Archiv štítku: Lacrimosa

Lacrimosa – Revolution

Lacrimosa - Revolution
Země: Německo / Švýcarsko
Žánr: gothic rock / metal
Datum vydání: 7.9.2012
Label: Hall of Sermon

Tracklist:
01. Irgendein Arsch ist immer unterwegs
02. If the World Stood Still a Day
03. Verloren
04. This Is the Night
05. Interlude – Feuerzug (Part I)
06. Feuerzug (Part II)
07. Refugium
08. Weil du Hilfe brauchst
09. Rote Sinfonie
10. Revolution

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Za jménem Lacrimosa se ukrývá německo-finské duo, které již dlouhé roky žije a tvoří ve Švýcarsku a které na letošek připravilo v pořadí již jedenácté řadové album. To nese název “Revolution” a já jsem si ho k recenzi vybral veden zoufalou snahou objevit pod hlavičkou gotického metalu kapelu, která není jen továrnou na peníze, bezskrupulní kopírkou několika zavedených žánrových veličin, nebo rovnou kombinací obojího. Zároveň jsem tuhle recenzi vzal jako příležitost konečně se podívat na zoubek kapele, která kolem mě dlouho kroužila, ale nikdy se nepřiblížila dost na to, abych po ní chňapnul.

Nač to zastírat, moje první přání se mi vyplnilo hned s prvním poslechem, protože i když jsem nebyl schopen s jistotou říct, co jsem to vlastně doposlouchal, bylo mi jasné, že nic podobného jsem ještě neslyšel. Nebo ne, jinak. Slyšel jsem spoustu věcí, které zněly jako určitá část nebo chcete-li složka “Revolution”, ale ještě nikdy jsem neslyšel, že by byly tyhle byť i zdánlivě neslučitelné složky namíchány takovým způsobem, jako to na své novince předkládá Lacrimosa. Tilo Wolf totiž operuje s motivy melancholického německého schlageru, přidává špetku vznešenosti klasických gotických uskupení z 90. let, nebojí se vlivů čistého industrialu nebo lehké elektroniky, a to vše podkládá stylově těžko zařaditelnými kytarami. Řekněte, dá se takováhle směsice vlivů vůbec pojmenovat? Já si na to netroufám, ale někdo povolanější by se o to pokusit mohl, protože v podobě, jaká se ukazuje na bezmála hodinovém “Revolution”, se jedná proti všem předpokladům o soudržný celek, kde se jednotlivé části doplňují, místo aby spolu zápasily. Překvapením ale není konec. Jak praví zkušenost, když někdo kombinuje tolik různých prvků, většinou mu z toho vyjde dílo, které je poměrně složité, komplexní a nemusí být úplně jednoduché se v něm zorientovat. “Revolution” je na tom trochu jinak a kdybych měl hledat nějaký výraz, jak shrnout, jakým jazykem k posluchači deska mluví, asi začnu hovořit o hudebním minimalismu, který však oplývá velkým množstvím rozličných nápadů a postupů. A je to skutečně tak, protože i přes značně umírněný charakter nahrávka oplývá opravdu zajímavými momenty – ať už co do melodií nebo kompozice.

Vynikající zprávou je, že se Tilo Wolf snad v žádné skladbě neopakuje a “Revolution” přináší deset svébytných a jasně odlišitelných skladeb. Dosaženo je toho velmi elegantně. V žádném případě se totiž nejedná o deset podle jednoho mustru šitých skladeb klasické struktury, ale je to přesně naopak. Jednou je to energická hitovka “Feuerzug”, jindy silný a rozvláčný žalm “Weil du Hilfe brauchst”, s folkem a elektronikou koketující sólo pro Anne Nurmi (“If the World Stood Still a Day”), svým minimalismem neuvěřitelně přitažlivá “Verloren” nebo třeba košatá a dlouhá kompozice “Rote Sinfonie”. Jednotlivých nástrojů je využíváno tak akorát střídmě, ne všechny jsou nutně stavěny na odiv na každém rohu a výsledkem je tak deska, která je i přes spoustu jednotících prvků velmi pestrá a nenudí.

