>>> Extrémně metaloví Britové Abyssal na letošní rok nachystali svou třetí desku. Následovník počinu „Novit enim Dominus qui sunt eius“ z roku 2013 se bude jmenovat „Antikatastaseis“ a vyjde 23. června u Profound Lore Records. První ukázku „I Am the Alpha and the Omega“ najdete na Soundcloudu, obal je napravo a tracklist následuje:
01. I Am the Alpha and the Omega 02. The Cornucopian 03. Veil of Transcendence 04. Telomeric Erosion 05. A Casual Landscape 06. Chrysalis 07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas
>>> Francouzští black metalisté Celestia se rozhodli ukončit svou činnost. Už posmrtně vyjde u Apparitia Recordings jejich finální deska s názvem „Apparitia Sumptuous Spectre“ – CD bude k dispozici v červnu, LP v září. Obal zde, tracklist vypadá takto:
01. The Awakening of the Dormant Fiancée 02. Necromelancholic Reveries 03. Wandering Through the Past Memories 04. Perverted, Decadent, Dying Love 05. Spectra 06. Morbid Romance 07. The Fragrance of the Dead Rose 08. The Radiance of the Astral Circle
>>> Norové God Seed, v jejichž čele stojí King ov Hell a Gaahl (oba ex-Gorgoroth), se pustili do natáčení své druhé desky. Na počinu by se mělo objevit devět skladeb.
>>> Speed metaloví veteráni Helloween streamují nový song z chystaného alba „My God-Given Right“, které vychází 29. května. „Lost in America“ poslouchejte na YouTube.
>>> Český kytarista Joe Karafiát (The Plastic People of the Universe, Garage) bude vydávat novou kompilaci, na níž se kromě již známých písniček objeví i tři zcela nové kusy, jejichž produkce se ujal Boris Carloff. Nahrávka bude pokřtěna 5. května v pražském klubu Podnik.
>>> Power metalisté Kamelot vypustili do světa nové video „Insomnia“, jež má propagovat jejich aktuální počin „Haven“ (vyjde 5. května). Klip sledujte na YouTube.
>>> Nový klip mají na kontě taktéž finští folk metalisté Korpiklaani. „Pilli on pajusta tehty“, které se objeví na chystaném albu “Noita” (vyjde 5. května), sledujte opět na YouTube.
>>>Italská formace Luca Turilli’s Rhapsody zveřejnila lyric video k songu „Rosenkreuz (The Rose and the Cross)“ z nového alba „Prometheus, symphonia ignis divinus“ (k mání bude od 19. června). Najdete jej na YouTube.
>>> Royal Thunder vydali na začátku tohoto měsíce svou druhou desku „Crooked Doors“, což nyní připomínají novým videoklip k písni „Time Machine“ – podívat se můžete na YouTube.
>>> Finové Stratovarius ohlásili vydání dalšího řadového alba – novinka se bude jmenovat „Eternal“ a vyjít by měla 14. srpna u firmy earMUSIC.
>>> Britští rockeři The Darkness mají na programu vydání další desky „Last of Our Kind“, která se na pultech obchodů objeví 1. června. Kapela nyní na vydání navnazuje videoklipem „Open Fire“:
Putovní festivaly Heidenfest a Paganfest z dílny německých Rock the Nation jsou zvláštní podniky. Snad každý ročník nabízí minimálně jedno opravdu zajímavé jméno a pak spoustu přinejlepším průměrných kapel, které však většinou zastávají nejvyšší příčky v hierarchii lineupu, čímž atraktivita příslušné akce pro lidi, kterým nestačí jen se ožrat a následně zapařit na skočné rytmy mainstreamového folk metalu, klesá někam blízko bodu mrazu s vědomím, že ty zajímavé kapely se stejně dříve nebo později objeví na nějakém tom lokálním festivalu. Také se často stává, že když už sestava stojí za to, tak se jako na potvoru nepočítá se zastávkou v České republice, takže našinec opět ostrouhá, pokud se mu nechce trmácet do Němec. Ale to už odbíhám. Letošní podzimní svátek folk a pagan metalu (ano, je to děsné klišé, ale zachovejme roli) však proti jiným svým ročníkům nabídl alespoň pro mě docela unikátní situaci – vedle špatných a průměrných kapel se totiž na soupisce objevilo i jméno Wintersun, a to rovnou v pozici headlinera. Překvapilo mě to zejména proto, že jim vedle trojice Trollfest, Varg a Krampus dělali společnost i nesmírně populární Korpiklaani, kteří většinou podobným akcím vévodí z jednoho prostého důvodu – dovedou vyprodat lokál. A jelikož jsem si od Wintersun sliboval hodně, Trollfest na mě dělali dojem že když nic jiného, tak by to alespoň mohla být sranda, a Korpiklaani jsem se pár let cílevědomě vyhýbal, takže už pominula nehorázná přesycenost jejich muzikou, usoudil jsem, že utrpení z poslechu Varg a Krampus za to nakonec stojí.
Pořadatelé celou akci umístili do prostoru Kulturního centra Vltavská, na jehož adresu jsem už naplival hodně síry, leč v poslední době se moje výhrady zejména k úrovni odvětrávání začaly ukazovat jako liché. Nevím jestli někdo do stropu proboural díru, instaloval klimatizaci nebo zprovoznil nějakou stávající, která do té doby stála stranou zájmu, ale i když musím vzít v potaz relativně nevelkou návštěvnost několika posledních koncertů (Heidenfest nevyjímaje), celý večer se v sále dalo bez nejmenších problémů existovat, což je třeba proti stavu z podzimu 2010 obrat o 180° k lepšímu. A když už jsem nakousl návštěvnost, pokusím se to trochu rozvést. Čekal jsem, že je především účast Korpiklaani na turné zárukou ve švech praskajícího podniku, kde si člověk ani nemůže dojít pro pivo, aniž by ztratil svoje místo bez sebemenší naděje na jeho znovuzískání. Tenhle předpoklad se však ukázal jako velmi nepřesný, protože ani na zmíněné lesní muže nebyl sál úplně plný, a to ani nebyl umožněn přístup na balkón – dost určitě proto, aby se již tak ne zcela vysoká návštěvnost nepromítla do zaplnění hlavní plochy sálu ještě více.
