Archiv štítku: Korn

Korn – The Serenity of Suffering

Korn - The Serenity of Suffering

Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Insane
02. Rotting in Vain
03. Black Is the Soul
04. The Hating
05. A Different World [feat. Corey Taylor]
06. Take Me
07. Everything Falls Apart
08. Die Yet Another Night
09. When You’re Not There
10. Next in Line
11. Please Come for Me

Hrací doba: 40:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nu-metaloví pionýři Korn za sebou nemají příliš povedenou desetiletku. Ne snad, že by jejich alba upadala v zapomnění a nový materiál vydávali jen pro hrstku nejvěrnějších, jenže v porovnání s obdobím na přelomu tisíciletí se z jejich hudby vytratila lehkost a samozřejmost. Právě tu jsem na předchozích albech postrádal. Pokud budu považovat období vymezené deskou „See You on the Other Side“ z roku 2005 a poslední řadovkou „The Paradigm Shift“ z roku 2013 za úsek, na němž se Korn začali sami sobě tak nějak vzdalovat a hledat nový ksicht po personálních změnách, tak s novinkou „The Serenity of Suffering“ se rozhodli vrátit zpět v čase o dobrých 15 let a servírují své nejsilnější album za hodně dlouhou dobu.

A je krok bezesporu logický. Bezejmenný počin z roku 2007, dubstepový experiment „The Path of Totality“ a vlastně i syrová nuda jménem „Korn III: Remember Who You Are“ jsou dle mého názoru nepříliš dobrou ukázkou síly, jíž Korn i více než 20 let po svém fungování oplývají. A tu sílu dokazují právě na svém letošním zářezu. Ten obsahuje po dlouhé době plno skvělých skladeb, silných muzikantských momentů a parádních refrénů z hrdla Jonathana Davise, díky nimž jsem se nejednou rozpomněl na starší, dnes již skoro klasická alba. Jonathan Davis potvrzuje status skvělého zpěváka a vnáší do kompozic ze „The Serenity of Suffering“ nejen nezbytnou melodičnost, již Korn negují hutnou kytarovou hradbu, ale i čím dál častější řev.

Právě díky povedeným kytarovým riffům před třemi lety znovuobnovené dvojice ve složení James „Munky“ Shaffer a Brian „Head“ Welch a hrubšímu hlasu Jonathana je novinka dost možná nejtvrdším albem v dosavadním fungování Korn. Některé momenty, jako třeba závěrečnou kytarovou a rytmickou smršť v „The Hating“, bych si na posledních albech nedokázal plně představit. Přičtěte si navíc parádní zvuk a producentskou práci Nicka Raskulinecze, jenž Korn nasměřoval zpět do minulosti, vymezil hrací dobu na slušných 40 minut a vytáhl ze svých klientů nejlepších desku od dob podobně nadupaného „Take a Look in the Mirror“.

„The Serenity of Suffering“ hned v prvních vteřinách po spuštění úvodní „Insane“ dává vzpomenout na alba „Issues“ a „Untouchables“, což znamená, že si na své přijdou milovníci klenutých refrénů a střídaní uvolněných pasáží s tvrdým nu-metalovým duněním. To ještě více umocňuje basák Fieldy a bubeník Ray Luzier. Pravda, basa mohla být o něco výraznější, ale není to nic, bez čeho by se nedalo žít. Následující singlová „Rotting in Vain“ je sice vyzbrojená povedeným a snadno zapamatovatelným refrénem, přesto bych ji zařadil k těm méně povedenějším věcem na albu. Potěší však štěkot Jonathana v druhé polovině, jímž je dojem z návratu do starých dob a do lepší formy ještě umocněn.

S dvojicí „Black Is the Soul“ a „The Hating“ přichází asi nejsilnější blok na „The Serenity of Suffering“. První z nich je prototypem valivé hitovky s hutnými kytarami a expresivním Davisovým vokálem, kdežto druhá „The Hating“ je odpovědí na otázku, proč je nové album Korn považováno za tvrdší než jeho předchůdci. Nechci cíleně vyzdvihovat pouze práci trojice Davis, Munky a Head, nicméně jsou to právě jejich výkony, které posouvají počin o notný kus výš. Skvěle vystavěná melodie v refrénu „Black Is the Soul“ se velmi rychle stala mou oblíbenou pasáží placky a totéž platí vlastně o skoro celé „The Hating“, na níž mě prostě a jednoduše baví ta údernost a drtivá atmosféra.

Korn

Dalo by se říct, že takto bych mohl pokračovat napříč celým tracklistem „The Serenity of Suffering“, protože ta propast mezi slabšími a silnějšími písněmi není nikterak veliká. „A Different World“ s hostujícím Coreym Taylorem (Slipknot, Stone Sour) není špatná a právě spojení hlasů dvou ikon nu-metalu z ní činí další slušný moment. Z druhé poloviny bych jako vrcholy rád vypíchnul především trojici „Everything Falls Apart“, „Next in Line“ a konečně „When You’re Not There“. „Everything Falls Apart“ svou atmosférou opět evokuje období kolem alba „Issues“ a právě díky takové té hře na nostalgickou strunu na ní nyní, pár týdnů od prvního poslechu, nedávám dopustit. Kontrast mezi melodičností a kytarovou hrubostí je pak základním faktorem úspěchu „Next in Line“, jež se mi při prvotních posleších zaryla hodně hluboko pod kůži. Pokud pominu dvě výjimky, tak co kus, to trefa do černého. Vážně, tak dobré „The Serenity of Suffering“ je.

Pokud se vám zdá, že tou chválou příliš nešetřím, tak vězte, že to má svůj důvod. Po čtveřici nijak výrazných alb je „The Serenity of Suffering“ konečně výtvorem, s nímž nemám problém v celé jeho hrací délce a tomu tak odpovídá úroveň mojí spokojenosti. Netvrdím, že je dvanáctá studiovka nu-metalové pětice něčím výjimečná či přínosná pro styl jako takový, ale ta jedenáctka písní šlape tak dobře, že nemám důvod vyčítat dvojici relativně slabších věcí. Důležitost Heada po jeho návratu je touto plackou definitivně stvrzena a vůbec bych se nedivil, kdyby se z „The Serenity of Suffering“ stal nový ukazatel pro určení toho, zda budou další alba Korn považována za dobrá nebo naopak špatná.


