Datum: 19.9.2015 Místo: Balve, Balver Höhle (Německo) Účinkující: Amber Asylum, Camerata Mediolanense, Crone, Darkher, Empyrium, Lifelover, Tenhi, Vemod

Upřímně řečeno, na festivaly jsem poněkud vybíravá děvka. Nejde jen o to, že atmosféra klubu je mnohdy nenahraditelná a většina repertoáru na mém disku se hodí spíš do komorních prostor, jako spíš o to, že jen máloco mě přesvědčí k tomu, abych kdoví kde strávil několik dní s davem neznámých lidí a navrch nechal bankovní konto dobrovolně vykrvácet. Nicméně když se sejde unikátní místo konání, skvělý line-up a navrch dobrá společnost, v zásadě není co řešit. A to byl přesně i případ Prophecy Festu, který se v září odehrál v německém Balve.

Považte sami, už jste někdy byli na festivalu situovaném do prostor jeskyně? Potažmo na festivalu v jeskyni, během nějž mají vystoupit takové veličiny jako Lifelover či Empyrium? Nu, já určitě ne, proto jsem s rezervací a následnou koupí vstupenky neváhal ani minutu, protože něco tak unikátního se zkrátka vidí málokdy. Prophecy Fest totiž sliboval vše výše uvedené, areál Balver Höhle vypadal od pohledu luxusně a pořadatelé navrch vypustili do oběhu jen relativně omezený počet vstupenek, který se zastavil někde kolem čísla 1500.

Jediné, co mě odrazovalo, byla cesta tam a zase zpátky, nicméně s dobrou společností v podobě kolegy Ježury a šoféra Tomáše cesta plynula rychle (dobře, zčásti i díky plynu stlačenému až k podlaze) a my nechávali pole větrníků daleko za sebou. Zastávka v Kasselu, respektive návštěva tamního paláce a parku Wilhelmshöhe se nesla v duchu toho nejkýčovatějšího kýče z konce 18. století, jemuž chyběl snad už jen wagnerovský patos. Výhled na heroický výjev homosexuálního Herkula tak zachránila ochutnávka piva. Nebylo by to samo sebou, abychom se netrefili do vhodného období k návštěvě, proto byla vodní kaskáda vedoucí od památníku pro jistotu uzavřena a vypuštěna. Nijak zvlášť se nevyšvihla ani turecká divize hoteliérů, neb pověřená osoba očividně zcela zapomněla na takovou drobnost, jako je rezervace pokoje, a po několika obstrukcích a jednom přesunu na nové místo nocování jsme dostali ubytování v cimře, která víc než hotel připomínala pokoj pro hosty, případně laciný bordel.

Strasti a slasti cesty do Balve vynahradil přesně načasovaný příjezd, neb všechny odbavovací činnosti byly stihnuty téměř přesně na chlup, a já, s krásně zpracovaným průvodcem festivalu v tvrdé vazbě v rukou, mohl jít nakouknout do jeskyně na Crone, kteří tou dobou za sebou měli zhruba jednu, dvě odehrané písně. Boční projekt kapel Secrets of the Moon a Embedded nezněl věru zle, tím spíš, že šlo o první koncert vůbec, nicméně Philippův (aka sG) čistý vokál mi do těžko identifikovatelné směsky rocku a (black?) metalu příliš nesedl. Jako celek mě ale Crone rozhodně zabavili a neurazili.

S koncem setu Crone přišlo na řadu ono jméno, kvůli kterému jsem přijel. Depresivně sebevražední Lifelover se po několika letech od smrti kytaristy, vokalisty a skladatelského mozku B. probrali z letargie a k příležitosti deseti let existence se, nejspíš na posledy, vydali na koncertní podia. Podle očekávání rozjeli svůj black’n’roll ve vražedném tempu a tancovačky mohly začít. Tedy, začaly by, kdyby většina publika maximálně nekývala hlavou do rytmu, pročež jsem si uprostřed davu přišel trochu nepatřičně. Lifelover na počest zesnulého B. projeli křížem krážem celou diskografii od nejtemnějších hlubin až po poslední „Sjukdom“, přičemž nevynechali snad žádný z mých oblíbených válů. Škoda jen, že po nějakých 40 minutách se na pódium dostavil mně neznámý příslušník národa německého a za hudebního doprovodu se jal recitovat a střihl si s kapelou jednu, dvě písně. Bylo to dlouhé, nezáživné a kompletně to rozdrolilo intenzivní první část. ( ) se sice za mikrofon ještě vrátil, aby dovedl set Lifelover do úspěšného konce, ale zkrátka už to ztratilo říz.

