|
Dantez:
|
Dantez:
Vize koncertů se znovu začíná blížit realitě. Zažít po delší době hudbu naživo za doprovodu materiálu z debut Sněť by určitě nebylo zlé. „Mokvání v okovech“ totiž maká hrozně a pozvané kapely rovněž představují nemalé lákadlo, zejména pak Goatcraft a Kringa s podobně kvalitními posledními deskami.
 |
|
Země: Rakousko Tracklist: Hrací doba: 44:58 K recenzi poskytl:
|
O Kringa jsem zakopl tak trochu náhodou. Před samotným poslechem jsem se s těmito Rakušany setkával na plakátech tuzemských akcí, kde plnili úlohu supportu pro kapely jako Mgła nebo Misþyrming, a posléze v reportech, kde se na jejich set pravidelně pěla chvála.
Má ignorance byla možná dána i tím, že Kringa až dosud o sobě nedali co do tvorby výrazněji vědět. Portfolio kapely tvořila jen hrstka dem a dvě EP. Už na těch lze ale zřetelně slyšet jejich autentický rukopis. Kapela prolíná prvky druhé blackmetalové vlny s punkovou neurvalostí. Tradiční vyklikané sypačky střídá primitivní polka, ale i pomalejší houpavé linky. Při poslechu si tak nejeden posluchač vzpomene jak na rané, tak pozdní Darkthrone, ale i vrchní představitele finské blackmetalové školy, jako jsou například Horna a Barathrum. Navrch Kringa přidávají specifické vokály, které v čistějších polohách připomenou Urfaust nebo Isengard. V těch ohavnějších pak třeba Mark of the Devil z Cultes Des ghoules a místy i samotného Attillu Csihara.
Z popisu se může zdát, že se Kringa vezou na trendu soudobých black/punkových projektů. Není tomu úplně tak. Rakušané si to dělají více po svém. Od většiny je dělí zejména specifický drive, který místy připomene klasiku jako Sex Pistols nebo Motörhead, ale i skladatelský talent. Materiál je chytlavý i atmosférický. Kapela totiž dokáže pracovat s gradací a se strukturováním skladeb obecně.
Na „Feast upon the Gleam“ se odklon od zmíněných aspektů nekoná. Kringa spíše pilují to, co bylo nastoleno dřívějšími nahrávkami. Téměř vše je každopádně napsáno pevnější rukou. Jednotlivé elementy jsou na sebe montovány logičtěji a konzistentněji. To lze slyšet hned v prvních dvou skladbách: „As Kaleidoscopic Patterns Arise“ se skvěle přelévá ze staroškolských blackmetalových pasáží do funkčních humpoláckých halekaček a „Unwind the Gap Anew“ v první části perfektně eskaluje z 1-2 rytmu do frenetické sypanice.
Na stejné rovnici se album veze až do konce. I v takto sevřené škatuli však Kringa dokáží být dostatečně variabilní, a tak je každá skladba svým způsobem unikátní. Důkazem budiž například „Cloak of Unbound Fears“ se skoro prog-rockově znějícími pasážemi. Poměrnou nedotaženost cítím jen u dvou nejdelších skladeb alba (čtvrtá a šestá), které si pro sebe berou až moc času, avšak během něj nejsou vyburcovány do totálního šílenství jako zbytek materiálu.
Právě tato mánie, kterou „Feast upon the Gleam“ evokuje, nutí desku ohrávat dokola. Momenty, jako je třeba vyřvaný řádek „The darkness is churning“ z „To Sleep in Vermin Velvet“, nutí protáčet oči a chytat za neviditelné pomeranče. Podobných momentů je na albu do sytosti a i navzdory tomu, že by materiálu slušela spíše stopáž něco nad třicet minut, lze první dlouhohrající počin Kringa jednoznačně doporučit. Takto svérázný přístup k černému kovu se totiž dnes hledá těžko.
První dlouhohrající album rakouských Kringa pojmenované „Feast Upon the Gleam“ vyjde 21. srpna u Terratur Possessions a úvodní skladbu „As Kaleidoscopic Patterns Arise“ můžete poslouchat níže. Ve stejný den budou také k dispozici re-edice miníček „Total Mental Desecration“ a „Through the Flesh of Ethereal Wombs“.
