Archiv štítku: Laster

Redakční eintopf – leden 2017

The Great Old Ones - EOD: A Tale of Dark Legacy
Nejočekávanější alba měsíce:
The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy


H.:
1. Laster – Ons vrije fatum
2. Kant Kino – Kopfkino
3. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Kaša:
1. Kreator – Gods of Violence

Skvrn:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Onotius:
1. Aborym – Shifting.negative
2. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day
3. Kreator – Gods of Violence

Metacyclosynchrotron:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
2. Au champ des morts – Dans la joie
3. Shaarimoth – Temple of Adversarial Fire

Cnuk:
1. The Drip – The Haunting Fear of Inevitability
2. Grave Digger – Healed by Metal

H.

H.:

Začátek roku tedy žádná velká sláva… jistě je tu pár alb, která si pustím docela s chutí (alespoň tedy doufám, že to bude s chutí), ale zatím se nerýsuje žádná pecka, kvůli jejímuž vydání bych nemohl dospat. Ale jak se říkává, furt lepší než drátem do voka…

Na vrchol nominuji možná vcelku nečekané jméno. Jenže si nemohu pomoct, debut Laster mě opravdu bavil a rád si jej připomínám i s odstupem. Novinka „Ons vrije fatum“ se tedy bude muset snažit, aby svého předchůdce dorovnala, ale pokud Nizozemci laťku nastavenou „De verste verte is hier“ nepodlezou, rád jim zatleskám.

Možná i druhé místo leckoho překvapí, protože s ním zamířím do Norska za EBM formací Kant Kino. Severská dvojice nehraje žádné velké divočiny a produkuje spíše usedlejší formu žánru, ale to mi v jejich případě nijak nevadí. Minulé „Father Worked in Industry“ se pyšnilo opojnou atmosférou apatie post-moderního industriálního věku, kterou podporovala vysoká skladatelská úroveň. Je pravda, že jsem tu desku plně docenil až s odstupem, ale to je z jistého úhlu pohledu možná plus. Tak či onak, některé písně mám v hlavě pořád a už je odsud asi nedostanu. Trochu se obávám, že lednové „Kopfkino“ takhle dobré nebude, ale zvědavý na to rozhodně jsem!

A na závěr konečně něco, co ode mě šlo asi očekávat docela s jistotou. Francouzské uctívače kultu Cthulhu sleduji už od první desky „Al Azif“ a vzhledem k tomu, že i druhé „Tekeli-li“ bylo povedené, nenechám si ujít ani třetí dlouhohrající počin „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Doufám, že přechod pod velkou firmu The Great Old Ones nijak zvlášť neuškodí…

Kaša

Kaša:

V lednu se toho na poli metalové hudby zas tak moc neděje, takže s prvním eintopfem roku 2017 nejsem ve vyloženě složité situaci. Ačkoli je pravda, že Kreator bych nejspíš volil i v daleko silnější konkurenci. Tahle čtveřice tentokrát s přípravou nového alba nikam nespěchala, od vydání poslední placky uběhlo takřka pět let, a možná i proto očekávám od „Gods of Violence“ hodně velké věci. Mille Petrozza a jeho kumpáni nejsou zrovna v jednoduché situaci, protože mají na co navazovat. Minulá řadovka „Phantom Antichrist“ byla jednoduše skvělá, takže cokoli menšího než adept na stupně vítězů v kategorii album roku pro mě bude zklamáním.

Nebudu to nijak protahovat. Počkejme si na 27. ledna a uvidíme, jestli Mille dostojí velikým očekáváním, které přiživuje velmi povedenými singlovými upoutávkami. Já věřím, že ano!

