 |
|
Země: Nizozemsko Tracklist: Hrací doba: 54:56 Odkazy:
|
První pohled (H.):
Když jsem psal svůj příspěvek pro náš pravidelný měsíčník ohledně očekávaných alb na měsíc s kódovým označením leden 2017, nakonec jsem na první místo umístil „Ons vrije fatum“ od Laster. Nijak nepopírám, že za o něco silnější konkurence by se to nejspíš nestalo a že za silné konkurence by se Laster nejspíš ani nedostali do elitní trojice, ale tak už to chodí, v tomhle případě člověk musí hrát pouze s kartami, jaké rozdávají ediční plány firem.
Nebudu se ale nijak vytáčet – vydání „Ons vrije fatum“ by mi nebylo lhostejné ani za té silnější konkurence a zcela jistě bych jej poslouchal tak jako tak. Důvod je velmi jednoduchý, až průzračně průhledný. Laster mě hodně bavili na svém debutu „De verste verte is hier“ (2014) i na ještě starším demosnímku „Wijsgeer & Narreman“ (2012). Nizozemci tehdy na obou počinech skvěle vybalancovali dva pohledy na black metal. Nebo ještě lépe řečeno se jim povedlo výborně skloubit určité pojetí blackmetalové hudby a určité pojetí blackmetalového zvuku. V prvním případě šlo o důraz na atmosféru, ve druhém případě to bylo zalíbení ve špinavém obskurním soundu. Kombinace zajímavá a vlastní výsledek ještě lepší.
Snad je tedy pochopitelné, že ani v případě „Ons vrije fatum“ nebyla očekávání úplně nízko. Novinka však přináší jisté změny, které mi popravdě řečeno nejsou úplně po chuti. Předně se citelně změnila produkce nahrávky. Zvuk se papírově asi zlepšil, sic je stále mírně líznutý špetkou špíny, vše zní čistěji a snad i stravitelněji. Z mého pohledu však Laster tímhle krokem ztratili kus svého charisma a jejich muzika už mi nezní tak lákavě jako v minulosti. Toť zklamáním číslo jedna.
Nicméně je pravda, že vyčištění zvuku z jistého úhlu pohledu smysl dává, poněvadž koresponduje s hudebním směřováním „Ons vrije fatum“ – které je ovšem zklamáním číslo dva. Což o to, již dříve byly v hudbě Laster tu a tam cítit i vlivy moderního post-black metalu, ale až nyní propukly naplno. Ne sice napříč celým albem, ale jejich nárůst je skutečně znatelný, což mě bohužel nebaví. Třeba první polovina „Bitterzoet“ je ukázkovým příkladem toho, proč mě „Ons vrije fatum“ ani zdaleka neoslovuje takovým způsobem, jak jsem před vydáním doufal.
Nepopírám však, že se na desce nacházejí i velmi povedené pasáže. Laster na to jdou vlastně chytře. Ony zmiňované post-blackové pasáže jsou pouze jedním dílčím elementem, vedle něhož se na „Ons vrije fatum“ najde i množství výborných pasáží trochu evokujících „De verste verte is hier“. Třeba stěží tříminutová „De tijd vóór“ jasně ukazuje, že když se chce, pořád to jde zatraceně silně, stejně tak takřka plynule navazující začátek „De roes na“ mě baví, i když je hozen docela jiným směrem než předchozí počiny. Nicméně jedinou písní, kterou jsem schopen si vychutnat v celé její délce, je pouze „De tijd vóór“. Laster totiž mezi oběma světy přechází v rámci jednotlivých stop, takže se mi běžně stává, že půlka kompozice mi připadá výborná, zatímco ta druhá mi nic neříká.
Při výčtu negativ pak nelze opomenout ani skutečnost, že „De verste verte is hier“ (a nakonec i „Wijsgeer & Narreman“) bylo mnohem kompaktnější, sevřenější, atmosféra byla mnohem hutnější. Laster se to sice snaží vyvážit dávkou progrese a různými svěžími nápady, ale opět – nemohu se ubránit pocitu, že monolitičtější tvář jim slušela mnohem více.
Samozřejmě, „Ons vrije fatum“ není podprůměrná deska. Podprůměrná alba takhle prostě neznějí a Laster jsou příliš talentovanou skupinou na to, abych musel být až takto příkrý. Přesto se nemohu ubránit pocitu zklamání, prostě mi ten jejich vývoj nesedl a aktuálním počin už není hudba pro mě. A mám takový pocit, že pokud Nizozemci hodlají tímhle směrem pokračovat (odhaduji, že ano), asi se naše cesty rozejdou dříve, než jsem očekával, a Laster pro mě navždy zůstanou kapelou jednoho alba a jednoho dema.
Druhý pohled (Zajus):
Na rozdíl od kolegy výše nejsem žádný znalec Laster a na jejich „Ons vrije fatum“ jsem narazil víceméně náhodou. O to více mě však album zaskočilo, a to zejména díky tomu, jak elegantně kombinuje obvykle těžko uchopitelné metalové postupy do celku, který je ve výsledku nesmírně příjemně poslouchatelný. Vlastně mě „Ons vrije fatum“ bavilo téměř od první minuty, a to ještě před tím, než jsem ho stihl pořádně poznat.
Poměrně snadno jsem si zapsal do paměti některé z nejlepších momentů desky: smršť v druhé polovině „Binnenstebuiten“ a její atmosferický závěr, saxofonová vsuvka v „Helemaal naar huis“ či třeba kratičká, ovšem nesmírně hypnotická „De tjid vóór“. Tyto vrcholy sice možná vystupují z řady svou výjimečností, ale i jejich okolí je nesmírně dobré. Zvuk, který „Ons vrije fatum“ definuje, je osobitý a je skvělé, jak organicky v sobě kombinuje (death)metalový nátlak třeba s oním zmíněným saxofonem, melodickými klávesami v pozadí či jemnými náznaky elektroniky.
Po bližším seznámení se však objevily i některé menší neduhy, mezi nimiž převládá určitý nejasný opar Alcest, jenž vystrkuje tu a tam růžky a bohužel jinak excelentní album trochu sráží. Avšak vzhledem k tomu, že je to v podstatě jediná výtka, na niž jsem přišel, asi tušíte, že mě Laster nesmírně potěšili.
