 |
| Země: Nizozemsko Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 3.1.2014 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy:
|
Holandští drtiči Legion of the Damned jsou pro mne asi tím nejukázkovějším příkladem toho, jak je hudební průmysl nevyzpytatelný. Dokud tahle parta fungovala (téměř 13 let, jen tak pro informaci) pod svým původním jménem Occult, neměl o ní nikdo ani páru. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, myslím tím v mezinárodním měřítku, protože v té době jejich význam nepřesahoval posluchačstvo v podobě hudebně nadšených krajánků z jejich domoviny. Stačilo však, aby si v roce 2005 změnili název na Legion of the Damned a téhle kapely bylo najednou všude plno. Člověk by to pochopil, kdyby nějak výrazně upravili svou hudební tvorbu, jenomže Legion of the Damned hrají stále totéž, co drtili ještě pod svým původním jménem, takže nevím, co za tímto “zázrakem” stálo a upřímně řečeno to nepřipisuji ničemu jinému, než právě oné nevyzpytatelnosti scény.
Ačkoli se nejedná hudebně o žádnou exhibici dříve neslyšeného, ale o poctivou kombinaci šlapavého thrash/death metalu, podávají Legion of the Damned tuto recyklaci hudebních postupů starých mnoho let takovým způsobem, že to prostě nemůže nefungovat. Kdo od této party slyšel byť jen jediné album, tak ví naprosto přesně, jak zní těch zbývajících pět. Už na debutu “Malevolent Rapture”, tedy pokud budeme chápat fungování pod aktuálním jménem jako samostatnou kapitolu, bylo jasně definováno, že hlavním gró bude v tomto případě kombinace zabijáckých kytarových riffů, slayerovských sól, zničujících bicí a nasraného řevu Maurice Swinkelse. Tomu by se sice dala i na novince úspěšně vytknout statika v rozsahu, kdy prakticky neuhne ze své charakteristické polohy, ačkoli pro mne osobně to v tomto případě není vyloženě na obtíž, protože jeho vokál na tento styl hudby padne jako ulitý.
Čeho si na deskách Legion of the Damned cením, tak že i ze studia znějí velmi živelně a tak nějak přirozeně. Žádné dodělávky nebo progresivní postupy. Prostě se čtyři borci sejdou v jedné místnosti, začnou do toho drhnout a výsledkem je “Ravenous Plague”. Kapela se vrátila pod křídla dvorního producenta Andyho Classena, kterého minule na “Descent into Chaos” vystřídal Peter Tägtgren z Hypocrisy, a přestože jeho chrastivý zvuk kapele slušel, v kombinaci s ne zrovna přesvědčivým materiálem je to s odstupem nejslabší deska holandské čtveřice, takže pod Andyho taktovkou se zvuk opět pročistil, zhutněl a zabíjí. A to doslova.
Čert vem fakt, že už je to pošesté totéž, když právě kvůli flákům, jako je úvodní “Howling for Armageddon”, jsem si tuhle partu před lety oblíbil. Jasně, už to nemá takový překvapivý dopad, jako to mělo naposledy u “Sons of the Jackal”, ale jakkoli bylo dopředu naprosto jasné, jaké “Ravenous Plague” bude, tak jsem stejně byl překvapený, jak dobře mu to (zejména oproti minulejšku) jde. Druhá “Black Baron” nijak nezaostává za těmi nejlepšími vály z prvních desek a její přímočará deathová rytmika ji žene fantasticky kupředu. Šlapavé plochy v refrénu střídají brutální pasáže ve slokách a jako třesničkou na dortu jsou krátká kytarová sóla, která se vždy rychle stáhnou. Legion of the Damned jsou si dobře vědomi toho, jak úderný musí být začátek alba, takže se pokračuje s thrashovou vypalovačkou “Mountain Wolves Under a Crescent Moon”, která je pro mne zřejmě nejlepší položkou desky. Ústřední kytarový motiv sice vzdáleně připomíná Metallicu, ale budiž. Pecka je to znamenitá.