Korn: info o albu a klip

Nu-metalová stálice Korn má nachystané nové album, které bude již druhé od doby, co se do sestavy vrátil kytarista Brian „Head“ Welch. Novinka se jmenuje „The Serenity of Suffering“ a k mání bude od 21. října u Roadrunner Records. Venku už je první ukázka v podobě videoklipu k songu „Rotting in Vain“ – sledujte na YouTube. Obal se nachází zde, tracklist následuje:

01. Insane 02. Rotting in Vain 03. Black Is the Soul 04. The Hating 05. A Different World [feat. Corey Taylor] 06. Take Me 07. Everything Falls Apart 08. Die Yet Another Night 09. When You’re Not There 10. Next in Line 11. Please Come for Me


Korn – The Paradigm Shift

Korn - The Paradigm Shift
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 8.10.2013
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Prey for Me
02. Love & Meth
03. What We Do
04. Spike in My Veins
05. Mass Hysteria
06. Paranoid and Aroused
07. Never Never
08. Punishment Time
09. Lullaby for a Sadist
10. Victimized
11. It’s All Wrong

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američtí Korn mají za sebou poměrně bohatou kariéru, již korunuje celkem jedenáct desek, které kapela dokázala za dvacet let své existence úspěšně vyprodukovat. Velcí Korn, kterým se povedlo výborně nastartovanou kariéru totálně pohřbít pod brak několika minulých alb. Světoznámí Korn, kteří jsou schopni vyprodávat sportovní haly, ale posledních cirka deset let nevydali v podstatě nic pořádného. Zakladatelé celé jedné odnože moderního pojetí metalu přicházejí po dvou letech s novinkou nesoucí název “The Paradigm Shift” a dopředu předesílám, že se nejedná zase o tak brutální provar, jak možná leckdo po zveřejnění singlu “Never Never” předpokládal. Už bylo taky na čase.

Studiová tvorba Korn byla na vrcholu někdy před deseti lety v období vydání kultovní fošny “Take a Look in the Mirror”. Na onu desku vzpomínám s nostalgií a musím konstatovat, že od té doby mě Korn kvalitativně obcházeli výjimečně dlouhou oklikou. Konkrétně poslední dva železné hřeby do dubové rakve – “Korn III: Remember Who You Are” (jež slibovalo hodinky s vodotryskem a nakonec neuvěřitelně propadlo díky hromadě usopleného hnoje, kterou na sobě přineslo) a experimentální dubstepová “The Path of Totality” (kterou snad ani nebudu komentovat) – se rovnaly poměrně rozměrné tvůrčí tragédii a od aktuální “The Paradigm Shift” po nich snad nikdo už doopravdy nic neočekával.

Popravdě, aktuální placka není tak špatná. Zároveň ale není také jakkoliv zásadní. Od výše zmiňované “Take a Look in the Mirror” proběhl samozřejmě hodně zásadní transfer, ale kdybychom deset let poslouchali do puntíku to samé, brzy by se nás zmocnil pocit bezbřehé nudy. Posun a experimentování s různými prvky byl v případě Korn vždy zásadní tvůrčí prvek a popravdě mě docela mrzelo, že jim předchozí dva pokusy tak zle nevyšly. Holt se úplně netrefili každému do vkusu. A experimentovat sice ano, ale tak nějak v mezích a ne šílenými přeskoky do podružných hudbeních stylů. “The Paradigm Shift” zní asi tak o dvěstětřicettisíc procent lépe než oba minulé průsery a hlavně si vůbec na nic nehraje. Tam, kde “Korn III: Remember Who You Are” mazal med kolem huby s návratem ke kořenům, si novinka pečlivě vybírá to nejlepší, s čím Korn kdy přišli, a sází na víceméně prověřené postupy těch lepších let v historii kapely. Z “The Path of Totality” vyzobává některé elektronické pasáže, ale do svých kompozic je zasazuje velmi citlivě a jemně bez toho, aby výsledek upadl do předimenzovaného pekla, který předvedlo právě velmi protikladně přijaté “The Path of Totality”.

Základem je samozřejmě baskytara, kterou obsluhuje Reginald “Fieldy” Arvizu. Odjakživa dodávala hudbě Korn patřičnou šťávu (a také jim koneckonců pomohla dostat se tak daleko a oslovit tak široké spektrum posluchačstva) a nejinak je tomu i na “The Paradigm Shift”. Basa duní, kde může, a tvoří základní stavební kámen většiny nového materiálu. Velice pěkně se doplňuje s novými elektronickými pasážemi a dohromady tak tvoří velmi zajímavé (ale naštěstí ne přepíčené) schéma, kterého se celá deska drží. Po osmi letech se navrátivší kytarista Brian “Head” Welch neponechává nikoho na pochybách, že do strun hrabat umí setsakra důrazně. Společně s druhým kytaristou Jamesem “Munkym” Shafferem se postarali o zábavné a velice razantní melodie a riffy, které ústřední basovou linku doplňují více než důstojně. Ve skutečnosti mi přijde, že Head prostě nakráčel do studia, utrousil něco o “podbízivých sračkách” a povedlo se mu Korn vykopnout alespoň zhruba tam, kde se nacházeli kdysi.

Broušený diamant a srdce skupiny – frontman Jonathan Davis se už několik let pohybuje na hranici životního výkonu a na “The Paradigm Shift” střídá jak svůj železně zakalený chraplák, tak oblíbený a krajně nezaměnitelný čistý vokál, který pro mnohé tvoří samotnou kostru hudby, kterou Korn vytvářejí. Novinka prošla pod rukama známého producenta Dona Gilmora (např. Hollywood Undead), který se očividně snažil vrátit kapelu zpět do doby největších úspěchů a vznikla tak deska, která je sice průměrnou obdobou původní Kornovské tvorby, ale za posledních deset let se jedná o to nejzábavnější, pod co se kapela podepsala a vypustila do světa.

Dovolím si vypíchnout několik nejzajímavějších a nejpromyšlenějších skladeb. Otvíračka “Prey for Me” udává hnedka od začátku rychlé tempo a za doprovodu Jonathanových nejklasičtějších hlasových poloh není pochyb, že se jedná o hitovku přesně padnoucí do vkusu těch, kteří Korn poslouchali na samém úsvitu kariéry. Doprovodný vokál také špička (holt Head se po sólovém projektu Love and Death už docela vyzná). “Spike in My Veins” se nebojí experimentovat s elektro elementy a na rozdíl od minulé fošny se jí to výborně daří. Společně s basovými party působí song velmi novátorsky a zábavně. “Mass Hysteria” – trochu baladická a trochu temná. Základem opět baskytara, tentokrát hodně od podlahy. Pomalejší odsyp a výborný refrén. O rozporuplné “Never Never” pořád nevím, co bych si měl vlastně myslet. Skrillexovské pazvuky (ano, přesně ty šílenosti z předchozí desky), patetický text a hodně uchcané pomocné vokály. Na druhou stranu má tahle písnička po několika posleších vážně sílu, takže k jejímu ohodnocení si nechám pro jisotu ještě čas na rozmyšlenou. “Victimized” se vyplatí poslechnout už jen kvůli fajnovému refrénu a “It’s All Wrong” dává vzpomenout na časy, kdy se Korn opírali do všeho a všude jen proto, že bylo potřeba na to pěkně zanadávat.

The Paradigm Shift” mě velice příjemně překvapilo. V rámci celé Korn diskografie se pořád jedná o veskrze průměrný počin, ale na poměry posledních několika let máme co dočinění s parádní deskou, která není sice moc inovativní, ale snaží se poučit z chyb svých předchůdců, vzít si z nich to nejlepší (to málo) a postavit kdysi výbornou skupinu opět na nohy. Daří se jí to, a pokud budeme mít štěstí, příště se konečně po tak dlouhé době dostaneme do křížku s albem, které budeme hrdě vystavovat na poličkách vedle svých hi-fi věží či gramofonů. Sedm.

