Datum: 17.8.2018 Místo: Budapešť, Blue Hell (Maďarsko) Účinkující: Goatcraft, Inferno, Kaosophia, Lepra, Mortuus

Inner Awakening je malý, ryze blackmetalový festival konaný v maďarské metropoli. Neznám samozřejmě nazpaměť soupisky všech předchozích deseti ročníků, ale z posledních let si vybavuji, že zde kromě pár lokálních či spřízněných kapel vystupovaly i velice respektované spolky undergroundového blacku z Evropy. Nejvíce napoví právě současný ročník, kde jako headlineři figurovali Hell Militia, Mortuus, Head of the Demon a Inferno. Na dřívějších ročnících se objevili například Blaze of Perdition, 13th Moon nebo Acherontas. A samozřejmě tu nehrozí, že by na vás z pódia vybafla sračka typu Buer.

Festival se třetím rokem koná v příznačně pojmenovaném klubu Blue Hell. Ten je součástí většího komplexu, takže z místa, kde se prodával merch šlo například slyšet produkci z prostorů výše. V pátek jsem cestou na hajzl slyšel třeba nějaký folk metal a v sobotu zas jakousi gothicmetalovou sračku; vzhledem ke zpěvaččinu pokusu výt jako Tarja Turunen bych se nedivil, kdyby tam zrovna hrál revival Nightwish. Modré peklo bylo po většinu doby nasvíceno modře a rozměrem bylo poměrně malé. Víc jak dvojnásobná návštěvnost by už asi byla o hubu, takže těch cca 130-150 návštěvníků, alespoň první den, prostor decentně zaplnilo. Pódium moc vysoké nebylo, ale menší lidé podle mě dohlédli i ze zadní části. Vedle baru byla menší lounge s originálními sedátky z pneumatik, ale sedělo se stejně po většinu času venku, protože v klubu byl hic jak v kundě. Přidanou hodnotou byly zvláštní kresby na stěnách všude možně, které by mnozí jistě označili za okultní.

První šli na pódium slovenští Goatcraft. U pódia zavanuly vonné tyčinky, před bicími stál oltář s ostatky všeho možného; Co se týče propriet či image, tak šli Goatcraft ze všech vystupujících nejdál. Naštěstí to bylo podloženo i dobrým vystoupením, které otevřela jedna z mnoha nových skladeb, které se objeví na právě chystaném debutovém albu. Z EPka „Όλεθρος“ zazněla pouze „Deathrite“, z dob ještě starších dokonce lehce překopaná „Oath of the Goat“. Dá se tušit, že album bude asi dost variabilní, mě v hlavě například nejvíce uvízla primitivnost, která začala blastem à la Brazílie léta Páně 1985, ale v mnoha skladbách byl slyšet přesah mimo prastaré barbarství.

Již během Goatcraft, kterým se mlha pustila jen párkrát aby se neřeklo, začalo být v klubu obtížně dýchatelno a já už během druhé skladby po lidech rozstřikoval pot. Inu, peklo.

Lepra patřili k místnímu okruhu Inner Awakening, a možná proto byla podpora publika o něco živější. Můj dojem byl ale střízlivější. Tradicionalistické bicí sice hudbu poháněly kupředu výborně, sem tam se objevil dobrý riff, který až poukazoval ke kultovnímu násilí takových Zyklon-B nebo „Inquisitors of Satan“; i ta dekadentní atmosféra se v náznacích objevovala, ale krev v žádném případě prolita nebyla. Možná jsem měl strávit u pódia více času, ale jelikož jsem ještě neoschl z Goatcraft a „Whom Aeons Torn Apart“ mě neoslovilo, tak jsem šel po dvou skladbách pryč.

Kaosophia naopak mají venku dvě slušná alba, které z letmého poslechu připomínají střední éru Deathspell Omega, i když stále zůstávají věrni tradičnímu pojetí žánru. Hudba tedy nebyla nějak drasticky vzdálená Lepra, ale byla minimálně záživnější, jak kytarově, tak kompozičně. Všichni hráči se schovávali za své hřívy, vokalista se k tomu na pódiu trhal jako svého času MkM, akorát bezvlasý basák se schovával za jakousi podivnou „vlasatou“ masku. Ruku do ohně bych za to nedal, ale myslím, že se převážně čerpalo z loňského „Serpenti Vortex“, dvě skladby mi připomněly „Enter the Devotion“ a titulku. Ale to už jsem se jebal se svícny, plachtami a pozornosti kapele věnoval jen málo.

Inferno se ani nedostalo k nějaké řádné zvukovce, protože při line-checku byl furt nějaký problém, ale i když chlapi na stagi kolikrát neslyšeli, co hrají, ven to lezlo pěkně od první vteřiny „The Innermost Disillusion“. Pod pódiem se slezl hlouček, pro který bylo Inferno evidentně jednou z hlavních kapel, takže konečně žádné pomýlené řvaní v mezihrách, lidi hudbu evidentně dobře znali a užívali si ji podle mého názoru fest. Vystoupení určitě nebylo dokonalé, ale atmosféru to mělo ukrutnou, jak mi pak bylo často potvrzováno. A pokud zde byla nějaká přidaná hodnota, určitě bych ji spatřoval v drásání, kvílení a vazbení kytary v mezihrách. Nevím, zda to byl problém s vybavením, nebo Ska-Gulův záměr (skrze mlhu jsem na něj neviděl), ale překvapivě to tu sedělo a přispívalo k celistvosti setu.

Festival s každou kapelou nabíral mírné zpoždění, ale nejednalo se o nic drastického. Mortuus byli na pódiu připraveni velice rychle a já sotva stihl závěr druhé „Penetrations of Darkness“, aby mě poté uzemnila „Astral Pandemonium“ z nezemského, výborného debutu „De contemplanda morte“. Už ani nevím, zda jsem k setu Mortuus přistupoval víc s nadšením nebo s obavami, ale nakonec jsem byl smeten. Rytmicky mi skladby občas přišly jiné a také jsem měl pocit, zda jich pár nebylo zkráceno, ale nevadí, možná to jen tak utíkalo. Po celý čas jsem byl uhranut dramatickými melodiemi, které jsem slyšel už tisíckrát a ani mi nevadilo, že pak už se na debut vzpomenulo jen s jednou skladbou. Ovšem vrcholem setu byla nepochybně staronová „Nyctophilia“; ty riffy à la raný Thorns ťaly fakt kurva hluboko. Mortuus mimochodem byli v pátek asi tou nejcivilnější vypadající kapelou a Kvarnbrink se o vokály dělil s dalšími kytaristy, basákem především.

První den měl ještě zajímavou, neoficiální afterparty, kdy se u laviček za hostelem slezla pěkná část zahraničních hostů, převážně vystupujících, ale detaily zde už samozřejmě nepatří.