Archiv štítku: Kylesa

Kylesa – Exhausting Fire

Kylesa - Exhausting Fire
Země: USA
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Crusher
02. Inward Debate
03. Moving Day
04. Lost and Confused
05. Shaping the Southern Sky
06. Falling
07. Night Drive
08. Blood Moon
09. Growing Roots
10. Out of My Mind
11. Paranoid [Black Sabbath cover]

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Za vlahé noci za mnou přišla žena. Vysoká, vzhledu urozeného, jazyka vznešeného. A pravila: „Jeď za velikou vodu. Jeď tam, a uzříš města veliká, a v nich dávné kulty, jejichž sláva bahnem se po kolena brodí, a mazlavý hnus, co pleťovou masku užívá.“ Tedy, zrovna takhle to kněžna Libuše neřekla, ale určitě by bývala byla, kdyby žila tady a teď a ujížděla si na psychedelických žánrech kytarové hudby. Kdyby po mně někdo chtěl zmínit jen jeden z kultů, nevybral bych, a stejně tak kdybych měl hovořit o aspirantech na tento status, neb jejich zástup až k obzoru sahá. Doufám tedy, že se dnes nebudu cítit příliš provinile, když tak v dnešní recenzi učiním.

Kylesa sice (alespoň v mých očích) není kultem, jakkoliv k němu mnohdy nemá daleko. Že kvalitou parta ze Savannah nikdy výrazně nestrádala, o tom se snad netřeba hádat, ale i když se pohybuje v žánru téměř patnáct let a našla si polohu pro ni naprosto charakteristickou a snadno rozpoznatelnou, vedle protřelých veteránů jí stále cosi schází. Energickou směsici stoneru se sludgem poháněla dvojice bicích, přičemž jí skrz naskrz prostupoval odér psychedelie a sem tam i hardcorová nasranost. Síla skladeb se, pravda, mnohdy projevila hlavně živě, ale i z alb to byla šupa. To se ovšem začalo měnit s předloňskou deskou „Ultraviolet“. Kapela po letech běsnění ubrala plyn, dala více prostoru rockovějším polohám, obrazotvornosti a výletům do dálek zdrogovaného nitra lidské duše. A tak nějak jsem očekával, že na novince „Exhausting Fire“ tomu nebude příliš jinak – i proto, že početný ansámbl se zredukoval na pouhou trojici.

„Crusher“ na úvod klopí kýbl bahna rovnou do cesty, nicméně brzy zjemní do zhulenějších poloh, které efektně střídá s poctivým kytarovým náhulem. Zastřený vokál láká posluchače a valivé riffy jej připravují na to, co jej v následující tři čtvrtě hodině čeká. Již na první poslech je znát, že Kylesa čím dál umněji a pečlivěji nakládá s atmosférou, kterou postupně buduje a nenápadně vtahuje posluchače, jako by se nic nedělo. Jen dva prstíčky strčíme, hned zase půjdeme, a než se člověk naděje, zjistí, že je po kolena v bahně a nezmůže s tím nic. Uvíznout v osidlech téhle tříhlavé hydry skutečně není těžké, a rozhodně to není ostuda, jakkoliv mám dojem, že právě díky absenci buldozeru či alespoň decentního bagru, kterým by válcovali nebohá sluchová ústrojí, může být obtížnější do nového materiálu proniknout.

I já se prve mírně překvapeně ptal sám sebe. „To je vážně všechno? Víc už tam nedali? Neschovali kus alba pod koberec?“ Ne, opravdu ne. Hudba na ploše rovných 45 minut prostě jen chce čas. Je barvitá, rozmanitá, ale i navzdory tomu místy snad až příliš monotónní a unylá. Ne moc, ale dost na to, abych se nebál tnout do živého a třeba cover Sabbathovské klasiky „Paranoid“ přilepený na závěr alba s klidem vystřihl. Naopak, jindy mám dojem, že jsou některé skladby trestuhodně krátké, skoro až nedokončené, přičemž třeba goth rockem nasáklá „Moving Day“ by zasloužila pořádně rozvinout.