Predstavujeme prvý ročník black metalového klubového festivalu pod názvom Fire´s Burning. ktorý sa bude konať v bratislavskom Randale. 4. mája potemnie celé mesto a brány podniku pohltia niekoľko black metalových spolkov z rôznych krajín. Priaznivci kvalitného undergroundu budú isto potešení.
Prvýkrát sa na Slovensku objaví poľský DOOMBRINGER, projekt ľudí z Cultes des Ghoules a Bestial Raids. Tento rok vydali pod vydavateľstvom Nuclear War Now! Productions poriadne prehnitú vec pod názvom „Walpurgis Fires“. Ak si vášnivý zberateľ kostí, chalani sa isto potešia ak prídeš!
Kapela, ktorá má na väčší ohlas v zahraničí ako na Slovensku a podľa „odborníkov“ na slovo vzatých je rozbitá a nezohratá. Kapela si starostlivo vyberá dátumy, aby doma odohrala nejaký ten koncert. MALOKARPATAN sa uviedli vo vynikajúcom svetle už s albumom „Stridžie dni“ a pokračovali aj druhotinou „Nordkarpatenland“. Jak si hustíš doma tieto nahrávky, isto prídeš!
KROLOK je vedľajší projekt tuto chlapcov z Malokarpatan, ale v tomto znení ich nemáte možnosť vidieť naživo. Netopíre a iné zvery budú vyletúvať z jaskýň až zaznejú prvé tóny „Flying Above Ancient Ruins“. Netopiere isto prídu, ty tiež?
Rakušania KRINGA mali už na Slovensku niekoľko uskutočnených koncertov a táto mladá black metalová zostava sa znovu vracia do hlavného mesta. Z Grécka sa predstaví akustický ambient THE DEAD CREED a ak máte radi blues z katakómb, toto je niečo pre vás. Toto tak ľahko už na Slovensku neuvidíte. Iron Bonehead Productions vydáva silné veci a výnimkou nie je ani rakúska HAGZISSA, primitívny, špinavý a surový black metal ako sa patrí. Ďalšou rakúskou zostavou bude heavy metalový EISENHAND, skúste hádať prečo sa tu objavia! Zostavu bude uzatvárať slovenská black/death metalová úderka GOATCRAFT.
Ešte raz si zopakujeme info:
Kedy sa koná festival? 4. 5. 2019
Kde sa koná festival? Bratislava, Randal club
Koľko stojí lístok a kde ho objednám? 15€ a píšte na tento email: tickets.ilwsprod@gmail.com
[tisková zpráva]
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Na poslední chvíli potvrzený koncert Mgła a Revenge nakonec s přehledem válcuje všechny ostatní květnové akce. Hon na kvazi-NS čarodějnice v Německu byl nakonec dobrý k tomu, že se akce přesunula do Prahy, ale ani tady nemá na růžích ustláno, poněvadž původně potvrzený klub Underdogs’ po „vzájemné dohodě“ padnul, tudíž se vystoupení přesunulo do Nové Chmelnice, a aby toho nebylo málo, pořadatel po „zralé úvaze“ vyškrtnul polské Deus mortem, jejichž místo zaujmou domácí Mallephyr. Ale i bez Deus mortem to za návštěvu stát bude.
Osobně se chystám i 19. května na loď Altenburg 1964, kde vystoupí Big|Brave (nová deska je skvělá) a Brutus („Opijem se“!). Zbylé tři formace My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro mě nijak zásadně nezajímají a radši bych viděl menší počet vystupujících, ale hodlám na ně mrknout taky a třeba budu překvapen.
Za úvahu asi budou stát i Svartidauði, jejichž poslednímu albu „Revelations of the Red Sword“ jsem nakonec přišel dost na chuť. Support nicméně tentokrát není tak zajímavý. Saturnalia Temple mi jsou volní a Almyrkvi za žádnou pecku nepovažuji, navíc posledně v Praze byl jejich set docela slabý. V součtu tedy tenhle večer povinnost nebude, ale za zmínku určitě stojí.
Metacyclosynchrotron:
4.5. se v bratislavském Randalu uskuteční oslava undergroundového metalu zasvěceného ďáblu. Doombringer a Krolok jsou naživo vzácnost, kvůli které se údajně do Bratislavy sjedou lidi z různých koutů Evropy, a myslím, že ani zbytek soupisky nezklame. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Malokarpatan, Goatcraft a Kringa jsou naživo strhující a zvlášť pozitivní zkazky jsem zaznamenal třeba ohledně koncertů Hagzissa. Takto silná soupiska je na Slovensku velkou vzácností a pokud místní stojí o případný další „ročník“, měli by rozhodně zvážit účast.
