Archiv štítku: Krisiun

Gothoom začína so zverejňovaním kapiel pre ďalší ročník

Tak, dámy a páni. Už je to viac ako mesiac, čo sa zavreli brány tohtoročného Gothoomu. Fotky, videá, reportáže, ale hlavne spomienky vám môžu pripomínať, čo sa na ňom dialo, no treba sa už pozerať dopredu do budúcnosti nášho-vášho festivalu. A tam už svieti termín 20. júl 2017. Vtedy začne už jeho 8. pokračovanie. Je teda najvyšší čas začať so zverejňovaním jeho ctených hostí. Dnes to rozbehneme zostra zahraničným trojlístkom skúsených kapiel.

Tak teda, prvítajte KRISIUN. Títo brazílski vyznávači nekompromisného death metalu už patria k tým, ktorí zaokrúhlili zbierku vydaných albumov na desať kusov. Po celý čas neuhli z nastúpenej cesty  a aj preto si vydobyli silné miesto na celosvetovej extrémnej scéne.

Aby toho nebolo málo, pridáme ďalšiu smrtiacu legendu. MORGOTH to ťahajú už od roku 1987, aj keď si dali niekoľkoročnú pauzu. Tá však skôr iba dopomohla k získaniu kultového statusu. Ten iba potvrdzujú svojím skvelým ponávratovým albumom „Ungod”.

Aj tento rok budeme pokračovať v tradícii black metalového dňa a jeho prvým zástupcom budú naši severní susedia z kapely MGŁA. Toto poľské duo zasiahlo veľké množstvo fanúšikov najmä svojim najaktuálnejším počinom „Exercises in Futility”, kde sa v šestici nepomenovaných skladieb spájajú tie najlepšie elementy temného metalového žánru.

Rozbehli sme sa na našej ceste k ďalšiemu festivalu a bude sa už iba pridávať. KRISIUN, MORGOTH a MGŁA na Gothoome 2017!

FB udalosť: https://www.facebook.com/events/1263723403640783/

KRISIUN: https://www.youtube.com/watch?v=xkhHdDCg6zk
MORGOTH: https://www.youtube.com/watch?v=TNO7bZHtznw
MGŁA: https://www.youtube.com/watch?v=7yguSkVd2rk

[tisková zpráva]


Cannibal Corpse a Krisiun zamíří do MeetFactory

Cannibal Corpse, Krisiun

Cannibal Corpse (USA), Krisiun (BRA), Hideous Divinity (I)
27. 4. 2016
MeetFactory, Praha 

Dvě velká jména death metalu zamíří koncem dubna do Prahy. Smíchovský klub MeetFactory se otřese pod náporem amerických Cannibal Corpse a brazilských Krisiun. Na turné je doplní italský death metal Hideous Divinity.

Cannibal Corpse patří mezi nejznámější death metalové interprety vůbec. Kapela je proslulá gore tématikou v textech a velmi kontroverzní grafikou. Zatím posledním albem v bohaté diskografii je album A Skeletal Domain (2014).

Brazilští Krisiun patří rovněž ke stálicím death metalu. V roce 1990 založili kapelu tři bratři, kteří jsou v sestavě dosud. Trio loni vydalo album Forged In Fury.

Vstupenky na koncert Cannibal Corpse, Krisiun a Hideous Divinity jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

FB event:
https://www.facebook.com/events/956888364364279/

Další související linky:
https://www.facebook.com/cannibalcorpse/
https://www.facebook.com/krisiun.official/
https://www.facebook.com/hideousdivinity/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Krisiun – Forged in Fury

Krisiun - Forged in Fury
Země: Brazílie
Žánr: death metal
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Scars of the Hatred
02. Ways of Barbarism
03. Dogma of Submission
04. Strength Forged in Fury
05. Soulless Impaler
06. Burning of the Heretic
07. The Isolated Truth
08. Oracle of the Ungod
09. Timeless Starvation
10. Milonga de la muerte

Odkazy:
web / facebook / twitter

O tom, že Brazílie již dávno není jen Sepultura, se snaží dlouhou řádku let přesvědčit tamní death metalová sebranka Krisiun. Ta na sebe v prvních letech své činnosti upozorňovala vcelku nenápadně a bez velké nahrávací společnosti v zádech se jim pomalu a jistě díky vlastní odhodlanosti podařilo proniknout mezi relativně známá tělesa na death metalové mapě. A minimálně v Brazílii kromě zmíněné legendy nenajdete v současné době žhavější vývozní artikl co se týče metalové hudby. Stalo se tomu s vydáním přelomového „Conquerors of Armageddon“, což je v pořadí třetí album. Tím nechci říct, že ty první dvě jsou horší, ale nedostalo se jim takové pozornost, jaké by si zasloužily, protože to jsou skvělé death metalové počiny.

