Archiv štítku: Leviathan

Crawl / Leviathan – Split

Crawl / Leviathan - Split

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone / sludge
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Red River Family Records

Tracklist:
Side Ψ: Crawl
01. At the Forge of Hate

Side Ω: Leviathan
02. Igneous Ashen Tears

Hrací doba: 24:00

Odkazy Crawl:
facebook / bandcamp

Odkazy Leviathan:
bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila.

Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal. Možná si vzpomenete, že deska „This Sad Cadav‘r“ u nás na stránce dostala pochvalnou recenzi (sám jsem ji napsal), a pokud si nepamatujete, pak vám snad postačí sdělení, že co do ohavnosti se CrawlLeviathan může směle měřit…

…dokonce bych si i dovolil říct, že jestli někdo na tomto bezejmenném splitku, které vyšlo na rudé audiokazetě u Red River Family Records v limitaci 333 kopií, předvádí větší ošklivost, je to právě Crawl. Nakonec právě Crawl nahrávku otvírá a na straně Ψ předkládá přesně dvanáctiminutovou skladbu „At the Forge of Hate“.

Jestli máte „This Sad Cadav‘r“ stále v paměti, pak vás „At the Forge of Hate“ asi nějak zásadně nepřekvapí. Pokud jste si ovšem zmiňovanou desku oblíbili, pak vás ani nový song nezklame. Bahno, zmar, špína, marast, deprese – to všechno tam je. Očekávejte těžkou tonáž, která je ve své změti hudební misantropie žánrově rozpitá a nejasná. Černá díra do sebe nasává vlivy black metalu, doom metalu, dronu, sludge i noisu a zpátky vyplivne nepřívětivou kakofonní kouli. V tomto případě je název kapely více než příhodný, protože tahle hudba se skutečně plazí, což ale mizérii jenom prohlubuje. Když něco uhání kupředu jak zběsilé, je to taky zběsile rychle pryč. Crawl vám ale držku v tom močále vymáchá. Pomalé tempo totiž vůbec není znakem soucitu, přívětivosti nebo empatie, naopak to v něm bolí ještě víc. Každopádně, dost zlá věc pro posluchače, kteří už patří k mírně otrlejším.

Leviathan na straně Ω přichází s písní „Igneous Ashen Tears“, která má rovněž navlas přesně dvanáct minut. V porovnání s Crawl působí příspěvek Leviathan o něco hudebněji… zatímco „At the Forge of Hate“ je hustá převalující se mlha bez jasných kontur, v „Igneous Ashen Tears“ lze alespoň cítit nějakou kompoziční strukturu, má to i rytmiku a znatelnější vývoj. To neberte ani jako pozitivum, ani jako negativum, je to prachsprostý fakt, jejž pouze předkládám v recenzi k uvážení případným posluchačům.

„Igneous Ashen Tears“ samo o sobě je – chce se dodat: samozřejmě – velmi dobré. O vrchol tvorby Leviathan se jistě nejedná, ať už co do působivosti či do úrovně nepříjemnosti, ale kousek ďábla se v tom stále nachází. Wrest bezesporu umí a i zde to dokazuje, nicméně kdybych si musel vybrat, ortodoxní negativismus Crawl na mě v tomto případě zapůsobil asi o kousek více.

Split jako celek je ovšem vysoce kvalitní. Obě formace na něj přispěly skvělým materiálem, takže vzato kolem a kolem si není nač stěžovat. Povedená záležitost.


Leviathan – Scar Sighted

Leviathan - Scar Sighted
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.3.2015
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. –
02. The Smoke of Their Torment
03. Dawn Vibration
04. Gardens of Coprolite
05. Wicked Fields of Calm
06. Within Thrall
07. A Veil Is Lifted
08. Scar Sighted
09. All Tongues Toward
10. Aphōnos

Hrací doba: 64:18

Odkazy:
bandcamp

První pohled (H.):

Musím se přiznat, že Leviathan byla po dlouhou dobu kapela, které jsem z nějakého důvodu nemohl přijít na chuť… je tedy pravda, že jsem tomu tehdy asi nevěnoval takové úsilí, jaké by si podobná hudba zasloužila, protože o záležitost, která by člověka zaujala na první poslech, se skutečně nejedná, ale to nic nemění na tom, že mi trvalo dost dlouho, než jsem si k Leviathan konečně našel cestu. Ten zlom nastal v roce 2011 s deskou „True Traitor, True Whore“ (po jejímž vstřebání jsem se posléze konečně dostal i do starší tvorby), s níž se tehdy tento projekt vrátil na scénu.