Samozřejmě, Laura a její (dva) tygři za to umí pořád vzít, a když se do toho opřou, stojí to za to, osobně mám ale dojem, že „Exhausting Fire“ se víc staví do role vábničky a čeká, až ji posluchač přijde na kloub sám, namísto toho, aby jej jedním energickým úderem do strun smetla ze stolu. Éteričnost převažuje nad živelností, vzduchem se line zasněný opar utkaný z lehkých drog a zemitá vůně. Nikdo nikam nespěchá, a vlastně ani nemá kam spěchat, protože čas se zastavil někde změnami temp, rytmickými přechody a střídáním hutných riffů s klidnými party, které přímo vyzývají k tomu, aby člověk trochu ohulil volume, zapadl do oblíbeného křesla a užíval si totální chill.

Laura zpívá víc, než Phillip řve, což mi sedne. Spíš než čistota zpěvu rozhoduje úžasná barva hlasu, čímž podporuje náladotvorné kytarové výjezdy a vyhrávky. Nejvýraznějším klenotem je nepopiratelně houpavá „Shaping the Southern Sky“, od sklepa až po půdu načichlá jižanským zvukem, která se během šesti minut stihne přelít v atmosférickou laskominu podpořenou tribal perkusemi a syntezátorem a zase zpátky. Jedním dechem ale nutno dodat, že většina alba až na vzácné výkyvy nijak zvlášť nezaostává, byť se, jak bylo naznačeno výše, najdou slabší písně. Když „Exhausting Fire“ pojmu optikou předchozí tvorby, návaznost na předchozí „Ultraviolet“ je zcela očividná a musím uznat, že více povedená, snad právě díky důrazu na atmosféru.

Nicméně minulost nelze zapřít a bahnité, energií napěchované desky v čele se „Static Tension“ chtě nechtě vybízejí ke srovnávání – nutně zbytečnému, protože porovnávat současnou Kylesu s tou, která je na hony vzdálená té, která brázdila pódia před nějakými pěti, šesti a více lety, je totéž jako porovnávat, jestli jsou lepší jablka nebo koblihy s nugátovou polevou. Kylesa nepřešlapuje na místě, což je samozřejmě dobře, a „Exhausting Fire“ mě baví i navzdory skutečnosti, že v jejím rámci kapela trochu tápe kolem sebe a hledá, kudy se vrtnout dál. Takže ano, mohlo by to být lepší, ucelenější a dotaženější, ale na druhou stranu by to nebyla Kylesa, kdyby hudebně neměla co nabídnout, což mi ve spojení s omamnou atmosférou ke spokojenosti bohatě stačí. Zároveň je však nutno přidat k současné identitě kapely i otazník, který se vznáší nad příští nahrávkou a obecně směřováním kapely. Nezbývá tak než doufat, že se mu dostane adekvátní odpovědi.


Kylesa: info o novince

Další deska Američanů Kylesa ponese název „Exhausting Fire“ a vyjde 2. října skrze Season of Mist. K mání bude digipack CD, černé LP, stříbrné LP a sběratelská verze (2LP + digipack CD – celkem 250 kusů). V Severní Americe bude namísto stříbrného LP čiré LP a navíc bude k mání také audiokazeta.

První song z novinky, „Lost and Confused“, si můžete pustit tady. Obal najdete zde.


Kylesa, Sierra, Jagged Vision

Kylesa, Sierra, Jagged Vision
Datum: 10.1.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kylesa, Sierra, Jagged Vision

Moje první významnější setkání s americkou sludgovou veličinou Kylesa proběhlo relativně pozdě a nedávno, totiž v objevení loňské desky “Ultraviolet” a následným poslechem starších alb, která jsem si v některých případech oblíbil přinejmenším stejně jako novinku, k níž Kylesa pořádá turné. Výlet na lednový koncert tak byl jasnou povinností a neodradila mě od něj ani vyšší cená vstupenky, která se pohybovala kolem čtyř set korun za kus. Spolu s sebou přivezli staří harcovníci i pár mladých, neznámých tváří – kanadské stoner rockové trio Sierra a stoner hardcore smečku Jagged Vision z norského Stavangeru.

