Archiv štítku: Lana Del Rey

Redakční eintopf – červenec 2017

Lana Del Rey - Lust for Life
Nejočekávanější deska měsíce:
Lana Del Rey – Lust for Life


H.:
1. Suicide Commando – Forest of the Impaled
2. Laibach – Also sprach Zarathustra
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Kaša:
1. Prong – Zero Days

Zajus:
1. Public Service Broadcasting – Every Valley
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Decrepit Birth – Axis mundi

Skvrn:
1. Boris – Dear

Onotius:
1. Lana Del Rey – Lust for Life
2. Cytotoxin – Gammageddon
3. Ereb Altor – Ulfven

Metacyclosynchrotron:
1. Nexul – Paradigm of Chaos
2. Vesicant – Shadows of Cleansing Iron
3. Heresiarch – Death Ordinance

Cnuk:
1. Tau Cross – A Pilar of Fire
2. Melvins – A Walk with Love and Death

Mythago:
1. God Root – Salt and Rot
2. Seer – Vol. III & IV: Cult of the Void

H.

H.:

Červencový výběr není nijak rozsáhlý, ale spokojen s ním jsem. Vlastně mě zajímají jen tři alba, ale každé z nich opravdu hodně. Na první místo samozřejmě nemohu nominovat nic jiného než Suicide Commando. To je kapela, jejíž muzika mě chytila pod krkem a snad už nikdy se mi neoposlouchá, a i když nepochybuji o tom, že se najdou tací, kdo se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně je projekt Johana Van Roye aggrotechový strop. Minulá deska „When Evil Speaks“ možná byla o něco slabší než předchozí majstrštyky „Implements of Hell“ a „Bind, Torture, Kill“, ale i tak – na novinku „Forest of the Impaled“ se těším zkurveně zasraně moc. Popravdě je to pro mě jeden z nejočekávanějších počinů letoška!

Snad dostatečným důkazem toho, jak jsem na novinku Suicide Commando zvědavý, je i skutečnost, že tato odsunula na druhé místo i legendární Slovince Laibach. Tuhle formaci sice zdaleka nemám naposlouchanou tak moc, jak bych si sám přál a jak by si asi zasloužila, což je ale vzhledem k rozsáhlosti její diskografie snad i pochopitelné, ale jistá zákoutí jejich tvorby mám velmi rád a nadcházející desku „Also sprach Zarathustra“ rozhodně nehodlám minout.

No, a do třetice všeho dobrého (doufejme) – již podruhé v eintopfu „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Poprvé jsem ji sem napsal v květnu, ale původní datum vydání bylo nakonec posunuto až na 21. července, takže znova a tentokrát snad už definitivně. A zajímá-li vás důvod, proč se příznivec obskurní a morálně pokleslé hudby těší na nové album popové hvězdy první velikosti, doporučil bych vám nalistovat dobovou recenzi na předchozí počin „Honeymoon“, z níž byste to snad měli pochopit…

Kaša

Kaša:

Slabota. Červenec nemůžu z pohledu chystaných hudebních novinek nazvat jinak. Nechci tvrdit, že by nadcházející měsíc trpěl totálním nedostatkem relativně zajímavých jmen, ale opravdovou pecku, na kterou se těším, jsem si v červenci našel jenom jednu. Nebýt Tommyho Victora a jeho industriální metalové mašiny Prong, tak bych vlastně pořádně nevěděl o čem psát. Tím ale nemám v plánu snižovat očekávání, jaká do „Zero Days“ vkládám. Prong bych na první místo uvedl i v mnohem silnějších měsících, protože Tommy Victor a jeho parťáci v uplynulých letech chytili druhou mízu a točí alba, která považuji za ta vůbec nejsilnější v jejich kariéře. Industriální metal mísí tato veličina s thrashovou ostrostí a rockovou zpěvností velmi přesvědčivě, a pokud se Victorovi podaří udržet laťku posledních tří počinů, budu velmi spokojen.

