Archiv štítku: Lamp of murmuur

Redakční eintopf – speciál 2020: Dantez

Dantez

Dantez:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned
3. Akhlys – Melinoë
4. Offermose – Stilhedens tårn
5. Sevdaliza – Shabrang

CZ/SVK deska roku:
1. Goatcraft – Spheres Below
2. Infer – Aeon of Deathless Blight

Neřadový počin roku:
1. Balmog – Pillars of Salt
2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony
3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga

Artwork roku:
Akhlys – Melinoë

Objev roku:
Golden Light

Archeologický objev roku:
Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)

Shit roku:
Behemoth – A Forest

Koncert roku:
1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR

Videoklip roku:
Flatbush Zombies – Afterlife

Film roku:
1. His House
2. The Devil All the Time
3. Hunter Hunter

Potěšení roku:
hudební nadprůměr

Zklamání roku:
Shame od Uniform a skon MF Dooma

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

„Endless Wound“ se daří v žebříčcích recenzentů, kteří si běžně s hnusným metalem netykají. Black Curse tak na ně působí jako neokoukaná, zlá a zhovadilá kapela. Netroufám si říct, do jaké míry se mezi tyto hodnotitele řadím. Vím, odkud Black Curse čerpají a že nepřináší nic překotného. Nemůžu ale přehlížet fakt, že songwritingem přechcávají velké procento stejně laděných, často extrémnějších projektů, a dokonce i některé novější počiny stálic, které byly u zrodu sub-žánrů, jež Black Curse kultivují. Debutu se prostě nedají upřít kvality – natolik silné, že snadno pohřbí argumenty typu „nic nového pod sluncem“.

2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned

Horrorcore odjakživa trpěl na absenci nápaditosti, čistokrevnou blbost a nedostatek rapového i produkčního talentu. „Vision of Bodies Being Burned“ tyto zádrhely obrací ve svůj prospěch. Beaty jdou ruku v ruce s rapem a jeho obsahem, každý zvuk i řádek má své místo a umocňuje atmosféru. Vše je provedeno v nejvyšší kvalitě, s úctou ke kořenům rapu i filmového hororu a v inovativním elektronickém zvuku, který by obstál i mimo hip-hop.

3. Akhlys – Melinoë

Nejlepší počin Akhlys a jedno z vrcholných děl vzniklých okolo Nightbringer. „Melinoë“ je precizně napsaná, koncepčně podchycená a dokonale vyprodukovaná. Zvuk umocňuje dojem z břitkých riffů, salv bicích i dusivého ambientu. Hudba koresponduje s pohledem paksichtu na coveru, tématikou nočních děsů i údělem řecké bohyně, podle které deska dostala jméno. Geniální hudební ekvivalent nejen k Fuseliho malbám.

4. Offermose – Stilhedens tårn

Atmosférická, nápaditá a ucelená hudební odysea bez zakopnutí. „Stilhedens tårn“ obchází sterilitu soudobého synthwavu i tradiční pokojíčkové vyznění dungeon synthu. Vysoké produkční kvality se snoubí s vyváženou produkcí, aurou soundtracků 70. a 80. let a elektronickým základem z berlínské školy. Vše v moderním kabátě, který ovšem na modernu nedojíždí. Největší ambientní blaho roku 2020.

5. Sevdaliza – Shabrang

Novinka Sevdaliza mě sundala až během klasického dohánění restů na konci roku. „Shabrang“ spojuje temné trip-hopové základy, moderní produkci, nepatetické smyčce, vlivy perské muziky a charakteristický projev zpěvačky, který sice neohromí rozsahem či technikou, ale harmonickým splynutím s instrumentací. Robustní „Wallflower“, křehká „All Rivers at Once“ nebo neurotická „Rhode“ učaruje na první poslech a přinutí si najet zbytek desky – klidně vícekrát po sobě. „Shabrang“ není dokonalá – škodí si délkou a občasnou unylostí. Trefuje se ale často a natolik přesně, že si místo v top pětce zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Goatcraft – Spheres Below