Celá akce byla velmi dobře zorganizována a hrát se začalo přesně v osm. Úděl první kapely padl na bedra Jagged Vision, kteří dostali nelehký úkol rozhýbat dav o sto, stopadesáti hlavách. Během půlhodiny se jim to povedlo jen částečně. Řízná směsice sludge, hardcoru a stoneru rozkmitala pár hlav, většina posluchačů však zůstala u poklepávání nohou. Jejich hudba se poslouchala velice dobře, o tom žádná, něco jí ale přece jen chybělo k tomu, abych začal házet řepou nebo se drát do kotle. Pětice hudebníků se na pódiu přitom opravdu snažila, frontman Ole Wik řádil, co mu síly stačily, a ani zbytek kapely se nenechal zahanbit, kluci si první vystoupení evropského turné evidentně užívali. Bubeník kapely navíc slavil své sedmadvacáté narozeniny. Písně jsem prakticky neznal, nic nepomohl ani zběžný náslech skladeb uvolněných na Bandcampu, hádám však, že náplň setlistu tvořila aktuálně vycházející prvotina “Harvest Earth”, která byla během koncertu k dostání a nejspíše se jí v budoucnu ze zvědavosti podívám na zub. Velmi mě potěšil perfektní zvuk, který byl jednak velmi čitelný, jednak dával vyniknout zvířecí, špinavé nátuře, kterou stoner/sludgová hudba od přírody obnáší. Kolem a kolem velmi sympaticky strávená půlhodina, za kterou se Norové rozhodně nemusí stydět.

Během první přestávky jsem okoukl stánek s merchem, po krátkém odolávání jsem se obohatil o tričko Kylesy, i když jsem sám sebe přesvědčoval, že budu šetřit, protože už takhle nebyl lístek zrovna levný (a mít dostatek financí, nejspíš si nesu domů nový šatník), vyklopil do sebe podprůměrný Budvar a odebral se zpět k pódiu, kde už nastupovala kanadská Sierra. Stoner rocková parta soustředěná kolem sympaťáka Jasona Tylera, kytaristy a zpěváka v jedné osobě, spustila velmi zvolna a vlažně, v průběhu vystoupení však postupně tlačili na pilu téměř úměrně s tím, jak rostlo jejich publikum. To totiž bylo při poslední písní zhruba dvakrát takové co na začátku setu. I pro Sierru platí, že přijela představovat svoji žhavou novinku, kterou je debutová deska “Pslip” z loňského prosince, která tak tvořila většinu, ne-li veškerý materiál. Kromě debutovky má tahle mladá parta na triku ještě eponymní EPko, které vydání řadovky předcházelo. To však není tolik důležité jako to, že v živém podání mi hudba Sierry prostě sedla a mezi dvěma sludgovkami jejich stoner rock působil jako vynikající uvolnění. K závěru se našly i tvrdší kousky, třeba finální “Into Nothing”, jež má mnohem blíže k metalu než k rocku a živá podoba její tvrdosti dala vyniknout ještě více.

