Archiv štítku: Kurtizány z 25. avenue

Redakční eintopf – speciál 2020: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Oily Boys – Cro Memory Grin
3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
4. Shezmu – À travers les lambeaux
5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

CZ/SVK deska roku:
1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
2. Malokarpatan – Krupinské ohne
3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Neřadový počin roku:
1. The Annihilated – Demo
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Artwork roku:
Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:
Neptunian Maximalism

Archeologický objev roku:
Leeway – Desperate Measures (1991)

Shit roku:
Body Count – Carnivore

Koncert roku:
1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020
2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Videoklip roku:
Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Film roku:
1. Possessor
2. Druk
3. The Devil All the Time

Potěšení roku:
Kvelertak – Splid

Zklamání roku:
Sodom – Genesis XIX

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

Absolutní oddanost extrémnímu metalu. Black/death/doomový triumvirát zvládnut na výbornou. Na „Endless Wound“ se neděje nic nečekaného, ale všechny ty ďábelské nápady a intenzita, s jakou jsou přehrávány, jsou prostě na té nejvyšší žánrové úrovni, což z této desky činí jedinečnou záležitost. Black Curse jenom potvrzují, že Eli Wendler a Morris Kolontyrsky jsou génii současného metalu a za posledních pět let se jejich tvorbě může rovnat máloco, pokud vůbec něco.

2. Oily Boys – Cro Memory Grin

Hlučná, neurvalá a hluboko se zařezávající hardcorepunková nahrávka, která je navíc napevno stísněna v industrialovém presu a nese se na podivném psychedelickém dojezdu. Oily Boys vykazují na „Cro Memory Grin“ mnoho podob a všechny do sebe pasují. Ať už hrnou zběsilý hardcore, bojují s nepříjemným noisem nebo sahají po post-punkových melodiích, vždy to funguje naprosto skvěle. Poslechy dokážou dobít energií stejně jako totálně zničit.

3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Rituální obřad odehrávající se na „Through Doors of Moonlight“ je bez přehánění pohlcující. Magické zaříkávání projektu At the Altar of the Horned God působí opravdu silně a semlelo mě daleko více, než bych býval čekal. Dojde zde i na black metal, ale to hlavní se odehrává právě v ostatních, ambientně-folkových momentech. Stejně jako předchozím dvěma místům v žebříčku, ani tomuto albu nemám prakticky co vytknout.

4. Shezmu – À travers les lambeaux

Barbarsky násilná a řádně zatuchlá smrtící cesta do starověku. Na první poslechy se deska „À travers les lambeaux“ zdála jako tradiční death metal, avšak brzy začala vystupovat z řady a ukazovat, že pojetí Shezmu je přeci jenom docela jiné. Stylově se současnému deathmetalovému obrození vyhýbají, přesto zní zašle a archaicky. Ne tak snadno zařaditelný, ale hodně působivý materiál.

5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

O pátou příčku se jako obvykle strhla vřava, nicméně nakonec dávám přednost „Eternity of Shaog“ od Esoctrilihum. Sice k tomu mám celkem dost výtek (zejména k přepálené délce a tudíž i počtu slabších pasáží), ale když se tady Esoctrilihum nachází na dobré vlně, tak je to jednoduše fantastické! Kvalita Asthâghulovy tvorby má vzestupnou tendenci, takže příště už to třeba bude bez chybičky.

CZ/SVK deska roku:

1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž

Povodí Ohře a jejich další sbírka svědectví z dění v pohraničním regionu. I nyní dokáží vytvořit atmosféru omšelého maloměsta, v němž se nachází celá řada zapomenutých existencí. Hudebně působí „Dva trámy na kříž“ trochu jinak než eponymní „Povodí Ohře“, avšak i na druhém albu se jim daří držet vysokou skladatelskou úroveň a charisma českých kovbojů.

2. Malokarpatan – Krupinské ohne

„Krupinské ohne“ jsem naplno docenil až poté, co jsem nové skladby slyšel naživo. Můj názor, že „Nordkarpatenland“ je lepší, přetrvává, stejně tak mi i nadále přijde, že některé přechody a pasáže na novince zní příliš šroubované, ale povšechně se stále jedná o povedenou nahrávku, jakých v naší zemi moc nevzniká.

Malokarpatan

3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Upřímně přiznávám, že jsem po tři roky starém singlu „Mirek“ novým Kurtizánám z 25. avenue moc nevěřil, ale o to větším překvapením pak „Honzíkova cesta“ je. Prvních pět skladeb představuje partu kolem Tomáše Varteckého v nebývalé formě a je jasné, že Kurtizány z 25. avenue mají i po nějakých třiceti letech existence stále co nabídnout.

