Archiv štítku: Lana Del Rey

Redakční eintopf – květen 2017

The Ruins of Beverast – Exuvia
Nejočekávanější deska měsíce:
The Ruins of Beverast – Exuvia


H.:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Progenie terrestre pura – oltreLuna

Kaša:
1. Avatarium – Hurricanes and Halos
2. Hate – Tremendum

Zajus:
1. Sólstafir – Berdreyminn
2. Linkin Park – One More Light
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Skvrn:
1. Oxbow – Thin Black Duke
2. Slowdive – Slowdive

Onotius:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox
3. Acherontas – Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)

Metacyclosynchrotron:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox

Cnuk:
1. Full of Hell – Trumpeting Ecstasy
2. Danzig – Black Laden Crown

H.

H.:

V květnu mě zas tolik věcí nerajcuje, takže není žádný problém najít útočiště u The Ruins of Beverast. Mluvit o působivosti téhle atmosférické lahůdky z Německa je skoro plýtvání slovy, protože to všichni s dobrým vkusem už dávno vědí. Obal novinky „Exuvia“ mi sice připadá mírně dementní, ale po hudební stránce očekávám další monument, a jestli to tak nebude, budu hodně, hodně zklamán.

Povinností bude taktéž novinka „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Musím se přiznat, že první dva singly mi nijak zvlášť neučarovaly, ale flintu do žita neházím. Však i v případě minulého „Honeymoon“ jsem si z prvních ukázek na zadek nesednul a vše do sebe zapadlo až v rámci celku. Pořád věřím (a doufám), že „Lust for Life“ bude ve finále moc příjemná záležitost, která opětovně potvrdí, že Lana je bohyně.

Na sklonku měsíce nehodlám minout ani druhé album kosmických průzkumníků Progenie terrestre pura. Debut „U.M.A.“ byl výborný, ale až následující elektronické EP „Asteroidi“ bylo bez přehánění fenomenální. Novinka „oltreLuna“ se jistě vrátí zpět k blackmetalovému zvuku, ale i tak doufám, že Italové nezklamou a poskytnou další působivou dávku sci-fi atmosfér. Obálka je stejně jako na prvotině ohromně lákává, snad taková bude i hudba.

Kaša

Kaša:

Když jedna z největších doomových senzací této dekády ohlásila na květen novinkovou placku, bylo mi hned jasné, že v měsíčním eintopfu se na ni za žádných okolností nemůžu vykváknout. Severští Avatarium se totiž na svých prvních dvou albech blýskli v opravdu dobrém světle a nemám důvod pochybovat o tom, že by to do třetice nemělo být stejné. Parta kolem Leifa Edlinga a podmanivé Jennie-Ann Smith si během krátké doby vybudovala solidní fanouškovskou základnu a hlavním důvodem je samozřejmě kvalitní přísun hudby v dosud pravidelných intervalech. Pevně věřím, že „Hurricanes and Halos“ naváže na ceněné předchůdce a na svém třetím opusu přinesou Avatarium minimálně stejně kvalitní přísun trýznivých riffů dokořeněných poctivou rockovou atmosférou

Sice jsem si říkal, že na tomto místě uvedu pouze švédské Avatarium, ale nemůžu si pomoct a musím vzpomenout ještě polské Hate. Na jejich novinku jsem vcelku zvědavý z jednoho prostého důvodu. Předchůdce „Crusade: Zero“ byl velmi silný a tak nějak doufám, že nakopnul Hate k lepším zítřkům, na které bych si v jejich podání velmi rád zvyknul. No, uvidíme. První singl „Asuric Being“ splnil přesně svůj účel a na „Tremendum“ jsem díky němu zdravě natěšený.