Je půl desáté a Sierra se na pódiu začíná pomalu balit. Jejich místo zaujímají kluci a holka z Kylesy, kteří začínají ladit. Ve vestibulu před sálem na mě čekalo docela nepříjemné překvapení – prokrájet se ode dveří k toaletám přes hustý závoj cigaretového kouře bylo pro oči zhruba stejné martyrium jako zpracování mísy cibule, což vyznělo obzvláště ironicky se všudepřítomnými výlepkami se zákazem kouření. Chápu, že kouření ke koncertům tak nějak patří, ale tohle byl vážně extrém, protože Rock Café evidentně v podzemních prostorách nevede rozumné odvětrávání. Rychle jsem se tedy odebral zpět k pódiu a v narvaném klubu čekal, než Kylesa spustí. Lelkování kolem pódia kapela utnula až s úderem desáté, kdy sebrala nástroje a začala do publika zostra prát svůj charakteristický, psychedelií nasáklý sludge. A když říkám že zostra, tak zostra. Otvírak v podobě “Scapegoat” nakopl koňskou dávkou energie, která se prakticky nezastavila. Set byl poskládán ze živějších kusů, jež už na albu mají potenciál urvat hlavu a prakticky se příliš nezvolňovalo. Po třetí skladbě “Hollow Severer” ze starší desky “Time Will Fuse Its Worth” předvedli bubeníci CarlEricem efektní bubenickou vložku, zatímco kapela měnila a přelaďovala nástroje.

Po krátké exhibici padla mimo jiné “Quicksand” z poslední desky, “To Forget” ze “Spiral Shadow”, za zmínku stojí skvělá “We’re Taking This”. Klasický set uzavřeli skladbou “Running Red” zhruba po tři čtvrtě hodině hraní. Nikoho nepřekvapí, že dav čítající více než dvě sta párů uší nenechal kapelu odejít z pódia – ke vší smůle kapely jiná cesta do backstage neexistovala a tak chtě nechtě museli zahrát přídavek o dvou kusech. Celý večer tak uzavřeli se “Said and Done” z předminulé “Static Tensions”. Ačkoliv Kylesa přijela přestavit především “Ultraviolet”, co jsem počítal, zazněly z něj všehovšudy čtyři písně, což dělá asi třetinu setlistu. Hodně se hrálo právě z posledních dvou alb, došlo ale i na starší kusy. Podle očekávání celou show hodně táhla dvojice bicích, která je velmi nezvyklá a na koncertech ji můžete zahlédnout málokdy (třeba na loňském Brutal Assaultu si podobně šílenou sestavu přivezli Cult of Luna). O skvělém vokálu Laury Pleasants se snad ani není třeba se výrazně rozepisovat, snad jen, že v živém podání zní ještě několikrát tak uhrančivěji a melancholičtěji než z alba. Totéž se dá říci i o energii, kterou Kylesa do publika pumpuje, tohle prostě mělo tah na bránu a drive, že by to probudilo i mrtvého. I když si myslím, že to mohlo být klidně ještě o kus zběsilejší.

I přesto byl páteční koncert skvělou akcí a podařeným začátkem nového roku. Perfektní organizace, žádné zbytečné prostoje, vynikající zvuk u všech tří kapel (čest bezchybné práci zvukaře) a konečně skvělá vystoupení ve všech případech – a především naprosto zabijácká Kylesa. Osobně jsem čekal tak trochu větší bordel v publiku, podobný tomu, který zavládl v maličké Sedmičce během Kvelertak, i tak jsem ale odcházel spokojen, protože první zastávka evropského turné se prostě povedla na výbornou a jsem rád, že jsem u toho mohl být.


Kylesa – Ultraviolet

Kylesa - Ultraviolet
Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 28.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Exhale
02. Unspoken
03. Grounded
04. We’re Taking This
05. Long Gone
06. What Does It Take
07. Steady Breakdown
08. Low Tide
09. Vulture’s Landing
10. Quicksand
11. Drifting

Hodnocení:
H. – 6/10
Atreides – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Asi se se mnou nebude nikdo moc přít, když prohlásím, že Američané Kylesa patří k nejvýraznějším představitelům alternativních metalových žánrů. Jejich sice stále zemitý, přesto lehce progresivní sludge/metal s matným psychedelickým odérem jednoduše vždy vykazoval tu nejvyšší kvalitu. Jenže… může forma trvat navždy?