Neřadový počin roku:

1. The Annihilated – Demo

The Annihilated to doufám jednou dotáhnou na regulérní dlouhohrající placku, protože tohle je jedno z nejlepších demíček za poslední dobu. Sice se tu neděje nic nového, ale koho to zajímá, když to tak šlape. Prostě hodně napřímo, hodně neurvale a hodně agresivně, tak jak by to mělo v čistokrevném hardcore punku býti.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Polská diskotéka s Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Po poslední řadovce „Marynistyka suchego lądu“ je tohle EP už absolutním příklonem směrem k tanečnímu, studenému synthpopu. A kapele to sedí. Jsou tu hity jako blázen a zároveň to nezní vůbec hloupě nebo podbízivě. V současnosti moje nejoblíbenější nahrávka těchto katowických rodáků.

Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Člověk potřebuje v životě taky nějaké jistoty a Bastard Priest na „Vengeance… of the Damned“ ukazují, že oni dokážou být jednou z nich. Švédský death metal zní v jejich podání stále svěže a nechybí mu nápady. Předně je to ale totální pomatenost metalem smrti, čímž jenom získává takováto tvorba na sympatiích.

Artwork roku:

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Výtvarná stránka prvotiny Gulch „Impenetrable Cerebral Fortress“ je stejně zdařilá jako deska samotná. Možná ještě víc. Styl kanadského tatéra Boone Naka je prudce originální. Můžeme zde sledovat výjev z lázeňského prostředí, kde sličná sanitářka právě dopřává pacientovi jeho nejoblíbenější proceduru – krvavou koupel v ozubené mikvi.

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:

Neptunian Maximalism

Spolek belgických avantgardistů Neptunian Maximalism patřil se svým „Éons“ k největším výzvám uplynulého roku. Po všech stánkách mohutné album dokáže i s velkým odstupem času stále odkrývat dosud neobjevené momenty, díky čemuž nepřestává bavit. Když to přepočtu na minuty, strávil jsem s „Éons“ ze všech novinek uplynulého roku určitě nejvíce času a tenhle čas hodnotím jako moc dobře investovaný. Podobná hudba se nedostává člověku na obdiv často, takže si je potřeba podobně pečlivě vystavěných a tajemných nahrávek cenit.

Archeologický objev roku:

Leeway – Desperate Measures (1991)

S kultovní nahrávkou „Born to Expire“ od newyorských hardcoristů Leeway jsem obeznámený už dlouhé roky. Letos jsem ale díky novince Cro-Mags s vervou oprašoval všemožné klasické crossover thrashe, přičemž mě napadlo, zkusit od Leeway také ostatní desky. A tak jsem zjistil, že „Desperate Measures“ z roku 1991 je snad ještě lepší než jejich prvotina. Jedná se o styl podobný „The Art of Rebellion“ od Suicidal Tendencies nebo „Un-Sentimental“ od Beowülf, takže už zde promlouvá devadesátková alternativa a výrazně melodický zpěv, přitom je to ale stále tvrdé a plné přísných riffů. Kromě přešlapu „2-Minute Warning“ poplatného době vzniku je tahle věc naprosto vynikající.

Neptunian Maximalism

Shit roku:

Body Count – Carnivore

Aw yeah, BC‘s in the house, right. Dobře, ale z toho mého domu se teda tihle BC hodně rychle pakovali. Bohužel, po návratovém „Manslaughter“ jdou Body Count jenom dolů a s „Carnivore“ už jsou teda hodně nízko. Z crossover thrashe nezbylo nic, namísto toho se nyní pohybují v nu/rap metalu s hodně groovy a úsměvnými pokusy o deathcore. Navíc se tu objevují také hrozné hostovačky, z nichž za něco stojí pouze ta ve skladbě „Point the Finger“. Nakonec je to jeden z posledních studiových záznamů Rileyho Galea.

Koncert roku:

1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020

Nejlepší koncert posledních let jsem zažil v jedné podkrkonošské vísce, která se rozkládá kolem Zábořského potoka. Přes tenhle potůček vede lávka, za níž se nachází roubenka, a v té roubence Pohostinství U Šulců, pravá vesnická hospoda s přísným, ale spravedlivým výčepním. Na programu byli Vole, Pacino a Esgmeq. Všechny tři kapely předvedly výborné, byť krátké výkony, a podle toho to tam také vypadalo. Skromný počet návštěvníků se brzy rozohnil. Lidé se polévali pivem, kořalkou, vzduchem létaly půllitry, židle i pankáči, a během toho všeho paní hostinská roznášela místním lovcům oblíbené smažáky a přesné hladinky Krakonošů. Výjev jako z pohádky.