Zcela dominantním a pro kapelu určujícím faktorem je páně Wolfův vokál. Nikdy jsem nikoho neslyšel zpívat jakkoli podobně a není se čemu divit. Barva, lehká zastřenost a jedinečné emoce, které jsou v jeho hlase skryty, vytváří v kombinaci s parádním německým přednesem vokál, který se prostě musel stát pojmem. Zajímavé ale je, že Tilův hlas místy zní jakoby trochu použitě nebo neudržovaně. Nevidím v tom však jiný důvod než záměr, protože jak jsem se na vlastní uši přesvědčil, naživo mu to zpívá opravdu skvostně. Svojí troškou do mlýna přispívá i klávesačka Anne, která se co se zpěvu týče angažuje především jako doprovodná vokalistka. Jak již ale bylo řečeno výše, svůj pěvecký um v plné šíři zužitkovává v krásné “If the World Stood Still a Day” a osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby dostala více prostoru i jinde, protože tady se ukazuje ve velmi příznivém světle.

Jak většinou není o jednotlivých nástrojích moc co psát, zde je to podstatně jednodušší, protože způsob, jakým bylo přistupováno ke kompozici “Revolution”, vysloveně ukazuje na jednotlivé linky nebo konkrétní pasáže a nechává posluchače, ať sleduje, kam plynou. Dojem na mě zanechalo střídmé, ale o to působivější využití kytar, které je radost poslouchat prakticky pokaždé, když se projeví. Jejich parádně strojový chraplák působí v kontrastu s jemným zbytek skladby vyloženě výborně a několik povedených sól – nebo rovnou celá skladba “Verloren” – ukazuje, jak skvěle zde kytary mohou promluvit do podoby celku. Neméně kvalitními party se může honosit bicí oddělení a rozhodně příjemné bylo zjištění, že není zapotřebí natahovat uši kdovíkam, aby šla od ostatních nástrojů rozeznat baskytara.

Tohle všechno zatím vypadá na mimořádné vysvědčení, ale nebylo by fér, kdybych to dosavadní nadšení trochu nezchladil, protože i když se mi album jako celek opravdu dostalo pod kůži, nelze přivírat oči nad některými zjevnými nedostatky, kterými trpí, ať už se mi to líbí nebo ne. Tedy nedostatky… žádné konkrétní nedostatky album nevykazuje, ale v jeho neprospěch hovoří skutečnost, že klady, kterých si tolik vážím, se nepodařilo plně zužitkovat na celé ploše alba. Místy tak člověk narazí na poněkud hluché pasáže, kde se není moc čeho chytit, a výsledek tím pochopitelně trpí. Asi nejvíce tu částečnou prázdnotu cítím ve skladbě “Refugium”, úplně jsem nepřilnul k “This Is the Night”, a dvojice “Weil du Hilfe brauchst” a “Revolution” přes své nezpochybnitelné kvality také není až tak dobrá, jak by mohla být. Když si ale vzpomenu na skvosty jako “Verloren”, “If the World Stood Still a Day” nebo velmi povedené “Irgendein Arsch ist immer unterwegs”, “Feuerzug” či “Rote Sinfonie”, musím nad těmi slabšími kusy přimhouřit oko.

A oko přimhouřím i v závěrečném verdiktu, protože z čistě objektivního hlediska bych musel “Revolution” hodnotit stejně jako kolega níže. Nicméně “Revolution” mě vedle celých podařených skladeb potěšilo nejen celkovou způsobem, jakým promlouvá k posluchači, ale i spoustou detailů, které když člověk objeví, zjistí, že dovedou i ty ne až tak podařené skladby vytáhnout o něco výše, než by asi měly být. A proto také hodnotím, jak hodnotím. Znát předchozí desky s černobílým harlekýnem na přebalu, možná bych se uchýlil k ještě úplně jiné známce, ale při současném stavu věcí nemohu nejnovější počin Lacrimosy hodnotit jinak než velmi příjemnou osmičkou. Za mě naprostá spokojenost.


Další názory:

Musím se přiznat, že ačkoliv samotné jméno Lacrimosa mi samozřejmě již po mnoho let není neznámé, vlastně nikdy jsem tvorbu kapely nějak hlouběji nezkoumal, díky čemuž je “Revolution” vlastně prvním albem vůbec, které věnuji nějakou větší pozornost. Nevím, jestli je to dáno právě tímto faktem, nebo jestli je “Revolution” opravdu dobré i v kontextu ostatních desek, nicméně se mi novinka opravdu líbí. Nutno uznat, že některé momenty jsou opravdu velice silné, zejména se to týká skvělé dvojice “If the World Stood Still a Day” a hned následující “Verloren”, které se obě velmi povedly, stejně jako třeba jedenáctiminutová “Rote Sinfonie”. Jsou zde sice i písničky, které mi tak úplně nesedí (jde hlavně o “Refugium”), ale ani to nic nemění na faktu, že můj celkový dojem z “Revolution” je velmi dobrý.
H.


