Archiv štítku: krautrock

Föllakzoid, Orient

Föllakzoid, Orient

Datum: 8.6.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Föllakzoid, Orient

Když se Föllakzoid objevili v Praze před několika lety, prošvihnul jsem to. Tenkrát za to nemohla ani jedna z oblíbeného triumvirátu výmluv prachy / čas / druhý den vstávám. Jednoduše jsem se o koncertu dozvěděl až po jeho konání a pěkně mě to sralo. Letošní opáčko jsem si tedy nechtěl nechat a nakonec ani nenechal uniknout. Krautrocková psychedelie Chilanů totiž dokáže krásně zamotat hlavu i z desky, tudíž jsem věřil, že v živém podání to bude ještě lahodnější kus zdrogované muziky.

Hipsterské doupě Underdogs‘, kam byl koncert krátce před soudným dnem přesunut z původně zamýšleného Thereminu, jsem nakonec našel, tak hurá na věc. Jako místní support se představili Orient, o jejichž existenci sice vím, ale jinak jsem to zatím vůbec neposlouchal. Trojice se mi představila jakožto hudebně experimentálnější formace s nejednoznačným žánrovým zařazením. A bohužel i nevyrovnanou kvalitou.

Hodně zhruba by se snad dalo říct, že se v tom mlátil industrial, jemnější elektronické styly a post-rock. V momentech, kdy Orient zabrali a vydali se do tvrdších míst s beaty, které dokázaly vcelku zodpovědně promasírovat vnitřnosti, to bylo dobré, v jedné chvilce to dokonce vyhnali tak daleko, až začali pokukovat po noisu. Na druhou stranu, vyskytovaly se zde i minuty nudy a nijakého postového kňourání. Slabé mi připadaly především pasáže, v nichž dominovala kytara a/nebo zpěv. Vzato kolem a kolem to tedy ve mně zanechalo spíš průměrné dojmy – nenadchlo, ani neurazilo. Když někde Orient potkám znovu, utíkat nebudu, ale cíleně na jejich vystoupení taky nepůjdu.

Určitě znáte takový ten vtip, co koluje po internetu… „Máma mu řekla: teple se obleč. Špatně to pochopil…“ a u toho fotka kořena, který naprosto dokonale vystihuje význam slova buzerant. No, tak přesně na tohle jsem si vzpomněl, když jsem uviděl, co má na sobě kytarista Domingo García-Huidobro – to bylo fakt teplo-peklo. Jediná klika, že byl během vystoupení Föllakzoid dostatek dýmu a světla svítila proti lidem, takže z kapely byly vidět jen siluety a nebylo poznat, co má na sobě.

Díky téhle „světelné anonymizaci“ kapely se dalo na ten strašný outfit zapomenout a zbylo pouze to, kvůli čemu jsem přišel – pořádná dávka krautu. Dlouhé monotónní kompozice s mocně psychedelickou rytmikou šlapaly jedna báseň a bylo hrozně lehké se do nich ponořit, ztratit se a nechat se unášet na kosmických vlnách. Zcela monotónní byl koncert i z vizuální stránky – k již zmiňované mlze přidejte ještě modré nasvícení a výsledek se pomalu začíná rýsovat.

Když ale říkám monotónní, nechápejte to v nějakém negativním významu! Tohle k žánru prostě patří, přesně takhle to přece u krautrocku chceme a přesně tímhle taky Föllakzoid ten večer dokázali zapůsobit. Monolitické skladby byly dlouhé a tuším, že Chilané zahráli snad jen tři, ale velmi brzy jsem se v té nekonečné a snad i nekonečně hluboké rytmické smyčce ztratil a utopil natolik, že jsem přestal vnímat takové podřadnosti jako počet písní nebo ubíhající čas. Nevím tedy, jak dlouho Föllakzoid hráli, ale rozhodně vím, že to bylo super a že skončili tak akorát. Kdyby dali ještě o jednu kompozici navíc, už by to asi začalo nudit, ale v ten moment, kdy přišel návrat do reality, jsem byl příjemně nasycen a spokojen. Příště půjdu rád znovu.


Der Blutharsch – Sucht & Ordnung

Der Blutharsch - Sucht & Ordnung

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / psychedelic rock
Datum vydání: 1.12.2016
Label: WKN

Tracklist:
01. S&O track 1
02. S&O track 2
03. S&O track 3

Hrací doba: 28:21

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch

Der Blutharsch – anebo také Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, chcete-li – je kapela, která se dnes bezesporu může chlubit kultovním statusem. Ačkoliv formálně vzato nefunguje zas až tak dlouho – letos je tomu přesně dvacet let od doby, co vyšla první bezejmenná deska –, o jejím vlivu a významu snad není nutno pochybovat či diskutovat. A to vše se navíc povedlo i navzdory tomu, že Albin Julius se svými kumpány v průběhu let razantně změnili styl. V jistém momentě opustili martial industrial a další experimentální žánry a elegantně sami sebe transformovali v psychedelicky rockovou jízdu. Naopak by se dalo diskutovat spíš o tom, zdali Der Blutharsch v téhle poloze nejsou snad ještě poutavější než kdykoliv předtím.

Přijde mi, že letošní novinka „Sucht & Ordnung“ v tomto duchu nejenže pokračuje, ale snad jej dotahuje úplně nejdále v novodobé historii Der Blutharsch. Zatímco na předcházejících albech stále byly cítit dozvuky někdejšího experimentování, „Sucht & Ordnung“ je krystalicky čistá psychedelie, skoro by se až chtělo říct, že je to esence krautrockového žánru. Takovéhle tvrzení nechápejte nijak špatně, protože jsem to tak vůbec nemyslel, právě naopak! „Sucht & Ordnung“ je v té svojí žánrové čistotě doslova okouzlující a Der Blutharsch zde neztratili ani zbla ze své poutavosti. Ano, chápete to zcela správně, tímhle jsem skutečně chtěl říct, že novinka je úžasná a je doslova radost to poslouchat, jak nádherně opojné to je.