Zajus

Zajus:

Květen je po dlouhé době prvním měsícem, kdy dokáži stěží zaplnit všechna místa redakčního eintopfu, neboť nabídka je tentokrát velmi slabá. Jedničku mám však jasnou – islandské Sólstafir jsem sice poprvé poznal s jejich tři roky starým počinem „Ótta“, ovšem i tak krátká doba stačila, aby se mi vryli mnoha nádhernými momenty hluboko do paměti. Vzhledem k vytrvalosti, s jakou Sólstafir vydávají jedno povedené album za druhým, tak považuji „Berdreyminn“ za sázku na jistotu. To s druhým místem si zdaleka tak jistý nejsem. Nové Linkin Park si poslechnu už jen z povinnosti, neboť se na mé hudebně-posluchačské pouti jen málokterá kapela zapsala tak výrazně, byť v případě Linkin Park mluvíme již o vzdálené minulosti. Na rozdíl od mnohých jsem přesvědčen, že Američané dosud nevydali vyloženě průserovou desku, a pokud se jim tuto (ne zrovna úctyhodnou) formu podaří přenést i na „One More Light“, budu plně spokojený. To v případě Lany Del Rey jsem spíše nováčkem, který před dvěma lety ochutnal sladké plody jejího „Honeymoon“ a napjatě čeká, zda letošní „Lust for Life“ vysoko nastavenou laťku dodrží. Ovšem vzhledem k tomu, že všechna tato alba vyjdou až v druhé polovině měsíce, si budu muset hlavně dlouho počkat.

Oxbow

Skvrn

Skvrn:

Jestliže koncertní fazóna jara neuvadá, studiově mi nebude dvakrát hej. Pár desek k průzkumu se sice najde, ale nakonec kdy ne, že? Zmínku zasluhující jména jsem si ve finále nachystal dvě. To první je zámořské, opředené bezpočtem otazníků a absencí jistot. U zpravidla novátorského rocku Oxbow to ale mějme za jediné správné. Výtečný koncert v pražském Futuru možná odhalil některé z indicií – asi se bude dost zpívat, ale zároveň taky mást –, konkrétní záchytné body mi ovšem nadále chybí. Krom Oxbow nesmím opomenout ani shoegazovou legendu Slowdive. Třebaže její eponymní návrat utekl ven až příliš brzy, bez zmínky takovéhoto studiového comebacku (22 let!) by nešlo brát květnovou pozvánku k poslechu za kompletní.

Onotius

Onotius:

Ještě jsem nestihl ani pořádně zpracovat jednohubku „Takitum Tootem!“ z loňského prosince a už na nás přichystali další, tentokrát již dlouhohrající desku „Exuvia“. Mluvím samozřejmě mistrech ponuré atmosféry The Ruins of Beverast. A v blackmetalové linii bude pokračovat i zbytek mého žebříčku. Jednak na nás totiž vyrukují norští Dødsengel s plackou nesoucí název „Interequinox“ a posléze dají průchod svým okultním choutkám též řečtí Acherontas se svou „Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)“. Očekávám měsíc plný zlověstných melodií, krutých riffů a mrazivé atmosféry. Snad nebudu zklamán.

Dødsengel

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lákavých desek je poslední dobou tolik, že už prostě nestíhám je pořádně naposlouchávat. Jak se tak dívám na různé výčty nadcházejících alb, tak květen nevypadá nijak ultra nadupaně, ale pár těžkých vah, kterým svou pozornost budu muset věnovat stůj co stůj, se najde. Například novým The Ruins of Beverast. Epko „Takitum Tootem!“ jsem ignoroval, vypuštěnou ukázku prozatím taky, čekám totiž na plnou věc. Z dosavadních reakcí mě napadlo, zda se Meilenwald nerozhodl posunout zase trochu jinam, což bych klidně uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že mě deska nebude bavit. Za (mimo jiné) „Rain Upon the Impure“ jsem takovým dlužníkem, že si do budoucna může nahrávat klidně i záchodový grind a já mu to nebudu mít za zlé. Jako „nesvatou povinnost“ bych označil i chystané Dødsengel. Na rozdíl od „Exuvia“ začínám novou nahrávku „Interequinox“ již naposlouchávat a prozatím to vypadá, že nezemské geniality dřívějších desek „Imperator“ a „Mirium Occultum“ dosaženo není. Jedním dechem ale dodávám, že Norové rozhodně nevyprodukovali povrchní škvár, takže na závěry je ještě brzo. Tímto hlásím konec. Květen má v zásobě zajímavých titulů mnohem více, ale již nic, co bych potřeboval slyšet opravdu nutně.

