Archiv štítku: LBN

Libanon

V/A – Only Lovers Left Alive

V/A - Only Lovers Left Alive
Země: USA / Nizozemsko / Libanon
Žánr: minimalism / atmospheric / soundtrack
Datum vydání: 14.2.2014
Label: ATP Recordings

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:

Že je americký nezávislý režisér Jim Jarmush poměrně kultovní postavičkou filmového undergroundu, to je celkem známá věc. Že je ale také muzikantem, to už tak známé není a nevěděl jsem to ani já, tedy do doby, kdy jsem zhlédnul Jarmushův film “Only Lovers Left Alive” (česky “Přežijí jen milenci”) a začal se trochu šťourat v jeho soundtracku, který mi docela učaroval. Jak jsem záhy zjistil, Jarmush si kromě své kapely Sqürl přizval na výpomoc zejména nizozemského umělce Jozefa van Wissema a pár dalších a dohromady stvořili necelých padesát minut hudby, která je velmi… ojedinělá.

Jedná se o velice minimalistickou, atmosférickou a nesmírně náladovou záležitost, kde hrají hlavní roli povětšinou osamocené strunné nástroje občas doprovozené nějakým ambientním ruchem a podobně. Co se formy týče, jde spíš o monotónní plochy, které se postupně trochu obměňují, a nějak zásadně z toho vyčnívají jediné dva kusy obohacené vokálem, tedy “Funnel of Love”, což je cover, a “Hal”, což je zase autorská skladba libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan.

Jak jsem již řekl, jako podklad k vlastnímu filmu tohle, dá-li se to tak říct, album funguje výtečně. V osamocené pozici je to ale trochu něco jiného. Je sice fakt, že poslech v paměti vyvolává scény z filmu, ale řada skladeb je možná až moc nevýrazná a v závěru si na ně ani nevzpomenete. Naproti tomu kusy jako již zmiňovaná dvojice “Funnel of Love” a “Hal”, “The Taste of Blood” nebo třeba “Streets of Tangier” se do paměti zapsat umí, a to velmi dobře a na dost dlouho.

Ačkoli se přiznám, že většinou je pro mě poslech soundtracku “Only Lovers Left Alive” čekáním na ty výrazné songy, jako celek tento počin určitě funguje. Sice ne tak jako ve filmu, kde má jen doprovodnou úlohu a naplňuje ji bravurně, ale přesto je to velice příjemný zážitek, když mi tahle muzika dělá v nočních hodinách společnost. Pokud ale mohu radit, než se pustíte do soundtracku, podívejte se na film. Zážitek z muziky si pak odnesete lepší a samotný film je také výborný.


Kimaera – The Harbringer of Doom

Kimaera - The Harbringer of Doom
Země: Libanon
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: 6.9.2013
Label: Eternal Sound Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud máte dobrou paměť, možná v jejích útrobách vyhrabete, že by vám jméno Kimaera vlastně mohlo být povědomé – tahle libanonská doomovka totiž v roce 2010 vystoupila na domácím festivalu Masters of Rock a jednalo se o její první evropský koncert vůbec. Tehdy také parta okolo frontmana Jean-Pierre Haddada vydala dost slušné album “Solitary Impact”, které mě svého času dost bavilo, a nebál bych se říct, že jsem si ho relativně oblíbil. Nyní Kimaera po třech letech přicházejí s celkově třetí řadovkou “The Harbringer of Doom”, ale bohužel se ani zdaleka nejedná o takový trhák…

Recept je víceméně stejný jako v případě “Solitary Impact” – doom/death metal ve své melodičtější podobě, hojně podpořený klávesami a houslemi, které obstarává vizuálně velice sympatická slečna Milia Fares. Jenže pokud od takovéhle kombinace podobně jako já očekáváte desku plnou melancholické atmosféry, kvalitních a povedených melodií a sem tam nějakého ostřejšího výjezdu, tak asi budete podobně jako já trochu zklamáni. Ačkoliv v základě přesně tohle “The Harbringer of Doom” nabízí, je tu jeden zásadní problém – ony melodie a i všechno ostatní není zas tak povedené…

Co si tak vzpomínám, “Solitary Impact” mě dokázalo zaujmout hned na první poslech, některé melodické linky tam byly vyloženě skvělé, ta deska byla rozmanitá a zábavná. U “The Harbringer of Doom” jsem si po pěti protočeních nebyl s to si vybavit jediný moment a z celé téměř hodiny, co to album trvá, jsem si nebyl schopen odnést téměř nic. Určitě v tom bude hrát roli i poměrně dost sterilní zvuk (předcházející počiny Kimaera proti tomu znějí pomalu jak syrové nahrávky… ale jsou mnohem uvěřitelnější) nedostatek nosných nápadů nebo i to, že kapela jede víceméně podle jednoho monotónního mustru celých 56 minut, ale ať už je to čímkoliv, jako celek mi deska přijde trochu nudná, což mě docela mrzí, protože jsem téhle skupině docela fandil. Snad bude na příštím albu o něco lepší forma…


Kimaera – Solitary Impact

Kimaera - Solitary Impact
Země: Libanon
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: červenec 2010
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Bloody Tourniquet
02. A Breath of Despair
03. A Silent Surrender
04. Solitary Impact
05. Holy Grief
06. In the Shade of Nephilim
07. All That I Am
08. The Taste of Treason
09. Of Wine and Woe
10. The Garden Tomb

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zcela jistě tím nejexotičtějším, co se představilo na letošním ročníku Masters of Rock, byla libanonská skupina Kimaera, velice zajímavá to záležitost, která nedávno pod značkou ruské firmy Stygian Crypt Productions vydala druhou dlouhohrající desku „Solitary Impact“, jíž se právě teď budeme věnovat.