Formální popis náplně „Sucht & Ordnung“ nijak složitý není. Základy všech tří kompozic samozřejmě stojí na monumentální tepající rytmice, která je samozřejmě monotónní, jak kážou stylová pravidla. Ale tak to je to správně a přesně takhle to u rockové psychedelie přece všichni chceme, protože jak se do tohohle soundu člověk jednou zamiluje, už nikdy nebude mít dost. A nad touhle hypnotickou archetypální rytmikou pak létají další nástroje, z nichž nejvýraznější je u současných Der Blutharsch kvílející kytara. Naopak klávesy na „Sucht & Ordnung“ odvádějí spíše černou práci vzadu a příliš do popředí nevystupují, s radostí nabídnou nějaký nadrogovaný motiv, ale hlavní slovo si většinou neberou. Jenže: a) to nijak nevadí, poněvadž je deska skvělá tak jako tak; b) to jen potvrzuje myšlenku, že právě v rockovém hávu se nyní Der Blutharsch cítí nejpohodlněji.

Dle daného receptu jsou víceméně vystavěny všechny tři přítomné písně – které jsou samozřejmě nepojmenované, jak je Der Blutharsch odjakživa zvykem. První je instrumentálka, jež nabídne hned několik vrcholů, k nimž dochází ukázkovou gradací. Sólová kytara je naprosto boží, rytmicko-klávesová pasáž v půlce skladby je úchvatná a následný zlom do poslední třetiny rovněž nemá chybu. Ve velkém stylu ovšem pokračuje i dvojka, která je oproti své předchůdkyni zpočátku poněkud rozvážnější, rytmus je pomalejší a hutnější. Poprvé se také objeví deklamační ženský vokál v němčině a snad už nepřekvapí, že to má opět šťávu. Přibližně v polovině písně se pak objeví jedno z největších překvapení „Sucht & Ordnung“ – v momentě, kdy už vás monotónní rytmus bezpečně ukolébá, zničehonic nastoupí kurevsky zběsilá sypačka, po jejímž konci se song začne odvíjet zase odznova a v jiném duchu. Ani v nejmenším to ale nepůsobí nějak nepatřičně, vlastně je to strašně super.

Der Blutharsch

Básnění o poslední, více jak 13minutové skladbě už by snad bylo nošením dříví do lesa. Po darkambientním intru, při němž si lze vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí rané tvorby Der Blutharsch, nastoupí další mocná psychedelická jízda. V první části se nachází jedna z těch pasáží, kde se o hlavní melodie starají spíš klávesy, ale zanedlouho opět začne zpívat kytara (obrazně) a po ní i Marthynna (ta už doslovně). Kompozice se postupně zahušťuje, jede se v jednom tempu, ale tlak se stupňuje až k pomyslnému vrcholu ve dvanácté minutě, po němž následuje krátké doznívání.

„Sucht & Ordnung“ nemá ani půlhodinovou hrací dobu, ale o to intenzivnější poslech je. A víc k tomu vlastně není moc co dodat, protože to nejdůležitější už jsem dávno řekl – je radost to poslouchat. Na albu není žádné hluché místečko, všechno maká na sto procent a celé je to ohromně strhující. Jasně, pokud někdo uctívá staré Der Blutharsch a nic jiného nechce poslouchat, tak to možná nesežere, jelikož – to si řekněme upřímně – dnes už je to vlastně docela jiná kapela. Myslím ale, že zrovna Der Blutharsch měli vždycky dostatečně „open-minded“ publikum, takže by snad problém být neměl. A z druhé strany – milujete-li psychedelický rock, pak „Sucht & Ordnung“ nesmíte minout.


Der Blutharsch, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch

Datum: 15.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – které si pro potřeby dnešního povídání dovolím familiárně nazývat pouze Der Blutharsch – v osvědčeném Komunitním centru na Žižkově a.k.a. Žižkostele, toť kombinace skutečně lákavá. Sice jsem si původně nebyl na sto procent jistý, zdali budu moct dorazit, ale naštěstí vše klaplo, pročež mi nic nebránilo, abych šel otestovat, jací Albin Julius a jeho parta živě budou. Byť Det Blutharsch nejsou v Praze žádnou novinkou a kapela zde vystoupila již několikrát (však také vyšla živá alba se záznamy pražských koncertů nebo v naší metropoli proběhl křest desky „The Cosmic Trigger“), já osobně jsem to vždy nějakým způsobem projebal. O to větší je pak důvod to napravit!

Jako první se slova ujímá domácí projekt Do Shaska!, jenž předvedl svůj rituální standard – což v překladu znamená, že to nebylo vůbec špatné. Experimentální míchanice industrialu, tribal rytmů a mnohdy až chytlavých beatů fungovala parádně. Výslednému dojmu pak vydatně pomáhala i zajímavá videoprojekce – místy atmosférická, místy patřičně zvrhlá, takřka vždy ale funkční. Navíc je znát, že se nejedná o pouhé nahodilé promítání obrazů, ale že je vizuální i audio stránka propojena a jedna druhou doplňuje. Sice byla škoda, že projekce mířila přesně na hranu mezi stěnou a stropem, tudíž byla jakoby „zlomená“ v půli, ale lze to chápat, poněvadž na tomto místě to asi lépe udělat nešlo, když prostor na ochozu za skupinou už okupovala nástrojová výbava Der Blutharsch. Možná bych si ještě dovolil rýpnout, že Do Shaska! samotní by na pódiu vypadali ještě působivěji, pokud by byli všichni oblečeni do černých kuten a kápí, nikoliv jen polovina sestavy. Nicméně hudebně i atmosféricky skvělé, tma tomu slušela a nijak nevadilo, že většina přítomného publika v tuto dobu jen seděla na postranních lavicích. Vzato kolem a kolem tedy velmi dobré a citlivě zvolený support kapele jako Der Blutharsch – jiný než hlavní tahák, ale adekvátní.