V roce 2008 začal totiž mít Wrest, lídr Leviathan (vzhledem k tomu, že kapel tohoto jména běhá po světě asi tak milión, by se asi z formálních důvodů slušelo zmínit, že se samozřejmě bavíme o jednočlenném black metalovém projektu ze Spojených států amerických, který vede Jef Stuart Whitehead alias Wrest), se svou tehdejší vydavatelskou firmou Moribund Records jistá, diplomaticky řečeno, nedorozumění, načež skupinu ukončil. Jméno Leviathan pak opět přivedl k životu o tři roky později a právě tehdy vydal „True Traitor, True Whore“ a také v témže roce u mnohých lidí proslul jako vynálezce progresivního využití tetovacích pomůcek (dobře, to asi nebyl úplně nejlepší vtip – hádám, že ta holka z toho tenkrát radost moc neměla).

Od vydání „True Traitor, True Whore“ se toho ovšem pod hlavičkou Leviathan po hudební stránce moc nedělo, snad jedině s výjimkou krátkého splitka s kolegou Imperialem a jeho projektem Krieg v loňském roce. Mlčení trvalo až do letošního roku, kdy Wrest do světa vypustil novou, celkově šestou dlouhohrající desku s názvem „Scar Sighted“. A jakkoliv to může znít jako klišé, člověku se chce říct, že to čekání rozhodně stálo za to, jelikož novinka je opětovně fantastická.

Základní gró z minulosti samozřejmě zůstalo zachováno i na „Scar Sighted“, přesně tak, jak jej známe již ze starších nahrávek Leviathan (snad s výjimkou ambientně experimentálního „A Silhouette in Splinters“ z roku 2005, které se od zbylé tvorby projektu přece jenom citelně odlišuje. Náplní je tedy opětovně zvrácený black metal s letmými experimentálními přesahy nad rámec základního žánru. Přesto bych si dovolil drze tvrdit, že ve srovnání se svým přímým předchůdcem je „Scar Sighted“ přece jen o chlup stravitelnější, jelikož „True Traitor, True Whore“ byla učiněná špinavá chorobnost. Ona charakteristický nemocná atmosféra, špinavost, nepřívětivost a neurvalá agrese se na nejnovějším počinu jistě nacházejí také a mnohdy v dost koncentrované forma, jež je tu a tam ještě umocňovaná death metalovým nádechem (například „The Smoke of Their Torment“). Stále tedy sice platí, že průměrný metalový posluchač, který vyžaduje melodie (sic!), se moc chytat nebude, ale pocitově mi „True Traitor, True Whore“ přišlo ještě více nepřátelské.

Nicméně, tímhle nechci naznačit, že by to snad mělo být bráno jako negativum, jelikož, řekněme, „stupnice hnusu“ samozřejmě není tou jedinou optikou, podle níž lze posuzovat kvalitu muziky. „Scar Sighted“ je totiž stále extrémně skvělá nahrávka (ostatně, již výše jsem ji označil za „fantastickou“) a její mírně lepší „stravitelnost“ (ty uvozovky jsou zcela záměrné – přece jenom se mi nechce to album nazývat stravitelným, protože do něčeho takového má „Scar Sighted“ pořád setsakra daleko) je zase vykoupena větší mírou experimentu, což rozhodně není špatný obchod. Zvláště když v té pocitové rovině Wrestův nejnovější počin neztratil zhola z typicky odporné aury Leviathan.

Těmi experimentálnějšími elementy mám namátkou na mysli třeba dechberoucí finále „Gardens of Coprolite“, úžasný předěl ve dvou třetinách „Wicked Fields of Calm“, který se následně vrátí i v závěru písně, nebo obecně závany dark ambientu a noisu či množství úchylných melodií. Je tam toho poměrně dost a i to je jeden z těch důvodů, proč „Scar Sighted“ v žádném případě nenudí a proč má ta deska dost síly na to, aby přikovala posluchače k reproduktorům a nikam jej nepustila. A to je i s ohledem na fakt, že se stopáž vyšplhala nad 60 minut, úctyhodné.