Přiznám se, že CZ/SK scéně nevěnuji výjimečnou pozornost. Nejen na hudbu se snažím čumět globálně, a proto nedávám přednost nosičům jenom kvůli tomu, že jsou české nebo slovenské. Po zběžném poslechu „Spheres Below“ (k většímu ponoru jsem se zatím nedostal – deska vyšla den před koncem roku) si však troufám říct, že Goatcraft stvořili desku světového měřítka, která by se ctí mohla stát po boku zetlelých releasů 13th Moon, The Haunting Presence nebo Ritual Necromancy.

Infer

2. Infer – Aeon of Deathless Blight

Infer jsou ve srovnání s Goatcraft trochu zaměnitelnější, „Aeon of Deathless Blight“ je i přesto albem nadstandardních kvalit. Novinka spojuje drive „Demigod“ od Behemoth s vyhroceností Infernal War. Díky tomu dokáže – s podporou úměrně špinavé a robustní produkce– rozjebávat vskutku světově.

Neřadový počin roku:

1. Balmog – Pillars of Salt

Bezmála dvacetiminutový opus, který Balmog vyčleňuje ze škatule tuctových occult blackmetalových kapel a dává pádný důvod kapelu nadále sledovat. „Pillars of Salt“ je silnou, překvapivou, až do konce poutavou jízdou, která nemá co do energie a feelingu daleko od nejlepších záseků Ascension nebo Aosoth.

2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Vydařený warm-up k debutu, který vyšel zhruba o půlroku později a nejspíš by si našel místo do mojí roční top 10ky. Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ je ve srovnání s první řadovkou břitčí a méně melodické, proto ho někteří označují za lepší než následnou „Heir of Ecliptical Romanticism“. Osobně to mám zhruba nastejno, oba počiny totiž volené ladění black metalu představují trochu jinak, ale v obdobné kvalitě – kvalitě, která na americké scéně v poslední době celkem chybí.

Balmog

3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga

„19 Beläten – En sommar av plåga“ kompiluje skladby nezajímavějších umělců na poli industrialu, ambientu a elektroniky, které spojuje cit pro tvorbu hudebních ploch s ritualistickým feelingem. Berlínský label Beläten pomocí „19 Beläten – En sommar av plåga“ posluchače provází charakteristickým, v současnosti nepříliš širokým hudebním spektrem a poskytuje kvalitní materiál pro znalé i zvědavé. Soupiska obsahující jména jako Trepaneringsritualen, Spit Mask, Pact Infernal či Nordvargr mluví sama za sebe.

Artwork roku:

Akhlys – Melinoë

Hezkých artworků se v roce 2020 urodilo dost – o post nejlepšího se ucházela epická esoterní skládačka od Precaria, minimalistický bezksicht na „May Our Chambers Be Full“ od Thou a Emmy Ruth Rundle nebo okultně-naturalistická odpornost zachycená na přebalu debutu Miasmatic Necrosis. Ve finále jsem se rozhodl jít do nejzjevnějšího. „Melinoë“ si první místo zaslouží nejen za provedení a od kapelních počátků budovanou návaznost, ale i za souznění s tématikou samotného materiálu.

Akhlys - Melinoë

Objev roku:

Golden Light – Sacred Colour of the Source of Light

„Sacred Colour of the Source of Light“ zaniklé dvojice Henderson/Woods skoro sáhla na pátou příčku mého výročního žebříčku. Golden Light v roce 2020 stvořili nejsilnější desku z ranku atmosférického lo-fi black metalu, která díky rozumné délce, úměrné experimentaci a unikátnímu charakteru snadno přebila i první řadovku Paysage d’hiver. Plusem je i perfektní volba coveru – střet destruktivního a tvůrčího principu z Blakeova cyklu červeného draka dokonale koresponduje s temně vznesenou aurou desky.