Ale teď již k samotným vystoupením. Večer přesně podle vyvěšeného programu zahájili mladí Italové Krampus, jejichž aktuální studiovou prvotinu doprovází hutná mediální masáž, což vnímavější jedince tak nějak předem varuje. Co se ale samotného vystoupení týče, Krampus odvedli dobrou práci, které nemám prakticky co vytknout. Něco ale přece, a to “něco” je naprosto zásadního charakteru – byl bych vrcholně spokojený, kdyby mi celou dobu nepřišlo, že poslouchám a sleduji nějaký revival Eluveitie. Hudba prakticky totožná, jen s jiným obsazením. Napadá mě přirovnání k hollywoodským předělávkám britských sitcomů – styl humoru zůstane podobný, jen se to trochu přiblíží požadavkům většinového publika, nasadí se mladí, krásní a sympatičtí herci a penízky se jen sypou. Kupodivu ale tohle všechno po živé zkušenosti nepřipisuji na účet samotným Krampus. Je to prostě kapela, která si hrála to svoje (dobře, asi špatně zvolený výraz), bavilo ji to, ale objevil ji nějaký vydavatel (NoiseArt Records jen tak na upřesněnou), který s vidinou výdělku zamával smlouvou, protože tohle holt lidi žerou. Taky bych podepsal a vyrazil na velké turné, kdybych uvěřil řečem o tom, jak je moje hudba originální, i když není. Co naplat – kdyby mi bylo 14 a v životě neslyšel žádnou jinou folk metalovou kapelu (neřku-li rovnou Eluveitie), budu z Krampus nadšen. Takhle mi ale opravdu nezbylo, než okukovat fešnou houslistku a trochu litovat ty sympaťáky, kteří věří, že jsou opravdu dobří…
Žezlo převzali Norové Trollfest a již během přestávky bylo zřejmé, že tohle bude svérázné vystoupení každým coulem. Řekněte, kolikrát vám kapela nechala během zvukové zkoušky z reproduktorů znít bzučení nějakého žluto-černého bodavého hmyzu? Další šok přišel se začátkem samotného koncertu. Milí muzikanti totiž na pódium naběhli ozdobeni umělými tykadélky na pružinkách a korunu všemu nasadil prostorově výraznější zpěvák navlečený do pruhovaného kostýmu s křidélky a černou kuklou s nezbytnými tykadly. Tomu říkám entrée! K vizuální dokonalosti pak přispěly i painty, ve kterých jsem nenašel jinou logiku, než dělat si naprosto okatou prdel ze všech trů black metalových omalovánek, co jich jen po světě běhá. Co se týče samotného koncertu, nemám větších výhrad – ba naopak. Poté co se srovnal zvuk (s tím měli ostatně zpočátku problém i Krampus), jsem zjistil, že Trollfest hrají skočnou, chytlavou a zatraceně energickou míchanici všeho možného. Slyšet z toho byl thrash metal, balkánské melodie, občas maličko jazzu a spousta dalších věcí. Bylo to nehorázně pošahané a bylo to super v každém ohledu. Zpěvák tu a tam zaperlil nějakou tou neokoukanou hláškou, všichni přítomní instrumentalisté vyváděli nejrůznější koniny, házeli do publika jeden úsměv za druhým a já se celou dobu velmi dobře bavil. Konečně taky kapela, která to, co dělá, dělá s láskou, ale přitom se nebere ani trochu vážně. Prostě super!
To, co jsem tu prohlásil o Trollfest můžete vzít, převrátit do záporu a aplikovat na následující Varg, protože ti opět předvedli, proč si z nich už pěknou řádku let dělám srandu. Tahle skupina je na západ od našich hranic neuvěřitelně populární a label (stejní NoiseArt Records jako u Krampus) se zjevně snaží dosáhnout stejného úspěchu i na středo a východoevropských trzích. Bohužel, Varg hrají takový hnůj, že z toho každému uvědomělejšímu posluchači vstávají hrůzou a odporem chlupy na krku, zádech a kdoví kde ještě, a jak se opět potvrdilo, nezachraňují to ani naživo. Vystupování na úrovni provinčních no name muzikantů třetí kategorie, navíc plné trapných a kýčovitých póz na mě opravdu neplatí. A když to není podloženo ani nějakou slušnou muzikou, jakože v případě Varg se tak opravdu neděje, nevidím jediný důvod, proč být sebeméně shovívavý. Z celého setu mi přišly ještě relativně snesitelné pouhé dvě skladby, zbytek ale těžká bída. A nepomohla tomu ani hostovačka joikujícího Jonneho Järvely ani zoufale trapné výkřiky o vikinských bojovnících pod pódiem a vybírání toho nejdrsnějšího zmrda ze všech, který měl rozjet circle pit (což se mu tuším nepodařilo, ale mohu se mýlit, protože jsem ze zadních částí sálu dopředu moc neviděl). Velmi úsměvná byla rovněž scénka z počátku koncertu, kdy po několikanásobném mocném provolání názvu skladby (nechtějte ho po mě, ale byl to hned druhý song v pořadí) nepřišla očekávaná odezva, a milí počmáraní Němci chvilku jen nevěřícně zírali. Inu, tak to dopadá, když kapela zvyklá na tisícové davy zfanatizovaných lobotomiků přijede tam, kde se ještě dost hlav vypumpovat nepodařilo. Varg jsem viděl počtvrté (proč proboha?) a počtvrté jsem se přesvědčil, že tohle opravdu není kapela, jejíž tvorba by stála třeba jen za ohlédnutí. Snad se nebudu muset přesvědčovat popáté…
Jak jsem již nastínil v úvodu, koncertům Korpiklaani jsem se v posledních letech vyhýbal jako čert kříži, protože mi bylo jasné, že vidět to samé ve čtyřicáté variaci na jedno téma by mi opravdu moc zážitků nepřineslo. Stačí že si člověk občas omylem pustí nějakou desku. Jenže po těch letech jsem nabyl přesvědčení, že by to možná stálo za pokus, a s tím jsem se uvelebil v okolí zvukaře a byl zvědavý, jestli Korpiklaani náhodou nepřekvapí. Jakkoli jejich muziku prakticky neposlouchám a nepřisuzuji jí jakoukoli reálnou uměleckou hodnotu, tentokrát veselí Finové opravdu překvapili. Prvním jasným rozdílem proti předchozím zkušenostem byla indispozice frontmana Jonneho Järvely, který se kvůli zranění ruky vzdal kytary a věnoval se pouze mikrofonu. Hudbě to nijak neuškodilo (popravdě nechápu, proč Korpiklaani normálně hrají se dvěma kytarami), ale naopak to velmi pomohlo zpěvu. Bylo to totiž vůbec poprvé, co jsem Jonneho ani jednou nepřistihl při falešném tónu. Zbaven břemene kytary se po pódiu pohyboval naprosto přirozeně a musím říct, že mu to jen takhle nalehko s mikrofonem sedělo mnohem víc, než jak jsem byl zvyklý z dřívějška. Kdyby to tak nechali natrvalo, určitě bych se nezlobil. Za zmínku dále určitě stojí velmi živý projev kytaristy Caneho a také nový houslista Tuomas Rounakari, který se několikrát pěkně utrhl ze řetězu a pařil jak pominutý. Krom toho si vystřihl zajímavé sólo a co se mě týče, kapela je nyní bohatší o velmi platného člena. Zbytek kapely si potom jel takový ten svůj slušný standard a celé to fungovalo velmi obstojně. Co se výběru skladeb týče, zazněly jak klasiky, tak nové skladby (vyjmenovat bych ale dokázal tak maximálně čtyři), ale všimnul jsem si jedné zajímavosti – tentokrát se nedostalo snad na žádný chlastací song (“Vodka” a “Tequilla” nebyly určitě a nepamatuji si ani zdánlivě povinné “Beer Beer” nebo “Happy Little Boozer”) a já jsem za to opravdu vděčný, protože celý koncert tím získal na vážnosti, což bych do něj předem opravdu neřekl – stejně jako bych v posledních letech neřekl, že bych si mohl koncert Korpiklaani celkem slušně užít. Stalo se, a i když to rozhodně nebyl žádný hudební orgasmus, byl to určitě nejlepší koncert Korpiklaani, kterého jsem byl zatím svědkem.