Když se dnes řekne Krisiun, tak mně se okamžitě vybaví nadupaný death metalový nářez, jemuž z teoretického hlediska vlastně ani nic nechybí. A novinka „Forged in Fury“ je již desátou řadovou deskou a přesně tak taky zní. Vyzrále, vyhraněně a bez nějakých experimentů přináší chlapskou porci valivého death metalu, který je stejně agresivní až brutální, jako je chytrý. Bratři Kolesneové pokračují v dosavadní praxi, kdy se o posledních albech nedá říct, že by byly nudné. Krisiun totiž hrají zatraceně přesvědčivě a bez nějakých ústupků. Jejich death metalový nářez je možná pouhou reminiscencí starých a osvědčených postupů, ale když oni to dělají tak dobře, že jim to nemůžu předhazovat jako negativum. Pokud to tedy dosud vyznělo tak, že „Forged in Fury“ je vcelku obyčejná death metalová deska, jíž chybí vlastní ksicht, tak vězte, že přesně tak tomu je. Krisiun jsou ukázkou toho, že člověk nemusí být nutně vizionář, aby opakovaně nepřestával udivovat, protože síla této party je právě v jednoduchosti a energii, která vás při poslechu jejich tvorby položí na zem.

„Forged in Fury“ je při své délce 50 minut možná o trochu rozmáchlejším albem, než bych si já osobně přál, ale to se nedá svítit. Přečkat se to dá úplně v pohodě. Tím hlavním důvodem je, že kombinace hutných, místy až technicky laděných kytar spolu s výraznou rytmikou, kdy se basa neschovává někde v koutě, ale hraje opravdu slyšitelně a ve prospěch celku, se této partě vydařila i tentokrát. Přičtěte si našlapaný zvuk, jenž podtrhuje celkově brutální vyznění, na nějž se Krisiun vždy zaměřovali a máte před sebou slušný příslib slušného posluchačského zážitku.

A že je na novince co poslouchat, to si můžete být jistí. Vždyť takové vály jako „Scars of the Hatred“ a „Dogma of Submission“ jsou čistě papírově takřka bezchybné skladby, které i mladším fanouškům předávají death metalovou pochodeň staré školy. Je tu přímočaré, ale nijak jednoduché riffování, rychlejší tempa a srozumitelný přednes vokalisty Alexa Camarga, jenž není nejnápaditějším zpěvákem a v podstatě po celou dobu si jede v tom svém hlubokém chropotu, ale k takto ortodoxní desce, jež je velmi jednotvárně zaměřená, by se těžko hodil někdo jiný, takže potud za vše palec nahoru. A to včetně obalu, který se tentokrát opravdu povedl a vítá posluchače do ostrých spárů bestie jménem “Forged in Fury”.

Uznávám, že minulé „The Great Execution“ bylo ještě našlapanějším dílkem, nicméně „Forged in Fury“ je stále dostatečně vyrovnaným počinem, kdy se to nejzajímavější děje v prostřední části seznamu písní, kdy přijde na řadu velmi silná dvojice v podobě „Soulless Impaler“ a „Burning of the Heretic“. Obě jsou trošku delší, ale ne ke škodě věci, takže zejména prvně jmenovaná, která postupně přechází od krátkého intra k death metalové vysokooktanové směsici kytarových riffů a zběsilých sól, láme kosti. A takhle to pokračuje napříč celým tracklistem. Spousta riffů, kopáků, drnčivé basy a hrubého vokálu si po celou dobu drží nátlak, s nímž se začne a skoční se až po skončení poslední skladby. Do té doby jsou totiž Krisiun naprosto neúnavní.

Vyloženě slabou píseň jsem na desce nenašel, takže právě proto se zdržím jakýchkoli slov kritiky, protože nevěřím, že se jen tak někdo letos objeví s lepší death metalovou nahrávkou. Přeci jen, to, co Krisiun dělají, dělají dost dlouho a za ta léta už vědí, co na posluchače zabírá, a tak je taky „Forged in Fury“ poskládáno. Z části je to takové „best-of“, protože řada motivů zní povědomě (riffy v „Burning of the Heretic“, „Dogma of Submission“ či „Oracle of the Ungod“ už jsem určitě někde slyšel), ale vadí to nějak? Nevadí. Ten nátlak, který v sobě „Forged in Fury“ schovává, vám nedá vydechnout a na podobné myšlenky při běžném poslechu nezbude čas. Jednoduše skvělá deska.


Brutal Assault 20 (Onotius)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta

Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir

Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.

„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“

Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.


Středa:

Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.

První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.

Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od ImmortalInquisition.

Setlist Melechesh:
01. The Pendulum Speaks
02. Tempest Temper Enlil Enraged
03. Ladders to Sumeria
04. Grand Gathas of Baal Sin
05. Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights
06. Multiple Truths
07. Triangular Tattvic Fire
08. Rebirth of the Nemesis: Enuma Elish Rewritten

Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.

A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.

Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.

A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“„Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.

Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.


Čtvrtek:

Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.

Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.

To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..

A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“„Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“„Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.