Lacrimosa

Lacrimosa
Datum: 27.9.2012
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Lacrimosa

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Co si pamatuji, Lacrimosa v mých představách vždy figurovala jako neotřelá formace, které jsem však nikdy nedal možnost stát se jedním z mých oblíbenců. Ale odmítněte možnost zúčastnit se netradiční hudební události doprovázející vydání nové desky, po které jsem při rozdávání recenzí shodou náhod také sáhl. Ne, taková konstelace okolností vyloženě žádala o plné využití, a tak jsem se nakonec zase jednou vypravil do pražského Rock Café, vyzbrojen pouze znalostí novinky “Revolution” a také očekáváním události, která mohla dopadnout skutečně jakkoli…

Ještě než se pustím do popisu samotného dění v klubu, bylo by dobré uvést na pravou míru, čím měl být tento koncert tak netradiční. Několik týdnů před startem Tour: Revolution, jejíž součástí byla i pražská zastávka, totiž od kapely přišla zpráva o tom, že se publikum tentokrát nedočká žádných předkapel, ale namísto toho hned tříhodinového koncertu hlavní hvězdy, který bude rozdělen vedví přestávkou. Motivem pak byla snaha předvést publiku jak maximum nových skladeb, tak výběr toho nejlepšího z dosavadní košaté tvorby. To jsou dozajista sebejisté ambice, ale v takových případech hrozí riziko, že když se celá akce nepodchytí ze všech stran, z něčeho působivého se může jak mávnutím proutku stát celkem obstojný trapas. Proto jsem k celému koncertu přistupoval se střízlivým odstupem a nenechal propuknout nějaké přehnané těšení. Ovšem když jsem se konečně dobelhal na místo, najednou to začalo vypadat velmi slibně. Po vstupu do sálu se totiž mým očím otevřel pohled na velmi vkusně zařízené pódium, kterému se i při výrazné gothic stylizaci podařilo nesklouznout k lacinému kýči nebo přeplácanosti. Nezbývalo tedy než čekat na moment, kdy se v těchto kulisách rozehraje divadlo, k jehož sledování se sešla velmi početná a různorodá směska návštěvníků – gotickými kostýmy a němčinou počínaje, stahováky s bodci a ruštinou konče.

Samotný začátek koncertu se z mně neznámých důvodů protáhl skoro o půl hodiny, ale někdy mezi osmou a půl devátou večerní se konečně setmělo a sálem se rozlehly první tóny titulní skladby aktuální novinky “Revolution”. A hned ze začátku bylo jasné, že minimálně co do vizuální stránky půjde koncertu asi sotva co vytknout, protože i samotné ústřední duo Tilo WolfAnne Nurmi dostálo pověsti, a stylovými kostýmy k těm všem kulisám oba dokonale zapadli. Obzvlášť Anne vypadala naprosto úchvatně, a když do toho ještě z poza kláves rozhazovala úsměvy na všechny strany, byla to skutečně pastva nejen pro mužské oko. Ani uši však nezůstaly zkrátka a mohly se opájet velmi vydařeným zvukem, který nakonec vydržel celý večer a kapele tak v jejím úsilí neházelo klacky pod nohy vůbec nic. A bylo to poznat, protože se od samého začátku jednalo o velmi zdařilé vystoupení, ke kterému mě za celých prvních 90 minut nenapadla snad žádná zásadnější výtka.