Cult of Fire, Malokarpatan

2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Daleko honosněji byl pojat koncert v pražském paláci Akropolis, kde se v září podařilo vystoupit Malokarpatan a Cult of Fire. Malokarpatan mě zde přesvědčili o síle svého nového materiálu a Cult of Fire zase dokázali ohromit prací se scénou. Je škoda, že se chystané evropské turné neuskutečnilo, protože těmhle dvěma kapelám by se rozhodně podařilo ty naše luhy a háje reprezentovat v zahraničí se vší parádou.

Videoklip roku:

Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Videoklip ke skladbě „All Along the Uxbridge Road“ mi připomíná kultovní stolní hru Četníci a zloději. Mimoto je deska „Speed Kills“ skvělá a prostě jsem tu chtěl Chubby and The Gang v nějaké podobě mít.

Film roku:

1. Possessor

Sci-fi thriller „Possessor“ od Brandona Cronenberga mě docela mile překvapil. Z poměrně přímočarého námětu se zejména díky vizuální stránce podařilo vytřískat hodně. Zajímavá je hlavně snaha o ovládnutí cizího těla a následný souboj identit. Nebojí se být brutální, až bych řekl hnusný, a nechybí mu ani různé podivnosti. Také tu hraje Sean Bean, můžete třeba hádat, v jaké minutě bude rozsekaný na kousky…

2. Druk

Rčení chlastat jako Dán je asi všem známé. Thomas Vinterberg ve svém dramatu „Druk“ ukazuje, jak takovéhle chlastání může vypadat. Parta učitelů se rozhodne empiricky ověřit teorii, která tvrdí, že člověk se narodí s určitým deficitem alkoholu v krvi. Takže začnou vyvažovat hladinku. Přestože je to drama, dokáže být tento film daleko vtipnější než mnohé komedie. V hlavní roli je Mads Mikkelsen a opět tu řádí.

Possessor (2020)

3. The Devil All the Time

Snímek „The Devil All the Time“ od Antonia Campose sleduje příběhy několika lidí z amerického Středozápadu let minulých, které se pozvolna začnou v určitých bodech propojovat. Přestože je občas film příliš rozvláčný a trochu mu trvá, než se rozjede, nachází se tu několik opravdu silných scén, jež to celé drží pevně pohromadě. Dost se mi líbil také výběr mladých herců, z nichž mě tu bavil snad úplně každý.

Potěšení roku:

Kvelertak – Splid

Novým Kvelertak jsem nevěřil. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se mi zdál býti fatálním a když se navíc odporoučel i bubeník Kjetil Gjermundrø, myslel jsem, že v kapele je něco v nepořádku. Namísto úpadku ale Kvelertak na „Splid“ znovu ožili. Po nudném „Nattesferd“ přišli s nahrávkou, jež svou dravostí a zdařilým materiálem připomíná dnes již jejich legendární prvotinu. „Splid“ je svěží, energické a hitové, tedy přesně takové, jaké by mělo album Kvelertak být.

Oily Boys

Zklamání roku:

Sodom – Genesis XIX

Na novou desku Sodom jsem se těšil hodně a o to je výsledek větším zklamáním. „Genesis XIX“ sice navrací Sodom do původních kolejí, ale že by tu působili nějak jistě, to se teda říci nedá. Pár skladeb mě potěšilo, avšak většina stopáže mě jednoduše nebaví, ba co víc, v určitých momentech mi přijde vyloženě špatná. Změna byla po nepovedené předchozí desce rozhodně vítána. Provedení se ale prostě nepovedlo tak jak mělo.

Zhodnocení roku:

Po čistě studiové stránce to byl klasický rok jako každý jiný. Po té koncertní to samozřejmě byla bída, ale jsem rád, že jsem viděl alespoň to málo, co jsem viděl. Jak se ukázalo, streamované koncerty mě nebaví, to si raději pustím nějaký starý záznam oblíbené kapely, kde to má tu správnou atmosféru a působí to opravdu živě. Můžeme jen doufat, že letošní rok bude v tomhle ohledu příznivější, i když spíš ne.