Každopádně, já osobně jsem ze „Scar Sighted“, nebojím se říct, nadšený, protože ta nahrávka je prostě extratřída. Dlouhohrající diskografie Leviathan není prozatím nijak zvlášť objemná (naopak ta nedlouhohrající je díky množství splitek a demáčů objemná jako čuně), ale rozhodně je vysoce výživná, což do puntíku potvrzuje i nejnovější zářez. Wrest na svých počinech dokáže držet svou charakteristickou auru, a přesto se v rámci daného zvuku posouvat dál a nevydávat jedno a to samé album furt dokola a navíc si ještě dokáže držet vysokou úroveň co do skladatelské stránky. A to je, chtělo by se říct, takřka ideální stav. A navíc je ona vysoká úroveň tak vysoká, že si dovolím prohlásit, že „Scar Sighted“ patří k tomu výraznějšímu, co se letos na black metalovém poli objevilo. Bezesporu stojí za poslech.

Leviathan - Scar Sighted


Druhý pohled (Zajus):

Mnozí muzikanti tvrdí, že hudba je způsob, kterým vybíjí temnou stránku své povahy. Většinou jsou to pozéři, kteří svou temnotu přesně dávkují pro posluchačovo potěšení. Přesto koncept hudby jako zprostředkovatele zla není nesmyslný, jen ti, kdo to opravdu dělají, o tom většinou nepotřebují mluvit. A nemusí to být jen metalisté, zlo lze zpodobnit mnoha způsoby. Pokud však chcete zlo explicitní, těžko najdete lepší žánr než metal. A ode dneška mohu také říci, že těžko najdete lepší kapelu než Leviathan.

Leviathan toho za sebou sice má hodně, prostřednictvím „Scar Sighted“ se však s projektem setkávám poprvé, a tak mi snad odpustíte mé překvapení a dětinské nadšení. Zatímco většina kapel, které kladou taktéž podobný důraz na pekelnou (doslova) atmosféru (jako první mi v hlavě vyskočí australští Portal) mě většinou příliš nezaujme, v hluboké propasti jménem „Scar Sighted“ jsem se ztratil vlastně hned při prvním poslechu. A to je právě jedena z nejpříjemnějších vlastností posledního alba Leviathan. Přestože nejde v žádném smyslu o měkkou, jednoduchou či posluchačsky přívětivou hudbu, nevyžadovala deska žádné dlouhé seznamování – prostě vás pohltila při prvním potkání. Abyste s Leviathan zakusili peklo, nemusíte hned s Cháronem přeplout řeku Acheron, bráně do pekla se nemusíte ani přiblížit. Můžete si sedět doma v obýváku na zadku a kdykoli se vám zachce, udělat si krátký výlet skrz devět kruhů pekla až k samotnému Luciferovi a vrátit se dříve, než vám vystydne kakao. A zážitek to nebude o nic menší, než jaký byste zakusili při skutečné výpravě, jen to bude mnohem míň bolet. Bylo by hloupé takovou příležitost promeškat.

Leviathan


Třetí pohled (Skvrn):

Bulvár je všude. I když se mu člověk postaví tváří v tvář, rázně mu domluví a následně ho odešle v prdel či háj, on se z vyhnanství ustavičně vrací. Sem tam je to teda jedna velká marnost, ty jeho pokusy. Ale když si tuhle strýček Wrest hrál s tatérským strojkem a šermoval s ním před přítelkyní, až z toho bylo znásilnění, bulvár porazil nejen mě, ale taktéž představu Wresta coby black metalového hudebníka.

Jasnou stopku tomuto ne zcela nejlepšímu vnímání udělilo až „Scar Sighted“. Spoluvinnými se nakonec ukázaly být hned dva faktory. Fajn je hlavně obal, respektive obaly – grafické zvěčnění si totiž vysloužila každá z deseti písní. Bezvadný přístup, kterému nesmírně fandím a který znamená pro jednou zase něco neokoukaného v jinak poměrně zatuchlé kaluži zvané metalové obaly. Druhým důvodem jsou pochvalné reakce, které přicházely jak ze striktně black metalových, tak i žánrově rozličných webů. A v tu chvíli už „Scar Sighted“ prostě nešlo ignorovat.