Zajus

Zajus:

Zatímco před měsícem jsem se zde radoval ze skutečnosti, že je červnový výběr nesmírně bohatý a jeho jedinou nevýhodou byla nutnost prosévat seznam plánovaných alb tak dlouho, dokud nezbudou jen tři kousky, v červenci jsem naopak rád, že se mi díky drobnému podvodu trojici alb podařilo najít.

V první řadě je zde třetí album Public Service Broadcasting. Jejich dva roky staré „The Race for Space“ mě bavilo, ovšem zároveň mi v něm scházela hloubka a přišlo mi až příliš oddechové. Přesto jsou Public Service Broadcasting zajímavou kapelou a jejich organická kombinace elektroniky s rockem stojí za pozornost. Lanu Del Rey jsem v eintopfu již jednou jmenoval, odložení alba mi však dává příležitost zaplácnout prázdnou příčku i v červencovém vydání. Byl jsem mírně zvědavý naposledy a jsem mírně zvědavý i nyní. To třetí příčku považuji za výstřel do tmy. Technické deathmetalisty Decrepit Birth jsem neslyšel dobrých devět let. Jediné, co si po takové době vybavuji, je, že mě jejich druhé album „Diminishing Between Worlds“ ve své době docela bavilo. Bylo by naivní dělat jakékoli závěry na základě devět let staré desky kapely hrající žánr, který mě jinak moc nebere, ale i tak ve mně hlodá slaboučká zvědavost. Decrepit Birth si poslechnu rád, ale příliš velké naděje do něj nevkládám. Červenec bude odpočinkový.

Lana Del Rey

Skvrn

Skvrn:

Nemůžu si pomoct, ale červenec je slabota, a to napříč všemožnými žánry. Jednak toho vychází málo, druhak to málo stojí zpravidla za nic. Po delší době tak mohu do redakční mlýnice přispět pouze jedinou pobídkou k poslechu – obstarejte si nové Boris. Budou zádumčiví, těžcí (vahou i na přelouskání) a napoví, jak budou v srpnu na josefovské pouti znít. A nebo taky ne, Boris umí mást, vlastně to mají v popisu práce. Klam k téhle japonské hře neodmyslitelně patří a je jedině dobře, že se takové špeky vozí i k nám. Jasně, Brutal: spousta lidí, spousta klišé, supermarket s muzikou. Dokud ale sámoška nabízí krom obyčejného zboží i to výběrové, fronty lze doporučit k vystání.

Onotius

Onotius:

Jednozávitovou mainstreamovou popovou scénu v mých očích vždy kultivovala svým uhrančivým hlasem a schopností skládat skladby se silnou atmosférou pro vykřičené hitparády až neobvykle dospělou a potemnělou. Pravda, vytahovat zrovna Lanu Del Rey je asi nošením dříví do lesa, ale nemohu si pomoct, na její novou desku jsem zkrátka zvědav. Bude mé oblíbené „Ultraviolence“ pokořeno? Přijde s něčím novým, nebo sjede po skluzavce popularity směrem k plochému a oposlouchanému patosu? Nezbývá než čekat.

Zajímavých technických death metalů vychází více, ale má volba nyní padá na precizně brutální Cytotoxin, jejichž „Radiophobia“ byla zhudebněním největší a nejznámější nukleární katastrofy a bezútěšnosti s ní spjaté. Svůj žánr někdy popisují jako Chernobyl death metal a je to ekvivalent pro až matematicky přesnou drtičku, na kterou se těším i v novém provedení na nahrávce „Gammageddon“.

Že pojem viking metal nemusí nutně znamenat nějakou skákačku dobrou leda tak k pivu a bujaré oslavě, ukazují například švédští Ereb Altor, kteří vycházejí z té nejčistší Quorthonovské tradice. Jejich obdiv k veličině Bathory koneckonců vygradoval na sadě coverů „Blot – Ilt – Taut“. Kapela ale není jen nějakým laciným plagiátem a postupně si vytvořila vlastní specifickou tvář. Ctí tradici, ale zároveň přidává svou dávku imaginace. Uvidíme, jak se povede novinka nesoucí název „Ulfven“.