Přiznám se, že s Lifelover skončila část programu, již jsem chtěl stůj co stůj vidět, a začala část, která závisela čistě na mé zvědavosti. Ta zpočátku obnášela především otázku, co se skrývá pod jménem Amber Asylum. Světla na pódiu odhalila čtveřici žen, povětšinou za smyčcovými nástroji. Stylizace byla očividně načichlá pohanstvím, Wiccou a důrazem na ženství, což je obvykle kombinace, od níž dávám ruce pryč. Hudebně to zpočátku nebylo špatné, nicméně nesmírně repetetivní, uspávací a ve výsledku nudné, pročež jsem se raději věnoval průzkumu zbylých prostor jeskyně. Balver Höhle se pyšní opravdu impozantní prostorou, přičemž pódium zabíralo největší část u vchodu. Poněkud mě překvapilo, jak moc je zkulturněná, vydlážděnou podlahu jsem rozhodně nečekal. Potěšilo mě ale, že se v některých místech lze pohodlně vyškrabat na stěnu, odkud je dobře vidět i slyšet, čehož jsem později několikrát využil. Zhruba uprostřed se jeskyně větvila do dvou částí – v pokračování hlavní lodi byl k nalezení výčep a galerie, v boční větvi pak rozsáhlý stánek s merchandisem, který jsem vzal z dlouhé chvíle útokem – a vzhledem k velmi příznivým cenám jsem neodešel s prázdnou.

Poněkud skeptický jsem byl i k dalšímu jménu programu. Camerata Mediolanese pro mě byli velkou neznámou a po předchozí zkušenosti jsem neměl příliš mnoho motivace zůstávat u pódia, nicméně vyplatilo se. Milánská kapela se blýskla neoklasickou, silně rytmickou hudbou a dal bych boty za to, že jsem z jejich vystoupení občas cítil silný zával martialu. Co však jejich set učinilo opravdu mocným, byl třicetihlavý sbor L’altro coro, který mě svým výkonem zamáčkl do země. Tohle prostě nemělo chybu a mně nezbylo než stát, nedudat, nechat se unášet a ve vhodných chvílích hlasitě aplaudovat. Bravo! Zato následující Darkher jsme svorně zatáhli všichni tři s tím, že to beztak bude něco jako neofolková verze Myrkur, takže jsme šli objevovat i jiné krásy Balve než jen kulturní jeskyni. Že to skončilo pivem, snad netřeba dále rozvádět.

Pro část naší výpravy však měl vrchol Prophecy Festu teprve přijít. Nicméně onen vrchol na sebe nechal pěkně dlouho čekat, neboť Empyrium nabrali víc než půlhodinové zpoždění. Dlouhé čekání (které jsem díky rabování místního Lidlu strávil poněkud příjemněji než jen postáváním pod pódiem) však vynahradili skvostným vystoupením. Sic tvorbu téhle neofolkové veličiny nijak podrobně neznám, nezbývá než smeknout, neboť duo Schwadorf–Helm doplněné o početnou suitu mě naprosto uchvátilo. Podmanivé, melancholické, krásné. Nevím, co víc napsat, protože Empyrium víc než o skutečnostech byli o pocitech, představách a snech. Sympatické bylo i vydání kratičkého EP „The Mill“ o dvou skladbách, jež bylo k prodeji jen v rámci festivalu. Něco podobného platilo i pro finské Tenhi. Bohužel, včetně dalšího zpoždění. Jejich set byl ve všech ohledech ještě o něco dál než Empyrium – jemnější, melancholičtější, mnohem dál v říši snů. Akustická hudba však byla z vyvýšeného místa slyšet opravdu slabě, oproti štěbetajícímu davu. Nezbylo, než ze skalní stěny slézt do publika, abych si z jejich setu alespoň něco odnesl.

Největším překvapením večera byl rozhodně okamžik, kdy Tenhi dohráli a na pódiu se zjevili Eviga a Inve z Dornenreich a lačnému publiku nadělili dvě, tři písně z posledního alba „Freiheit“. Drobná vložka se postarala o skvělé oživení a potěšila fanoušky kapely, kterých na Prophecy Festu podle všeho nebylo málo. Festival uzavřeli Vemod, a byť jsem byl na set Norů již notně polomrtvý, vydržel jsem – a jako už toho dne po několikáté, nelitoval jsem. Repetetivní, hypnotická nálož black metalu podpořená kosmickou projekcí mě smetla. Jak mě domácí poslech příliš nezaujal, v Balver Höhle všechno klaplo a síla riffů mě unesla mimo realitu. Chvílemi jsem nevěděl, jestli se mi chce víc spát, nebo v extatických stavech házet hlavou, jak silné to bylo. Takhle nějak si představuji závěr festivalu – vyždímat ze sebe zbytky sil, tak tak se dobelhat do stanu, praštit s sebou a usnout. Jedním slovem, luxusní.

Prophecy Fest na mě udělal velmi dobrý dojem. Popravdě jsem od line-upu nečekal zázraky, ostatně jel jsem především za Lifelover, neb mám takový dojem, že tuhle smečku již živě pod tímhle názvem nejspíš nikdy neuvidím. Jsem náramně zvědavý, s čím se Prophecy vytasí na příští rok, protože na ten letošní byly údajně v jednání i takové veličiny, jako jsou třebas A Forest of Stars, nicméně i kdybych našel v soupisce jen jedno zásadní jméno a zbytek byl neznámý, nejspíše pojedu, protože jak se ukázalo, v prostoře Balver Höhle mnohdy vše vyzní zásadně jinak, než je tomu při domácím poslechu, a mnozí sami upraví pro toto speciální místo setlist tak, aby do sebe vše perfektně zapadlo. Na první rok, kdy je řada prvků jakékoliv akce většinou ve fázi nástřelu a testování, tedy můžu pět leda chválu, ačkoliv se ne všechno podařilo vychytat k naprosté dokonalosti. I tak – kdo nejel, může jen hořce litovat.

---