Leviathan - Scar Sighted

Důležité je, že počáteční zájem o desku neopadl ani po otrkávacích posleších, což se mi jen letos stalo hned několikrát. Leviathan po hudební stránce na zajímavosti vůbec nic neztratil, ba naopak, čím dál víc nabývám dojmu, že poslouchám něco silně unikátního. Terminologicky jsme sice ve vodách moderního black metalu, který ze své neokoukanosti za poslední roky velmi aktivní a hlavně potentní služby něco ztratil, nicméně tak jednoduché to nebude. Na rozdíl od black metalové moderny spojované nejčastěji s Francií a Islandem je Leviathan po kytarové stránce méně agresivní a na atmosféru klade důraz úplně jiným způsobem. Namísto zběsilého riffování se „Scar Sighted“ maniakálně plíží, přemýšlí a rozvážně zahřmívá. Díky špičkovému zvuku a pekelnému podladění pak Leviathan ani nemusí tlačit na pilu. I klidné pasáže Wresta zastihují jako neochvějného démona, na něhož se většina black metalové konkurence dívá s otevřenou pusou, případně nezakrytelnou závistí.

Konkrétní momenty vypichovat nechci. V závěrečné třetině sice „Scar Sighted“ pocitově trochu ztrácí, ale kolem a kolem nejde o nic velkého. Jinak mluvíme o vývržku skladatelsky i hráčsky velmi dobře zvládnutém (vážně respekt, že si tohle Wrest všechno složil, nadrnkal i natloukl), svojském a alespoň pro mě nezaměnitelném. O vývržku, který možná zamíchá s pořadím letošních nejlepších desek.


Leviathan – Beholden to Nothing, Braver Since Then

Leviathan - Beholden to Nothing, Braver Since Then
Země: USA
Žánr: progressive / power metal
Datum vydání: 13.2.2014
Label: Stonefellowship Recordings

Tracklist:
01. Ephemeral Cathexis
02. A Shepherd’s Work
03. Intrinsic Contentment
04. Overture of Exasperation
05. Creatures of Habit
06. Solitude Begets Ignorance
07. A Testament for Non-Believers
08. If the Devil Doesn’t Exist…
09. Magical Pills Provided
10. Thumbing Your Nose at Those Who Oppose
11. Empty Vessel of Faith
12. Words Borrowed Wings
13. Bettering Darklighter
14. Misanthrope Exhumed
15. Beholden to Nothing, Braver Since Then

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Vážně nevím, co mě to popadlo za fantas, že jsem si tohle album vzal na recenzi. Ale když o tom tak přemýšlím, asi to bylo tím, že jsem si pod škatulkou progressive/power metal a vznešeným titulem “Beholden to Nothing, Braver Since Then” představil něco, co by mohlo uspokojit moji skomírající naději, že ještě někdy narazím na melodický metal, který není úplně tupý. Nicméně Leviathan (neplést prosím s rovněž zámořským black metalovým tělesem a dalšími asi patnácti kapelami stejného jména) si pro mě připravili hned několik překvapení, díky kterým jsem na nějaká očekávání rychle zapomněl a spíš se jal přemítat, co že za dílo mi to přistálo na disku.