Kimaera je především doomová kapela, přesněji řečeno doom/deathová, avšak to, co z ní dělá poslechuhodnou formaci, je lehký, leč všudypřítomný nádech orientu, který se prolíná každou její skladbu, díky čemuž Kimaera není jen dalším klasickým umíráčkem, jenž by si od zavedených veličin svého žánru bral více, než by bylo zdrávo, což však neznamená, že by se „Solitary Impact“ nepohybovalo v povětšinou pomalejších a atmosférou prodchnutých tempech. Libanonci sice občas dokáží deathově zahrozit, ale i tyto rychlejší výlety stále dýchají jistou melancholií a smutkem. Snad jedinou výjimkou budiž drtivá, čistě deathmetalově brutální úvodní pasáž videoklipovky „The Taste of Treason“.

Hojné zastoupení mají v muzice Kimaery klávesy, které – a za to kapele patří pochvalné a uznalé pokývání hlavou – nepůsobí nijak lacině, ale naopak v přesně odměřeném množství podporují atmosféru, či ji v některých případech samy dodávají. Za příklad nám může posloužit třebas „A Silent Surrender“, v níž klávesy v poklidných kouskách opravdu excelují (a zazní zde jen tak mimochodem i výtečně využitý ženský vokál), nebo taková „Holy Grief”, kde je klávesová linka opravdu hodně výrazná a patří mezi nosné nápady písně.

Co však hudbě Kimaery dodává absolutní šmrnc a je onou pověstnou třešničkou na dortu, jsou housle. V metalu opravdu nádherný nástroj, zvláště pakliže s ním skupina umí přiměřeně pracovat (což mimo jiné znamená ne to přehánět a cpát ho všude). Jsou to právě housle, které v mnoha případech dokáží jednotlivé kompozice nakopnout tím nejlepším možným směrem a dodat jim tu správnou doomovou šťávu.

Kromě již tří zmíněných kousků – „A Silent Surrender“, „Holy Grief“ a „The Taste of Treason“ – patří k stěžejním momentům „Solitary Impact“ jistojistě i dvě úvodní skladby „Bloody Tourniquet“ a „A Breath of Despair“. První jmenovaná je opravdu otvírák, jak má být – hned na začátek ukazuje, že tady se žádná druhá liga hrát nebude, a předvádí v plné kráse všechny hlavní atributy muziky Kimaery (což však automaticky neznamená, že by skupina vyložila hned zkraje všechna esa a po zbytek desky jen paběrkovala). „A Breath of Despair“ je pak možná tím nejpomalejším a nejvíce beznadějným (samozřejmě z hlediska obsahu, nikoliv provedení) songem „Solitary Impact“. Skvělý nástup s táhlou kytarovou melodií, pomalá houslová pasáž s čistým zpěvem a atmosférou jak noha, pak drtící dvoukopáková palba, která postupně slábne, přidávají se housle, aby to nakonec skončilo čistě klávesovou pasáží. Můj osobní favorit. Takto rozmanité a rozmáchlé jsou však v podstatě všechny na „Solitary Impact“. Žádné prázdné omílání tradiční formulky sloka-refrén-sloka-refrén, ale přesně ten „vypravěčský“ styl komponování, jehož si já osobně na hudbě cením. Ve výsledku skladby jako by „dýchají“, nikdy nekončí tak, jak začaly, žádné pětiminutové recyklování jednoho riffu a jednoho refrénu, nýbrž pěkně promyšlená a pro náročnějšího posluchače atraktivní struktura. Když nic jiného, alespoň člověk nemá tušení, co na něj Kimaera vybalí za pár vteřin, protože neočekávané přechody mezi drtivou rubanicí a houslovými či klavírními (popř. jejich kombinace) pasážemi jsou prováděny, jako by se ani nechumelilo. A při tom jim to kupodivu pořád drží pohromadě.

Přestože „Solitary Impact“ vzniklo v domácích podmínkách, zvuk je jako víno. Přímo vybízí k otočení volume hodně doprava a nechat svou reprosoustavu hezky vyřádit (a zároveň potěšit sousedy (smích)). Grafika je oproti tomu decentní, hezky udělaná a plně dostačující, ale na zadní kapsy kalhot to člověka neposadí.

Takže závěrem: „Solitary Impact“ za zkoušku určitě stojí. Dle mého skromného osobního názoru se jedná o hodně kvalitní hudbu, pro našince navíc okořeněná dávkou exotiky, která to celé z našeho pohledu činí do jisté míry i originální záležitostí. Na úplný konec bychom si ještě mohli dát porovnání novinkového počinu s jeho debutovým předchůdcem „Ebony Veiled“. Z tohoto souboje u mě vychází jako jasný vítěz „Solitary Impact“, přece jen se jedná o vyzrálejší materiál s výraznějšími skladatelskými nápady, čímž ovšem netvrdím, že by ani „Ebony Veiled“ nebylo hodno poškádlení vašich sluchovodů. Tak s chutí do toho!

Kimaera

P. S. Nedá mi to, abych si neodpustil jednu malou poznámku k hodnocení mého rozmilého kolegy Sedy a osvětlil vám naše zdánlivě rozdílné očíslování. Zatímco mně přirostla k srdci právě „Solitary Impact“, Sedovo ušní ústrojí holduje radši debutu, a tak pokud já bych „Ebony Veiled“ hodnotil velice silnou 6, kterou Seda dává albové dvojce, on by naopak první desku hodnotil osmičkou, kterou já dávám „Solitary Impact“. A co si z toho má nebohý čtenář vybrat? Celkem jednoduše z toho vyplývá, že Kimaera prostě hraje dobře, ale záleží na tom, jakou z jejích nahrávek člověk uslyší jako první :)