 |
|
Datum: 3.11.2018
|
Nuclear Now War! Fest býval často nálepkován jako warmetalový festival. To hlavně z důvodu, že nejčastěji vystupující kapely zde byly jména jako Black Witchery, Revenge, Proclamation nebo Blasphemophagher. Never Surrender nabídl poněkud rozmanitější výběr kapel, ale pár nepříčetných námrdů se tu přeci jen našlo. Jako třeba Lihhamon.
O existenci kapely jsem se dozvěděl až díky loňské re-edici jejich debutu NWN! Prod., ale k prvnímu regulérnímu seznámení došlo zde. „Solidní nájeb“, říkal jsem si, zatímco jsem trajdal sem a tam, zhlédl skladbu, šel pokecat na zahrádku, zase se vrátil. Ale brzy jsem začínal vnímat, jak je hudba Lihhamon v rámci striktních subžánrových omezení promyšlená do důsledku; opravdu to bylo intenzivní. Set skončil, já si slíbil, že je doma pořádně poslechnu a třeba si je někdy dám naživo zas, ale podle Metal-Archives kapela po tomhle vystoupení pozastavila činnost. Dodatečným trestem za laxnost mi budiž, že v čase mé nepřítomnosti se k Lihhamon připojil Ryan „Deathlord“ Förster, aby společně zahráli cover „War Cult Supremacy“.
Příznivý dojem z Lihhamon vzrostl hlavně poté, co jsem viděl Temple Desecration. Jak jsem psal i jinde, kapelu sleduji od počátků, dvakrát jsem ji viděl naživo, ale dlouhá deska „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ moje očekávání nenaplnila, viz recenze. Říkal jsem si ovšem, že před dedikovaným a početným publikem by se Poláci mohli trochu předvést a pořádně to s novými skladbami rozmrdat, ale ne, oni tam stáli, jako by je to hraní děsně nudilo. Čerpalo se pochopitelně ze zmíněné novinky, z níž nezazněly jen „Covenant“ a „Entering the Void“. Set otevřela „Dominion of Darkness“ a ukončila „Apotheosis“ ze sedmipalce „Communion Perished“, na demo se nevzpomnělo vůbec. Temple Desecration svůj materiál zahráli kompetentně, ale nemohu se zbavit dojmu, že z něj mohli vytřískat víc. Nuda.
|
Setlist Faustcoven: |
Následující Faustcoven jsem viděl promovány jako black / doom a to, co se odehrávalo na pódiu, bylo poněkud vzdáleno mým představám. Kapela se totiž primárně hlásila k tradičním kořenům obou žánrů, což sice nebyla špatná věc, ale musím přiznat, že vystoupení šlo mimo mě. Vytištěný setlist údajně obsahoval skladby, které máte v rámečku vpravo.
Dosud jediná dlouhá deska kanadských Necroholocaust se jmenuje „Holocaustic Goat Metal“ a v současnosti svůj styl označují za goat grind, takže každému bude jasné, odkud vítr vane. Ještě před více jak pěti lety pro mě byli Necroholocaust ztělesněním všeho dementního a špatného na bestiálním black metalu, ale minimálně se zmíněným albem se laťka kvality povážlivě zvedla. Nepochybuji, že svou zásluhu na tom mají dva členové z velice nadějných Trajeto de cabra, kteří zde obsluhovali basu a bicí. Zvláště bubeník s maniakálně pokrouceným výrazem v ksichtě poháněl set kupředu až s nevídaným nasazením a ještě stíhal doplňovat kytaristovy vokály. Pochopitelně nemám ani šajnu, jaké skladby Necroholocaust hráli, i přestože jsem debut slyšel mnohokrát, ale dá se předpokládat, že kapela představila svůj nový sedmipalec „Laudem Antichristus“, který tu na festu oficiálně vycházel.
Ve strhujícím námrdu došlo ke změně až na konci, kdy na pódium přišel Seventh Blasphemer ze Sadomator / Sadogoat / Psychomorphis a dalších hnusných kapel, aby s Necroholocaust odgrcal „Female Goat Perversion“ (cover Sadogoat), „Werewolf, Semen and Blood“ (od Beherit neasi) a myslím, že ještě něco. Na cover Sadogoat se mimochodem strhnul další vzácný moshpit festivalu. Mě osobně teda Necroholocaust překvapili mnohem víc, než jsem čekal, a s jejich vystoupením už začalo jít kurva do tuhého…
|
Setlist Temple Nightside: |
Temple Nightside naživo působili velice civilně, staticky a odtažitě. Nejvýraznějšími prvky na pódiu byli basák BR z Grave Upheaval a hlavně bubeník Mordance, který do bicích třískal fakt neskutečně brutálně. Kusabs v kapuci (jeho třetí vystoupení na festivalu a ještě pak hrál s Blasphemy) se striktně soustředil na kytaru a frontman IV si nastavil mikrofon na Lemmyho způsob, takže do publika nevrhl snad jediný pohled. Ani už si nepamatuju, zda uváděl nějaké skladby. Hudba Temple Nightside podle mě nepatří k tomu vrcholnému, co metal smrti nabízí, ale vystoupení samotné bylo velice silné a podle mě nechybělo mnoho, zvláště při „Within the Arms of Nothingness“, aby bylo doopravdy speciální.