Podle očekávání po konci setu Korpiklaani publikum znatelně prořídlo a já se bál, že na headlinera a můj jediný opravdová tahák večera zbude nestoudně málo lidí. Masový odliv obecenstva však postupně ustal, sál zůstal zaplněný tak do poloviny a pohled na postupně připravované pódium sliboval, že se zůstavší dočkají velké show se vším všudy. A když sál potemněl, ožila světla a rozezněly se první tóny intra “When Time Fades Away”, očekávaní publika se dalo krájet. Postupně nastoupili bubeník, basák s druhým kytaristou a dostalo se jim značné odezvy, ale to pravé pozdvižení nastalo až v okamžiku, kdy na pódium vtrhl hlavní mozek kapely, Jari Mäenpää. A když říkám vtrhl, myslím to doslova, protože nadšení, s jakým se mezi ostatními muzikanty zjevil, skutečně dělalo dojem, jako by ho přinesl nějaký divoký vítr. Velmi působivý začátek, to se musí nechat. A neméně působivě se pokračovalo. Na intro navázala pochopitelně první regulérní skladba ze žhavé, očekávané a poněkud rozporuplné novinky “Time I” – “Sons of Winter and Stars” – a jakkoli uznávám, že má celá deska, tuhle skladbu nevyjímaje, svoje mezery, tady jsem zůstal stát s otevřenou pusou a nebetyčná epičnost té muziky mě málem porazila. Skladba navíc získala na dynamice díky několika kratičkým přestávkám a já se prostě nestíhal divit, kde se taková síla vzala. Nejinak na tom byla následující “Land of Snow and Sorrow” a tehdy jsem si začínal uvědomovat, co za tím asi vězí. Paradoxně tomu totiž pomohl ne moc zdařilý zvuk, ve kterém značně zanikly klávesy a samply, které na “Time I” tvoří většinu dojmu, a naopak se dostaly do popředí kytary, které sice nezakryly svůj poněkud prostší charakter, ale zato hnaly muziku neuvěřitelně dopředu a dodávaly celku koňskou dávku energie. Tím spíše pak fungovaly skladby starší, kde hrály kytary mnohem důležitější roli, a celkově to mělo ohromný tah na branku, který dokonale korespondoval s Jariho výkonem. Ten totiž celý koncert pokračoval způsobem, jakým vtrhl na pódium, a bylo na něm vyloženě vidět, jak do hraní dává úplně všechno. Tryskala z něj nakažlivá radost z toho, že konečně může vyrazit před lidi s jiným než osm let starým materiálem a on se ji nesnažil nijak omezovat. Entusiasmus v pravém slova smyslu. Zcela přesvědčivý byl i co se týče zpěvu, a i když se v některých pasážích spoléhal na half playback (z pásky jela stopa čistého vokálu a Jari k tomu přidával svůj scream), musím před ním smeknout, protože veškeré zpěvy, do kterých se pustil, zněly naprosto fenomenálně.
Hrálo se dlouho a proto také dále řídlo publikum, jak se lidé pokoušeli chytit poslední denní spoje. I v téhle situaci se však dařilo poskytovat Wintersun velmi solidní odezvu, která se při nevalném počtu přítomných dala označit jako hromová. Kapela fanouškům oplácela neutuchajícím nasazením, což dohromady vyústilo ve skvělou atmosféru, která naplnila sál až po strop. Není tedy divu, že se muzikanti nechali po konci titulní skladby “Time” vytleskat a vrátili se s přídavkem (i když pošťuchování fans kytarou z backstage moc nezafungovalo). Ti kteří vydrželi se tak dočkali přímočaré pecky “Beyond the Dark Sun” a na samý závěr také mojí oblíbené “Starchild”, a to byl konec. Byl to ale konec slavný, kapela se rozloučila se vší parádou, rozhazování trsátek a pozdravy s fanoušky nebraly konce. Wintersun předvedli vynikající vystoupení, při kterém zazářily nejen časem prověřené klasiky, ale naživo se ukázaly jako funkční i skladby nové, kterých jsem se trochu obával. K tomu přidali ohromný hráčský zápal a energii, s jakou jsem se u vystupující kapely mnohokrát nesetkal. Výsledkem byl opravdu skvělý zážitek, který bych přál zažít každému, kdo má k Wintersun pozitivní vztah.
Jak vidno, Heidenfest 2012 se tedy vydařil a když nepočítám tragické Varg, od kterých se to dalo čekat, hudební zážitky se pohybovaly od těch snesitelných přes obstojný průměr až k těm mimořádným. Wintersun přesvědčili, že jim místo headlinera patří plným právem, Trollfest předvedli výbornou odlehčenou show, která kouzlila úsměvy na tvářích a Korpiklaani překvapili nečekaně slušným vystoupením, a to i přes frontmanovu zdravotní indispozici. Domů jsem odcházel spokojen a Heidenfest jsem si definitivně zaškatulkoval jako hudební akci s potenciálem i pro náročnějšího fanouška. Uvidíme, s čím se Rock the Nation vytasí příště…
Rok se nám s rokem sešel a už tu opět máme nové album Korpiklaani. Nevyšlo jim to za rok 2010, ale jinak v poslední době nemine rok, aby nás neoblažili novou plackou. Finská partička veselých alkoholiků se tím stala v metalovém světě proslulá, přestože frekvence jejich tvorby ani zdaleka nedosahuje takových borců, jako jsou třeba Amíci Njiqahhda, kteří byli schopni vyvplivnout tři novinky do měsíce. Zároveň však jejich tvorba obvykle nedosahuje ani dostatečné kvality. Protože zatímco od atmospheric-blackmetalového dua Njiqahhda jsem slyšel několik alb a každé z nich bylo něčím jiné a svým způsobem výjimečné, Korpiklaani, to je v podstatě pořád to samé. Ano, je to chytlavé a poměrně dobře se to poslouchá, ale kolikrát to člověka může bavit? Navíc skladby nebývají zdaleka tolik osobité a zapamatovatelné jako třeba u Sabaton, kteří u fanoušků, včetně mě, bodují také stále dokola stejnými zbraněmi. Poslední dobou jsem měl problém zapamatovat si z alb Korpiklaani víc než jeden song (a obvykle to byla ta “chlastací” typu “Vodka” nebo “Tequilla” napsaná účelově jako bezduchá hopsačka na pařbu při živáku). A asi není náhoda, že na koncertech často zní profláklé, avšak dostatečně známé a výrazné kousky z prvních alb.