Skvrn

Skvrn:

Abychom nový rok odstartovali pokud možno pozitivně, vydejme se cestou ku Lovecraftovu světu. Ten se stal již před roky východiskem pro francouzské těleso The Great Old Ones a nejinak tomu bude také na novinkové desce, v pořadí již třetí. Od „EOD: A Tale of Dark Legacy“ lze očekávat prakticky to samé, co od minulých nahrávek, tedy black metal. A jelikož jsme ve Francii, tak black metal divný. Ne však skrze nástrahy disonance se vyjadřující, ani vínem připitý. The Great Old Ones vycházejí z poměrně učesané formy atmosférického black metalu, který v minulosti oděli do modernějšího hávu a navrch přidali i chytře skryté chytlavé momenty. Francouzi doposud nebyli kapelou náhlých zvratů, ale ani nudného přešlapování, což je stav, který mi v tomto případě maximálně vyhovuje. Uvidíme, zda „EOD: A Tale of Dark Legacy“ potvrdí mé prognózy, minimálně vizuál už předem vyslaná očekávání splnil.

The Great Old Ones

Onotius

Onotius:

Je tu nový rok a s ním nová porce čerstvých desek. Pravda jedná se spíš o pozvolný rozjezd, přesto mi v porovnání s koncem roku nedělá problém zaplnit všechny tři příčky. Předně se těším, co si na nás přichystali italští Aborym. Jejich poslední deska se mi zprvu nezdála kvůli úkroku od progresivnějšího vyznění směrem k větší špinavosti a industriálnosti, ale když jsem jí nedávno poslouchal, zatraceně jsem se bavil. A novinka dle prvních ukázek bude opět nabízet výrazný posun jinam a mně nezbývá než doufat, že správným směrem. Nicméně věřím, že to vyjde a půjde o speciální zážitek.

Protože zatím poslední nahrávka Pain of Salvation nesoucí název „Falling Home“ byla plná jen akustických předělávek starších skladeb, na regulérního nástupce „Road Salt Two“ se čekalo víc jak šest let. Není tedy divu, že se za tu dobu vyrojilo množství otazníku ohledně toho, jak tahle progresivní ikona naloží se svou pověstí, jež je definována vrcholnými „The Perfect Element I“, „Remedy Lane“ a specifickým koncepčním opusem „BE“. Vzhledem k tomu, že posledním albem, ke kterému se od nich pravidelně vracím, je zábavná různorodá rockovka „Scarsick“ z roku 2007, a obal novinky vypadá jak reklama na džíny, radši si zachovávám i trochu zdravé skepse. Snad mě Švédi ale příjemně překvapí – vzhledem k jejich minulosti vím, že mají na velké věci.

Třetí příčku pak přenechám thrashovým matadorům Kreator, na jejichž poslední svěží fošnu „Phantom Antichrist“ s oblibou vzpomínám. Doufejme, že nenaskočí na linii sterilního hoblování, ale opět předvedou sbírku vybroušených kompozic s hlavou, patou a srdcem.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Předpokládám, že se úvod nového roku bude spíše nést v duchu doobjevování loni vydaného. Nevím totiž, že by se na mě hned ze startu chystala nějaká zvlášť vymazlená pecka, ale úplně na suchu, co se týče nových vydání, nebudu. Už jen z úcty k mistru Lovecraftovi bude nutné ochutnat chystanou desku Frantíků The Great Old Ones, neboť se s „EOD: A Tale of Dark Legacy“ pokusí navázat na jeho „Stín nad Innsmouthem“. Na předchozích deskách The Great Old Ones mi vždy něco chybělo, ale do třetice mi snad sednou již lépe. Letos v červnu se náš Führer k demu (rovněž) francouzských Au champ des morts vyjadřoval ve smyslu, že by si dlouhohrající album pustil, a já bych to teda viděl, že si ho pustíme určitě, ale na mě samotném už asi bude naposlouchávání norských Shaarimoth, kteří po dvanácti letech vydají své druhé album „Temple of Adversarial Power“. Ne, že bych debut „Current 11“ nějak uctíval, ale trailer novinky zněl velmi, velmi slibně.