Od následujících deathmetalistů Unaussprechlichen Kulten z Chile jsem pořádně slyšel jen „People of the Monolith“, ze kterého nezahráli nic. Spíše se čerpalo z desky poslední „Keziah Lilith Medea (Chapter X)“ a ta byla připomenuta asi třemi skladbami. No, koncert to byl přísný, dívalo se na něj vcelku dobře, protože pánové mají své řemeslo nejen bezpečně zvládnuté, ale evidentně jím i žijí. Musím uznat, že laťka ve srovnání s ostatními těžkotonážními kalibry, co na závěr Never Surrender hrály, příliš neklesla. Ale na druhou stranu mi skladby strašně splývaly a chapadla se nikde materializovala.
Že Grave Upheaval ztělesňují liminální pojetí žánru, netřeba zdůrazňovat, otázkou bylo, jak to vyzní namrtvo. Řekněme, že jejich skladby tady zněly trochu normálněji, BR minimalizoval „čisté zpěvy“ a sem tam šlo i nějakému slovu rozumět (pochytil jsem něco jako miasma a decay, haha). Rychlé, bestiální pasáže se ne vždy přetlumočily jak z desky a malinko tím podle mě utrpěla první skladba koncertu („II-I“), ale gurrrrrvafixdrátdopičevyjebané, pořád to bylo viscerální a těžkotonážní natolik, že všechny ostatní metalové kapely se můžou ve srovnání s tímhle jít zahrabat. Viděl jsem nemálo koncertů, co na mě subjektivně zapůsobily víc, ale Grave Upheaval byli i tak obrovský zážitek a hutné, hnusné, zdrcující zlo. Kapela připomněla letošní desku třemi skladbami, tu první dvěma, zazněla jedna ze splitka s Manticore a „Impetuous Black Hunger“ z dema; detailní setlist máte zde.
Když jsem před festivalem zkoušel portugalské Black Cilice trochu naposlouchat, zjistil jsem, že jejich surový bordel mě nechává zcela chladným. Naživo měli čitelnější zvuk než z desek, jistá monotónní přitažlivost tomu nechyběla a líbilo se mi, jak se rozléhal řev. Byla to kompetentní a dostatečně true černota, ale víc teda nemám co bych dodal. Já se stejně hlavně těšil na poslední Blasphemy a pičoval, že nám někdo venku ukradl schovaný rum.
Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds zavelel „WAR COMMAAAAAND“ a jeb, ono se to zas nedalo skoro poslouchat. Zvukař chtěl asi posledního headlinera zesílit, ať to do lidí pěkně kope, ale zkurvil to. Takže nejenže z repráků podobně jako první den lezla hlasitá koule, on i ten Black Windsův vokál zněl úplně divně a ještě v pozadí. Dokonce i když znám tvorbu Blasphemy bezpečně zpaměti, kolikrát jsem se v hudbě ztrácel. Nepoznat třeba ikonický první riff „Demoniac“, to o něčem svědčí. Co už, svoje oblíbené kusy jako „Desecration“ nebo „Fallen Angel of Doom“ jsem si užil vepředu, jak to jen šlo, mohl bych si tedy do životopisu napsat, že jsem byl v kotli na Blasphemy, ale moc se to tam stejně nerubalo. Kapela zahrála většinu svých vydaných skladeb, ne-li rovnou všechny, a také na „Victory (Son of the Damned)“ v přídavku došlo. Skončilo se jako vždycky s „Ritual“ a Never Surrender fest byl u konce. Sám se divím, že jsem nebyl koncertem Blasphemy zklamán kvůli zvuku a faktu, že to, cituji, „v kotli vypadalo jako ve školce“. Ale gule vystoupení nechyběly a pánové satanští skinheadi to odehráli bez viditelných lapsů.
Festival se s výjimkou prvního dne velice povedl a nabídl několik výrazných koncertních zážitků. Sice nic, co by mě ultimátně rozsekalo, ale na Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Temple Nightside, Khthoniik Cerviiks a Necroholocaust budu vzpomínat dlouho; plus tu byly i další velmi solidní koncerty, které bych jinde neměl šanci vidět. K organizaci nemám výtek, zpoždění se nekonala, pauzy mezi kapelami byly tak akorát, i když mi přišlo že pár jich začalo o něco dřív. Pitivo žádná sláva, což se dalo čekat, žrádlo to samé, ale jako večerní svačina to stačilo. Sekuriťáci byli příjemní, stejně jako návštěvníci. Sešli se tu hlavně „starší“ srdcaři, a to z celého světa, u kterých bylo jasné, že tu přijeli za hudbou a ne nasekat pár fotek na Instagram.
Co se týče jakýchsi negativ, tak zkurvený zvuk jsem zmínil, kde to bylo relevantní. Také jsem pod pódiem a mimo něj čekal větší šílení, ale co si člověk neudělá sám, to nemá.
Jak bude další ročník, a já tipuju, že do dvou let ano, jel bych klidně zas. Oba labely mají z čeho vybírat, tak třeba zase jednou v Berlíně.