Jak už jsem naznačil v úvodu, hrálo se jak z novinky, tak ze starších desek, a Tilo Wolf se ukázal jako opravdový hudebník, protože se krom mikrofonu se stihl pověnovat také klavíru, kytaře, klávesám… Vsadím se, že kdyby na to přišlo, neztratil by se ani za bicí soustavou. Největší pozornost ale pochopitelně strhával při čistě pěveckých pasážích, kde vedle naprosto skvostného vokálního projevu (jeho rozsah a hlasová variabilita mě opravdu uzemnily) stíhal předvádět rovněž různé tanečky a další decentní pohybové kreace, z nichž mě nejvíce zaujaly pohyby rukou, které sice vypadaly značně podobně těm, které předvádí Sharon den Adel ve svých Within Temptation, ovšem v Tilově podání to nevypadalo tak ukrutně trapně, ale naopak velmi stylově. Úlohy hlavního pěvce se v první části vystoupení dvakrát zhostila také Anne, ovšem tady jsem pocítil lehké zklamání, protože skladbu “If the World Stood Still a Day”, která se mi na desce velmi zalíbila, se jí podařilo zazpívat kolem a kolem vzato pěkně falešně a skutečně dobré to bylo snad akorát v refrénech. Nevím, jestli za to mohla nějaká závada na odposlechu, nerozezpívanost, nebo něco úplně jiného, každopádně mě to vůbec nepotěšilo. Jinak bych ale první část koncertu hodnotil veskrze pozitivně, i když se mi žádných vyloženě extatických zážitků nedostalo a ostatní přítomní kapelu odměňovali potleskem, který měl rozhodně své rezervy.

Půlhodinová přestávka uplynula vcelku rychle a musím smeknout před Tilem, který její větší část strávil za pultem s merchandisem (který byl na můj vkus dost nechutně předražený, ale to jen tak na okraj) a ochotně debatoval s fanoušky, podepisoval všechno možné i nemožné a fotil se s každým, kdo o to projevil zájem. Každopádně dění po přestávce mě zajímalo rozhodně víc než tlachy nad pivem, a tak když se Tilo rozloučil s fanoušky, vydal jsem se zpět do sálu v očekávání, co přinese nadcházející druhá půle večera. A nepřinesla toho vůbec málo. Vedle drobné aktualizace pódiových propriet (lucerniček jsem si předtím opravdu nevšiml) a změny outfitu půvabné Anne (ten nový byl na můj vkus pravda trochu moc lascivní, ale uznávám, že bylo v sále vážně horko) mám na mysli především značný nárůst intenzity celého vystoupení. Netuším, jak se to podařilo, ale trvalo jen pár minut, než mi došlo, že se poctivý a fajn koncert změnil na skutečnou bombu. Jako mávnutím kouzelného proutku Rock Café naplnila ohromná energie a vyšlo najevo, že i relativně subtilní hudba, kterou duo Lacrimosa produkuje, nepostrádá ten rock’n’roll faktor, který dovede strhnout davy k mocné odezvě. Lidé na to skutečně zabrali a závěr koncertu se proměnil ve skutečně působivý zážitek, podtržený neúnavným dožadováním se přídavku, který nakonec skutečně přišel. Jediným mínusem, který mi z druhé části vystoupení utkvěl v paměti, je tak jen skutečnost, že se snad z důvodu opožděného startu mohutně zkracovalo a návštěvníci tak přišli dobře o čtyři nebo pět dalších skladeb. Na jednu stranu je to ale možná dobře, protože z ničeho nic vybudovanou intenzitu nemělo šanci rozmělnit zhola nic…

Koncert uzavřela pecka “Copycat” a bylo po všem. K domovu jsem se odebral plný dojmů, které mi fantasticky gradující koncert připravil. Těch pozitivních byla naprostá většina, negativních jen zlomek. Sečteno podtrženo se však jednalo o událost, která zúčastněným asi vydrží v paměti dlouho, protože jakkoli jsem v úvodu poukazoval na ošemetnost takto ambiciózních projektů, Lacrimosa se tohoto úkolu zhostili se ctí, svým fanouškům přichystali mimořádný zážitek a dost možná se jim podařilo získat na svou stranu i ty, kteří do té doby tvorbě kapely neholdovali. Minimálně v mém případě se to opravdu povedlo…


Masters of Rock 2010 (neděle)

Masters of Rock 2010
Datum: 18.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Accept, Arakain, Callejon, Euthanasia, Harlej, Kimaera, Lacrimosa, Lordi, Rhemorha, Six Degrees of Separation

Festival se pomalu blíží ke konci a spousta lidí to už od nedělního rána balí. Jeden den Masters of Rock ale stále zbývá a zahajují jej v brzo ráno Euthanasia. Nemám je moc rád, vadí mi tam ten křesťanský podtext, zašel jsem na ně jen z nudy (to je tak, když je někdo vzhůru od sedmi). Víc mě bavilo pozorovat z tribuny mlhu, která se ještě převalovala v kopcích okolo areálu.