Další názory:

Ale jo, je to v pohodě. Já jsem nikdy nebyl příliš velký fanoušek Heada, což je do jisté míry vlastně dáno i tím, že jsem ani nikdy nebyl nějaký fanatik do Korn, takže jsem fakt nebrečel, když odešel, nicméně i navzdory tomu, že s některými alby po jeho odchodu nemám problém (konkrétně “See You on the Other Side” a dubstepový experiment “The Path of Totality”), je neoddiskutovatelným faktem, že bez Heada v sestavě Korn opravdu šli hudebně dolů. Možná i právě proto mi jako nejlepší bez něj přijdou ty desky, na nichž kapela někam uhnula a nesnažila se znít “klasicky”, což byl případ jalové dvojice “Untitled” a “Korn III: Remember Who You Are”. Ale ten návrat… bude to určitě znít jako klišé, ale “The Paradigm Shift” vážně působí, jako kdyby Head dokázal Korn opět nalít krev do žil. Novinka má totiž přesně to, co dvě výše zmiňované nahrávky postrádaly – drive. “The Paradigm Shift” rozhodně není nějaké opusální veledílo, z něhož byste si sedli na prdel, ale je to album, které prostě baví, má dost dobré písničky a jako celek příjemně funguje. Dokonce i ten dost nešťastně zvolený první singl “Never Never” v kontextu zbylých songů působí lépe. Takhle řečeno to možná vypadá, že to vlastně není nic extra, nicméně právě tohle – desku, která by opravdu bavila a šlapala – Korn po nějakých deseti letech plácání se mezi experimenty a nudou potřebovali jako sůl. A pěkné na tom je zejména to, že se tak děje, aniž by skupina vyloženě popřela to, co za těch posledních deset roků zkusila, viz vkusně zakomponované elektronické vsuvky. Nějak přehnaná očekávání jsem do “The Paradigm Shift” nevkládal, ale nakonec se z toho vyklubalo dost příjemné překvapení…
H.

Vypadá to, že fanoušky tolik vítaný návrat druhého kytaristy Briana “Heada” Welche se pro Korn stal stejně důležitým krokem, jako kdyby je někdo pokropil živou vodou, protože novinku “The Paradigm Shift” považuji za jejich nejsilnější album od dob “Take a Look in the Mirror”. Všechna alba, která po tomto temném monolitu následovala, sice stále ve větší (“Korn III: Remember Who You Are”) či menší (“Untitled”) míře nesla všechny charakteristické znaky kapely jako hutné kytary a dunivou basu, nicméně skladatelsky tu přece jenom něco scházelo. Naštěstí je to “něco” zpět v řadách kapely a já jsem překvapený, jak dobře jedenáctá řadovka Korn ve výsledku dopadla. Dokonce jsem dokázal skousnout i singl “Never Never”, jenž jsem po prvním poslechu nemilosrdně odepsal. Nese v sobě stopové množství dubstepového přešlapu z minula, a aby toho nebylo málo, tak doprovodné vokály v refrénu zní pěkně přihřátě, ale s přibývajícími poslechy mi na albu zapadá a co víc, líbí se mi. Samozřejmě se mi Korn nejvíce zavděčili hutnými hitovkami jako úvodní “Prey for Me”, “Victimized” či “What We Do”, jejíž refrén nemá chybu a klidně by se ztratil na kultovních albech z přelomu tisíciletí, kdy Korn doslova vládli světu. Jonathan Davis se navzdory donedávna klesající kvalitě studiových alb nebezpečně zlepšuje a jeho nezaměnitelný vokál celé desce nemilosrdně vévodí, i když za mě by se mohl častěji pustit do kontrastnějších poloh jako třeba v druhé “Love & Meth”. Když tak “The Paradigm Shift” poslouchám, tak jediná skladba, které mi vyloženě nesedla a nebavím se u ní, je utahaná “Lullaby for a Sadist”, která se snaží působit velice křehce a v několika momentech bych jí to i věřil, ale celkově na mne dělá dojem nudného rádiového cajdáku, ze kterého se časem vyklube jeden ze singlů. Ale nač kydat na Korn hnůj, když po deseti letech dokázali konečně přijít s deskou, která se nemusí bát nést na svém přebalu toto legendární jméno? Velmi příjemné překvapení a velmi povedená deska.
Kaša


Korn – The Path of Totality

Korn - The Path of Totality
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / dubstep / electro
Datum vydání: 6.12.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Chaos Live in Everything (feat. Skrillex)
02. Kill Mercy Within (feat. Noisia)
03. My Wall (feat. Excision and Downlink)
04. Narcissistic Cannibal (feat. Skrillex)
05. Illuminati (feat. Excision and Downlink)
06. Burn the Obedient (feat. Noisia)
07. Sanctuary (feat. Downlink and J Devil)
08. Let’s Go (feat. Noisia)
09. Get Up! (feat. Skrillex)
10. Way Too Far (feat. 12th Planet, Flinch, and Downlink)
11. Bleeding Out (feat. Feed Me)
12. Fuels the Comedy (feat. Kill the Noise) [bonus]
13. Tension (feat. Excision, Datsik and Downlink) [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Míchání elektroniky s metalem je dnes tak časté, že je až překvapivé, s jakou jistotou tvrdili před vydáním “The Path of Totality” členové Korn, že stvořili něco nového a unikátního. Faktem však je, že ať už jde o tvoření nového zvuku (který získal světovou oblibu pod název nu-metal) na prvním albu či experimentování s hip-hopem na albech dalších, Korn se nikdy nebránili novinkám. “The Path of Totality” mělo původně být jen krátké EP, na němž by kapela předvedla své síly ve spojení s producentem, který slyší na jméno Skrillex. Jeho psaní však Korn bavilo natolik, že se rozhodli naverbovat další tvůrce elektronické hudby a poskládat s nimi plnohodnotné album (technicky vzato se žánr, se kterým Korn na tomto albu svou hudbu spojují, jmenuje dubstep… vzhledem k nevzdělanosti autora v této oblasti však zůstaňme u obecnějšího pojmu elektronická hudba). Jak to tedy dopadlo?

“The Path of Totality” je album značně nevyvážené. Chvílemi se zdá, jako by Korn nahráli některé skladby klasickým způsobem, jenže následně zjistili, že nejsou moc zábavné. A tak přes ně přetáhli závoj elektroniky s úmyslem učinit je zajímavější. Asi jako když starou a opotřebovanou pohovku necháte nově potáhnout, abyste vytvořili dojem novosti a kvality. A ač to může znít dost neuvěřitelně, ono to funguje. Třeba hned první skladba “Chaos Lives in Everything” je ukázkový příklad. Dokážu si ji snadno představit čistě v metalové podobě. Jenže bavila by mě? Těžko. V té samé skladbě mě zpěvák Jonathan Davis navíc překvapil growlingem, který své místo v hudbě Korn ztratil již před mnoha lety a na “The Path of Totality” se později objevil ještě několikrát. A já si tak po první skladbě říkal – ale ano, vždyť to může fungovat.