Cnuk

Cnuk:

Jedničkou květnového vydání eintopfu jsou pro mě rozhodně harcovníci Full of Hell. Naposledy o sobě dali vědět koncem minulého roku singlovým splitkem s Nails. Z nového videoklipu k titulní skladbě „Trumpeting Ecstasy“ jsou však slyšet doznívající vlivy soundu nabraného ze splitka s kapelou The Body. Tahle kolaborace, rovněž z minulého roku, je také jejich posledním řadovým počinem. Američanům se zřejmě zalíbilo noisové až dronové vyznění, které v kombinaci s jejich řízným powerviolence nebylo vůbec špatné. Uvidíme, kam si dovolili svoji tvorbu posunout tentokrát.

Druhou a také poslední příčkou je album „Black Laden Crown“ od skupiny Danzig. Asi není potřeba blíže představovat, o co či koho se jedná. Sedm let stará placka „Deth Red Sabaoth“ vyšvihla Danziga zpět do širšího povědomí a nutno konstatovat, že to byl překvapivě vyvedený materiál. Od té doby stihl vydat pouze cover album „Skeletons“, které mě upřímně moc nezajímalo. Jestliže půjde novinka ve šlépějích poslední řadovky, je jasné, že bude převládat spokojenost. V jádru kapely se nezměnilo nic, avšak ve studiu se na skladbách podíleli hned čtyři bubeníci. Nevím, co bylo důvodem, ale může to být zajímavé na poslech. Nejedná se totiž o žádné neznámé žoldáky, nýbrž jména Joey Castillo, Johnny Kelly, Karl Rosqvist a Dirk Verbeuren.

Avatarium


Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)

H.

H.:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:
Venom – From the Very Depths

Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015

Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money

Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.

2. Euzen – Metamorph
Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.

3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.

4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.

5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Calvera – Calvera
O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral MichalFetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
„Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.

Artwork roku:

Non Opus Dei – Diabeł
Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.

Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:

Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.

Koncert roku:

Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.

Videoklip roku:

Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.

Potěšení roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.

Hades Almighty

Zklamání roku:

zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“

Zhodnocení roku:

Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.

Thy Catafalque

To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.

V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.

Euzen


Lana Del Rey – Honeymoon

Lana Del Rey - Honeymoon
Země: USA
Žánr: dream pop
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Interscope Records / Polydor Records

Tracklist:
01. Honeymoon
02. Music to Watch Boys To
03. Terrence Loves You
04. God Knows I Tried
05. High by the Beach
06. Freak
07. Art deco
08. Burnt Norton
09. Religion
10. Salvatore
11. The Blackest Day
12. 24
13. Swan Song
14. Don’t Let Me Be Misunderstood [Nina Simone cover]

Hrací doba: 65:06

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Netuším, zdali to tak mám nastavené jenom já, anebo to někdo z vás cítí podobně, ale k takovým těm vysoce komerčně úspěšným mainstreamovým interpretům chovám jakousi averzi a už dopředu tak trochu očekávám, že půjde o konzumní, nekonfliktní a stravitelnou záležitost bez jakékoliv hloubky. Samozřejmě, do jisté míry to asi je předsudek, toho jsem si vědom, nicméně ani ty předsudky nevznikají jen tak ze vzduchoprázdna. Jinými slovy, mnohaletá empirická pozorování mě k takovému názoru přivedla. A to vše i navzdory tomu, že i v této sféře mám několik interpretů, kteří mě poměrně baví, a že si podobnou muziku relativně často a dobrovolně pouštím, byť mnohdy pouze jako takové „guilty pleasure“…

Podobně skrz prsty jsem se svého času díval i na Lanu Del Rey po vydání její druhé (pod major labelem první) desky „Born to Die“… hned to tenkrát byl obrovský úspěch a první místo v prodejních žebříčcích tolika zemí, že tak vysoko snad ani neumím počítat. Jednoduše vše, co člověka jako já více odpuzuje, než přitahuje. Jenže tenhle pohled skrz prsty trval jen do té doby, než jsem její hudbě dal šanci, jelikož zrovna Lana Del Rey má skutečně daleko do instantně hitového tanečního popu, který je většinovým obsahem komerčních rádií. A o tvorbě, jež následuje po přelomovém (z hlediska úspěchu) „Born to Die“, to platí ještě více.