Tak tomu bylo dřív a svým způsobem tomu tak je i po vydání desky “Manala”, ovšem přeci jen se zdá, jako by se alespoň nesměle zablesko na lepší časy. Že snad konečně kapela pochopila, že má na víc, než točit znovu a znovu dokola ten svůj “humpa-humpa” kolovrátek. Troufnu si bez větších výčitek napsat, že tu máme nejlepší album od časů “Tales Along This Road”, a že to už je nějakou chvilku a několik hodin nového hudebního materiálu.
Konečně mě deska Korpiklaani zase jakž takž baví, konečně zase rozeznávám alespoň některé songy od sebe, konečně bych zase snad i zvažoval investici do originálu – už proto, že se docela povedl coverart (alespoň na tohle si u Korpiklaani stěžovat nedá). Nevím, jestli se úplně potvrdily zkazky, které se mi donesly, o tom, že jde na poměry Korpiklaani o “temné” album, přijde mi, že nic zásadního se na projevu kapely nezměnilo (ne jako když třeba Cruachan, které jsem si pamatoval jako více méně veselou keltskou juchačku, vydali loni “Blood on the Black Robe”). Ale tentokrát to vypadá, že se hoši pochlapili a dali dohromady záležitost, která má hlavu a patu. Zda na to má vliv volba textových námětů, které by měly být “vážné” a čerpat inspiraci ve finské mytologii, těžko říct. Ale docela to funguje. Album je komplet ve finštině, ovšem existuje též verze s anglicky zpívanými texty v podobě bonusového CD.
Samozřejmě se nekonají nějaké divoké hudební orgie, při kterých by posluchači vylezly oči z důlků, bubínky z uší a jazyk padl z údivem otevřených úst na podlahu. Takový zázrak to zas není, ale vysílá to pozitivní vlny. Přinejmenším mě album neodradilo, abych ho velmi brzy štítivě odhodil, jako se to stalo u předchozích čtyř zářezů. Dovedu si naopak představit, že si ho budu ještě v budoucnu pouštět. Korpiklaani vlastní jednoduché a repetetivní hudební motivy, doprovázené houslemi a tahací harmonikou v různých obměnách, jsou stále tu. Povedla se například juchačka “Kunnia”, instrumentálka “Dolorus” nebo závěrečná “Sumussa hämärän aamun”, která se sice svými intenzivními kytarami bez folkového doprovodu Korpiklaani kolikrát úplně nepodobá, ale možná i proto si mě vcelku získala, hlavně v refrénu. Samozřejmě bych určitě v minulosti kapely našel lepší juchačky (co třeba “Happy Little Boozer”?) a lepší instrumentálky (“Pellonpekko”), ale v mizérii posledních let musí člověk brát to, co je.
Abychom se dobrali nějakého závěrečného verdiktu: pokud jste nad Korpiklaani už pár let zpátky zlomili hůl, tak vás asi novinka těžko přesvědčí. Pokud jako já patříte mezi latentní příznivce, kteří čekají na návrat starých dobrých časů prvních tří desek, vám “Manala” přinejmenším dává naději, že ještě není vše ztraceno. No, a zavilí fanoušci všeho, co Korpiklaani vydali a vydají, u vás není co řešit, snad jen utíkat zjistit si, kdy se tu kapela opět zastaví, aby vysypala svou nálož finského humpa-folku naživo. Možná bych zašel taky…
Další názory:
Korpiklaani mají z pohledu recenzenta jednu obrovskou výhodu – hodnocení na jejich nové album můžete napsat, aniž byste tu desku slyšeli, protože je to pořád dokola to stejné. Pro jistotu jsem si “Manala” přece jenom několikrát pustil, co kdyby náhodou, ale ne, žádné překvapení se nekoná. Pořád je to směska chytlavých a skočných songů, jeden jako druhý a všechny jak přes kopírák (a to už devátým rokem), fandové to kapele sežerou, koncerty se vyprodají, CDčka se rozeberou, firma si namastí kapsu, kapela taky, posluchači budou v alkoholovém opojení Korpiklaani opět vynášet do nebes, ale že je tahle finská šestice už opakovaně opíjí rohlíkem, to nikoho netrápí. Je pravda, že na “Manala” dali Korpiklaani dohromady zrovna songy, které nejsou až tak moc otravné jako obvykle (až na imbecilní přestřel “Rauta”), ale jinak skupina stále nenabízí něco zajímavého. Nemám s poslechem žádný problém, ale fungovat to může maximálně jako nenáročná kulisa k nějaké práci (soundtrack k opileckým kratochvílím v kotli pod pódiem jako plus neuznávám). To je asi tak všechno, co se k tomu dá říct… a za rok vám to u dalšího alba zopakuji ještě jednou… a za další rok znova… a za další… H.
Třetí den festivalu jsem měl v plánu začít až s chrochtajícími kozlíky Milking the Goatmachine, ale nejmenovaná redakční kolegyně mě vytáhla už na české Sebastien, kteří se rozhodli své vystoupení na hlavním pódiu Masters of Rock pojmout ve velkém stylu a opravdu se předvést. K tomuto účelu si pořídili nějaké ohňoblbiny, prskavky a hlavně několik pěveckých hostí – Katie ze Siren’s Cry (zrovna o téhle kapele jsem ale já jaktěživ neslyšel), Apollo Papathanasia z Firewind a hlavně Rolanda Grapowa (Masterplan, ex-Helloween), jehož sice většina z nás zná spíše jako kytaristu, ale jak ukázal, ani s mikrofonem se neztratí. Nic z toho ale Sebastien nepomohlo k tomu, aby mě jejich koncert opravdu bavil. Snad s výjimkou poslední skladby, jejíž sborově zpívaný refrén měl opravdu koule, jinak mi to moc nedalo.
Vizovická krasojízda pokračuje s jednou z nejbrutálnějších kapel festivalu – zmiňovanými grindery Milking the Goatmachine, jejichž výplach sice nikterak objevný není, zábavný ovšem ano, přestože zpěvák sedí za bicími. Kozlí masky a prdel-nakopávající grindcore, který rozhýbe i mrtvolu, ovšem udělaly své a plně to stačilo k tomu, aby se jednalo o suprovou padesátiminutovku, během níž to v kotli vřelo vskutku vydatně.
Další domácí klasika Citron si podobně jako Sebastien nachystala speciální show, avšak trochu jinačím způsobem – přehrávala totiž kompletně svou kultovní fošnu “Radegast”, jejíž vydání proběhlo v roce 1987, a k této příležitosti na pódiu nechyběl ani sám bůh Radegast, byť v nafukovací podobě. S kapelou ale kvůli zdravotním problémům nezpíval Stanislav Hranický, nýbrž náhradní vokalista, bohužel nevím, o koho šlo, ačkoliv svou roli zvládl bezesporu na výbornou. Ladislav Křížek, který “Radegast” nazpíval v originále, to však nebyl, to jsem ještě poznal (smích). Jinak se jednalo o parádní koncert a sám za sebe mohu říct, že jsem si všechny ty nesmrtelné fláky s radostí vychutnal.