První překvapení mě konfrontovalo ještě předtím, než jsem si desku vůbec poprvé pustil. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký omyl, ale kdeže – “Beholden to Nothing, Braver Since Then” má dohromady víc než 76 minut a to na desce prosím nejsou žádné bonusy, covery nebo podobný materiál jdoucí nad rámec samotné autorské tvorby. No, a když jsem si to nakonec pln obav, jak tu hodinu a čtvrt přežiju, pustil, dostavilo se překvapení číslo dvě. Leviathan totiž pro své páté řadové album složili materiál, který jsem zprvu považoval za nějaký druh špatného humoru a ani po mnohých listening sessions jsem se s ním nedokázal plně ztotožnit. Co mi na tom přišlo (a jak mi na nikoli nevýznamné části desky pořád přijde) špatně? Jak to jen… určitě si dovedete představit technicky nahoněný progresivní metal, který ale ve výsledku zní naprosto samoúčelně, že? Ano? Tak k tomu přidejte rádoby neotřelé, ale v praxi dost pitomé melodie a vokál, který když se pokouší ony melodie produkovat, tak zní vážně docela nemožně. No, a když to dáte dohromady s tou šílenou stopáží a textovou stránkou, která se podle toho, co se mi podařilo odeslechnout, točí okolo náboženských témat, máte zaděláno na opravdu poctivé blitíčko.

Je fakt, že při takovéhle kombinaci se poslech “Beholden to Nothing, Braver Since Then” tváří jako záležitost pro skutečně odvážné jedince, ale i když bych už jenom kvůli těm několika hodinám utrpení, kterým jsem si prošel, fakt moc chtěl desku odstřelit, ono to nakonec není zdaleka tak jednoduché. I když jsem se ke každému poslechu musel vyloženě nutit, nakonec si to ve mně přece jen trochu sedlo a na povrch začaly vyplouvat jisté kvality, které navzdory všem okolnostem albu prostě upřít nelze. Tak předně – instrumentální stránka věci je dobrá, a to jak technicky, tak po kompoziční stránce. Sice to větší část desky není nic extra strhujícího a pochybuji, že by z toho někomu padla čelist, ale je jasně znát, že pánové svoje nástroje umí ovládat a když chtějí, tak jsou schopni přijít s velmi poslouchatelným materiálem a místy i se zatraceně skvělými momenty. Pořád ale platí, že i na tomto poli zůstává příliš oné samoúčelnosti, tyhle na-kokot-působící pasáže pak posluchače dost iritují a v celkovém dojmu bohužel efektivně přebíjejí to dobré, co album nabízí.

Další problém je zpěvák. Rozhodně netvrdím, že by Jeff Ward neuměl zpívat, protože co chvíli dokazuje opak, jenže jak už jsem naznačil výše, některé jeho vokální linky jsou prostě pitomé až hrůza, a když se zrovna trefí do nějakého toho jalového hudebního podkladu, je to opravdu děs. Za příklad nechť poslouží skladby “Shepherd’s Work”, “Creatures of Habit” nebo třeba závěrečná a skoro titulní “Beholden to Nothing”, které i když mají svá světlejší místa, tak nějak sumarizují prakticky všechno, co mě na “Beholden to Nothing, Braver Since Then” tak štve, a mimo ně v tomto negativním ohledu zbývá zmínit už jen onu nehorázně přemrštěnou délku a pak celou řadu replik mně neznámého původu, které asi mají provázet konceptem desky, ale v praxi celé album jen zbytečně natahují.

V úvodu jsem mluvil o překvapeních, které si pro mě Leviathan na “Beholden to Nothing, Braver Since Then” přichystali, a zatím byla řeč o dvou, z nichž ani jedno nebylo pozitivní. Zbývá ale ještě jedno překvapení, ovšem to je spíš takové zmatené než nějak jasně vyhraněné. Stala se totiž taková podivná věc. Přese všechno, co jsem tu desce vytýkal, se mi během posledních poslechů začala trochu líbit, já nemám šajnu proč a s tím zákonitě vyvstává ošemetný problém stran hodnocení. Na jednu stranu si říkám, že jsem jí věnoval fakt hodně času, takže to vypadá, že jsem otupěl, zvyknul si a už mi to nepřipadá tak špatné, jako většinu z těch nějakých deseti hodin, které jsem poslechu obětoval. Na druhou stranu tu ale pořád visí možnost, že je problém ve mně a já albu neúmyslně křivdím, což se při pohledu na pár opravdu dobrých skladeb (“Intrinsic Contentment” a “Misanthrope Exhumed”) a řadu vážně povedených pasáží, jejichž počet postupně narůstá, nezdá být úplně nepravděpodobným. No, a teď babo raď…