Kdo chtěl z Čechů vidět tour Mgła, Revenge a Deus mortem, musel vzít zavděk nějakým koncertem v sousedních státech; nejblíž to vypadá na Vídeň (3. května). Avšak vzhledem k hysterickému honu za fiktivními nacisty došlo k úpravě trasy a zmíněná trojice by se měla objevit hned prvního v Praze (pokud to na poslední chvíli taky nepadne, haha). Mgła po pauze jistě neztratili nic ze svých koncertních kvalit a je možné, že v setu zazní českým publikem dříve neslyšené skladby (třeba dokonce ty nové). Revenge pak patří k těm nejagresivnějším námrdům, co jsem měl to štěstí zažít.
Krypts tu sice s Jupiterian byli loni, ale první jmenovaní budou mít brzy venku nové album „Cadaver Circulation“. Promo jsem už párkrát sjel a prozatím bych novinku hodnotil jako silnější než předchozí „Remnants of Expansion“, což k doporučení stačí.
Cnuk:
Asi nebudu nikterak originální, když zde uvedu koncert Svartidauði, ale jiný podobně lákavý jsem na tento měsíc nezaregistroval. Svartidauði mají po nové, vydařené desce „Revelations of the Red Sword“ a do Modré Vopice je doprovodí stoneři Saturnalia Temple a žánrově příbuznější Almyrkvi. Koncert je za poměrně příjemný peníz, ale svoji účast budu ještě zvažovat.
Dantez:
Vypadalo to, že v květnu se toho v Česku zase až tak moc neděje. Proto jsem chtěl hned zkraje doporučit varšavskou zastávku turné Mgła, Revenge a Doombringer. To jsem ale nakonec musel pozměnit, protože podobné uskupení (Doombringer vystřídají Deus mortem Mallephyr) poctí svou návštěvou z úplného kraje měsíce pražský klub Underdogs’. Roster nabízí tři odlišné pohledy na jeden žánr a všechny kapely ve svých diskografiích zatím vlastně signifikantně neklopýtly. Ideální místo na rozbití si držky nebo na pouhé zahrození. Pokud tato jména jako dostatečný tahák nestačí, můžeme přidat domněnku, že Mgła možná předvedou i něco z ohlašované nové desky.
Vtipnou a ujetou odpovědí na ostravský Majáles je příznačně pojmenovaná akce Análes, na jejíž organizaci se podílí třeba Kino z BBYB. Jde o undergroundový (až santusácký) večírek, který se udá pod jedním z ostravských mostů dálnice D1. Hudbu obstará pár českých kapel a hrstka techno DJs. Světlo a teplo dodají archetypální bezdomovecké barely s plápolajícím ohněm. Koho teda serou vyprázdněné line-upy sterilních studentských slavností, ať neváhá, zabalí si svůj kus lepenky, pár lahváčů a dorazí se bavit s grácií k Ostravici.
 |
|
H.: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
Já tentokrát půjdu jen na jeden koncert, ale o to větší legenda to bude. Iron Maiden jsou povinnost, to se nedá svítit. Moje první oblíbená kapela, která se ve velké míře podepsala na tom, že jsem propadnul metalové muzice. Tentokrát přijede s výběrem hitů převážně z 80. let doplněných o několik novějších kousků a zdá se, že dojde i na některé méně očekávané fláky – osobně se těším zejména na „Sign of the Cross“. Každopádně, budu tam, protože tahle britská klasika nikdy neomrzí.
Pro úplnost doplním dvě blackmetalové akce. Ta první bude o gigu Nachash a Kringa, které v Modré Vopici doplní domácí Pergamen. I když je to trochu na hraně, jestli si něco zaslouží propagaci s takhle ohavným plakátem, ten font je snad nějaký humor, ty vole… Oukej, dělám si prdel, muzika je v cajku, takže na to klidně běžte i navzdory nevkusnému fontu na plakátě…
Fans black metalu by také mohlo zajímat miniturné Djevelkult, kteří začátkem měsíce navštíví Plzeň, Prahu a Brno. Společnost jim budou dělat Naurrakar.