Přestávka netrvala dlouho – vlastně stačilo, jen aby Do Shaska! vyklidili pole své dosavadní působnosti, jelikož pro Der Blutharsch již bylo vše nachystáno. Jak jsem výše naznačil, Albin Julius a spol. nehráli na podlaze u lidí, nýbrž vedle sebe na kruhovém ochozu, který obepíná plochu uprostřed kostela. Kapela (s výjimkou zpěvačky) oháknutá do bílých košil s černou kravatou se na ochozu rozestavila následovně: po vnějších stranách kytara vlevo a baskytara vpravo, vedle nich směrem ke středu dvakrát klávesy / vokál a veprostřed bicí. A v takovéto podobě se Der Blutharsch jali na nějakou tu hodinu kostel vytrhnout z aktuální galaxie a všechny přítomné odnést někam pryč.

Der Blutharsch

Nebylo žádným překvapením, že se vystoupení neslo v psychedelických rytmech krautrocku, ale to je za mě zcela v pořádku. Zvlášť když to funguje tak náramným způsobem, jakým to fungovalo v Žižkostele. Některé momenty neměly daleko k regulérnímu transu, Der Blutharsch působivě stahovali smyčku kolem krku pomocí monotónních psychedelických ploch a dařilo se jim tvořit ohromně opojnou atmosféru. Asi nejvíce mě zasáhlo provedení sedmé skladby z desky „When Did Wonderland End?“, která byla v nynější úpravě dočista jiná. Nemýlím-li se, tak zazněla třeba i ukázka z nadcházejícího alba „Sucht & Ordnung“ (těšme se na prosinec!), ale varlata do ohně bych za tohle tvrzení asi nedal.

Pochválit mohu i vizuální stránku, jež hrála nedílnou roli. Nešlo ovšem o žádné divadlo, vlastně to bylo vcelku jednoduché – hustá mlha (naštěstí nikoliv přehnaně hustá, byť i takhle byl občas problém některé hudebníky vidět), skrze niž prosvítalo několik tenkých paprsků barevného světla ze dvou reflektorů. Vše dohromady ovšem bylo naprosto strhující.

Na druhou stranu, úplně bezchybné vystoupení Der Blutharsch nebylo, trochu mi vadily dvě věci. Tou první byla hluchá místa mezi jednotlivými písněmi. Rakušané dokázali ve skladbách hypnotizovat, udržovat v člověku skutečné napětí, při němž nešlo dělat nic jiného než vnímat samotnou hudbu, co nejintenzivněji to šlo. Jakmile však napětí s koncem skladby povolilo, přišel potlesk publika a pak chvíle vzduchoprázdna a ticha, než začal další kus. Náladu se sice vždy podařilo nahodit zase nazpátek, ale bez pauz by byl zážitek dle mého ještě koncentrovanější.

Dalším neduhem pak byl zvuk, který mi nepřišel zrovna dokonalý (diplomaticky řečeno) a v průběhu setu i trochu kolísal. Obecně vzato byla příliš nahlas kytara, jejíž zvuk přehlušoval vše okolo; naopak klávesy by zasloužily být o poznání vytaženější a vokál hlavního principála Albina nebyl slyšet vůbec. Sice je pravda, že mikrofon stejně používal jen zřídka, protože když už zpěv, tak jej obstarávala Marthynna (ta byla v jednu chvíli rovněž takřka neslyšitelná, o chvíli později zas tak nahlas, že když přitlačila na pilu, rvalo to uši), ale i tak škoda. Nicméně nevýrazné klapky zamrzely nejvíc, byť třeba hlasitost bicí mohla jít taktéž ještě o chlup nahoru.

Der Blutharsch

Jenže ani zmiňované překážky nedokázaly přebít onu výše velebenou atmosféru, jež byla skutečně nezemská. Může se to zdát prapodivné, ale fakt bych se nebál říct, že koncert Der Blutharsch byl po boku syrového zla od Sortilegia prozatím tím nejlepším, co jsem letos živě spatřil. Troufalé? Možná, ale kdybyste byli na místě, jistě by vám to rovněž uhranulo natolik, že byste mi dali za pravdu!

Der Blutharsch nakonec byli tak skvělí, že jsem po jejich konci ani neměl náladu si zážitek ředit dalším vystoupením v podání domácích Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, kteří se ve sklepě starali o roli „pokapely“ (dle vzoru předkapela). Z povinnosti jsem si vyslechl thereminové intro a jednu píseň, počkal si na první tóny příčné flétny a pak se vydal vstříc noční Praze respektive její městské hromadné dopravě. Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip se sice netvářili špatně a zjevně měli vůli předvést svůj psychedelický rock s odpovídající dávkou kvality a nasazení, ale já jsem bohužel neměl vůli jejich snažení sledovat. Do Shaska! a především Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand mi k naprosté spokojenosti ten večer jednoduše stačili.


Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.


Aluk Todolo, Sum of R

Aluk Todolo, Sum of R

Datum: 13.6.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Aluk Todolo, Sum of R

Když se Aluk Todolo před třemi lety vydali zabarvit Prahu do té správně černé, pokoncertním výsledkem byly de facto jen ódy. Jenže já v tu dobu tvorbu Francouzů neznal, a pořádání chvalozpěvů se tak muselo obejít bez mé účasti. Na začátku letošního roku mi ale cestu zkřížila novinka „Voix“. Neodolal jsem, průzkumy krautblackových vrstev započaly; neodolal jsem, nelitoval a s napětím počal sledovat plánovaná evropská zastavení. Praha čekala až do června, ale co je hlavní, dočkala se. Čest hostit Aluk Todolo dostal pražský Žižkostel, tedy budova francouzskému běsnění atmosféricky a – v některých ohledech – možná i ideologicky blízká. Inu, těšil jsem se vám nemálo, bez jakýchkoliv obav a strachu z eventuálního nezdaru.