Kapel, o nichž by se dalo prohlásit, že za dobu svého působení nevydaly žádnou vyloženě špatnou nebo i průměrnou nahrávku, je vlastně relativně dost, když se tak nad tím člověk zamyslí. Kylesa bezesporu patří mezi takové, na tom zhola nic nemění ani “Ultraviolet”, což mohu s klidným srdcem prozradit hned. Ovšem kapel, o nichž bych mohl říct, že za celou svou kariéru udržovaly nejvyšší možnou laťku a že každá jejich deska je úžasná, už je zatraceně málo a je škoda, že postupem času, jak vycházejí nová alba, se jejich počet pomalu ještě snižuje. A to už “Ultraviolet” v případě Kylesy bohužel definitivě mění­…

Kylesa dle mého skromného názoru vystoupala na svůj vrchol v roce 2009 se svou deskou “Static Tensions”, což rozhodně není směrodatný názor a hodně bych se divil, kdyby se nenašel někdo, kdo by to viděl jinak. Nicméně po “Static Tensions” šla dle mého tvorba Kylesy o stupínek dolů. Ne nijak zvlášť strmě, rozhodně se nejednalo o nějaký sešup, jakého můžeme být svědky v mnoha jiných případech, přesto tam v té kvalitě ten krok o schod dolů cítit je. Rozhodně tím nehodlám tvrdit, že by “Spiral Shadow” a aktuální “Ultaviolet” byla špatná alba, což nejsou ani náhodou, protože americká pětice okolo vokalistky a kytaristky Laury Pleasants si neustále udržuje svou jasnou tvář a úroveň, jen říkám, že už má Kylesa na kontě i lepší desky, což je asi tak největší problém obou dlouhohrajících počinů po “Static Tensions”, toho aktuální obzvlášť. Například “Spiral Shadow” mě v době svého vydání před třemi lety poměrně bavilo, ale postupem času jsem zjistil, že jaksi vůbec nemám potřebu se k té desce vracet, a když už mám náladu si Kylesu pustit, raději sáhnu po starších počinech, které jsem možná sice slyšel víckrát, ale i tak mě to k nim táhne víc. A zatímco u “Spiral Shadow” jsem si to v době jeho vydání ještě příliš neuvědomoval, v případě “Ultraviolet” jaksi cítím již od začátku, že to dopadne úplně stejně…

Přesto si stále stojím za tvrzením, že se o špatnou práci nejedná. “Ultraviolet” se poslouchá naprosto v pohodě, a když už deska v přehrávači skončí, člověk si nejenže rozhodně nemusí rvát vlasy, že ji tam pustil, ale navíc ani nemá problém ji doposlouchat do konce. Zpočátku mě více bavily ty rychlejší, popř. tvrdší songy, jako jsou třeba “Exhale” nebo nezvykle “skotačivá” “Grounded”, ale postupem času se malinko oposlouchaly a na albu zbylo až nepříjemně málo kusů, které člověka baví i po větším množství poslechů. Mezi takové patři určitě “Unspoken” s naprosto skvělým intrem, ale naštěstí i zbytek písně je velmi dobrý a ne nadarmo tak byla skladba vybrána videoklip. Hodně se mi líbí taktéž “Long Gone”, což je asi nejvíce psychedelický zářez “Ultraviolet”, a to se mi líbí. Ostatně onen střed nahrávky, kde se nachází právě i “Long Gone”, je asi tou nejzábavnější částí alba, protože i “We’re Taking This”, “What Does It Take” a klidnější “Steady Breakdown” jsou dobré. Co mi naopak přijde hodně hluché, to je závěr “Ultraviolet”, jelikož od trochu nic moc “Low Tide”, která mi prostě neleze do uší, to jde docela dolů. Žádný ze závěrečných čtyř songů mě prostě nezaujal, jsou to takové o ničem kusy, skoro spíš na doplnění stopáže, což je dost špatné tohle říkat o skupině jako Kylesa. Snad jen v úplně poslední “Drifting” se několik málo slibných záblesků najde, ale předchozí tři písničky jsou natolik nevýrazné, že už člověk ten závěr doklepe bez větší pozornosti jedním uchem tam, druhým ven. Není to vyloženě zlé, ale prostě jaksi nemám potřebu to nějak vnímat.