Nepolevuje se ani dál, takže s “Ravenous Abominations”, jejíž chytlavá vokální linka je její hlavní devízou, je tady další typická “hitovka”, kterých už tahle parta má svém kontě hezkou řádku. Ve chvíli, kdy se ten úvodní nářez začne pomalu zajídat, Legion of the Damned mírně sešlápnou nohu z plynového pedálu a výsledkem budiž dvojice písní “Doom Priest” a “Summon All Hate”, což samozřejmě nejsou žádné doomové tryzny, nicméně svou jednodušší a zdánlivě přístupnější strukturou, kterou umocňuje zvolněné, přesto stále kupředu uhánějící tempo, působí jako takový protiklad ke zničujícím peckám umístěným všude okolo. “Morbid Death” je hodná svého názvu a nečekejte tak nic než pořádný nářez fungující na slayerovských kytarách a explozivní rytmice. Co jiného taky od Legion of the Damned čekat? Aniž bych chtěl být vyloženě kousavý, tak můžu s klidným srdcem říct, že jejich skladby – a teď mluvím napříč všemi deskami, nejen o “Ravenous Plague” – jsou svým způsobem úplně stejné, ale přesto obsahují své vlastní odlišující prvky, ačkoli ten základ je stále neměnný. Je tedy ve výsledku úplně jedno, jestli se o některých válech dá říct, že v sobě mají víc death metalu nebo naopak thrashe, protože konečný produkt je v podstatě stejný.
Ale ruku na srdce. Komu to vadí? Přiznám, že už jsem měl po minulém albu pocit, že do budoucna jsou všechny ostré náboje vystříleny a kapela tak bude postupně upadat do zapomění s čím dál průměrnějšími alby. “Ravenous Plague” je však ukázkou, že i šestkrát přelitý lógr může stále fungovat. Legion of the Damned jsou prostě tak neúprosní, jak jen to jde, a jsou si vědomi toho, že jejich fanoušci si tuhle jejich hudební formulku velmi oblíbili, a nemají tak vlastně ani důvod něco měnit. Dokud budou na své desky sázet takové fláky, jako se jim to povedlo v případě novinky, tak jsem ochotný přivřít oči a užívat si jejich hudby tak, jako tomu bylo na prvních albech. Jasně, ten posluchačský zážitek už zřejmě nebude tak silný jako v případě “Sons of the Jackal”, ale vyloženě na obtíž to není. “Ravenous Plague” je prostě překvapivě velmi silná deska. Víc k tomu nelze dodat.
Další názory:
Dříve to byla kapela, které si přes víc jak deset let fungování a pěkných pár alb vlastně téměř nikdo nevšímal, ale jakmile Occult svého času změnili jméno na Legion of the Damned, okamžitě se vyšvihli do první ligy, ačkoliv pokračovali beze změny v tom samém, co páchali pod dřívějším názvem. Od té doby se Holanďané stali jistotou, u níž vždycky předem víte, co dostanete… úplně doslova, protože i novinka “Ravenous Plague” je jak přes kopírák to stejné, co Legion of the Damned předvádějí pořád. Žádná změna, žádná inovace, ani žádný pokus o něco takové, jednoduše je to opět death/thrash metalová hoblovačka, které vévodí smrtící tempo, drtivé riffy a nasraný vokál Maurice Swinkelse. Je pravda, že to té skupině pořád šlape, tentokrát dokonce ještě o něco lépe než v případě předchozího “Descent into Chaos”; také je pravda, že kdyby pro mě bylo “Ravenous Plague” prvním albem Legion of the Damned, s nímž mám tu čest, tak by mě to asi smetlo, protože koule ta muzika má… ale když máte předchozí tvorbu zmáknutou, tak už se to pomalu začíná zajídat. Není na tom nic špatně, dokonce je to ještě lepší než “Descent into Chaos”, ale bohužel se z toho stal strašný kolovrátek. Silnější 6,5.
H.