Na svojí první evropskou show přijela ze Sibiře moderně metalová smečka Rhemorha. Hoši se chtěli předvést v dobrém světle, tak to hoblovali, co to šlo, ale fakt, že se jednalo jen o obyčejný metalcore, nic nezakrylo. Některé pasáže zněly celkem zajímavě, jiné však byly stokrát provařené metalcorové postupy. Doma bych si to nepustil, na koncertě to však špatné rozhodně nebylo.

Zato následující kapela je už o něčem jiném. Další evropská premiéra, tentokrát dorazivší z Libanonu. Kimaera pro mě osobně byla černým koněm festivalu. Oproti ruským kolegům přidali k chuti předvést se na velkém pódiu velkého festivalu i hodně skvělou muziku a vyšlo z toho po čertech dobré vystoupení. Chvílemi deathově brutální, častěji doomově temní, ale vždy s orientálním nádechem, který tomu celému dává hodně osobitý šmrnc. Tleskám pořadatelům za přitáhnutí téhle skupiny, protože to byla trefa do černého, pro příští rok víc takových věcí. Jinak, jestli se tu Kimaera ještě někdy objeví, tak tam určitě nebudu chybět, protože tohle se mi opravdu líbilo. A hitovka “The Taste of Treason” zabíjí!

Autogramiáda Kimaera je povinnost, takže z dalšího Harleje vidím jen půlku. Abych pravdu řekl, moc mi to přece jenom nevadí. Další už zpola-zlidovělá kapela, takže zase nechybělo sborové zpívání refrénů, nekonečné tleskání atd. Pro mě osobně opět neurážející, zároveň ale nikterak výjimečné.

Ani Callejon nijak zvlášť nezaujali. Moderní metálek bez výraznějších nápadů. To dneska hraje každá druhá skupina. A ty zpěvákovy kecy mezi písničkami byly opravdu trapné…

Arakain, to už je dneska klasika. Člověk je viděl snad stokrát, ale vždycky si na ně zajde s chutí znovu. Potěšil ne tak úplně klasický setlist (například “Barbaři” nebo “Vinen”, spousta letitých a provařených “povinností” zase chyběla). Navíc o třídu lepší hudba než věci typu Harlej apod., takže celkově dobré.

Následující Lacrimosu jsem těžce nepobral. Studiovou tvorbu neznám, ale na Masters of Rock předvedli přesně ten sladký gothic metal (a to mi věřte, že s použitím slova “metal” jsem hodně váhal), který se tváří rádoby tvrdě a který mají všechny ty třinácti, čtrnáctileté gotičky strašně rády. Nemůže se mi líbit všechno.

Přiznávám se, Doro jsem posral (nebrat doslova!) a na její vystoupení jsem zachrápal. Než jsem se stačil dovalit do areálu, plocha pod pódiem byla tak natřískaná, že se tam nedalo hnout a nebylo odnikud vidět. Dívat se na “záznam” z obrazovky moc nemusím, a abych se rval přes lidi dopředu jak nějaký kretén? Nejsem ten typ. Příště už na ní půjdu.

Naproti tomu Unisonic, nový projekt bývalého zpěváka Helloween, Michaela Kiskeho, mě nezajímal. Kiskeho jsem nikdy neměl moc rád a vzhledem k tomu, co za posledních pár let nakecal, mi tenhle jeho slavný comeback přijde jakože mu došla škvára na fet a kurvy. Možná je to jen můj pocit, ale vidět jsem to nemusel.

Na druhém pódiu předvádějí Six Degrees of Separation další skvělý set. Možná ne tak energický jako Chaos in Head, ani ne tak kouzelný jak Silent Stream of Godless Elegy, ale pořád skvělý, nabitý až po okraj jejich vysoce originální hudební produkcí. Zazněly samozřejmě ukázky z aktuální novinky “Of Us” (například “For Hannah”), ale i starší věci (třeba dokonalá “Lucius”).