I druhá skladba alba, “Kill Mercy Within”, si drží vysoký standard. Jenže po ní se album zvrtne. “My Wall” je neskutečně utahaná, “Illuminati” je zábavná až ke konci a to jen na chvíli, v “Sanctuary” elektronický podklad spíše ruší, než aby skladbu doplňoval, a “Let’s Go” je zbytečně repetitivní. Z první poloviny tak (mimo zmíněné úvodní skladby) vystupuje snad jen singl “Narcissistic Cannibal” a téměř taneční kousek “Burn the Obedient”. To není zrovna nejlepší skóre a já měl v tuto chvíli chuť Korn zavrhnout. Vše však naštěstí zachránila druhá polovina alba. “Get Up!” byla do světa vypuštěna již dlouho před samotným albem a i po jeho vydání zůstává tím nejlepším, co Korn v roce 2011 stvořili. Elektronika v ní doslova šílí a já jen lituji, že takto dobře nezní celé album. Poslední dvě skladby si pak drží důstojnou úroveň a závěr alba je tak výrazně lepší než jeho rozplizlý střed. V “Bleeding Out” dokonce na chvíli zazní Jonathanovy zapomenuté dudy.

Korn ovšem stvořili ještě dvě skladby, které jsou ve srovnání s ostatními mnohem odvážnější. Jestliže “The Path of Totality” chvílemi zní jako běžné album Korn převlečené do tanečního oděvu, tyto dvě skladby opravdu vystupují z řady a ukazují, čeho je kapela schopna, když popustí uzdu fantazii. Bohužel se právě tyto dvě písně nenacházejí na běžné verzi alba a k jejich poslechu si musíte zakoupit edici speciální. První z nich je “Fuels the Comedy”, v níž Jonathan Davis předvádí jakýsi “gangsta rap” a následně z něj ladně vklouzne do refrénu, který je chytlavější a nakažlivější než kterýkoliv jiný na běžné edici. A přesto je “Fuels the Comedy” ještě značně usedlá v porovnání s “Tension”. Ta totiž zní jako Lady Gaga na kokainu, snažící se napodobit styl Marilyna Mansona a vytvořit přitom co nejtemnější atmosféru. Skladby z limitované edice tak rozhodně zaslouží pozornost.

Jak “The Path of Totality” zní není jednoduché popsat. Kytary mají typický zvuk Korn, jsou naladěné opravdu hluboko, jsou však protažené počítačem takže mnohdy je těžké rozlišit, kde končí kytara a kde začíná čistá elektronika. Bicí znějí (opět) elektronicky a chvílemi zcela počítačově. A baskytara? S tou si Fieldy tentokrát moc neužil. Je slyšet jen občas nejspíše jen proto, aby kapela nenaštvala své fanoušky. Album by se bez ní jednoduše obešlo.

V prosincovém eintopfu jsem na adresu “The Path of Totality” pronesl následující slova: “…vyjde jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho se tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti ‘něco’ vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.” Za svými slovy si stále stojím, bohužel však musím přiznat, že se můj předpoklad nenaplnil. “The Path of Totality” jako deska neobstála, jednotlivé písně z ní jsou však dobré až výborné. Kdyby Korn nepřešli z původního konceptu vydat album jen jako EP, vůbec bych se nezlobil. Stačilo by jen vyházet slabší skladby, odstranit baskytaru (protože když už se objeví, tak zní spíše rušivě) a zvážit, s jakými producenty spolupracovat (protože ruku v ruce s kvalitou skladeb jdou i jména jejich producentů – zde je vidět jak moc se na jejich tvorbě podepsali), a “The Path of Totality” by bylo skvělé. V délce, ve které nám ho kapela prezentuje, je jen dobré. A to by dnes již legendárním Korn nemělo stačit.


Další názory:

To, co mělo být původně jen experimentálním EPčkem, se nakonec rozrostlo na celou experimentální desku “The Path of Totality”, která koketuje se žánry jako dubstep, D’n’B a podobnými tuc-tuc styly. Kecy o tom, že se jedná o nějaký zločin proti ortodoxnosti metalu, však v tomto případě nejsou na místě, neboť Korn jsou přece už sami o sobě nu-metaloví zaprodanci (smích), přesto bych našel něco, na co by se dalo postěžovat. Paradoxně to ale není přítomnost veškerých těch diskoték, nýbrž fakt, že jich tam je ještě málo. Upřímně řečeno, s tím, jak bylo album prezentováno, jsem čekal ještě větší divočinu, což už je ale nejspíš můj problém. Jinak se ovšem jedná o velice solidní věc, která se poslouchá dost dobře. Kromě toho, pokud se mezi metalovým publikem ještě v roce 2011 (skoro už vlastně 2012) stále najde někdo, kdo neustále zastává dogmata typu “elektronická muzika = sračka”, alespoň má další důkaz, že ony ty diskotéky také mohou mít dosti solidní koule. Až si občas říkám, že ty nejslabší pasáže “The Path of Totality” jsou ty, kde hrajou pouze samotní Korn. Celkově však nemohu tvrdit, že by se mi počin nelíbil… vlastně mě vzhledem k faktu, že je to dle mého názoru to nejlepší, co Korn za poslední roky vydali, napadá taková kacířská myšlenka, co kdyby to nebyl experiment, ale nový směr? Já bych byl pro, protože věřím, že by s tím Korn dokázali v budoucnu vymyslet ještě lepší věci než sedmičku v podobě “The Path of Totality”
H.


Redakční eintopf #31 – prosinec 2011

Nightwish - Imaginaerum
Nejočekávanější album měsíce:
Nightwish – Imaginaerum


H.:
Pergamen – Per somnum
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Nightwish – Imaginaerum
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Korn – The Path of Totality
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Korn – The Path of Totality
Index očekávání: 7/10

Beztak:
The Black Keys – El camino
Index očekávání: 6/10

Ellrohir:
Nightwish – Imaginaerum
Index očekávání: 10/10

Madeleine Ailyn:
Nightwish – Imaginaerum
Index očekávání: 8/10

Podle ankety H.-ova statistického úřadu uspořádané v redakci Sicmaggot ovládnou prosinec finské hvězdy Nightwish – alespoň tak to vyplývá z výsledků zaznamenaných v aktuálním eintopfu. Šílenství okolo vydání “Imaginaerum” je na svém vrcholu, reklamní propaganda jede na plné obrátky, takže není divu, že hned tři redaktoři – ať už byly jejich pohnutky jakékoliv – tomuto vábení podlehli. Nedaleko za Finy je ovšem další velký hráč na prosincovém hracím poli – novinka “The Path of Totality” zámořských nu-metalistů KoRn, jež slibuje spojení s veličinami dubstepové scény. Jiná alba zvolily pouze dvě sedminy redaktorů – Beztak vkládá největší důvěru v americké rockery The Black Keys a jedině největší zvíře na blogu, hlava pomazaná a nejhovadštější šéfredaktor historie (čti: H.) zůstal doma v zaprděné české kotlině s pražskými blackery Pergamen.

H.