Nexul

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už při psaní červnového eintopfu jsem plánoval, že v tom nynějším uvedu očekávaný debut novozélandských Heresiarch, problém ovšem spočívá v tom, že mám spíše chuť desku v recenzi sepsut. Stále se však jedná o velice násilný a solidní bordel, a proto si „Death Ordinance“ zmínku zaslouží. Uvidíme, co nakonec vybliju na „papír“ a jaký bude v porovnání váš dojem. Ale nevadí, myslím, že bych si mohl spravit chuť s dalšími dlouhohrajícími debuty. Tím prvním jest „Shadows of Cleansing Iron“ rovněž novozélandských Vesicant, kteří v minulosti s Heresiarch dokonce sdíleli člena. Soudě dle ukázky z novinky a starého dema „Edict“ mám dojem, že kapela v metalovém násilí umí myslet za roh a zároveň vykouzlit nepříjemnou atmosféru. Jsem zvědav, zda tomu tak doopravdy bude. Ale taková jistotka opravdu našlapané satanistické bestiality by se mohla skrývat v „Paradigm of Chaos“ amerických Nexul. Kapela si s deskou dala hodně načas, první demo/EP bylo super, tak snad bude album vraždit ještě razantněji.

Cnuk

Cnuk:

Po menším průzkumu jsem na červenec našel dva zajímavé kousky. Rozhodně se těším na novinku „A Pilar of Fire“ od Tau Cross. Fanoušci Amebix jistě vědí, o co jde. Tahle kapela právě pokračuje tam, kde Amebix skončili, a je to určitě zajímavá hudba. Dva roky starý eponymní debut mě bavil a podobný mišmaš industriálně crust-punkového metalu lze očekávat i nyní.

Tím druhým počinem jsou Melvins, kteří se chystají vydat svoje první dvojalbum v kariéře. Bude se jmenovat „A Walk with Love and Death“ a bude rozděleno do dvou částí, přičemž ta první, „Death“, je klasickou studiovkou Melvins a druhá „Love“ je soundtrack ke krátkometrážnímu snímku Jesseho Nieminena pojmenovaném rovněž „A Walk with Love and Death“. Tak trochu nechápu, kde Buzz Osborne a spol. berou neustále nápady na novou hudbu, každopádně se rozhodně nenudí. Bohužel se často nad jejich tvorbou nudím já a už ani nepamatuju, kdy mě naposledy chytla opravdu celá deska Melvins. V tomto roce se OsborneCroverem předvedli v dobrém světle s kapelou Crystal Fairy, tak snad si nevystříleli všechny dobré nápady a novinka bude zas jednou povedeným studiovým počinem.

Suicide Commando

Mythago

Mythago:

Musím se přiznat, že než jsem si sedl k sepsání eintopfu pro tento měsíc, neměl jsem sebemenší tušení, o čem budu psát, protože jsem nevěděl ani o jediné mně známé a více či méně oblíbené kapele, která by v tomto měsíci měla vydat alespoň zpropadené splitko. Proto jsem se v největším zoufalství rozhodl, že budu sprostě podvádět, oslovím všemocnou Encyclopaedii Metallum a napíšu o jedné či dvou kapelách, které mě zaujmou, ale nebudu k nim mít sebemenší vztah.

Tato má dobrodružná výprava nakonec skončila v mnou nepříliš probádaných bažinách sludge, z nichž jsem se vynořil s hnijícími organickými (a sem tam pravděpodobně i živočišnými) zbytky lepícími se mi na šatstvo, hlavně ale na mysl.