Kreator

Cnuk

Cnuk:

Při výběru lednových desek okamžitě přilákala mou pozornost kapela The Drip, kterou po krátkém rozhodování řadím na první místo. Přestože tito Američané fungují už deset roků, až letos, 13. ledna, se představí se svým full-length debutem „The Haunting Fear of Inevitability“. Už z ukázky na YouTube lze vyčíst, že se bude jednat o grindcore masakr oděn do moderního hávu death metalu. Kapela vydá album pod záštitou Relapse Records, stejně jako svoje dosud poslední ípíčko. Grindcore je u Relapse jako doma, navíc je producentem Joel GrindToxic Holocaust, zkrátka dle všeho to vypadá velice slibně.

Naopak s patřičnou dávkou jistoty se mohu obrátit k vybranému druhému místu. Je jím album rodící se v dílně heavymetalových dějepisců Grave Digger, kteří brousí kosu na již sedmnáctý řadový počin s názvem „Healed by Metal“. Nedávno vydaná klipovka titulní písně mě sice moc neoslovila, jedná se o klasickou pochodovou halekačku, ale moc dobře vím, s čím se hrobníci ještě dokážou vyšvihnout. Na posledním albu jim to šlapalo náramně. Jestliže bude udržena tato laťka, budu spokojen. Jen škoda, že se Chris Boltendahl ani tentokrát neodhodlal k dalšímu koncepčnímu titulu, jaké tahle kapela prostě umí.


Laster: novinka v lednu

Nizozemci Laster, kteří vloni blýskli debutem „De verste verte is hier“, přijdou 9. ledna s druhou řadovkou „Ons vrije fatum“. Počin vyjde skrze Dunkelheit Produktionen na CD, LP i MC. Titulní píseň poslouchejte na YouTube, obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Ons vrije fatum 02. Binnenstebuiten 03. Bitterzoet 04. Helemaal naar huis 05. De tijd vóór 06. De roes na 07. Er wordt op mij gewacht


Laster – De verste verte is hier

Laster - De verste verte is hier
Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.11.2014
Label: Dunkelheit Produktionen

Tracklist:
01. Alles wat mij bevalt, ontvalt me
02. Tot de tocht ons verlicht
03. Ik – mijn masker
04. De verste verte is hier

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Mnohdy se říká, že v hudbě už bylo všechno vymyšleno a že současné kapely jsou jen recyklátem toho, co již bylo řečeno dříve. Jistě je pravda, že mnohé skupiny se tak bohužel chovají, že pouze kopírují již vyřčené, ale pokud by toto platilo skutečně v plné míře a doslovně, pak by podle mě nebyl sebemenší důvod nově vznikající muziku poslouchat. A v tom vidím rozpor, protože mně se nezdá, že by už nevznikala hudba, kterou by nestálo za to poslouchat. A dnes si právě povíme o jednom takovém případě, kdy je kapela novým jménem na scéně, přesto stojí za to jí pozornost věnovat.

Vzhledem k předcházejícímu úvodu možná trochu paradoxně musím říct, že Nizozemci Laster nejsou nějakým naprostým výkvětem originality, ani nepředvádějí něco, u čeho byste měli potřebu si v němém úžasu pomyslet, že tohle jste tedy ještě nikdy neslyšeli. Přesto je jejich produkce zajímavá a co se mě osobně týká, musím přiznat, že mě jejich pojetí black metalu velmi zaujalo.

Jak již nepřímo padlo, Laster není skupina, jež by po undergroundové scéně běhala dlouhé roky a byla nějakým dobře skrytým klenotem. Jednotliví členové sice nějaké ty zkušenosti mají, ale také to nejsou žádní veteráni a jejich předchozí portfolio tvoří jen z obecného hlediska takřka neznámé, v mnohých pouze demáčové smečky nizozemského podzemí. Vlastní jméno Laster se vyskytlo v roce 2012, kdy se také objevil první hmatatelný důkaz existence v podobě demosnímku „Wijsgeer & Narreman“ (pro zájemce je případně k dispozici zdarma na Bandcampu). Vydání dalšího materiálu zabralo dva a půl roku a konečně až v listopadu 2014 holandské trio vypustilo na svět svou první dlouhohrající desku, jejíž název zní „De verste verte is hier“.