Black Curse


Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Kurtizány z 25. Avenue - Honzíkova cesta

Země: Česká republika
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 17.11.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gréta
02. Tommy
03. Helmut
04. Franz
05. Willy
06. Viktorka
07. Fanoušek
08. Julie
09. Mirek (Bonus)

Hrací doba: 33:49

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / / bandzone

Kurtizány z 25. avenue patří spolu s Jolly Joker and the Plastic Beatles of the Universe nebo Support Lesbiens k základním jménům české kytarové klubové scény devadesátých let. Zatímco zbylé dva jmenované spolky tíhly spíše k funky věcem, Kurtizány z 25. avenue tvořili daleko temnější muziku.

Snad za to může jejich post-punkový až gotický původ, ale atmosféra, která provází zejména jejich prvotinu „Ubiquity“, ale částečně i následující „Strach“, je něčím těžko popsatelným a hlavně zařaditelným. Poslouchat „Ubiquity“ je jako účastnit se podivného rituálu. Na obalu spousta symbolů, těžko vyložitelné texty, Simonův ďábelský projev a k tomu hutná rytmika a zařezávající se riffy. A tenhle lomoz si navíc dovolili protnout poklidnou ukolébavkou. Nebál bych se to nazvat kultem. Simon tehdy možná vypadal jako Anselmo, avšak s Panterou to nemělo moc společného. Podobnosti a snad i inspiraci lze slyšet zejména z tehdejší americké noise rockové scény u jmen jako Quicksand, Helmet a možná i metalovějších Prong.

Nicméně i Kurtizány z 25. avenue prošly nějakým vývojem a po této etapě už není v novější tvorbě ani památky. Za zlomovou desku lze označit „Medium“ z roku 2002, která je naplno představila s moderním rockovým zvukem a v daleko přijatelnějších polohách. O čtyři roky později a po řadovce „Chemie“ opustil kapelu Simon a zpěvu se tak chopil kytarista a vrchní skladatel Tomáš Vartecký. Donedávna poslední album „Teorie morfické rezonance“ vydané v roce 2009 je často vnímáno jako to nejhorší, pravděpodobně pro stále výraznější zjemňování, ale mě třeba baví. Ostatně v diskografii Kurtizán nevidím žádnou špatnou nahrávku. Samozřejmě, první dvě placky jsou nedostižitelné, ale i ty novější mají svoje momenty a mám tam své oblíbené kusy.

Poslední desetiletka Kurtizán z 25. avenue moc nenabídla. Odešel bubeník Viking a tím se zdála existence kapely opět na vážkách. Rok 2014 však přinesl zásadní moment – k Varteckému, basákovi Janu Rupprichovi a tehdejšímu druhému kytaristovi Kryštofu Bartakovičovi se přidal bubeník Marek Macháček a také nový zpěvák Dan Kurz, tehdy známý především z Atari Terror. A právě tohle spojení se ukázalo jako absolutní výhra. Koncerty nabraly šťávu, Kurz Simonovi party odeřvává zdatně a Vartecký má tak dost času na obsluhu své kytary. Měl jsem šanci je před pěti lety vidět naživo a nemělo to chybu.

Posledním krokem ke spokojenosti se tak zdálo být už jenom nové album. Tím se konečně stává „Honzíkova cesta“. Ještě několik let předtím ale Kurtizány z 25. avenue poslali do světa nový materiál, skladby „Gagarin“, „Mozkonaut“ a posledně „Mirek Dušín“. Jsou přesně v té poloze, již jsem si u Kurtizán nikdy neoblíbil. Hlavně proto jsem „Honzíkově cestě“ moc nevěřil. K mému překvapení však nové Kurtizány z 25. avenue zní daleko lépe, než jsem čekal.

Album „Honzíkova cesta“ tvoří osm lidských jmen, tedy osm skladeb. Texty mohou napovědět, komu daná jména přísluší, ale jak je u Kurtizán z 25. avenue zvykem, jsou spíše sloganovité a ne úplně konkrétní. U těch jasnějších můžeme možná přesně tipovat, jestli se opravdu má jednat o Gretu Thunberg (či snad Greta Van Fleet?), Horsta Siegla nebo Wilhelma Messerschmitta, ale ve výsledku je to docela jedno, protože nejdůležitější je, že ty texty zní dobře a najde se tu hned několik rýmů, které ustrnou v hlavě. Opět se tu objevuje několik netypických spojení, výrazů, ostatně jak je tu řečeno, „něco pochopíš a něco ne“.