V loňském roce Lana Del Rey uhranula potemněle šedavým „Ultraviolence“, na němž byl znatelný lehce rockovější nádech. Když tehdy ta deska vyšla, nedokázal jsem ji vyndat z přehrávače a točil ji neustále dokola den co den. Tehdy mě ani nenapadlo, že od další nahrávky Lany nás dělí pouhý rok – zpěvačka totiž nijak nezahálela a okamžitě se vrhla do příprav nového alba, které se sice původně mělo jmenovat „Music to Watch Boys To“, avšak nakonec nese název „Honeymoon“ a vyšlo sotva 15 měsíců po svém předchůdci.

Již předem se Lana Del Rey nechala slyšet, že „Honeymoon“ bude docela jiné než „Ultraviolence“, což ve své podstatě vlastně je – už třeba jen opuštěním rockových náznaků. Netvrdil bych ovšem, že je novinka podobná spíše „Born to Die“ (a přidruženému EP „Paradise“), jak bylo v předstihu prezentováno. Naopak cítím jistou paralelu s „Ultraviolence“ v tom smyslu, že po stále ještě spíše popověji laděném „Born to Die“ (byť už i na něm byla ona charakteristická hořkosladká nálada Lany cítit) se zpěvačka dále vzdaluje rádiovému popu a pokračuje ve svém směřování do dream popové zasněnosti s absencí jasných chytlavých hitů. Tím pádem – podobně jako na „Ultraviolence“ – i na „Honeymoon“ se nenacházejí chytlavější písničky typu, dejme tomu, „Off to the Races“ (které však, nutno zmínit, byly v podání Lany taktéž skvělé – třeba tuhle konkrétní mám strašně rád) a naopak jsou náplní minimalističtěji laděné skladby, jež pracují s jemnými detaily a nuancemi a jejichž nejnápadnějším elementem je právě hlas hlavní protagonistky.

Právě díky tomuhle ladění mi při poslechu „Honeymoon“ naskočila jedna asociace, již by nezasvěcený člověk u takto komerčně úspěšné interpretky nejspíš nečekal – některé momenty novinky mi totiž trochu připomněly Nick Cave & the Beeds a jejich poslední nahrávku „Push the Sky Away“. Především díky tomu společnému pojetí, kdy poklidnější hudba nechává plně vyniknout fantastický zpěv. A podobně jako Nick Cave, i Lana Del Rey dokáže takový koncept bez sebemenších problémů utáhnout. A vlastně zpívá takovým způsobem, že by to skoro byla až škoda, kdyby v té hudbě nehrála hlavní roli. Její hlas je zcela podmanivý a uhrančivý, dokáže být jemná a zároveň vyzývavě provokovat, ale nedělá to nějak explicitně nebo strojeně… jednoduše to má takový náboj, když zpívá, což se mi strašně líbí a strašně mě to baví.

Na druhou stranu, nechci zase vzbudit dojem, že je „Honeymoon“ nahrávkou, jež je postavena jenom na hlasu a vše ostatní jen dělá křoví. Ona totiž i ta instrumentální stránka alba – ačkoliv se objede bez jakékoliv velké teatrálnosti, tanečnosti, hitovosti a dalších podobných věcí, které člověk do popové hudby tak nějak předběžně očekává – rozhodně má co říct. V první řadě je nutno zmínit, že i když je „Honeymoon“ opětovně trochu jinde oproti svým předchůdcům, všechny skladby si drží takovou tu typickou náladu muziky Lany Del Rey… už výše jsem to nazval hořkosladkou atmosférou a musím to použít znovu, jelikož mě nenapadá, jak lépe to jedním slovem vystihnout. Má to v sobě zasněnost, trochu retro estetiky, romantiku (která netrpí na klišé, kýčovitost nebo cukrkandl), ale zároveň i nezanedbatelný stín negativních emocí, jenž tomu dodává onu hořkou pachuť, právě díky níž to celé chutná tak znamenitě.