Laster svou hudbu na „De verste verte is hier“ představují v rámci čtyř skladeb, přičemž celková hrací doba činí tři čtvrtě hodiny. Člověk nemusí být zrovna vybaven doktorátem z matematicko-fyzikální fakulty, aby si dokázal spočítat, že za takovéto konstelace se bude stopáž jednotlivých kompozic pohybovat v relativně velkých číslech. S výjimkou titulní „De verste verte is hier“, jež se svými šesti minutami celé album uzavírá, si všechny písně vcelku hravě poradily s pokořením desetiminutové hranice a taková „Ik – mijn masker“ to dokonce dotáhla na rovnou čtvrthodinku.

Je tedy asi zřejmé, že v tomto případě na posluchače nečekají jednoduché songy s chytlavými refrény. Naopak jde o atmosférické monolity, a ačkoliv Laster neprodukují nějaký skutečně extrémní chaos, jejich muzika je taková nepříliš přehledná, nechytlavá, minimum záchytných bodů a zapamatovatelných momentů. To je myslím asi tak jediná věc, již by někdo mohl „De verste verte is hier“ vytýkat – například já i přes poměrně vysoký počet poslechů nejsem schopen jednotlivé skladby (zejména ty první tři) nějak výrazněji odlišit, jelikož se vlastně slévají v jednu předlouhou stěnu zvuku. Osobně jsem však přesvědčen, že v některých případech toto nemusí být chyba a „De verste verte is hier“ mezi ně patří – nečitelnost a neschopnost rozeznat jednotlivé tracky mezi sebou je průser u písničkového alba, nikoliv však nutně u nahrávky, jež sází na atmosféru.

Atmosférické desky – jsou-li povedené, samozřejmě – totiž k tomu, aby fungovaly, nepotřebují, aby posluchač mezi sebou jednotlivé písně rozeznával na základě nějakých nosných motivů. U takovýchto desek je stěžejní, aby dokázaly vtáhnout dovnitř a „pouze“ posluchače utopily v té své náladě. Je-li tato atmosféra natolik silná, aby člověka dokázala zhypnotizovat a nikam jej nepustit, pak je vyhráno a vůbec nic dalšího vlastně není třeba, protože i tak je podle mě ten zážitek – a toto je samozřejmě již čistě subjektivní pohled – silnější než u „standardních“ alb“. A „De verste verte is hier“ na mě tímhle způsobem naštěstí zafungovalo.

Nutno ovšem dodat ještě jednu věc. Jedním z těch důvodů, proč je debut Laster tak dobrý, je i zvuk. A upřímně řečeno, jsem si takřka jistý, že pokud by mělo album formálně „lepší“ sound, ani zdaleka by nefungovalo takovým způsobem, jakým funguje v té současné podobě. „De verste verte is hier“ totiž zní zastřeně, takřka přidušeně, jakoby pod dekou… což možná takto řečeno může vypadat spíš jako zápor, ale ono to tomu středně rychlému atmosférickému black metalu s utrápeným vokálem neskutečně sluší. I melodie jsou staženy spíše do pozadí takovým způsobem, aby nebyly příliš nápadné a aby je posluchač mnohdy více tušil, než skutečně slyšel. Nicméně vzhledem k tomu, jak skvěle to zní a jaký to dává smysl, nepochybuji o tom, že to byl ze strany Laster záměr, který rozhodně vyšel.

Laster

Na každý pád, za mě je „De verste verte is hier“ výtečná nahrávka, jež mě hodně překvapila a dokázala si mě získat, přestože jsem k ní přistupoval bez nějakého většího očekávání. Neváhám tedy vystavit na debut Laster doporučení, které jen stvrdím prohlášením, že další počínání těchto Nizozemců budu zaručeně sledovat i nadále.