Program pokračuje s německými Kissin’ Dynamite, kteří staví na tom nejohranějším heavy metalovém klišé, ale nějakým záhadným způsobem to zrovna jim funguje. Vzhledem k tomu, že mě při své poslední návštěvě Vizovic velice bavili, šel jsem jejich koncert prubnout znovu – a opět to bylo po čertech zábavné. Kissin’ Dynamite svou prezentaci od té doby výrazně posunuli směrem ke glam metalu, avšak na místě muziky zůstal klasický hevíček. V případě téhle skupiny má ale jedno velké eso v rukávu – obrovskou energii, což se promítlo i do samotného vystoupení. Kissin’ Dynamite jsou mladá kapela, která prostě má chuť se na takhle velkém festivalu předvést v tom nejlepším světle, a podle toho to také vypadalo. Neustále se bylo na co dívat, show měla velký spád a dopředu ji táhl výtečný frontman, jenž sice vypadal jak výstavní štětka, ale zpívat a pracovat s publikem uměl vážně na výbornou.
Jak se následně ukázalo – pro někoho možná překvapivě – jedním z největších taháků letošního Masters of Rock byli pro spoustu lidí Arakain s hostující Lucií Bílou. První půlka koncertu se nesla ve znamení klasického Arakainu, který se od hluboké minulosti pomalu propracoval až ke žhavé současnosti v podobě alba “Homo Sapiens..?” (ačkoliv z něj nakonec zazněl jen jeden song – “Marat”), poté nastoupila proklamovaná Bíla, která si se skupinou střihla sama tři songy, z nichž se nejvíce povedly “Ztráty a nálezy”, následoval duet s Honzou Toužimským, v jehož rámci zazněla i nechutně patetická “Zimní královna” (jeden z nejhorších songů v historii Arakainu!), závěr koncertu pak opět proběhl zase v režii samotného zpěváka Arakain. Celkově bylo vystoupení dost povedené, přestože se ve své podstatě jednalo jen o osekanou verzi toho, co bylo k vidění na jaře na samostatném turné, odezva publika však byla i tak obrovská, tudíž po konci musela panovat spokojenost na všech stranách. Jediné, co mi přišlo trochu mimo, bylo ustavičné nazývání Lucie Bílé “metalovou princeznou”, když většinu času strávila v oblasti dosti odpudivého popu, ale čert to vem, bylo to dobré.
Následující Firewind z Řecka nebyli špatní, ale nedokázali mě zaujmout nějak výrazněji a ve výsledku se stali pouze jednou kapel z mnoha. Instrumentální výkony byly naprosto bezchybné, kytarový hrdina Gus G. se po hmatníku své kytary proháněl vskutku zodpovědně, zpěvák Apollo Papathanasio zpíval výborně, zbytek skupiny taktéž v ničem nezaostával, výsledek však přesto zůstal někde na půli cesty. Netvrdím, že Firewind zahráli zle, to zase ne, ale něco tomu chybělo.
Korpiklaani patří vždy mezi největší a také nejvíce opakované šlágry každoroční vizovické veselice, ale jak se říká, opakovaný vtip už není zábavný, což platí i o Korpiklaani. Čím více jejich koncertů jsem viděl, tím více je každý následující předvídatelnější a méně zábavný, na čemž nic nezmění ani nový houslista (byť to bude pro někoho znít nepatřičně, zrovna na tomhle postu je u Korpiklaani úplně jedno, kdo to tam šmidlá), ani nové ohozy obou kytaristů (i když vypadaly dost cool), ani nová deska (stejnak všechny znějí stejně), z níž zazněly písničky v živé premiéře. Přítomný lid si to všechno sice zjevně užíval, ale pokud byl člověk střízlivý, neměl chuť křepčit v kotli a byl vybaven alespoň špetkou hudební soudnosti, musel se podobně jako já po několika skladbách odporoučet. Nebylo to vyloženě hrozné, naopak se na poměry Korpiklaani jednalo o standardně (dobrou?) show, akorát je tu téhle kapely už moc.
Stratovarius jsem v rámci nutnosti doplnění sil na zbytek programu vynechal a vydal se až na největšího headlinera celého Masters of Rock – finské hvězdičky Nightwish, jejichž výkon se stal stejně jako před několika lety opět nejdiskutovanějším koncertem festivalu. A vtipné na tom je, že i tentokrát jsem koncert vnímal naprosto stejně jako tenkrát – nebylo to tak špatné, jak tvrdí jejich zarytí odpůrci, ani tak skvělé, jak rozhlašují jejich zarytí fanoušci. Jak už to tak bývá, pravda je tak někde napůl. Nightwish předvedli vcelku solidní vystoupení, které sice nebylo ničím, z čeho by si člověk sednul na zadek, ale nic to nemění na tom, že si Nightwish s přehledem odehráli to svoje, že to bylo docela zábavné a že lze jejich výkonu jen těžko něco objektivního vytknout, ačkoliv netvrdím, že by mi má fantazie nedovolovala si představit i něco lepšího. Co se týče ožehavého tématu ohledně kvalit zpěvačky Anette Olzon, zde se musím přiklonit mírně na stranu těch, kdo nové Nightwish zbožňují. To, že Anette zpívá staré songy jinak (ne hůř, ne lépe – prostě jinak) dle mého jednoduše nelze považovat za negativum, nehledě na fakt, že písničky, jež už byly napsány přímo pro ni, si střihla jako z partesu (viz povedená “Scaretale”). Možná mám v uších nasráno, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by neuměla zpívat. Pokud k tomu připočtu vcelku dobře namíchaný best-of setlist a nějakých pár efektních ohňových pamlsků pro oči, jedná se z mé strany o spokojenost, přestože letošní Masters of Rock nabídl bezesporu i lepší koncerty.
Den uzavírající Deathstars by už nutně potřebovali novou desku, která by jejich muziku nasměrovala trochu dál, neboť čím více člověk na koncertech slyší všechny ty songy vedle sebe, tím více si uvědomuje, že je to ve své podstatě pořád jedna a ta samá písnička dokola, jen s jinými názvy. Neříkám, že jsem se nudil, to mě to zase ještě pořád bavilo, ale jinak o Deathstars začíná pomalu platit to samé jako o Korpiklaani – všechno moc škodí a nějaká změna už by docela bodla. Pokud se však člověk přes tento fakt přenesl, dostal ve Vizovicích další zábavný koncert od téhle chásky.