Navíc – zatímco na „Ultraviolence“, přestože ta deska byla fantastická, stále byly asi dva songy, jež mi úplně nelezly do uší, na „Honeymoon“ se nenachází jediná skladba, k níž bych měl jakékoliv výhrady, a ačkoliv nahrávka přesáhla hodinu hracího času, baví mě takovým způsobem, že bych neměl sebemenší problém s tím, kdyby byla ještě delší. Deska funguje jak v těch nejminimalističtějších kusech (hned úvodní a zároveň titulní „Honeymoon“, „Swan Song“ nebo procítěná „God Knows I Tried“), v jiných umí úžasně vygradovat (v tomhle ohledu exceluje především „24“), umí nabídnout skvělé refrény (kupříkladu „Art deco“ či „The Blackest Day“), ale i písně, které jsou prostě „jenom“ výtečné ve všech ohledech („Music to Watch Boys To“, „High by the Beach“ nebo krásná a temperamentní „Salvatore“).

Možná se někomu může zdát, že to zbytečně přeháním, ale já si nemůžu pomoct, protože mně to skutečně líbí tak moc. Neříkám, že je „Honeymoon“ tím nejlepším, co Lana Del Rey doposud vydala, protože všechna její alba mě ohromně baví a nedokážu si mezi nimi vybrat favorita. Můžu ale s naprostým klidem říct, že „Honeymoon“ stávající laťku opětovně udržuje a není o nic horší než starší počiny. A vzhledem k tomu, že za nějaké dva měsíce a kousek už máme konec roku, nebojím se na závěr dodat ještě to, že až budu psát v lednu naše tradiční roční shrnutí, „Honeymoon“ se mezi mými pěti nejlepšími deskami s jistotou objeví.


Druhý pohled (Atreides):

Mé první hlubší setkání s Lanou Del Rey to vzalo trochu hopem. Sice nepřeskočilo lehké oťukávání během „Ultraviolence“, nicméně z lechtivého sahání na kolínko se přesunulo rovnou k líbánkám. Zdaleka to ale nešlo tak hladce, jak jsem si myslel, že půjde. A vlastně to kdovíjak růžové není ani teď. Lana mě na „Honeymoon“ (po předchozích dvou deskách docela obrat v názvu, co?) navzdory názvu nechávala docela chladným. Rozvláčné písně nerušeně plynuly kolem mě, aniž by nějak výrazněji zčeřily mé pocity. Medové tempo, cukrkandl, na oko podbízivý kýč, který však zpěvačku ve skutečnosti činí odtažitější než silně asociální introvertku s poruchou příjmu potravy. Něco podobného zatím dokázala jen Björk, ale Laně se to daří i bez většího experimentování, jen a pouze konvenčními prostředky.

Jemný pop noblesně koketuje s old schoolovými beaty, tolik oposlouchanými ze začínajících hip hopových kapel, hraje si ale i  jazzem a dalšími žánry a je korunován Laniným unášejícím zpěvem. Vše namícháno v poměru, který se navzdory vysokému obsahu cukru jen těžko přejí a zároveň je snadno stravitelný pro všechny. Normcore hadr. Vše je vypiplané do posledního detailu a produkce je tak čistá a propracovaná, jak jen může být, zejména zpěvu byla očividně věnována zvláštní pozornost. Je to lehké, něžné, snivé, podmanivé, krásné. Především krásné a také nebezpečně konejšivé. A to byl přesně onen kámen úrazu, dojem, že „Honeymoon“ je deska „jen“ krásná, sic chytře poskládaná a nápaditá. Víc jsem se mýlit nemohl, a úplně první dojem byl do jisté míry pravdivý, protože až průzkum textů nabízí hlubší porozumění albu. Za omamnou letargií totiž povětšinou stojí nešťastná láska, utrpení, drogy a další „radosti“ všedního života, které na první pohled nejsou vidět a zůstávají skryty za závojem. To z „Honeymoon“ činí počin plný protikladů a nevybíravě stržených růžových brýlí.

