 |
| Země: Finsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 28.2.2014 Label: Svart Records Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7/10
|
První názor (H.):
“Uljas uusi maailma”, první desku finských death/doom metalistů Kuolemanlaakso, neznám, nicméně jsem na adresu kapely slyšel samé dobré reference, takže jsem byl na druhé album “Tulijoutsen” docela zvědavý – částečně i díky Svart Records v kolonce vydavatele, pod jejichž hlavičkou vycházejí mnohdy velice zajímavé nahrávky. Potvrdili však Kuolemanlaakso očekávání v podobě kvalitní desky?
Do jisté míry určitě ano, protože “Tulijoutsen” je dozajista death/doom na velmi dobré úrovni, je z něj cítit, že to nahrávali zkušení a vyhraní muzikanti, a finální výsledek se poslouchá doslova sám. Ve své podstatě je to tedy naprosto v pořádku, ale problém je v tom, že vyjma onoho faktu, že se to hezky poslouchá a vlastně to nenudí, Kuolemanlaakso nic dalšího nenabízejí. Nechápejte mě špatně, už tohle je samozřejmě dobrý předpoklad a i díky němu si Finové právem odnášejí nadprůměrnou známku, ale chybí mi tu více opravdu výrazných momentů. Budu-li brát skladby, které jsem si vážně oblíbil, jistě musím zmínit hlavně třetí “Me vaellamme yössä”, jejíž melodie jsou úžasné, a kdyby bylo “Tulijoutsen” celé na takovéhle úrovni, hodnocení by šlo bez debat nad 8 bodů. Výborná je ovšem i závěrečná “Tuonen tähtivyö”, především její finále, jež nabízí jeden z vrcholových momentů celého alba.
O zbytku už však bohužel platí, že se “jen” dobře poslouchá a obecně vzato je na velmi dobré úrovni, nic vyloženě pamětihodného ale nenabízí. Možná ještě tak zatěžkaný začátek “Arpeni” jsem si zapamatoval, ale tím to končí. Mimoto je zde pak ještě jedna píseň, která mi vyloženě nesedla, a sice “Glastonburyn lehto”. V jádru je poměrně zajímavá a jako ozvláštnění by mohla fungovat dobře, nicméně svým stylem i náladou z “Tulijoutsen” vystupuje takovým způsobem, že mi do kontextu nahrávky absolutně nepasuje, což bude možná dáno i tím, že zní, jako kdyby tu píseň natočila úplně jiná kapela.
Druhý názor (Skvrn):
Death/doom metal vážně není žánr, v jehož společnosti bych trávil nespočet hodin, ale zároveň je to taky styl, ke kterému necítím žádný odpor a v kvalitním provedení se mi moc zamlouvá. I s tímto jsem přistoupil k poslechu finských Kuolemanlaakso, kteří mají i přes svou krátkou existenci již docela slušné jméno, čemuž přispívá především jméno Mikka Kotamäkiho, člena zkušenějších Swallow the Sun. Jak jsem se mohl přesvědčit, zkušenost a vyzrálost z “Tulijoutsen” opravdu cítit. Co se týče grafické stránky, tam si s Kuolemanlaakso moc nepotykám. Na můj vkus to vzhledem k hudbě působí až moc romanticky, ačkoliv až na osobní pocit proti tomu vlastně nic moc nemám. A co “Ohnivá labuť” – tedy ve finštině “Tulijoutsen” – skrývá pod svým peřím?
“Tulijoutsen” vlastně splňuje všechna očekávání, s kterými se posluchač pouští do death/doomové desky. Hluboké growly, plné riffy, tajuplná atmosféra, s níž souvisí i trocha té melancholie. Zastavil bych se především u vokálů, jelikož to je ta nosná linka, která “Tulijoutsen” po celé délce vede, nutno dodat, že velice jistě. K tomu se jako svěží vítr sem tam objeví čistý vokál, jenž celou tu ponurou a tísnivou atmosféru posouvá zase trochu jinam. Kapela ale rovněž umí zahrát i na svižnější notu, stále však v rámci celistvosti desky, skladba “Me vaellamme yössä” toho budiž nejlepším důkazem. Nějaký výrazný vrchol “Tulijoutsen” nemá, všechny songy jsou kvalitativně naprosto vyrovnané a mohl bych tedy ukázat alespoň na osobní favority. Ty nacházím až ve druhé polovině v podobě “Musta” a především rockově odlehčené “Glastonburyn lehto”, která i se svou odlišnější identitou perfektně zapadá do konceptu celého alba.
A co že se vlastně Kuolemanlaakso povedlo? V první řadě stvoření jednolitého celku, který má hlavu a patu, po celou dobu zásadně neodbočuje od svého směřování a zároveň nepůsobí sterilně a unyle. Ano, celek, to je největší devíza “Ohnivé labutě”. Pro vyznavače death/doomu naprostá povinnost, pro mě moc příjemné zpestření.