Archeologický objev roku:

Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)

V thrash metalu se nevyznám. Nějak jsem nabyl dojmu, že po Slayer a Sodom už člověk nic jiného nepotřebuje – Metallica zní měkce, Dave Mustaine je čurák a pizza thrash si poslechnu maximálně na festivalu, když jdu náhodou kolem. Mé absurdní a ignorantské dogma v roce 2020 zpochybnila „Epidemic of Violence“ od Demolition Hammer. Navýsost vyhrocená palba s ostrými riffy a takřka perfektním zvukem bicích mě ohrožuje pravidelně a dává podnět i nadále v thrashi bádat.

Golden Light

Shit roku:

Behemoth – A Forest

Nergalovy profesně-internetové brikule by se daly označit shitem posledních pár let, konkrétně od dob přemožení leukémie. Fakt, že se soudce polského Hlasu z nemoci vylízal, je samozřejmě fajn, škoda jen, že Nergalův druhý dech doprovází sebenalezení se v teenagerovském satanismu, zakládání barber-shopů a pravidelné instagramové příspěvky z jógy. Podobná ztráta sebereflexe v poslední době doprovází i Behemoth. Pomiňme online přenos koncertu za absurdní cenu a přejděme rovnou ke coveru „A Forest“ od The Cure, který svými povzdechy navíc poctil vrcholový edgelord Kvarforth. Tento zmrdí megazord stvořil ohavnou ukázku nezkroceného ega a ujetého vlaku, u které kroutí hlavou i nalíčený natékající Marilyn Manson po padesátce. Předělávka hudebně stojí za hovno – post-punkovou strohost totiž nahrazuje bakelitová grandiozita, která zabíjí původní sílu i záměr. Nelítostný útok na čest běžného posluchače a 15leté metálistky, které o The Cure nemají ponětí.

Koncert roku:

1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR

V roce 2020 jsem se zúčastnil jen hrstky koncertů a žádný z nich nemůžu označit za zásadní. Nebaví mě ani moc čumět na záznamy – maximálně jsem se nachytal při sledování živáků Judas Priest nebo zásadního „Devotional“ od Depeche Mode z roku 1993. Proto pozici neobejdu ani plnohodnotným nahraným koncertním setem a zmíním čtyřskladbové vystoupení Sevdalizy na platformě Tiny Desk Concert od NPR.

Videoklip roku:

Flatbush Zombies – Afterlife

Na kost transparentní pohled do zhýralého životního stylu v hoodu. „Afterlife“ těží z pseudo-rentgenové kamery, chytré režie i abstraktní výpravy. Kombinace černého backdropu s nemorálním děním nutí diváka pouštět klip dokola a zkoumat neobjevené nuance. Všechny aspekty navíc posilují dojem ze striktního rapu a temné produkce.

Film roku:

1. His House

Naprosto chápu skeptické pohledy na film, který se motá okolo uprchlické krize. „His House“ ale nevyužívá situaci hrdinů k agitaci (což by si mohla přiznat hlavně uživatelská obec ČSFD: sekce komentářů by pak nemusela být výstavou bezbřehého čuráctví). Raději chytře aktualizuje tzv. haunted house trop, skrze nějž se soustředí na psychologii ústředního dua a postupně odhaluje jejich démony i pocity odcizení. V závěru jde o minimalistické, leč vrstevnaté a sympaticky zahrané hororové drama, které v určitých aspektech překonává i sociální thrillery Jordana Peela.

2. The Devil All the Time

Nebylo snadné najít snímek, který by zaujal a uspokojil filmového fanouška čistě z perspektivy řemesla. „The Devil All the Time“ sice má mouchy, je ale skvěle zahraný, dialogově poutavý a kvalitně natočený. Kromě lehce přestřelené délky kazí dojem přitažený scénář. I tak jde o jeden z mála kusů poctivé filmařiny ze staré školy, které šlo v roce 2020 dosvědčit.