Kvitoval jsem i zjištění, že hlavní aktéři večera neponechali nic náhodě a přibalili k sobě také vlastní support. Jméno švýcarských Sum of R mi sice nebylo povědomé, avšak v rámci důvěry, kterou jsem po vydání „Voix“ směrem k Aluk Todolo nabyl, ani zde nebyl důvod ke strachování se. Již dopředu bylo avizováno, že obě kapely přijely s dlouhými sety. Dění v Žižkostele – konkrétně na vrchním pódiu, na němž se hrálo – pak toto tvrzení do puntíku potvrdilo.

Sum of R dorazili v počtu dvou, kytarista-krabičkář a bubeník. A k tomu ještě jeden účastník, skromná svíce, jejíž plamen srdnatě bojoval s pronikajícími zbytky slunečního svitu. Hudebně Sum of R pracovali s táhlými, postupně gradujícími, přesto srozumitelnými plochami kdesi na pomezí dronu a sludge metalu, zřídkakdy se ozvaly i tóny typické pro black. První půlhodina byla jedním slovem skvělá, později se přece jen začala projevovat obdobná gradační formulka. Švýcaři si ale hlavně díky intenzitě posluchačstvo udrželi, napomohl taky parádní zvuk. Kupa hlasitých efektů dokázala solidně zacloumat se zdmi budovy, přesto vše vyznělo maximálně zřetelně a pochvala na zvuk zkrátka nemůže vyznít nemístně. Povedený set.

Následovaly minuty vyhrazené přestavbě pódia. Došlo k odhalení pod plachtou spočívajících bicí s proklatě vysoko umístěnými činely. Světelně se pódium posunulo na časové ose směrem k nám – svíčku nahradila majestátní žárovka osvětlovaná o poznání menším majestátem zespoda. Prostor za pódiem pak začalo osvětlovat tajemné logo slibující jediné – Aluk Todolo, chaosu dedikovaný psychedelický obřad.

Začalo se hrát. V porovnání s již tak hlasitými Sum of R spustili Aluk Todolo opravdu řádný rachot. První minuty tudíž patřily rozkoukávání se, hledání výšek a snaze jasně identifikovat mně povědomé. Mnohdy se to nedařilo, ačkoli jsem s něčím takovým počítal. Každopádně živé songy (alespoň z „Voix“, s jinými deskami jsem doposud neměl tu čest) byly o něčem jiném než ty studiové. Byly agresivnější, intenzivnější, temnější. Přesto samozřejmě nesměřovaly k přihlouplému metalovému jančení, rituální charakter zůstal zvukovou proměnou nepoznamenán. Dočista všechno se podřídilo obřadnosti – pauzy žádné, slova žádná, jen Aluk Todolo, tajemné žárovkové odrazy a odolné stěny Žižkostela. Ten toho večera zakusil hodně.

Aluk Todolo

Francouzi byli zničující po celou dobu, přesto některé momenty nemohu nezmínit. Číselně vyjádřeno, parádně zapůsobil především konec „5:01“, víceméně celá plíživá „7:01“ a taky třeba první polovina „5:34“. Číslo, číslo, číslo. To největší beztak sedělo za bicími. Antoine Hadjioannou má nejen vzezření, ale především samotnou hru hodnou nejvyššího démona. Už jen tohle stálo za vidění, ty řádně neřádné psychorytmy, ta totální šlapací hyperaktivita na hajtce, všechno navíc s omračující jistotou. A zvrácené grimasy a oči v sloup? Moc milý bonus k tomu. Hlavní zlo holt pro jednou sedělo za oltářem z bubnů a činelů.

Aluk Todolo hráli něco málo přes hodinu. Původně to sice vypadalo na zapíchnutí již po nějakých 50 minutách, ale bouřlivý potlesk se ukázal být dostatečně přesvědčivým a pokračovalo se až do začátku nočního klidu. Možná škoda takové pauzy, na druhou stranu stále lepší možnost, než kdyby to Francouzi zabalili až nečekaně brzy. Ve dvaadvacet tedy vše ztichlo a přítomní se začali rozcházet. Někteří bez zastávky u merche, jiní s ní. Výběr byl parádní, kupy cédéček, vinylů i hadrů, to všechno šlo na místě sehnat. Navíc ceny v Žižkostele rozhodně nepatřily k nekřesťanským…

Odchod a čas na závěrečný sumář. Mimo výkon kapel potěšilo taky slušné dodržování časového harmonogramu i samotná volba místa. K němu se pojí snad jen jedna výtka. Letní slunovrat je tu co nevidět, a tudíž ještě kolem deváté pronikalo směrem dovnitř vzhledem k povaze hudby až příliš světla. Zatemnit vysoko umístěná okna by asi nebylo lehké, ale především u Sum of R mi přišlo oné jedné utopené svíčky trochu líto. Obě vystoupení však měla i přes tuhle drobnou nepřízeň skvělý náboj. Sum of R splnili úkol naladit publikum na hlavní chod a ještě k tomu přidali nemálo navíc, Aluk Todolo pak stvrdili očekávání a předvedli totálně uzemňující set, jenž jen tak nevyprchá. A věřte, že za tím nestojí jen decibely.