Po výtečných Six Degrees of Separation rychle spěchám na hlavní scénu, abych viděl aspoň kus vystoupení znovuobnovených německých legend Accept. Byl jsem opravdu hodně překvapen, jak moc to bylo dobré. Z těch hlavních headlinerů asi úplně nejlepší. Kdo si myslel, že to bez Uda nepůjde, tak mu nový zpěvák Mike Tornillo ve Vizovicích jasně ukázal, že půjde. Energie a nasazení jak za mlada + výborné staré hitovky = smrtící kombinace. Tornillo je Udovi hlasově dost podobný, ale tahá to víc nahoru, což se dá bez sebemenších problémů přežít. Na pódiu to navíc rozjel (i se zbytkem kapely samozřejmě) naplno, prostě super show. Pro hltače setlistů zmíním úplný závěr, kde zazněla trojice kultovek “Princess of the Dawn”, “I’m a Rebel” a úplně na konec “Balls to the Wall”.

Závěr patří finským příšerkám Lordi. Co si budeme nalhávat, nemít ty masky, vybuchující serepetičky a další show, těžko by měli takový úspěch, jaký mají. Dokud se chce ale člověk na koncertě dobře bavit, tak proč ne, Lordi jsou z tohoto pohledu ideální. Na ten jejich spektákl se přece jenom dívá hezky. Největšího aplausu se ale opět dostalo pokusům o češtinu Mr.Lordiho, zvláště pak jeho hlášce “to je vedro, do prdele!” Finští strašáci mě sice napoprvé bavili více, ale i tak podle mě nemohl nikdo odcházet zklamaný.


Zhodnocení:

Z organizačního hlediska jsem já osobně jako řadový návštěvník nějaký extra velký problém nezaznamenal. Počet toiek se vzhledem k pravidelnému čištění zdál dostatečný. Alespoň mi to všichni tvrdili, já do nich radši nelezu, dokud to vážně nehoří (smích). Ale možná by už konečně někdo mohl i na Masters of Rok zavést toi-toi rakety na močení, aby tam pánové neochcávali každý keř. O trochu víc mohlo být také koryt na osvěžení/umytí se, ale dalo se to. Areál byl po většinu dne uklizený, všude běhali brigádníci a uklízeli (kromě plochy pod pódiem, ale tak to se dá chápat).

Oproti tomu tragičtí byli tradičně moderátoři, či co to mělo být. Anglicky neuměli plácnout ani slovo, to už ani nebylo komolení názvů, ale jejich bezbřehé prznění. O metalové hudbě evidentně věděli úplně hovno (zvlášť ten chlápek), ale hlavně že se snažili být za každou cenu vtipní (a ani to jim moc nešlo). Alespoň že na tu ženskou se dalo jakž takž dívat, ale to je trochu málo, zvlášť když se nesvlékla (smích). Vždyť to zas nemůže být takový problém sehnat někoho, kdo by to tam odkecal alespoň na nějaké úrovni.

Dramaturgie festivalu, to je věčné téma. Jeden by rád tohle, druhý zase tamto, na 100% vyhovět nelze nikomu, natožpak všem. Já sám za sebe mohu říct, že bych uvítal o kápanek více těch tvrdších věcí, než jen dvakrát thrash metal (a co budeme povídat, Annihilator zas takoví tvrďáci nejsou), jeden doom/death a jeden Behemoth. Neříkám udělat z toho druhý Obscene Extreme, ale přece jen loňský vyrovnanější line-up mi přišel lepší než ten letošní, téměř čistě heavy(/speed/power) metalový.

Počasí bylo letos opravdu humus. První tři dny byla tak neskutečná vedra, že jsem myslel, že chcípnu. V neděli už bylo pěkně pod mrakem a nepršelo, večer jsem ale zase klepal kosu (smích). Naštěstí nechali pořadatelé během teplých dní dav pod pódiem kropit vodou, což opravdu bodlo. I když se mi zdálo, že si to občas frajer-kropič užíval až moc (cákal když už se pomalu smrákalo a pak člověku byla kosa, s oblibou pral do lidí, kteří na to neměli náladu atd.), ale dejme tomu, pořád to bylo v tom horku dobré. Ale pro příště – na zahnání horka je nejlepší pozvat Immortal (smích)!

Celkově? Celkově se mi tam líbilo, ale tak to už se musí vážně něco dít, aby se mě to na koncertech nebavilo (smích). Mí favoriti mě nezklamali, někdo mě překvapil, někdo zase zklamal, ale tak už to holt chodí. Nakonec mě se mi tam líbilo o mnoho víc, než jsem původně při pohledu na soupisku čekal a že jsem jel rozhodně nelituji.