Dvojsmyslný závěr v podobě coveru „Don’t Let Me Be Misunderstood“ jako by se snažil uvést předchozí písně na pravou míru a zároveň se tak trochu omluvit všem, kteří opravdu čekali zaláskované držení za ruce, a nikoliv líbánky, během nichž si snad raději sami vezmete život, než abyste je dotáhli do konce.


Redakční eintopf #80 – září 2015

Iron Maiden - The Book of Souls
Nejočekávanější album měsíce:
Iron Maiden – The Book of Souls


H.:
1. Lana Del Rey – Honeymoon
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. Skepticism – Ordeal

Ježura:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Mgła – Exercises in Futility
3. Lana Del Rey – Honeymoon

Kaša:
1. David Gilmour – Rattle That Lock
2. Amorphis – Under the Red Cloud
3. Iron Maiden – The Book of Souls

nK_!:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Slayer – Repentless
3. Annihilator – Suicide Society

Atreides:
1. Skepticism – Ordeal
2. Lana Del Rey – Honeymoon
3. Chvrches – Every Open Eye

Skvrn:
1. Skepticism – Ordeal
2. Natural Snow Buildings – Terror’s Horns
3. VI – De praestgiis angelorum

Onotius:
1. Mgła – Exercises in Futility
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. My Dying Bride – Feel the Misery

Rubrika redakční eintopf odstartovala před téměř šesti lety – v listopadu 2009 a v době, kdy v čele Sicmaggot ještě pořád stál jeho zakladatel a ze současné sestavy byl tehdy v redakci jen jeden člověk. Kdo by tenkrát tipoval, že to tahle rubrika dotáhne až na 80 dílů…

Jubilejní 80. eintopf však musíme začít v méně příjemném duchu, a to snížením redakčních stavů. Sicmaggot se po přibližně čtyřleté službě rozhodl opustit Zajus, takže od nynějška to tu budeme táhnout jen v sedmi lidech.

Nicméně, zpátky k tomu, o čem by tento článek měl být především – o chystaných albech. Do role nejočekávanějšího počinu se vcelku bezproblémově vyšvihli heavy metaloví giganti Iron Maiden se svou novinkou „The Book of Souls“, do jejíchž drážek svou důvěru vkládá hned pět sedmin redakce. Rozhodně však nejde o jedinou nahrávku, jež nás bude zajímat. Hodně často totiž padalo i jméno zámořské zpěvačky Lany Del Rey či severských pohřebních doomařů Skepticism… a samozřejmě i dalších, ale to již najdete níže…

H.

H.:

Letošní srpen nebyl co do nových nahrávek vůbec slabý, ale proti tomu, jaké žně se budou dít v září, to bylo úplně nic. Nadcházející měsíc bude zajímavými deskami doslova natřískaný a vybrat z nich jen tři, na něž se člověk těší nejvíc, je docela oříšek. Nedá se ale nic dělat, omezení na tři alba je striktní (a co si budeme povídat – sám jsem ho vymyslel, takže bych vypadal jak blb, kdybych ho sám porušoval), tak hurá na věc. Moje aktuální posluchačské rozpoložení mi velí na první místo dosadit „Honeymoon“ od Lany Del Rey, jejíž poslední desku „Ultraviolence“ jsem si nefalšovaně zamiloval. A soudě dle prvního singlu „High by the Beach“ má novinka směle nakročeno k tomu, aby se situace opakovala, takže se těším hodně. V těsném závěsu pak nemůže být nikdo jiný než jedni z největších titánů metalové hudby. Iron Maiden byli mojí první srdcovou kapelou, dodnes na ně nedám dopustit a to, že mám pro jejich heavy metalovou klasiku slabost, se nezmění snad už do konce života – „The Book of Souls“ je tím pádem jednoznačná povinnost. Na finální třetí slot je těch kandidátů ještě víc, ale i přes silnou konkurenci nakonec svoje naděje nevložím do rukou nikoho jiného než finských funeral doom metalových bohů Skepticism, jejichž novinka „Ordeal“ vyjde po dlouhých sedmi letech čekání – a zrovna v tomto případě bych se jen velice nerad smiřoval se zklamáním.