Hovořím primárně o God Root, jimž v první polovině července vyjde teprve druhé EP s názvem „Salt and Rot“. Venku už je i jedna skladba, a když při jejím poslechu nejste zrovna unášení do vnějších sfér, pak jste zaléváni pod pořádně tlustou vrstvu betonu, z něhož jste opět vystřeleni do neznámých kosmických dálav, jen když vám to kapela náhodou dovolí. Mé seznámení s nimi je tak nanejvýš vítaným zážitkem a příště až budou vydávat nějakou další nahrávku, nebudu se to snad už muset dozvídat podobným způsobem, ale budu ji netrpělivě očekávat dlouho předem.

To druhé jméno na mém seznamu už je o něco přízemnější, poněvadž při jejich poslechu jste většinou pouze zaléváni pod ten beton. Seer se svou novinkou „Vol. III & IV: Cult of the Void“, která je následovníkem dvou EP „Vol. I“ a „Vol. II“, však nejsou úplně klasickým sludgem, ať už se jedná o výrazné použití čistého zpěvu či občasné jemné nakouknutí k sousedům od blacku, což lze vidět jak na logu, názvu i obalu alba, tak sem tam i slyšet v podobě blackového skřehotu. Právě jejich schopnost skloubit údernost a osobitost, kterou zatím předvedli, je důvodem mého zaujetí a doufám, že nová deska má možná až zbytečně velká očekávání nepohřbí.


Redakční eintopf – květen 2017

The Ruins of Beverast – Exuvia
Nejočekávanější deska měsíce:
The Ruins of Beverast – Exuvia


H.:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Progenie terrestre pura – oltreLuna

Kaša:
1. Avatarium – Hurricanes and Halos
2. Hate – Tremendum

Zajus:
1. Sólstafir – Berdreyminn
2. Linkin Park – One More Light
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Skvrn:
1. Oxbow – Thin Black Duke
2. Slowdive – Slowdive

Onotius:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox
3. Acherontas – Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)

Metacyclosynchrotron:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox

Cnuk:
1. Full of Hell – Trumpeting Ecstasy
2. Danzig – Black Laden Crown

H.

H.:

V květnu mě zas tolik věcí nerajcuje, takže není žádný problém najít útočiště u The Ruins of Beverast. Mluvit o působivosti téhle atmosférické lahůdky z Německa je skoro plýtvání slovy, protože to všichni s dobrým vkusem už dávno vědí. Obal novinky „Exuvia“ mi sice připadá mírně dementní, ale po hudební stránce očekávám další monument, a jestli to tak nebude, budu hodně, hodně zklamán.

Povinností bude taktéž novinka „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Musím se přiznat, že první dva singly mi nijak zvlášť neučarovaly, ale flintu do žita neházím. Však i v případě minulého „Honeymoon“ jsem si z prvních ukázek na zadek nesednul a vše do sebe zapadlo až v rámci celku. Pořád věřím (a doufám), že „Lust for Life“ bude ve finále moc příjemná záležitost, která opětovně potvrdí, že Lana je bohyně.

Na sklonku měsíce nehodlám minout ani druhé album kosmických průzkumníků Progenie terrestre pura. Debut „U.M.A.“ byl výborný, ale až následující elektronické EP „Asteroidi“ bylo bez přehánění fenomenální. Novinka „oltreLuna“ se jistě vrátí zpět k blackmetalovému zvuku, ale i tak doufám, že Italové nezklamou a poskytnou další působivou dávku sci-fi atmosfér. Obálka je stejně jako na prvotině ohromně lákává, snad taková bude i hudba.