Aluk Todolo – Voix

Aluk Todolo - Voix
Země: Francie
Žánr: krautrock / black metal
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli / The Ajna Offensive ‎

Tracklist:
01. 8:18
02. 7:54
03. 5:01
04. 7:01
05. 5:34
06. 9:29

Hrací doba: 43:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

Vzpomínám si, jak jsem se s Aluk Todolo setkal poprvé – bylo to po vydání jejich minulé desky „Occult Rock“ z roku 2012. Až do té doby mi tito psychedeličtí Francouzi unikali. Zaujala mě tehdy působivá obálka desky, na níž se nacházel kus černé skály opředený hustými cáry mlhy. Ze zvědavosti jsem nahrávku zkusil a regulérně jsem si z toho sednul na prdel, protože to album je, nebojím se říct, nefalšovaně fenomenální. Stačil jeden poslech, abych musel sbírat čelist pod stolem, jelikož tahle kombinace zdrogovaného black metalu a krautrocku byla natolik pohlcující, že tomu prostě nešlo odolat.

Od té doby se však mnohé změnilo a Aluk Todolo již pro mě dávno nejsou neznámým pojmem. Vlastně právě naopak, pozice „Voix“ je naprosto odlišná. Záhy po „Occult Rock“ následovalo zpětné a důkladné nastudování starší tvorby, která není o nic méně uchvacující. Mám za sebou mnoho hodin intenzivního poslechu a dnes už Aluk Todolo patří mezi jména, na jejichž tvorbu nedám dopustit. A o to víc to má „Voix“ těžší. Už to nebyla zkouška naslepo, naopak bych si spíš dovolil říct, že „Voix“ pro mě patřilo k těm úplně nejvíc očekávaným nahrávkám roku 2016 a že jsem od toho čekal vážně velké věci a zároveň jednoho z kandidátů na hudební vrchol sezóny. A z takové situace existují jen dvě východiska – další hudební extáze, anebo zklamání.

A jak tedy „Voix“ dopadlo? No, popravdě řečeno jsem v poslední větě předcházejícího odstavce trochu kecal, protože zmiňované dvě možnosti nejsou jediné – a také novinka nenaplnila ani jeden z těchto dvou scénářů. Hudební extáze? Zcela upřímně prohlašuji, že „Voix“ je naprosto skvělá věc, vážně. Nicméně abych to řekl na rovinu, tak porovnám-li nejnovější dílo Aluk Todolo jen s jejich předcházejícími dlouhohrajícími deskami (tedy na chvíli vynechám kolaboraci, split a EPčka – přestože i tyto počiny rozhodně stojí za pozornost!), pak musím konstatovat, že „Occult Rock“ prostě bylo lepší. A „Finsternis“ bylo také lepší. A „Descension“ bylo také lepší. Jinými slovy, ze všech čtyř dosavadních řadových nahrávek Aluk Todolo bych „Voix“ zařadil až na to poslední, čtvrté místo.

Nicméně si myslím, že stále není na místě mluvit o zklamání. I navzdory výše zmiňovanému se totiž necítím být zklamán. Jakkoliv je totiž formálně vzato „Voix“ tím „nejslabším“ z dosavadních alb Aluk Todolo, pořád je to výborná záležitost. To, co je u Aluk Todolo „slabší“ (uvozovky značí to, že ve skutečnosti to slabé není ani náhodou), je stále na takové úrovni, že si o tom drtivá většina ostatních kapel může nechat leda tak zdát ve svých mokrých snech. „Voix“ rozhodně není slabé – trochu zvráceně by to takhle šlo pojmenovat jen čistě v rámci diskografie Aluk Todolo, ale určitě ne z obecného hlediska, protože ta deska pořád ční dost vysoko nad tím, co běžně vychází okolo. Jen ty starší nahrávky Francouzů byly ještě o kousek působivější.

Nějakou dobu jsem přemýšlel, v čem se nachází ta chyba, že ty předchozí věci měly ještě větší účinek – a napadají mě dva možné důvody. Na starších albech byly Aluk Todolo poměrně jednotvární (ne v tom negativním slova smyslu) a právě v tom tkvěla velká část jejich síly. Monotónní psychedelická rytmika člověka dlouhé minuty tlačila do kouta a okolo ní létaly další pazvuky, znásilňovaní kytary, tísnivé pískání, někdy až noisové hlučení. „Voix“ mi však připadá relativně rozmanitější, skladby se vyvíjejí, klidně se změní tempo. To by asi mělo znít jako klad, ale ta ortodoxní monotónnost mi v případě Aluk Todolo nesmírně chutnala, ještě víc než vývoj, jakkoliv jsou skladby na „Voix“ vystavěny velice chytře a nedá se říct, že by postrádaly působivost.

S tím pak souvisí i ona druhá „chyba“. Nemůžu si pomoct, ale „Voix“ mi oproti svým předchůdcům přijde o něco stravitelnější. To také obecně vzato nemusí být špatně, nicméně zrovna Aluk Todolo je podle mě skupina, která zpřístupňování (samozřejmě v rámci vytyčeného výrazu, čili takové pojmenování berte s trochou rezervovanosti) nemá úplně zapotřebí – zvlášť, když právě ta psychedelická náročnost pro mě byla jednou z nejlákavějších věcí na té muzice. Na druhou stranu, pro ty, kdo doposud s Aluk Todolo nejsou obeznámeni, je „Voix“ tím pádem asi nejvhodnějším kandidátem na prvotní seznámení.

Aluk Todolo

Mohlo by se zdát, že je recenze doposud poněkud kritičtější, ale uznávám, že do toho docela hnidopišsky rýpu – což je dáno tím, jak vysoká očekávání jsem vůči „Voix“ měl. Nicméně i přese všechno, co jsem napsal, se stále jedná o vysoce kvalitní desku, jejíž poslech mě hodně bavil (anebo lépe řečeno – baví). Pořád je to hodně super, má to koňskou dávku atmosféry a pořád platí, že Aluk Todolo hrají svou vlastní ligu. „Voix“ je stále albem, jaké mohou jiné skupiny jen tiše závidět. Akorát jsem čekal ještě víc. Avšak i navzdory tomu si poslech užívám a za koupi to jednoznačně stojí.