Ježura

Ježura:

Tedy, řeknu vám, to letošní září má vážně grády. Nové album si připravila třeba Lana Del Rey, a pokud se jí podaří navázat na výtečného předchůdce jménem „Ultraviolence“, můžeme očekávat velké věci. Podobně jsou na tom polští black metalisté Mgła. Když se naposled blýskli deskou „With Hearts Toward None“, byla to mrda jako blázen a na tenhle počin nedám dopustit ani po letech. Novinka „Exercises in Futility“ hodlá podle všeho navázat ve stejném duchu a já bych se dost divil, kdyby to nebylo opět strhující dílo. Jenže přitažlivá a talentovaná Američanka i zakuklení Poláci nemůžou ani vzdáleně konkurovat mým dnešním vítězům. Inu, když vydává desku nejlepší kapela na světě, není moc o čem diskutovat, takže prosím potlesk pro „The Book of Souls“, a pokud nevíte, kdo tuhle fošnu vydává, běžte se prosím zastřelit. Víc už k tomu asi dodat nejde, takže teď mě prosím omluvte, jdu se těšit jako kráva.

Kaša

Kaša:

Ty krávo, to je zase měsíc… Jindy člověk horko těžko vymyslí sotva dvě jména, která by se do našeho redakčního eintopfu dala uvést, a v září abych spíš přemýšlel, koho budu muset nechat za branami exkluzivního spolku tří nejočekávanějších počinů mé maličkosti. A věřte, že rozhodování to není věru jednoduché. Opomenout anglické velikány Iron Maiden by byl hřích. Novinka sice vzbuzuje menší obavy svou rozmáchlostí, ale i tak doufám, že si pánové tentokrát neukousli až příliš velké sousto. Však víte, jak to s těmi dvojalby bývá. Zkrouhnout stopáž na půlku, tak máme v ruce skvělou desku. No, uvidíme. Na úkor nejmenovaných thrashových velikánů jsem se rozhodl nominovat Amorphis s jejich novinkou „Under the Red Cloud“. Povzbuzen nedávným vystoupením na Made of Metal mám tyhle seveřany stále v hlavě a na chystanou placku se těším hodně. A koho jsem se rozhodl dosadit na místo první? No jasně – David Gilmour. Legendární kytarista si na 18. září nachystal svou čtvrtou studiovou desku, a přestože první singl budí rozpaky, tak „Rattle That Lock“ je v mých očích velmi vyhlíženým albem.

nK_!

nK_!:

Září je letos pěkně natřískané. Své novinky vydají veteráni mnoha rozličných stylů, mezi nimi Iron Maiden, SlayerAnnihilator, na které se těším nejvíce. „Maideni“ jsou, doufám, sázkou na jistotu. Pět let stará „The Final Frontier“ nebyla špatná deska a očekávat od „The Book of Souls“ nějaký výrazný kvalitativní propad není snad potřeba. Slayer s novým materiálem otáleli dokonce šest let a podle prvního singlu to vypadá, že se čekání vyplatilo. Uvidíme, jak bude „Repentless“ vypadat bez přispění Jeffa Hannemana. „Suicide Society“ od Annihilator nazpíval celou sám šéf Jeff Waters a neočekávám nic jiného než slušnou a poctivě zahranou desku. Jsem zvědav, jak moc mě které album překvapí a zda to bude v dobrém, či ve zlém.