Hunter Hunter

3. Hunter Hunter

Chytrá a napínavá podívaná za pár peněz, která diváka nechává hádat, aniž by musela přepadávat do intelektuálna nebo se schylovat k absurditě. „Hunter Hunter“ klame každým aktem a ve finále volí tu nejuspokojivější a svým způsobem nejodvážnější cestu.

Potěšení roku:

hudební nadprůměr

Minulý rok jsem si povzdechl nad všeobecnou průměrností vydaných nahrávek. v roce 2020 jsem naopak rozdýchával nálož opravdu kvalitních desek – tolik, že bych vlastně neměl problém splácat rovnou top patnáctku. Fakt, že se do finálního výčtu nevešly poslední záseky Oranssi Pazuzu, Revenge, Panzerfaust nebo Ka, asi hovoří za vše.

clipping.

Zklamání roku:

Shame od Uniform a skon MF Dooma

Kapel, jež drží naživu hutný, mechanický, ve vší sterilitě nasraný industrial, ubývá. V roce 2020 tento oheň udržovala Godflesh uctívající drtička Realize. Obdobná oddanost se ještě donedávna prisuzovala Uniform, kteří se pyšní funkčním spojením zvukové mašinérie a punkové neurvalosti. Poslední „Shame“ bohužel tvrdě dojela na zpackanou produkci. Novinka sice nabízí kvalitní skladby, rozbředlý zvuk ale od většího počtu rotací odrazuje. „Shame“ navíc tvrdě selhává při porovnání se špinavě a tvrdě znějícím předchůdcem. Potenciál utopený bídným mixem je proto jasným zklamáním roku.

Za neblahou zmínku stojí i smrt MF Dooma. V mých očích je Doom jednou z nejzásadnějších rapových entit vůbec a každý, kdo samozvaného villaina nemá v osobní rapové TOP 10, potřebuje poslouchat více a pozorněji. U mála rapperů člověk nabývá dojmu, že záleží na každém rýmu, ne-li slabice, nemluvě pak o tom, že Doom vše umně balil do zajímavé produkce a chytrých konceptů, které doprovázely i dílčí alter-ega. Je na hovno, že se nikdy nedočkáme slibovaného pokračování kultovního „Madvillainy“. Přesto je smrt Dooma podivně poetická. Rapper samotný totiž často kladl důraz na to, že maska a její charakter je důležitější než osoba za ní (tuto filosofii několikrát stvrdil posíláním dublérů na živé koncerty). Smrt tak masku určitým způsobem zvěčnila. Teď pouze záleží na ostatních, kdo přebere nadhozenou roli a nadále bude chytře upozorňovat na smradlavý, třebaže populární rap.

Black Curse

Zhodnocení roku:

Hudebně dobré, filmově bída, koncertně takřka depresivní. Zda špatné časy opravdu plodí dobré umění, uvidíme spíše letos.


Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism

Lamp of Murmuur - Heir of Ecliptical Romanticism

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 2.10.2020
Label: Death Kvlt Productions

Tracklist:
01. Of Infernal Passion and Aberrations
02. Bathing in Cascades of Caustic Hypnotism
03. Gazing Towards the Hallways of a Peaceless Mind
04. The Scent of Torture, Conquering All
05. Chalice of Oniric Perversions
06. Heir of Ecliptical Romanticism
07. The Stars Caress Me As My Flesh Becomes One with the Eternal Night
08. In the Wake of Adversity (Dead Can Dance cover)

Hrací doba: 47:29

Odkazy:
bandcamp

Tradice hnusného black metalu nelze Spojeným státům upírat. Ze dna US lo-fi škatule lze vyštrachat na kost ohlodanou primitivitu Von, luciferiánské Black Funeral nebo ortodoxnější Judas Iscariot. S příchodem milénia převzali štafetu Xasthur a Leviathan. Zejména zvuk z dem a raných dlouhohrajících desek Wresta rezonuje napříč nosiči cizích kapel až dodnes. Jen pár ale na vystavěném základě vytváří materiál s větší výpovědní hodnotou.