Onotius:
Koncertním vrcholem června pro mne bude jednoznačně koncert Neurosis. Tihle oaklandští nestoři post-metalu, jejichž žánrový vliv je nedozírný, jsou moje srdeční záležitost. Uběhne pět let od té doby, co mne poprvé paralyzovali naživo – tehdy v Lucerna Music Baru v doprovodu Terra Tenebrosa. Nyní je na turné doprovází DeafKids a zahrají pro změnu ve větším prostoru MeetFactory. Co čekat? Intenzivní hypnózu, co jiného!
To ale není jediná akce, jež v následujícím měsíci stojí za zmínku. Čtvrtého zahrají v Lucerna Music Baru Baroness. Na stejném místě jako před dvěma lety – doufejme, že i se stejným elánem. Pokud budete mít čas, určitě zaskočte. Stejně tak nelze než doporučit matematickou groovy rubanici v podání Meshuggah. Středa 13. v Roxy.
Metacyclosynchrotron:
Po slušném množství navštívených koncertů v první třetině roku si momentálně dávám oraz, co ale zvážím, bude koncert norských Nachash a rakouských Kringa v Modré Vopici. Rakušáky jsem viděl už dvakrát. Poprvé to bylo fajn, napodruhé super, takže jsem zvědavý, co se bude dít do třetice. Ale hlavním tahákem jsou Nachash, jejichž dlouhohrající debut „Phantasmal Triunity“ netrpělivě očekávám, protože první EP „Conjuring the Red Death Eclipse“ bylo skvělé a to absolutní hodnocení, co dostalo na archivech, není až tak přestřelené. Výborný, načernalý METAL. Předskakují domácí Pergamen, pro které to bude první koncert po delší pauze.
Pokud preferujete metal té „nejopravdovější“ sorty a troufáte si na stádo intoxikovaných jacků, tak byste mohli zvážit výlet na Black Silesia Open Air, který se koná v areálu jakéhosi hradu u Biskupic (strašná prdel). Já se po důkladné úvaze na výlet vybodnul, ale sestavička čítající Blasphemy, Nifelheim, Satan, Anima Damnata, Throneum a další, by určitě mohla dobrodruhy zaujmout.
Cnuk:
Dvanáctého června se vydávám do Plzně na koncert legendy Judas Priest za doprovodu další legendy Megadeth. Jediným škraloupem na turné k novince „Firepower“ je absence Glenna Tiptona, který se kvůli Parkinsonově nemoci přesunul do ústraní a s Priest občas zahraje pouze pár písniček. Jeho náhradou je producent poslední desky Andy Sneap, který má také samozřejmě koncertní zkušenosti, ať už se Sabbat nebo Hell. Jinak je „Firepower“ skvělým albem, takže doufám, že se mu budou po právu věnovat a dojde na mé oblíbené fláky. Zbytek kapely se zdá být ve formě, takže není důvod mít nějaké obavy. Stejně tak Megadeth, kteří stále jedou turné rovněž k povedené desce „Dystopia“, doufám odvedou na pódiu dobrou práci. Dvě velká jména v jednom večeru, těším se.
Zajímavý zážitek také slibuje Forum Karlín v Praze, kde 26. a 27. června vystoupí King Crimson, což jistě bude stát za to. Nové desky sice nevydávají, ale koncertně aktivní jsou stále. Lákavý je také koncert The War Goes On v Sedmičce na Strahově. Jejich debut z roku 2016 má dobrou energii, kterou se určitě daří dobře přenášet také na pódia. Tyhle punkery z Dánska doplní domácí Kovadlina a Poláci Baraka Face Junta.
 |
| Nejočekávanější koncert: Primordial, Svartidauði, Ketzer – Praha, 24.4. |
|
H.: Atreides: Metacyclosynchrotron:
|
H.:
Urputné koncertní tempo pokračuje i v dubnu – bohudík proto, že je kam chodit a že má toho člověk hodně na výběr, a bohužel proto, že peněženka brečí, úpí a prosí o milost. Nicméně, nedá se svítit, i tento měsíc bude portmonka trpět. A hlavní tahák je jasný – Primordial. Nebo ještě lépe řečeno: Primordial v klubu. Konečně, ty vole! Irští bardi tu mnoho let hrávali pouze na festivalech pod širým nebem, půlhodinky a krátce po obědě za světla. Když ještě pršelo, tak se to dalo, ale plná palba slunečního svitu a horka irské zasmušilosti nepřejí. Naštěstí se dlouholeté přání konečně vyplní 24. dubna, a aby to zadostiučinění bylo ještě větší, Irové s sebou přivezou i islandské peklo Svartidauði. A tomu nejde říct ne.