Setlist Bloodbath:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Mental Abortion
03. So You Die
04. Breeding Death
05. Anne
06. Cancer of the Soul
07. Weak Aside
08. Unite in Pain
09. Like Fire
10. Eaten

Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.

Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.

Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.

Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.

Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.

Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.


Pátek:

První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ –  „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.

A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.

Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.

Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.

Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!

Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“„The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.

Setlist Sepultura:
01. Biotech Is Godzilla
02. Arise
03. From the Past Comes the Storms
04. Ratamahatta
05. Roots Bloody Roots
06. Refuse/Resist
07. Territory
08. Propaganda

Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy SepulturaSoulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.

I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.

A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.

Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.


Sobota:

Setlist Defeated Sanity:
01. Verblendung
02. Stoned then Defiled
03. Engorged with Humiliation
04. Generosity of the Deceased
05. Verses of Deformity
06. Engulfed in Excrutiation
07. Salacious Affinity
08. Introitus
09. Consumed by Repugnance

První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.

Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.

Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.

Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.

The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Setlist Cradle of Filth:
01. Cthulhu Dawn
02. A Dream of Wolves in the Snow
03. Summer Dying Fast
04. Honey and Sulphur
05. Right Wing of the Garden Triptych
06. Nymphetamine (Fix)
07. Born in a Burial Gown
08. Cruelty Brought Thee Orchids
09. Her Ghost in the Fog
10. From the Cradle to Enslave

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.

Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.

At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.

Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.

Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.


Zhodnocení:

Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.

Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než  čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.

Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.

Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.


Redakční eintopf #79 – srpen 2015

Ghost - Meliora
Nejočekávanější album měsíce:
Ghost – Meliora


H.:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora
3. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats

Ježura:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Krisiun – Forged in Fury
3. Myrkur – M

Kaša:
1. Motörhead – Bad Magic
2. Ghost – Meliora
3. Soulfly – Archangel

nK_!:
1. Ghost – Meliora
2. Disturbed – Immortalized
3. Soilwork – The Ride Majestic

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats
2. Myrkur – M

Zajus:
1. Istapp – Frostbiten
2. Pressure Points – False Lights
3. Die Krupps – V – Metal Machine Music

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora

Onotius:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Cattle Decapitation – The Anthropocene Extinction
3. Ghost – Meliora

Představa suchého léta, v jehož průběhu vychází jen minimum zajímavých počinů? Ale co vás nemá, tentokrát určitě ne – srpen 2015 si s tímhle stereotypem noblesně vytírá svůj řitní věneček a slibuje vpravdě početnou řádku zajímavých desek, o jejichž drážky bude záhodno svým sluchem zavadit.

A podle všeho to vypadá, že ten úplně nejzajímavější vznikl počin ve Švédsku, kde jej vyrobili nemrtví ghúlové Ghost. Jejich novinka „Meliora“ v naší redakci po dvojici skvělých nahrávek budí velká očekávání – jestli i zasloužená, to se ukáže 21. dne v měsíci.

Nicméně vzhledem k tomu, že jsem výše mluvil o početné řádce počinů, je snad zřejmé, že s Ghost výčet ani zdaleka nekončí. Mimo švédských kostliců totiž vyhlížíme kupříkladu i éterickou americkou zpěvačku Chelsea Wolfe, jež v srpnu vydá svou čtvrtou desku „Abyss“, egyptskou (tedy… americkou, pardon) death metalovou stálici Nile, která vypustí novinku „What Should Not Be Unearthed“, anebo také nizozemský projekt Gnaw Their Tongues a jeho počin „Abyss to Longing Throats“. A samozřejmě i spoustu další věcí, o nichž se již klasicky dočtete níže v příspěvcích jednotlivých redaktorů…

H.

H.:

Soudě dle chystaných desek, srpen bude poměrně nenápadný, rozhodně však ne nezajímavý… vlastně tenhle měsíc trochu nabourává klišé o letním suchu, protože nakonec jsem měl dost velký problém zvolit jen tři počiny. Jenže ačkoliv mě toho samozřejmě zajímá více, o úplně nejočekávanějším počinu měsíce mám naprosto jasno (a měl jsem dlouho dopředu) – nová deska Chelsea Wolfe je zcela jednoznačná volba, protože v případě téhle zámořské hudebnice neočekávám nic jiného než další excelentní nahrávku. Předcházející „Pain Is Beauty“ byla naprostá fantazie (beze srandy – minimálně „We Hit a Wall“ nedostanu z hlavy snad do konce života), takže novinka „Abyss“ má hodně na co navazovat. Druzí v pořadí jsou pak Švédové Ghost, pro jejichž mrtvolný retro rokec mám trochu slabost, a i když mě poměrně dost obtěžuje nepříjemný hype, jenž se kolem nich utvořil, jejich tvorba mě baví natolik, že jsem ochoten se přes to přenést. Úkol třetího alba „Meliora“ je zcela zřejmý – udržet vysokou laťku nastavenou prvními dvěma počiny „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“. Nicméně i vzhledem k faktu, že tu Ghost mám napsané, je asi zřejmé, že věřím tomu, že se to povede. O třetí místo byla svedena bitva mezi hned třemi deskami, nicméně nakonec jsem se rozhodl vložit svou důvěru do rukou nizozemského humusu Gnaw Their Tongues, jemuž v srpnu vychází deska „Abyss to Longing Throats“ – pořádná hudební deprese nikdy nezaškodí a zrovna Gnaw Their Tongues v tomto ohledu patří ke skutečně povolaným. A právě s touhle vidinou se těším i na novinku.