H.:

Oproti kolegům níže jsem nepodlehl mánii Nightwish ani diskotékovým KoRn, abych byl ale upřímný, původně se opravdu schylovalo k tomu, že i já budu muset vybrat první jmenované. Ono není žádné tajemství, že prosinec bývá ohledně nových alb vždy slabší, ale aby to bylo tak slabé, že se jako nejlepší volba zdáli v jednu chvíli Nightwish, to jsem tedy ještě nežral (smích). Naštěstí mi ale nakonec vytrhli trn z paty pražští black metalisté Pergamen, jejichž novinka sice podle webu vychází “právě v těchto dnech” (informace z 26. listopadu), ale jelikož byla původně ohlášená až na prosinec a protože se mi to zrovna hodí do krámu, dovolil jsem si tento malý podvůdek. Ale k věci – poslední fošna “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen” mě bavilo, především (ale nejenom) díky dosti zajímavému syntetickému zvuku kytar; ukázky z novinky “Per somnum” znějí trochu jinak, avšak pořád výborně, tudíž neexistuje důvod po desce neskočit jak pes po uzeném. Když k tomu připočtu, že fošna vyjde jako A5 digipack, nebudu s koupí váhat moc dlouho…

Ježura

Ježura:

Otevřeli mi bránu do světa metalu a pět let mě provázejí na této cestě. I když se můj vkus stočil trochu jiným směrem, vždycky mě dovedli znova uchvátit a dokázat, že náklonnost k nim nebyla jen pouhým pubertálním rozmarem, nýbrž stála na reálném základě. Když vyměnili zpěvačku, zůstal jsem věrný; ochotně a občas i za cenu posměchu bránil jejich pověst. Nyní jsou zpět a hlasy ze zákulisí hovoří o něčem velkém. Tak řekněte – mohu snad volit jinak?

nK_!

nK_!:

Nejsem kdovíjakým znalcem studiové tvorby amerických Korn, ale vzhledem k tomu, že z mého pohledu v prosinci nevychází nic moc jiného a zajímavějšího, jsem nucen do svého eintopfu zvolit právě je. Slyšel jsem několik posledních singlů, které nezněly úplně zle, tak uvidíme, zda se ze znouzectnosti stane něco víc.

Zajus

Zajus:

Prosinec nebude zrovna nejšťavnatějším měsícem co se plánovaných desek týče, přesto se však můžeme těšit na několik zajímavých alb. Nejlákavějším z nich je pro mě “The Path of Totality” amerických nu-metalistů Korn. Slibovaná spolupráce s producenty elektronické hudby zní zajímavě, stejně jako první singly, které kapela vypustila na veřejnost již poměrně dlouho před vydáním samotného alba. Minulé album Kornbylo velmi dobře přijato, kapela tak neměla jediný důvod spěchat s nahráváním nástupce. A přesto přijde “The Path of Totality” jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti “něco” vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.

Beztak

Beztak:

Téměř celý listopad jsem žil v naivním přesvědčení, že do prosincového eintopfu dám českou Panychidu a jejich nové EP. Jenže z toho přesvědčení mne nakonec vyvedlo zjištění, že vydání nové desky plánuje také americká rocková dvojice The Black Keys. V pořadí sedmou řadovou desku, “earlovsky” pojmenovanou “El camino”, vydají 6. prosince. Dan Auerbach (kytara, zpěv) a Patrick Carney (bicí) dávají své kapele nádech dob hippies s modernějšími prvky. Jako celek jejich hudba působí živě, melancholicky a bývá hodně zasněná. Zároveň ctí tradiční rockové pojetí. V USA se jim daří velice dobře a před třiceti lety by se jim možná dařilo ještě lépe. Já na ně narazil úplnou náhodou na YouTube, kde jsem kliknul na píseň “Psychotic Girl” z desky “Attack & Release” a nechal jsem se unést tou podivně utahanou melodií. Snad se na nové desce objeví podobná. A i kdyby ne, tak toho v prosinci stejně nic moc lepšího nevyjde. No vážně, Nightwish nebudou stát za nic [smajlík s šíleným výrazem ve tváři a smrtí v očích].

Ellrohir

Ellrohir:

Nejspíš v prosinci vycházejí i jiné zajímavé kousky, ale žádný mě nemůže zajímat víc než právě noví Nightwish. Srdcová kapela, na které jsem začínal s metalem a která nás už čtyři roky nepočastovala ničím novým. “Imaginaerum” bude naprosto zásadní, protože “Dark Passion Play” sice nazpívala Anette, ale písně byly (nebo se to aspoň traduje) koncipované pro Tarju, což je samozřejmě úplně jiná kategorie. Já mám “nové” Nightwish rád, takže jsem velmi žádostiv, jak se nová tvorba vyvrbí. Na jednom zahraničním fóru jsem “Imaginaerum” označil za album typu “nut up or shut up” (možná víc by se hodilo “make it or break it”, kdyby ovšem tohle úsloví nebylo spjato s nějakým podivným seriálem o gymnastkách). Význam si ale není těžké domyslet – buď to bude album, ze kterého všem sklapne huba, anebo totální propadák. Nic mezi tím podle mě neexistuje. Ohlasy novinářů a prvních šťastných recenzentů jsou zatím velmi pozitivní.

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Dlouho jsem si říkala: Holka, nedělej to. Ovšem nemohu jinak. Nejspíš bych zapřela část sebe, která mi připomíná, že k metalu mě přivedli právě Nightwish krásou, jako je “Over the Hills and Far Away”. Neočekávám, že by “Imaginaerum” mohlo předčít “první lásky”, nejspíš bych žádala moc, ale přinejmenším má šanci být o hodně lepší než “Dark Passion Play”. Méně té sebelítosti a více příběhu, který by nás všechny mohl zaujmout. Vlastně, když už mluvím o těch láskách, trochu mi to připomíná setkaní s ex-přítelem, kterého byste snad i neradi viděli proto, co vám udělal, na druhou stranu už jste se vším smíření (v tomhle případě s jinou zpěvačkou v čele) a přejete mu všechno nejlepší do budoucna. Doufám, že tentokrát se už Anette dostane na “svou vlnu” a předvede, že za něco stojí. Doufám.


Sonisphere 2011

Sonisphere 2011
Datum: 11.6.2011
Místo: Praha, Výstaviště Holešovice
Účinkující (obsažení v reportu): Cavalera Conspiracy, Duff McKagan’s Loaded, In Flames, Iron Maiden, Korn, Kreator, Mastodon, Misfits

Po roce se k nám do Česka vrátil putovní rockový cirkus zvaný Sonisphere. Festival si za poslední půlrok prošel neskutečnými peripetiemi v podobě problémů s účinkujícími, místem konání i cenou a typem vstupenek. Abych řekl pravdu, po příjezdu na pražské Výstaviště jsem od celé akce neočekával raději vůbec nic. Mohl jsem být jen příjemně překvapen, což se nakonec také stalo.