Kaša

Kaša:

Když jedna z největších doomových senzací této dekády ohlásila na květen novinkovou placku, bylo mi hned jasné, že v měsíčním eintopfu se na ni za žádných okolností nemůžu vykváknout. Severští Avatarium se totiž na svých prvních dvou albech blýskli v opravdu dobrém světle a nemám důvod pochybovat o tom, že by to do třetice nemělo být stejné. Parta kolem Leifa Edlinga a podmanivé Jennie-Ann Smith si během krátké doby vybudovala solidní fanouškovskou základnu a hlavním důvodem je samozřejmě kvalitní přísun hudby v dosud pravidelných intervalech. Pevně věřím, že „Hurricanes and Halos“ naváže na ceněné předchůdce a na svém třetím opusu přinesou Avatarium minimálně stejně kvalitní přísun trýznivých riffů dokořeněných poctivou rockovou atmosférou

Sice jsem si říkal, že na tomto místě uvedu pouze švédské Avatarium, ale nemůžu si pomoct a musím vzpomenout ještě polské Hate. Na jejich novinku jsem vcelku zvědavý z jednoho prostého důvodu. Předchůdce „Crusade: Zero“ byl velmi silný a tak nějak doufám, že nakopnul Hate k lepším zítřkům, na které bych si v jejich podání velmi rád zvyknul. No, uvidíme. První singl „Asuric Being“ splnil přesně svůj účel a na „Tremendum“ jsem díky němu zdravě natěšený.

Zajus

Zajus:

Květen je po dlouhé době prvním měsícem, kdy dokáži stěží zaplnit všechna místa redakčního eintopfu, neboť nabídka je tentokrát velmi slabá. Jedničku mám však jasnou – islandské Sólstafir jsem sice poprvé poznal s jejich tři roky starým počinem „Ótta“, ovšem i tak krátká doba stačila, aby se mi vryli mnoha nádhernými momenty hluboko do paměti. Vzhledem k vytrvalosti, s jakou Sólstafir vydávají jedno povedené album za druhým, tak považuji „Berdreyminn“ za sázku na jistotu. To s druhým místem si zdaleka tak jistý nejsem. Nové Linkin Park si poslechnu už jen z povinnosti, neboť se na mé hudebně-posluchačské pouti jen málokterá kapela zapsala tak výrazně, byť v případě Linkin Park mluvíme již o vzdálené minulosti. Na rozdíl od mnohých jsem přesvědčen, že Američané dosud nevydali vyloženě průserovou desku, a pokud se jim tuto (ne zrovna úctyhodnou) formu podaří přenést i na „One More Light“, budu plně spokojený. To v případě Lany Del Rey jsem spíše nováčkem, který před dvěma lety ochutnal sladké plody jejího „Honeymoon“ a napjatě čeká, zda letošní „Lust for Life“ vysoko nastavenou laťku dodrží. Ovšem vzhledem k tomu, že všechna tato alba vyjdou až v druhé polovině měsíce, si budu muset hlavně dlouho počkat.

Oxbow

Skvrn

Skvrn:

Jestliže koncertní fazóna jara neuvadá, studiově mi nebude dvakrát hej. Pár desek k průzkumu se sice najde, ale nakonec kdy ne, že? Zmínku zasluhující jména jsem si ve finále nachystal dvě. To první je zámořské, opředené bezpočtem otazníků a absencí jistot. U zpravidla novátorského rocku Oxbow to ale mějme za jediné správné. Výtečný koncert v pražském Futuru možná odhalil některé z indicií – asi se bude dost zpívat, ale zároveň taky mást –, konkrétní záchytné body mi ovšem nadále chybí. Krom Oxbow nesmím opomenout ani shoegazovou legendu Slowdive. Třebaže její eponymní návrat utekl ven až příliš brzy, bez zmínky takovéhoto studiového comebacku (22 let!) by nešlo brát květnovou pozvánku k poslechu za kompletní.

Onotius

Onotius:

Ještě jsem nestihl ani pořádně zpracovat jednohubku „Takitum Tootem!“ z loňského prosince a už na nás přichystali další, tentokrát již dlouhohrající desku „Exuvia“. Mluvím samozřejmě mistrech ponuré atmosféry The Ruins of Beverast. A v blackmetalové linii bude pokračovat i zbytek mého žebříčku. Jednak na nás totiž vyrukují norští Dødsengel s plackou nesoucí název „Interequinox“ a posléze dají průchod svým okultním choutkám též řečtí Acherontas se svou „Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)“. Očekávám měsíc plný zlověstných melodií, krutých riffů a mrazivé atmosféry. Snad nebudu zklamán.