Povodí Ohře

Novinka startuje „Grétou“ a prakticky až do pátého „Willyho“ nedává nohu z plynu. Takhle zdařilý začátek neměla žádná z několika posledních desek Kurtizán. Ihned je zřejmé, že „Honzíkova cesta“ bude tvrdší, nebude se s ničím moc srát a hlavně nebude trpět na přeprodukovanost, což byl občas v pozdější tvorbě Kurtizán problém. Všechno jsou to zapamatovatelné hity, které fungují na desce, a jsem přesvědčený, že budou makat i naživo. Mají skvělé momenty, dobré nápady, silné refrény, dynamiku, tohle se prostě povedlo. VarteckýKurzem si dobře rozdělují vokály a nechybí ani klasické sekané riffy. Z této úvodní pětky je ve volnějším tempu pouze „Tommy“ a právě ten je mým favoritem celé „Honzíkovy cesty“. Kdyby nebyla česká rádia připosraná, tak tam tohle může klidně rotovat. Ale válcovny plechu by náš éter asi nepřežil…

O něco méně záživná je zbývající část stopáže. Ve „Viktorce“ (z této trojice nejlepší), „Fanouškovi“ a „Julii“ dojde na něhy, ale ne na takové ty uvolněné něhy jako v „Tommym“, ale na ty opravdu uondané. A to mě moc nebere. Podobné popovější vyznění se Kurtizánám z 25. avenue v minulosti už povedlo ošéfovat i lépe. Závěrečná „Julie“ se navíc zase ohání netopýry a nabroušenými zuby, čímž podobně jako už i několikrát v minulosti začínají Kurtizány znít až příliš jako Wanastowi vjecy. Bonusový „Mirek“ mě stejně jako jeho předchozí verze ani v této podobě nepřesvědčil. Konec „Honzíkovy cesty“ tedy není kdovíjak veselý, avšak ta pozitiva z více jak první poloviny nahrávky jasně převažují. Možná, že kdyby byly stopy jinak seřazeny, působilo by to lépe. Takhle je „Honzíkova cesta“ zprvu pořádně nakoplá, ale s blížícím se koncem začíná uspávat. Škoda.

Kurtizány z 25. avenue jsou v roce 2020 rozhodně daleko lepší, než bych si býval představoval. Je fajn vidět, že i 30 let stará tuzemská kapela dokáže vydat takhle svěží desku. Pochválit se musí i grafická stránka „Honzíkovy cesty“, kterou obstaral Dan Kurz, jehož styl je už jasně rozpoznatelný. Sedí také ten syrový zvuk, jímž je nahrávka opatřena. Povšechně jsem tedy spokojen. „Honzíkova cesta“ u mě i přes slabší konec překonává posledních několik řadových desek Kurtizán a je rozhodně vítaným přírůstkem do jejich diskografie.


Redakční eintopf – listopad 2020

Of Feather and Bone – Sulfuric Disintegration

H.:
01. Siculicidium – Az alámerülés lárvái
02. Bloodsoaked Necrovoid – Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable
03. Dark Buddha Rising – Mathreyata

Metacyclosynchrotron:
01. Odem – Timeless Past Above
02. Mongrel’s Cross – Arcana, Scrying and Revelation
03. Omegavortex – Black Abomination Spawn

Cnuk:
01. Eternal Champion – Ravening Iron
02. Sodom – Genesis XIX
03. Kurtizány z 25. Avenue – Honzíkova cesta

Dantez:
01. Of Feather and Bone – Sulfuric Disintegration
02. Shaidar Logoth – Chapter III: The Void God
03. Aesop Rock – Spirit World Field Guide

H.

H.:

Listopad mi nenabízí žádné jednoznačné pecky, ale pár potenciálně zajímavých věcí se určitě vyloupne. Největší očekávání mám – možná trochu překvapivě – k třetí řadovce rumunských Siculicidium. Tohle je hodně nenápadná a přehlížená kapela, ale některé její nahrávky mám rád a ve sbírce mám od ní dost placek, takže ani „Az alámerülés lárvái“ si nenechám ujít.

V plánu mám určitě i dlouhohrající prvotinu kostarických Bloodsoaked Necrovoid. Demosnímky drhly sice neoriginální, leč poctivé a kurevsky zatuchlé zlo. Potenciál v tom nepochybně byl. „Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable“ opětovně nabízí jeden zasraně epický metalový titul vedle druhého, tak snad bude podobně rozjebávat i samotná muzika.