Země: Finsko Žánr: folk metal Datum vydání: 4.2.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Louhen yhdeksäs poika
02. Päät pois tai hirteen [Peer Günt cover]
03. Tuoppi oltta
04. Lonkkaluut
05. Tequila
06. Ukon Wacka
07. Korvesta liha
08. Koivu ja tähti
09. Vaarinpolkka
10. Surma
Každá nová deska Korpiklaani vzbuzuje emoce. V nemalém (a stále se rozšířujícím) táboře příznivců se otevírají lahve s nejrůznějším alkoholem a slaví se tak mocně, že to vypadá jako vizualizace některého z lihem čpících textů oslavované kapely. Na druhou stranu spousta recenzentů propadá depresím, protože musí znovu řešit problém, jak to okecat tentokrát. Ano, hodnotit Korpiklaani je úděl značně nevděčný, protože jejich tvorba vykazuje obdobné množství vývoje, jako hlavní zpravodajství Novy hodnotných informací. Tentokrát padl černý Petr na mě, takže vám přeji příjemnou zábavu. Repríza s pořadovým číslem 1001 právě začíná…
Status, který si Korpiklaani drží, pramení ze dvou zdrojů. Jejich hudba je zaprvé nenáročná, návyková a vysoce pařbotvorná a zadruhé se přísně drží jednoho mustru a jakékoli změny stylu a přístupu k věci nejsou žádoucí. Dá se jen stěží spekulovat, jestli by nějaké stylové osvěžení kapelu nakoplo, nebo naopak pohřbilo, takže pro hodnocení je třeba se omezit na hloubkovou analýzu prvního ze zmiňovaných faktorů. Hned první skladba dává dost vehementně najevo, že se rozhodně nedočkáme nějakých utahaných, pseudovýpravných cajdáků. Pěkně řízný rytmus, líbivé melodie, otvírák jak víno. Ve svižném tempu se pokračuje až do titulní skladby. “Ukon Wacka” ve slokách sází na melodii, která vyloženě evokuje náladu, panující okolo dlouhého stolu, který se prohýbá pod nezměrným množstvím jídla a pití, jehož konzumenti se, sedíc bok po boku a držíc se za ramena, svorně kývou do rytmu ze strany na stranu a nahlas prozpěvují. Svižnější refrén ale zase trochu přitlačí na pilu, takže o vyloženou uspávačku nejde. Vlastně celé album je dost svižné a energické, což je jedině k užitku. Dokonce i závěrečná “Surma” se z počáteční apatické houslové linky zvedne k až thrashovým pasážím.
Sečteno podtrženo, máme tu tři kvalitní skladby. Zbytek je pouze ucházející, ale neurazí, když člověk nehledá umění. Ale co si budeme povídat, Korpiklaani dělají hudbu, u které se dobře pije a na koncertech se na ni dobře paří. Nic víc, nic míň. Když pominu nulovou invenci, zbývá mi tu, chvála bohu, finsky zpívané, a na Korpiklaanské poměry silně nadprůměrné album, které jsem ochoten poslouchat i bez většího nátlaku, a to je v tomto případě úspěch. I přes slabší pasáže mě “Ukon Wacka” baví, a mám dojem, že to tak ještě dlouho vydrží. Věřte, že mě Korpiklaani vždy nechávali chladným, takže je to ode mě vlastně upřímná poklona. Hodnotit však musím (a vlastně taky chci) v absolutních měřítkách, takže to při tvorbě vlastního názoru prosím nechte na paměti…
Další názory:
Pokud jste někdy v minulosti slyšeli jakékoliv jiné album od Korpiklaani, nemá ani cenu vám popisovat, jak “Ukon Wacka” zní – zní totiž úplně stejně jako vždycky. Pokud se vám předchozí nahrávky Korpiklaani líbily, bude se vám líbit i novinka; pokud nelíbily, “Ukon Wacka” váš názor na kapelu nikterak nezmění. To je ve své podstatě vše, co potřebujete vědět. Na nějaký soustředěný poslech to není ani náhodou, ale jako kulisa k nějaké práci, při níž hudbu ani pořádně nevnímáte, to není zas tak hrozné. Některé skladby jsou o něco povedenější (např. “Koivu ja tähti“, videoklipózní odpichovka “Tequila” nebo “Päät pois tai hirteen” – ta je asi nejlepší, což je celkem paradox vzhledem k tomu, že se jedná o cover), jiné spíše plní roli vycpávek, ale celkově by se dalo prohlásit, že Korpiklaani si drží svůj standard. Komu ke štěstí stačí pár skočných odrhovaček, bude spokojen… H.
Datum: 21.5.2010 Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín Účinkující: Amon Amarth, Аркона, Cauldron, Death Angel, Decapitated, Korpiklaani, Twilight of the Gods, Vitacit
První ročník Metalfestu, prvního letošního open air festivalu v České republice, je již minulostí a na mně teď je, abych jeho průběh ze svého pohledu pro vás nějak sesumíroval. Rádoby vtipné historky z cesty protentokrát necháme stranou (shrňme to do té podoby, že v autě jsem byl DJ já a zbylému osazenstvu vozu se to zrovna moc nelíbilo… nechápu, co všichni mají proti funeral doomu) a pojďme rovnou na kapely.
U každé skupiny jsou uvedeny některé písničky, které během setu zazněly. Vše je řazeno podle mé paměti, takže jsou to pouze “setlisty na ukázku”, co se hrálo, a rozhodně nejsou kompletní. Počet uvedených skladeb nezáleží ani tak na tom, jak mám co naposloucháno, ale spíš na samotném koncertu. Občas člověka strhne celkové vyznění a nepamatuje si hrané písničky přestože zná desky nazpaměť (viz například Bathory tribute, ale o tom až později…). Tak či tak, songy jsou uvedeny v abecedním pořadí.
Původně avizovaný program vzal hodně rychle za své, konkrétně už s první kapelou Virrasztók z Maďarska, které se porouchal autobus a na místo dorazila až s Korpiklaani o pár hodin později. Jejich vystoupení tedy padá, což mi zrovna radost neudělalo, neboť právě na ně jsem se opravdu těšil. Alespoň že pak hodili do stánku svůj oficiální merch, kde mimo jiné nabízeli pěknou raritku – speciální Virrasztók pálenku, jíž jsem jako správný fanoušek neodolal. Ještě jsem ji sice neotevřel, ale dám krk na to, že to bude dryják jako prase (smích).
Metalfest tedy začíná až o hodinu později oproti původnímu plánu s Kanaďany Cauldron. Ti předvedli heavy metal v té nejdřevnější podobě, a to jak hudebně, tak i svou image. Nechybělo rovněž sólo na bicí a posléze i kytaru (aneb nástrojové onanie vládnou světu), že by však jejich set nějak výrazněji zaujal, to vážně ne.
Teď měla přijít ruská Аркона, ale i ta má zpoždění, takže nastávají další čachry s programem a nastupuje domácí Vitacit. Křížkovce zrovna nemusím, takže se ani nedalo předpokládat, že by mne nějak bavili… a světe div se, nebavili. Fandové ale vypadali spokojeně a názor jednoho kazišuka (mě) na tom nic nezmění. Jedeme dál, protože teď už to začne být zajímavé.