Dødsengel

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lákavých desek je poslední dobou tolik, že už prostě nestíhám je pořádně naposlouchávat. Jak se tak dívám na různé výčty nadcházejících alb, tak květen nevypadá nijak ultra nadupaně, ale pár těžkých vah, kterým svou pozornost budu muset věnovat stůj co stůj, se najde. Například novým The Ruins of Beverast. Epko „Takitum Tootem!“ jsem ignoroval, vypuštěnou ukázku prozatím taky, čekám totiž na plnou věc. Z dosavadních reakcí mě napadlo, zda se Meilenwald nerozhodl posunout zase trochu jinam, což bych klidně uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že mě deska nebude bavit. Za (mimo jiné) „Rain Upon the Impure“ jsem takovým dlužníkem, že si do budoucna může nahrávat klidně i záchodový grind a já mu to nebudu mít za zlé. Jako „nesvatou povinnost“ bych označil i chystané Dødsengel. Na rozdíl od „Exuvia“ začínám novou nahrávku „Interequinox“ již naposlouchávat a prozatím to vypadá, že nezemské geniality dřívějších desek „Imperator“ a „Mirium Occultum“ dosaženo není. Jedním dechem ale dodávám, že Norové rozhodně nevyprodukovali povrchní škvár, takže na závěry je ještě brzo. Tímto hlásím konec. Květen má v zásobě zajímavých titulů mnohem více, ale již nic, co bych potřeboval slyšet opravdu nutně.

Cnuk

Cnuk:

Jedničkou květnového vydání eintopfu jsou pro mě rozhodně harcovníci Full of Hell. Naposledy o sobě dali vědět koncem minulého roku singlovým splitkem s Nails. Z nového videoklipu k titulní skladbě „Trumpeting Ecstasy“ jsou však slyšet doznívající vlivy soundu nabraného ze splitka s kapelou The Body. Tahle kolaborace, rovněž z minulého roku, je také jejich posledním řadovým počinem. Američanům se zřejmě zalíbilo noisové až dronové vyznění, které v kombinaci s jejich řízným powerviolence nebylo vůbec špatné. Uvidíme, kam si dovolili svoji tvorbu posunout tentokrát.

Druhou a také poslední příčkou je album „Black Laden Crown“ od skupiny Danzig. Asi není potřeba blíže představovat, o co či koho se jedná. Sedm let stará placka „Deth Red Sabaoth“ vyšvihla Danziga zpět do širšího povědomí a nutno konstatovat, že to byl překvapivě vyvedený materiál. Od té doby stihl vydat pouze cover album „Skeletons“, které mě upřímně moc nezajímalo. Jestliže půjde novinka ve šlépějích poslední řadovky, je jasné, že bude převládat spokojenost. V jádru kapely se nezměnilo nic, avšak ve studiu se na skladbách podíleli hned čtyři bubeníci. Nevím, co bylo důvodem, ale může to být zajímavé na poslech. Nejedná se totiž o žádné neznámé žoldáky, nýbrž jména Joey Castillo, Johnny Kelly, Karl Rosqvist a Dirk Verbeuren.

Avatarium


Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)

H.

H.:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:
Venom – From the Very Depths

Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015

Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money

Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.

2. Euzen – Metamorph
Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.

3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.

4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.

5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Calvera – Calvera
O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral MichalFetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
„Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.

Artwork roku:

Non Opus Dei – Diabeł
Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.

Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:

Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.

Koncert roku:

Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.

Videoklip roku:

Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.

Potěšení roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.

Hades Almighty

Zklamání roku:

zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“

Zhodnocení roku:

Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.

Thy Catafalque

To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.

V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.

Euzen