Sázkou na jistotu by pak mělo být „Mathreyata“ od Dark Buddha Rising. Tady asi není o čem.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

„Black Abomination Spawn“ by měli slyšet fanoušci kosmicky zlého death metalu, který lze vztáhnout k tvorbě Morbid Angel, Necrovore, případně i modernějším disonantním spolkům. V mém případě jsou ale prvotní dojmy dost rozpačité. Těšil jsem se příliš a osobní srovnání s nedávno recenzovanými Malicious Omegavortex také moc nepomohlo. Velká očekávání jsem měl i v případě druhé desky ruských Odem, neboť na „Timeless Past Above“ se čekalo sedm let, což je doba, která uběhla od posledního krátkometrážního masakru „The Valley of Cut Tongues“ vydaného již neaktivními Daemon Worship Productions. První dva poslechy nového alba působily celkem pozitivně, i když se mi zdá, že v brutal deathu Rusáků ubylo blackmetalových přísad. Prim zde ale stále hraje satanská agrese, nikoliv debilní slamy nebo goresranda.

No a člověk samozřejmě k životu potřebuje i metal klasičtějšího ražení. SodomEternal Champion máme pokryté, já jsem ale zvědavější na novinku australských thrasherů Mongrel’s Cross. Debut „The Sins of Aquarius“ byl docela v cajku, ale nepřinutil mě k poslechu desky následující „Psalter of the Dragon Court“. Jenže na albu nejnovějším, „Arcana, Scrying and Revelation“, káže ProscriptorAbsu a vypuštěný song hodně smrděl Kingem DiamondemMercyful Fate, což je také plus.

Cnuk

Cnuk:

Už jsou tomu čtyři roky, co vyšlo „The Armor of Ire“, první album od amerických válečníků Eternal Champion. Z nových heavy metalů patří tohle album k tomu úplně nejlepšímu, a chystané „Ravening Iron“ tak nebude mít vůbec jednoduché se svému předchůdci vyrovnat. Očekávání jsou veliká, lidi logicky budou chtít další hymny jako „I Am the Hammer“ nebo „Invoker“ a já pevně doufám, že se to Eternal Champion povede na novince nabídnout.

V listopadu taky dojde na novou desku Sodom. Po třech épéčkách a další obměně na postu bubeníka se k tomu už zdá se konečně dokopali a výsledek ponese název „Genesis XIX“. Po-návratové skladby se mi zdají celkem v pohodě, ale nedávno vypuštěný singl „Sodom & Gomorrah“ mě trochu znejistil. Doufám, že zbytek materiálu bude o něco nápaditější a Sodom tak svůj „návrat“ stvrdí zdařilým dlouhohrajícím počinem.

Pro Kurtizány z 25. avenue mám slabost a jsem tak moc rád, že jim po dlouhých jedenácti letech vyjde zase něco nového. Poté, co jejich řady doplnil Dan Kurz, získala jejich živá vystoupení zase šťávu a bylo by fajn, kdyby se jim tuto chemii podařilo přenést také do studia. Kulty z devadesátek se asi těžko podaří dostihnout, ale věřím, že minimálně dobrou placku dokáží stále vytvořit.

Siculicidium

Dantez

Dantez:

Předchozí „Bestial Hymns of Perversion“ denverských Of Feather and Bone mě, navzdory kladným ohlasům, moc nebralo. Deska na mě převážně působila jako zaměnitelný death metal po vzoru Morbid Angel a Incantation s brnkáním na warmetalovou strunu. Potenciál se přesto albu upřít nedal a podle ukázek jde předpokládat, že „Sulfuric Disintegration“ využije kapelní ambice více. Novinka by mohla být vyhrocenější, nápaditější a všeobecně propracovanější. Vše navíc v promakanější produkcí.

„Chapter II: The Ritualist“ od amerických Shaidar Logoth mě naopak dodnes baví hodně. Deska pracuje s perfektně špinavým zvukem, nechutnou atmosférou a songwritingem, který si nebojí dát na čas. „Chapter III: The Void God“ pracuje nově s čistým zvukem, na který kapela lehce trpí. Skladatelské jádro Shaidar Logoth je však zachováno, a poslech je tudíž záhodno vyhlížet.

Novinka Aesopa Rocka mě trochu děsí přestřelenou stopáží i nevkusným přebalem. Námitky mi ale vyvrací doposud kvalitní diskografie a Aesopova rostoucí inklinace k temnému a tvrdému soundu. V rapu toho navíc letos zas tolik kvalitního nevyšlo, proto se poslech „Spirit World Field Guide“ nabízí.