Ať už se jedná o počet kapel, pódií nebo návštěvníků, letošní Sonisphere byl o mnoho komornější než jeho loňská zastávka. Pokud se o přibližně 20 000 lidech dá říci, že tvoří komorní atmosféru. Každopádně do areálu jsme dorazili uprostřed setu Duff McKagan’s Loaded, z kteréhožto jsme tedy slyšeli několik posledních songů. Co jsem tak viděl, bývalý basák Guns n’ Roses si nevedl špatně, ale divácká odezva byla poměrně vlažná. Několik minut přestavby pódia a…

…jsou tady Misfits. Těšil jsem se na ně, moc. Mám je rád a hrají velice dobře. Jenže kdybych jejich písničky neznal, netušil bych ani, jaký si mám udělat názor. Tak špatný zvuk jsem snad v životě nezažil. Že nebylo rozumět zpěvu, bych možná i přešel, ale absence jakéhokoliv náznaku melodií jednotlivých skladeb mi vážně hnula žlučí. Kapela hrála obstojně, zpěvák byl správně démonický a snažil se rozpohybovat diváky před pódiem… leč k čemu to je, když zvukař je očividně postižený a celé vystoupení je zvukem doslova zabité. Jak to, že ostatní kapely mohly mít zvuk v pořádku? Ani se nedivím, že Misfits neznalému přihlížejícímu vůbec nic neřekli a nelíbili se. Frustrace přichází.

Po chvíli nastupují thrashoví Němci Kreator, u kterých je zvuk sice v pořádku, ale podivně potichu. Myslím, že taková kapela by si zasloužia být o něco více slyšet, ale na druhou stranu mám za to, že kdo si je chtěl užít, podařilo se mu bezchybně i bez větší hlasitosti. Vystoupení bylo tradičně zabijácké, jak se na Kreator ostatně sluší a patří. Zazněly starší povinné pecky typu “Pleasure to Kill“, stejně tak novější vály jako například “Hordes of Chaos”, “Destroy What Destroys You” nebo “Enemy of God”. Frustrace se zmírňuje.

Cavalera Conspiracy mají ten problém, že se pořád ještě tak trochu hledají. Alba zní na poslech dobře, ale naživo mi jejich písničky tak zajímavé nepřišly. To ovšem dobře dotáhly ještě Sepulturovské “Roots, Blood Roots” a “Refuse/Resist”. Z toho, jakou píše Max muziku, bych čekal, že bude jeho výstup před diváctvem o něco energičtější, ale působil na mě jako vetchý stařec, který má problém se i k tomu mikrofonu normálně natáhnout. Poskakoval pár centimetrů nad pódiem s pokrčenými koleny a vypadal přitom nanejvýš komicky. A opět se utvrzuji v tom, že bez kytarového šílence Marca Rizza by MaxCavalera ConspiracySoulfly byl někde úplně mimo. Frustrace stagnuje.

Přetechnizovaní Mastodon mě úspěšně míjí, jejich hudba je na mě asi příliš komplikovaná nebo nevím. Jako nezaujatého posluchače mě na jejich live vystoupení vůbec nic neuchvátilo. Písničky postrádaly jakoukoliv vedoucí melodickou linku a kroutily se jako hadi v ostružinách. Kamarád, který Mastodon poslouchá, říkal, že se mu to líbilo, takže sám hodnotit raději nebudu. Frustraci nevytahuji.

Na In Flames jsem čekal jako na smilování. Už po několika málo vteřinách úvodní skladby jsem věděl, že jsem v nebi. Prvotřídní zvuk, perfektní hráčské výkony a charismatický frontman, který se ani na vteřinu nezastavil, způsobili, že v hledišti nastalo pravé peklo. Kdo znal, zpíval, kdo neznal, alespoň při refrénech skákal. Potěšil i výběr skladeb, které sestávaly ze stěžejních “Disconnected”, “Only for the Weak”, “My Sweet Shadow”, “Trigger”, “Pinball Map” a dalších. Prostě to, co by fanoušek od své oblíbené kapely očekával. Pro mě obrovské překvapení a nejlepší vystoupení festivalu. Už se těším na říjen do Prahy. Frustrace mizí.

Od amerických KoRn jsem nečekal pranic zvláštního, o to víc jsem byl překvapen, když domněle vyčpělá legenda zahrála tak, jak zahrála. Vtrhli na pódium a bez zbytečných řečí se pustili do toho, co jim jde nejlépe. Bezchybný zvuk společně s neskutečným frontmanovým vystoupením hrál do karet perfektní atmosféře. Lidi si jejich set parádně užívali a dojem z vystoupení mi kazilo jedině to, že jsem neznal texty. Po frustraci ani památky.

Setmělo se a přišla řada na headlinera a zároveň největší tahák festivalu – fenomenální Iron Maiden. Pódium bylo při přestavbě zahaleno černým plátnem, takže naše oči nemohly sledovat, co se děje a jak bude výsledná scéna vypadat. Úderem deváté hodiny se rozeběhlo intro “Doctor Doctor” od UFO a atmosféra se dala krájet. Písně “Satellite 15… The Final Frontier” a “El Dorado” otevřely celý setlist heavy metalového kultu a já se snažil hltat každou kapičku úžasné atmosféry, která ale postupně trochu ochabla. Upřímně, při sledování video live produkcí Iron Maiden mi obvykle běhá mráz po zádech. Netušil jsem, jak budu prožívat skutečné živé vystoupení, kterého se sám účastním, ale nyní mohu již říci, že jsem byl maličko zklamán. Čekal jsem vše daleko epičtější a větší. Jasně, dostal jsem v průběhu setu několik starých milovaných pecek, viděl jsem po stage pochodujícího Eddieho při skladbě “Iron Maiden” i jeho gigantickou podobiznu v posledních přídavcích, ale přesto mi tomu všemu něco chybělo. Nedovedu přesně vyjádřit, co to bylo, ale to “něco” bylo tak zásadní, že jsem si posledních několik písniček ani neužil tolik, jak bych mohl. Možná jsem čekal bohy, ale přišli jen Iron Maiden? Vážně nevím. Tím samozřejmě nechci říci, že by se vystoupení nepovedlo, ba právě naopak. Řemeslně precizní, výborně zahrané a kapela vypadala, že si užívá každou vteřinu ve světle reflektorů. Řeči Bruce Dickinsona mi přišly lehce přitroublé, ale asi to k tomu patří. Vytkl bych ještě absenci totálních fláků typu “Aces High” nebo “Run to the Hills” a až přebytek písní z nové desky, které mi nepřijdou oproti staré tvorbě nijak zvláštní. Rovněž zvuk místy hodně kolísal a chvílemi nebylo slyšel jednotlivé nástroje nebo zpěv.

Kolem jedenácté hodiny jsme se poklidně vypravili do svých domovů. Tak narvané metro jsem v životě neviděl. Parádní prostředí pro masovou histerii. Po skoro hodině na Zličíně a hurá domů autem. O bloudění při hledání dálnice (ano, ta je hned VEDLE zličínského nákupního centra) napíšu pro zájemce pohádku.

Oproti loňsku se pořadatel poučil a v areálu byla k dispozici koryta s užitkovou vodou, což maximálně oceňuji. Naopak se mi nelíbil nedostatek (lépe řečeno žádné tam nebyly) odpadkových košů. Takže všechny zbytky jídla, prázdné kelímky a ostatní odpad pěkně na zem a pak si má člověk někam sednout, když ještě k tomu nikde nebyla ani lavička. Vyrazilo mi dech, když jsem kupoval pití v petce a dostal jsem ji bez víčka. Prý abych nemohl házet uzávěry po účinkujících. Zajímavé.