Ještě o něco dřív se v tom samém klubu, tedy na Nové Chmelnici, odehraje další hodně zajímavý koncert. I původem australská black/thrashová kultovka Deströyer 666 je solidní tahák, takže ani tady není moc co řešit. Tím spíš, že i K. K. Warslut a jeho parta si povezou nadmíru zajímavý support – švýcarskou vycházející hvězdu okultního black / death metalu Bölzer a experimentální zlovůli v podání švédského projektu Trepaneringsritualen. Neber to!
Atreides:
V dubnu je vcelku jasné, kam se půjde. Na konci dubna zasáhne Chmelnici nedělní mše, jež příchozím vmete do tváře výsledky irského hladomoru, trýzně a deprese. Zkrátka, Primordial se v tomhle koutě světa konečně ukáží na tour, kterou po právu headlinují, což je, vzhledem ke skutečnosti, že jde o mojí srdeční záležitost, naprostá povinnost. Nehledě na to, že šňůru jedou společně s islandskými chaotiky Svartidauði, které bych si konečně přál vidět s nazvučením, jež by mi dovolilo si jejich hudbu vychutnat naplno.
Metacyclosynchrotron:
Jaro bývá narváno všelijakými koncerty, velké kapely sjíždí kluby křížem krážem, ale mě osobně více zajímá pouze jedna akce. Tou je bratislavský koncert slovenských Goatcraft a Malokarpatan, kteří devátého dubna v klubu Randal pokřtí vinylová vydání svých debutových nahrávek. Za spoluúčasti Kringa (zdejší už znají), Temple Desecration (brudny nakurw dla fanow Blasphemy) a prozatím zcela enigmatických Caeremoni, by se mohlo jednat o kvalitní undergroundový večer, na který budou účastníci ještě rádi vzpomínat. No, ale abych nekecal. 14. dubna hrají v ostravském Barráku Incantation a Morgoth, což bude asi taky stát za vidění.
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Skuggsjá – Skuggsjá |
|
H.: Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.
Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, Kvitrafn z Wardruny a Ivar Bjørnson z Enslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…
H.:
Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.
Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.
Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia:Kāla:Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.
Kaša:
Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.
Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.
I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela Amotta z Arch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.
nK_!:
Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.
Atreides:
Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.
Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.
Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím Aidan s Leah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.
Skvrn:
Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.
Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar Bjørnson z Enslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.
Onotius:
Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.
Metacyclosynchrotron:
Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.
 |
| Datum: 11.12.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Kringa, Mgła, Misþyrming, One Tail, One Head Akreditaci poskytl:
|
A pak že se historie neopakuje – již třetí rok v řadě přivítala Praha black metalové kombo v podobě polských Mgła a norských One Tail, One Head, vždy s trochu odlišným doprovodem (nehledě na to, že druzí jmenovaní tu byli ještě i o rok dříve). Poprvé se tak stalo v létě 2013 na druhém ročníku Prague Death Mass (kde se jen tak mimochodem představila i Kringa). Podruhé na jaře 2014, kdy je doplnili Islanďané Svartidauði a domácí Cult of Fire. A potřetí právě teď, v prosince 2015, kdy se vedle Mgła a One Tail, One Head postavili již zmiňovaní Rakušané Kringa a také vycházející islandská hvězda Misþyrming, což byl také jediný účinkující, s nímž jsem tu čest živě ještě neměl…
Jako první se ve stanovený čas pódia ujímají Kringa, kteří se to ve své tvorbě snaží hrát na okultní notu, zároveň je to ale poměrně syrové a špinavé. Vcelku paradoxně však takhle Rakušané živě nepůsobili, protože v Praze to víc než okultnem dýchalo starou školou. Nemůžu si to pomoct, ale tak mi to prostě připadalo, a to nejen kvůli patřičné image v podobě černě podbarvených očí nebo záhrobnímu vokálu, ale hlavně hudebně, protože tentokrát to vážně mělo takový ten dřevní feeling. To ale neříkám jako nějaké negativum, protože pořád to bylo relativně povedené vystoupení a hlavně výkon kytaristy a druhého zpěváka Vritry byl hodně dobrý. I přesto se ale jednalo jen o takový pohodový předkrm k tomu, co teprve mělo přijít, a taky musím říct, že jejich koncert v rámci Prague Death Mass před dvěma lety mám v paměti uložený jako ten silnější.