Atreides

Atreides:

Září je lemováno několika poměrně zásadními jmény, která sice nepřehlížím, nicméně do eintopfu jsem je nakonec nezařadil. Jednak kvůli tomu, že do první trojice se zkrátka nedostala, ale i z toho důvodu, že doufám, že na ně upozorní někdo jiný z redakce. Po parádní zkušenosti na letošním Brutal Assaultu mě nejvíc táhne nová deska „Ordeal“, která bude pravděpodobně první nahrávkou, s níž budu mít tu čest od začátku do samého konce. A doufám, že ten konec bude řádně depresivní a pohřební. Zbytek výběru už ale zdaleka tak vážný není, spíš naopak. Lana Del Rey totiž vydává svoji čtvrtou řadovku „Honeymoon“, a byť jsem se pořádně ještě nedokopal ani k loňské „Ultraviolet“, jsem dost zvědavý, co z těchto líbánek s Lanou vyleze. Docela by mě zajímalo, jestli jim předcházela svatba v kostele, nebo ne – ale ať už je to jakkoliv, poslední volba tohoto měsíce padá na Chvrches. Tuhle alt popovou bandu z Glasgow jsem zaznamenal jen pár dní zpátky, avšak to málo, co jsem slyšel, mi uhranulo natolik, že vše ostatní z eintopfu musí z kola ven. Název je dneska spíš už trochu „cliché“ a zavání hipsteřinou, nicméně i tak doufám v solidní porci hudby.

Skvrn

Skvrn:

Ač bez větší tutovky, následujících 30 dní patří k těm silnějším. Září sice zřejmě nenabídne dalšího z kandidátů na desku roku, každopádně vysoce kvalitních nahrávek vyhlížím hned několik. Logicky tak opět využívám eintopfový strop, tedy tři vyvolené záseky. Výběr zářijové jedničky nebyl nejjednodušší, nicméně nakonec dávám na nedávnou koncertní zkušenost z Josefova a volím studiově se navrátivší Skepticism. Z desek mě Finové nikdy dvakrát nesebrali, což je, přiznávám, fakt, za který si mohu z velké části sám. Nepříliš ideální poslechové podmínky, zbrklost a touha po okamžité odměně, to vše poslechy tohoto pozitivy překypujícího tělesa výrazně dehonestovalo. Již teď mohu „Ordeal“ slíbit mnohem lepší péči, takže doufám, že samo bude mít co nabídnout. Drone / folkové duo Natural Snow Buildings a jejich „Terror’s Horns“ – další zajímavá zářijová věc. Poslední „The Night Country“ mělo neskutečně silné momenty, snovou atmosféru a bohužel také 80minutovou stopáž, kvůli níž jsem na něj také za pár měsíců zanevřel. „Terror’s Horns“ však věřím. Zářijová trojka nakonec patří šestce, respektive francouzskému black metalovému spolku skrývající se pod touto římsky zapsanou číslicí. „De praestigiis angelorum“ je albem debutovým, avšak vzhledem k primárním působištím jeho ostřílených tvůrců lze jen stěží očekávat málo.

Onotius

Onotius:

Pokud bych měl jmenovat jedinou kapelu vyprodávající stadiony, jež si svůj obrovský úspěch a hromadu peněz podle mě skutečně zaslouží, bez dlouhého rozmýšlení bych řekl – Iron Maiden. Tito zástupci NWOBHM, kteří ve své hudbě velmi šikovně kombinují energii, melodičnost i zajímavé kompozice, po pěti letech vydávají novinku zvanou „The Book of Souls“ a já jsem velmi zvědav, v jaké formě je jejich šestnácté album zastihne. Posuneme-li se však trochu více do metalového podzemí, narazíme na desku, na niž se těším ještě o chlup víc, a tou je novinka polské black metalové kapely Mgła. Vzhledem k tomu, že její tři roky starý předchůdce „With Hearts Toward None“ se velmi vydařil, doufám, že Poláci svou laťku nepodlezou a naservírují nám opět patřičnou porci dokonale vybroušené black metalové temnoty. Dalším důvodem k pečlivému poslechu budiž jejich pražský koncert, jenž proběhne 11. prosince po boku One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa. Dále určitě nepohrdnu novými My Dying Bride, u nichž by bylo fajn, kdyby si napravili trochu pošramocenou reputaci z poslední studiovky a vrátili se s něčím trochu zajímavějším.