Shrňme si tedy fakta – je to vážně příšerně dlouhé, místy je to vážně zlé, tahle pachuť se s deskou táhne prakticky celou dobu a než aby to lákalo k dalším poslechům samo, tak se k nim člověk musí spíše přemlouvat. Na druhou stranu se na těch 76 minut dostalo tolik solidních pasáží, že to někoho, kdo není kovaný progař, snadno zmate. A jelikož jsem teď zmatený fakt pořádně, sáhnu po srabáckém alibismu a odpustím si číselné hodnocení. V samotné recenzi svoje dojmy z alba popisuji snad celkem zevrubně a nechci si vzít na triko, že bych střelil až moc mimo, což by se v současném stavu věcí mohlo stát až nepříjemně snadno – jakkoli to pro recenzenta není moc dobrá vizitka. Co se dá dělat, každý máme svoje slabší chvilky a v tu moji teď tak trochu odskákali Leviathan potažmo vy, čtenáři. Zkuste tedy dát “Beholden to Nothing, Braver Since Then” pár poslechů a třeba z toho budete moudřejší.


Leviathan – True Traitor, True Whore

Leviathan - True Traitor, True Whore
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.11.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. True Whorror
02. Her Circle Is the Noose
03. Brought Up to This Bottom
04. Contrary Pulse
05. Shed This Skin
06. Every Orifice Yawning Her Price
07. Harlot Rises (Mesmerized Again)
08. Blood Red And True

Hodnocení:
Ellrohir – 5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
bandcamp

USA jsou velká země a tak není divu, že tam najdete slušný počet zástupců v prakticky jakémkoliv metalovém žánru. Nejinak je tomu v případě black metalu, byť americké blackové kapely asi obecně nepatří k “hybatelům” světové scény (snad s vyjímkou atmosféricky-neofolkových Agalloch). Kapela Leviathan (neplést s přehršlem jiných skupin téhož jména), která bude dnes středem pozornosti, patří taktéž ke známějším jménům (i když uznávám, že to může být relativní).

Jde o sólo projekt Jefa Stuarta “Wresta” Whiteheada, Kaliforňana, který se do povědomí zasvěcených zapsal jednak třináctiletou kariérou Leviathan, ale vedle toho také velmi vysoko hodnoceným počinem Lurker of Chalice. Na nervy svých věrných fanoušků zabrnkal Wrest poprvé v roce 2008, kdy se kvůli jakýmsi sporům s tehdejším labelem Moribund Records Leviathan odmlčel. A když už to začalo vypadat na comeback a bylo ohlášeno nové album pod hlavičkou Profound Lore Records, byl Wrest letos v lednu zatčen a obviněn z napadení své přítelkyně. Jak celá věc dopadla (pokud vlastně už dopadla, možná soud teprve proběhne) nevím, nicméně album se nakonec počátkem listopadu přeci jen urodilo.

Lidé znalí problematiky o něm často říkají, že je výrazně odlišné od předchozích. To tak úplně posoudit nemůžu, protože ačkoliv mi není neznámé jméno kapely, k samotnému poslechu tvorby jsem se dřív nedostal. Většinou se objevují dobrá hodnocení, i když asi záleží koho potkáte – jsou taky lidé, na které je všechen black “moc black” a ti si pak kapelu ražení Leviathan těžko užijí. A pak jsou taky “blackaři”, kterým z nějakého důvodu vadí téměř všechen takzvaný USBM (neboli “US black metal”, dle mého dost umělá a nevypovídající, tudíž zbytečná škatulka).

Já k albu přistupoval bez předsudků. Přestože si na jednu stranu libuju v power metalu, black mi – po počátečních letech nedůvěry a otrkávání – nevadí, ba naopak si v lecčems přímo rochním a libuji. Bohužel pro Leviathan, nebo přinejmenším pro album “True Traitor, True Whore”, se ukázalo, že tohle není ten případ. V čem je problém? Možná ve mně, coby nesprávné cílové posluchačské skupině. Jenže za to není možné se pořád schovávat. Přeci jen jsem už black metalových nahrávek slyšel slušné množství nejrůznějšího druhu a kvality, abych mohl hodnotit i více negativně.