Islanďané Misþyrming jsou aktuálně díky ohlasům na svůj letošní debut „Söngvar elds og óreiðu“ hodně našlápnutí a v kurzu, takže právě oni byli pro spoustu lidí ten večer určitě velkým tahákem. A nutno říct, že červeně zmalovaná severská čtveřice se své pozice černého koně večera ujala s opravdovou vervou a především zpěvák a kytarista D. G. předváděl doslova nezemský výkon a místy na tom pódiu pařil jak na ten nejzběsilejší hardcore. Asi ne náhodou také během vystoupení urval strunu na kytaře, takže si ji musel vyměnit, aby hned vzápětí urval strunu i na té náhradní kytaře, s níž už to pak nakonec dohrál. Na druhou stranu, ani druhý kytarista T. Í. se neflákal, a i když do toho nedával tolik kinetické energie jako jeho kolega, pořád evidentně jel na plný plyn.
Překážku na cestě k předvedení opravdového inferna však kapele vystavil zvuk, který nebyl tak špatný, aby se to nedalo poslouchat nebo aby to vystoupení vyloženě pohřbilo, ale i tak se zvukařovi nepovedlo ten islandský chaos skutečně zkrotit. V rychlých momentech se to trochu slévalo do nepříliš čitelné koule a zejména kytary tím trpěly. Ale jak jsem řekl, pořád se to dalo a do zvukového hnusu, jaký v tomtéž klubu schytali Inquisition v lednu, to naštěstí mělo daleko, takže dojmy z Misþyrming jsou určitě kladné.
Večer se přelévá do své druhé poloviny a na řadu přicházejí norští šílenci One Tail, One Head. Ve studiové podobě mi jejich muzika k srdci nikdy nějak extrémně nepřirostla, ale živě je tahle kapela neskutečný náhul. Ty hektolitry energie, které se válí z pódia, když na něm řádí One Tail, One Head, jsem snad nikdy u žádné jiné black metalové skupiny ještě neviděl a v Praze se to opětovně potvrdilo. Norové totiž znovu předváděli učiněné peklo, a jak mě to z těch jejich ípek moc nebere, na koncertě je to skoro dokonalý mix nezřízené agrese, punkové neurvalosti a atmosféry.
A třešničkou na dortu je k tomu – ty vole! – nasazení samotných muzikantů. Hlavně kytarista Åsli s poustevnickým plnovousem má charisma na rozdávání a zpěvák Luctus je neskutečný démon, jenž má při vřískání do mikrofonu absolutně fanatický výraz v očích, že by si z toho káknul do trenek i Nebojsa. Co si budeme povídat, One Tail, One Head byli předváděli monstrózní zlo a ukradli si pro sebe vrchol večera.
Ale pozor – tím závěrečným prohlášením u One Tail, One Head jsem ani v nejmenším nechtěl vzbudit podezření, že by snad poslední Mgła zklamala. Poláci totiž svým norským kolegům šlapali hodně těsně na paty, ačkoliv tak samozřejmě činili docela jinými prostředky. Mlha samozřejmě hrála ve svém typickém koncertním vzezření – křiváky, černé kapuce a černá látka přes obličeje. I takový zdánlivý minimalismus má ale sílu a i v Praze vypadali Poláci na povětšinou modře nasvíceném pódiu působivě – zvlášť když se k tomu přidá jejich majestátní black metal s naprosto dokonalými melodiemi. Navíc i navzdory tomu, že jsou muzikanti skryti každý za jakousi neosobní plentou, stále je z toho cítit velké nasazení a výtečné muzikantské výkony.
Podobně jako u Misþyrming bych si ovšem dokázal představit o něco lepší zvuk, který tentokrát vytáhnul dopředu zejména rytmiku, zatímco ty fantastické kytarové vyhrávky mírně upozaďoval. Naštěstí, i v tomhle případě to nebylo natolik zásadní, aby to snažení Mgła potápělo, a navíc se to od půlky setu vyrovnalo (anebo jsem si jen zvyknul). Tak či onak, i v tomhle případě je finální verdikt zřejmý – další excelentní koncert a pomyslné druhé místo hned za norskou zběsilostí.