Ježura

Ježura:

Člověk by si chtěl už už stěžovat, jak je to zase bída a jak nevychází nic, na co by se těšil, jenže po červenci, který byl v tomhle alespoň pro mě až na jedinou výjimku naprosto neuvěřitelně jalový, si srpen přichystal vlastně docela sympatickou úrodu. V první řadě mám a mysli americké egyptology (sakra, nazývá je vůbec někdo jinak?) Nile, kteří se chystají podrtit nějaké ty kosti další várkou technického death metalu / předpotopního zla – tentokrát pod výmluvnou hlavičkou „What Should Not Be Unearthed“. I v případě druhé pozice zůstaneme u death metalového žánru, tentokrát však v o poznání tradičnějším podání. Brazilci Krisiun jsou srdcaři a o tom, že umí napsat zabijáckou desku, mě přesvědčili naposledy s předchozím „The Great Execution“, takže nemám jediný důvod předpokládat, že by novinka „Forged in Fury“ neměla na své úspěšné předky navázat. Bronzová příčka je pak trochu pokus. O one-woman projektu Myrkur se v poslední době dost mluví a vypadá to, že jsem tomu hypu asi trochu podlehl, protože debut „M“ si určitě poslechnu aspoň jednou, i když zůstávám nohama na zemi a nebudu překvapený, kdyby ta bublina s pěkným lupnutím splaskla…

Kaša

Kaša:

Letní měsíce bývají co do nových alb celkem opruz, ovšem srpen v tomto ohledu není zas tak špatný, protože zajímavých záležitostí je tam více a vybrat jen hrstku vyvolených není úplně snadné. Tedy, abych to upřesnil, tak dvě jména jsou jistotami, na které nikdo z dalších zúčastněných ani nemůže pomyslet, avšak na třetí příčku jsem po delším váhání dosadil Soulfly a jejich „Archangel“. Já vím, že tvorba Maxe Cavalery jde každým rokem do čím dál většího kopru, ale z nějakého záhadného důvodu se mi první singl „We Sold Our Souls to Metal“ líbí celkem hodně, takže jakožto nenapravitelný optimista si jejich novinku poslechnu a rád se nechám vyvést z omylu a nabourat svoji nedůvěru v jakoukoli novou tvorbu Brazilčana a jeho party. Naproti tomu od Ghost a jejich „Meliora“ čekám atak na přední příčky nejlepších alb roku, protože jestli něco první ochutnávky představují, tak ukázku vysokého standardu, který si Švédové zatím drží, tak snad se něco neposere a novinka zazáří. No, a hádejte, na jaké album se asi tak můžu těšit nejvíc… Legendární Motörhead jsou jednou z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a ačkoli vím, že nemůžu čekat nic jiného než další porci metalického rock’n’rollu, tak se na „Bad Magic“ těším jako malé děcko. Kdo ví, možná je to vůbec poslední šance užít si nové studiovky Motörhead vzhledem k tomu, že Lemmyho zdravotní stav stále není úplně růžový, ačkoli doufám, že tahle nesmrtelná legenda to potáhne ještě několik let a (nejen) letos nás všechny přesvědčí, že stále umí.

nK_!

nK_!:

Primární srpnová volba je nad letní slunce jasnější. Ghost zatím ani jedním ze svých předchozích alb nešlápli vedle a podobný přístup očekávám i v případě novinky „Meliora“. Pro jistotu ale Satanovi obětuji několik nevinných mimin, znáte to. Dále se těším trochu překvapivě na americké Disturbed, o nichž jsem si ještě před měsícem myslel, že se už dohromady nikdy nedají. Na konci června však kapela vypustila do světa nový klip a oznámila srpnové vydání nástupce pět let starého „Asylum“. Docela šok. Jsem také zvědav na „The Ride Majestic“ švédských Soilwork, jejichž poslední dvojdeska mě moc nenadchla. Letos se o okurkové sezóně skutečně mluvit nedá.

