáze v Malé Číně

Na závěr si ovšem nemohu odpustit jedno postěžování, byť ne přímo vůči tomuhle kousku. Hollywood totiž i nadále potvrzuje svou bezradnost ve vymýšlení nových témat a nesnesitelnou obsesi pro recyklování již vymyšleného. „Velké nesnáze v Malé Číně“ se totiž stanou dalším snímkem, který bude zprzněn do moderního remaku. Příliš informací o něm zatím není a nezjistil jsem jasné info, kdy by měl mít premiéru (ani si ale nejsem jistý, jestli mě to vůbec zajímá), nicméně to vypadá, že by se v něm hlavní roli měl představit Dwayne „The Rock“ Johnson, který prý chce na spolupráci ukecat i samotného Carpentera. Režisér originálu se však na remake údajně netváří dvakrát nadšeně a já ho plně chápu. Tak či onak, být vámi „Velké nesnáze v Malé Číně“ zkouknu dřív, než vám dojem zkurví novodobá předělávka. Klidně vsadím svojí levou kouli, že případná nová verze bude mnohem horší než její předloha.


Máma má raka (2016)

Máma má raka

Země: Česká republika
Žánr: komedie

Rok vydání: září 2016
Režie, kamera, scénář, střih: Martin Pohl
Zvuk: Matouš Verner
Produkce: Martin Kokta a Martin Pohl

Hrací doba: 38:44

Značka ZNK je spojena především s hudební tvorbou – všichni už dávno známe všechny ty kapely a muzikanty jako Sodoma Gomora, Řezník, DeSade, Terror Crew, Evil Dope, Haades, nověji i Dead Team a další. Zasvěceným však netřeba připomínat, že vedle hudby okolo ZNK víří i další projekty – grafické (Martyho frky), videoherní (dnes již pravěká série brutálních adventur Život není krásný) i filmové. A právě ta poslední jmenovaná oblast nás dnes bude zajímat.

Hlavním hybatelem za tím vším je Řezník a ani filmy nejsou výjimkou. Doposud vznikly tři – „Deprivační staniol“ (2007; ten však stojí trochu mimo svět ostatních), „Život není krásný“ (2008) a „Jehovova pomsta“ (2010) – z nichž asi nejoblíbenějším (a právem) je dle mého ten druhý jmenovaný. Jak ovšem vidno z napsaných letopočtů, Řezník se v této oblasti na pěkných pár roků odmlčel a spíše se věnoval muzice, kde co do věhlasu v mezičase poskočil o notný kus kupředu. Další snímek „Máma má raka“ byl v přípravě delší dobu a scénář prý vznikl už před čtyřmi lety, nicméně věci se začaly hýbat až loni. Tak se na to pojďme podívat.

Nový film pokračuje v estetice svých dvou předchůdců, na něž ostatně volně navazuje. Opět se tedy jedná o stejný dějový vesmír rumburského podsvětí, kam se vrací několik vedlejších postaviček jako dvojice otec / syn, Řezníkův táta v úloze teplého perverzáka nebo také Jarda Malík, tedy ústřední postava druhého snímku. Klasicky nechybí ani camea lidí, kteří se motají okolo ZNK, objeví se například Haades nebo tradičně i sám Řezník (a bez masky).

„Máma má raka“ je samozřejmě plná svérázných postaviček, které jdou od jedné absurdní situace ke druhé. Kromě absurdity budiž společným jmenovatelem sprška sprostých slov, nekorektní humor, drogy a chlast. Právě v bizarních scénkách a přisprostlých vtípcích tkví největší kouzlo Řezníkových snímků, jelikož technicky i obsahově je to jinak ultimátní amatéřina. Sice je s každým novějším snímkem znát snaha o větší filmovost a „Máma má raka“ v tomto trendu pokračuje, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to stále na koleně dělaný počin a že je to na výsledku znát. Jinými slovy, herci nejsou herci, nýbrž ochotníci, a když mají něco zahrát, je to povětšinou toporné jak panna v posteli. Naštěstí nějakých velkých hereckých etud není zas tak třeba a film staví spíše na sypaní vulgarit, což jde všem přítomným naopak evidentně dobře.

Příběhové je to opět prostoduché. Stejně jako v předchozích případech je děj vlastně nedůležitý a slouží jen jako pojítko mezi jednotlivými scénkami. Ale pro pořádek – snímek se točí okolo opilce Kamila, jehož matka dostane rakovinu konečníku. Operace je nutná, leč drahá a hlavní hrdina aktuálně má 15 Kč. Potřebuje však sehnat rovnou 360 000 a cestou k tomu mají být ilegální zápasy za městem. Toť základní nástin. Na druhou stranu je pozitivní, že tentokrát se tvůrci pokusili alespoň o nějaký dějový zvrat a nějakou nečekanou… ne zrovna pointu, tu „Máma má raka“ fakt nemá, ale takový ten twist v závěru. I navzdory jemu je to stále dost přímočará podívaná, jež na diváka neklade žádné intelektuální nároky.

Vzhledem k tomu, kdo za tím stojí, je samozřejmě na místě zastavit se i u hudební stránky. Řezník si ve filmu nedělá reklamu na vlastní tvorbu, takže se neozve žádná Sodoma Gomora nebo něco z jeho sólovek, ale objevují se tu skladby několika interpretů, s nimiž má M. Engele přece jen nějakou spojitost. Například „Jedu do pekla“ od Vanessy (se Samirem Hauserem se potkal v projektu Mortal Cabinet), songy od Hentai Corporation (jejich členové hostovali na albech ŘezníkaSodomy Gomory plus hrají i v Undead Orchestra) nebo Záviše (hostoval na desce Sodomy Gomory).

V jádru je „Máma má raka“ počinem, který bezezbytku zapadá do světa ZNK. Pokud je vám tento odporný, pak pro vás bude film zcela jistě nekoukatelný, jednoduše je nutno vysílat na stejné vlně. Ale i v takovém případě – řekněme si to na rovinu – je to záležitost tak na jedno podívání. Pytel brambůrků a dvě piva u toho jdou otočit, ale koukat se na to znovu? To asi ne. Na druhou stranu je nutno uznat, že je „Máma má raka“ nadupanější a tlačí na pilu víc než „Jehovova pomsta“, takže je v důsledku zábavnější (a docela o dost). Na „Život není krásný“ však novinka nemá.

Máma má raka