Dál už nějak není moc co řešit. Večer jednoduše nabídl brilantní černěkovové hody. Mgła a One Tail, One Head jsou naprostá špička současného black metalového podzemí a svou pozici Poláci i Norové s naprostým přehledem živě obhájili. Misþyrming byli taktéž vysoce zajímaví, a i když měli pocitově nejméně povedený zvuk večera, dokázali se s tím poprat a taktéž předvést skvělé vystoupení, jemuž jinak nelze vytýkat skoro nic. Rakušané Kringa pak v téhle konkurenci působili jednoznačně jako nejslabší a nejméně strhující článek celé akce, nicméně z obecného hlediska i oni zahráli dost solidně. Finální resumé je tedy jasné – hodně velká spokojenost.
|
| Nejočekávanější koncert: Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12. |
| H.: 1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12. 2. Gorgoroth, Kampfar, Gehenna – Praha. 18.12. Onotius:
|
Ne, že by se v prosinci nekonaly žádné zajímavé koncerty – naopak, jsou mezi námi i tací, pro něž se jich koná spíš až moc. Nicméně i přesto se nám udála taková nemilá věc, že jsme se v tomto vydání koncertního eintopfu sešli jen dva, protože ostatní vyřadily termínové nebo zdravotní záležitosti (když tedy rovnou nepočítám naši anti-koncertní redakční kliku, jež živé akce férově bojkotuje). Po redakčním brainstormingu, zdali to má v tomhle počtu vůbec cenu vydávat, se neobjevil pádný argument, proč by to smysl mít nemělo, tak je to tady. A ona dvojice redaktorů, která se skládá z H. a Onotiuse, se nejvíc těší na 11. prosince, kdy se v pražském klubu Nová Chmelnice sejde silná black metalová sestava ve složení Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa.
H.:
Podobně jako je letošní prosinec nebývale silný co do vycházejících alb (ale o tom podrobněji až zítra v klasickém redakčním eintopfu), je silný i co do koncertního vyžití, jelikož mě tenhle měsíc čeká pěkná řádka akcí a některé koncerty bohužel zase budu muset vynechat jen z toho důvodu, že jich na jeden den vychází víc. Mám-li ale mluvit jen o tom, na co se těším skutečně nejvíc, pak mohu s klidným srdcem prohlásit, že prosinec se ponese ve znamení black metalu. 11. dne měsíce se v Praze objeví pekelně silná sestava v čele s Mgła, které doprovodí norští šílenci One Tail, One Head, vycházející islandská hvězda Misþyrming a taktéž velice zajímaví Rakušané Kringa. Přesně o týden později pak budou útočit zase staré páky, protože 18. prosinec nabídne norské blackové kombo Gorgoroth, Kampfar a Gehenna. Je sice pravda, že Gehenna mě při našem živém setkání spíše zklamala (byť z desek tuhle skupinu miluju) a že poslední deska Gorgoroth mi taky zrovna koule nerve, ale hlavním tahákem jsou pro mě Kampfar, u nichž se mi snad konečně podaří prolomit smůlu a vidět je poprvé živě. Tak či tak, u obou koncertů mohu bez obav říct, že se těším, byť o kousek víc tentokrát vede Mgła a spol. kvůli vyrovnanější sestavě.
Onotius:
Koncertní závěr letošního roku bude u mě patřit black metalu v podání polských Mgła, jejich norských kolegů One Tail, One Head, islandských Misþyrming a rakouské kapely Kringa. I kdybych si před dvěma lety nenechal trestuhodně uniknout nadupaný Prague Death Mass II (za což si zpětně mohu pouze trhat vlasy), stejně bych se 11. prosince opět vydal do víru intenzivní temnoty. Letos totiž trojici kapel, jež bylo již možné před už dvěma roky vidět, doplní i nadějní Misþyrming. Ti se svým debutem „Söngvar elds og óreiðu“ zařadili do příznivého trendu, jenž nyní na islandské scéně od vydání první desky Svartidauði panuje, a já jsem velmi zvědav, jak jim to bude šlapat naživo.