Atreides

Atreides:

Na poli nahrávek nabízí srpen dvě opravdu zajímavá jména. Gnaw Their Tongues naposledy plnohodnotně promluvil před třemi lety, a byť mezi poslední deskou „Eschatological Scatology“ rozhodně nezahálel (ostatně, Mories nezahálí nikdy), přiznám se, že mě jejich EPka tak nějak míjela. Novinka „Abyss to Longin Throats“ je tak příležitostí zjistit, jak vypadá Moriesova tvorba současnosti. Druhým jménem budiž seveřanka Myrkur a její debut nazvaný krátce a jednoduše „M“. A byť mě zajímá především hudba, v jejím případě jsem spíše zvědavý, jestli všechna ta mediální masáž a tlačenka, která mě v tomhle žánru upřímně řečeno sere, má své opodstatnění a vážně to bude hudebně stát za to, či zda je to jen pouhé zlacení hovna, aby ho vůbec někdo chtěl.

Zajus

Zajus:

Zatímco obvykle je srpen děsná zívačka, letos to vypadá minimálně na několik zajímavých kousků. Číslo jedna hrají jednoznačně Istapp. Tihle Švédové mě před pěti lety srazili svým čirým melodickým black metalem na debutu „Blekinge“ a jeho nástupce jsem tak vyhlížel dosti netrpělivě. „Frostbiten“ dorazí hned na začátku srpna a už se těším, jak jeho mrazivá atmosféra zchladí jinak horké (v mém případě spíše mokré) léto. Vlastně identický příběh mají i Pressure Points. Jejich debut „Remorses to Remember“ vyšel také před pěti lety a také jsem si ho okamžitě zamiloval – ovšem v tomto případě šlo spíše o progresivní death metal než o mrazivý black. „False Lights“ vyjde jen týden po „Frostbiten“ a já doufám, že udrží vysokou laťku svého předchůdce. Z úplně jiného světa pocházejí Die Krupps, které jsem si oblíbil až nedávno díky dosud poslednímu počinu „The Machinists of Joy“. Proto vlastně nevím, co očekávat od novinky. Pokud se ale bude držet ve stopách předchůdce, rozhodně půjde o příjemný poslech – a nic víc si vlastně ani nemohu přát.

Skvrn

Skvrn:

Srpen nabízí vyjma josefovské pevnostní juchandy i několik zajímavých studiových počinů, přičemž dva bych si dovolil obzvlášť vypíchnout. Největší naděje vkládám do novinky Chelsea Wolfe, která by měla na „Abyss“ znít prý ještě rockověji než dříve. Něco jsem zaslechl i o vlivech doom metalu, tak uvidíme, co je na tom pravdy a co z toho ve finále vyleze. Srpnovými společníky Chelsea Wolfe jsou švédští Ghost respektive novinka „Meliora“. „Opus Eponymous“ byl zjev – skvělý debut se vším všudy, včetně uvedení tajemné aury, která se nad kapelou od počátku vznáší a která i hodně nese. O to větší překvapení přichystal druhý zásek „Infestissumam“, na němž se kapele povedlo udržet plus mínus obdobnou kvalitu. Přesto nelze „Meliora“ vyhlížet bez obav, neboť u kapely odrostlé na náhlém vzestupu člověk nikdy neví. Třeba to ale opět vyjde, proti rozhodně nebudu.

Onotius

Onotius:

Když o tom tak přemýšlím, nenapadá mě mnoho kapel ze škatulky death/grind, jež by disponovaly tak propracovanými kompozicemi jako kalifornští Cattle Decapitation. Jejich tři roky stará deska „Monolith of Inhumanity“, tehdy byla nejedním řazena mezi alba roku, se nyní dočká následovníka, což si tedy rozhodně nehodlám nechat ujít. Ještě o něco víc se však těším na novou desku technicky deathových egyptologů Nile. Dle první ukázky se zdá, že hudba bude tentokrát trochu syrovější a neučesanější, ovšem se zachováním klasického nezaměnitelného rukopisu. Třetí příčku po zvážení přenechám heavy metalovému fenoménu Ghost, který na nás chystá novou desku nesoucí název „Meliora“.


Novinky 13-6-15

Avatarium - All I Want

>>> Avatarium prozradili, že jejich druhá deska vyjde v říjnu letošní roku. Stejně jako debut, i novinku zaštítí Nuclear Blast.

>>> Slavný britský muzikant David Gilmour, který je známý především jako kytarista Pink Floyd, letos vydá novou sólovou desku po devíti letech. Počin by se měl jmenovat „Rattle That Lock“ a vyjde v září.

>>> Krisiun pojmenovali svůj další studiový počin „Forged in Fury“. Nahrávka vyjde 7. srpna pod značkou Century Media Records. Obal prohlížejte na odkazu.

>>> Lamb of God zveřejnili videoklip na podporu nového alba, a to k songu „512“. Sledujte na YouTube.

>>> Leaves’ Eyes ohlašují vydání dalšího studiového alba. Jeho název zní „King of Kings“ a do prodeje se dostane v září. Artwork prohlížejte zde.

>>> Mark Tremonti, známý především jako kytarista kapel Creed a Alter Bridge, vydal před několika dny své druhé sólové album “Cauterize“. Nyní na jeho podporu zveřejnil živé video s titulním songem – sledujte na YouTube.