Monomyth – Momomyth

Monomyth - Momomyth
Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Burning World Records

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10
Stick – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Různé krautrocky, spacerocky a další psychedelie jsou záležitosti, které mi v posledních měsících strašně zachutnaly, nicméně jich poslouchám docela málo, jelikož si pečlivě vybírám – a zatím vždy jsem měl šťastnou ruku… U Monomyth to ovšem zpočátku vypadalo, že mi štěstí došlo… naštěstí pouze vypadalo. První poslech, který jsem ve společnosti stejnojmenného debutu těchto holandských psychedeliků absolvoval, byl totiž z kategorie těch letmých, tudíž jsem si na tom jaksi nevšiml něčeho zvláštního. Jakmile jsem se však při druhé seanci začal na hudbu soustředit, Monomyth mě okamžitě měli, ta deska mě takřka ihned totálně pohltila.

Všechny kompozice jsou delšího rázu a rozjíždějí se trochu pomaleji, ale postupně narůstají a všechny gradují ve fenomenálních závěrech – což neznamená, že by ono postupné gradování a stupňování atmosféry nebylo taktéž fenomenální. Mimoto postupně narůstá i deska jako celek a dvě finální kompozice “Loch Ness” a “Huygens” jsou skoro až z jiného světa. Rovněž se mi neuvěřitelně líbí obrovské množství nádherných vintage zvuků a efektů, jimiž je celá nahrávka prošpikována, především co se klávesových rejstříků týká, ale mnohdy i v kytarové práci.

Na “Monomyth” je naprosto úžasná ještě jedna věc – když tu nahrávku posloucháte, vlastně si zpočátku skoro ani nevšimnete, že jde o počin čistě instrumentální, nějaký zpěv člověku vůbec nechybí. Samotná hudba k posluchači totiž promlouvá s takovou intenzitou, že vůbec není třeba, aby tak činil ještě vokál. Vlastně si říkám, že by pro mě zpěv naopak nejspíš byl rušivým elementem, neboť “Monomyth” je dokonalé (!) tak, jak je teď.

Už jsem to řekl jednou, ale klidně to zopakuji – toto album si mě bezvýhradně podmanilo. Každý jeden poslech je excelentním zážitkem a stále a pořád mám chuť tuto hodinovou cestu do kosmu podstupovat znova a znova. Zároveň si neumím představit, že bych si “Monomyth” mohl užít, aniž bych soustředěně nevnímal každý jeden tón, aby mi neuniklo vůbec nic z této fantastické mozaiky.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že já se k Monomyth dostal teprve na základě nadšených hodnocení kolegů nad a pode mnou, zbyla na mne role takového toho přicmrndávače, protože vysoké známky jsou v tomto případě opravdu na místě a já souhlasím téměř se vším, co z jejich řádků už zaznělo. “Monomyth” působivě kombinuje krautrock a klasickou rockovou psychedelii v jeden funkční celek, kterému k dokonalosti nechybí mnoho.

Ačkoli se nejedná úplně o můj šálek čaje, protože tuto hudbu vyloženě nevyhledávám, tak netrvalo dlouho, aby si mě Monomyth získali na svou stranu. Čtyři z pěti skladeb překonávají pomyslnou desetiminutovou hranici, což samozřejmě budí dojem na poslech velmi náročného díla, které vám nedá nic zadarmo a budete mu muset nějaký ten soustředěný poslech věnovat, protože ačkoli se dá deskou jen tak letmo proplout, tak její skutečná krása se odkrývá až s přibývajícími poslechy, kdy máte stále co objevovat.

Přestože je hlavní síla “Monomyth” v jeho celistvosti, kdy není problém jej sjet klidně i dvakrát po sobě, tak jsem neměl problém si jej rozebrat na jednotlivé kusy, protože skladby vypráví své vlastní pomyslné příběhy. Je fakt, že já si podobná alba radši vychutnám i se zpěvem, protože nejsem zrovna skalní fanoušek instrumentálních alb, ale na druhou stranu to není myšleno jako výtka, že by Monomyth něco vyloženě chybělo. S přibývajícími minutami deska roste a já si absolutního favorita našel až v závěrečné “Huygens”, která je opravdu fenomenální a její ústřední kytarová linka nemá chybu. Tohle by se ostatně dalo říct o všech skladbách, ale ten konec mi přijde přeci jen o trošku zajímavější. Kdybych chtěl rozebírat skladbu po skladbě, tak bych stejně skončil u superlativů jako geniální, dech beroucí a podobně, takže vás toho ušetřím, protože i tak bych měl co dělat, abych zachytil podstatu “Monomyth”.

K podobným albům se člověk nedostává denně, takže i proto budu následovat zbytek stáda a uděluji vysokých 9,5 bodů, protože věřím, že tohle album ještě poroste a na konci roku jej ještě jednou zmíním.


Třetí pohled (Stick):

Od jisté doby, co jsem přišel na hudbu kapely Aluk Todolo, kteří silně koketují s vlivy krautrocku, cítím velmi silnou náklonnost téměř k čemukoliv, co zavání podobným hudebním zaměřením. Stejně jako kolega nade mnou nemám těch kapel zrovna moc, ale když už, tak tomu většinou totálně propadnu. Stejně se tomu tak stalo, když jsem narazil na debut holandských Monomyth.

Při pohledu na stopáž lze říct, že to vypadá na hodně utahanou záležitost, ale chyba lávky. Skladby jsou dynamické, chytlavé a napínavé. Psychedelické a repetitivní motivy vás zamotávají do svých sítí a než se stihnete rozkoukat, jste plně polapeni v jejich chapadlech a plavíte se po vlnách vesmírného moře společně s dalším aktéry tohoto kouzelného spektáklu.