Co se mi tedy konkrétně nelíbí? Když poslouchám black, neposlouchám ho až tolik pro jeho “agresi”, “zlo” a disharmonii, nýbrž čekám, kdy se z toho všecho zuřivého chaosu vynoří nějaký ohromující a pozvnášející prvek. Konkrétní příklad za vše – kapela Sombres forêts, song “Le royaume”, čas 4:45 (na YouTube snadno k nalezení, koho to zajímá). Pakliže je hudba postavená pouze na té disharmonii a zuřivém chaosu, nebývám ohromen a málokdy se k takové tvorbě vracím. A to je přesně případ tohoto alba. Hudba zní chvílemi až kakofonicky a je to doprovázeno naprosto nesrozumitelným zpěvem (dovolím si vypůjčit termín od jednoho uživatele fóra Metalstorm – ten Wrestův hlasový výkon označil za “BLLLLEEEGGGHHH vokál”, což sedí téměř doslova).

Navíc, i kdybych netrval na tom, že chci momenty nějaké “silné melodie”, tak bych prosil alespoň nějaké zapamatovatelné momenty. “True Traitor, True Whore” prostě a jednoduše splývá, až na pár malých vyjímek – sem tam se urodí kratičká akustická vložka, pátý song začíná nečekaně chvílí čistého vokálu, šestý naopak končí minutu a půl trvajícím drone ambientním hlukem. Ale celkový můj dojem je spíš amorfnost a nezapamatovatelnost. Dvě skladby, které mě přeci jen zaujaly aspoň o trochu víc, jsou třetí v pořadí “Brought Up to This Bottom” a potom sedmý kousek “Harlot Rises (Mesmerized Again).

Jsem si vědom toho, že s mým hodnocením nebude každý souhlasit. Nicméně vždy hodnotím tak, jak to vidím sám a tady se mi to do noty netrefilo. Není to nějaká předpojatost ohledně formy – existují desky, které tvoří čiré hudební šílenství a které se mi líbí. Leviathan si však cestu k mému srdci tohle nahrávkou nenašel. Pokud vůbec nepreferujete black metalovou hudbu, držte se od téhle záležitost na hony daleko, protože i kdybyste náhodou chtěli začít do těchto temných vod pronikat, tak tohle moc dobrý učební materiál není. Pokud vám černý kov něco říká a zároveň jestli vám imponuje nemelodická disharmonie, můžete naopak poslech směle zvážit a třeba vám do médiatéky přibude nový oblíbenec. U mě se to nestalo.


Další názory:

Přiznám se, že do tvorby amerického projektu Leviathan jsem nikdy nebyl s to pronikout, přestože jsem to nejednou zkoušel. S aktuální novinkou “True Traitor, True Whore” přišel další pokus, který se tentokrát – a hlavně se mne neptejte proč – vydařil. Najednou mi totiž Wrestova muzika začala z nějakého důvodu chutnat. Je to takový špinavý black metal s velice “šibnutou” atmosférou, což já mám rád. Některé momenty jsou na desce vskutku chorobné, rozhodně ne nezajímavý je také fakt, že se nejedná ani o monotónní poslech, Wrest naopak posluchači ukazuje více cest, jak tvořit něco s tak zhoubnou náladu. Jeden příklad za všechny – třeba v kompozici “Brought Up to This Bottom” se několikrát ozve krátká pasáž, která jako by vypadla od Oranssi Pazuzu – což je ovšem jen střípek, neboť i v rámci této jediné skladby je toho k nalezení mnohem, dokonce i věci, o nichž bych si dovolil tvrdit, že je na rozdíl od zmiňované pasáže člověk ještě nikde neměl šanci slyšet. Na druhou stranu, co jsem tak četl názory od lidí, kteří mají tvorbu Leviathan více v malíku, je “True Traitor, True Whore” od svých předchůdců trochu odlišná, zejména po zvukové stránce. Proto a také hlavně kvůli tomu, že přece jenom nemám starší Leviathan zase tak zvládnuté, což je dle mého názoru zrovna v tomto případě velký handicap, má-li někdo Leviathan hodnotit, ponechám číselné hodnocení stranou s tím, že se mi “True Traitor, True Whore” líbí a že se do zbývajícího staršího materiálu zkusím v dohledné době pustit ještě jednou…
H.