>>> Portugalští Moonspell hlásí, že prodloužili kontrakt s rakouským labelem Napalm Records, pod jehož křídly vyšla dvě poslední alba. Aktuální deska kapely se jmenuje „Extinct“ a je venku od letošního března.

>>> Singapurští grindeři Wormrot hlásí příchod nového bubeníka – je jím Vijesh, který již prošel kapelami jako Oshiego nebo Absence of the Sacred. Wormrot tím pádem také obnovili práce na své další dlouhohrající fošně.


Novinky 25-3-15

Adimiron

>>> Italové Adimiron, kteří hrají progresivní kombinaci thrash a death metalu, natočili nové video, a to k písničce “Ayahuasca”, jež pochází z loňské desky “Timelapse”. Sledujte na YouTube.

>>> Původem brazilští power metalisté Angra, u nichž aktuálně zpívá Fabio Lione z Rhapsody of Fire, v lednu vydali nové album “Secret Garden”, k němuž nyní zveřejnili videoklip “Final Light”. Sledujte na YouTube.

>>> Němečtí black metalisté Darkestrah (původem ovšem z Kyrgyzstánu) ohlásili, že začali natáčet novou desku, která by měla vyjít ještě v letošním roce pod hlavičkou Osmose Productions. Mimoto v dohledné době vyjde ještě reedice třetí desky “Epos” (původně 2007) na LP u kanadských Shaytan Productions v limitaci 300 kusů. Čerstvě je rovněž venku MC verze debutové desky “Sary Oy” (původně 2004) – profi kazeta je limitovaná na 100 kopií a vyšla u ruských Narcoleptica Prod.

>>> Black/death metalisté Infer ze Slovenska vypustili první oficiální klip ve své kariéře – natáčelo se k songu “When the Light of Lord Jesus Fades…”, jenž se objevil na EP “Euphory of Killing” z roku 2012. Sledujte na YouTube.

>>> Power metalový projekt Kiske / Somerville, v jehož čele stojí pěvecké duo Michael Kiske (Unisonic, Avantasia, ex-Helloween) a Amanda Somerville (Trillium, Avantasia), vydal nový videoklip “Walk on Water”. Sledujte na YouTube.

>>> Brazilští death metalisté Krisiun začali s nahráváním svého nového, celkově již desátého alba – kapela se nachází ve studiu Mana Recording na Floridě, kde pracuje pod dohledem producenta Erika Rutana (Cannibal Corpse, Six Feet Under, Nile; jako aktivní muzikant Hate Eternal, ex-Morbid Angel), jenž Brazilcům již kdysi produkoval fošnu “Conquerors of Armageddon” z roku 2000.

>>> Heavy metalová legenda W.A.S.P. hlásí podpis nové smlouvy – kapela okolo frontmana Blackieho Lawlesse se upsala rakouskému labelu Napalm Records. Nadcházející deska s názvem “Golgotha” by měla vyjít v srpnu.


Kataklysm, Krisiun, Fleshgod Apocalypse

Kataklysm, Krisiun, Fleshgod Apocalypse
Datum: 2.2.2014
Místo: Praha, Storm Club
Účinkující: Kataklysm, Krisiun, Fleshgod Apocalypse

Žižkovský Storm Club postihla v neděli 2. února 2014 mohutná personifikovaná živelná katastrofa, jejímž prologem byla apokalyptická symfonie i likvidační četa tajné základny ze dna měsíčního Moře krizí. A fanoušci byli nadšeni z povedeného death metalového koncertu. Kataklysm, kteří v říjnu vydali novou koncepční desku “Waiting for the End to Come”, kromě několika málo festivalů nejeli turné po Evropě přes tři roky, což nyní nahnalo množství věrných přívrženců do žižkovského “klubu ve sklepě”, jak jsem na základě prvotního dojmu prostor překřtil, ovšem i čím dál tím populárnější symfonici Fleshgod Apocalypse a deathoví Krisiun přitáhli pozornost mnoha jedinců…

Vzhledem k tomu, že tato akce byla zároveň mou první návštěvou Storm Clubu (známého spíše pod svým dřívějším názvem Matrix), chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a pochopil, že podezřelý vchod, jenž je k adrese připojen na Google mapách, slouží skutečně pouze k bowlingové herně a ke vstupu do sklepa je třeba blok budov obejít. Poměrně drobná chodba byla víceméně ucpána frontou na šatnu, jež se sice pohybovala ztuha, přesto neubrala entusiasmu natěšených fanoušků, kteří se poté již prodírali kontrolou lístků a šli ukořistit kelímek nějakého ne nutně (ale asi dost často) alkoholického nápoje. Vzadu relativně velkého sálu se tyčilo neúměrně drobné pódium, které bylo rozdělené dvěma nosnými sloupy, takže během koncertu se občas hudebníci schovávali (zejména klavírista Fleshgod Apocalypse šel snadno přehlédnout, což je vzhledem k jeho svižným prstům trochu škoda).