Onen raritní potenciál vykazují Lamp of Murmuur. Za své dva aktivní roky se kapela o pozornost přihlásila jedním EP, splitem a několika demy, z nichž poslední „The Burning Spears of Crimson Agony“ bylo nejkompetentnější a zafungovalo jako slibný nástin nadcházejícího.

Dlouhohrající „Heir of Ecliptical Romanticism“ následovalo bezmála půl roku po nejnovějším demu. Z desky je kontinuita patrná, rovněž lze zaznamenat i lehký posun. Lamp of Murmuur stále zavánějí staršími Leviathan, zvuk je ale pořád více uzpůsobován vlastnímu vyznění. „Heir of Ecliptical Romanticism“ větší měrou probíjí vlastním charakterem. Deska osciluje mezi blackmetalovou agresí a melancholickým splínem. První cítění je patrnější na začátku a postupně se překlápí do druhého.

Co do kvality je pak „Heir of Ecliptical Romanticism“ vyvážené. Hned první skladba představuje vše, v čem Lamp of Murmuur trumfují – úvodní riff prokazuje, že kapela umí psát v nastavených žánrových mantinelech. Funguje i postupné prolínání kytar syntezátorovými podkresy, které nepřeřvávají, pouze dobarvují. Po minutě dochází k břitké změně – riff nabývá úsečné, téměř hardcorové formy bez toho, aby nabourával nadhozenou auru tracku. Jde o jeden z trademarků, který staví Lamp of Murmuur nad hromadu ostatních lo-fi projektů – schopnost originálně psát bez toho, aby primární špína utrpěla. Obdobný, ale vždy trochu jinak podchycený přístup, lze slyšet i na několika následujících tracích.

Až s pátou „Chalice of Oniric Perversions“ se deska začíná točit k melancholičtějšímu vyznění, které vrcholí v „Heir of Ecliptical Romanticism“ prostřednictvím kombinace úvodní, téměř upbeatové pasáže a následující ležérnější polohy. Titulní věc představuje největší odklon, skladba je pod nejsilnějším vlivem dungeonsynthové tvorby skupiny a svou lehkou podvratností album oživuje. Vše uzavírá velmi dobře uchopený cover Dead Can Dance, který dotváří nastolenou atmosféru, a proto nepůsobí jako vata.

Lamp of Murmuur baví každou chvilkou (včetně ambientních meziher). „Heir of Ecliptical Romanticism“ dokazuje, že kapela v rámci surového black metalu pokrývá všechny využívané atributy – hudba tne do živého, oplývá rozmanitou atmosférou, mrazí hnusným vokálem a má riffů jak zmrd. V tomto ranku nic lepšího letos nečekám.


Redakční eintopf – říjen 2020

Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism

H.:
1. Neon Scaffold / Gruzja – Konflikt
2. Necrophobic – Mirror Black
3. Shibalba – Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)

Metacyclosynchrotron:
01. Malicious – Deranged Hexes
02. Prosternatur – Mortuus et sepultus
03. Dysylumn – Cosmogonie

Cnuk:
01. Undeath – Lesions of a Different Kind
02. Molassess – Through the Hollow
03. Armored Saint – Punching the Sky

Dantez:
01. Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism
02. Offermose – Stilhedens tårn
03. clipping. – Visions of Bodies Being BurnedEye

H.

H.:

Pro říjen nejvíc vyhlížím polské splitko „Konflikt“. Magory z Gruzja snad není třeba pravidelným čtenářům představovat. Oběma jejich deskám „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ jsme zde věnovali pochvalné recenze, za nimiž si mohu pořád stát. Obzvlášť druhé album furt maká jako čuně. Známé uličníky doplní debutující Neon Scaffold a můžu vám vyspoilerovat, že ani oni zrovna nepředstavují vrchol normálnosti a průměru. Nahrávku jsem začal zčerstva hustit z promo kopie a zatím mi přijde kurevsky zajímavá, takže si na ni určitě počíhejte!