6/10 se na první pohled může zdát jako trochu nespravedlivá známka, protože “Ultraviolet” je pořád album, na jehož kvality nemálo kapel nikdy nedosáhne, jenže Kylesa je záležitost, na níž už má člověk trochu vyšší nároky, než jen dostat album, které se v pohodě poslouchá a až na pár střípků v “Unspoken” a “Long Gone” nepřináší nic, co by si posluchač mohl opravdu odnést. Na první poslechy jsem “Ultraviolet” vnímal o poznání pozitivněji, ale se zvyšujícím se počtem otočení mě deska začínala bavit čím dál tím méně… za mírné zklamání a také za fakt (ne dojem, opravdu fakt), že Kylesa má prostě na mnohem víc, tedy výš jít nemohu. Nechci říkat, že je to nejhorší album skupiny, protože vyloženě špatné “Ultraviolet” rozhodně není, ale nejméně dobré album Kylesy to asi opravdu je…


Druhý pohled (Atreides):

Když projedu diskografii Kylesy, do současné chvíle jsem se setkal především s albem “Static Tensions“, což v překladu znamená, že mi většina tvorby téhle americké sludge-stonerové prasečiny zůstává neomluvitelně skryta. Kromě jiného to nabízí poměrně úzké možnosti pro srovnávání, ostatně srovnávat současnou desku s jedinou další je vážně trochu málo vzhledem k tomu, že “Ultraviolet” je, pokud dobře počítám, již šestou řadovkou. Tak nebo tak, chtíc napravit svou neznalost jsem se rozhodl začít tvorbu Kylesy pomalu naposlouchávat a “Ultraviolet” se k tomu zdála býti dobrým odrazovým můstkem. Po poslechu “Static Tensions” jsem očekával podobný námrd a výplach mozku, toho se mi ovšem nedostalo v takové míře, jaké jsem čekal.

Většina alba se nese v poněkud jiném duchu, obzvláště pak jeho druhá polovina. Hudebně se Kylesa dostala o něco blíž k rocku, docela slušně ubrala na plynu a naopak dala dosti velký prostor čistým vokálů v podání Laury Pleasants, čímž se místy dostala až k vyloženě zasněným momentům. Nutno poznamenat, že ta holka má zlato v hrdle, barva jejího hlasu padne do hudby Kylesy jako prdel na hrnec a neskutečně mi imponuje. To je nejspíš důvod, proč mě narozdíl od H. album baví o bod a půl víc a nejspíš jen tak bavit nepřestane, přinejmenším v porovnání se “Static Tensions”. Ve srovnání s ním je “Ultraviolet” odlišné, nabízí i něco jiného než jen bezhlavou jízdu, což nemusí (a velmi pravděpodobně nebude) vyhovovat všem fanouškům, ale koneckonců, proč ne. Já tohle můžu, a to mi bohatě stačí. Nevím, jestli bych našel nějaké slabé místo, album táhne na branku od začátku do konce, jen prostě trochu jinak. V závěru bych vypíchnul především songy “Unspoken”, “Low Tide” a “Vulture’s Landing“, které jsem točil asi nejvíc a které stojí za hřích.


Brutal Assault 17 (sobota)

Brutal Assault 17
Datum: 11.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus

Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.

Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.

Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.

Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.

Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!

Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.

S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.

Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.

Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.

Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.

Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).

Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!

Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.

Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.

A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…


Zhodnocení:

Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.

Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.

Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.

Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.

Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…

Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.

Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.

Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.

Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!