Vzhledem k precizním studiovým výtvorům italských death metalových symfoniků Fleshgod Apocalypse, kteří nabízí chytlavou a propracovanou kombinaci tvrdosti s epičností, jsem byl asi nejvíce z celého večera zvědav na živou prezentaci právě této skupiny (ba možná právě oni byli prvním impulzem, proč tento koncert navštívit, vzhledem k tomu, že jsem si je nechal trestuhodně uniknout, když zde byli loni společně se Septicflesh a Carach Angren). Bohužel právě Italové byli postiženi z večera asi nejhorším zvukem, což znamenalo, že symfonické party i kytary nakonec podléhaly dunivým basům, přičemž ani famózní bubenický zázrak Francesco Paoli nakonec nevynikl tak, jak jsem čekal. Na pódium vtrhli jak jinak než v otrhaných společenských oděvech, jimiž ilustrují své směřování jak k vážné, tak brutální hudbě, přičemž nebýt zvuku, jejich projev byl energický a sympatický. Bohužel však ozvučení trochu zahlazovalo nuance, kterými se mohou studiové desky pyšnit, hostující operní zpěvačka pak byla utápěna dost zoufalým způsobem. Přesto se při notoricky nejznámější “The Violation” vytvořil celkem přijemný kotlík u pódia.

Brazilce Krisiun jsem do té doby znal pouze prostřednictvím desky “The Great Execution”, jež nabízí nikterak objevný, přesto výjimečně bavící death metal nejklasičtější školy. Musím uznat, že na pódiu jejich hudba fungovala perfektně, na rozdíl od Fleshgod Apocalypse kytary dostaly říznější charakter, což utvořilo zvuk čitelnějším a energie z vystoupení přímo čišela. Mezi vrcholy setu patřila pravděpodobně sympaticky rytmická “Descending Abomination” a “Blood of Lions”, obojí z již zmiňovaného alba, ovšem Krisiun vzdali hold i legendárním Venom coverem “Black Metal”. Kotel se rozrůstal a z pódia byl podporován a já osobně dostal impulz k podrobnějšímu prozkoumání tvorby těchto energických udržovatelů žánru.

Sál se ještě trochu zahustil a v pauze před hlavní hvězdou večera spustil z reproduktorů začátek alba “Brave New World” od Iron Maiden, takto si nedočkaví fanoušci alespoň mohli zahalekat refrény prvních několika písní z tohoto výborného comebackového alba britských heavy metalových legend. Po nějaké době konečně dorazili kanadští titáni v čele s charismatickým Mauriziem a po intru, které obstarával Zimmerův soundtrack k “Temnému rytíři”, se rozjela hitová palba “Let Them Burn” z alba “In the Arms of Devastation”. Pestře stavěný setlist nás oblažoval ráznými i valivými riffy, přičemž atmosféra rostla. Několik fanoušků pravidelně vyskakovalo na pódium, aby zapařili s kapelou, což hudebníky nevyvedlo z míry a byli vstřícní (Maurizio nechal jednoho z nich zagrowlovat), securiťáci se sice netvářili moc mile a odváděli některé, přesto nejčastějším odchodem z pódia byl crowdsurfing. Nejednou byl celý sál v pohybu a šlapavé rytmy hýbaly masou lidí a uváděly mysl do apokalyptického transu. Nadšení sálu z kataklysmické destruktivity nepolevovalo, ba spíše gradovalo v průběhu koncertu, až mě překvapovalo, kde ti lidé berou tolik energie (obzvláště když jsem pomyslel na to, že jdu druhý den do školy, kde mě čeká speciální trojhodinovka matematiky). Všudypřítomné létající hřívy i mohutná gesta, vepředu standardní kotel s nadšenými (ač jistě už pomlácenými) surfery, jejichž nohy byly občas jediné, co z nich chudáků bylo vidět. Nový bubeník Oli Beaudoin předvedl hbitost svých rukou v bubenickém solu, Maurizio byl obejmut fanynkou, která vyšplhala na pódium, DagenaisBarbe své nástroje ovládali s přehledem a hudebnickou profesionalitou. Přesně to, co na studiovkách občas už trochu zavání sterilní hoblařinou (ruku na srdce, od “Serenity in Fire” až na výjimky Kataklysm zůstávají věrní heslu “kout železo, dokud je žhavé, a fanoušky moc neurazit nějakými nedejbože experimenty”, dalšího zářezu na bázi legendárního “Temple of Knowledge” se bohužel asi už nedočkáme), naživo šlape perfektně a baví.

Trojice kapel ukázala svůj um s odvážným nasazením a zanechala veskrze pozitivní dojmy. Trochu škoda zvuku Fleshgod Apocalypse a těch pár bezohledných jedinců, kteří si i v klubu s tak nedostačující vzduchotechnikou museli zapálit, případně to zbytečně časté lezení na pódium bych příště ze strany českých fanoušků také spíše vypustil (ale za zlé jim to nemám, tak nějak to k té atmosféře patřilo). A pokud Krisiun opět zavítají do našich končin, třeba tentokrát na vlastní pěst, dost možná je opět navštívím.