Monomyth

Přestože zezačátku zní album nenápadně, s každou minutou roste a nakonec docházíte k přesvědčení, že si to určitě musíte vychutnat ještě jednou. Melodie jsou výrazné a přesto schované za množství efektů a různých ruchů. Můj osobní vrchol (byť desku poslouchám zásadně jako celek) přichází ve chvíli, kdy začne hrát melancholická “Loch Ness”. Ta mě totiž odnáší někam úplně na jinou planetu v úplně jiné galaxii. Jedna z nejpůsobivějších záležitostí, které jsem měl tu čest za poslední dobu slyšet. Nicméně fakt nemá význam něco zvlášť vyzdvihovat, protože jakmile si desku nesjedete od začátku do konce, vůbec tuhle koncepci nepochopíte a zůstanete akorát tak zmateně tápat nad tím, jestli vám to vůbec líbí, nebo ne. Na to se vykašlete a šupem si desku pořiďte, ponořte se sluchátkama do křesla či betle a nechce se unášet. Až se z tohoto tripu probudíte, některé věci vám budou připadat úplně malicherné.


Aluk Todolo, Lussuria

Aluk Todolo, Lussuria
Datum: 18.5.2013
Místo: Praha, K4
Účinkující: Aluk Todolo, Lussuria

První pohled (H.):

Koncert francouzských black metalových psychedeliků Aluk Todolo jsem vyhlížel už dlouho dopředu a asi bych ani moc nepřeháněl, kdybych tvrdil, že jejich vystoupení z mého pohledu patřilo mezi ta nejvíce očekávaná v letošním roce. Už jen aktuální deska, fenomenální uhrančivá drogová jízda “Occult Rock” z loňského roku, dávala do hry naději, že by mohlo o zážitek doslova nezapomenutelný. Má očekávání k tomu, co se bude dít 18. května ve sklepních prostorách studentského klubu K4 v Praze, tedy byla více než velká. Dokázali je Francouzi naplnit?

Akce chytila docela slušnou sekeru, takže se klubem první tóny rozezněly až ve čtvrt na jedenáct, kdy se na scéně objevil zámořský projekt Lussuria, jehož set se co do formy nesl v poměrně triviálním duchu. Jeden člověk za pultem bombardoval posluchače samply a ruchy někde z hájemství dark ambientu, možná místy s lehounkým přesahem do industrialu. Některé pasáže byly opravdu až skvělé, zejména hned v první kompozici s agresivnější rytmikou. Vokál se ozýval jen minimálně a navíc v podobě dost brutálně prohnané efektem, díky čemuž zněl víc jako další ruch než jako lidský hlas. Společníkem a zároveň jediným nasvícením Lussuria byla relativně zajímavá projekce, která ovšem dost ztrácela na tom, že byla promítána na zeď z kamenů, díky čemuž byla poměrně nejasná; navíc se mi zdálo, že se i místy zasekává. To bych samozřejmě ještě přežil, nicméně mnohem více mě rozptylovalo dění mimo pódium, když hned na začátku setu Lussuria kdosi vedle pódia roztřískal půllitr s pivem – následné odklízení střepů a vytírání podlahy na atmosféře opravdu nepřidávalo, jen co je pravda, stejně tak jako když se někdo v půli vystoupení rozhodl začít s baterkou v ruce kontrolovat všechny bedny okolo pódia. Nehledě na kolegu Ježuru, jenž mě po pár minutách od začátku začal tahat zpátky na pivo. Možná si řeknete, že to jsou blbosti, což do jisté míry asi i jsou, ale v takhle komorním prostoru a při takovéhle hudbě to bohatě stačilo k tomu, abych se na samotnou muziku nedokázal soustředit tak, jak by si asi zasloužila. Díky tomu ve mně Lussuria zanechala spíše rozporuplnější pocity, i když zase na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by ten set neměl něco do sebe.

V případě Aluk Todolo se už podobné nemístné rozptylování naštěstí nekonalo, vlastně spíš naopak. S výjimkou toho, když se při rituálním počátku koncertu kdesi v zadní části klubu ozvalo cinkání sklenic a pár jedinců se nesměle zasmálo, už totiž až do konce nikdo nevydal ani hlásku, protože Aluk Todolo dokázali své publikum natolik uhranout, že to snad ani nebylo možné. Dokonce i potlesk mezi skladbami se konal pouze jednou jedinkrát, protože jinak Aluk Todolo nedávali posluchačům vydechnout ani v mezerách mezi jednotlivými kompozicemi – ty totiž byly vyplněny neustálým týráním nástrojů. Dovolím si tvrdit, že všichni měli dost práce s tím, aby stačili vnímat pouhé hraní francouzského tria, neboť to, co Aluk Todolo předváděli, bylo daleko za hranicí pouhého hudebního vystoupení. Z pódia se doslova linula neuvěřitelně konsternující aura s takovou intenzitou, že to člověk zažije vskutku málokdy. Trojice osvětlená jen žárovkou visící ze stropu, která se svítila podle toho, s jakou intenzitou Shantidas Riedacker mučil svou kytaru, předvedla výkon na hranici transu – a v případě bubeníka Antoine Hadjioannou dost dobře i za ním, jelikož jeho přednes se dost dobře dal jen těžko nazvat pouhou hrou na bicí.

Aluk Todolo se jali přehrávat kompletní opus “Occult Rock” v celé jeho délce… nebo přinejmenším většinu z něj. Během koncertu jako by se zastavil čas, tlak, který Aluk Todolo vytvářeli, se postupně neustále navyšoval, díky čemuž jsem po “IV” přestal brát zřetel na konkrétní kompozice a měl dost práce s pouhým vnímáním neopakovatelné atmosféry, která v klubu vládla. Nicméně i tak mě tento přístup kapely neskutečně potěšil – každý, kdo měl tu čest slyšet “Occult Rock” v jeho studiové podobě, mi jistě potvrdí, že se jedná nedělitelný monolit, jehož síla s přibývajícími minutami roste takřka geometrickou řadou. Díky volbě formátu vystoupení tento monument neztratil nic ze své uhrančivosti a i v živém provedení se jednalo o ohlušující (doslova!) záležitost, které se vyrovná máloco.