Konečně něco libozvučného pro má ouška – polská technical deathová smaženice Decapitated. Kapela absolvuje jedny z prvních koncertů od oné osudné autonehody, při níž zemřel bubeník Vitek a zpěvák Covan se z ní stále zotavuje. Z původní sestavy zbyl tedy už jen kytarista Vogg, který s novými kumpány opět obráží koncertní pódia. Pokračování je to důstojné, což dokázal i nadupaný náser na Metalfestu, a Decapitated tak zůstávají stále nekompromisní, avšak promyšlenou drtičkou hodnou potlesku i vydatného headbangingu. Kapela jako první začala využívat betonový plácek, který dělil hudebníky od diváků, zvláště pak nový frontman Rafał Piotrowski si tam udělal pěkných pár výletů spojených s protáčením svých “chobotnicových” dredů. Celkově hodně dobré. Zaznělo: “Day 69”
Аркона konečně dorazila a hned se dere na lochotínské pódium. Rusové, stejně jako předchozí Poláci, předvedli hodně energickou show, i když docela jiným způsobem, a jednoznačně ukázali, že ve svém žánru patří ke špičce. Masha řvala a zpívala jak o život a za plné podpory publika se skupina předvedla ve výborném světle, na pár desítek minut navodila patřičně ruskou náladu a zanechala výborný dojem. Zaznělo: “Гой, Роде, гой!”, “От сердца к небу”, “Покровы небесного старца”, “Русь”, “Ярило”
Ani následující Death Angel se však nijak zahanbit nenechali a rozjeli to ve velkém stylu. Zapomeňte na nějakou Metallicu nebo Megadeth, nejlepší thrash metal předvádějí právě tihle blázni. Každé jejich vystoupení je nářez a ani v Plzni tomu nebylo jinak, chlapi se opravdu nešetřili, to mi věřte. Tak by mě zajímalo, jestli Death Angel vůbec umí nějaký koncert vypustit. Každopádně, první zazněla “Lord of Hate” a dál už jsem nějaké songy přestal vnímat, protože mě strhnul neuvěřitelný tah na bránu, který skupina předvedla. Jen píseň “Kill as One” věnovali nedávno zesnulému Ronniemu J. Diovi. Na závěr rovněž hodili i ukázku z nadcházejícího alba… a víte co, zas to bude nářez! Máme se na co těšit. Zaznělo: “Kill as One”, “Lord of Hate”
Od Death Angel už program jede, jak má, takže si svá fidlátka chystají Korpiklaani. Což o to, naživo špatní nejsou, ale vzhledem k tomu, že jsem je viděl již poněkolikáté, už mě to lehce přestává bavit, protože… ehm… je to furt to stejné. Od lidí, co je mají naposlouchané detailněji, jsem slyšel, že zahráli i nějaké ne tak provařené songy, ale já osobně jsem v tom moc velký rozdíl neviděl (smích). Ale palec nahoru za to, že dali “Tuli Kokko” (jedna z jejich nejlepších) a že nezahráli “Happy Little Boozer” (jak já ten song nesnáším). Publikum se však baví dobře, což je u takovéto kapely známka dobře odvedeného vystoupení. Zaznělo: “Beer Beer”, “Juodaan Viinaa”, “Korpiklaani”, “Tuli Kokko”, “Vodka”
Poté přichází jeden ze tří největších headlinů celé akce – vikingové Amon Amarth ze Švédska. Ze všech jejich koncertů, které jsem zatím viděl, byl tenhle jednoznačně nejdelší a nebojím se říct, že i nejpovedenější. S pěknou světelnou show se pěkně rozkančili, Metalfest jim zobal z ruky a spokojenost tak byla jistě jak na straně samotné kapely, tak i publika. Hrálo se především z poslední fošny, jinak však samozřejmě nechyběly ani žádné zásadní štychy z minulosti. Johan Hegg ten večer chrčel vskutku monstrózně a jeho vokál je naživo o dost brutálnější než na deskách. Jsem toho názoru, že spousta lidí přijela právě na ně (už jen podle počtu triček Amon Amarth v publiku se tak dá usuzovat), přičemž kapela zahrála tak dobře, že se výlet jistě vyplatil. Jo, jo, vikingové holt táhnou… Zaznělo: “Asator”, “Cry of the Black Birds”, “Death in Fire”, “Guardians of Asgaard”, “Live for the Kill”, “Runes to My Memory”, “Valhall Awaits Me”, “Valkyries Ride”, “Varyags of Miklagaard”, “Tattered Banners and Bloody Flags”, “The Pursuit of Vikings”, “Twilight of the Thunder God”
A na závěr prvního dne asi to nejhlavnější, díky čemu jsem na Metalfest dorazil já osobně – Twilight of the Gods, alias tribut nesmrtelné legendě Bathory. Co ale nechápu, je to, že Amon Amarth měli natřískaný kotel, ale před Bathory tribute se většina lidí na patě otočila a odešla. To mi prostě hlava nebere, to už dneska žánroví titáni nikoho nezajímají? Kdo nebyl, opravdu prohloupil, protože takto ojedinělá záležitost hned tak k vidění nebude. Pětice muzikantů, z nichž nejeden už je sám pomalu legendou, se skladeb Bathory zhostila s úctou a na necelých 80 minut se pokusila oživit ducha jedné z nejdůležitějších metalových skupin vůbec (a v rámci extrémního metalu možná té úplně nejdůležitější). Nedokážu si představit nikoho lepšího, kdo by si mohl troufnout zazpívat Quorthonovy písně, než je Alan Nemtheanga z Primordial. Záda mu kryli Blasphemer (Ava Inferi, ex-Mayhem) a Patrik Lindgren (Thyrfing) na kytarách, Grimar (Einherjer) s baskytarou (co ten chlápek s tím nástrojem provádí, vyráží dech) a Nicholas Howard Barker za bicí soupravou. Za jejich počínáním není žádný kalkul, ale opravdu pouze a jenom chuť vzdát hold Bathory, což z koncertu bylo cítit. Genialitu napodobit nelze, ale Twilight of the Gods do toho dali srdce a zážitek to byl ve výsledku výjimečný. Hudbu Bathory jsem si oblíbil natolik, že už je dnes pro mě v podstatě osobní záležitostí, takže tento koncert jsem vnímal velmi citlivě, ale výsledek byl ohromující. Elektrizující atmosféra až mrazilo v zádech. Už jenom díky tomuhle stálo za to dojet. Nádhera. Zaznělo: “A Fine Day to Die”, “Father to Son”, “One Eyed Old Man”, “Through Blood by Thunder”
Datum: 9.-10.7.2009 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu):
Čtvrtek: Bethrayer, In Extremo, Nightwish, Nil, Rage, Vypsaná fixa
Pátek: Blowsight, Death Angel, Deathstars, DragonForce, Edguy, Kataklysm, Keep of Kalessin, Korpiklaani
Opět po roce se vrátila letní festivalová sezóna a jednou z jejích již pravidelných součástí je i jeden z největších tuzemských festivalů Masters of Rock, který během těch let vyrostl v celkem mamutí akci. Místo konání se k překvapení všech nezměnilo, tudíž armády černooděnců mířily opět do odlehlých Vizovic na konci světa (republiky).. fakt sranda, trmácet se v zaplivaném vlaku 400 kilometrů do takové díry, to vám tedy povím. (smích) Areál oproti loňsku doznal několika málo změn. Tou nejvýraznější bylo zařazení druhého podia (umístěného tak chytře, že jsem jej našel až třetí den), zbytek byly jen kosmetické úpravy. Hlavní jsou ale kapely. Mně osobně letošní line-up sednul úplně nejvíc ze všech doposud konaných ročníků, jelikož pořadatelé konečně zjistili, že existují i tvrdší věci, než je power metal. Zařazení několika deathových a corových smaženic je výborný tah, jak přilákat na akci víc lidí, ale neztratit stálé návštěvníky.