Kylesa – Spiral Shadow

Kylesa - Spiral Shadow
Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud máte rádi originální hudbu, je Kylesa přesně pro vás. Tahle parta umí tvořit hudbu tak, abyste se u ní prostě nikdy nenudili. Kombinuje se zde několik stylů a žánrů, k tomu ženský vokál s mužským. Výborná nálož pořádně rychlých bicích podtržené skvělou basou a zajímavými riffy. Kylesa díky tomuhle všemu tvoří na scéně poměrně zajímavé uskupení a zatím mě nikdy na desce nezklamali. Stejně tomu je tak i s tímto aktuálním počinem “Spiral Shadow”. Hudba je celkově pořád stejná jako dříve. Kapela si drží svůj oblíbený zvuk, který i dalším albem neupadá do stereotypu, ba naopak. Stále je tato hudba plná nápadů a pestrosti a dokonce bych i tvrdil, že Kylesa album od alba roste.

Jak je zvykem, prolínají se tu pomalé psychedelické pasáže s pořádnou tvrdou řežbou, která vás donutí nebýt v klidu. Tu tvrdší část si odbudete hned na začátku. Otevíračka “Tired Climb” patří k mým nejoblíbenějším na desce. Mírný úvod pouze s bubny a lehkou kytarou ve chvíli přeskočí v neskutečné peklo. Když to v podobném duchu následuje ještě s “Cheating Synergy” a “Crowded Road”, tak je začátek naprosto excelentní. Tato trojka je pro mě fenomenální, mezi ní je ještě ale vložený první pomalejší kousek, a to “Drop Out”. Pokud jste úchyl na bicí (jako já), tak je to přímo ideální song. Právě bicí zde mají velkou roli, skoro celou minutu mají prostor jen samy pro sebe a můžete si užit krásy tohoto nástroje. Jak je dobře známo, Kylesa využívá bubeníky hned dva a díky tomu se dají vyčarovat naprosto úžasné pasáže. Rychlost jako na začátku se potom vrací až trochu v osmé “Forsaken” a naplno v předposlední “Back and Forth”. Zbytek je již zmiňovaná lehčí psychedelika, vyskytují se tu zajímavé zvuky, které lze jen těžko popsat, zkrátka se to musí poslechnout.

Kylesu jsem měl taky možnost zhlédnout na letošním Brutal Assaultu. Patřili ke kapelám, na které jsem se nejvíce těšil. Nevím, čím to bylo, možná únavou, možná špatným časem, ale nějak mi jejich vystoupení nesedlo. Z desky mě to bavilo opravdu hodně, v živém podání mi tam něco chybělo. Zřejmě to bylo příliš velkým prostorem, v klubu by jejich hudba zněla úplně jinak. Snad se sem ještě někdy podívají.

Kylesa nikdy nezklame. Toto si vždy s každým albem od nich musím říct. Trošku mě ale mrzí, že tu není více nářezů jako ze začátku. Zbytek je ale taky kvalitní, to se mu prostě nedá upřít. Originální hudba, která pobaví vždy. Pokud máte dost neustále stejných zvuků, jděte do Kylesy, ta je prostě jiná než ostatní.


Další názory:

Tak takhle nějak znějí opravdu heavy alba. Americká Kylesa se sice na své novince “Spiral Shadow” nijak výrazně neodchyluje od stylu minulé “Static Tentions”, zrovna v tomto případě bych v tom však zas až takový problém neviděl, když jejich hudba stále baví. “Spiral Shadow” totiž nenabízí nic, co by fanoušci téhle skupiny neměli rádi. Chvílemi až snové či dokonce psychedelicky znějící pasáže se prolínají s výbuchy zatěžkané agrese, střídání mužského a ženského vokálu dodává desce na pestrosti, a ve výsledku tak není “Spiral Shadow” ničím menším velmi povedeným počinem, který, pravda, “pouze” naplňuje standard Kylesy, ale je nutno dodat, že u téhle skupiny je onen standard vysoko. Já jsem spokojen.
H.