 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 71:37 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Kdo sem chodí číst ty naše pindy, nejspíš už si ráčil všimnout, že zde nemáme problém se psaním a vydáváním negativních kritik. Konkrétně já osobně k tomu přispívám relativně často. Někdo by si mohl myslet, že si psaní pojebávacích recenzí užívám, ale není tomu tak. Ve skutečnosti to není příjemné ani pro kritika říkat někomu na plnou hubu, že hraje sračku, a shazovat tím jeho snahu. Snaha sama o sobě nicméně kvalitu nezaručuje a upřímný názor se mi zdá cennější než snaha neurazit něčí ego. Když je něco evidentně špatné, recenzent by měl být schopen říct nahlas, že je to špatné, a alibisticky se neschovávat za takzvaně diplomatickou prezentaci svých dojmů. Pokud toho není schopen, měl by psaní pověsit na hřebík. A pokud interpret není schopen tohle pochopit a nerozumí tomu, že po zaslání alba na recenzi se mu může vrátit negativní recenze, neměl by to na ty recenze posílat.
Já nemám ve zvyku se za nic schovávat a také prozatím nehodlám věšet psaní na hřebík, tudíž to řeknu nahlas: „Ozvěny melancholie“ jsou špatné. Strašně moc špatné.
Nyní by měla přijít ta fáze článku, kdy se pokusím svůj názor podložit nějakými argumenty a trochu jej rozvést. „Ozvěny melancholie“ mi nicméně přijdou tak nepovedené, že by myslím plně stačilo, kdybyste si pustili nějakou krátkou ukázku v přiloženém přehrávači, abyste pochopili, že Koschcoroth hraje hluboký podprůměr. Kdo neslyší, že tomuhle albu zoufale schází jakákoliv soudnost a mnohdy i elementární kvality, tak má v uších fakt regulérně nasráno.
Tady totiž není dobře prakticky nic. Hudba – nezáživná, neoriginální, bez nápadu, leckdy dokonce otravná. Vokál – bolestivě slabý. Texty – tragické. Dramaturgie desky – mimo. Aby mi ale zas nějaký šulin nepředhazoval, že jde jen o laciný hejt, že si tu léčím komplexy a že autorovi závidím (i když teda nechápu, co by se tady dalo závidět), zkusím se ke každému ze čtyř jmenovaných atributů vyjádřit ještě o něco podrobněji…
…i když to v některých případech bude docela obtížné, protože to nejdůležitější stran hudby už vlastně padlo v minulém odstavci. Koschcoroth byste si měli zapamatovat jako amatérskou variaci na atmospheric black metal, jež se vyznačuje dvěma zásadními vlastnostmi: za prvé z ní teče klišé po litrech; za druhé je patetická až do pekla. Riffy jsou tak zoufalé, že se snad ani nedá mluvit o riffech. Lepší riff pomalu napíšete, když zakopnete a převrhnete zapojenou kytaru.
Ze všeho nejvíc mě ale vytáčejí ty teploušské klávesy. Na tyhle pokusy o přírodní melancholii už začínám být skoro alergický, protože to všechno zní stejně a taky stejně blbě. Koschcoroth v tomhle ohledu není výjimkou. Takhle neinvenční a provařené užití kláves v atmo blacku aby jeden pohledal.
Není to ale jen o těch klávesách. Když přijde pokus o rychlejší song jako třeba „Černý kov“, v němž se autor vyznává ze své lásky k black metalu, jde o nemlich tu samou pičovinu. Další vtipnost se nachází v samém závěru „Ozvěn melancholie“ v songu „Cesta ke hvězdám“, kde hostuje projekt Diskošek 3000. Ve skutečnosti se jedná o elektronické alter ego Josefa Koška – všimněte si, jak do obou svých skupin zapracoval své příjmení (Košek + blackmetalová přípona -roth = Koschcoroth; Disko + Košek = Diskošek). Dal jsem si tu práci a poslechnul jsem si také vlastní tvorbu Diskošek 3000. I ta je hrozná – tupé tucání, které se snaží hrát si na aggrotech. Smíchejte obojí a máte – „Cestu ke hvězdám“. To nechceš.
Vokál i texty vezmu jedním šmahem. Na zpěvu totiž není moc co k řešení, ten je jednoduše bez charismatu, nemá drajv a jeho poslech spíš otravuje. A co je horší – jde mu dobře rozumět, což z toho dělá ještě věcí utrpení, poněvadž ty texty mě teda posílají do kolen. Když něco takového poslouchám, tak se pomalu stydím za samotného autora. Obsahově se jedná o naivní pohádku a formou o kardinální blbost. Jakmile někdo narýmuje sen-den, tak ho prostě odmítám brát seriózně. Skoro se mi nechce věřit, že Pepovi je přes třicet roků, protože tady se bavíme o říkánkách, jejichž kvalitu předčí sprosté básničky, které si většina z nás psala v pubertě do sešitu matiky.
Pokud by vás o nesoudnosti Koschcoroth nepřesvědčilo nic z dosud řečeného ani odpudivé logo, tak můj poslední argument vás snad přesvědčí: „Ozvěny melancholie“ trvají sedmdesát minut. Vzpomeňte si na všechno, co jsem napsal, a nechte si chvilku na rozmyšlenou, abyste si to plně uvědomili. Aby nevznikla mýlka, pro jistotu vám to napíšu ještě jednou číslem: 70 minut. Chápeš?
Někdo by mi mohl oponovat, že třeba zvukově „Ozvěny melancholie“ nejsou zlé a že v tomhle ohledu zní letošní novinka přijatelněji než pět let staré ípko „Barvy přírody“ (které je ale po hudební stránce stejné hloupé). Na to vám však odpovím – zlepšuje snad něco takového jakkoliv dojem z poslechu? Když jde o průser po obsahové stránce, nehrajou podobné věci roli. A „Ozvěny melancholie“ po mém soudu průserem rozhodně jsou.