Celkově hodnotím akci nad očekávání kladně a jsem zvědav, s čím se Sonisphere vytasí příští rok. Rammstein, že by? Uvidíme.


Korn, Atari Terror, the.switch

Korn
Datum: 9.6.2009
Místo: Praha, Tesla Aréna
Účinkující: Atari Terror, Korn, the.switch

Korn rozskákali Tesla Arénu! Americká kapela Korn jasně dokázala, kdo že to s tím vším nu-metalem opravdu začal. V přibližně 75 minutovém představení ze sebe dokázali vydat snad všechno, co se dalo.

Vše začalo asi po půl osmé, kdy začali hrát čeští the.switch. Jejich vystoupení dokázalo trochu rozskákat “obecenstvo” a to přece u předkapel jde. Přibližně po hodinovém koncertě nastoupili na scénu opět Češi, tentokráte skupina Atari Terror. Bylo vidět, že v publiku měli dost fanoušků. Pro člověka, který ale skladby předkapel neznal, to musel být strašný zážitek, jelikož obě hrály s hrozným zvukem.

Kolem půl desáté se pomalu začala připravovat aparatura Korn. Během těchto minut také došla další “várka” většinou skalních fanoušků americké kapely. Celkem velký aplaus sklidil po odkrytí i speciální stojan na mikrofon. Těsně před desátou hodinou začalo skvělé intro, které snad nenechalo jedinou ruku u těla. Když pak přišel pomalým krokem směrem k mikrofonu zpěvák Jonathan Davis, bylo jasné na koho všichni přišli. Koncert tradičně zahájila skladba “Right Now”. Když jsem pak viděl s jakou energií všichni hrají, nedokázal jsem ani uvěřit, že baskytaristovi Fieldymu už táhne na čtyřicet (!). Skvěle vyzpívaný refrén v “Thoughtless”, rázná baskytara v “Coming Undone” nebo třeba úžasné sólo kytaristy Munkyho v cover verzi “Another Brick in the Wall”, to všechno jsou věci, na které se jen tak nezapomíná. Nemůžeme se divit tomu, že kapela má za sebou i cenu Grammy. Korn předvedli úžasné a energické vystoupení, na které bude určitě každý, který tehdy navštívil Tesla Arénu, rád vzpomínat.


Korn – Untitled

Korn - Untitled
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 31.7.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Intro
02. Starting Over
03. Bitch We Got a Problem
04. Evolution
05. Hold On
06. Kiss
07. Do What They Say
08. Ever Be
09. Love and Luxury
10. Innocent Bystander
11. Killing
12. Hushabye
13. I Will Protect You

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8,5/10
Niko1ajev – 9/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kapela, která vydá špatné album, to má vždycky těžké. Když pomineme zklamání fanoušků, problémy s prodejem a výčitky producentů a distributorů, pořád zde máme málo viditelný, avšak o to důležitější aspekt s názvem „očekávaní“. A sice očekávaní nového, snad lepšího alba. A to je tak trochu nynější situace Korn. Jejich předchozí deska „See You on the Other Side“ byla označována jako popovější a většina fanoušků ji rovněž odsoudila. A protože Korn není žádná kapela z Horní Dolní, jejich nové album si s sebou přinášelo právě onen aspekt očekávaní.

Už je to nějakou dobu, co Korn uvolnili singl „Evolution“, který má být výsměchem a hlavně varováním pro celou lidskou populaci, že čím dál tím víc hloupneme a přestáváme normálně žít. Výběr tohoto tématu mě u Korn celkem překvapil, proto jsem se těšil na celou nahrávku a byl jsem zvědavý, s čím přijdou po „See You on the Other Side“, které byl označováno jako velký posun do popu. A jestli „See You on the Other Side“ byl posun, tak „Untitled“ je rovnou přemístění. Nečekejte žádné tvrdé kytary, uhulákáný hlasový projev Jonathana Davise a hlavně zapomeňte na snad hlavní aspekt Korn hudby, a sice tvrdou a podladěnou baskytaru Fieldyho, která byla naprostým milníkem jejich zvuku.

Musím říct, že mě to velmi zaskočilo. Kapela, která je považována za otce nu-metalu, opouští to, co před třinácti lety založila. Asi je to Evoluce, jak se zpívá v jejich singlu. Zamáčkněme tedy slzu nostalgie a pojďme si říct, co pro nás tahle partička přichystala. Kromě výše zmíněné změny basy jde hlavně „umrtvení“ kytary, která ve skupině po Headově odchodu zůstala jen jedna, a sice v Munkyho rukou. Bicí místo Davida Silverii obstaral zaskakující Terry Bozzio a je to velmi znát. Místo syrových úderu a tvrdých kopáku se dočkáme spíše pochodových a více funky rytmů. I samotné ozvučení je úplně odlišné. Je ovšem třeba dodat, že tato změna je velmi zajímavá a posunuje hudbu Korn  úplně do jiných dimenzí. Díky ztlumení kytar se dosáhlo efektu, že desku táhnou hlavně právě bubny a Jonathanův hlas, od kterého žádnou velkou změnu nečekejte.

Kde se však dějí divy, je jednoznačně aranžmá písní. Mnohem více než kdy předtím se nám na povrch tlačí elektronika, popřípadě smyčce a další vychytávky. Na jednu stranu to působí skvěle a zvyšuje to kvalitu jednotlivých písní, na stranu druhou to však ubíjí onu pověstnou a charakteristickou surovost Korn. Třeba taková baladická skladba „Kiss“ zní sice i s celým smyčcovým doprovodem úžasně, ale stejně jako já si asi říkáte, že tohle už prostě nejsou Korn. Tohle album se určitě nedostane moc do přízně zarytým kornovákům, ale možná si kapela najde novou vlnu, které bude tento styl chutnat. Mně osobně se album velmi líbí asi pro jeho úžasnou temnou atmosféru. Jonathan už dávno vyrostl z doby, kdy se v jeho textech slovo fuck vyskytovalo ob řádek, a teď nám servíruje pěkně syrové, promyšlené a vemlouvavé texty.

Vzhledem k pomalejšímu tempu alba se mu velmi dobře naslouchá. Už jen samotný otevírací song „Starting Over“ je naprosto famózní záležitost, jejíž bicí vám nedají spát a jeho hlas vám bude krví proudit pěkně dlouho. Pravdou však zůstává, že dvě, tři písně jsou celkem slabší oproti ostatním a připadají mi jako rychlokvašky složené na poslední chvíli, aby se zaplnilo místo. Nemá cenu si nové Korn rozebírat píseň po písni, toto album je tak jedinečné a inovativní, že bychom tu byli až do večera. Doporučil bych ho úplně všem, protože i když ho asi spousta lidí zavrhne, jde o rozhodně nejzajímavější album roku. Možná jsem jediný, komu se to zdá, ale píseň „Evolution“ je jedna z nejlepších písní od Korn vůbec. Ale to ať už si každý posoudí sám.