S tím se pojí i další věc, a sice samotný zvuk, jakým Aluk Todolo disponují. Ten je totiž sám o sobě unikátní a ani naživo nikterak neztrácel, naopak byl možná ještě silnější. Jen tak se nevidí, aby někdo v pouhých třech lidech dokázal vytvořit takto masivní zvukovou stěnu, před níž by nebylo úniku. Aluk Todolo zaplnili každou skulinku v klubu, že po dobu vystoupení snad nic jiného než oni opravdu neexistovalo. Nezměrně přehulená baskytara Matthieu Canaguiera, která jako by u Aluk Todolo hrála spíše roli kytary, duněla naprosto mocně. Šílený Antoine Hadjioannou za bicími převáděl, jak to vypadá, když někoho posedne hudba. Jeho výkon byl neuvěřitelný, i mnohaminutové extrémně rychlé pasáže bez jediné změny dokázal přednést bez sebemenší chyby. Shantidas Riedacker s kytarou si neustále pohrával s efekty a pedály tvořil jen stěží popsatelnou masu zvuku. Všichni tři dohromady pak na pódiu působili jako zjevení z jiného světa, a to jim stačilo “jen” hrát. Rozhodně bych rád vyzdvihnul i naprosto dech beroucí sehranost, kdy všichni dokázali na vteřinu přesně zároveň změnit tempo i po několikaminutové monotónní pasáži beze změn. Díky tomu všemu bylo živé provedení skladeb z “Occult Rock” minimálně stejně dech beroucí jako poslech samotné desky, možná však ještě o trochu více, neboť koncert navrch přidával bezprostřednost a obrovskou intenzitu.

Každá skladba, kterou Aluk Todolo zahráli, by mohla být sama o sobě vrcholem večera a jeho fenomenální tečkou. Ta však přišla až za dlouho v podobě nesnesitelně (v tom dobrém slova smyslu) natahovaném závěru, kdy kapela stále přítomné napínala, když tato závěrečná agonie skončí. Jenže když všichni čekali konec, Aluk Todolo přidali další hrábnutí do strun, další úder do bicích… a další a další, několik minut…. Po definitivně posledním tónu se pak spustil naprosto hromový aplaus, který trval ještě dlouho po tom, co Francouzi zmizeli v útrobách klubu. Nejednalo se ovšem o laciné vyvolávání přídavku, jenž by byl v tomto případě snad nemístný, nýbrž jen adekvátní uznání kapele za to, že předvedla vystoupení, na které se jen tak nezapomíná.

Dojmy z Aluk Todolo jsou stále ještě až příliš čerstvé, takže bych se nerad uchyloval k nějakým ukvapeným závěrům, přestože aktuálně mám chuť říct, že to byl možná ten nejlepší koncert, jaký jsem viděl, a že si vlastně vzpomínám jen na jeden, který by se dal s Aluk Todolo srovnávat. I tak bych si ale už teď s jistotou dovolil tvrdit, že se jednalo o zážitek, který si s sebou člověk ponese ještě delší dobu, protože tam, kde jiné koncerty končí, Aluk Todolo teprve začínají…


Druhý pohled (Ježura):

Já jsem se k tomuto koncertu nachomýtnul vlastně úplně náhodou, ale když už jsme s H. do klubu dorazili, zkrátka jsem se nechal ukecat k zaplacení vstupu s příslibem, že jestli Aluk Todolo naživo dovedou zprostředkovat atmosféru alespoň vzdáleně podobnou té, jaká se line z jejich poslední desky, půjde o nezapomenutelnou událost, která by se už nemusela opakovat. “Occult Rock” jsem do té doby sice neslyšel, ale příležitost zjistit, jestli jsou jeho tvůrci opravdu tak geniální, jak je odevšad slyšet, se nakonec ukázala být dostatečně motivující k vysázení poctivě vydělaných třech stovek na stolek u vstupu.

Výkon prvního vystupujícího – Američana, skrývajícího se za jménem projektu Lussuria – kolega vystihl velmi přesně, takže já jen dodám, že i přes nesporné hudební kvality jsem v sále vydržel nějakých deset minut a pak dal raději přednost přesunu na bar. Zkrátka to nebylo nic pro mě a vůbec mě to nebavilo, i když musím uznat, že pro příznivce podobných hudebních kreací mohlo jít o velice působivý zážitek. Ovšem Aluk Todolo, to byla jinačí káva. Od prvních tónů až do samého konce totiž šlo o neuvěřitelně masivní stěnu zvuku, která i přes svůj v jádru velmi prostý charakter doslova drtila všechny přítomné neskutečně koncentrovanou atmosférou, jaká je na koncertech velmi vzácná. Samotné hudbě ale velmi pomáhala i vizuální stránka věci. Žádné blikající barvičky nebo stroboskopy, jen geniálně prostá žárovka s proměnlivou intenzitou svitu; žádné true pózy kapely, jen tři muzikanti zcela oddaní své hudbě a svému vystoupení. Svojí roli nepochybně sehrál i samotný prostor, protože raně novověké sklepy, které K4 obývá, mají velmi svérázný genius loci, který tomu všemu nemálo přidal. Dohromady se pak jednalo o tak vytříbenou kombinaci vizuálních a hudebních vjemů, že mohu bez váhání označit pražský koncert Aluk Todolo za hudební událost minimálně druhého čtvrtletí letošního roku, a i když jsou koncerty, které jsem si užil ještě víc, tento mi v paměti zůstane určitě velmi dlouho. Skvělý zážitek!