Brutal Assault 17 Afterparty

Brutal Assault 17
Datum: 12.8.2012
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Be’lakor, Krisiun, Suicidal Angels, The Safety Fire

Brutal Assault, to však není jenom festival. Již několik let je totiž dobrým zvykem, že se v pražské Modré Vopici pořádá after party, kde vystoupí několik kapel ze soupisky festivalu, a jeho návštěvníci mají možnost navštívit tuto akci za mimořádně výhodnou cenu. Letošní rok nebyl výjimkou a tentokrát padlo rozhodnutí, že v Praze zahraje čtveřice The Safety Fire, Be’lakor, Suicidal Angels a Krisiun. Já jsem podlehl především díky účasti brazilské bratrské trojice Krisiun, a snaha dohnat vystoupení The Safety Fire a Suicidal Angels celé akci jen přidala na atraktivitě.

Příchod jsem načasoval na avizovaných 19:30, kdy měla celá akce oficiálně začít, jenže už když jsem se blížil, bylo zřejmé, že se začalo o něco dřív. The Safety Fire, kteří celou akci otevřeli, hráli pro prakticky prázdný sál/dvorek, ale to jim nezabránilo ve svébytném vystoupení. Snad všichni muzikanti (kromě bubeníka pochopitelně) se za plného hráčského nasazení volně procházeli po ploše, kytaristé si občas střihli decentní fotbálek s lahví vody a celé to na mě působilo nesmírně uvolněně a sympaticky. Hudební stránku věci bych sice mnohem více ocenil, kdybych byl zhulený, protože houpavé a nenásilné melodie občas okořeněné post HC screamem navozovaly vyloženě reaggae náladu, ale k celé té zvláštní podívané se to mimořádně hodilo a The Safety Fire se tedy postarali o veskrze příjemnou půlhodinku, které rozhodně nelituji.

Druzí přišli na řadu australští Be’lakor a snad s výjimkou rozsáhlejšího setlistu na mně zanechali úplně stejný dojem, jako se jim podařilo na festivalovém pódiu – se všemi pozitivy i negativy. Za zmínku tedy stojí snad jen výrazně uvolněnější atmosféra a humorné průpovídky, kterými tou dobou již velmi slušně zaplněný sál klubu častoval frontman George Kosmas. Be’lakor předvedli za dva dny podruhé velmi slušný výkon a já jsem náramně zvědavý, jestli na sobě do našeho příštího setkání zapracují, protože jestli se jim podaří pozvednou pódiovou prezentaci, máme se opravdu na co těšit.

Suicidal Angels patří k mladým thrashovým kapelám, které sice v rámci žánru nepřinášejí nic nového, ale nedostatek vizionářského přístupu nahrazují divokým entusiasmem, který z jejich živých vystoupení dělá poměrně přitažlivé události. Přesně tohle se potvrdilo i v Modré Vopici, kde Suicidal Angels rozpoutali opravdu solidní thrashovou jízdu, která měla energie na rozdávání. Na lidi to evidentně zafungovalo, protože se v natřískaném sále strhlo několik circle pitů (kdo ve Vopici někdy byl, asi také pozdvihne obočí) a lidé div nevynesli tyhle sympatické Řeky na rukou. Thrash rád nemám, ale Suicidal Angels mi již podruhé potvrdili, že když to má koule alespoň naživo, není se čeho bát.

I když Suicidal Angels předvedli opravdu dobré vystoupení, museli se chtě nechtě sklonit před masakrem, jaký rozpoutali Krisiun. Tentokrát se totiž podařilo intro vypnout včas, zvuk byl velmi dobrý od samého začátku, a skvostnému zážitku tak nestálo v cestě vůbec nic. A Krisiun tuhle příležitost využili bezezbytku, protože odehráli opravdu zničující death metalový koncert, který by mohl sloužit za dokonalý vzor tohoto pojmu. Navíc se opět potvrdilo, že tihle pánové opravdu nehrají pro peníze, ale pro fanoušky, protože upřímnost, s jakou do nadšeného publika sypali jednu pecku za druhou, mě uchvátila i napotřetí. Velký dík však patří také přítomným a zhusta pařícím fanouškům, protože odezva, jaké se Krisiun dočkali, překvapila jak je, tak mě. Ne nadarmo tedy Alex Camargo mezi nekonečnými přívaly díků utrousil, že čeští fanoušci nikdy nenechali Krisiun na holičkách. Jakkoli byli tedy Krisiun na Brutal Assaultu skvělí, na afterparty byli ještě o level lepší a jejich koncert ukázal, jakou sílu má underground, když se sejde skvělá kapela a skvělí fanoušci. Více takových!