Povinností samozřejmě bude také novinka švédských klasiků Necrophobic. Nepředpokládám, že by severští veteráni na „Dawn of the Damned“ vymýšleli něco neobvyklého, ale standardní nášup skvělých riffů, hřebů a kožených kaťat pod obalem od Necrolorda nemůže zklamat. Singlová „Mirror Black“ mě baví fakt popiči, takže se výsledné kvality nebojím.

Nakonec jsem si schoval řecké Shibalba, jejichž novinka „Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)“ slibuje zajímavou proměnu zvuku. Hlavně druhý vypuštěný track „Δαήμων Tunnel Ζ“ se tváří dost nadějně, tak uvidíme, jaké to bude.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je sice pěkné, že Fenriz odkudsi vyhrabal staré songy Isengard a vůbec říjen působí nabitě, jenže největší povinností je bez debat debut Malicious „Deranged – kurva – Hexes“. Takřka výhradní inspirace Necrovore a „nultou“ deskou Morbid Angel potěší nejen radikální staromilce, ale všechny fanoušky pravého metalu smrti, protože Finové svůj debut nasázeli s ukrutným přehledem.

O druhé desce Prosternatur vím jen to, že vyjde hned ze startu měsíce. Z debutu a splitka s Ancient Moon si pamatuju hovno, ale mám je prostě zafixované jako vysoce slibnou kapelu, takže tomu dám šanci, vypuštěná skladba totiž zněla dobře. Podobným případem jsou i Dysylumn, i když tady přiznám, že mě s ukázkou navnadila i omáčka okolo. Konceptuální trojalbum o celkové délce hodiny a dvaceti minut, magnum opus a tyhle kecy, chce se mi však věřit, že si borci dali vážně záležet. Ani od jedné z kapel nečekám nic doopravdy prvotřídního, ale když při poslechu vstávají chlupy, lze prominout všelicos.

Cnuk

Cnuk:

Dvě loňská demíčka amerických Undeath byla slušnou variací na zvířecí death metal, ale nyní je před nimi důležitý krok v podobě první dlouhohrající nahrávky. Jak se s tím popasovali, zjistíme už brzy. Od „Lesions of a Different Kind“ si slibuji hodně. Demo s názvem „Demo ’19“ mě baví víc než o pár měsíců mladší „Sentient Autolysis“, ale obecně vzato, pokud se jim povede udržet formu z těchto dvou kazet, mělo by to stát za to. Čekám prostě kvalitně prohnilý death metal, nic víc, nic míň.

Singlová ukázka „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ naznačila, že Molassess, tedy uskupení navazující na dílo zaniklých okultistů The Devil’s Blood, bude důstojným pokračováním dráhy Faridy a dalších. Hudba Molassess je odlehčenější, avšak nálady zůstávají obdobně opojné. Především vokál Faridy stále funguje. „Through the Hollow“ by mohlo být dost příjemné.

Do třetice něco klasičtějšího. Po pěti letech s novým albem přijdou také Armored Saint. To minulé, „Win Hands Down“, se mi líbí hodně a myslím, že není důvod, proč by to s „Punching the Sky“ mělo být jinak. Armored Saint vlastně nikdy slabou desku nevydali, takže nevěřím, že by si to teď pokazili.

Malicious

Dantez

Dantez:

Debut Lamp of Murmuur vychází 2. října, o kvalitách ale už není třeba spekulovat. Celé album totiž pár dní visí na YouTube kanálu Order ov the Black Arts a můžu říct, že jde o solidní šlehu. Po delší době lo-fi počin z Ameriky po vzoru starších Leviathan s menším důrazem na depku, který stojí fakt za to.

S očekáváním vyhlížím taky další dlouhohrající počin Offermose, který kombinuje ambient, dungeon synth a zvuk berlínské školy s esoterní atmosférou Popol Vuh. Na novinku mě navnadila skladba „Sjælens Ruin“, která sugestivní zvuk umocňuje syntetickýma bicíma.