Korn – MTV Unplugged

Korn - MTV Unplugged

Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / acoustic
Datum vydání: 5.3.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Blind
02. Hollow Life
03. Freak on a Leash [feat. Amy Lee from Evanescence]
04. Falling Away from Me
05. Creep [Radiohead cover]
06. Love Song
07. Got the Life
08. Twisted Transistor
09. Coming Undone
10. Make Me Bad / In Between Days [feat. The Cure]
11. Throw Me Away

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dneska mám pro vás nachystanou opravdovou lahůdku. Znáte MTV? Ano, přesně tak, hudební americká stanice. A říkává vám něco pořad Unplugged? Nevidím žádné ruce, co se hlásí, tak očividně ne. Takže si to vezmeme hezky všechno popořádku. Tento pořad má své kořeny už v roce 1989 a od té doby se v něm vystřídali všichni, co ve světě hudby něco znamenají. Můžeme jen namátkou vybrat, od starších interpretů jako Eric Clapton, R.E.M., Nirvana až po dobu nynější, kde zde vystoupil například rapper Jay-Z nebo třeba známá kapela Godsmack.

Asi si ťukáte na čelo, co je tak fantastického na obyčejném vystoupení v televizi. Nu, nejde až zas tak o obyčejné vystoupení. Hlavní fígl už je patrný z názvu celé téhle akce (unplugged – nezapojený). Že si pod tím nemůžete nic představit? Jednoduše a stručně, celé vystoupení se odehrává přímo v samotné budově MTV, kde kapacita diváků nepřesahuje padesát lidí, a v tomto skromném studiu hraje pozvaná kapela své písně akusticky! Tedy žádná elektrická kytara, žádná basa, žádné samply nebo nějaká elektrická úprava zvuku nástrojů či hlasu. Jednoduše řečeno, jaké si to zahraješ, takové to máš. Místo toho si musí kapela vystačit se španělskými kytarami, obyčejnými bicími, popřípadě dalšími čistě akustickými nástroji.

Možná se vám to nezdá zas jako takový zázrak, ale každý, kdo někdy Unplugged viděl, jistě mi dá za pravdu, že je to naprosto úchvatný zážitek. Jak trefně poznamenal jeden můj známý, je to takové hudební nebe a sen každé kapely je dostat se právě tam. A není tomu tak dávno, co sem byly pozvány i legendy a zakladatelé nu-metalu, kapela Korn. Abych se přiznal, nikdy jsem jim moc na chuť nepřišel. Jejich hudba není špatná, ale vždycky mi v ní něco chybělo něco, co by mě nutilo je poslouchat delší dobu, aniž by mě začali nudit. Ovšem sám vím, že Unplugged bývá naprosto jiný zážitek než klasická tvorba kapely, proto jsem se rozhodl dát jim šanci a zjistit, jak se vůbec tato stoprocentní neakustická kapela poprala při interpretaci svých písní do trochu jiné podoby. Takže v klidu usedám do svého recenzentského křesla, utěsňuji zvukotěsně celý pokoj, vypínám mobil, posílám rodiče pryč z bytu, zavírám oči a pouštím první skladbu „Blind“, v originále klasickou vyřvanou vypalovačku s pekelně ostrým rytmem.

Poznávám začáteční bicí, ač jsou v trošku jiném zvuku, a zaposlouchávám se víc. Jonathan otvírá píseň klasickým „Are you ready?“ a najednou výbuch. Slyším úchvatný rytmus hraný na orientální bicí, který v originále vůbec není, dále pak Munkyho španělskou kytaru, který do rytmu „Blind“ hraje i klasické prvky pěkně horké španělské krve. Jonathan skoro ani nezvedne hlas, zpívá krásným vemlouvaným tónem, který se vám ihned zaryje pěkně hluboko pod kůži. Píseň končí úžasným outrem zahraným opět na orientální bicí a kytaru, jejíž zvuk jako by vypadl z filmu „Desperado“. A já jen sedím na židli s otevřenou pusou a nemohu uvěřit. Slyšel jsem spoustu Unplugged koncertů, ale na všech kapely hrály klasické pomalé songy, které se do akustické tvorby velmi snadno interpretují. Ale Korn si jako otvírák celého záznamu vyberou takovou šílenost, jako je právě „Blind“, a udělají z ní naprosto jinou píseň s naprosto jiným zvukem. Tomu se říká umění a cit pro hudbu. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká.

Korn hrají dál a s každou další písní se originalita a celková „úžasnost“ celé nahrávky zvětšuje. Dočkáme se velmi známé písně „Freak on a Leash“, pro kterou si jako hosta na druhé vokály pozvali chlapci z Korn neméně známou zpěvačku Amy LeeEvanescence. Další specialitou je určitě cover verze „Creep“ od Radiohead. Krásná pomalá balada je sice pro Korn velmi netypická, ale díky úžasnému zvuku kytary a Jonathanova hlasu vám bude připadat, jako klasická „Kornovka“. Výpisem písní bychom mohli pokračovat do nekonečna. Každá je naprosto jiná a jedinečná s naprosto úžasným provedením.

A jaké to provedení tedy je? Tak kromě výše zmíněných orientál-bicích a kytary uslyšíme velmi zajímavou basovou linku, kterou ovšem Fieldy (basák) hraje na klasickou španělku. Vím, že to zní asi divně, ale vzhledem k podmínkám Unplugged (pro připomenutí – žádný elektrický nástroj) jiná volba nebyla, ovšem Fieldymu se ta změna očividně líbí a pěkně kytaru potrápí klasickým basovým palcovým úhozem do strun. Dále nás po celou dobu bude provázet solidní zástup smyčcových nástrojů, úchvatný zvuk piána následovaný dvěma pro mě zcela neznámými nástroji. Jeden vypadá jako válec o velikosti něco přes metr, jako by ze skla nebo leštěného kovu, který se velmi pomalu otáčí a hudebník, který na něj hraje, se ho lehce dotýká konečky prstů vyluzujíce velmi zajímavý tenoučký zvuk. Další pak vypadá jako krabice ve které jsou klasické klávesy, ale zvuk je velmi podobný prvnímu nástroji, jen je o něco hlubší a méně spojený jako zvuk předchozí a zní skoro jako brkání na španělku. Rovněž hra na pilu smyčcem je velmi zajímavá, a když při poslední skladbě „Throw Me Away“ (která opravdu má s originálem společné jen jméno) napochoduje na plac banda lidí oblečená do japonských úborů se škraboškami a dva z nich začnou hrát na buben o průměru jeden metr, zatímco zbytek bubnuje na obrovské indie-bubny, tak to už se mi opravdu zastavovalo srdce.

Už se mi nedostávají slova, abych tento úžasný hudební zážitek popsal, protože je naprosto geniální a musí se zažít. Perfektní Jonathanův hlas, perfektní zadní ženské vokály, perfektní kytara i bicí i celý doprovodný hudebnický spolek vytvářejí tak úžasné hudební dílo, že jsem z něj i já, nefanoušek Korn, nadšen. Budete možná namítat, že jde jen o přehrávku starších písní, ale vzhledem k jejich novému provedení jde skoro o zcela novou a jedinečnou nahrávku. Jonathan sám na začátku říká, že je to pro Korn velkou ctí, a je vidět, že to kluci vzali sakra vážně a celému světu se za tuto možnost si zde zahrát pořádné odměnili. A „Twisted Transistor“ akusticky je prostě bomba!