Čtvrtek:
Masters of Rock tradičně zahajoval výherce nějaké soutěže (vlastně ani pořádně nevím, o co se jedná, až si rozjedu kapelu, zjistím si to (smích)), letos to byli Bethrayer. Znělo mi to trochu jako HCčko s “přidanou hodnotou”, každopádně ale zahráli dobře, rozhodně důstojné zahájení festu. Zajímaví byli také na šrot ožralí čuníci, kteří už při první kapele lezli v kotli po čtyřech a točili mařenou, jako kdyby si chtěli ukroutit hlavu…
Druzí Nil mě zrovna neberou, ale naživo to bylo v pohodě. Nejzajímavější na představení byla zpěvačka, která si před koncertem snad něco musela šlehnout, protože po pódiu lítala jak čertík z krabičky.
Místo Fleret jsem okupoval stan s autogramiádami a před stage se vracím až s Vypsanou fixou, na kterou jsem i z nudy mrknul, jenže to není nic pro mě. Dav okolo se skvěle bavil, já se nudil. Ale každému co jeho jest. Podle reakcí lidí kolem mě to zřejmě bylo více než solidní vystoupení, během nějž jsme zažili první deštík festivalu.
Na InExtremo je už pořádný nával, protože se v jejich případě dá očekávat více jak kvalitní show. Lítaly ohně, lítaly papírky, lítaly třpytky, lítalo sedm chlápků po pódiu. Jejich hudba má sice ke středověku asi tak stejně daleko jako grindcore, ale komu to vadí? Hlavně, že je zábava a je na co se dívat. Výborné vystoupení.
Rage předvedli skvělý koncert okořeněný několika hosty (např. Schmier z Destruction nebo Manni Schmidt z Grave Digger). Vrcholem setu pro mne byly dvě písně se zpěvačkou Jen Majura – “Lord of the Flies” a “From the Cradle to the Grave”; obě byly zahrané i zazpívané na nejvyšší úrovni. Jen Rage mohli přihodit jakože nějaké efekty, když se jednalo o to výroční vystoupení, ale budiž. I tak se jednalo o velice dobrý koncert.
O jedenácté večerní přišel hlavní plakátový tahák – Nightwish. Všichni, s kým jsem se bavil, mi tvrdili, že to byla “totální mrdka”, ale mně to přišlo celkem v klidu. Je pravda, že Anette trvalo tak dvě, tři písničky, než se rozezpívala, ale pak už to byla pohoda. Marco se svým zpěvem a i celá instrumentální část kapely to však jistili už od začátku – zvláště bubeník Jukka Nevalainen je vážně blázen, škoda ho pro tenhle žánr. Nějaké názvy songů po mně nechtějte, protože je to už nějaký ten pátek, co jsem Nightwish slyšel naposledy. Zaregistroval jsem akorát “Nemo” a “Wish I Had an Angel”, ale dál jsem se nechytal…
Poslední zahráli Shaman s orchestrem, bohužel jsem už kvůli únavě nedával… probdělá noc plná rumu dá člověku holt zabrat…
Pátek:
Původně se mělo začínat s Callejon, jenže kvůli zranění jednoho z členů vypadli, a tak druhý den zahajovali Blowsight. Spíš než hudbou jsem se bavil vzhledem muzikantů (potkat basáka v noci, ihned sháním špunt do řiti, aby se mi nestala “nehoda” (smích)), ale jinak nic moc…
Setlist Keep of Kalessin:
01. Origin
02. A New Empire’s Birth
03. Crown of Kings
04. Ascendant
05. Kolossus
Poté měli nastoupit Norové Keep of Kalessin, jenže pódium zelo prázdnotou ještě deset minut po začátku jejich hrací doby. Jak později během koncertu vysvětlil kytarista Obsidian C., kapela dorazila na festival asi pět minut před tím, než začala hrát, což je opravdu smůla, protože tak byla ochuzeni o podstatnou část vyhrazeného času. To jí ale nijak nezabránilo odehrát famózní vystoupení, jedna z nejlepších kapel letošního Masters of Rock. I lidé, kteří v životě k black metalu ani nečuchli, mluvili o Keep of Kalessin jen v superlativech. Velká škoda, že stihli jen pět písniček včetně naživo odehraného intra.
Na Kreyson jsem utekl hodně daleko z areálu, protože mám k nim opravdu velkou averzi, ale vynechání DeathAngel bych si už neodpustil. Naprostá thrashová chuťovka, našláplé vystoupení bez hluchého místa. Hoši se moc nešetřili a všechnu energii naprali do lidí, což dav pod pódiem také řádně ocenil. Pecka!
Následující Kataklysm předvedli zřejmě nejbrutálnější výkon ročníku. Lidi v obrovském kotli řádili jak smyslů zbavení za podpory devastující hudby. Kataklysm mají posledních pár let neuvěřitelnou formu, jak koncertní, tak ve studiu. Do lidí rvali songy převážně z posledních dvou alb (+ dvě pecky z alba “Serenity in Fire” a povinnou “In Shadows & Dust” navrch). Na převážně heavy metalový festival opravdu řádná prasečina.
Během pauzy před Korpiklaani začalo opravdu vydatně pršet, což ale nezabránilo tomu, aby měli veselí Finové plno. Radši tady nebudu šířit, co si myslím o jejich hudbě já osobně, protože skvěle se bavící dav by se mnou určitě nesouhlasil. Loni podle mě zahráli o chlup lépe, i tak ale fandové s chutí hltali písničky z nového alba (“Vodka”), tak i starší osvědčené hity (i když ten “Happy Little Boozer” je už fakt děsnej (smích)).
Pátek vypadal podle programu jako nejvíc našláplý den. Odpolední skupiny tomu odpovídaly, protože v podstatě všechny zaválely. Headlineři dne mě osobně ale zklamali. Na DragonForce jsem se těšil hodně, ale viděl jsem jen nezáživné závody po hmatnících kytar. Muzikanti si to zjevně užívali, já už míň. Pořád to ale bylo lepší než Edguy. Hodinu a půl trvající nuda, přičemž půlku hrací doby zabraly rádoby vtipné kecy toho šulína za mikrofonem. Takovéhle výstupy si Edguy můžou akorát tak nabouchat.
Program ale ještě nekončí a náladu spravují výborní Deathstars. Debut úplně vynechali a hráli především z poslední desky “Night Electric Night”, což myslím moc nevadilo. Nijak moc se nezdržovali a házeli jeden song za druhým. Zpěvák Whiplasher toho mezi písničkami moc nenakecal, ale když tu hubu otevřel, fakt to stálo za to. Z těch jeho hlodů se smíchy váleli skoro všichni včetně zbytku kapely. Hodinka ve společnosti Deathstars utekla jako voda a s přídavkem “Death Dies Hard” skončil druhý den Masters of Rock. Většina lidí nabrala směr stan, ti odolnější ještě obsadili nějakou hospodu.
Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow
Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.
Čtvrtek:
Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.
Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.
Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.
Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).
Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.
Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.
Pátek:
Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.
Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.
Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.
A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.