Minulý říjen si do mého žebříčku našli cestu noise-rapoví clipping. a letos tomu není jinak. Loňská „There Existed an Addiction to Blood“ nabídla koncept, který pohromadě držela jak lyrika, tak zvukové spojení hluku s horrorcorem. „Visions of Bodies Being Burned“ coverem i singly napovídá, že na předchůdce tematicky i kvalitativně naváže, a já u toho určitě budu.


Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Lamp of Murmuur - The Burning Spears of Crimson Agony

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 26.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part I)
02. Meditating in the Poisonmists
03. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)
04. Eternally Banished to Agony

Hrací doba: 24:21

Odkazy:
bandcamp

Nedávno jsem zaznamenal britský label Death Kvlt Productions, který se soustředí na vydávání černé metalové primitivity. Mezi zvučnější jména, která label neperiodicky hostí, patří třeba Autokrator. Většinu prostoru však věnuje novějším projektům, které si striktně hoví v lo-fi zvuku a black metalu druhé vlny.

Vedle kvalitních projektů jako Sadisme nebo Mal du siécle sem patří i Lamp of Murmuur. Washingtonský one-man-band pracuje se dvěma polohami – s black metalem navazujícím zejména na americkou zetlelost. V druhém případě jsou to ambientní plochy, které si půjčují temné aspekty z temného dungeon synthu. Z black metalu jde slyšet například raný Leviathan a hnusnější Judas Iscariot. Z ambientu pak smrdí pásky z katalogu Les légions noires nebo třeba nemetalové předehry od Demoncy.

Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ představí obě hudební spektra. Více se však věnuje black metalu, který navzdory špinavému zvuku a zpátečnickému přístupu není vůbec pitomý. Lamp of Murmuur i navzdory oddanosti fundamentální absurditě žánru tvoří dlouhé a rozmanité kompozice, které dokážou překvapit změnami v rytmech, riffy i vokálem. Dvě poslední zmíněné složky táhnou hudbu nejvíce. Riffy jsou místy atmosférické. Vzápětí se však chytře překlápí do dřevitých poloh. Vokál nejčastěji sází na tradičně zastřený blackmetalový ryk. Místy jej však obmění modernější ztrápené halekačky nebo attilovské nápěvy.

Díky kvalitně odvedeným dílčím aspektům tak „The Burning Spears of Crimson Agony“ dokáže i navzdory šablonovitosti zapůsobit. Památných momentů je zde dost. Lze zmínit třeba druhá polovina „A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)“, ve které se zničehonic utne chaotická sypačka, skladba se překlopí do primitivní polky a na tu vzápětí naváže ambientní kytarová vyhrávka doprovázená sklíčeným polo-zpěvem. Plusem je i vyvážený zvuk – dostatečně čitelný, ale dost hnusný na to, aby posluchače obestřel správně hnusnou aurou.

První a druhou část „A Burning Spear to the Heart of Dawn“ od sebe dělí ambientní mezihry, které sice nezapůsobí stejnou silou jako dlouhé skladby. Nedá se však říct, že zde své opodstatnění nemají. Lamp of Murmuur to s ambientem umí. Dokazují to třeba počinem „Cursed Deambulations of the Nocturnal Entities“, na kterém pomocí syntezátorů přetváří svůj předchozí materiál do umírněnější polohy. Skladby „Meditating in the Poisonmists“ a „Eternally Banished to Agony“ působí spíše jako ochutnávky, a v tomto ohledu fungují dobře. První zmíněná připomene synthy ze soundtracků herní série „Blood Omen“; druhá zakončuje demo kolísavou melodií chátrajícího piana.

Projektů podobných Lamp of Murmuur je po kokot. Jen málo se jich pro tristní nedostatek hudebního charakteru ale vyplatí sledovat. Lamp of Murmuur do té trochy patří a „The Burning Spears of Crimson Agony“ slouží jako krátký, ale úderný úvod do kapelního katalogu.